Ochránce díl 2.

Dav začne řídnout. Většina těch, co se vrátila z výpravy, je velmi unavená.
Aby nepřivedli stopaře k vesnici, museli se přesunout co nejdál od ní a teprve, když si byli jisti, že pronásledovatele setřásli, mohli se začít vracet.
Proto si nikdo z nich neuvědomí přítomnost neznámého mladíka, který postává a pozoruje dění kolem.
„Kdo je to?“ konečně si ho ten, kterého oslovovali, jako prince, všimne. Dotaz směřuje k Richardovi.
„To nevím. Jmenuje se prý Izumi a někoho hledá.“ vysvětlí nejistým hlasem. Princ se zamračí.
„Jak se sem dostal? Kdo ho přivedl, copak jste se zbláznili. Hledají nás vojáci...“ začne se rozčilovat.Tohle přeci nejde, vždyť je to ještě kluk. Může to někde říct a potom, co sem vtrhnou vojáci..... všechny by zabili.
„Nikdo ho nepřivedl, přišel sám.“ zarazí ho Richard. Má důvod se zlobit, pro všechny je to těžká a složitá situace, ale on je si toho také vědom a nepotřebuje poučovat.
„Sám?“ nemožné, někdo ho musel poslat. Jinak by se sem přeci nedokázal dostat.
„Uznávám, že je to divné, ale nikdo odsud ho nezná. Málem mi podřízl syna.“ vysvětluje starší muž, aby bylo jasné, že on ho skutečně nepozval.
„Cože?“ vyjekne Yin, který otce zaslechne. „Jak to...“ pohlédne na bratra a všimne si drobných, zaschlých kapiček krve na jeho krku. Rozzuří ho to, tady měl být v bezpečí. Proto přeci jezdí s ostatními ven, pro jídlo a zbraně. Aby byla jeho rodina chráněná.
Rudý vzteky, chce vyrazit, přímo k tomu záhadnému mladíkovi, když mu Shin zastoupí cestu.
„Yine, nech toho, jen se bránil a nic mi neudělal.“ bojí se o staršího bratra, toho co by mu mohl ten druhý udělat.
„Promluvím s ním.“ rozhodne se princ.
„Nathanieli!“ zarazí ho Richard. „Opatrně!“
„Neboj, co by mi mohlo udělat, tohle děcko?“ Nathanielova sebejistota, ale Richarda neuklidní, to tak zvané děcko, se mu prostě nezdá.
Izumi trpělivě čeká, ví, že nemůže nic uspěchat. Musí si být naprosto jistý.
Když zahlédl rudovlasého muže, nebylo pochyb. Znaménko na zápěstí, začalo příjemně hřát a v žaludku cítil jemné šimrání. Je to on.
Izumimu se divoce rozbuší srdce, když si uvědomí, že se k němu ten muž přibližuje. Jde ke mně. Byl veden k disciplíně a k tomu aby dokázal zvládnout každou situaci, ale na tohle ho nikdo připravit nemohl.
„Co si zač?“ vyjede na něj Nathaniel arogantně. Na to být milý není čas, potřebuje vědět, co všechno ten kluk ví. Vyděsit ho, to je ono. Vystrašit ho, tak moc, že se bude bát cokoli vyzradit. Je to takové tintítko, to nebude těžké.
Zklamání, jo to se stává, když konečně osobně potkáte, někoho, kdo pro vás byl celý život něčím výjimečným. Nakonec se ukáže se všemi svými slabými vlastnostmi. Pro Izumiho byl tím ukazatelem tón Nathanielova hlasu. Tak arogantní, copak on necítí to spojení mezi nimi? Ne, jistě že necítí, to je prokletí pouze Ochránců. Pánové jsou pohlceni mocí, kterou nad nimi mají a nezajímají je pocity. Co vlastně očekával?
„Odpověz!“ křičí na něj Nath.
Ach ne, Izumi neměl rád křik, křik je zbytečný pokud nevarujete, nebo si nežádáte pomoc. Chvíli se na svého chráněnce dívá, potom ho bez vysvětlení obejde a přejde k Richardovi.
„To jeho jsem hledal.“ bez jakékoli emoce ukáže na Nathaniela. „Směl bych u vás zůstat?“
Starší muž nechápe, co se tu děje. Hledal prince? Ale ten ho nezná, tak jak... počkat, zůstat tady, ale kde?
„Kde zůstat?“ vyslovil to i nahlas.
„U vás.“ Izumi se rozhodne tajit svou skutečnou identitu, neprozradí, kým doopravdy je. Richard má sice spoustu otázek, ale chová se k němu slušně. Zato Nathaniel... zná ho pár minut a už ho nemá rád. A to se tolik těšil, možná si to příliš idealizoval. Realita je občas hluboko pod naším očekáváním, ale otrokem se nestane. Ne, to si slíbil už, když byl dítětem.
„Jako u mě doma?“ zděsí se Richard. To přeci nejde, není tam místo, postel, nic. Nemůže ho vzít k sobě, krom toho je to vetřelec.
„Ano.“ kývne Izumi rázně hlavou, nepřipouštíc odmítnutí. Někde přebývat musí a je jeho povinností, zajistit svému chráněnci bezpečí. Jeho se, ale doprošovat nehodlá.
„No tak dobře.“ svolí Richard a jeho dva synové na něj vytřeští oči. Jak může s něčím takovým souhlasit?
Izumiho to, ale nepřekvapí, vždycky byl přesvědčivý.
„No, tak počkat. Jak si myslel to, že já jsem ten koho si hledal.“ vzpamatuje se Nathaniel ze šoku. Jak je vůbec možné, že na něj moje vystupování nezabralo. Jiný by se tu už klepal strachy.
„Poslali mě sem, abych tě chránil.“ neměl v úmyslu, takto ho oslovovat, ale i on je zvyklý na určitou úroveň slušnosti, která se mu od něj nedostává.
„Kdo tě poslal?“ reaguje Nathaniel, jako by zbytek věty ani neslyšel.
Paranoik, zhodnotí jeho chování Izumi. Možná, kdyby věděl o jeho situaci, hodnotil by to všechno jinak, ale pocházel z velmi uzavřené společnosti, která se věnovala výchově, tréninku a příliš se nezajímala o okolní svět.
„Nikdo mě neposlal, hledal jsem.“ Bude těžké, tohle vysvětlit aniž by se prozradil, ale přesto se o to pokusí.
Toto, ale Nathanielovi, jako vysvětlení nestačí. I přes tu ohromnou únavu, kterou cítí, si uvědomuje, že s jeho chabou historkou není něco v pořádku, ale nemá už sílu to řešit.
Izumi vyčkává, myslel si, že přijdou další obviňující otázky, ale Nathanielovi evidentně došla energie. Cítí to z něj, to jak moc je unavený. Najednou mu ho přijde hrozně líto, nemusí s ním ani sdílet emoce a je mu jasné, že právě přidělává princi starosti. Z Nathaniela doslova vyzařuje strach, ne o sebe, ale lidi za, které je zodpovědný. Každou noc ho děsí můry, ve kterých vídá své selhání. Všichni na něj spoléhají, stojí za ním a nechali by se vést kamkoli. Tohle všechno Nathaniel ví a nejednou se trápil myšlenkou, že na to nestačí. Co mu dává právo rozhodovat o cizích životech? Ano, měl se stát vládcem, ale tohle bylo přeci jen něco jiného.
„Nathanieli seš v pořádku?“ prohlédne si ho Richard starostlivě.
„Co? Jo jasně.“ vzpamatuje se a promne kořen nosu. Je tak moc vyčerpaný, musí si odpočinou.
„Odpočiň si, já to s ním vyřídím.“ nabídne svému princi a pokyne hlavou k Izumimu.
„Dobře.“ souhlasí. „Zjistí, odkud přišel.“ dá ještě pokyn a odebere se do svého domu na konci vesnice. Nijak se neliší od ostatních, stejné stěny, stejná střecha. Jen vevnitř, tam kde ostatní měli kuchyň a jídelnu se nachází dlouhý stůl se spoustou židlí. Scházejí se u něj lidi z vesnice na poradu o plánovaných akcích a v druhém patře má ložnici. Tam se v tuhle chvíli těší úplně nejvíc.

„Tak pojď.“ kývne Richard na Izumiho. Všichni čtyři se posadí ke stolu a Richard se hned zamračí na svého staršího, zívajícího syna. Taky je vyčerpaný.
„Jdi si nahoru lehnout!“ přikáže nekompromisně. Tentokrát se naštvaně tváří Yin. Chce být u toho, až jeho otec bude zpovídat, toho cizince. Musí vědět, jestli se něco děje, jestli něco hrozí. Nechce to všechno zaspat.
„Yine!“ výhružné zavrčení jeho otce ho ale utvrdí v tom, že tohle se mu uhádat nepodaří. Jen obrátí oči v sloup a celý nabroušený vydupe schody do patra, kde se nachází tři menší pokoje. Je rozhodnutý nespat a po chvilce se vyplížit poslouchat na schody. Jen na moment si lehne na postel a zavře oči, i ta chvilka stačí k tomu, aby okamžitě usnul.
„Shine!“ podívá se Richard i na svého druhého syna.
„Tati, já nikam nejdu.“ řekne pevně. Ten kluk ho mohl zabít, chce vědět kdo to je, navíc byl tu i prve, proč by měl teď odcházet?
Richard si povzdechne, nechce ho ohrozit a nestojí o to, aby viděl to, co by v krajním případě musel udělat. Nebylo by to poprvé, co se k nim někdo snažil vloudit a takové lidi nesmíte nechat, jen tak odejít. Les je plný neoznačených hrobů.
Izumi se jejich podivným chováním nenechá rozhodit, místo toho se snaží vymyslet, co nejdůvěryhodnější výmluvu. Je to pro něj o to složitější, že není schopný lhát, vždy mluvil pravdu. Byl k tomu vedený. Možná bych mohl...
„Takže, odkud jsi?“ obrátí Richard pozornost opět k Izumimu, nechaje svého syna přihlížet. Nemůže se s ním teď začít hádat, ztratil by před tím cizincem respekt.
„Z daleka.“ odpoví vyhýbavě.
„Odkud?“ Richard se tentokrát nehodlá vzdát.
„Je to místo v horách, nemá jméno.“ mluví pravdu, lidé mu říkají různě, ale samotní obyvatelé žádné pojmenování nepoužívají.
„Proč si tam nezůstal?“ vůbec mu to nevěří.
„Musel jsem odejít.“ při vzpomínce na svůj křest se otřese, nepříjemná záležitost. V podstatě se přitom umocňuje spojení s chráněncem a zjišťuje úroveň ovládání živlů, to na který se ochránce orientuje. Potom už nemůžu Ochránce ve vesnici zůstat a musí se věnovat svému poslání.
„Proč?“ začne muži docházet trpělivost, ale odhodlání, něco zjistit vzroste.
„Nastal čas.“ pokrčí Izumi rameny. Tak tohle už stojí Richarda víc úsilí rozdýchat.
„Mohl bys mi říct, alespoň jednu věc, která by mě přesvědčila, že tě nemusím zabít?“ zakřičí, že sebou Shin polekaně cukne. Zato Izumi se ani nehne. „Takže?“ výhružně k němu napřáhne ruku s kudlou. Izumi musí s pravdou ven. Není jiná možnost.
„Moc o tom nevím, ale patřím do rodu Ochránců. Otec vašeho přítele si o mě zažádal, abych chránil jeho syna.“ přizná, pořád tu existuje naděje, že Richarda přesvědčí, aby to Nathanielovi neříkal.
„Ochránce?“ Richard se ironicky ušklíbne, Ochránci jsou jen legenda. Pohádka pro vystrašené děti. Nejsou skuteční a fakt, že si z něj ten kluk dělá blázny, ho dopálí. „Máš mě za hlupáka?“ rozkřikne se.
Shin jen tiše sedí na své židli a začíná litovat, že tu chtěl tak usilovně zůstat, ale teď odejít nemůže, byla by to ukázka slabosti. To nesmí připustit, chce přeci dokázat svému otci, že už není dítě.
„Naopak, říkám vám pravdu, protože předpokládám, že jste natolik inteligentní, aby jste si to nechal pro sebe.“ podotkne Izumi klidně. Zato Richard z něj začíne šílet. Takový hošík a bude si ze mě dělat blázny. Přiloží mu špičku zbraně blíž k jeho krku. „Řekni pravdu!“
„Říkám.“ návštěvník lehce kývne hlavou. Neuvědomuje si, že mu to Richard nevěří, protože ani v nejmenším nepřipouští jeho existenci.
„Opravdu?“ vytáhne ozbrojený muž obočí až na vrch hlavy. „V tom případě dovedeš užívat magii. Tak mi něco ukaž!“
„Magii?“ zopakuje nechápavě Izumi. „Co tu nazýváte magií?“ nikdy takové označení pro své schopnosti nepoužíval, ani ho neslyšel. V Richardových očích, blýskne zuřivost. V tuhle chvíli je schopný mladíka naproti sobě probodnout.
„Jen si tu ze mě utahuješ.“ zavrčí. Ještě jeden výmysl a zabiju ho.
„Mohl by jste dát ten nůž dál?“ zeptá se ho Izumi slušně, není mu to moc příjemné a instinkt radí, aby se začal bránit, ale to má v plánu, jako poslední možnost.
„Hned mi řekni, kdo jsi, nebo přísahám, že tě na místě zabiji.“ vyhrožuje Richard. Shin udiveně sleduje otce, v tuhle chvíli by byl rád kdyby u toho měl svého bratra, aby mohl zabránit otci splnit jeho výhružky. On sám neví, co by mohl udělat.
„To už jsem vám řekl. Nevím, co přesně jste myslel tou magií.“ připomene Izumi a usměje se. Na druhou stranu, proč by něco nepředvedl, i když to nebude zrovna ta jejich magie, snad by to mohlo stačit.
Shin se s nechápavým výraze otočí, když za svými zády zaslechne bublání. Pohledem zavadí o sloupec vznášející se vody, jen kousek nad plechovým umyvadlem. Shin polekaně vykřikne, rychle vstane ze židle a odběhne dál od té... věci.
Richarda donutí synův výkřik k ohlédnutí. To se, ale už levitující tekutina přemístí k Izumimu a v ustáleném pohybu se mu ovine kolem zápěstí.
Richard v šoku sklonil dýku. „C-Co je to?“
„Přeci voda.“ pokrčí Izumi rameny a prsty druhé ruky si začne s vodním náramkem pohrávat.
„No, to vidím.“ vydechne Richard. Mluví pravdu. Nemůže tomu uvěřit. Ne, blbost, musí to být nějaký trik.
Shin stojí, jako opařený v koutě místnosti, neschopen pohybu. Slyšel o Ochráncích z pohádek a pověstí. Jako malý jim ze srdce věřil. Pověst o Ochránci, který sloužil samotnému králi a úplně sám se postavil nepřátelské armádě, miloval. Přestal věřit, když mu zabili bratra a matku. Nikdo je nezachrání.
Dodá si odvahu a udělá pár kroků blíž ke stolu.
„Ty si opravdu Ochránce?“ zašeptá se špetkou naděje. Ano, Ochránci musí chránit a sloužit jednomu člověku, ale jestli je tím člověkem Nathaniel určitě bude chtít, aby chránil všechny. Byli by v bezpečí.
Izumi kývne a usoudí, že už bylo divadla dost. Lehkým mávnutí rozdělí tekutinu na drobné kapky, které se následně vypaří. Shin to všechno zaujatě sleduje.
„Páni,“ vyjekne nadšeně. „Umíš ještě něco?“ posadí se naproti němu. Zase byl malým klukem, který potkal svého hrdinu.
„Shine!“ okřikne ho otec, ale Shin mu nevěnuje žádnou pozornost. Neodejde, teď ne.
Richard si rezignovaně povzdechne, jestli se totálně nezbláznil, potom je ten kluk opravdu tím, čím tvrdí. Konečně se něco dozvídá.
„Mým živlem je voda a částečně i oheň. Mám chránit vašeho, zaslechl jsem, že je to princ, tak jeho.“ začne sám vysvětlovat, aby předešel otázkám.
„Proč zrovna náš Princ?“ zajímá se Shin.
„Rozhodlo se to ještě před mým narozením. Ochránci se v podstatě přidělují vybraným chráněncům. Chráněnce nám vybírá rada podle žádostí. Snaží se nám najít toho nejvhodnějšího. Potom se nad dítětem odříká nějaká formule, tomuhle moc nerozumím, ale když skončí, objeví se na jeho předloktí znaménko. Může mít různé tvary v případě vašeho prince je to vlnovka se smyčkou. Ochránce se potom rodí se stejným znaménkem a schopností sdílet s chráněncem pocity, dokáže ho najít, ať je kdekoli.“ současně s vysvětlováním si vyhrne rukáv a ukáže tmavě červené znaménko.
Richard na Izumiho jen kouká a v hlavě si snaží srovnat všechno, co mu řekl.
„Proč nechceš, aby to někdo věděl?“ nakloní se k němu Shin zvědavě.
„Mám své důvody.“ víc se tím nechce Ochránce zabývat, ale tuší, že to nebude Richardovi stačit.
„Jaké?“ reaguje rychle, dle očekávání Richard. „Jestli je pravda, co říkáš, tak by o tom měl Nathaniel vědět.“
„To ano, ale nejprve bych ho chtěl lépe poznat, aby mě nebral, jako... přítěž.“ chvíli mu trvá, vymyslet jakým slovem by se mohl otypovat.
To se ovšem nelíbí Richardovi, zatím co Shin nadšeně přikyvuje.