Odhalení - 2. část

,,Neuvěřitelný! Má fakt ohromnou sílu! Kdyby Kurama neuhnul včas, ani si netroufám říct co by z něj zbylo!!" vyhrkl Kuwabara a úžasle zíral do kráteru.
Sajuri využila jejich překvapení a zmatenosti, který způsobila svým útokem, a pokračovala v útěku. Těsně před lesem se však objevil jeden z Kuramovy skupiny, byl menší než ostatní, ale ona okamžitě poznala, že je přízrak.
,,Tudy se ven nedostaneš!" ušklíbl se. Sajuri začala těkat očima po mýtině, hledala únikovou cestu a hodnotila situaci. Zleva se k ní blížil Shiuchi, ještě pořád s bičem v ruce a zprava si to k ní vykračoval vyšší kluk se zrzavými vlasy. A pak to uviděla! Nedaleko toho kluka s černými, nagelovanými vlasy byla hluboká proláklina, rozhodla se to risknout. V mžiku se otočila a rozběhla se jeho směrem, Yusuke to však pochopil jako útok a začal soustřeďovat svou duchovní energii.
Sakra! pomyslela si, když si toho všimla, ale jinou možnost už neměla. Když byla jen několik pár metrů od něj vystřelil Úder síly. Ihned zalehla do trávy, a tak ji Úder síly neškodně profičel nad hlavou a zabočil do leva přímo na Hieie.
,,Jejda!" vyhrkl Yusuke.
Hiei stačil v posledních pár vteřinách uhnout hlavou. Úder síly mu rozčechral vlasy, když těsně minul jeho obličej. ,,Imbecile!! Málem jsi mě trefil!!" zařval na něj rozčíleně.
,,Promiň…" pokusil se o omluvný tón.
Sajuri vyskočila z trávy a dopadla metr a půl od srázu, už se do něj chystala skočit, když ji zaregistroval Yusuke a udeřil ji do obličeje. Odletěla dobrý metr dozadu, a soška, kterou měla v kapse, ji vyklouzla. ,,Ne!!" vykřikla vyděšeně. Soška se však rozbila a Kámen přání vyletěl vysoko do vzduchu, směrem ke srázu. Sajuri se v mžiku zvedla, skočila a hmátla po něm, ale minula ho, a dopadla obličejem do trávy. Yusuke se taky po něm vrhl, drápl do vzduchu a na rozdíl od Sajuri ho zachytil.
,,Urameshi!!" zařval vyděšeně Kuwabara.
,,Yusuke!" vyhrkla zoufale Botan, když viděla jak balancuje na okraji srázu. Yusuke však ke své smůle balanc neudržel a zřítil se do temných hlubin. ,,YUSUKE!!" vykřikla Botan. Yusuke padal, v levé ruce pevně svíral Kámen přání a přemýšlel jak se z téhle prekérní situace dostat, už byl připraven zkusit se o skálu zachytit, když se mu najednou něco omotalo kolem pasu a mocně to s ním trhlo. Jeho pád zastavily dva popínavé šlahouny čouhající zpoza okraje srázu.
,,Kuramo?" zavolal s nadějí v hlase. Uviděl však jen bleděmodrou kštici vlasů, byla to Sajuri. Opět to s ním trochu cuklo a začal pomalu stoupat vzhůru. Těsně před vrcholem se chytil za výstupek na skále a vyskočil, dopadl vedle ní. Kuwabara, Kurama i Hiei si hlasitě oddechli.
,,Jsi v pořádku?" zeptala se ho a oba šlahouny ji zmizely v rukávu. Dřív než ji stačil odpovědět nebo se jí zeptat, proč ho zachránila, se na něj vrhla Botan.
,,Pusť mě!!" odtahoval ji od sebe.
,,Blbečku! Víš jaký jsi mi nahnal strach?" pofňukávala.
,,Vždyť se mi nic nestalo."
,,Ale mohlo!"
Sajuri se rozhlédla, nechtěla jednat nefér ale měla výtečnou příležitost, a ten kámen byl pro ní až příliš důležitý. Přiskočila k zmatenému Yusukemu a vrazila mu pěstí do břicha tak silně až se zhroutil na zem, Botan vyjekla a uskočila. Když byl Kámen přání opět v jejích prstech, udělala salto zpět a znovu se pokusila přejít přes jihovýchodní část lesu. Jenže se tam opět objevil Hiei.
,,Už jsi tu zase?" zamračila se.
,,Říkal jsem, že tě nepustím."
,,Tím si nebuď tak jistý," pronesla s úšklebkem. Vyskočila do vzduchu a chtěla ho přeskočit, ale Hiei ji zmizel z očí, byl rychlejší než si myslela. Stačila postřehnout jen záblesk čepele prvotřídní katany, a pak ucítila bolest na břiše. Když dopadla na zem, klopýtla a chytila se za velkou řeznou ránu táhnoucí se od jednoho boku k druhému. Ohlédla se a pak mu zmizela z očí. Trávu na zemi potřísnilo pár kapek čerstvé krve.
,,Hieii!!" zavolal Yusuke, který k němu právě dobíhal.
,,Utekla, ale stačil jsem ji zranit, takže bude pomalejší," vysvětlil rozmrzele. Kurama se na něj rozzlobeně podíval, překvapeně zamrkal a teprve pak si to uvědomil. ,,Ale přežije to, nezasáhl jsem nic životně důležitýho," dodal spěšně. Kuramův pohled ho však nepřestal trápit.
Yusuke spěšně koukl na Vyhledávač. ,,Utíká tímhle směrem," řekl a vzhlédl. Za vzrostlými stromy byly vidět vrcholky šedivých paneláků.
,,Ale vždyť to je Parazit-City!" vyhrkl Kuwabara a při vzpomínce na to, co tam zažil mu naskočila husí kůže.
,,To už jsme si stačili všimnout," zavrčel Hiei.
,,Ale tam dorazíme až ráno!" zavzlykala Botan.
,,Nikdo se tě neprosil, aby jsi za náma lezla," zpražil ji.
,,Přestaň se hádat, nemáme čas!" upozornil ho Kurama, Hiei naposledy vrhl po Botan zlostný pohled a pak si radši hleděl svého.
......................
Sajuri před nimi měla celkem slušný náskok, a když dorazila do města, rychle se ji podařilo zamíchat se do davu lidí, kteří to ráno spěchali do práce.
,,Vidím ji…" zamumlal Hiei. Obě oči měl sice zavřené, ale jeho Třetí oko zkoumalo celé okolí, ,,…je u toho přechodu, naproti kavárně B&C."
,,Výborně," přikývl Yusuke.
,,Půjdu ji naproti," navrhl Kurama.
,,Dobře. Já to vemu zleva a Kuwabara zprava, zatlačíme ji do té uličky za kavárnou."
,,Budu tam na ni čekat," přikývl Hiei a rychlostí nepostřehnutelnou obyčejným lidským okem se tam v mžiku přemístil.
Kurama vyšel jako první, proplétal se hloučky dospělých a pak ji zahlédl, byla přesně tam, jak Hiei říkal. Začal se k ní opatrně přibližovat. Sajuri ho spatřila a podle jejich plánu zamířila ke kavárně. V tu chvíli se objevil i Yusuke s Kuwabarou, kteří působili jako obyčejní chodci. Sajuri se kousla do rtu, cítila, že ji vedou do pasti, nezbývalo ji nic jiného, než vklouznout do té tmavé a úzké uličky za kavárnou. Prošla několika křižovatkami, když ji cestu zastoupil Hiei.
,,Sakra, proč mi musíš pořád překážet?" vyjela na něj nasupeně.
,,Když je mým úkolem zastavit tě, tak to asi dává smysl ne?"
,,No jo, že mě to nenapadlo," ušklíbla se ironicky.
,,Co kdybys přestala utíkat a dala mi ten zpropadenej šutr?" navrhl.
,,To určitě!" odsekla, Hiei se zamračil, nesnášel když mu někdo odporoval.
,,A jak jste mě vůbec našli? Myslela jsem, že se v davu ztratím každému, i tak silnému přízraku jako jsi ty a Shiuchi."
,,Řekněme, že mám v rukávu malé překvápko," usmál se škodolibě. Byl to velmi nepříjemný úsměv. Takový ze kterého Sajuri mrazilo. Chtěla ten špatný pocit zahnat nějakou ironickou poznámkou, ale uslyšela kroky. Poplašeně se ohlédla, zbytek skupiny ji zastoupil cestu zpět.
,,Ksakru!! Ty jsi jen získával čas, co?" vrhla po něm rozzlobený pohled. Hiei jen pokrčil rameny, přičemž mu ze rtů nezmizel jeho škodolibý úsměv.
,,Sajuri, nemáš kam utéct, co kdyby ses už konečně vzdala?" nabídl ji Yusuke.
,,Celá žhavá," odvětila mu.
,,Nemám čas se tu s tebou dohadovat!" zakřičel na ni rozzlobeně a chystal se proti ní vyrazit.
,,Uklidni se Yusuke, chce tě schválně rozhodit. To je její taktika: psychologická válka," chytil ho Kurama za rameno. Yusuke přelétl pohledem mezi Kuramou a Sajuri a hlasitě si odfrkl. Sajuri opět natáhla ruku a všichni chlapci i Botan ztuhli, ale místo Paprsku síly ji z dlaně vystřelilo bělavé světlo, které všechny doslova na několik vteřin oslepilo. Vteřin, které stačily k tomu, aby opět utekla. Když všem zmizely před očima různobarevné mžitky, nedokázali se ubránit rostoucí špatné náladě.
,,Už zase! Copak ji nikdy nechytnem? Vypadáme jako blbci," stěžoval si Kuwabara a Hiei, který stál opodál, musel odolávat silnému pocitu zabít ho na místě.
,,Je sice hodně silná, ale pořád zapomíná ta to udělátko od Botan a na Hieie," připomenul Yusuke.
.................
Sajuri seskočila z posledního panelového domu a ocitla se v hustě obydlené části města, kde byly jen rodinné domky. Utíkala jak nejrychleji mohla, zabočila do levé postranní uličky, a otevřela branku třetího baráku. Dům byl postaven ve starém japonském stylu. Sajuri odsunula první šódži, zula si boty, neslyšně vešla a dveře za sebou potichu zasunula. Vytáhla Kámen přání z kapsy a vešla přes další šódži do malého a tmavého pokoje. Na tatami uprostřed ležel asi třiadvacetiletý mladík. Byl bledý a sotva dýchal.
,,Sajuri…" vydechl, když si všiml příchozího.
,,Tiše bratříčku, nemluv nebo se ti přitíží," zašeptala a klekla si vedle něj. Jemně ho uchopila za ruku a strnula, když ucítila jak je studená. Bratr se jí zadíval upřeně do očí. ,,Je mi to líto, slíbil jsem matce, že se o tebe postarám a nikdy tě neopustím…"
,,Tohle neříkej! Mám pro tebe něco, co tě vyléčí!" přerušila ho se slzami v očích.
,,Myslím… myslím, že už je příliš... příliš pozdě…" vyslovoval těžce. Sajuri mlčky zavrtěla hlavou, hrdlo měla úplně stažené. Mladík se na ni lehce usmál, zavřel oči a přerývaně dýchal. Sajuri mu vtiskla Kámen do dlaně, zavřela oči a plně se soustředila na jedno jediné přání. ,,Ať se můj bratr uzdraví, ať je plný síly jako dřív!" šeptala potichu.
Když otevřela oči, nic se nestalo, vlastně to bylo horší. Cítila jak z bratra vyprchává životní síla. Mírně zpanikařila, dokonce si začala myslet, že je Kámen přání falešný, ale pak ucítila tři duchovní síly a dva přízraky. Blížili se, uslyšela jak před jejich domkem vrzla branka. Znovu zavřela oči, začala soustřeďovat svou energii a nasměrovala ji do kamene. V tu chvíli do pokoje vtrhl Kurama a jeho přátele, to co před sebou uviděli je na několik chvil ochromilo.
Náhle se Kámen přání v dlani jejího umírajícího bratra rozzářil a všechny oslepil. Sajuri po chvíli přestala vnímat bílé záblesky a všechno kolem ní zčernalo. Nechápala co se stalo, jediné čím si byla jistá, byl fakt, že necítí přítomnost svého bratra a skupinu pronásledovatelů. A pak uslyšela něčí hlas, zprvu nevěděla o koho se jedná, ale pak si vzpomněla. S vytřeštěnýma očima začala před sebou sledovat výjevy své minulosti.
Byl slunečný den. Paprsky, které dopadaly na zem skrz větve stromů vytvářely nádhernou souhru stínů. Šestiletá Sajuri si hrála se svými mladšími sourozenci a pak se ozval něčí hluboký, ale vlídný hlas, který volal její jméno. Otočila se a usmála se na zrovna přicházejícího muže, svého otce, který byl vlčím přízrakem. Jeho dlouhé stříbrošedé vlasy byly svázané na samurajský způsob. Na sobě měl zelenavé kimono kryté lehkým samurajským brněním a za pasem se mu houpaly dva meče: katana a wakizashi. Sajuri se k němu rozběhla a objala mu kolena, Iejasu ji uchopil a políbil ji na tvář.
,,Tati, jsem ráda, že jsi se konečně vrátil!" vzhlédla k němu.
,,Já také, moc jsi mi chyběla."
Tok vzpomínek se mírně rozvířil, nastal jiný den, jiného času. Byla podmračená noc. Spala schoulená poblíž své matky Lan, která byla liščím přízrakem. A najednou ji probudily děsivé výkřiky. Lesem se míhaly plápolající pochodně lidských osadníků z nedaleké vesnice. Sajuri nechápala co se stalo.
,,Utečte!!!" zařval Iejasu směrem k hloučku malých dětí. Všude kolem pobíhali vlci a Sajuřini příbuzní, kteří se snažili svému vůdci pomoci při zabránění masakru. Mezi lidmi byli vojáci s duchovní silou a vyšší přízraci, kteří lehce své vlčí bratry zabíjeli. Lan uchopila Sajuri a utíkala hlouběji do lesa, ale ušla sotva pár kroků, když ji do zad zasáhl meč nějakého samuraje. Mrtvá klesla na zem, vrah se chystal zasadit smrtící ránu i bezbrannému děvčátku, ale v mžiku se zde objevil Sajuřinin otec a zabránil jeho výpadu.
,,Utíkej! Musíš se zachránit alespoň ty!" řekl Iejasu a smrtelně zranil svého soupeře. Vyděšeně se zadívala svému otci do očí, zračil se v nich obrovský hněv, ale zároveň také smutek. Nakonec ho poslechla a utíkala hlouběji do lesa, přesto ji však neunikl jeho bolestný a zoufalý výkřik. Schovala se mezi kořeny vysokého dubu, kde zůstala několik bezesných nocí. Když se konečně odvážila vrátit na místo, kde žila její rodina, strnula hrůzou. Zem byla zbarvena rudou krví a všude ležely mrtvoly. Nejen muži, ale i ženy a děti, byl to nejhrůzostrašnější pohled, který v životě zažila.
Poté uslyšela slabé zakňučení, směrem k ní se belhal obrovský šedý vlk, znala ho už od malička protože ji všude doprovázel. Objala ho a vlk ji začal nadšeně olizoval ruce i tvář. Pak si zvíře opatrně lehlo na bok, dívka se zabořila do jeho teplé srsti a usnula. Když se ráno probudila už nežil. Nebrečela, šok z toho co prožila v ní uzavřel veškerou bolest, přesto si však slíbila, že smrt své rodiny pomstí. Poněvadž však byla ještě příliš nezkušená musela se živit krádežemi v nedaleké vesnici. Ze začátku ji vždycky chytili, kupci ji mnohokrát zbili tak, že nemohla téměř chodit. Nenávist vůdči lidem se stále prohlubovala, a proto se začala zlepšovat. Nakonec byla tak rychlá, že ji žádný člověk nedokázal chytit. Celou vesnici vyvraždila a tím splnila slib, který si dala. Bylo ji jedenáct…
Nějakou dobu poté se jen tak toulala všemi možnými kraji, zabila všechny lidi i přízraky na které narazila. Ale když jí to přestalo bavit, rozhodla se nějaké přízraky ušetřit.
V sedmnácti letech si utvořila silnou skupinu věrných bojovníků se kterými kradla drahé cennosti ve všech městech. Mezi lidmi byla obávaná a nebezpečná, mezi přízraky probouzela úctu. Tímhle způsobem žila několik stovek let, když se doslechla o obávaném liščím přízraku Youko-Kuramovi. Měl stejnou pověst jako ona. Při jedné z akcí na něj narazila, a uvědomila si, že je doopravdy silný. Ze začátku se spíš jen předháněli v rychlejším získání vzácného lupu. Postupem času to, na nějakou chvíli, přerostlo až v zatvrzelé nepřátelství. Jenže jako náhodou měli vždy stejný cíl, velice často se potkávali a mnohokrát mezi sebou bojovali. Nakonec zjistili, že jsou jejich síly velice vyrovnané. Po několika dalších desítkách let si oba uvědomili jednu věc, že když se spojí přinese jim to více užitku, než vzájemné boje. Sajuri se do něj brzy zamilovala, po velmi dlouhé době zase cítila něčí přízeň. Jenže pak se tu objevila nejspíš samotná Kuramova vzpomínka. Nařizoval jednomu se svých věrných, aby ji bezpodmínečně zabil. Naprosto jí to šokovalo, neměla o tom ani zdání, ale přízrak, který měl udělat ten ohavný čin poznávala. Těžce ji zranil, a proto se uchýlila do Lidského světa. Narodila se jako Sajuri Kawazoe, mladší sestra Kazumy Kawazoe. Oba rodiče i bratr v ní probudili lásku k lidem a opět jim začala věřit. Když ji však bylo deset rodiče ji zahynuli při dopravní nehodě. Od té doby se o ní staral jen bratr, na kterého se citově velmi upnula. Pak uviděla ještě několik cizích vzpomínek, ze kterých usoudila, že patří oněm chlapcům a dívce, kteří ji pronásledovali. Najednou se vše opět rozvířilo a zmizelo v temnotě. Po pár okamžicích procitla a udiveně zamrkala očima. Byla lehce dezorientovaná, ale pak spatřila svého bratra a něžně ho objala. Kazuma měl zavřené oči a prožíval sen podobný tomu jejímu. Myslí mu vířili vzpomínky a některé mu odpověděly na otázky týkající se minulosti jeho sestry. Když se probral lehce Sajuri políbil na tvář a usmál se na ni, už vůbec nepřipomínal toho nemocného mladíka před několika minutami.
Ostatní v místnosti byli ještě pořád mimo sebe. Po chvilce se však Kurama, Yusuke a Kuwabara probrali a lehce zmateni na sebe koukali. Botan se probrala s dramatickými slzami a obejmula Kuramu kolem krku, aby ji utišil. To ho sice značně zaskočilo, ale i tak dělal co mohl. Jediný kdo byl ještě stále uvězněn byl Hiei. Prožíval ty nejkrásnější vzpomínky na svou sestru a z úst se mu šeptem vydralo její jméno. Kvůli zlobě na ledové víly zatlačil obraz své matky hluboko do své mysli, ale právě teď se mu naskytl krátký okamžik na to ji znovu spatřit. Po tvářích se mu skutálely dvě velké slzy, které se těsně před tím, než dopadly na zem, proměnily v perly. Jedna za sestru a druhá za matku. A pak se konečně i on probral, pocit, který ho hřál u srdce ho změnil, věděl, že už nikdy nebude takový jako dřív, cítil se mnohem silnější.
,,Hieii?" špitla Botan starostlivě. Hiei s sebou trhl, teď už byl naprosto při vědomí a v rychlosti si usušil tváře.
Kuwabara nechápavě kmital očima mezi Hieiem a perlami na podlaze. ,,Nevěděl jsem, že tvoje slzy se taky mění na perly. Vlastně, ani jsem nevěděl že umíš brečet." Hiei ho ignoroval a něžně obě perly uchopil do dlaně, vzpomínka na ty, kteří jsou mu nejbližší ho posílí.
,,Hiei je nějakej divnej," zabručel Kuwabara směrem k Yusukemu.
,,Viděl jsi ty útržky jeho vzpomínek?" zamračil se na něj.
Kuwabara zdrženlivě přikývl.
,,Tak sklapni."