Neušlechtilý - 3. kapitola

To určitě přinášejí jídlo. Nejspíš mám špatný pojem o čase. Nebo že by unesli další skupinku lidí?
Marně, marně.
Z krále kromě výkupného na jeho milenku Alžbětu, manželku Patricii, syna Biena a psa Herolda ni nevymačkáte. Teda tak to aspoň řekl on.
Kroky se přibližují, ale já se nedivím, vždyť vedle mě je prázdná cela, tak proč ji hned nezaplnit? Možná bych je ale mohl upozornit na ten detail ohledně královy šetřivosti. Snad mi nevěnují další zmlácení a zkopání, na tohle nemám náladu.
Tak, už by za chvíli měli procházet kolem té vedlejší cely. Teď by měli otevírat, ale proč to nedělají?
Vyskočím na nohy, rozespalý a oslabený, abych prokoukl skrz okno na dvířka od sousedního místečka. Ale nic. Kroky se ozvaly, však nezpomalily. Zpomalily až před mými dvířky. Před mojí celou. Otevírají se. Přišli mě zabít? Pohřbít zaživa? Zastavil se mi dech. Tři muži, stejné oblečení, stejný úkol, a já. Tři muži, prostí, vojáci v kostýmu, jaký nosili i minulí návštěvníci a lidé pracující pod králem.
„Pojď s námi,“ rozkázal bez přízvuku ani jakéhokoliv změnění hlasu jeden z vojáků. Zacouval jsem. Sakra, o co se pokoušejí?
„Pojď, jsi volný,“ pravil znova stejným stylem, až mě znělo vše úplně bez rozdílů. Měl jsem chuť se smát. Volný, říkají? Odkdy? Jak? Si dělají srandu, ne?
„Odteď pracuješ jako jeden z sluhů a učitelů na zámku Mariesell.“
Zacouval jsem ještě více. Tohle je určitě nějaký vtip, jeden z triků, jak vylákat lidi, zahnat je do kouta a tam masově všechny popravit. Ale smrt, té neunikám, ale jdu vstříc. Rychle jsem se nadechl a vykročil do doprovodu těch pánů. Však před prahem cely jsem se zastavil a ohlédl. Vážně odtud navždy odcházím? Vykročil jsem na chodbu a zakroutil hlavou, moc se to nelišilo od prostředí vězení. Akorát že je cítit na chodbách větší volnost. Poté jsme procházeli dalšími uličkami, po vytesaných schodech, nerovných povrzích, kolem desítky až stovek dalších místnůstek s mřížovaným okýnkem. Často z nich vykukovali tváře, zarmoucené, bez naděje, stejně jako byla i moje. Však jejich vraživé oči, bylo mi spatně. Ale nevím, proč by mi měli závidět, když jdu vstříc smrti, ne?
Po vymotání z uliček jsme se ocitli na nejširší a v nejlepším stavu. Z většiny zděná, někde i vzorkovaná, a na jejím konci, na konci tohoto tunelu bylo světlo. Denní světlo. Neuvěřitelné světlo. To, jehož jsem tak dlouhou dobu neviděl. Ale co tam dělá? Nemáme jít náhodou do smrtící komory?
„A kde se to uskuteční?“ špitl jsem opatrně na ty nabouchané vojáky.
„Na zámku Mariesell,“ stále stejným tónem, nemohl by dobře vyprávět dětem pohádky na dobrou noc. Ty očekávají drama z hlasu, zatímco tady…
„Nemusíte hrát, že mě přivádíte na smrt, já jsem se s tím smířil a proto chci znát pravdu, takže kde bude ta poprava?“ nedal jsem se. Voják se na mě nepříjemně podíval. V jeho očích bylo mírné pobavení. Však bylo nepříjemné, že byl větší než já, vždyť jsem stále ještě docela mlád.
„Jak jsem řekl, jsi povolán jako sluha a učitel na zámku Mariesell, tohle není žádná léčka, žádný trik.“
Nevydržel jsem to. Nemohl jsem. Zastavil jsem se a propukl v smích, jenž mě dusil a píchal v boku, v žaludku. To snad nemyslí vážně?
Jako osten bodl do srdce, smích mě rázem přešel a já ihned zvážněl. Ten pohled. Měl to naplánované. Zatracený Bien!
V tichu jsem vymýšlel spousty nadávek, které na něj poté vychrlím, princ neprinc. Tohle je jediná věc, kterou ho mohu naučit. Nadávky. Těch bude hojně. Tak jsem byl zabraný celou cestu v kočáru. V nádherném kočáru se zlatým okovem a úžasnými zapřaženými koňmi. Pak už to jen jelo po hrbolatých cestách. I když jsem byl zcela zaplaven nápady a upravoval je do lepších tvarů, nedalo se plně soustředit v přítomnosti těchto načačkaných mužů, kteří nejednou zabili nevinného.
„Tady máš,“ jeden zahrabal pod sedačkou a podal mi jakousi krabičku.
„Pro mě?“ zašeptal jsem nevěřícně. Kývl. Pomalu jsem to otevíral a zastavilo se mi srdce. Tak tohle má stoprocentně na svědomí Bien. Jenom jeho by napadlo mi dát půlku pečeného kuře, chléb a dvě čutory. Jedna obsahovala vodu, druhá víno, ale to jsem si chtěl nechat na horší chvíle, tak jsem se pustil do vody. Jenom… mám jíst? Je to správné? Prohlédl jsem si obličeje vojáků, kteří se na mě sice nedívali, vypadali však povzbudivě, tak jsem se zakousl a ucítil v ústech tu lahodnou chuť jenž mi dlouho scházela a mohl jsem ji ucítit jenom ve výjimečných chvílích.
I když jsem jedl rychle, snědl jsem jenom čtvrtinu kuřete, půlku z mého podílu, a chléb. Můj žaludek je zmenšený a nebyl by dobrý nápad se najednou naplnit k prasknutí. Odložil jsem s poděkováním zbytky, zapil vodou, nervozitou usrkl vína, které zrovna nejlépe nechutnalo a divím se, jak to může někdo pít, a pozoroval cestu. Mezi zelenými planinami a porostlými lesy se rýsoval obklopen pár domky velký a nádherný zámek Mariesell.
Přijížděli jsme po hlavní cestě vysypané malými kamínky, kraj obklopovaly nízké zastřihnuté keře. Žádná větévka nepřesahovala, vše bylo dokonale zarovnané. A na konci té široké cesty stál zámek. Má jednoduchý tvar, kvádrovitý, a s několika výjimkami béžovou barvu. Nad dvěma patry září nová střecha, oranžovo červená ze speciálních hliněných tašek. Střecha však nebyla obyčejná, neboť ji narušoval štít, jenž sčítal tři okna v každém patře, a na krajích také mírně vystouplé zdivo. V přízemí měly vrata tvar oblouku, stejně tak i okna, ale v prvním patře už byla okna hranatá. Všude byly různé ozdoby, vzorky. Mohl jsem se jenom vynadívat.
Kočár zastavil těsně u vchodu do zámku. Někdo otevřel dveře a já musel vystoupit Pod nohami mi zašustěly kamínky. Někde se začalo šeptat, ohlédl jsem se a uviděl skupinku služek, jenž si šuškaly a měli na mě námitky.
„To je on?“ jedna, vypadala dost přísně, se obrátila na vojáka a ten přikývl.
„Dobře, pojď se mnou,“ uchytla mě za ruku a vedla dovnitř zámku. Ani jsem si to nestačil prohlédnout. Zaregistroval jsem jenom zlaté svíce, rámy, mramorovou podlahu a nebesky vymalovaný strop. Na chodbách se zdi leskly, natřené lakem a vzorkované opakovanými květy, strop už neměl žádné zobrazení boha a svatých.
Vedla mě rychle kličkami a mě přišel tento zámek větší než zvenčí. Konečně mě dovedla do místnosti, koupelny, a poručila mi pořádně se vydrhnout. Taková koupel v horké vodě s mýdlem a jinými parfémovými přípravky se mi hodí, neodmlouval jsem, ale vadila mi přítomnost té služky. Bohužel, byla tam se mnou, ale v prvních chvílích se ze slušnosti otočila, pak mi šla však pomoct umýt pořádně ty černé vlasy a vydrhnout záda. Jsem jí vděčný, že měla tu trpělivost, ale sama nevypadala, že by toto dělala ráda.
Užíval jsem si koupele co nejvíce, protože něco podobného jsem v životě nikdy nezažil, úplně to uvolnilo svaly a zjemnilo pokožku. Pak jsem vylezl, pořádně se usušil a hned na mě navlékla čisté a elegantní oblečení. Tohle jsem také nikdy neměl na sobě, ale raději bych dal přednost něčemu více pohodlnějšímu. Však jestli tu chci zůstat, musím to přetrpět. Divím se, že Bien vůbec vydržel v tomto chodit odmalička a ještě k tomu spát. Poté mě zase chytila za ruku a vedla další spletí chodeb až k jisté místnosti, u jejích dveří mě nechala o samotě a šla si plnit své. Nejspíš tam mám vejít. Dobře. Opatrně jsem se dotkl pozlacené kliky a zatáhl. Dveře natřené na bílo se hned otevřely. Vešel jsem.
„Halo?“ špitl jsem, ale nic. Nikdo tu není. Mám tu doopravdy být? Nejspíš někdo přijde. Zatím jsem se rozhlížel po okolí. Podlaha tu byla z naleštěných dřevěných desek, jenž do sebe na milimetr zapadaly. Zdi jsou tvořené dřevěnými ručně vyřezávanými obklady s výškou od podlahy ke stropy, napájeny vedle sebe. Ještě když jsou přetřeny bílou a na určitých místech se leskne zlatá barva, je to opravdu nádhera. Stejně jako malovaný strop s tématikou nebe a hvězdy, ztvárněno jako jarní obloha, kdy slunce svítí a bílé mraky kontrastují s modrou, a místo hvězd různě pózovali přenádherní lidé oblečeni v rouchách.
Obešel jsem celý pokoj, dával pozor na detaily jako jsou zlaté svícny, obrazy, vyšívané květiny, vzorek látky, jímž bylo uděláno pohodlí při sezení na sedačce či na židli. U zdi stálo pár komod z drahého a vzácného dřeva, ze stejného je i stoleček na čaj. U zdi, v rohu u kraje je ještě jedna věc, co mě zaujala. Zrcadlo.
Lesklé zrcadlo s dokonalým odrazem a zlatým rámem, do nějž jsem nahlédl.
Jsem to já?
Byl jsem vůbec někdy sám sebou?
V dezolátním stavu po pobytu ve vězení jsem vyhublý, všude mi vystupují kosti, ale není to až tak hrozné, jak jsem si myslel. A oblečení na mě nevisí. Tmavošedé kalhoty ladící k mým světlejším očím zasunuty do vysokých bot, bez nijakých šperků ani ozdob, Bílá obyčejná, ale čistá a nepomačkaná košile, vestička tvořená miniaturními proužky šedé a tmavě modré, jež byly vidět jen z blízka a z dálky splývaly do jednotné barvy, černý kabát a černé, delší a prořídlé vlasy.
Jsem to vážně já? I v mém nedobrém fyzickém stavu se sám sobě líbím… Zasloužím si to?
Takový přepych a to v jedné místnosti. Co bude dál? Nechci vědět. Jenom čekám, až někdo přijde.
Už přišel. Klika se pohnula, sesouvala dolů. Dveře pomalu otevírali. Do místnosti vešel, jak jsem očekával, Bien.
Vypadal ještě lépe, než kdy předtím. Tmavohnědé vlasy jejichž delší ofina přepadala do obličeje a nerovně kryla čelo, dospělejší obličej, než mi připadal v celách, špičatý nos a ty oči. Byly jako když sluneční paprsky prosvítají přes skleničku plnou čaje, takové okrové, medové. Oblečen byl už také v jiných šatech, ale nějak moc se nelišili od předchozích. Stále elegantní, stále vyšperkované, stále drahé a stále mu sluší, jako nikomu jinému.
Co mám říct? Chtěl jsem ty nadávky, ale nemohu. Nedokážu. Proč mě odtamtud vysvobodil? Proč nevysvobodil někoho jiného, ale zrovna mě? A jak ho mám oslovoval?
„Proč?“ špitl jsem, stále jsme si navzájem hleděli do očí.
Z ničeho nic se rozběhl, a než jsem stihl něco udělat, visel mi na krku a objímal mě. Tak pevně, že mě dusil. Tak pevně, že se bojím, že mě už nepustí.
„Protože jsem tohle chtěl udělat, ale neměl možnost,“ pravil s dojetím a já věděl, že mu slzí oči. Pořád mě nepouštěl a nevzdoroval jsem. Položil jsem ruce na jeho záda a zabořil na rameno obličej. Scházel mi. On je tím, kdo mě tam držel při životě.
„Biene…“ šeptl jsem a on se mírně odtáhl.
„Bohužel, před lidmi mi musíš říkat pane Evžene… Nesnáším to, ale bohužel. Jinak mi říkej Biene,“ řekl a ještě jednou mě objal. Bylo to příjemné vnímat jeho dech, jeho tep, a teplo, které vydává. I když jsem nechtěl, musel jsem ho pustit a zeptat se ho ještě na jiné věci. Sedli jsme si na pohodlné křeslo a zabrali se do dlouhé debaty.
„Ale… mohls mě tam nechat, tak proč?“
„Neodpovídám, na tuhle otázku už znáš odpověď,“ odsekl a očekával ode mě vzdor. Nedočkal se ho. Měl pravdu, Už mi odpověděl svými a mými činy.
„A jak se ti podařilo mě vykoupit? Jak dlouho to budu splácet?“
Bien se bleskově otočil, položil mi ruce na ramena a hleděl do očí. Měl nasazený takový ten tvrdší výraz.
„Řekl jsem pravdu. Že potřebuji být moudrý, moudrost se nedá totiž naučit, ale cítit, a ty docílíš toho, že budu cítit. Když totiž nebude král moudrý, ale jen jeho rádcové, dopadne to, že úplně zapomene, co je na světě dražší než zlato a důležitější než moc,“ vzdychl, smutně ale soustředěně, „a to stačilo. Otec mi dal tolik peněz, kolik jsem jen potřeboval.“
„Ale ostatní nevysvobodil,“ konstatoval jsem. Se zmučeným výrazem přikývl.
„Jenže já ostatní nepotřebuji. Potřebuji jen tebe, Danieli, protože ty máš kouzelnou moc a ta se těžce vysvětluje,“ spustil ruce a pohodlně se opřel, aby mi nemusel hledět do tváře a být dál upřímný bez výčitek.
„To můžu říct i o tobě. Princ, který se vyjímá všemu ostatnímu,“ usmál jsem se a naladil se na pozitivní strunu.
„Ano,“ přitvrdil. „Až se ujmu žezla, což mě bezpodmínečně čeká, provedu spousty reforem. Napravím království, vytvořím zákon, jehož pravidla budu sám dodržovat a budu jím omezen, snížím daně a zavedu povinné vyplácení výplaty dělníkům, šlechtu rozdělím do skupinek navrhující zákony, kláštery přetvořím na ústavy pro sociálně slabé…už to vidím. Tolik náprav, ale aby bylo vůbec obyvatelstvo království připraveno,“ po snění zaváhal a zkroutil obočí. Poprvé za život ho vidím tak dospělého. Reformy, které právě navrhl se přesně hodí do dnešní situace. Kde na to všechno přišel? Každopádně z něj bude výjimka královského stereotypu. A on změní svět.
„Bude. Už dávno bylo, ale nikdo si nevšiml jejich potřeb. Až na tebe. Ty nápravy určitě přijmou s radostí. A už se těším, jak budu procházet ulicemi…“ zasnil jsem se a představoval si ten obrázek. Zámek, na jehož nejvyšší věži stojí tmavovlasý chlapec zdobící korunou s laskavýma očima, přes záda červený plášť, jak pozoruje okolí dole, hrající si veselé děti, rodiče šťastné a pohromadě, veselost a hudbu.
„Ale…pochybuji,“ špitl Bien, nechal si vlasy zakrýt tvář. I oči. Své magické okrové oči. Přisunul jsem se k němu a zvedl jemně rukou tvář. Ty oči se mu zaleskly.
„Nepochybuj,“ šeptl jsem a rychle se odtáhl zpět. Netuším proč, ale pouhým pohledem se mi zrychlil dech, cítil jsem horko, nervy se mi zbláznily a nutily dělat pohyby, jejichž výsledek si nedokážu ani představit. Co to chtěly udělat? Co jsem chtěl udělat já?
Ze vzdychem jsem se co nejvíce odtáhl a složil hlavu do dlaní. Jsem unavený. Nedivím se sobě. Ani svěží koupel nedokáže člověka probudit z toho, že už nesedí v tom vězení. Och! Jak rychle jsem změnil vnitřní názory! Od myšlenek na umírání po nebezpečné nutkání k ničemu.
Princ mlčel. I já. Nikdo nevydal ani hlásku. Možná nějaký povzdech z té trapné chvilky ticha. Uvědomoval jsem si, že tímhle je nejspíš debata ukončena. Proč se tomu tak stalo? Proč jsme tak vykolejeni? Oba dva… I on cítil to splašené srdce, i on cítil dech toho druhého a měl chuť ho ochutnat.
Počkat!
Ochutnat dech? Teď jsem ještě více zmatený. Nechápu, na co to myslím pouhým shrnutím situace.
„Chceš čaj? Půjdu ho udělat,“ rychle jsem vyhrkl, vůbec jsem se nepodobal svému mírně sarkastičtějšímu já z vězení. Pohotově jsem si stoupl a rychlým krokem, skoro během, došel ke dveřím. Nemohl jsem však zatáhnout za kliku. Něco mě zatáhlo za kabát. Donutilo mě to k otočce, vše proběhlo neuvěřitelně rychle. Tahání ustalo, teď se něco teplého dotklo mého krku. V necelé vteřině se něčí jemné a teplé rty dotkly mých.
Zpozorněl jsem. Stál jsem uprostřed místnosti, nehybně, jak staré prkno, a těsně u mě zavěšený za můj krk princ Bien. Svoji tvář měl u mé, rty na mých, ale do očí jsem mu neviděl. Pouze z nich vykápla slza a stékala po líci. Co to dělá?
Půlka mě se poddávala pohybům rtů a jazyků, jejich dokonalé souhře, druhá zmatená protestovala a okamžitě se odtáhla.
Nikdo nemluvil. Bien nebyl rovně postavený, ale trošku shrbený tím, že měl velmi blízko k psychickému zhroucení. Musel jsem něco udělat, jako jediný. Hluboce jsem se uklonil a zamumlal něco jako omluvu.
„Nashledanou, princi Evžene,“ šeptl jsem v úklonu a rychle se z místnosti odehnal. Musím najít moji komnatu, nějaké místo, kde mě nikdo neuvidí, kde byl mohl přemýšlet. Běžel jsem chodbami napříč vrchním patrem až dolů, ale nemohl jsem najít ani jednu služku. Z očí se mi draly slzy. Nestydím se za ně. Jsem stále ještě mladý, neplnoletý, s špatným dětstvím a doživotními důsledky.
Cítím se jako hrnec, v němž vře voda, je pod tlakem a jediná škvíra, kterou ta voda může vydřít pryč, jsou mé oči a v podobě slz. Ne, to přesně nevystihuje moji situaci. Jen mě stále něco stíská v hrudi, tlačí, a není to žaludek ani nic jiného. Opřel jsem se o oblouk vrat zezadu v zámku. Zadní část stavby je stejná jako přední, akorát není uprostřed štít, jenom vystouplá omítka.
Sesouval jsem se až k zemi a utřel slzy. Proč přemýšlím jak hysterická slečinka? Co mě tak ničí?
Přehrávám si všechny události za poslední dobu v neuvěřitelném čase. Zarazil jsem se u toho… jak…
On mě líbal.
Ano.
Vytryskly mi další slzy. Hnaly se jedna za druhou. Vložil jsem hlavu do dlaní a přehrával si stále a stále to stejné.
Není to správné. Zakázané. Neušlechtilé. A už vůbec ne moudré. Není moudré, aby princ dělal něco takového se služebnictvem, a už vůbec ne s mužem. Je to možné? Proč vůbec něco takového… dokázal… Vždyť je to princ! Budoucí král! Sakra!
Praštil jsem co nejsilněji pěstí do země a nevšímal si bolesti. Štve mě to. Proč se kdy ukázal v mé sousední cele. Byl jsem rozhodnut pro svůj osud! Nechtěl jsem nic jiného než smrt. Pak se ukázal on se svým vybraným chováním, smutnou minulostí a těma nádhernýma medovýma očima. Těmi mě očaroval. Měl jsem to poznat hned. Měl jsem hned sebou praštit do zdi a nechat, aby ta červená tekutina zaplavila podlahu mé cely. Měl jsem se vykašlat na jeho rozzlobení, když se dozvěděl o mém plánu. Měl jsem hned utéct z kočáru po času cesty na zámek Mariesell. Měl jsem nějak zabránit tomu, co spojilo naše vědomí, naši mysl a city. Sakra!
Proč jsme se museli do sebe zamilovat? My, muži? Musím ho ochránit, musím zabránit vyvíjení tohoto vztahu. Musím to udělat už kvůli tomu, jak ho moc mám rád… Přiznávám to. A radši bych umřel, než abych ho ztratil. Ale pro jeho dobro začíná můj plán, jenž se nebude líbit ani jednomu z nás. Ignorování.
„Daniel?“ něčí mužský hlas se nade mnou ozval. Zvedl jsem tedy hlavu. Byl to starší, padesátiletý chlap, zodpovědný a přísný.
„Jsem pan Dalas, správce zámku a organizátor princova času. Pojď, provedu tě po domě a seznámím s programem místního služebnictva.“
Nemohl jsme nic namítat. Potřebuji se odreagovat, a tak jsem tu nesympatii a znuděnost, s níž pan Dalas procházel chodbami a místnostmi, vůbec nevnímal. Provedl mě zámkem, takže mám aspoň trochu ponětí, kde co je. Vyprávěl mi o rozvrhu dne a potěšil mě velmi dobrou správou, aspoň pro můj plán, že hodiny učení moudra se začínají až za týden. Do té doby se budu minimálně stýkat s Bienem, jenom na přinesení čaje, jiného jídla nebo věcí. A jinak budu pracovat jako asistent zahradníka a nebo noční stráž. Bude se to střídat. Poté mě nechal už o samotě, ať se vyspím, neboť právě dnes v noci začíná má směna a já s klidem kývl. Zdálo se mi, že nebyl nějak extra rád, že jsem se vůbec nevzpíral. Čekal nevychovaného spratka, drzého, ale to nejspíš každý při slovním spojení: Vykoupen z vězení. Ale vůbec mi to nevadilo. Pořád jsem totiž myslel na jedno. Na něj.
Udělal jsem, jak chtěl. Vyspal jsem se na pár hodin a pak šel na směnu. Celou noc, po tmě, v menší zimě a ušlém kabátku jsem sledoval okolní dění, aniž bych na chvíli zaspal. Takovou radost bych neudělal ani panu Dalasovi, který mě celou noc sledoval. Cítil jsem to. Stále doufal v toho nevychovance, aby mohl koho týrat a hledat co nejvíce jeho chyb. Nedočká se ho.
Přes den jsem ráno spal, odpoledne asistoval… Až uběhl týden. Týden mírně nudný a bolestný. Nevadila mi práce, ale lidé, kteří mne podceňovali. Jídlo bylo také dobré, snídaně, oběd i večeře, ale vždycky na mě dohlíželi, jestli sním vše. Jestli nechám na talíři jediné sousto, prý že zavolají prince a z něho jsem měl mít strach. Neměl jsem. Teda měl, ale z jiného důvodu. Proto jsem raději poslouchal co říkají.
Jinak služebnictvo samo o sobě bylo složité. Třetina z nich pražila po penězích, udělala by pro ně cokoliv a nebyla extra k okolí příjemná. Druhá půlka práci trošičku odbývala, ale pracovat museli, neměli jinou možnost. A třetí pracovala kvůli osobám žijícím v domě a díky své povaze. Právě do té jsem spadal a také mezi nimi se našli příjemní lidé. Služka Lina, specializovaná na úklid prachu v prvním patře, což dělá po celý den, a prostírání stolů. Je velmi inteligentní a milá, uchová všelijaké drby a když už něco prozradí, jenom důvěryhodným osobám. Kdybych měl srdce stále volné a nezadané, určitě by jí patřilo.
Také Mia, asistentka kuchařky a uklizečka v přízemí, není špatná. I když vše bych jí zase neřekl. Ale na takové jednoduché pokecání a zábavu je stvořená. A pak se dá i kuchařka, ale ta je stará a vyjímá se tomu věkovému rozmezí mladých. I když jsme s Linou probírali všelico, ještě jsem jí neřekl o mě a Bienovi. A co, dá se to ještě zvrátit!
Ohledně toho týdne, nesl jsem mu do pokoje táce s jídlem a pokaždé žasl nad krásou jeho pokoje. Ale k něčemu, kromě pozdravů, nedošlo. I on věděl, že je něco špatně a musí opustit cestu, na níž se nevědomky vydal. Ale jinak jsme se vyhýbali. Bylo to utrpení. Už jenom pohled na tom, jak se venku učí šermovat, nebo ho služebná nutí učit se na koni, mě ničil. Vždy jsem zmizel z dohledu.
A pak na to došlo. První hodina moudrého myšlení. Přišel jsem včas na místo srazu, on tam už čekal. Oblečen v luxusním oblečení, pohodlně usazen v křesle a s překříženýma nohama.