Neušlechtilý - 5. kapitola

„Donesl jsem vám čaj, teď mě omluvte,“ přišel jsem ke dveřím a snažil se Biena nějak obejít, abych se dostal ven. To dělá schválně, zablokoval mi cestu a ví, že ho nijak nemůžu požďuchnout aby uhnul a uvolnil mi průchod. Nesnáším ho!
„Biene, já musím jít!“ snad mu tykání osvěží mysl a donutí ho, aby mi umožnil odchod.
„Ne Danieli, nikam nejdeš, potřebuji s tebou něco prodiskutovat,“ tak teď se nám rozjel! Nejdříve ignoruje, pak ještě štve a nakonec si hraje na toho hodného, který má velmi důležitý námět na povídání. Potřebuji, aby tu teď někdo byl, aby mě zadržel a nedovolil mu něco udělat! Chyťte mě někdo!
„Promiň, ale teď mám práci, jak vidíš, jsem neustále na nohách a volného času mám fakt velmi málo,“ odporoval jsem. Schyluje se to k hádce. Já se nechci hádat! Hlavně ne s ním!
„Jo, a na Linu čas máš, že?! Povídat si s ní, nechat se manipulovat a obalamutit jejím kouzlem! Proč se s ní směješ? Proč to tak nemůže být i se mnou?!“ vyjel na mě. Jeho hladká tvář se zkřivila a naskočilo na ni mnoho starostlivých vrásek. Abych byl přesnější, žárlivých. Naše princátko žárlí.
„Do toho ti nic není. Jestli ti tolik vadí, že si s ní povídám, měl jsi mě tehdy nechat tam hnít a umírat!“ když on na mě, tak já na něj. Při zmínce o tom vězení se stáhl, zakousl do rtu a odvrátil pohled. Ha! Mám triumf!
„Nemohl-“
„Své řeči si nech pro sebe!“ přerušil jsem ho a bylo mi jedno, jaké zákony chování služebnictva k pánům porušuji, nebo jaký trest mě dostihne. Vážně nechci slyšet ty jeho řečičky o tom, jak moc ho trápí, když nemůže zachránit svého přítele a podobně.
Popravdě, dostávám strach. Jeho smutný výraz nabyl inteligence a lstivosti v mnohem větší formě.
Neuplynula ani menší chvilka ticha a on se na mě vrhl. Doslova vrhl. Řeči si nechal pro sebe, ukázal mi, co chtěl říct. Ověsil se okolo mého krku a dlaněmi hladil tvář, jazykem zkoumal zákoutí mých úst. Pak jeho ruce sklouzly dolů na záda a přejížděly mi po páteři, tak jemně, tak ohleduplně. Poddal jsem se mu. Nemohl jsem skoro dýchat. Nebylo kdy se nadechnout. Převládlo u nás vzrušení a tak jsme s přitisknutými rty navzájem ochutnávali. Proč jsme jenom od sebe drželi tak velký odstup? Proč? Vím proč!
Ruce jsem dal před sebe a zatlačil na jeho hruď, naposledy přejel jazykem po tom jeho. Zadýchaný, stejně jako on, jsem naproti němu hleděl a snažil se ovládnout.
„Ne… Nemůžeme,“ vydechl jsem, ale ani nevzhlédl. Stačilo, že jsem cítil na sobě jeho pohled a přivádělo mě to do rozpaků.
„Odlož na chvíli všechny pravidla, všechny úvahy, moudrost a poddej se, vím, že cítíš to stejné jak já,“ špitl a byl tam cítit ten škemrající podtón.
„To nejde!“
Protestuji, při tom jsem zvedl hlavu, mé černé vlasy mi spadli do čela a do obličeje. Pak ale… zadrhl jsem se. Neměl jsem mu kouknout do očí. Neměl jsem. Nikdy. Kvůli tomu, kvůli těm očím jsem podlehl. Byl v nich cit, četl jsem v nich, viděl v nich odraz svých pocitů a také jeho, jako bych měl možnost hledět do duše.
V té chvíli mě tělo neposlouchalo. Udělalo pár kroků k němu, dlaní jsem nejdříve pohladil tu jemnou dětskou pokožku od čela až k bradě, nadzvedl ji a vtiskl své rty na jeho. Hra začala od začátku. Ověsil své ruce okolo mého krku a těsně se ke mně přitiskl. Byl to nádherný pocit. Ruce přejížděli sem a tam, každý dotek, každý teplý výdech, jehož vůni jsem cítil, vzájemné rychle pulzující srdce. Zajel jsem prsty do jeho vlasů. Jsou tak jemné, ještě jemnější než kdy předtím.
S návalem našich pocitů a vzrušením to šlo dál. Nikdo nemohl přestat. Neměl tu vůli. Nešlo to. Teď byla moudrost úplně na nic.
Proč jsem jenom dovolil, abych pracoval u něj v zámku? Bien mě dostával do úzkých. Proč? S odepínáním košile neměl problém jako se zapínáním. Se zrychleným tepem a dechem jsme se v různých pozicích dostali k té nádherné posteli s nebesy. Hladil jsem ho, přejížděl po jeho rozžhaveném těle, hrál si s ním a on jen vzrušeně vzdychal a pak…
Byli jsme u toho. Já hleděl na jeho nádherně vypracovanou postavu, zároveň dětsky jemnou pokožku, zatímco on věřil v mé oči a ve mně. Nedokážu to. Nemůžu. Tohle ne.
„Udělej to,“ špitl a přitáhl si mě objetím kolem krku. Jak dvě nahé těla na sobě ležely, z jeho kůže jsem cítil obrovské teplo a bití odtamtud, kde ten orgán řídí naše city. Moje mysl byla odpojená od zbytku těla. Nemohl jsem ho řídit. Říkal jsem: NE! Ale nešlo to. Nechci Bienovi ublížit, ale touha a jeho tužebný pohled převládl.
V bolestí a tichými výkřiky se naše těla spojila a já věřil, že tohle je jen sen. Jenom šíleně nádherný sen.

Kráčím po schodech dolů do své komnaty. Moje oblečení je vymačkané, ale snad si toho nikdo nevšimne. Stále cítím jeho dotyky, jeho rty. A ještě k tomu skoro nic nevnímám, cítím se, jako bych létal v oblacích. Je to jak…. Kouzlo.
„Pane Danieli!“ zvolala na mě řídící služebná, ta co mne tehdy zavedla do umývárny a měla ten nesympatický pohled. Co ode mě chce? Nicméně se nebudu vzpírat, i když mám opravdu strach, jestli pozná vymačkání mé košile.
„Ano, madam Betty?“ zdvořilost nade vše.
„Pojďte se se mnou projít,“ nabídla mi s takovým podivným úsměvem, jímž se zvýraznily všechny ty vrásky stáří. Opatrně jsem kývl, zajímalo by mne, co ode mě chce. Tichým krokem a ještě k tomu bez nijakého slůvka mě zavedla do altánku zahrady, jehož obklopují překrásné růžové, bílé a červené růže. Ani jedna nevypadá nijak zle, jsou překrásné, a to díky mě.
„Co mi chcete, madam?“ otázka směrovala na starou dámu, služebnou. Místo odpovědi se zadívala do zahrady do místa, kde rostli rozlehlé jasany, javory a duby.
„V tamtěch místech si princ se mnou hrál na schovávanou. Vždy se on, ten drobek schoval za kmen a já ho pak nemohla najít. Nebo sbíral kaštany a spolu jsme dělali zvířátka. Jenže s tím, jak rostl a stárnul, se měnil královým vlivem, a ze mě se stala stará a protivná ženská,“ ironicky se zasmála. „Často si přeji, aby se vrátil do mládí a byl stejně tak veselý a stejně se usmíval. A myslím, že se mé přání vyplnilo.“
Otočila se na mě a zadívala hluboko do očí.
„S tvým příchodem je veselejší, jenže ty tu změnu nemůžeš vidět. Slyšela jsem vás… teda něco z toho, co jste dělali.“
Sakra! Zahryzl jsme se do rtu a snažil zamaskovat nějaké překvapení, rozzlobení a strach. A také ztrapnění.
„Nechci říct, že váš vztah podporuji, ale jestli princ bude stále tak veselý, tak to toleruji. Ale upozorňuji tě. Jestli nějakým způsobem princovi ublížíš, vykážu tě z hradu, nebo hůř, sama tě zničím. Proto si dej pozor, aby se o tom nikdo nedozvěděl, protože i tohle by mohlo princovi a jeho popularitě ublížit. Teď můžeš jít,“ kázala mi a já hned beze slova odešel.
Musel jsem se převléct a ihned jít do zahrady, neboť jsem se TÍM zdržel. A lituji toho? Sám nevím. V té chvíli jsem věděl, že on je jediný, ať už je to správné nebo ne. A že mu nemohu ubližovat, v žádném případě. Ale všechny ty problémy, které se s tím vážou…
Ustřihl jsem růži, která už uvadala a nevypadala by v této zahradě pěkně. Stále však bylo mokro po dnešním dešti. Ale zima už nebyla. Bylo teplo. Aspoň pro mě.
Večer jsem zalehl do postele. Arián slíbil, že mě bude budit každý den, což potřebuji. Vděčně jsem kývl a nechal se odvést do říše snů.
Ráno, jak slíbil, vykonal. Ihned jsem vyskočil nahoru a oblékl se nejdříve do komorního obleku, abych mohl zanést Bienovi snídani, pak ihned utíkat vzít si něco staršího a jít na zahradu ostřihávat suché listy zastřiženého živého plotu, viděl jsem, že žloutnou a nejspíš jsou napadeny nějakou chorobou. Tak jsem tedy udělal. Princ spal stále v ztmavené místnosti a tak jsem položil tác na noční stolek, nenápadně odešel.
Venku bylo velmi hezky. Poslední dobou díky té práci na slunci chytám živější barvu pokožky a celkově se hodně měním. Takhle mi nebylo nikdy dříve. A jsem rád, že se ty určité změny staly. Ale stále přemýšlím o tom, že jsem sobec. Já zažívám momentálně nejlepší období svého života, mám svoji práci, dobré podmínky, dobré přátele a svou neobvyklou lásku. Avšak princ na tom musí být hůře. Dostává se do správného věku, aby mu otec předal správu aspoň nad jedním územím, zároveň se musí vypořádat se svými pocity ohledně dětství a tajit, pro něj je to velmi nebezpečné, náš vztah.
Na zem spadl poslední nažloutlý lístek, zároveň s mým povzdechem. Hleděl jsem na to křoví a vybavoval různé možnosti, jak přežít budoucnost.
„Pane Danieli?“ ozvalo se zpoza mých zad, až jsem naskočil. Zase ten příšerný a podezíravý hlas pana Dalase.
„Ano?“ otočil jsem se a nasadil slušný úsměv.
„Princ Evžen vás volá,“ pravil jedním tónem a odešel.
On mě volá? Proč? Nicméně když se vzbudil a já mám možnost ho vidět a popovídat, k tomu se vyhnout práci, proč nejít? Musel jsem se však stavit a převléct do čistého a pořádně vydrhnout. Nakonec jsem stál před dveřmi jeho místnosti a s odhodlaným nádechem jsem vešel.
Nemohl jsem mu zezačátku vidět do tváře. Stál otočený k oknu a tak se mu jenom zezadu leskly tmavě hnědé vlasy. Následovně však elegantním pohybem udělal otočku a s úsměvem na mě mrkl.
„Ahoj,“ špitl jsem a nevěděl, co říct. Nějak moc slov jsme od té doby neprohodili. Vlastně skoro žádné. Jeho ústa se roztáhla do ještě většího úsměvu a s pozdravem ke mně přikročil.
„Jak ses vyspal?“ honem jsem vymyslel nějakou otázku, když už měl obličej těsně u mého.
„Dobře,“ odtáhl se a sedl si do křesla ke svému pracovnímu stolu z ebenu. „A ty?“
„Super,“ tohle bylo pěkně neprožitý, ale nic víc jsem říct prostě nemohl. Při spánku mi něco chybělo. Chyběla mi jeho přítomnost, pocit, že on sedí či spí vedle mě. Zvláštní, vážně. „Nicméně tohle není hlavní. Zavolals mě, ne?“
„Jo,“ pohlédl na lesknoucí povrch dřeva. „To ano, chtěl jsem tě vidět, co je na tom?“
Obdivuji ho, jak říká své pocity tak upřímně a bez problémů. Udělal jsem pár kroků k němu, klekl na jedno koleno a ruce natáhl, až se uchytili opěradla. Nemohl nikam, nemohl vyklouznout.
„Vypadá to, že bys mohl zvětšit počet lekcí za týden,“ špitl jsem a lehce se pousmál, menším úšklebkem. On seděl, pozoroval mě medovýma očima, s tváří bez výrazu. Trochu jsem se vyděsil a znejistil, proč má takovou reakci. Pak se ale předklonil a objal mě. A to hodně silně. Takové objetí znám, tohle je ještě silnější než předtím, kdy mne přivítal při příchodu z vězení. Sálalo z něj teplo a já ho vnímal.
„Jak chceš,“ špitl. Stiskl jsem ho více a on zabořil hlavu do mého ramena.

Dva měsíce. Krátká, nebo dlouhá doba? Jak pro koho a záleží na situaci. Ale vždy to jsou dva měsíce. Dva dlouhé, ale rychle plynoucí měsíce. Pro mě to nejkrásnější období, jaké kdy může být. Dva měsíce dokonalosti. Jsem jako v nebi.
Dva měsíce. Stále opakuji, stále říkám po jak krátké době nastal zvrat. A přitom byly tak dlouhé! V častých lekcích jsme si kromě zadávání příkladů a vysvětlování práv lidí jen tak lehce povídali, seděli na sedačce a sem tam políbili. Každý polibek, každý přitisknutí rtů bylo ve znaku toho, co cítíme. Sem tam se to zvrtlo a vášeň nás ovládla, ale já se snažil takovým situacím vyvarovat. Jsem přece sluha, ne?
Zahradník. Ano. Pravý se ještě ze zdravotního pobytu, kam ho poslal Bien po poslechu našeho rozhovoru s Linou, nevrátil. Ale jeho zdravotní stav se zlepšuje. Já mezitím přebírám jeho práci a daří se mi, vše stíhám. A hlídku přes noc mám jenom jedinkrát za týden. Po ničem více netoužím. Dokonce už vypadám lépe než kdy jindy. Díky mě se zvýšila návštěvnost zahrady, když dvořanky tam často chodí, aby mě mohli byť vidět a obdivovat. Zvláštní. Copak jsem až tak přitažlivý? Neviděli Biena?
A co se děje ohledně Liny? Nejspíš si uvědomila, jaké jsou hranice mezi námi a že více jak přátelé být nemůžeme. Ale stejně nic o princovi neví. Možná tuší, ale snad nic neprozradí. V to doufám. Všechno se zdálo být dokonalé. Až do onoho dne.
Byl jsem na zahradě, jako vždy, lekce dnes začínala až za několik hodin. Slunce pařilo a růže tak potřebovali pokropit. Právě v tu dobu k zámku přijelo několik kočárů, vyzdobených, víc než ty, co přijíždějí v jednom kuse. A navíc v takovém množství! Vypadalo to, že princ bude potřebovat konzultanta – aneb další pozice, kterou zaujímám. Opustil jsem rozkvetlé pláně kvítí a šel se převléct a upravit, ihned odešel nahoru.
Princ ještě nebyl v hlavním sále, ale příchozí hosty vítal pan Dalas. Velmi mě překvapilo, kdo přišel. Král. Ano, ten sobec, který vládne naší zemi. A nejen on. Samozřejmě, jeho rádci, nějací šlechticové a také cizí dámy s jednou překrásnou dívkou – ženou uprostřed. Stála mezi nimi, nejvíce vyšperkovaná, je jasný její velmi urozený původ. Tmavé skořicové oči, tak hluboké a inteligentní, jemné rysy a kaštanové vlasy sepnuté do drdolu se spousty sponek a ozdobami. Mám z ní špatní pocit.
„Danieli!“ pan Dalas na mě zvolal, jakmile hostům ukázal směr, kudy jít a odešel do ústraní. Slušně jsem přišel a očekával rozkazy.
„Princ tě bude potřebovat. Čekej na něj před vchodem a doprovoď ho do sálu. Bude se tu projednávat velmi důležitá schůzka,“ kázal a pak mě opustil. Zamířil si to do kuchyně, aby jídlo, co se bude podávat, bylo co nejchutnější.
Rychle jsem pár tichými kroky, aby byly co nejméně slyšet na mramorové podlaze, přešel ke dveřím jednacího sálu. Pozlacené obruby, ano, to je stereotyp. Chvíli jsem čekal, než mě zvuk kroků natočil za koncem dlouhé chodby, na jejímž konci jsou schody až do druhého patra. A právě z těch schodů scházel tak elegantně, ladně a vznešeně sám princ Bien. Po zhlédnutí jsem mu šel naproti. Uvalil na mě důležitý pohled a předešel dopředu, já jako stín v jeho pozadí. Uchytl jsem kliku a nechal ho vejít.
Už věděl, kam si sednout. Tahle jednací síň je jedna z nejrozsáhlejších a nejvyzdobenějších z celého zámku. Od vchodu vede dlouhý červený koberec z kašmíru, tak drahocenný, že bych mohl stokrát prodat sám sebe do otroctví a stejně bych na něj neměl.
Jakmile vešel, ihned jsem zavřel dveře a za ním šel až na druhý konec sálu. Sál to je s vymalovanými zdmi, tématika božstva, stejně tak jak bohatý strop s lomenou klenbou. Jakoby se na nás dívali všichni svatí, pozorovali naše jednání a zároveň odpočívali na nadýchaných mracích. Kolem koberce je prázdná žulová podlaha, v případě nutnosti se tam dá potřebný počet židlí, zatím tu však stačí pár zlatem šitých křesel, malý počet stolečků a dva trůny, jeden větší než druhý, na schodem vyvýšeném prostoru.
Bien se usadil do toho menšího. Řekl bych, že ale mnohem krásnějšího. Rubín, ametyst a safír bohatě doplňoval ten nejčistší křišťál zasazený do zlatých rámů křesla. Vyplněný potah je ze saténu a hedvábí dovezeného až z provincie Chiu-lang. Teda co mi říkal Bien. Jeho otec seděl v tom bohatším, ale až moc kýčovitém trůnu. I když král má jiný vkus než obyčejný sluha jako já.
Za králem oblečeném v zlatavém plášti stáli dva rádci. Ti přeslavní rádci, kvůli kterým se lidi topí v bídě. Rád bych si s nimi promluvil o samotě, ale neměl jsem možnost. Nicméně aspoň starosti dopadají na ně a proto král nemá nijaké výraznější vrásky od starostí. Jeho medové oči, jenž po něm Bien zdědil, překypují předstíranou moudrostí.
Já si stoupl za křeslo Biena. Ještě jednou mi vrhl jeden zmatený a zamyšlený pohled a hned nato se věnoval své povinnosti jakožto budoucího nástupce trůnu. Slova se ujal král.
„Zahajuji tohle shromáždění, díky němuž vyřešíme mnoho politických konfliktů a na světě zavládne mír. Nuž, ať vysvětlí hrabě Feluiccio, oč se bude diskutovat!“ zvolal a rukou ověšenou všelijakými masivními prsteny poukázal na nejdůležitěji vyhlížejícího muže ze všech. Povstal z doprovodu dam a rozhlédl se po všech hostech.
„Nuž víme, země Horatio má problémy. Sousední země Atikaria si brousí zuby na trůn kvůli sňatku jejich princezny s bratrancem Naší výsosti. Ale na trůn nemají právo! Vypadá to, že se schyluje k boji, ale současné armádní síly nemohou porazit jejich proslulé vojsko. Proto tenhle problém vyřešíme posilami ze země Oria a sňatkem našeho velectěného prince Evžena s princeznou Skidaií.“
Sál utichl z lehkého šepotu. Všichni se otočili a neodvraceli zrak od té dívky. Té překrásné dívky sedící mezi dvořankami, které svým šarmem a krásou nesahají té uprostřed ani po podpatky, natož po paty. Dívka na všechny tak ladným a lehoučkým pohybem kývla a usmála se. Její tvář se rozzářila, i ty skořicové oči. Všichni šlechticové se mohli utrhnout z řetězu při sledování této inteligentní dámy.
Ano. Inteligence a promyšlenost. Tato princezna by mohla dávno vládnout v její zemi sama a nastolila by takový pořádek, že by nikdo nedokázal odporovat. Až takový respekt z ní šel. Kdo by však na první pohled na tuto vznešeně oděnou dívku s kaštanovými vlasy v drdolu pravil, že právě ona dokáže svět nejen sjednotit, ale také rozvrátit? Záleží na tom, jak se pojem svět definuje.
Zíral jsem na ni, snad nebyly žádné z mých pocitů znát, a přemítal její možnosti, kdyby byla muž. Představy byly velmi živé. Muž s výborným intelektem vymýšlející strategie a porážení nepřátel pouhými slovy, nebo náznaky boje. Ne, to bych přeháněl. Možná.
Ale důležitější než její charakter je to, co hrabě Feluiccio řekl. To, co mne zarazilo. Odrovnalo. Utopilo. Nemůžu dýchat. Můj mozek nemůže dýchat. Moje srdce nemůže dýchat. A přitom se mi plíce naplňují vzduchem, stejně tak jako rozšiřuje hruď skrytá pod rovným šatstvem služebnictva.
Zastavil se čas? Ano, či ne? Jestli ne, co se teda děje? Proč je místnost tak tichá? Proč nevnímám pohyby jednotlivých lidí, neslyším jejich slova? Z jakéhosi transu mě probudil až Bienův rozzlobený tón, až se zvedl z trůnu.
„To po mě vážně chcete, abych se v nejbližší době oženil?“
Král nasadil výraz chápavého tatínka, ale jeho slova moc chápavá nebyla.
„Synu, vždyť už je nejvyšší čas na ženění. Já si tvoji matku bral v-“
„Devatenácti a půl! Slyšel jsem už mnohokrát, nemusíš to opakovat. Ale mě je teprve skoro o tři roky méně!“ musel jsem se nenápadně ušklíbnout. Princ mluvil bez ohledu na okolí, na všechny šlechtice tvořící si názor o budoucím postavení království s tímto pacholkem v čele.
„Vždyť ti tolik bude stejně za chvilku!“ králův falešný úsměv…mám chuť mu vrazit jednu do tváře, minimálně facku.
„Já se ženit nebudu a už vůbec v nejbližší době a to kvůli armádní podpoře. Já si konflikty s vedlejšími říšemi vyřeším sám!“ tak se mi princátko líbí. Chce mír bez násilí a sporů a ty se nedají jen tak vyhrát krvavými válkami. Vždyť stačí odjet, jednat a potom se rozhodnout o dalších krocích.
Bien se pustil opěradel, které tak křečovitě při vzteku svíral a odešel ze sálu. Zanechal tak za sebou nejen šlechtice, ale krále a hlavně svého otce. A svoji…snoubenku…
Král chvíli zíral za mizícím chlapcem, poté však pohlédl na mě a změřil si mne nepříjemně pohledem. Došlu mu, že to jsem já, ten, kterého vykoupil ze seznamu smrti. Pak nastala ta trapná chvilka ticha. Věděl jsem, že musím udělat něco rozumného, proto jsem se hluboce uklonil a pravil větu, která mě pálila v hrdle, bodala v srdci.
„Omluvte mě, já už mu to domluvím, vysvětlím výhodnosti tohohle jednání a rozsudku.“
Asik to na krále částečně zapůsobilo, se spokojeným úsměvem kývl a pokynul, ať odejdu. Tak jsem také vypadnul z toho sálu plného arogantních lidí, bezcitných jako pavouk zabíjecí své oběti bez možnosti útěku z pavučiny. Po celou dobu mne pozorovaly ty skořicové oči princezny Skidaii. Ihned po zavření dveří jsem se vydal za zvuky kroků. Princ přímo dupal, naštvaný na vše z celého jednání. Ale nebyl problém ho doběhnout. Zastavil jsem ho silným objetím ze zadu, nemohl mi uprchnout.