SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Odraz Usagiho tváře: 3

„Nikdy jsem ho neviděl, ale slyšet ho bylo mockrát. V noci plakal, stále křičel a vždycky mě probudil.“
„Jak jste to dítě vnímal? Nesnášel jste ho? Přeci jen, ono bylo středem pozornosti a Vy…“
„Nedokázal jsem k němu nic cítit. Vůbec nic, ale ani nemůžu říct, že by mi byl lhostejný. Pokaždé, když jsem uslyšel jeho pláč, utěšovalo mne to. Věděl jsem, že jsem živý a on je taky živý. Jako bychom byli spojeni.“
„Ale to dítě bylo…“
„Přestaňte mu tak říkat! Byl to můj bratr!“

Usagi už se neovládl a ač to dělal jen nerad, donutil se zvýšit hlas. Nerozčiloval se, on ne. Ovšem nedovedl snést, když někdo mluví o jeho sourozenci jako o někom cizím, smyšleném, jako o někom, kdo nikdy neexistoval. Tyhle terapie stejně neměly žádný dlouhodobý význam, to už se raději svěřoval Kioshimu, i když též ne se vším. Některá tajemství si sebou odnese do hrobu stejně jako vzpomínky i jizvy na duši. Každý týden to samé, pořád a pořád, jakoby mu Bůh zakazoval zapomenout. Bylo snadné si vybavit okamžiky bolesti, proto si je přeci pamatoval, o mnoho těžší se ovšem stávali chvíle, kdy zůstával sám jen se svou tichou myslí a dětským pláčem. Jenže on toužil zapomínat, každý den se ujišťoval, že třeba byť nepatrná chvíle z jeho vzpomínek se mu do hlavy nikdy nevrátí. A jednou, jednou to celé zmizí úplně. Doufal.
„Omlouvám se, promiňte.“ Sklopila zrak žena, jež měla své místo nedaleko pohovky, kde seděl černovlasý. Doktorka Natsumi, tak jí říkal, příjmení si ani za ty dlouhé roky nebyl schopen zapamatovat a nebo, co bylo jistější – nechtěl. Vždy byla nerada, když na ni některý pacient vykřikl, pokládala to vždy za svou chybu. Její dlouhé, splývavě rovné černé vlasy jí klesaly přes ramena a neupravená ofina padala do očí. Téměř při každém pohybu si neposlušné vlasy opět rovnala za ucho, jakoby to gesto již měla už nacvičené. Temné maličkaté oči schované za obroučkou silnějších brýlí, prozrazovaly její věk, skorem čtyřiceti let, ačkoli by se k němu nikdy dobrovolně nepřihlásila. Vrozená plachost a neprůbojná povaha z ní vyzařovala už navenek, přestože možná taková ani nebyla. A že ve svém oboru psycholožky příliš nevyniká, dokazoval i laciný šedý kostým s károvaným vzorem. Ovšem když došlo na obuv, Usagimu nikdy nebylo jasné, proč vypadá tak, jak vypadá. Jednou lodičky, podruhé polobotky, jindy vysoké boty na jehlách v kterých mimochodem vůbec neuměla chodit. Každý z párů jejích střevíců nesl samozřejmě tu nejlepší jakost i značku. Černovlasý nikdy nezapochyboval o pravosti hadí, či buvolí kůže z níž byly vyrobené. Ušklíbl se, každý přeci máme svou slabinu, něco co nás přitahuje a co za každou cenu musíme vlastnit.
Chlapec si najednou všiml trapného ticha v místnosti a opět se pohodlně uvelebil na pohovce. Nehodlal tu trávit více času, než bylo předem určené ani zdrávo a věděl, že už jim zbývá pouze necelá půl hodina času. Oddechl si a čekal na další otázky, přestože ta, která následovala, jej vyvedla z míry ještě více.
„Pane Shinseki, doslechla jsem se, že máte známost.“ Usagi měl pocit, že se přeslechl, ačkoli věděl slabiku po slabice přesně, co ta žena říkala. Potlačil nutkání vyšvihnout se do sedu a bez jakékoli odpovědi odejít. Bytostně nesnášel, když se mu někdo pletl do soukromého života. Takové lidi nikdy nevyhledával, naopak, snažil se držet od každého co nejdále. Jenže tady neměl na výběr, musel mluvit, jinak by tahle sezení neměla smysl. A měla nějaký?
„Doslechla jste se. Zvláštní, viďte, jak se většina lidí vždy jen doslechne. Člověk má potom pocit, že je odposloucháván. Stalo se Vám to někdy?“ Odsekl ušák jízlivě, vědom si, že jí na otázku neodpověděl, i když to, co dělal, bylo jen zbytečné protahování. Ona se zeptá znovu. Vždycky, když nedostala to, co chtěla, zeptala se znovu. Za ta léta, co už k ní docházel, jí měl dokonale, či snad precizně přečtenou. Avšak nikdy se nesnažil se s ní nějak sblížit, přestože zájem z její strany byl znatelný. Někdy to byl úsměv, dvojsmyslné slovo, dokonce i pozvání na kávu. „Nepiju kávu.“ Řekl jí tenkrát Usagi a rázně za sebou zavřel. Nejen, že Natsumi nebyla typ ženy, se kterou by měl chuť konverzovat v jiné rovině, než čistě profesionální, ona nebyla typ ženy, se kterou by chtěl vůbec konverzovat. Její vtíravost a dotazy mířené na tělo ho zneklidňovaly a mátly. Ač se to nezdálo, ta ženská byla dost chytrá na to, aby černovlasého dovedla rozčílit.
„Teď nemluvíme o mně, pane Shinseki. Odpovězte mi, máte někoho?“ Přesně jak předpokládal. Střílela přímo a většinou mířila přesně na srdce. Bože, zbav mě jí, pomyslel si ušák a obrátil na ni zrak. I ona na něj hleděla s jakýmsi zvláštním vítězným výrazem, přestože tady nebylo oč bojovat. Usagi ji pomalu a nejistě sjel pohledem a musel si v duchu gratulovat za svoji orientaci. Pousmál se.
Doktorku to znejistělo, neb věděla, že ušák se nesměje, nikdy se nesměje, dokonce ani nepovytahoval koutky úst. On k ní byl vždy odměřený a rezervovaný, ačkoli ona se velice dobře snažila skrývat sympatie, jež k němu cítila ode dne, kdy jí ho jako malého chlapce přivezli s tím, že potřebuje naléhavou pomoc psychologa. Kolik je to let? Usagimu bylo tenkrát jen devět, ubohých devět let. A příštích jedenáct strávil v dětském domově. Po celou tu dobu, byl jejím pacientem, týden co týden, a nepřestal, ani když už se dokázal osamostatnit. Vnímala na sobě jeho zlověstný pohled. Najednou se cítila zranitelná, jakoby prokoukl její úmysly a nyní měl pro ni v záloze něco nečekaného. I přes tento svůj náhlý záchvěv pochybností si zachovala chladnou tvář. Odezva přišla rychle.
„Ano, je to pravda. Někoho mám. Už to bude druhý rok, co jsme spolu.“ Mohl slyšet, jak překvapením upustila na podlahu propisku. Otočil tvář ke stropu, aby neviděla, jak se škodolibě ušklíbl, přestože zalhal. Avšak pravda byla pozměněna jen maličko, s Kioshim byl už tři a půl roku, i když se mu zdálo, že většinu toho času žil ve svých snech a spíše zcela sám. Když se potkali, bylo to tak jiné, Usagi nebyl tím, kým dnes, tehdy byl jen…
„A jste šťastný?“ Přerušila tok jeho úvah opět jedna z jejích hloupých otázek. Už jen dvanáct minut, nebo spíše – ještě dvanáct minut? Čas mu připadal, že se proti němu spikl a nechává ho přemýšlet nad svým životem. A to on dělal jen velice nerad. Přemýšlení podněcuje vzpomínky, vzpomínky přinášejí bolest. Tak proč ho tahle žena nutí, aby trpěl? Zda je šťastný? Nedovedl si odpovědět, proto zvolil její taktiku.
„Nevím, co myslíte Vy? Vypadám šťastně?“ Obrátil se na ni, se zcela uvolněným výrazem v obličeji, který bohužel neprozrazoval vůbec nic. Ani život. Usagi si povzdechl. Je to zbytečné, všechno je to k ničemu, jen tu přicházím o čas. Možná už bych měl přestat, vždyť jí dávno nepotřebuji. Mnohokrát se ovšem pokoušel, přemlouval sám sebe, aby nedorazil, ale neuměl si představit, že by v tento den, v tuto hodinu, nebyl zde. Tolik ho to spojovalo s minulostí.
„Neodpovídejte mi na otázku, otázkou. Už jsme o tom mluvili, chci…“
„Znát přesně moje pocity!“ Doplnil černovlasý naprosto doslovně její větu, kterou znal nazpaměť a kterou si při žádné ze schůzek neodpustila Natsumi pronést. Teď jí pod očima začala rudnout pokožka, což nasvědčovalo tomu, že se přinejmenším nahněvá. Ušák znal každý její výraz, dovedl předem uhodnout její chování už jen z toho, jak se tvářila, jak seděla, z tónu hlasu i odmlk mezi slovy. Byla tak předvídatelná, pro Usagiho určitě. Jenže ten jí nehodlal jen tak přenechat slovo a ujal se sám konečné řeči, která mu nejspíše zajistí těch několik potřebných chvil k tomu, aby potom s klidem a bez zbytečného otálení odešel. Posadil se na pohovce, která pod jeho pohybem zaskřípala, neb terapeutka byla nejspíše na kůži vysazená. Neopomněl si též stáhnout rukávy, nestál o přehnanou pozornost, zvláště, když se jeho poslední jizvy ještě nestihly zahojit. Ona už to stejně nejspíše ví. Její přehnaná všímavost dokázala ušáka někdy i překvapit. Nadechl se.
„Napadlo Vás někdy, že Vám svoje pocity prostě říct nechci? Nebo, že žádné nemám? Některé věci se zkrátka pochopit nedají. Nedovedete si představit, co jsem musel prožít, co jsem musel snést. Ale teď jsem jiný. Já žiju tak, jak umím a s tím kdo jsem, můžu být rád, že si mě Kioshi vůbec všiml. Neřeknu Vám, jestli ho miluji, ani jestli mě sex s ním baví, ale jednu věc Vám říct můžu, nehodlám tu s Vámi ztrácet čas.“ Těmito posledními slovy jakoby jím projela vlna energie a síly. Postavil se zprudka a přímo, ovšem nehodlal jí obětovat jakýkoli pohled. Čas vypršel, je volný. Ještě než stihl dojít ke dveřím, uslyšel její šeptaná slova
„Sex s NÍM?“ Její drobná očka hleděla vyděšeně do desky dveří, kde před krátkým okamžikem chlapec zmizel. Následně si z obličeje stáhla brýle, aby bylo snazší osušit případné slzy, které se ač možná později, tak jisto jistě dostaví.

Venku se černovlasý zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Nechal jím naplnit si hruď a poté dlouze a pomalu vydechoval, jakoby jeho plíce byli bezedné. Najednou měl neuvěřitelně příjemný pocit, že mu ze zápěstí spadla pouta, jež ho pojila s minulostí a on mohl nyní být zase svůj. Rozhlédl se kolem sebe. Rušná ulice nedaleko slibovala blízkou stanici metra a poté brzký odjezd domů. Vykročil tím směrem a stále přemýšlel o tom, co doktorce Natsumi řekl. Teď litoval své přímosti a upřímnosti. Nic z toho přeci nemusela věděl, zvlášť skutečnost, že někoho má. Nestyděl se za to, někdy měl dokonce dojem, že stud postrádá, ačkoli mu nebylo pochuti, že Natsumi o něm zase ví o trochu víc. Byl si jistý, že se příští sezení k tomuto tématu vrátí a přinutil se zavřít oči. Skoro automaticky sáhl do pravé kapsy svých ošoupaných kalhot a vytáhl tenký mobilní telefon. Dárek od Kioshiho, když si spolu začali. Usagi nikdy vlastní neměl, neměl potřebu něco tak drahého vlastnit, krom toho v té době i zbytečného. Byl na světě docela sám, nebylo s kým si psát, komu volat a s kým si povídat. Vytočil Kioshiho číslo a posadil se na lavičku. Vyzváněl dlouho a ušák už ztrácel trpělivost, když v tom to světlovlasý vzal.
„Hanzo, slyším.“
„Kioshi, to jsem já, Usagi, co děláš?“ Zeptal se chlapec o trochu veseleji jakmile uslyšel Kioshiho vážný hlas.
„Usagi! Promiň, jsem přeci v práci. Porada před chvílí začala, potřebuješ něco?“
„Ne, vlastně…..“ černovlasý v duchu zaklel. Zapomněl, že Kioshi chodí do práce, to jen on se stále fláká, neschopen začít se živit sám, spoléhá na svého přítele. Znovu promluvil.¨
„Jen jsem Tě chtěl vidět. Omlouvám se za vyrušení.“
„To nic, v pořádku. Taky mi chybíš. Byl jsi na terapii?“
„Byl, zrovna jsme skončili, promluvíme si o tom večer, ano?“
„Budu rád, kam teď jdeš? Jako vždy?“ Kioshi ho moc dobře znal.
„Jako vždy, potřebuji si trochu vyčistit hlavu, dnes to bylo náročné.“
„Přijdu za Tebou až se vrátím domů, dnes mám pro Tebe překvapení. Těš se.“ Hlas v telefonu se zřetelně zasmál.
„Jsem zvědavý. Děkuji Kioshi. Ještě jednou mi promiň.“
„Neomlouvej se, je to snad moje firma ne? Takže to Ti k***aťáci ještě chvíli vydrží. A ještě něco.“
„Hm?“
„Miluju Tě, ušáku.“
„Já vím.“ Usagi tohle nikdy do telefonu neříkal. Nikdy! „A neříkej mi ušá…“
Kioshi zavěsil a obrátil se do místnosti, kde jej pozorovali překvapené a zároveň vyděšené obličeje vážených zaměstnanců jeho firmy. Celý rozhovor samozřejmě vyslechly, ale ani jediný se neodvážil odporovat jeho slovům.
„Tak dámy a pánové, omlouvám se za přerušení, pracovní hovor. Můžeme pokračovat.“ Řekl modrooký mladík a předložil na stůl návrhy nového projektu.

Pohled na display mobilu mu nabídl ještě čtyři a půl hodiny času, než se blonďák vrátí ze zaměstnání. Poslední dobou toho měl moc, to si Usagi uvědomoval více než dobře. Nikdy po něm nechtěl, aby si vzal volno, nebo odešel z práce dřív, jen kvůli tomu, aby na sebe měli více času. Avšak Kioshi to bral jako samozřejmost i přes protesty jeho konzervativního otce, zakladatele společnosti HanzoKi s.r.o., která se zabývala výhradně architektonickými návrhy. Otec světlovlasého, Hanzo Kioshi starší, neměl ovšem ani ponětí o tom, co je jeho syn zač, s kým se schází, jaké má zájmy, zda platí nájem, elektřinu, plyn, nebo kdo je vlastně ta dívka, za kterou tak brzy pospíchá. Dívka? Nevěděl o něm zhola nic, možná jen fakt, že je to jeho krev a nástupce. Samotný Kioshi přebral úplnou zodpovědnost za chod firmy teprve před půl rokem a stále se učil, jak být co nejschopnější, přestože bylo zřejmé, že jeho vztah k otcově práci je více než chladný. Neměl tu práci rád, všichni na něj spoléhali, měl by přicházet jako první a odcházet mezi posledními. Schvalovat nákresy a dělat potřebné úpravy mu nedělalo problém. Častokrát si ony výtvarné dokumenty bral sebou domů a konzultoval je s Usagim, neb ten měl daleko větší cit pro estetiku. Nicméně i všechna snaha i námaha do činnosti vložená se dříve či později střetla s nespokojeností z otcovi strany. Pro něj Kioshi nikdy nebude dost dobrý ředitel, dost dobrý syn ani dost dobrý člověk. Nezdědil po něm žádné, obchodu ani firmě prospěšné vlastnosti, pouze snad jméno a vzhled, za který je mimochodem také velice kritizován.
Když Kioshi přišel poprvé domů s piercingem v obočí, to mu bylo sedmnáct, matka jej dlouho marně přemlouvala ať si šperk z obleče odstraní, než se jeho otec vrátí domů. Neposlechl. Týden na to se objevil ve škole, kde si z něj spolužáci dělali legraci, že byl sražen nejméně nákladním vlakem. Piercing ubránil, avšak za cenu toho, že ležel týden na lůžku v otřesných bolestech. Mít přísného otce je horší, než si nechat tisíckrát bodat do těla.
I kvůli jeho vlasům a neslušné mluvě měl doma potíže, avšak jakmile se začal o otcovu práci více zajímat, neustálý nátlak a naléhání povolili a on měl jiné starosti, daleko horší. Jako jediný syn z bohaté rodiny samozřejmě vystudoval vysokou školu na výbornou, i když nebylo nic horšího, než učit se něco, co nikdy dělat nechtěl. Ale problémy se školou nikdy neměl, byl odjakživa chytré dítě, přestože mírně vzdorovité a umíněné, s jeho prospěchem to nemělo co dělat. Někdy v té době se seznámil s Usagim.
„Už tři a půl roku.“ Povzdechl si ušák a zavřel za sebou domovní dveře. Byt byl psaný samozřejmě také na Kioshiho, pořídil si ho poté, co se spolu prvně milovali. Blonďák tomu říkal osud, Usagi si myslel, že ten kluk se zbláznil. Nicméně bylo lepší nastěhovat se sem, než žít dál na ulici jako troska. Proto přijal, zprvu ze zoufalé situace, poté ze zvyku na luxus, který mu dopřával bohatý milenec a nakonec tu zůstal jen proto, že Kioshi tak nějak patřil do jeho života. Zvyk je železná košile, říká se, ale Usagi nikdy neměl pocit, že spolu žijí jen proto, že je to zaběhlá denní rutina. Těžko říct, zda ke svému světlovlasému příteli opravdu něco cítil, mnohdy byla z jeho výrazu zřejmá nechuť, avšak i lhostejnost. Zkrátka se nikdy nepřinutil jej opustit, zatím. Měl tušení, že ho v životě čeká ještě něco jiného a co věděl s naprostou jistotou, že jeho místo není zde. Proč jen se někdy cítil jako vydržovaný domácí mazlíček? I když vnímal, jak se mu Kioshi snaží ze všech sil situaci ulehčit. Byl tolik ohleduplný a laskavý.
„Nezasloužím si ho. Proč si sakra vybral mě?“ Usagi se ztěžka posadil do křesla v obýváku a dvěma prsty si unaveně promnul oči. Stále přemýšlel o tom, jak teď žije. Jen pár věcí v tomhle bytě patřilo jemu, spíše ty osobní, jako oblečení, několik knih a nějaké dárky od Kioshiho. Mezi tím i obrovské množství fotografií. Blonďák sebou bral fotoaparát skoro pořád a jakoby byl na Usagiho fotkách závislý, mačkal tlačítko na přístroji i v noci, když ušák spal.
„Vždycky jsem mu to vyčítal.“ Zavzpomínal Usagi a vybavoval si ony chvíle, kdy Kioshimu zazlíval jeho zálibu.

„Říkal jsem Ti, ať s tím přestaneš, nejsem Tvoje hračka!“
„Jsou to jen fotky, Usagi. Neblázni! Vypadáš tak krásně, když…“
„Nevypadám krásně a už nechci, abys mě fotil. Ještě k tomu když spím, jsi zvrhlý!“
„P..promiň. Já jen, že…miluju Tě. Doufal jsem, že to nebude vadit.“
„Vadí to! Mám toho dost. Nevím, proč s Tebou vůbec zůstávám.“
„Co? Ne, Usagi, tohle neříkej, prosím Tě. Slibuju, že už toho nechám, přisahám Ti!“

Černovlasý si povzdechl a zároveň s tím mu po tváři přeběhla osamělá slza. Oči měl zavřené a hlavu zvrácenou na zad, položenou na opěradle křesla. Jeho dech byl náhle výrazný a nesl se místností jako předzvěst bolesti. Nehty, pevně zaryté do sametového čalounění pozvolna rozdíraly jeho jemnost a třas v rukou prozrazoval skrytou nervozitu. Ušák polkl, pokrčil nohy v kolenou a vytáhl je nahoru na křeslo, kde se stulil do klubíčka. Tmavé vlasy pohotově zakryly uplakaný obličej a paže objali vlastní hruď, jakoby prosili o vzduch. V chlapcově hlavě se nyní odehrávala apokalypsa, tolik lítosti, vzpomínek, bolesti.
„Odpust mi, Kioshi. Já nechtěl.“ Zakňučel tiše a schoval tvář v dlaních. Teprve v těchto smutných a osamělých chvílích si byl schopen uvědomit, kolik trápení Kioshimu způsobuje. O nic přeci nešlo, jen hloupé fotky. Přesto jej jak hrubě pokáral a tím, že naznačil svůj odchod od něj, mu způsobil i nemalé bolesti na duši. Ušák vždy věděl, že je jím modrooký posedlý, miluje ho tak moc, jak vůbec člověka milovat lze, ačkoli i těchto citů, upřímných a vroucných byl Usagi ochoten zneužívat.
„Vadí to! Mám toho dost. Nevím, proč s Tebou vůbec zůstávám.“
„Co? Ne, Usagi, tohle neříkej, prosím Tě. Slibuju, že už toho nechám, přisahám Ti!“

Utápěl se v tom, některé okamžiky jej vtahovaly do sebe sama, zalykal se svými slzami. Vnímal, jak tomu propadá, nekontroloval se, najednou bylo všechno tak moc rychlé, řítilo se to na něj jako lavina. Ač nevědomky, černovlásek sebou v křesle začal cukat a zmítat se v chaotickém světě jeho vlastní mysli. Krátký a trhaný vzlykot se protahovat do táhlých skučivých stenů poraněné šelmy. Nevěděl co dělá, byl ovládaný jinou sférou, představami a iluzemi, vzpomínkami a vidinami. Rázně si zajel prsty do vlasů a pevně je sevřel v hrsti, přestože jeho úmyslem nebylo vytrhnout je. Chtěl jen zahnat ten stav, avšak fakt, že nikdy nemůže vyhrát nad tím, co jej stravuje ze vnitř byl nevyhnutelný. On se přesto nevzdával, tělo se mu zmítalo v křeči. Před očima se mu náhle mihl obraz lesklé chladné čepele, jediná spása. Ne, slíbil Kioshimu, že už to neudělá, slíbil mu to, dal slovo.
„Už si neublížím, slibuju, Kioshi. Už to neudělám, věř mi. Prosím Tě, už nemůžu, dělej. Máš moje slovo, ale už si mě vezmi.“
Jenomže to bylo v rozpoložení, kdy zkrátka nemohl odmítnout, ta touha byla příliš silná. Nikdy by si nedovolil takhle zalhat, být zcela při smyslech. Nesmí to udělat, nesmí. Netušil, že si spontánně, ani by o tom vědomě věděl trhá ze zápěstí obvaz. V hlavě měl docela jiné myšlenky, které jej dráždily a mátly, dovolovali mu nahlédnout za hranici své paměti a vidět věci a obrazy, které dávno zapomněl. Zdálo se, že záchvat nebere konce a Usagi nejspíše opravdu zešílí. Těžce dýchal a místy se zdálo, že se nemůže nadechnout vůbec. V tom:
„Slyšíš, co jsi způsobil? Vzbudil jsi bratříčka!“
Už nebylo cesty zpět. černovlasý i přes problémy s chůzí chvatně přeběhl do kuchyně a bez pomyšlení na následky otevřel první zásuvku. Na zřetel jeho vlhkým krvavým očím padl stejný nástroj, jako před několika dny. Pravou rukou popadl velký kuchyňský nůž, jež se s jeho paží, konkrétně zápěstím, znal velice intimně. Chtěl se znovu nadechnout, zapomenout, opět žít, zavřel oči a přiložil ostří k ještě stále nezhojené kůži, kterou zdobilo množství krátkých jizev. Nedechl se.
„Dal jsem Ti své slovo, Kioshi! Nedovolím si, Tě zklamat!!!“ Vykřikl a stisk jeho ruky povolil. Nůž mu vypadl z dlaně. Při pohledu na ostrou zbraň, která se nyní snášela na podlahu měl Usagi pocit, že nikdy nedopadne. Bylo to tak pomalé, zoufale pomalé, zdálo se, že čeká příliš dlouhou dobu na to, až ocel zacinká. Stále nic. A jeho srdce bušilo, pořád a pořád dokola, avšak přesto to bylo jiné. Pomalu, soustředěně vydechl, jakoby to bylo na posledy a do uší mu pronikl zvuk kovu narážejícího na dlaždice. Konečně. A bylo to pryč, bolest odezněla, svět byl opět obyčejným a všedním světem. Jakoby se vůbec nic nestalo, nikdo se nedíval, avšak pro černovlasého chlapce, který se přestával chvět i bát, byl ten okamžik, kdy nůž dopadl na podlahu, čistý, bez známky rudé, tolik osvobozující. Rozplakal se.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Zdravím čtenáře Usagiho...
tenhle díl nád dá nahlédnout do života i soukromí obou hlavních postav. Avšak spíše se zde seznámíme s blonďáčkem Kioshim. Usagi má opět svůj stav, kdy "ublížit si" je jediné vysvobození z jeho minulosti. Dokáže se s tím vypořádat?

Čtěte a komentujte. Smile
Dasty I. Harst

5
Průměr: 5 (16 hlasů)