SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ochránce díl 1.

Na lesní cestě se brzo k ránu objevila široko daleko, jediná osoba. Neznámý měl kápi přes hlavu a šel velmi pomalu. Nezdálo se, že by někam spěchal. Drobnější postavu zakrýval dlouhý tmavý plášť. Celou dobu se držel cesty, když se najednou zarazil. Chvíli se zdálo, jako by přemýšlel, zda jde správný směrem a potom opustil pohodlí rovné pěšiny a zamířil houštím k nedaleké stráni. Pomalu vystoupal kopcem až k úpatí strmé skály. Bez zaváhání přešel na její pravou stranu, až k otvoru, který končil neznámo kde a byl dost velký i pro koně. Vešel. Na prvních pár kroků mu posvítilo ranní slunko, ale po několika metrech se ponořil do tmy.

Celá vesnice ještě spí, pokud nepočítáte malou skupinku dětí hrající si u vchodu do jeskyně. Skalnaté stěny všude kolem sloužili dříve, jako smrtelná past pro nepřátele, ze které nebylo úniku. Nyní, ale chrání, společenství asi dvaceti skromných domů, před okolním světem. Jediný vchod do vesnice vede skrze vápencovitou skálu. Proto si také tamější obyvatelé na svém soukromí tolik zakládají. Kdyby jejich úkryt někdo odhalil, neexistuje naděje na útěk. Z toho důvodu nastane všude zmatek, když jedno z malých, hrajících si děvčátek přiběhne s tím, že se z jeskyně ozývají kroky. Hrstka mužů i žen, která v osadě zůstala, se rychle přesune k východu, připravena k boji. Netuší, kdo by mohl být nechtěný návštěvník, ale jsou si jisti, že se jedná o jediného člověka. Podle ozvěny jeho kroků se nezdá, že by jich přicházelo víc. Znervózňuje je to více než obvykle. Jindy se totiž mohlo stát, že k nim zabloudí pocestný, nebo ztracené dítě, ale dnes ne. Byla by to příliš velká náhoda. Už druhý den totiž čekají na návrat svého velitele, který se spolu s dalším vypravil do nedalekého města, pro něco k jídlu. Jsou to psanci, všichni do jednoho se stali pro místního vládce nadbytečnými a v případě jejich chycení mají jistou smrt.
Ozvěna kroků se zintenzivní a na světlo vystoupí zahalená postava. Nezdá se, že by jí tasené meče a ostré vidle nějak znervózňovali.
„Kdo jsi? Co tu chceš?“ robustní chlap s vousatou tváří, který v nepřítomnosti prince vesnici velí, se snaží znít klidně, ale hlas se mu třese. K tomu, jak se princ stane psancem, se vrátím později.
Cizinec neodpoví. Jen mírně zvrátil hlavu a zhluboka se nadechne, jako by se snažil vstřebat veškerou atmosféru toho místa.
„Ptal jsem se.....“ chce svou otázku zopakovat, ale jeden mladík, který si všimne odlesku zbraně u cizincova pasu, nevydrží to napětí a rozběhne se proti vetřelci. Rozmáchne se mečem a hodlá zasadit smrtelnou ránu. Neznámý, jako by mladíka ani neviděl, klidně stojí. Do poslední chvíle se zdá, že prožívá své poslední vteřiny. Potom jen těžko postřehnutelný úskok a impulzivní mladík se ocitne s jednou rukou zkroucenou za zády a svým vlastním mečem přiloženým k hrdlu.
Všichni ztuhnou.
„Nechci nikomu ublížit, jen někoho hledám.“ promluví cizinec, ale svého vězně nepropustí, naopak, více přitlačí ostří na kůži, až se objeví kapičky krve. Velitel zpanikaří, hrozí totiž, že v případě neuváženého kroku, přijde o syna.
„Koho hledáte.“ silou vůle se donutí ke klidu.
„Nevím.“ ozve se povzdech muže pod kápí. „Teď tu není, ale byl tu.“ opět se zhluboka nadechne. Ano, určitě tu byl, nedávno.
Velitel neví, jak reagovat. Jak je možné, že neví, koho hledá? Co vlastně znamená, že byl a teď tu není? Že by hledal někoho z těch, kteří se vypravili pro jídlo?
„Pár z nás odjelo do města. Vzdej se, odevzdej zbraně a smíš tu na ně počkat. Dávám ti své slovo, že ti nikdo neublíží.“ nelíbí se mu představa cizince ve vesnici, ale očividně přišel sám a hlavní pro něj, je v tuhle chvíli, život jeho syna.
„Dobrá.“ souhlasí a pustí chlapce. Ten poděšeně odklopýtá k ostatním a spěšně prohmatává krk, zda je v pořádku. Neznámý se rozejde směrem k veliteli a vytáhne krátký zdobený meč. Menším davem to vyděšeně zašumí, ale dříve než, kdokoli stačí něco podniknout, je meč v držení jejich vůdce.
„Smím tedy počkat?“ ujišťuje se vetřelec a zároveň s tím si z hlavy sundá kápi, aby mu bylo vidět do obličeje. Starší muž překvapeně zamrká, když pohlédne do mladé tváře se zlatavě hnědýma očima, kterou lemují dlouhé černé vlasy. Tak mladý, může mu být, tak dvacet.
Není jediný, kdo je vzhledem a věkem nebezpečného cizince překvapený, jestli někdo z vesničanů plánoval útok, tak v tuhle chvíli na to dočista zapomněl.
„Ano.“ kývne mu v odpověď přidušeným hlasem. Potom se, ale vzpamatuje, nemůže ho tady nechat, jen tak se volně pohybovat. „Počkáte u mě.“ naznačí k jednomu z prvních domů a nechá ho jít před sebou, následován svým synem.

„Jak se jmenuješ?“ už nějakou dobu sedí naproti neznámého mladíka a právě ho opustila naděje, že by se hoch rozpovídal sám. Ví, že si musí počínat opatrně i neozbrojený může být velmi nebezpečný a jeho nic neříkající, chladný pohled děsí dvojnásob. Přesto se cítí povinen něco zjistit, až se vrátí do vesnice princ, nebude rád, že je tu někdo cizí a navíc, že ho tu jeho zástupce nechal.
Princ je synem minulého vládce a měl po něm převzít trůn, ale byl příliš mladý a konkurence mocná. Až příliš. Samozvaná královna donutila prince k útěku a zavraždila, nebo se o to pokusila, každého, kdo by mu chtěl pomáhat. Tak vznikla jejich vesnice, oni prostě neměli, kam jinam jít.
„Izumi“ představí se mu a nezdá se, že by ho mužova zvědavost, nějak obtěžovala, proto si dodá odvahu k další otázce.
„Kdo ti řekl o naší vesnici?“ to je vlastně dost zásadní dotaz, vyzrazení se tu opravdu přísně trestá. Což je pochopitelné. Bůh ví, kdo ještě o nich slyšel, zdánlivě drobné podřeknutí, může v jejich případě znamenat katastrofu.
Odpovědí mu, ale je jen prosté pokrčení ramen. To, jinak mírného, muže naštve a zuřivě uhodí pěstí do stolu.
„Kdo všechno, kromě tebe o nás ví? Kdo ti řekl, jak se sem dostaneš a komu si to vyzradil ty?“ mladík významně povytáhne obočí a nezaujatě sleduje rudnoucí tvář svého hostitele.
„Náhoda.“ jediné slovo promění vztek ve zmatek.
„Jak by to mohla být náhoda?“ nechápe to, přeci někoho hledá a byl si jistý, že tu ten někdo bude.
„Jak se jmenujete?“ Izumimu se nelíbí výslech od člověka, kterého nezná, nemá chuť odpovídat, nebo cokoli vysvětlovat, stejně by to nepochopil, proto bude lepší, když přejde k otázkám on.
„Richard.“ odpoví mu muž podezřívavě, k čemu by mu mohlo být dobré, jeho jméno? Ale na druhou stranu, se mu taky představil.
„Nezvyklé umístění pro obydlí.“ zhodnotí Izumi. Richardova nedůvěra se tím zvýší. Copak neví, proč se uchýlili zrovna sem? Zřejmě není odsud, možná se opravdu jedná pouze o náhodu a původně k nim vůbec neměl namířeno.
„Máme rádi své soukromí.“ nemůže mu začít vyprávět o odměnách za hlavy místních obyvatel a nutnosti se schovat před vrchností. „Byli bychom rádi, kdy to tak zůstalo.“ výhružně přihmouří oči. To že je mladík před ním špeh je víc než pravděpodobné. Čeká nějakou reakci, jako například slibování zachování jejich tajemství, ale nedočká se. Jen lhostejné pokrčení ramen mu má naznačit, že se Izumi o tom nemíní nikomu svěřovat. V hrnci na otevřeném ohni v krbu se začne vařit voda. Richard vstane, vhodí do hrnce hrst sušených bylin, které nechá ještě chvíli vařit a poté rozlije do připravených hliněných hrnků. Podívá se tázavě na svého syna, který do této doby jen tiše sedí, co nejdál od nevítané návštěvy. Ten kývne na otce, aby mu potvrdil, že si dá také. Připraví tedy ještě jeden a rozestaví na stůl.
„Děkuji.“ příjme podivně vonící tekutinu Izumi. Nenapije se. Ví, že tu není vítaný a přesto, že viděl přípravu celého nápoje, nemá v něj přílišnou důvěru. Zřejmě by mu to neuškodilo, vůči jedům je odolný, ale proč riskovat?
Do dveří domu vtrhne drobný, asi osmiletý chlapec.
„Princ se vrátil. Princ se vrátil.“ křičí na celé kolo a hned vyběhne, aby to oznámil všem ostatním.
„Už jsou zpět.“ prohlásí Richard s úlevou k Izumimu, který se stále tváří neurčitě. Zvenčí je slyšet bujaré veselí, všichni si oddychnou, když je mohou konečně vidět živé a zdravé. Ten strach byl neúnosný.
Richard se snaží o klidné a důstojné chování, ale stojí ho to spoustu přemáhání nezačít radostí poskakovat, jako malý kluk. Přeci jen mezi nimi je jeho nejstarší syn. Poslední z přítomných v místnosti se nad svým vystupováním nijak nerozpakuje a celý rozjařený vyběhne přivítat svého jediného bratra.
„Prosím.“ naznačí Richard Izumimu ven ze dveří. Ten se zvedne, rozejde tím směrem. Je zvědavý, možná ho konečně najde, jaký asi bude? Bude se mu líbit? Veškeré rozpaky, ale zůstanou hluboko v jeho nitru.
Vystoupí před dům a rozhlédne se, desítky spěchajících mu napovídají směr, kterým jít. Ti co právě přijeli, jsou v obležení jásajících, vítajících přátel a členů rodiny.
Zhluboka se nadechne, aby potlačil ten příval emocí, které ho rozechvívají. Je tam, je mezi nimi, určitě. Cítí ho, tak intenzivně, jako ještě nikdy.
„Princi.“ prodere se Richard davem a srdečně si potřese rukou s vysokým rudovlasým mladým mužem, který se nechová tak odměřeně a starého přítele obejme.
„Odpusť, všimli si nás hradní stráže a vyslali za námi stopaře, bylo nebezpečné se vracet.“ obhajuje své zdržení. Richard zavrtí hlavou, že se nic nestalo a pohledem vyhledá staršího ze synů.
„Yine.“ zavolá ho k sobě a láskyplně sevře v náruči. Tak strašně se o něj bál. Původně měl syny tři a ženu, ale nejmladšího mu zabili, když bránil umírající matku. Kdyby ztratil i poslední dva, kdo by mu zůstal?
„Tati, lámeš mi žebra.“ zachroptí hnědovlasý mladík a vyhekne, když se mu k zádům přitiskne další tělo. Mladší bratr, ten své emoce nedokáže skrýt a po tváři se mu kutálejí slzičky.
„Shine, tati, no tak. Jsou tu lidi.“ Yin se rozpačitě podívá na pošklebující se chlapi na koních. Už takhle mu říkají tatínkův mazánek. Yin si povzdechne, jen se na posměváčky pohrdavě ušklíbne a potom, co ho otec pustí, obejme plačícího bratra. Ať si říkají, co chtěj, on je pro mě tím na čem skutečně záleží. Říká si a s lehkým úsměvem hladí mladšího chlapce po zádech. On a otec, na ničem jiném nezáleží.
Izumi se zatím drží v pozadí. Který to je? Je tu tolik lidí, nepoznám ho. Pozoruje a snaží se rozluštit sebemenší emoci, kterou osoby před ním vyvolávají. Co by měl vlastně k němu cítit? Najde vůbec tu správnou osobu?
Samozřejmě, že ano, vždyť ho následoval až sem. Nikdy předtím ho neviděl, ale určitě ho pozná. Jen co se ten dav rozptýlí.

Dodatek autora:: 

Pravopis je problém a to velký, jsem si toho vědoma.

4.846155
Průměr: 4.8 (13 hlasů)