Neušlechtilý - 4. kapitola

„Dobrý den, princi Evžene,“ hluboce jsem se už u dveří uklonil a pak přikročil k židli, na níž jsem si sedl.
„Na něčem jsme se domluvili, ne?“ vyčetl mi můj slušný pozdrav.
„To ano, Biene.“
Spokojeně se usmál.
„Tak jak dnes začne hodina?“ zvesela pravil.
„Začnu úvodem, dáme si pár životních situací a jak to zvládneš, tak brzo skončíme,“ odpověděl jsem klidně a popravdě. Princ nasadil výraz typu ´Ty chceš určitě skončit co nejdříve´ a sekl hlavou.
„Takže jak jsem řekl, moudrost musíš cítit. Musíš cítit celým tělem, že je jedna věc správná, aniž bys musel složitě počítat. Musíš ji cítit a být si jí jistý,“ zadrhl jsem se a uvědomil, že s touto řečí musím skončit, vyvolává v nás obou silné pocity. Pokračoval jsem tedy v řeči, převedl ji několikrát na různá téma a poté začal s příklady využití ji v reálném životě. Tohle mu jde. Velmi. Když mi odpověděl na zachování se v poslední situaci, kterou jsem měl nachystanou, nastala chvíle ticha. Seděl jsem na židli, on v křesle. Pomalu jsem vstával a připravoval k vyřknutí rozloučení, ale chtěl jsem, doufal jsem v něco, co by se událo. Ne. Nic. Zamumlal jsem tedy pár slovíček a odešel z místnosti. Zbytek dne byl pohodový, večer příjemný, noc dlouhá. Ráno po službě jsem šel do komnaty vyspat se na další lekci, u dveří jsem střetl Linu.
„Jdeš uklízet?“ nadhodil jsem ze slušnosti otázku. Zaculila se na mě, někdy mám pocit, že se jí líbím, a kývla.
„Ty si po službě, že?“
„Jo, za tři hodiny mi začíná lekce s…princem,“ málem jsem řekl jeho jméno.
„Za tři hodiny? Vždyť-“
„To jenom dnes, po lekci budu mít zase volno,“ usmál jsem se a vlezl do komnaty, kterou mám bohužel spolčenou s mladíkem jménem Arián, pracující jako místní kočí. Skočil jsem do postele a zavřel oči. Únava udělala své a okamžitě jsem usnul. Naštěstí.
Moc dlouho jsem nepospal. Jako budík mi sloužilo svědomí a příchod Ariána, přesný jako vždy. Ospale jsem párkrát zamrkal, vyskočil z postele a došel k místnosti, kde dochází k učení. Vešel jsem. Bien už čekal.
Stejně jako včera, i dnes jsem vyřkl několik příkladů ze života, nechal prince říct svůj názor, vysvětlit ho a případně jsem ho doplnil. Hodina se blížila ke konci, konečně, vyspím si svůj vysloužený spánek, po čase lekce jsem totiž stále zíval. Chystal jsem říct další nějakou situaci, ale Bien mě přerušil. Zadíval se mi do očí při svém zeptání.
„Dlouho přemýšlím, jestli je moudré, když nastane láska mezi dvěma osobami, jimž tohle není souzeno.“
Věděl jsem, kam tím naráží, ale nemohl tohle jen tak jednoduše odsoudit.
„Láska se vždy vymyká hranicím moudrosti, v tomto případě záleží na člověku a jeho odvaze a vůli, jestli poslechne mozek nebo srdce,“ má odpověď byla všeobecná a neurčitá, přesně jak jsem chtěl.
„Ale co když se dvě osoby, které se spolu neměli nikdy setkat, zamilují a podle mého cítění moudrosti to tak nemůže skončit. Jenže v tomto případě se na moudrost nemůžu spolehnout.“
„Tak by to tak nemohlo být,“ tato slova mě pálila v ústech a na jazyku, ale nemám jinou možnost než udělat to, co dělám.
„Proč se vůbec ptám,“ zašeptal otráveně.
„Promiňte princi Evžene, ale musím už jít,“ ohnul jsem zády až k zemi, jak jsem se ukláněl, a odešel. Princ pouze seděl a sledoval mé mizící záda.
Zamířil jsem okamžitě ke komnatám a zalehl. Po takové únavě jsem usnul bez jakýkoliv potíží. Měl jsem dlouhý spánek. Vzbudil mě až pan Dalas, neboť jsem měl pomoct zahradníkovy sázet mladé sazeničky stromů. Tak jsem šel. Nic závratného se nedělo. Večer ještě před večerkou služebnictva, nemám dnes směnu v hlídání, jsem si sedl s Linou do křesel a povídali jsme si.
„Já…já…Vrr!!“ stěžovala si Lina po celém dni uklízení. Už delší dobu ji štve a pokaždé rozzlobí jedna dvořanka – králova milenka, která stále poukazuje na nedobře vyžehlené šaty, nepečlivě naleštěné šperky a nehezky naaranžované kytice. Jako by jí bylo jedno, že o tyhle věci se stará jiná služka.
„Nechápu, jak král může strpět takovou ženskou jako je ona!“ zavrčela ještě jednou.
„Králové jsou často zaslepení. Místo toho, aby viděli duši člověka, jeho cítění a to, co si přejí, vidí pouze hezké tvářičky, dobré a ušlechtilé rodiny a velkou moc. Nic víc. A navíc, neměla by ses divit. Když je dobrá v posteli, proč by si měl král na ni stěžovat a vykazovat z domu?“
Lina se zachichotala.
„Máš pravdu, jestli králové v jednom ohledu vidí do duše člověka, tak to jenom skvěle dokážou odhadnout jejich schopnosti v posteli,“ zasmála se a já s ní. Snad nás nikdo neslyší. Byl by to malér pomlouvat královskou výsost, ještě tak neušlechtilými lidmi jako je jejich služebnictvo. Ale právě o to je větší sranda. Jestli nás neuslyší někdo jako pan Dalas… to by bylo špatné. Ale nevadí. Rozebírali jsme dál naše zážitky, naše názory, Lina je doopravdy andělské dítě. Chtěl bych být pro ni to, za co mě ona považuje.
Čas ubíhal velmi rychle a mi už raději přestali mluvit, jenom jsme seděli a čekali na gong v našem okruhu komnat sluhů. Ozval se zanedlouho a oznamoval, že mé kroky musí zamířit pouze do mé postele, nikam jinam. A tak se také stalo. Můj spánek byl klidný. A další tři dny taky. Bien se už neptal na nijaké blbosti, ale spíše přemýšlel o rozdělování majetku a tvoření politických smluv. Kdybych mohl, shromáždil bych miliony lidí, aby mu zatleskali. Vážně pokrok, že už nemele o blbostech ale soustřeďuje se na vážné věci. To si opravdu zaslouží aplaus.
Také jsem s Linou zatleskal, když jsme jednoho večera seděli a povídali si. Neřekl jsem jí však, o jakých blbostech mluvil. A nikdy jí to neřeknu. I když jí absolutně věřím, nemohu se spoléhat na to, že toto někomu řekne, ať už omylem přeřeknutím, dobrovolně nebo vynuceně, a zničí tak Bienův život. Můj – to by nevadilo. Obětoval bych se a rád. Vždyť co dokáže takový obyčejný černovlasý chlapec s šedýma očima a pomalu nabírající ztracenou váhu? Ano, buď se mi to zdá, nebo vážně vidím rozdíly každým dnem.
Přišel na řadu víkend. Přes něj nemám žádné lekce, ale o to více pomáhám tomu starému zahradníkovi. Vlastně dělám čím dál více práce. Pořád si něco vymýšlí, že se nemůže ohnout, jak ho bolí záda. Sice staře vypadá, to však dělají jeho neučesané, přes dvacet centimetrů dlouhé vousy. Když už jsem na výpomoci, chodí se mnou po zahrad, ukazuje kam si mám kleknout, co a jak velké vyhrabat a co zasadit. Hlavně když ho vidím po čas volna kdy kráčím zámkem, jako by neměl ani dvacet, sadí a sadí a je jedno, kolik se nadře nebo naohýbá. Ale protestovat nebudu. Možná to má nějaký skrytý smysl.
Už mě taky napadlo, že mě chce vyučit jako jeho následovníka, ale bojí se to říct přímo. Ano, jeho život je teď velmi zvláštní. Často kašle. A o to víc je to smutné. Nechci malovat čerta na zeď, ale vypadá to, že umírá. A nikdo s tím nic nedělá. Už vůbec ne král. Služebnictvo je přeci jenom hadr, s nímž utíráš prach a když se protrhne, vyhodíš ho a vezmeš si nový. No není tomu tak? Teorii jsem vyslovil Lině, a ta jen smutně svěsila hlavu. Taky jí to přišlo divné, ale problém je, že jakkoliv se budeme snažit, nic nenaděláme. O tom jsme celý večer diskutovali.
Je pondělí. Arián vstal jako vždy brzo, aby připravil koně, zapřáhl je do kočáru a pak vykonával projížďky mladých dvořanek po celém nádherném prostředí království Horatio. Ale jeho vzbuzení mě vyrušilo ze spánku a nedalo se nic dělat, než si sednout, dát se do pohody a využívat volného času. Ale jak? Přemýšlením? Dobře.
Dnes mě čeká zase jedna z lekcí té, jak tomu říkají, moudrosti. Vždyť on to už nepotřebuje. Začal ji cítit velmi rychle, takže jak to vidím, zanedlouho převezmu zahradníkovo povolání na plný úvazek. Aspoň se omezím na minimální styky s princem. Těším se. Ironicky. Je to těžké, vážně. Část mě chce být s ním, další část mě od něj odtahuje, ta je řízena rozumem. A když už jsem u něj, cítím jakousi radost, ale přeci jenom jsem otrávený z představ, jaké blbosti na mě vychrlí a že kvůli němu musím utéct před osudem. A ještě je tu jedna smutná část, která ubližuje mě a cítí bolest, když musím ubližovat jemu. Když vím, že kvůli mně se toho tolik muselo stát…
Vyšel jsem na chodbu, zamířil do umývárny. Chtělo by to něco chladivého na obličej, co by mne probudilo. Stalo se tak. A poté jsem chtěl už jen jednu věc. Projít se po zámku, v klidu a v pohodě. Tyhle procházky mám rád. Zapamatuji si pak kde co je a navíc okolí, samotný zámek, nádherná zahrada a zvěř tu pobývající, bylo to krásné. Odešel jsem z části Mariesellu, kde pobývají sluhové, a vyrazil jsem po hlavní chodbě rovně k zadním vratům zámku. Vidět ty mramorové obklady, pozlacené sochy, drahé a překrásné obrazy, nutilo mě to přemýšlet, kolik lidí už na to vztáhlo ruce. Samozřejmě já bych to nikdy neudělal, nemusím vlastnit každou nádhernou věc, vlastně nemusím vlastnit nic, já dávám přednost kochání očima, ale kolik už sluhů popravili jenom z důvodu, že se jim zachtělo dotknout se této krásy a králové to samozřejmě pochopili jinak?
Postavil jsem se a opřel o rám vrat, hleděl na zahradu, na ten dokonale zelený trávník, krásné sytě červené růže, zastřižené kře. Na to vše jsem vlastně už vztáhl ruku, díky mě kvetou a přinášejí každý den do domu svěžest, pestrost barev a vůně. Ale v téhle době by tu už měl být, zahradník každým dnem bez ohledu na to, jaký je, stál tam u toho ornamentu z fialek a macešek a kontroloval, jestli nějaká barva tu druhou nepřesáhla, nebo naopak, květů ubylo. Svěsil jsem hlavu a zapřemýšlel, je blbost, aby jen tak zmizel a už vůbec, vždyť sice kašlal, nevypadalo to až tak vážně.
Ne, nejspíš se něco stalo v jeho rodině nebo zaspal, namlouval jsem si a díval na tyrkysovou barvu dnešního nebe, tak nádherné a uklidňující, ale i tak jsem cítil jakýsi špatný pocit.
„Volá vás princ Evžen,“ rozkázalo mi jednotným tónem něco za zády a tak nečekaně, až jsem poskočil. Při ohlédnutí mi došlo, že to byl zase pan Dalas, který si až moc užívá vyššího postavení mezi služebnictvem.
„No jo, no jo,“ zamumlal jsem a vydal bohatě zdobenými chodbami až k místnosti, kde má to princátko pokojíček. Snad mi poté dovolí lekci zkrátit. Zaklepal jsem a vyčkával jak je zdvořilostí. Zevnitř se ozvalo přijmutí. Vešel jsem tedy.
„Dobré ráno, princi Evžene,“ s hlubokým úklonem jsem ukázal svoji úroveň zdvořilosti a vychovanosti. Překvapilo mě, když už byl převlečen, celý nachystán ve svém zlatem vyšívaném oblečení a měl dokonce zapnuté knoflíky na límci košile. Stál u okna a pozoroval výhled na krajinu království Horatio, ale při mém pozdravu se otočil a s rukama za zády ke mně přikročil. Vypadal stařeji a velmi, velmi vznešeně v tomto kabátku a takhle upraven. Ale stále v něm vidím to hloupé stvoření, které tehdy omylem vlezlo do vedlejší cely, dělalo skopičiny a stále má ty tmavohnědé vlasy a okrově medové oči.
„Ode dneška máš plnou zodpovědnost za chod zahrady a lekce omezuji na počet dvakrát za týden,“ oznámil přísným hlasem a vzbuzoval respekt, až mě zamrazilo na zádech. Moje hlava se sklonila v lehkém poklonu.
„A mohu zvědět, co se stalo zahradníkovi?“
Udělal krok ke mně.
„Odjel na zdravotní pobyt, ale všichni doufáme, že se z něj dostane co nejdříve, že?“ souhlasně jsem kývl.
„Teď můžeš jít, dnešní lekci ruším a jinak budou ve středu a v pátek. A prosím, dones mi Alžbětinský čaj s kapkou citronu,“ usmál se a pokynul mi, abych odešel. Zaraženě v robotím stylu odcházím z místnosti a zavírám za sebou dveře. Pak se o ně lehce opřu, dávám si myšlenky dohromady.
Že by lhal, nebo vážně říkal: zdravotní pobyt? Pochybuji, jestli jsem slyšel dobře. Aby se on a jeho společníci starali o zdraví nás, obyčejných otroků? No, nemělo by m to překvapovat, to ne…A teď pro ten čaj. Sešel jsem dolů, ohřál vodu, zalil bylinky v sítu a nakonec po dobu vyluhování jsem kápl citronem, přesně jak to má Bien rád. Poté jsem mu mlčky podnos přinesl, položil, odešel. Už nikdo z nás nepromluvil. Měl bych být rád, přechází ho to, bude z něj normální šlechtic, ale nejsem. Spíš se cítím, jako bych byl v místnosti, kde není okno ani jiný přívod vzduchu, ani dveře, pouze kamenná kobka, a s každým nádechem a výdechem se uvnitř dělá více dusno, větší tlak, který vše mačká, přesně takový tlak se vyskytuje právě i v mém případě uvnitř mě.
Nic. Neřeším. Vyběhl jsem do zahrady, nachystal nářadí a pokračoval v pracích, které jsem vypozoroval od zahradníka. Každý den kontroluje větévky keřů, květy růží, jiřin i oleandrů. Nechápu, jak z velké dálky může vidět i to nejmenší poškození, takový zrak nemám, ale šlo to, sice jsem každou květinu musel prohlédnout minimálně třikrát.
Už je po půl dni. Slunce pálí, mé černobílé oblečení sluhy je změněno v lehkou rozepnutou košili s vyhrnutými rukávy a volné starší kalhoty. Vše ostatní jsem odložil do mého minišatníku. Po té době přišel čas na oběd, který jsem si s chutí dal a celou porci snědl, nikdo nemusel dohlížet na to, abych snědl vše do posledního sousta. Hned nato následovalo pokračování v práci až do večera. Musím se s touto povinností sjednotit, vypěstovat si pro ni cit, a o potřebuje čas. Ten jsem trošku získal díky snížením lekcí, omezením nočních hlídek, takže to jde. A když už jsem ztrácel trpělivost a sílu, nechápu proč, ale držela mě myšlenka, že tyto květiny pěstuji pro něj.
Večer jsme si s Linou znovu vyříkali to nejnovější povídání po zámku. Divila se nad případem zahradníka, ale byla upřímně ráda. Pak však nahodila jiné téma.
„Takže ty teď přebíráš jeho práci? Není to moc?“
„Moc? Prosím tě! Vždyť ty máš moc! Každý den uklízet skoro tři poschodí, přijímat kecy od té baronky El Mino a ignorovat urážky Anny Siery, která by tvoji práci ráda převzala z jediného důvodu: Aby mohla prohlížet spodní prádlo pána.“
Lina vyprskla, to byl můj záměr. Nemám rád smutek, negativitu ani jiné pesimistické věci. Nemám to rád ve svém okolí…ale sám tím překypuji.
„Já se divím, kam na ty tvé hlášky chodíš. Vždy mi zvedneš náladu to však víš, nedokážu pochopit, jak jsem tu dokázala dříve v tomto zámku žít. Vlastně jsem nežila, přežívala. Ale teď se cítím plná té jiskry, která se stále zapaluje a více jiskří, až nechytne od ní celé okolí, díky, Danieli,“ špitla a zpozorněl jsem. Její komplimenty jsou hodně lichotivé, ale zarážející a nepříjemné jsou malé reflexní pohyby, které naznačují nutkání. Musím toto zastavit dříve, než k tomu dojde a oba dva toho budou litovat.
„Promiň Lino, ale už budu muset spát, přebírám tu práci a víš sama, že zahradník vstával vždy tak brzo…“
Dívce v očích zajiskřil smutek a chápavě kývla.
„Ano, dobře,“ zašeptala a ještě před odchodem dodala: „Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Lino,“ oplatil jsem jí, ale nejspíš neslyšela.
Dobře. Arián mě teď vzbudil co nejdříve, stejně jak sebe. Stáváme se pomalu trošku bližními, než jenom spolubydlícími v komnatě. Sympatie se mění a cítím, že z něj může být spolehlivý kamarád. Uvidím.
Den probíhal stejně jak předchozí, akorát více obsáhlejší o práci. Kontrolovat každou maličkost, hrabat se v hlíně, koho to zajímá? Nevím, ale z nepochopitelného důvodu tohle má být velmi zábavná a plody donášející činnost. Tak rád a s chutí jsem běžel na oběd a na večeři, vše snědl a užíval odpočinku, prostě nezvyklost na silné slunce, které po čase celého pracování svítilo. Ale aspoň moje bledá pokožka chytne nějaký tón.
Pracovat po celý den, mít poté tři hodinky spánku a převzít noční hlídku, pak jít na pár hodin spát, zahradničit a nakonec mít lekci. Takhle to následovalo. Ani si nepamatuji, jestli jsem vůbec někde Linu potkal. Možná ano, ale pochybuji, jestli ve stavu chodící mrtvoly jsem ji mohl alespoň trochu zaregistrovat. Moje mysl byla fakt pod parou. Taková zátěž…Věděl jsem, že mě pan Dalas pozoruje, a proto jsem odolával statečně nutkání spát. Ale když to vezmu z jiné stránky, příští noc budu mít zase pro sebe. Takové ty fušky přežiji, jsem přeci silný, ne?
Ano, odolal jsem, statečně, ale hned, jak mi skončila směna, jsem letěl do komnaty a zalehl do postele, modlil se, ať mi spánek osvěží mysl. No, šlo to. Aspoň trochu vnímám. Arián mě znovu vzbudil, i když teď se musel hodně snažit, spal jsem tvrdě jak poleno. Měl z toho záchvat smíchu. Po osobní hygieně jsem v mém pracovním obleku došel ven. Zataženo. Zvláštní, ale nešťastné. Bude pršet a i v dešti musíme chodit po zahradě a prohlížet si květiny. Ještě že existuje ten vynález, kdy s sebou nosíme jakousi napnutou plachtu z látky zachycující kapky. Ale přesto. Z deště šla zima, chlad, moje ruce byly chladné a mokré z neustálého ohmatávání větviček.
Nikdo ani nemůže tušit, jak moc jsem byl rád, když jsem se konečně dostal do tepla komnat, převlékl se do suchého komorního obleku a zašel do jídelny sluhů, kde hřála teplá a chutná jídla. Každým soustem ve mně ožíval duch a probudilo mě to ze dřímání. Lina také jedla, párkrát se na mě usmála, ale následovně šla uklízet a dokončit svoji práci. Teď, když prší, se ještě více dostává špína a roznáší po celém zámku.
Aniž bych měl nějakou chvilku klidu, musel jsem hned běžet nahoru do síně, kde míváme lekce. Ano. I teď tam princ seděl, lhostejně se díval do prázdna a ani si nevšiml, že jsem přišel. Pozdravil jsem ho, kývl a znovu odvrátil medové oči pryč. Když chce, tak ať chce. Rozhodl jsem se, že si nebudu všímat té pochmurné nálady a začnu jako obvykle s lekcí a tím, že chvilek nechávání prince mluvit bude minimum.
Zvládl jsem to. Jeho hlas jsem i tak slyšel, takže v pohodě. Nemusí mě tlačit ten tlak v hrudi, že dělám něco špatně. Měl jsem dobré svědomí.
„Tím končí dnešní lekce. Omluvte mě, princi Evžene,“ když se tak zamyslím, už mu neříkám Biene. Vůbec. Tohle jméno si uschovávám v hlavě pro zamotané myšlenky, úvahy, ale ne proto, abych ho tak lacině vyslovoval, když mi ještě kvůli tomu hrozí malér ze strany šlechticů. Hluboce jsem se uklonil v černobílém obleku a šel ke dveřím s tím, že otevřu kliku.
„Donesl bys mi do pokoje Alžbětinský čaj a citron?“ divím se, že se vůbec ptá, proč mi nedá rovnou rozkaz. Kývl jsem a sešel do kuchyně. Alžbětinský čaj, jeho oblíbený, je vlastně směs máty, pomerančové a citrusové kůry a mateřídoušky. Když se správně osladí a vyluhuje určitou dobu, je velmi chutný. To jsem zjistil, když jsem tajně upíjel z princova šálku. Snad o tom nikdo neví.
Přichystal jsem na stříbrný podnos šálek a s už vyluhovaným a přeceděným čajem, půlkou plodu citrusu a v mističce cukr jsem ho nesl do jeho pokoje, jak požádal. Vůně čaje mi vcházela skrz nos do hlavy a omamovala mě, taková jemná a ostrá zároveň, vůně mi vážně nejdou popisovat.
Podepřel jsem si podnos o zdvižené koleno a volnou rukou otevřel dveře. Už po několikáté jsem v jeho pokoji, v místě, kde spí, převléká se, píše či kreslí a dělá jiné věci ve volném čase. Vždy mě nadchne ten nábytek, zdi a celková souhra ladících k sobě věcí. Nejhezčí na tom je přepychová postel s nebesy z jemného hedvábí a bílého saténu.
Vypadalo to, že v pokoji nikdo není. Položil jsem tác na stolek vedle postele a otočil se k odchodu. K mé smůle, právě u dveří stál Bien a lstivě mě pozoroval.