Nezapomenutelné narozky část 3.

„R-Ruki, to jsi ty?“ no jasně že je to on, ta tu krásnou dětskou tvář nikdy nezapomenu.
„Reita-kun, co tady probůh děláš?! Ne, tohle ne, to’s neměl vědět!“
„Jak to myslíš, že co tu dělám já? Co tu děláš ty?“ viděl jsem, že se asi za chvíli rozbrečí.
„Promiň, promiň mi to, nechtěl jsem na tebe řvát. Tohle je ta práce, o které si mi nechtěl říct, že ano?“ zeptal jsem se ho, a jemně ho obejmul.
„J-jo. Nechtěl jsem ti to říkat, protože … protože ve škole to vědí a nikdo se semnou nebaví, dokonce mnou opovrhují. Když jsem tě dnes ráno potkal, vypadal si hrozně přátelsky a mile. Proto jsem ti o téhle díře nic neřekl. Myslel jsem si, že když jsi mně pozval do kina, že si chtěl být můj kamarád. Ale pak si mě… p-políbil, a… a já nevěděl, co mám dělat…“ mluvil, a při tom měl ve tváři výraz, něco jako hněv, nebo lítost, možná i strach…
„Ale to teď není podstatný, ty jsi tu pro něco “jiného“, mám pravdu?“ zeptal se mně, aniž by mi dovolil něco říct.
„Pojď, někoho ti najdu, moc drahý to tu není, takže…“
„RUKI!“ zařval jsem na něj, když mě táhl nazpátek k baru. Nechtěl mě pustit k slovu, tak jsem musel jednat.
„Nechej mě prosím něco říct.“ očividně se hodně vylekal.
„Já už rezervaci mám, a už jsem si i vybral. A k tomu polibku… taky nevím, proč jsem to udělal. Ale něco mě k tobě táhlo, a já nemohl prostě odolat.“
„A-a, koho sis vybral?“ zeptal se roztřeseným hlasem.
„No, řekli, že mám zaplacené ty nejlepší, a doporučili mi… no… t-tebe.“ Začervenal jsem se, Ruki nic neřekl, jenom se zatvářil, že on to úplně chápe. Chmatl mi ruku, a táhl mě k těm obřím dveřím. Vstoupili jsme do dlouhé chodby s mnohými dveřmi. Šli jsme ještě kousek, když v tom prudce zastal, před číslem 426. Otevřel dveře a hodil mě na zaprášenou postel.
„H-hej! Co to…“ byl jsem umlčen Rukiho rukou.
„Hele, přišel jsi jenom kvůli tomuhle, není tomu tak?!“ zeptal se mě dost vážným tónem.
„Ty‘s to pochopil špatně, tohle je… dárek… od mích spolužáků k narozkám.“ Řekl jsem mu na rovinu do očí.
„HE? A tomuhle mám jako věřit? Všichni jste stejní hovada,“ stékala mu po tvářích první slza. „Jenom použít a odkopnout. Proč musím bejt mezi nimi? Proč musím být já ta hračka? Proč zrovna já nemám peníze? Proč já nemám přátele? Proč krucinál já musím pracovat v téhle díře?!“ teď už opravdu plakal jako o život a při tom do mě jemně bušil pěstmi.
„Ššš… to je dobrý, jsem tu s tebou. Slibuju, že tě z toho dostanu, ano? Hlavně klid.“ Sevřel jsem ho v náručí a tiše mu šeptal chlácholivá slůvka…