Odraz Usagiho tváře: 1

Tichá ozvěna se nepříliš váhavě odrážela od chladných, surově tesaných stěn a znovu se mu vkrádala do uší. Odezva jeho slov. Nepokoušel se nad nimi přemýšlet, je zbytečné ztrácet myšlenku, když odříkáte už tolikrát omílané fráze modlitby, kterou nikdo neuslyší. Bledé, úzké rty němě šeptaly do ticha a jakoby se bály vyrušit onen posvátný klid tohoto místa, neodvážily se vydat hlasitého projevu. Slané kapky, až do této chvíle spoutané koutky očních víček, prorážely jemnou pavučinkovou záclonu černých řas a zanechávajíc po sobě jen vlhké cestičky klesaly po tvářích k ústům a bradě. Jedna po druhé, bolest za bolestí. Vlasy barvy ebenové černě, hladké a rovné s konečky třepícími se někde v oblasti zátylku mu nyní spadaly do čela jeho možná až příliš chlapecké tváře. Avšak vystouplejší lícní kosti a ostřeji řezaná brada dala znát jeho věku dospělého muže. Nezasvěcený by jej mohl pokládat za posla božího v těchto místech, kam se lidská noha odvažovala čím dál méně. Ponurý, všemi opomenutý kostelík se stal jeho útočištěm a on jediný vyslyší nehlučné prosby a lítostivá pokání. Slábnoucí paprsky zapadajícího Slunce dopadaly na zničený oltář a nechávali sebou prostupovat nehybné částečky prachu poletující v zatuchlém vzduchu. Světlo se odráželo od tisíců různě velkých úlomků střepů z vysklených vitrážových oken a místy se zdálo že se barvy snaží napodobit nehmatatelný úchvat duhy.
Černovlasý pojednou ztratil verš, když jeho rty v leknutí vydechly a právě probuzený jas hořce čokoládových očí pohlédl výš na vrkajícího holuba někde vysoko nad ním. Další návštěvník, i on bude součástí této chvíle, bude jen jeho střípkem, který později zanikne v jeho mysli jako nepodstatná část tohoto dne. Šum ptačích křídel vyrušil ono velebné ticho i modlitbu, jejíž konec zůstane nevyřčen, přestože mladík ji dobře znal. Opět uvědoměle sklonil hlavu a jen pro nádheru tohoto okamžiku zavřel oči. Trápení se v podobě slaných perel nepřestávalo drát na povrch a prozrazovat skutečné city na pohled bezcitné lidské bytosti. Vpíjelo se do strohého ošacení, ulpívalo na tvářích, skrápělo zašlou podlahu a zanechávalo po sobě pouze další bolest. Proč je žal vždy to, co zbude na konci cesty. V hlouby duše skutečně doufal, že mu odpuštění přinese mír, že se všechno špatné rozplyne a on bude poprvé v životě svobodný. Ale neschopnost oprostit sebe sama z trýznivých obrazů v paměti mu dávala jen malou naději na záchranu. Přesto věřil, ačkoli kdokoliv zavřel oči, slyšel.

„Neublížím Ti.“ Ten hlas, komu jen patřil ten hlas.
„Ubližuješ mi, když se mne dotýkáš!“ Přitáhl si chlapec nohy pokrčené v kolenou blíž k hrudi a pevně je objal útlými pažemi. Byl nahý a i když jej halil cár, kterému se jen z těží dalo říkat spodní prádlo, připadal si tak. Srdce vyděšenější než on sám mu divoce tlouklo do hrudi a on zřetelně cítil každý úder. Každičký byl jako zásah ostré čepele. Kdyby jen netlouklo, kdyby se ztišilo, možná ho ten hlas neuslyší, možná ho nenajde a nechá ho být. Jeho srdce za to může, on ho cítí. Ví, že tam ve tmě je, že se před ním schovává a má strach.

Vnímal, že se na něj dívají, že ho sledují desítky nehybných, kamenných očí andělů a králů, svatých i samotného Pána přibitého na kříž. Všechny ty pohledy ho studovaly, hledaly jeho slabiny a hříchy, ačkoli on věděl, že ani jeden z nich nemá právo jej soudit. Ubohé nicotné sochy vytesané z kamene či dřeva. Jejich kdysi světská krása se časem vytrácela a zbyly z nich jen torza těl bez křídel, svatozáří, bez jakékoliv známky zbožštění. Jen podstata kamene, nakonec zůstane vždy jen základ. Den za dnem se drolily na podlahu z popraskaných dlaždic a zapomínalo se na ně. Sochař již nespatří právě zrozenou krásu svého díla, neb čas všechno zničí, čas a nezájem. Stejně jako všechna pouta, i tato zpřetrhala lhostejnost.
Stará dřevěná prkna kostelní lavice ostře zavrzala, když se na místě nepřirozeně zavrtěl. Mrazivý chlad se mu již dostával do těla a neustále nakousával tok jeho vzpomínek. Byly to jeho vzpomínky?

„Ššš, to bude dobré, slibuji.“ Přísahal hlas a stále se ho pokoušel nalézt. Svými neopatrnými kroky rozrážel ticho a dával tak chlapci znát, kde se právě nachází. Ten však nebyl schopen pohybu. Přál si jen jediné, aby jeho srdce přestalo bít. Jen ať netluče, prosím, jen ať tak hlasitě netluče. Nevnímal teplé, téměř zasychající pramínky krve na svých ušpiněných stehnech, ani odeznívající bolest někde hluboko v něm. Tahle muka se jednou vytratí, ale hlas nikdy nezmizí.

Najednou, jakoby toho na něj už bylo příliš, prudce vstal a pohodil hlavou v domnění, že z ní všechny zlé myšlenky vytřepe a zanechá zde. Kdyby to jen bylo tak snadné. Až nyní, ve světle z vysypaných skleněných tabulí oken se představila jeho nepříliš svalnatá postava. Oděn do černého sametového kabátku zdobeného stříbrnými, avšak přespříliš lacinými knoflíčky a těsných stejně zbarvených kalhot, se černovlasého pohublá silueta téměř vznášela prachovým oparem. Elegantní úzkou šíji opečovávalo jako nesmazatelné znamení jemné tetování nevýrazných symbolů, které s sebou spolu s masivnější řetízkem neposedně zmítalo v rytmu mladíkových pohybů. Ramena stále ještě chlapecky dětská, útlé dlouhé paže, hrudník nepříliš klenutý a nezdravě propadlé bříško, jež stále ještě dokonale skrýval. Vydechl.
Už bylo pozdě a přesto brzy z rána, kdy se rozhodl svůj pobyt zde ukončit, ne však proto, že by již neměl co na srdci. Věděl, že je venku očekáván. Poněkud pomalejším a zdráhavým pohledem unikl obrazu oltáře i Pána na kříži a vydal se ven.

„Neplač přeci, copak Tě slzy zachrání?“ Sevřel jeho křehkou paži hlas a prudce jím trhl k sobě. Chlapec se leknutím nestačil postavit na nohy, nechal sebou smýkat po podlaze a cítil, jak mu ostré betonové kamínky rozdírají kůži na stehnech. Neměl sílu se bránit, očekávala se od něho poslušnost, ačkoli třas, který ovládal jeho tělo nepolevoval.
„Prosím, už nechci!“ Zakňučel v momentě, kdy se nad ním ozval usedavý, dětský křik malého chlapečka. Ten pláč se mu dostával do uší, každý den ho slýchával, avšak nikdy dítko nespatřil. Hlas se na něj obořil.
„Slyšíš, co jsi způsobil? Vzbudil jsi bratříčka!“ Pevná mužská ruka jej udeřila do tváře, příliš hrubě vzhledem k jeho nízkému věku. Chlapec se nestačil vzpamatovat a opět se krčil v koutě jako odvrhnuté štěně. Dlaň si přidržoval na poraněném obličeji a čekal. Přijde další rána? Po chvíli uslyšel kroky stoupající po schodech. Pak už jen ticho. V hlavě, v mysli, ve vzpomínkách mu zněla slova „Vzbudil jsi bratříčka!“ Rozplakal se.

„No konečně, ušáku, už jsem se bál, žes na mě zapomněl.“ Pronesl možná až výsměšně druhý muž, který se opíral o velké dřevěné dveře kostela, z kterých se začala odlupovat barva. Zvuk blížících se kroků ze vnitř jej vyrušil a zároveň přinutil k úsměvu. Ještě chvíli a nejspíše by si pro černovlasého došel sám. Zdálo se, že nebýt právě jeho, který na něj venku čekal, hnědooký mladík by byl schopen v tom příšerném polorozpadlém chrámu Páně i nocovat.
Opřený zády o dřevo pomalu a z klidem kouřil dnes už svou několikátou cigaretu a z narůžovělých rtů mu volna stoupal dým, ihned odvátý slabým vánkem. Krátké světlé vlasy měl gelem pečlivě upravené do pravidelných bodlinek spíše vyvolávajících dojem, že muž ještě zcela nedospěl, avšak hladká, opálená tvář s daleko více mužnějšími rysy svědčila o opaku. Oči mírně přivřené s několika výraznými vráskami okolo prozrazovaly jasnou modř a piercing v obočí se opět jako ježek na hlavě tvářil spíše dětinsky než brutálně.
Jen koutkem oka zaznamenal, že se dveře otvírají a uhnul stranou, stále držíc kuřivo mezi prsty, ačkoli spíše schované za zády, jakoby se za ně styděl.
„Nesnáším, když kouříš.“ Pronesl uštěpačně černovlasý s pohledem upřeným do tváře svého milence a možná až přespříliš vyčítavě sklouzl pohledem k cigaretě. Zavřel za sebou.
„Jednoho dne si zvykneš, ušáku.“ Opáčil mu lehkovážně blonďák a drze si přiložil filtr ke rtům. Vdechl kouř užívajíc si okamžik, kdy černovlasý bojuje sám v sobě s myšlenkou, vytrhnout mu kuřivo z pusy. Avšak ten pouze dlouze vydechl, jakoby rozkládal hněv a naprosto klidně řekl.
„Nepřeji si, abys mi říkal ušáku. Nejsem na své jméno kdovíjak hrdý, ale pokud mne oslovuješ, buď prosím přesný.“ Pronesl ta slova s neskrývanou prosbou a odvrátil od muže pozornost. Lehkým krokem se vydal k nedalekému sakurovému stromu, který již vypadal, že každým dnem musí jeho krémově růžová poupata rozkvést. Nechal muže za sebou a v myšlenkách se vracel dovnitř kostela. Všechny ty prázdné pohledy, lesknoucí se barevné střepy, stříbrný prach ve vzduchu, osamocený pták vysoko na trámu, praskající dřevěná lavice, modlitba odříkaná do ticha.
„Slyšíš, co jsi způsobil? Vzbudil jsi bratříčka!“
„No tak, Usagi, snad se na mě nezlobíš. Počkej!“ Zavolal na černovláska mladík a svižně spěchal za ním. V poklusu odhodil sotva poloviční cigaretu a upravoval si lehkou, červeně károvanou bundu, na které se mu usadil popel. Samozřejmě si z Usagiho pouze utahoval, aby ho přivedl na jiné myšlenky. Moc dobře věděl, proč sem pořád chodí, znal jeho smutnou minulost, přestože se ušák nerad někomu svěřoval. Vlastně dělal nerad spoustu věcí, nerad se bavil, nerad chodil do společnosti, nerad se díval na televizi, nepil, nebral drogy, nerad nakupoval. Nerad žil a to blonďáka znepokojovalo ze všeho nejvíce. Mnohokrát se snažil vnuknout mu myšlenku smyslu života a nějakého jeho rozumného naplnění, avšak Usagi, přespříliš zahlcený minulostí a vzpomínkami jen dál namáčel štětec do barvy a pravidelnými tahy ruky skicoval krajinu před sebou. Malování a kresba, to jediné, co jej kdy bavilo, ačkoli své výtvory nikdy nenazýval uměním, jakkoli překrásné byly.
„Neměl bys tu být se mnou, Kioshi. Běž slavit s přáteli, omlouvám se, že jsem Tě zdržel.“ Černovlasý nejen, že neměl vlastní auto, nestihl si dodělat ani řidičský průkaz. Dnešní ráno se proto spoléhal na svého přítele, který jej sem odvezl. On sám ještě nechtěl odejít, ačkoli by to bylo nejsprávnější. Ne, ještě tu zůstane, svou nepřítomnost na jeho oslavě mu vynahradí večer. Ostatně jako vždycky. Kioshimu se tohle Usagiho chování nelíbilo, nesouhlasil s jeho samotou, ani s jeho vášnivým usmiřováním v jejich posteli. Milování s černovlasým bylo sice jako stoupat ke hvězdám, avšak i toho by byl ochoten se vzdát, jen kdyby se Usagi cítil šťastnější.
„To, že mám narozeniny ještě neznamená, že nemůžu být s Tebou, nebo ne?“ Opáčil mu blonďák a oba si pomalu sedli k patě stromu. Zem byla po noci vlhká a studila, na trávě se třpytily poslední kapky rosy, jenž slunce zlehka vysušovalo. Usagi byl dnes obzvlášť zamlklý, jako pokaždé, když navštíví tohle místo. Nebylo mu do hovoru, nepřál si teď nikoho vedle sebe, avšak nedovolil si Kioshiho odmítnout, na to mu byl příliš drahý. Cítil, jak jej blonďák vzal opatrně za ruku a jemně ji sevřel, ačkoli tušil, že mu stisk nebude opětován. Nevadilo mu to, zvykl si. Miloval Usagiho a proto musel snést jeho chyby, jeho nálady i rozmary, přestože se již mnohokrát střetly v nesmyslné hádce, jejich srdce se od sebe nedovedla odloučit. Zatím.
„Ještě tu zůstanu, je nesmysl, abys tu byl se mnou. Běž, určitě jste na dnešek domluvení. Večer to oslavíme spolu, ano? Jen mi dva.“ Řekl černovlasý a upřel své mandlové oči na blonďáka, který se snažil nevypadat zklamaně, že s ním nebude celý den. Usmál se na něj. Kioshi to zkrátka přijal, neměl jinou možnost. Přesně věděl, jak to bude večer, ušák přinese alkohol, předá mu dárek. Chvíli se společně posadí u filmu, než ho Usagi vydráždí tak, že neovládne a zatáhne ho do ložnice, kde mu to tvrdě udělá. Proč je to všechno tak předvídatelné? Poslední měsíce jsou pouhým motáním se v kruhu, kdy se očekávání mění ve všednost a všednost v nudné přijetí reality.
„Proč mi to nedovolíš? Nechceš, abych tu s Tebou byl, nechceš poznat mé přátele, přeješ si být sám, viď. Někdy mám pocit, že i když jsi se mnou, i když se milujeme, jsi vlastně sám! Jestli Ti překážím, neboj se mi to říct, odejdu.“ Blonďák už to neunesl, nikdy jindy by nic podobného neřekl, nedokázal by to ani vyslovit a teď? Šlo to samo. Věděl, že by to Usagimu ani nedalo moc práce, jen kývnout a nechat ho odejít ze svého života. Pouze jako něco bezvýznamného, jako další kapitolu svého nicotného a nikam nevedoucího bytí.
„Kioshi!“ Stačilo jen nepatrně zvýšit hlas, ušák nikdy nekřičel. Vždy tvrdil, že vztek a hněv lidi pouze zabíjí a tyhle špatné emoce jsou jen důkaz omezenosti člověka, který neumí řešit situaci jiným způsobem. „Miluju Tě.“ Dvě slova vyřčená z jeho úst vždy vykonala své dílo. Nebylo zapotřebí nic dodávat, řekl jen to, co cítil, neměl hádavou povahu.
„Taky Tě miluju, ušáku.“ Uklidnil se blonďák a natáhl se ke svému příteli. Rukou mu pomalu zajel do vlasů, přitáhl si jej blíž a dlouze ho políbil. Jeho chuť, ta jeho chuť, tak opojná a magická a přece se zdálo, že černovlasý přijímá polibky lhostejně, bez vášně nebo iniciativy. Pouze jako loutka v rukou loutkáře toužícím po jeho těle.
„Vzbudil jsi bratříčka!!!“
Usagi se najednou prudce odtrhl a vydýchával se. Tahle prokletá vzpomínka jej bude pronásledovat až do smrti. Proč? Neuvědomoval si, že se začíná citelně třást, nikoli zimou, strachem z minulosti, z bolesti, z lásky. Je to už tak dávno a přece, pořád ten hlas slyší, nedá mu pokoj, nikdy se ho nezbaví, leze mu do mysli. Černovlasý pohodil hlavou ve snaze zahnat chmurná tajemství dnů minulých a vrátit se do téhle doby, kdy je…. co slastně změnilo.. stále je Nikým.
„Co se děje, Usagi? Je Ti dobře?“
„Pojeďme domů, Kioshi, prosím, chci jet domů.“ Byl to někdo jiný, tak tohle Kioshi myslel. Stačila chvíle, jen záblesk a z Usagiho byl jiný člověk, ten, který se mu nyní schoulil v náručí a očekával, že ho blonďák ochrání před světem. Měl v úmyslu tu přece zůstat, tak proč najednou tak obrátil? Kioshi měl někdy pocit, že toho kluka vůbec nezná, že žije s někým cizím a sobě vzdáleným, avšak nedokázal se od něj odtrhnout. Sevřel černovláska pevněji a vtiskl mu letmý polibek do vlasů.
„To víš, že ano. Pojedeme domů.“