Home-cože to? II.S.D. (1.kap.) Start

Sundal jsem znuděně sluchátka a začal vnímat mámin hlas, který na mě celou dobu křičel z vedlejšího pokoje. Bylo to jako vždy něco nepodstatného. Myslím, že tentokrát zmínila něco o nádobí a to že by se už mělo udělat. Ach jo, copak jsem hospodyně? V životě mi to stejně bude k ničemu, tak proč mě to učí? Asi si jen kompenzuje to, že se jí nikdy nenarodila holka ale dva kluci.
Vzdychl jsem a přešel od počítače k té hlasité vichřici, která se za těch pět minut nechtěného ignorování naplno rozjela v kuchyni. Skoro mě zasáhnula letící vidlička, ještě že mám docela rychlé reflexi a uhnul jsem. Být nadhazovačem se někdy vážně vyplácí.

„Jestli to okamžitě neuděláš, tak se rozluč s tréninky! Rozumíš, Darrene!“ řekla mi vyšší žena s krátkýma blond vlasama a těma nejdrsnějšíma modrýma očima, který jsem kdy viděl.
„Rozumím, madam.“
„Neříkej mi Madam a začni!“

Střední je celkem peklo. Nejen, že po vás chtěj něco, co prostě nemůžete v tomhle věku zvládat, ještě vás za to tak nespravedlivě známkují. Podle mě by měla ta jejich stupnice mít alespoň deset čísel. Pět je pro naše neomezené schopnosti dost omezená. Takhle je jasný, že nás nikdy nikdo neocení, zejména naši rodiče. Možná proto mám skoro ze všeho za tři. Tím nikdy nic moc nezkazíte.
Krom názoru mé mamky.
Jediné, co mě zachraňuje a tak nějak dělá můj život alespoň trochu nevšední, je moje láska k jedné naprosto úžasné hře. Hře, která naprosto ovládla můj život na začátku Prváku. Tou hrou byl baseball. Nikdy předtím jsem se o něm moc nezajímal, možná jsem měl. Trenér Fischer si asi všiml něčeho, čeho já ne a nechal mě jen tak zkušebně nadhodit míček svému Druhému nejlepšímu nadhazovači. Všichni byli překvapeni, jak moc jsem byl geniální a jak rychle jsem sám přišel na to, jak ho obehrát. Dokonce i já sám jsem byl překvapený, a to hlavně z toho, jak mi u toho prudce bušilo srdce. Což se mi ještě u žádný činnosti nestalo.
Poprvé jsem dokonce lapal po dechu a vzrušení naplnilo celé moje tělo!
Musel jsem vyzkoušet vše, co v tom sportu dokážu. A tak jsem přidal ke školnímu týmu.
.

****

„Dostaň ho, Streame!“ křikl na mě Fischer nervózně a já ho bez nějakého většího zamyšlení poslechl. Nepřítel ani netušil, co jsem udělal, až tak moje technika byla bezchybné a smrtící. Což jsem dával najevo i dost viditelnými úšklebky. Bylo jasný, že arogance se při mém bezchybném úspěchu jednou dostaví, tak proč se jí bránit. Koneckonců u hvězd je to normální stav, který každý omlouvá.
Každý, krom hvězdný mamky.
Ach, jo. Nemůžu uvěřit, že jsou to jen dva roky, co tu prožívám. Střední mám teprve v polovině a už teď mě nejspíš zabije další hodina matematiky. Co jsou sakra ty inte-rály? Nebo to bylo jinak? Integ-máry? Už nevím fakt! Kdo si to má sakra pamatovat, když v hlavě mám jen blížící se zápas s favority letošního jara! Prý jsou jejich pálkaři tak dobří, že by mohli hrát v národní lize. Třesu se nadšením, jen na to pomyslím. Moje ruka je nedočkavá, už abych držel ten prokletej míček.

„Už seš zase nadrženej, Darroušku?“ řekl mi asi za hodinu spolužák Wagner. Což byl pěknej d***l, ale jako chytač byl prvotřídní, to jsem bohužel musel přiznat. A taky s ním často hrát v battery.
„Sklapni, Billy! To je můj způsob soustředění!“
„Ale, tak proto to soustředění nevyužíváš na matice,“ poznamenal pravdivě a hned i vytáhl mou jedinou slabinu před všemi nováčky z Prváku. Měl jsem chuť ho zabít fakt.
„Myslím to vážně, zavři hubu!“
„Jinak co, Streame?!“ řekl a ani jsem se nenadál a už jsme se drželi za trička a dost nenávistně na sebe hleděli. Vím, že jsme v jednom týmu a tohle bych dělat neměl, ale občas ho nemůžu vystát.
„Ale no tak, děláte, jako by to bylo něco neobvyklého,“ řekl nám příchozí klidným tónem rozvážného dospělého a položil si tašku na stůl. Vždycky takový byl, jako by přeskočil pubertu. Rayen za to ale podle mě úplně nemohl, přeci jen je to na sedmdesát procent chyba rodičovských genů. A jeho rodiče byli oba flegmatici. Takže asi tak, prostě to byl člověk, kterého nic nerozhodí. Když hrajeme poker tak vždycky vyhraje, což je tak ta jediná věc, co vás na něm nasere.
„Kapitán Cooper promluvil,“ řekl jsem mu a zahlédl jemnou vrásku nad levým obočím. To se mu udělá vždy, když se mu něco nelíbí, což není často. Ale o tomhle jsem věděl.
„Neříkej mi tak, zní to děsně.“
„Myslel jsem, že se ti to líbí, Rayene,“ řekl mu Billy a oba jsme od sebe udělali dva kroky.
„Jen od holek,“ řekl věcně a nijak nezměnil výraz tváře. Ten hajzl. Ušklíbl jsem se.
„Tak tomu říkám strategie.“
„Kápo zabodoval,“ poznamenal Billy a bouchnul mu pobaveně do zad. To se mu sice nelíbilo, ale nic na to neřekl, no jako vždycky.
Ještě chvilku trvalo, než dorazili všichni členové týmu a s nimi i poslední čtvrťák Tony, který byl celkem v pohodě, a nijak mu nevadilo, že je už prakticky použitelný jen v poli. Takové jsem měl nejraději, spolehlivé a málo remcající. Stejně asi za dva měsíce musí skončit kvůli pravidlům školy a soustředit se na maturitu. Což mu nezávidí nikdo, ale on vypadá vyrovnaně.
Byl čas na promluvu do dětské duše šestnáctek.
„Tak ticho, začneme,“ zavelel trenér Fischer, když vešel do naší klubovny na dnešní poradu a my všichni ustali ve všem a poslušně se posadili. Už se nemůžu dočkat na strategii a na hru.
.
.

**** O osmadvacet let později ****

Moje devatenáctiletá dcera River hltala každé mé slovo a mě bylo jasné, že chce vědět víc. Neměl jsem jí to za zlé, přeci jen jsem jí to mohl říct už pěkně dávno. Jenom, jenom jsem jí nechtěl zklamat nebo jí něco dávat za vinu. Nebyla to ničí vina, že jsem na vrcholu skončil a usadil se. Nebyla.
Bylo to moje vlastní rozhodnutí. Rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitoval. A nikdy nebudu, už jen pohled na tuhle mladou dámu mě o tom přesvědčoval. Pousmál jsem se.
Možná proto chci, aby teď znala pravdu. Protože teď jí určitě stoprocentně pochopí.
Aha, až teď mi došlo něco dalšího.
Sakra, to jí vlastně budu muset říct i to, jak jsem poznal Lee.
Hm. Možná umřu dřív, než jsem si myslel.