Odraz Usagiho tváře: 2

„Usagi, jsi tady? Usagi?“ Zavolal už ode dveří světlovlasý a doufal v odpověď, která prozatím nepřicházela. Potemnělou ulici venku osvětlovalo množství lamp, pod nimiž postávali Ti, kteří museli být pro svou práci vidět. Jen další bezvýznamní lidé, jen tváře bez jmen, jen někdo, na koho se zapomene. Prodejní za příliš nízkou cenu. Jaká sazba je dostačující za využití něčího těla? Někomu stačí málo, jiný se nabídne zadarmo, okouzlen vzhledem zákazníka, netušíc o bolesti, která přijde.

„Usagi, slyšíš mě? Jsi doma?“ Hodil klíče ledabyle na botník a zbrkle si vyzul obyčejné černé tenisky. Kioshi byl dnes skutečně domluvený se svými přáteli, oslava byla důležitá, těšil se na ni i za cenu, že nechal svého přítele doma samotného. Dělal to nerad. Poté, co u kostelíka nastoupili do auta, ušák odmítal konverzovat, nebylo to neobvyklé. Blonďák se na něj nesnesl dívat, jak se Usagi utápí ve vlastním světě. Černovlasý pohlížel z okénka na svět míhající se okolo, avšak jakoby on nebyl jeho součástí. Netýkalo se ho nic z toho, co existovalo jinde než v jeho bezprostřední blízkosti. Žil minulostí a jeho dechem byly vzpomínky. Když dorazili do jejich bytu, ušák se uvelebil na posteli, aniž by prohodil slovo. Opatrně a pomalu mrkal, dech měl opět velice klidný. Odpočíval, stočený do klubíčka a myslí někde daleko odtud.
„Nekřič tak, Kioshi, slyším Tě.“ Ozval se slabý hlas z obývacího pokoje, kde možná ještě tišeji hrála televize. Usagi seděl na koberci, své vrané vlasy na temeni stažené do copu a jen v domácím oblečení. Extrémně volné šedé triko, dalo odhalit ušákovo levé rameno, které svou vulgární nahotou vyzývalo k polibku, či snad v Usagiho případě, ke kousnutí. Široké nohavice kalhot nechaly chlapcovy útlé nožky svobodné a stočené v tureckém sedu. Čokoládové oči, nyní upřené k obrazovce občas těkaly dolů na koberec k několika rudým skvrnám. Usagi seděl nahrbeně a sklesle, jiný by řekl, že před několika okamžiky plakal. Jedna ochablá paže stále svírala nůž, zatímco zápěstí druhé ruky pokrýval karmín. To bylo první, čeho si Kioshi všiml. Srdce mu vynechalo úder.
„Usagi!!“ Vydechl a chvatně přeběhl k chlapci na koberci, který vypadal, jakoby neudělal nic neobvyklého. Zvedl ke svému světlovláskovi hlavu a usmál se. Ovšem jen těžko se ten výraz dal nazvat úsměvem, spíše šklebem zvrhlého muže. Necítil bolest, jen neskutečnou úlevu, jen další zranění, jež se stane jizvou a přidá se k nespočtu ostatních na jeho pažích. Rozrušený a vyděšený blonďák popadl Usagiho za vlasy a zároveň mu vytrhl nůž z dlaně.
„Jestli chceš umřít, zabiju Tě sám!“ Vykřikl mu do unaveného obličeje a černovlasého ovanul zápach alkoholu. Ach ano, Kioshi oslavoval s přáteli. Následoval další nevinný úsměv. Proč jen se na něj jeho milenec zlobí, cožpak si neužil den svých narozenin? Jistě to muselo být úžasné, když se vrátil až takhle pozdě. Možná by stačilo už jen jedno říznutí a přišel by zbytečně. Nebylo by to úžasné? Kioshi se mu díval do obličeje a snažil se z jeho prázdných čokoládových očí vyčíst myšlenky. Ale viděl tam jen chtíč. Povolil stisk jeho vlasů a v uklidnění, že se dostavil právě v čas, ušáka objal, pevně a jistě.
„Proč? Usagi slíbil jsi mi to, slíbil jsi mi, že už toho necháš. Tak co se stalo? Řekni mi, co se stalo. Mohl jsi zavolat, přišel bych. Omlouvám se, že jsem Tě tu nechal, odpust mi.“ Opřel si jeho hlavu o rameno v pomalém rytmu jej houpal. Světlovlasý byl zoufalý a bezradný, vzpomínal na sliby, jež mu byly dány s upřímností a odhodláním. Všechny do jednoho se ztratili, když krev stékala na podlahu a vpíjela se do koberců i oblečení. Už zase, kolikrát ho ještě takhle najde? Děsil se dne, kdy přijde a bude příliš pozdě na záchranu. I když byla Usagiho duše možná mrtvá, musí uchovat alespoň jeho tělo. Ušák pomalu zvedl své ruce, ačkoli před chvíli páchaly hřích a objetí svému milému opětoval. Zabořil se do jeho oděvu a vdechoval vůně lihovin, cigaret, drog a možná i jiných mužů. Kdo ví. Ozval se.
„Zapomeň na to, Kioshi. Netýká se Tě to, vůbec nic Ti do toho není.“ Mluvil rozvážně a ačkoli se to mohlo zdát absurdní, v jeho slovech bylo tolik lásky a pochopení, jako nikdy. Měl zavřené oči a svíral Kioshiho kolem pasu čím dál pevněni. Že se cítil ztrátou krve vyčerpaný jej nezajímalo. To bylo samozřejmé, zvykl si. Ještě to přijde mockrát, musel to vydržet. Se zavřenýma očima si vychutnával blonďákovu přítomnost, zatímco jeho paže stále chrlila slabé pramínky krve. Kouzelný okamžik, stejně jako všechny podobné. Teď se cítil skutečně živý, teprve až nyní opravdu dýchal. Zvedl a hlavu a pohlédl do modře očí milencových.
„Doufám, že sis užil.“ Prohodil a zrak odvrátil.
„Jak to myslíš?“ Zeptal se Kioshi nechápavě, avšak tušil, jak byla ona slova myšlena. Nebylo to poprvé, kdy jej černovlasý obvinil, že spí s někým jiným. Nikdy to nebyla pravda, ale jak dokázat skutečný fakt někomu, koho možná ani nezajímá? Je to prostě jen nařčení, nic víc. Usagi měl zkrátka jen chuť ubližovat, jistě v tom nebylo nic osobního.
„Běž ode mě, Kioshi. Proč si myslíš, že se řežu? Myslíš, že bych to dělal, kdybych byl šťastný? Ale já vím, že mě nemiluješ, lžeš mi. Pořád mi jenom…."
„Mlč už!!“ Okřikl ho blonďák, zatímco jeho křehké srdce chřadlo. Nejen, že Usagi ubližuje sobě, ale i jemu. Kdyby jen tušil, jak moc to bolí, ale on bolest necítil. Ani fyzickou ani duševní. On své city dávno zatratil, přestože se snažil je velice přesvědčivě předstírat. Ušák nedokázal být sám, ale nedovedl ani s nikým žít. Uměl jen týrat. Bezradný světlovlásek ho popadl za bradu a sevřel tak, až byl chlapec nucen našpulit rty a dívat se na něj.
„Ty vůbec nic nechápeš, Usagi. Umřel bych, kdyby se Ti něco stalo, ale ty mi nikdy neuvěříš, viď. Nikdy jsi mi nevěřil. Ale jak chceš, dokážu Ti to!“ Byl blonďák opravdu rozčílený a odhodlaný zajít do krajností. Tady už sliby a láskyplná slova nemohla pomoci, jen činy mohli dokázat lásku, kterou nikdy neskrýval. Kioshi se od chlapce odtáhl, stále sedíc na kolenou. Co nejrychleji dovedl ze sebe strhl sako a díval se, jak jej černovlasý nechápavě pozoruje. Usagi netušil, co se bude dít, jakoby mu smysl těch slov nedocházel. Jen se díval, patrně ani nechtěl zastavit Kioshiho počínání, jakkoli mohlo být nebezpečné. Proč by to dělal, Kioshi nikdy nic z toho, co on cítí nepochopí. Nikdy jej nedokáže milovat tak, aby se milován cítil. S klidem zíral na světlovláska, jež si spěšně začal vyhrnovat rukáv košile a teprve když jeho druhá ruka sáhla po noži, nadechl se a vykřikl.
„Kioshi, ne!!“ Pohled mu padl na hlubokou, prudce krvácející ránu na blonďákově svalnaté paži. Rudá červeň téměř okamžitě prýštila na podlahu a jen Kioshiho zatnuté zuby prozrazovaly nezměrnou bolest, jakou zažívá. Oba smířlivě hleděli na výplod jejich společného vztahu. Krev a bolest. Víc z toho nezbylo, přestože se modrooký tolik snažil. Usagiho srdce se najednou prudce rozbušilo, tak prudce, že jej opět ovládla vzpomínka. „Přál si jen jediné, aby jeho srdce přestalo bít. Jen ať netluče, prosím, jen ať tak hlasitě netluče.“ Kioshi chvíli svíral ruku v pěst, než byl schopen povolit. Popravdě si nebyl příliš jistý, zda i tahle bolest byla k něčemu dobrá. I kdyby byla marná, i kdyby přišla v niveč, nelitoval by. Tolik Usagiho miluje, i život by mu byl ochoten dát, jen kdyby o to černovlasý stál.
„Už jsi spokojený, Usagi? Já Tě miluju. Nikdy bych s nikým jiným nebyl. Tak už mi uvěř, uvěř mi sakra. Já Tě chci.“ Světlovlasý si momentálně připadal, jako by se před chlapcem byl nucen plazit, ne-li mu olizovat boty. Proč je to jenom tak těžké, proč jeho milenec není jako všichni ostatní? Ne, on nikdy nebude jako Ti lidé tam venku, vždycky bude mezi nimi rozdíl. Kioshi marně svěsil ruce podél těla a odvrátil tvář stranou do pokoje. Nikam to nevedlo. Ticho, jen slabé hlasy postav na obrazovce televize čeřily ponurou atmosféru. Usagiho hnědé oči upíraly svou pozornost stále ke živému zranění muže, který proti němu klečel, jemu zcela oddán.
„Chceš mě? Proč? Podívej, co jsem způsobil, Kioshi. Oba krvácíme a z jakého důvodu? Pro lásku v kterou ani jeden nevěříme.“
„Ale já v ní věřím, ušáku, vždycky to tak bylo. Otevři konečně oči, jsem tady pro Tebe, copak to necítíš. Miluju Tě?“ Kolikrát má ještě vyslovit to, co bylo zřejmým? Nemělo smysl zvyšovat hlas pro zdůraznění slov. Nemělo by to nejmenší význam a blonďák se skutečně bál, že jeho drahý necítí lásku, kterou mu dává. Jen bušil na dveře, za kterými nikdo nestál. Stále dokola, znovu a znovu jakoby se nikdy nechtěl vzdát naděje. Ovšem ani nehynoucí láska nepřekoná tolik trápení. Ušák na Kioshiho významně pohlédl.
„Tak proč to neuděláš? Miluj mě, Kioshi. Miluj mě a vezmi si mě, když mě chceš. Nechci Tě vidět zaváhat. Dělej.“ Tak hrubě pronesená výzva z úst někoho tak mladého. Nebylo nad čím se pozastavit ani váhat, vše bylo již řečeno. Kioshi neměl v úmyslu nic jiného, než vyhovět, tak jako vždy. Nůž mrštěný do kouta a mžik oka k postřehnutí naléhavého propojení rtů prozrazovala krutou vášeň. Celá situace ani nemohla vyvrcholit jinak než vzrušením i přes krvavou scénu, která byla ovšem nezbytná. Jedině tak se mohli spojit, tak mohli jejich hříšné duše najít zalíbení v mučení a lásce jim vlastní.
„Miluju Tě, Usagi, řekni to. Řekni to!“ Polibky tvrdě rozrážely prostor mezi jejich tvářemi. Jakoby se nelíbali měsíce, či snad roky, takový chtíč a touha po tom druhém. Lačné a hladové ruce se vulgárně plazily po jejich tělech zanechávajíc za sebou rudé stopy. Kioshi jasně vnímal, jak se mu chlapcovi nehty zarývají do kůže na zádech a i před tenkou látku košile mu ji drásají. Zavrčel a pohledem šelmy se probojoval do úst mladšího. Jazykem je plenil bez ohledu na to, zda se to chlapci líbí nebo ne. Věděl, že přesně takhle to má Usagi rád, tvrdě a bezcitně. Popadl ho za spodní lem trika a jedním dlouhým pohybem, kdy musel opustit jeho rty mu jej svlékl, avšak s příslibem tepla jeho těla. Při tom pohledu tvrdnul. Těsné kalhoty potřebovali naléhavě dolů, když Kioshiho nenechavé oči sjížděli všechnu nádheru té možná až přespříliš štíhlé postavy. Byl tak hubený, žebra byla zřetelně znát a bříško se naopak ztrácelo. Přesto v něm viděl veškerenstvo úchvatu andělské podstaty.
„Miluju Tě, Kioshi!“ Vydechl konečně Usagi a zavřel oči stržen náhlým přívalem emocí. Vnímal milencovi velké dlaně, které se momentálně věnovali jeho malému zadečku a mačkali jej. Natiskl se na Kioshiho ve snaze zjistit, zda touží po sexu stejně jako jeho milovaný. Jejich nabuzené rozkroky se o sebe třely a přestože byly stále zahaleny pod oblečením. Blonďákovi i tenhle dotek stačil k tomu, aby si byl jist, že se dlouho nezvládne ovládat. Jeho sebekontrola měla své hranice a právě chvíle podobné těmto je rozšiřovala. Zavzdychal a opět si přivlastnil ušákova ústa. Ten se neobtěžoval s knoflíčky na košili a za hlasitého trhnutí se kochal vypracovaným tělem před sebou. Už jenom při pouhé představě, že tahle hruď se na něj bude tisknout, že ho vmáčkne do matrace, že ho ty paže budou násilně držet za zápěstí, už jen to způsobovalo, že okolo světlovlasého obemknul svá stehna a zavěšen mu kolem krku se nechal přenést do ložnice.
Měkká postel přijala jejich těla laskavě. Nabízela tolik možností pro lásku, pro cit, pro něhu a soucit, avšak ani jeden z mužů to nepotřeboval. Pro nic takového nebylo jejich milování ukováno. Tato lože protkaná výkřiky, zmáčená krví, slzami i spermatem se mohla rovnat lůžku v pekle. Jenže pro Usagiho to bylo místo, kde se mohl realizovat, kde mohl být sám sebou, být skutečný, cítit bolest a přitom neumírat. Mohl plakat aniž by litovat, mohl krvácet aniž by mu bylo ublíženo. A to z jednoho prostého důvodu. Chtěl zapomenout.
Kioshi, dávno zbaven nohavic, jen v tmavých trenkách hladil ušáka po těle, ostře přejížděl přes bradavky a bez ohledu na krev, kterou špinil sebe, jeho i přikrývky si užíval každičký okamžik té nezměrné slasti. A černovlasý se mu stále vybízel, vypínal proti jeho ruce svou hruď a zároveň jeho paži vedl tam, kdy mu to bylo nejpříjemnější. Stále níž a níž, až blonďák ucítil v dlani Usagiho naběhnou erekci. Téměř okamžitě bez jakéhokoli přemýšlení mu stáhl kalhoty i s prádlem a jen jako zbytečný hadr je odhodil kamsi do kouta. Andělská krása byla náhle zcela obnažená, vystavená světu. Jeho milosti i násilné brutalitě se kterou měl Kioshi úmysl, si ho vzít. Už nebylo nač čekat a i ušákova slova ho utvrdila v onom přesvědčení.
„Na co čekáš, tak už dělej. Udělej mě, prosím Tě. Potřebuju Tě.“ Kňučel o jakoukoliv pozornost. Jeho vzrušení bylo nutné ukojit, bylo napjaté a horké. Díval se na modrookého s veškerým chtíčem, který měl v sobě a ihned se vrhl na jeho trenky, které bez problému svlékl. Bylo tak sladké mít na očích Kioshiho chloubu, která se už brzy dostane do něj. Jakoby to cítil, se sám převrátil na břicho a vystrčil na světlovlasého zadek. Jen ať už to je, musel zapomenout, potřeboval totální a naprosté fyzické vyčerpání, slabost až téměř bezvědomí. Jen to mu mohlo přinést kýženou úlevu. Nic jiného, ale starší jakoby jej chtěl více dráždit.
„Slib mi, že už se nepořežeš. Chci Tvoje slovo.“ Řekl najednou hlubokým a pevným hlasem Kioshi, který se náhle dovedl ovládnout při pohledu nejen na své, ale hlavně na Usagiho zkrvavené tělo. Natáhl se přes něj, aby mu mohl stáhnout sponu z vlasů a uvolnit tak jejich sevření. Jemná černá clona se rozprostřela kolem chlapcových tváří a očí hledících do polštáře. Ztuhl. Co to mělo znamenat? Takový slib přeci nemůže dát a i kdyby, tisíckrát jej poruší, jen pro svoji slabost a nutkání zmírnit psychické strasti. Avšak jeho tělo mělo jiný názor než odporovat, zaprodal by i duši jen kdyby ho už Kioshi plnil. Musel.
„Už si neublížím, slibuju, Kioshi. Už to neudělám, věř mi. Prosím Tě, už nemůžu, dělej. Máš moje slovo, ale už si mě vezmi.“ Při těch posledních zoufalých slovech už ale vnímal blonďákovi ruce na svých bocích, jak mu roztahují půlky a bez přípravy do něj jeho úd vstupuje. Přirazil co nejhlouběji a vyčkal až se chlapcovy slzy vpijí do polštáře a křik udusí jeho nezraněná paže, do které se bolestí zakousl. Kioshi se už nedokázal ovládat a patrně i kdyby mu černovlasý kladl odpor, stejně by si jej podmanil. Teď stanul v něm, v celé své délce se topil v jeho nitru a vnímal jak je svírán. Tak opojný pocit, že potřeboval víc. Klečel za chlapcem a rukama mu ještě více roztáhl nohy, aby měl nejen lepší přístup, ale aby se rukou dostal k jeho vzrušenému penisu. Avšak ještě byl čas, tohle je začátek. Začal přirážet, tvrdě a nekompromisně. Při sexu odmítal brát na chlapce jakékoli ohledy, ačkoli černovlasý nikdy neprotestoval, ba naopak, čím byl Kioshi surovější, tím větší potěchu měl on sám. Usagi sténal hlasitě to jméno, které si druhý přál tolik slyšet. Při každém přírazu proti svalnému tělu jasně vnímal ono plesknutí i vzdech staršího, který z něj rychle vycházel a ještě okamžitě ho plnil. Tempo přestávalo být snesitelným, ale vášnivé kousance, které ušákovi blonďák uštědřoval do ramen i zad jej nutila zpomalit. S dechem se oba drželi více než dobře, proto se Kioshi rozhodl změnit polohu. Vyklouzl z ušákova úzkého zadečku a obrátil si jej na záda. Usagi to čekal, popadl polštář, jímž si podložil bedra, aby byl výš a jeho milenec měl snazší práci. Nyní oba znehybněli a s bestiálními pohledy se jejich rty opět hrubě spojily. Nelítostně si navzájem znásilňovali ústa jazyky, zatím co Kioshi už se chystal opět vejít do této přenádherné schránky sadistické rozkoše.
„Kioshi.“ Otevřel chlapec oči dokořán, jakmile jej uvnitř sebe znovu ucítil. Měl pocit jakoby s každým dalším přírazem postupoval dál a dál do jeho těla. Rychlost s jakou do sebe nyní zapadali byla až nelidská. Krev na všem okolo i na nich samých jejich touhu ještě stupňovala a modrooký rukou konečně zabloudil k Usagimho stále netknutému klínu. Chlapec hlasitě vzdychl, jak jej mužovi prsty pevně obemkly a v rytmu jeho pohybů mu způsobovaly nezměrné blaho. Černovlasý se dostával do extáze, do stavu v němž potřeboval být na to, aby jeho mysl byla čistá, bez hříchu, bez vzpomínek a bez trýznění. Hlas již nebyl slyšet, vše utichlo, krom přerývaných vzdechů obou mladých mužů a Usagi konečně začal pociťovat vyčerpání vlastního těla. Údy mu ochabovaly a vláčněly, bez snahy vzepřít se bolesti jemu působené, mrtvě složil paže podél těla a nechal se němě hanobit. Otupěle zíral před sebe a jeho přivírající oči zračily, že je poražen. Nyní už jen poslušně držel, jakoby jej všechna životní síla opouštěla a on se nechával zneužívat ze své vůle. Pánví zanechával vybídek proti Kioshiho pohybům a cítil, jak si blonďák jeho zadeček povytáhl výš a dál zběsile přiráží. Už brzy bude konec, už brzičko.
Kioshiho potem slepené vlasy přestávaly držet svůj původní tvar pravidelných bodlinek a ukázalo se, že přirozeně rozcuchané dávají světlovláskovi daleko přitažlivější vzhled. Kapičky potu skrápěly tělo pod ním, které si tak nemilosrdně přivlastňoval. Jednou rukou podpíral ušákův zadeček a druhou dráždil jeho stále neukojený penis. Sám přitom dovedl velmi zkušeně prostupovat štíhlým andělem pod ním. Dovnitř a zase ven, to brnění v podbřišku se již nedalo vydržet. Věděl, že Usagi se již přestal snažit a je na pokraji sil, on přesto nepřestával, právě teď černovlasého surově znásilňoval vědom si další krve, která mu umožňovala klouzat jím rychleji, přestože to byla červeň z natrženého konečníku. Avšak ušák na sobě nedal ani na okamžik znát bolest, ani neotevřel oči, nesykl, nezatnul zuby. Už byl jen loutkou, jen bezvládnou hračkou, která čekala věčnost až se její majitel nabaží těla a odhodí ji stranou.
„Ještě vydrž, Usagi… ještě chvíli. Prober se.“ Pobídl ho mezi těžkými vzdechy Kioshi, i když neočekával jakoukoliv odezvu. Černovlasý byl nyní zcela jinde, tam, kde byl šťastný, kde nemusel myslet, vzpomínat, kde jej nic netrápilo a nikdo mu neubližoval. Přestože sotva vnímal okolní realitu a tělo s ním odmítalo spolupracovat, dovedl ještě otevřít své unavené oči a podívat se Kioshimu do tváře. Stále sebou na posteli zmítal v rytmu drsných přírazů a jakoby právě na to Kioshi celou dobu čekal, s posledním mohutným pohybem a kňučivým výkřikem vyvrcholil, přičemž pevně stisknul ušákův úd, který už ono napětí též nebyl schopen snést. Bělostné sperma vystříklo chlapci na bříško a potřísnilo tak jeho světskou nevinnost. Modrooký se pokoušel sebrat poslední zbytky sil, aby se na svého milence nesvalil a opatrně z něj vyšel. V tu chvíli mu srdce splašeně tlouklo do žeber tak rychle, jako snad ještě nikdy. Dokonale fyzicky vysílený s kvapným hlasitým oddechováním ulehl vedle chlapce, který nebyl v této realitě a pohltilo jej bezvědomí. Útlý hrudníček se v pravidelném tempu vzdouval a opětovně klesal. Jeho ochablé nohy se neslušně roztáhly každá jiným směrem a mezi nimi se jako červ vyjímal teď už svraštělý penis. Sperma smíšené s krví znečišťovalo pokrývku i prostěradlo pod ním, když už nebyl schopen opět stáhnout svěrač.
Kioshi se unaveně rozhlédl kolem sebe na místo, v němž se odehrálo něco tak nadpozemsky úchvatného. Nejen postel s ložním prádlem, ale i nejbližší okolní zdivo bylo pokryté rudými kapičkami. Málem by zapomněl na stále otevřené rány na jejich pažích. Ač velice nerad a udýchaný se na matraci posadil a pohlédl na spícího anděla. Usmál se, zase ho poslal do snů, ale jiná možnost nebyla.
„Doufám, že mi to jednou odpustíš, ušáku.“ Zašeptal vlídně a zvedl své zesláblé tělo, na kterém krev už zvolna zasychala. Tohle bude chtít opravdu důkladnou očistu, neb si nebyl jistý, kde všude se mu červeň zasychala. Pomalými a ne ještě zcela jistými kroky přešel do obývacího pokoje, kde za hlasů stále puštěné televize našel své sako. Zvedl jej a pokusil se najít tu správnou kapsu s obsahem jedné poloprázdné krabičky cigaret a benzínového zapalovače. Na poprvé se sice spletl, ale děkoval Bohu, že druhá možnost už musí být ta správná. Svršek se opět snesl vstříc podlaze, když se vysoký plamen zakousl do cigarety bohatě plněné tabákem. A tento hřebíček do rakve se o pár milimetrů zmenšil, jakmile blonďák poprvé natáhl do plic kouř a vychutnával si tento opojný moment. Zavřel oči a představoval si, jak mu štiplavý dým zaplňuje hrudník a nikotin se dostává do žil. Příjemná idea. Zrak mu nyní padl na použitý nůž na koberci, ke kterému se sehnul a vzal jej do dlaně. Byl docela obyčejný, pochyboval dokonce i o nápise na čepeli, který hlásal nerez materiál, neboť špička zbraně začínala nepatrně korodovat. Zakroutil hlavou a odnesl jej do kuchyně, kde ho nechal odložený ve dřezu a spěšně nahlédl do skřínky pod ním. Naneštěstí byla plná přebytečných a nepoužívaných krámů, ačkoli on přesně věděl, co by měl hledat. Kioshi aniž by bral ohled na nepořádek všude okolo, začal věci vyhazovat ven a přebírat se v množství haraburdí. Proč jen tu lékárničku vždycky schová tak důkladně, že ji ani on sám není schopný nalézt. Věděl najisto, že tam musí být. Někde tam mezi tím vším. Konečně.

„Usagi, hej, Usagi, probuď se. Potřebuju Tvojí pomoc, tak otevři oči. Nehodlám tady vykrvácet, jasný?“ Při frázi o krvi se ušák nakonec pohnul, avšak jen velmi neochotně, neb tam na druhé straně mu bylo o mnoho lépe. Cítil se dočista vyždímaný a na pokraji zhroucení, jen s vypětím pohlédl na Kioshiho, který mu s jakýmsi provázkem mezi prsty ukazoval zranění na své ruce. Kdyby byl mozek černovlasého ochoten spolupracovat, možná by mu došlo o mnoho dříve, co se po něm žádá. Avšak jakoby se ho nic z toho netýkalo, nechal víčka opět klesnout s tím, že bude mít klid. To se ovšem mýlil, světlovlasý ho popadl za ramena, na kterých se začaly vybarvoval kousance a hrubě jím zatřásl.
„Prober se, sakra. Musíš to zašít, nezvládnu to sám a pokud mi nechceš dělat doprovod na chirurgii, okamžitě se zmocni té jehly! Tak slyšíš?“ Ale černovlásek nemínil odpovídat o to méně se pustit do sešívání kůže. Plesk! Na tváři mu přistála přesně mířená facka, která jakoby zahnala všechnu jeho únavu. Ihned se podepřel na loktech s dlaní přitisknutou na zarudlém obličeji. Dýchal trhaně a vnímal, jak v něm opět pění krev. Avšak dříve, než stačil svůj vztek ventilovat na modrookém, zcela vyděšen zíral na tu spoušť okolo, neschopen slova. V tom jej zabolela paže, jíž se podepíral a při vzpomínce na to, jak si ji pořezal si usmyslel, že on potřebuje ošetření jako první. Pohlédl na své zápěstí a strnul. Ruka byla dokonale ovázaná, stažená gázou tak akorát, aby neškrtila a nebyla volná. Červená barva nikde neprosakovala, tak poznal, že se o něj Kioshi postaral velice dobře.
„Prosím, Usagi.“ Usmál se blonďák a za příjemného osvětlení lampičky na nočním stolu se usadil vedle černovláska. Na sobě měl již spodní prádlo, to jediné halilo jeho překrásně osvalené tělo. Promluvil klidně a něžně s neskrývanou prosbou, ačkoli tušil, že žádat nebude muset. Ušák na něj pohlédl náhle velice roztomile a nevinně, v očích se mu zračila obrovská lítost nad tím, co se stalo. Neuběhla ani vteřina a zavěsil se Kioshimu kolem krku, pevně jej objímaje. Bradu si položil na jeho rameno a prsty laskal světlé vlasy spletené potem i gelem.
„Je mi to líto, Kioshi, opravdu je mi to moc líto. Promiň mi to, jsem slaboch. Nikdy jsem Ti to neměl dovolit, nikdy jsi kvůli mně neměl trpět. Ale já Tě miluju, víš to viď, řekni že to víš. Prosím, odpust mi.“ Tisknul se na něj celým tělem a v jeho hlase zaznívala krutá upřímnost. Stále dokola, proč se tahle situace neustále opakuje? Kioshi měl někdy podezření, že žije s rozdvojenou osobností. Usagi mu jen neustále ubližuje a obviňuje jej z nevěry, zatímco ušákem je hluboce milován až za hrob. Jen nikdy nevěděl, který je který a kdy se objeví. Modrooký blonďák schoval jehlu do dlaně, aby jí černovláska neporanil a s výdechem chlapce objal. Kéž by ho jen dokázal pochopit a pomoci mu.
„Ššš, to víš, že to vím. Vím, že mě miluješ, nikdy Tě neopustím, Usagi. Jsi mi vším a tohle?“ Poukázal na svou zkrvavenou paži. „To je jen malá cena za to, jak jsem s Tebou šťastný. Brzy se to zahojí, uvidíš.“ Políbil černovlasého do vrané hřívy a užíval si chvíli, kdy byl konečně s tím, koho si vážil více, než svého života. Dal by mu vše, oč by si řekl, udělal cokoli na světě. Chlapec se od něj odtáhl, aby mu viděl do očí.
„Ale.. ale, zkazil jsem Ti narozeniny.“ Konstatoval smutně a sklonil hlavu ze studu i pocitu vinny. Vážně mu nic z toho nebylo milé, litoval svých neuvážených činů i když nyní bylo pozdě i na omluvy. Uznal, že by nyní bylo nejmoudřejší odejít, z ložnice, z bytu, z Kioshiho života i z povrchu zemského. Možná, že ani tak by jeho duše nedosáhla kýženého pokoje. Kioshi se rozesmál a přitáhl si černovláska do náručí.
„Zkazil? Vůbec ne, kdepak, ušáku. Mimochodem, moje tělo mělo jiný názor, když jsem Ti to dělal. Byl jsi úžasný, víš to? Miluju Tě.“ Jeho jazyk zlehka přejel po Usagiho usním lalůčku jakoby to byla zmrzlina. Tak nádherně voněl, nikdy tu vůni nedovedl k něčemu přirovnat, byla prostě ušákova. Rukama sjel po jeho obnažených zádech až k zadečku, který jemně tisknul aniž by si uvědomil co před chvílí způsobil.
„Au, přestaň…“ Odstrčil jej od sebe chlapec a nedocházelo mu, že nyní se musí posadit. Znovu vyjekl bolestí a přetočil se na břicho. Vzpomínal si, dnes to bylo opravdu hodně drsné. Kioshi nebral jeho zranitelnost na zřetel a ačkoli se mu snažil neublížit, vášeň a touha byly mocnější. Vydýchával se ve snaze nebýt na svého milence neslušný. Ten jej pozoroval a ani se nehnul. Nemohl nic dělat, vždyť to on mu způsobil tato muka. Proklel se jednou i tisíckrát poté. Zakázal si černovlasému jakkoli ublížit a porušil to. Nač si vlastně stěžuje, je stejný jako Usagi se svými sliby o neřezání se. Ne, tahle slova nemají totožný základ, jejich smysl byl rozdílný, přestože oba byly překročeny. Jen seděl a díval se, jak jeho milý leží na bříšku a nehýbe se ze strachu z další bolesti. Tohle bylo ovšem také zajímavé. Když na sebe ušák vztáhl ruku, nezdálo se, že by nějak trpěl a pokud ano, uměl to velice dobře skrývat a nyní jakoby se jeho vjemy probudily a on prožíval každičký dotek i sebemenší škrábnutí.
„Usagi, já…“
„Neomlouvej se, v pořádku. Bude to dobré, Kioshi.“ Opětoval blonďákovi pohled a hned poté se zamyslel.
„Vlastně počkej, když jsme u těch Tvých narozenin, nemysli si, že bych na Tebe zapomněl.“ Prohlásil najednou šťastně černovlasý chlapec a opatrně se sápal z postele. Přes všechny ty přikrývky, polštáře i stažené prostěradlo to šlo dost těžce, ale nakonec stanul na vlastních nohou. Ani ne po dvou krocích, ale ucítil nepříjemné teplo, které se vydalo od jeho stažených půlek po stehnech dolů ke kolenům. Podíval se a zaklel. Jak jen nerychleji mohl zaběhl do koupelny.
Kioshi stále sedící na umazané matraci své strany lůžka se pousmál, potom co uslyšel téct vodu v umyvadle a nějaká naštvaně znějící slova. Všechny rány se nakonec zahojí, ale jizvy, ty nezmizí nikdy. Oddechl si a uvolnil napjaté svalstvo. Vyčerpaně se svalil mezi peřiny poté, co odložil jehlu i s nití na stolek poblíž. Ne, opravdu to nevypadalo, že by ho měl Usagi v úmyslu zachraňovat, nemocnice bude přece jen jistější volba. Ale když jemu se do ní tak nechtělo. Vysvětlování, proč a jak se mu to stalo, psaní zprávy, šití, desinfekce, obvazy o příšerně dlouhé frontě nemluvě. To už ale černovlasý cupital zpátky do ložnice. Opravdu cupital, jeho maličké kroky způsobené bolením v oblasti zadnice vypadaly více než komicky a světlovlasý si raději přikryl ústa dlaní, aby nemusel odůvodňovat svůj smích. Usagi si toho ale nevšímal, vlezl na postel a podal Kioshimu malou dřevěnou krabičku.
„Krásné narozeniny, Kioshi.“ Ten zamilovaný pohled, ty dětské dolíčky ve tváři. Modrooký měl sto chutí se na ušáka vrhnout znovu a celého ho slíbat. Byl nyní tak sladký. Proč jen tyhle momenty byly tak vzácné?
„Děkuji, Usagi, tos nemusel.“ Odpověděl mu mladík rozpačitě a krabičku si od chlapce vzal. Ihned na to mu byl darován letmý polibek na tvář, který nečekal. Usmál se na Usagiho a pohladil jej po tváři.
„Tak už dělej, otevři to.“ Černovlasého nedočkavost byla až dětinská, s jiskrami v zářivých očích sledoval každičký pohyb Kioshiho prstů, když otvíral malé víčko a uvnitř nalezl poklad, jež mu byl darován. Tolik se těšil, až ji jeho blonďák otevře, ten výraz až spatří zlatý medailon s tepanými ornamenty, zdobený drobnými křišťálovými kamínky do písmene K. Kioshi zatajil dech a došla mu slova. Bylo to překrásné, nic podobného určitě nečekal a bál se zeptat na cenu tohoto překrásného šperku na silném řetízku ze stejně drahého kovu. Pohlédl na Usagiho, na medailonek, na Usagiho a opět na medailonek, avšak slova mu nešla na jazyk. Černovlasý vyčetl jeho nerozhodnost a promluvil.
„Doufám, že se Ti líbí. Nechával jsem ho dělat speciálně pro Tebe. Z druhé strany je stejně zdobený, jen písmenem U. To abys na mě nezapomněl.“ Usmál se vlídně tím nejkrásnějším úsměvem, kterým dovedl a přitáhl si Kioshiho za bradu blíž, aby sním spojil svá ústa.
„Usagi, je to nádherné. Nevím co říct.. já… teda ty.. jsi blázen, víš to?“ Vzal přívěsek opatrně mezi prsty, byl docela veliký, ač se to v té malé krabičce nezdálo. Pozorně si jej prohlížel a nepochyboval, že za denního světla buje ještě krásnější. Byl unešený, tohle byl skutečný dar, nikdy by neřekl, jak moc na něj Usagi myslí, že nechal vyrobit něco takového. Avšak chlapec jeho úvahy opět přerušil.
„Je to medailon, dá se ještě otevřít, podívej!“ A ukázal Kioshimu skulinku mezi oběma stranami šperku. Teprve teď to bude zajímavé, pomyslel si a čekal, až blonďák zlato konečně rozevře. Uvnitř byla na levé straně přívěsku Usagiho fotografie zalitá v čirém skle či pryskyřici, zatímco pravou polovinu vyplňovalo zrcátko. Kioshi pochopil a usmál se. U srdce jej neskutečně hřálo a cítil se povznesený v nekonečné blaženosti. Zahleděl se do šperku. Nyní byli spolu, ušákova podobizna a Kioshiho odraz. Pokaždé, když bude chtít černovlasého vidět, uzří i sebe v zrcátku.
„Ten napravo je krásnější.“ Cítil vlahý dech na uchu, jak mu chlapec šeptal a blonďák si přál, aby tato chvíle nikdy neskončila. Opatrně přívěsek zavřel a pověsil si jej kolem krku. Najednou se vnímal, že někomu patří, jakoby měl obojek se jménem svým i svého majitele. Nevadilo mu to, vždy bude náležet jedině Usagimu, nikomu jinému a nikdy nikomu nedovolí, aby mu jej vzal.
„Pojď ke mně.“ Chtěl se Kioshi svého milence opět zmocnit, avšak byl se smíchem odmítnut.
„Hej, nechtěl jsi náhodou sešít tu ránu?“ Poukázal Usagi na zranění, které konečně přestalo krvácet a natáhl se pro jehlu. Kioshi se zakňučením vydechl a svalil se do peřin.
„Proč mi to děláš, ušáku?“ Zasténal poraženecky a skousl polštář, když mu paží projel vpich a následně i nit. Nemyslel to vážně, tohle bylo pouze škádlení kotěte.
„Já? To ty, to děláš mně, nezapomeň.“ Prohlásil laškovně černovlasý a najednou vyjekl. „A neříkej mi, ušáku!“