Odraz Usagiho tváře: 4

Za necelou půl hodinu od chvíle, kdy se rezavějící špička nože poprvé dotkla podlahy, už Usagi přenášel své vize na plátno. Nedaleký park byl místem, kam si vždy po terapii s doktorkou Natsumi chodíval oddechnout, popřemýšlet a vždy i něco stvořit. Pro něj to bylo kouzelné místo, jakoby ohrazené jiným časem, a dokonalým bezpečím, kam mohou jen lidé s dobrými úmysly. Bylo to zvláštní, takhle o tom smýšlet, avšak těchto několik set metrů zeleně pro něj představovalo dokonalé útočiště před realitou. V bytě vytáhl ze skříně dřevěný skládací stojan a natáhl plátno do rámu. Do parku to byla jen jedna zastávka metrem, většinou ovšem chodil pěšky a plánoval, co, jak, kde a jakým stylem dnes namaluje. I samotná cesta pro něj představovala jakousi bránu do jiného vědomí, kam se chodil ukrýt vždy, když potřeboval.
Nyní se objektem jeho zájmu stalo umělé vodní jezírko s vodopádem a několika keříky okolo. Mohutné borovice v pozadí, se společně s kamennou zídkou obrostlou břečťanem a mechem stali dokonalým zákoutím, které vyžadoval. Stromy vrhaly na mělké jezírko stín a voda místy házela stříbrné odlesky. Hladké barevné kamínky na dně přispěly svou pestrostí a divoký vodopád vnášel do nehybného prostoru pohyb. Scéna, jež si zasloužila zvěčnit.
Černovlasý rozložil svůj stojan nedaleko a upevnil v něm rám. Okolní svět ho přestal zajímat s první krokem na zelenou plochu, přestože několik metrů za ním se vinula úzká pěšinka dlážděná kameny. Stará dřevěná lavička v jeho blízkosti zela prázdnotou a tak byl potěšen i faktem, že jej nikdo nebude při práci pozorovat, nebo dokonce rušit. Dnes měl v plánu si pouze načrtnout onu líbivou scenérii a věděl, že se bude muset ještě mnohokrát vrátit, aby své dílo dokončil. Odhodlán začít sáhl do kapsy pro krátkou měkkou tužku, jež nebyla zcela ořezaná do špičky a ostrými tahy ruky si plátno rozdělil do několik čtverců, přičemž v každém z nich měla být některá část malované plochy. Dohromady tvořili celkový obraz. Neustále se díval, pozoroval vodní hladinu na níž dopadlo několik listů a soustředěně vydechl. Rozhodl se začít tím, co jej oslovovalo nejvíce, vodou.

***
„Kioshi, počkej, zastav se!“ Blonďák byl známým hlasem donucen se ohlédnout a zůstat na místě v polovině pohybu. Spěchal do své kanceláře podepsat poslední dokumenty dnešního dne, aby mohl odejít co nejdříve a ještě zajistit vše potřebné na večer. Slíbil svému Usagimu překvapení, všechno musí být perfektní. Také již pociťoval nesnesitelnou chuť po nikotinu, kterého se mu dnes zoufale nedostávalo už od rána, neboť jeho pracovní vytížení mu nedovolovalo ani pět minut na svůj nevinný hřích. Byl nervózní a celkově nesvůj, což jej dovedlo k tomu, si cestou povolit kravatu, ačkoli to u něj jakožto u vedení bylo nemyslitelné. Jenže on ji nesnášel, všechny ty drahé obleky, značkové kravaty a boty, košile z nejlepších obchodů, bylo to přehnané.
„Otče?“ Modrooký měl pocit, že nic horšího se mu v téhle chvíli stát nemohlo. On potřeboval zmizet a rychle, jenže s rodičem za zády, který byl ještě k tomu bývalým ředitelem, se to zdálo jako neřešitelný problém. Hanzo Kioshi senior byl nevelký, obtloustlý, téměř šedesátiletý muž s bradkou řídkých vousů a elegantními brýlemi bez obrouček posazenými na vrcholku nosu. Na první pohled z něj vyzařoval fakt, že je odporně bohatý a dokazoval to vkusným luxusním oblekem a botami, za které by bylo možné nakrmit deset somálských rodin. Kioshi ho nenáviděl.
„Už jdeš domů? Tak brzy? Potřeboval bych s Tebou něco probrat.“ Řekl prošedivělý mužík tónem, jemuž nebylo radno odporovat. I jeho pohled spaloval. Stál před svým synem jako autorita, ačkoli nebyl vyšší než on, respekt si jednoznačně zasloužil. Modrooký se nadechl, dnes opravdu neměl čas na nic jiného, než na Usagiho. Ještě ráno bojoval s myšlenkou do práce vůbec nedorazit, ale přemohl se. Teď napřímil paže podél těla a v rychlosti se uklonil, aby i přes své postavení dokázal otci podřízenost.
„Omlouvám se, otče, ale opravdu spěchám. Je to naléhavé a neodkladné. Nemohu se nikde zdržet. Odpusťte.“ Věděl, že mu to tak snadno neprojde, avšak i v tuto chvíli ztrácel drahocenné vteřiny. Aniž by si to uvědomil, udělal tu největší chybu co mohl, podíval se na hodinky.
„Kioshi! Pokud vím, jsi můj syn a ředitel téhle společnosti. Očekává se od Tebe….“
„Já vím, co se očekává.“ Přerušil otcova slova blonďák a podíval se mu do očí, což bylo přinejmenším krajně neslušné. I kdyby se omluvil sebevíc, některé věci mu otec nikdy neodpustí. Například jako fakt, že nedokáže dát do práce své srdce i duši. Obojí totiž už vlastnil černovlasý chlapec. „Otče, nepředpokládejte, že se zaprodám téhle společnosti. Já se snažím, opravdu moc, abych byl nejlepší, abych byl čestný a také, co je nejdůležitější, abych Vás nezklamal. Ale je to opravdu těžké, věřte, že velice, když přede mnou byl muž, jako jste Vy. Obávám se, že nikdy nemohu splnit Vaše očekávání. Je mi líto. Teď mě prosím omluvte, mám něco důležitějšího.“ Postavil se světlovlasý opět zpříma a s dalším pohledem na ciferník hodinek se otočil k odchodu. Hanzo nechopen slova tam stál jako přikovaný a jeho mozek odmítal pojmout slova, která značila protesty. Na to nikdy zvyklý nebyl, dokonce ani u rodiny. Co to jen mělo znamenat? Jeho vlastní syn se vzepřel otcově vůli?
„Důležitějšího? Kioshi! Kam vůbec jdeš?!“ Stačil ještě zavolat na mladíka s bodlinkami na hlavě, avšak ten už se neotočil, měl jiný cíl.
***

Už dvě hodiny se ušák pokoušel přenést svůj zrak do tuhy tužky a překreslit scénu na plátno. Přestože by leckterý mohl považovat už jen samotný náčrt za dílo mistra, Usagi stále nebyl spokojen. Věděl naprosto přesně, že v něčem, co už vytvořil se ukrývá chyba a nejspíše naprosto lajdácká, jako je špatná perspektiva, nebo přílišné vyumělkování prostotu, ačkoli jeho oči ji nebyly schopny nalézt. Jen drobná vada, nikdo by ji nepostřehl, avšak černovlasý věděl, že tam je a zneklidňovalo ho to. Neustále těkal očima z reality na obraz a zase zpět, všímal si maličkostí, i těch nejmenších detailů, přestože nic nenašel. Jeho nervy se daly do pohybu a on cítil, jak se mu ruka, kterou pracoval začala třást.
„Je to v tom vodopádu.“ Naprosto cizí hlas jej vytrhl z úvah. Usagi se lekl tak, až na moment zapomněl dýchat a okamžitě se otočil za jeho původcem. Vnímal, že je nepatrně rozčílený už jen nad tím, že jej někdo, koho nežádal, upozorňuje na jeho vlastní nedostatek.
Do očí jej uhodily krátké, křiklavě červené vlasy a drzí pohled čokoládových očí. Byl to jen kluk, očividně mladší než ušák. Vypadal spíše jako výrostek, co ještě chodí na střední školu, přestože pochyboval, že takto barvené vlasy jsou v budově povolené bez toho, aby měl člověk rodiče ve školní radě. Pleť měl neobvykle bledou, Usagi to tipoval na světlý pudr. Dnešní mládež se nebála experimentovat se vším, i když jemu se vždy to, co nebylo přirozené upřímně hnusilo. Obočí měl neznámý níže nad očima, takže jeho pohledu to na vzezření násilníka jen přidávalo. Jeho hnědé oči se dívaly hrdě a nevyzpytatelně, jakoby se Usagimu vysmíval za jeho školáckou chybu. Co však černovlasého upoutalo ještě více bylo oblečení, kterým se rudovlasý halil. Nebo spíše odhaloval? Nepříliš profesionálně zkrácená černá košile s krátkými rukávy pod sebou zanechávala vyčnívat značnou část chlapcova štíhlého, avšak vypracovaného bříška, kterou ještě umocňoval fakt, že je rozepnutá. Jemný vánek si se svrškem pohrával a každičkou chvíli odkrýval to, co by mělo zůstat utajeno před zraky kolemjdoucích. Vypjatá hruď se pyšně vzdouvala, jakoby ji pro svou krásu neznámý vědomě předváděl. Pouze na bocích visící tmavé kalhoty s přespříliš širokými nohavicemi naopak neprozrazovaly vůbec nic, jen se společně s košilí občas zavlnily, aby vyzradily přítomnost laciných černobílých tenisek na nohou.
Rudovlasý se na Usagiho usmál a upřel na něj své pichlavé oči. Skutečně, vysmíval se mu. Několika pomalými kroky přišel až k ušákovi a studoval jeho dílo.
„Vidíš, je mírně nakřivo. Takhle zblízka to nepoznáš, ale zkus poodstoupit. Voda teče šejdrem.“ Poznamenal ledabyle a prstem ukázal, kde přesně by obraz zasluhoval opravit. „Chce to jen drobnou úpravu, jinak je to docela dobré, na amatéra.“ Mrkl na Usagiho a z důrazem na poslední slova jej poplácal po rameni. Černovlasý se cítil uražený a ačkoli jeho zásadou bylo, nikdy se nerozčilovat, obořil se na chlapce před sebou.
„To mi říká někdo, kdo ještě ani nedokončil školu?“ Byla to hloupá poznámka, naprosto bezvýznamná a poukazující na to, že Usagi nevymyslel vhodnější odpověď. Nutno si ovšem přiznat, že rudovlásek měl pravdu. Sklon padající vody se nerovnal skutečnosti a Usagi věřil, že až se mu povede vše napravit, bude to dokonalé. Neznámý se mu podíval do tváře, jakoby z ní chtěl vyčíst ušákův původ, nebo snad zkušenosti. Nechápal, proč mu ten muž zkrátka nepoděkuje za radu a nenechá ho odejít, ale zasmál se, když mu došlo, že tím „amatérem“ jej nejspíše urazil. Ovšem nemínil vzít svá slova zpět. Štěstí, zrovna nikam nespěchal, zdálo se mu zábavné strávit společnou chvíli s tímhle černovlasým umělcem, který se mu popravdě zamlouval jen od pohledu. Těšilo ho, se na Usagiho jen dívat. Před tím, než se jej odvážil vyrušit z práce, tam jen tak nehybně postával a měřil si ho pohledem. Imponovala ho ušákova štíhlá postava i obvaz, špatně zavázaný na zápěstí. Už v tu chvíli mu došlo, že není jediný, kdo chodí do parku zapomínat na svůj život.
„Co Tě žere? Že Ti poradil kluk, jako já? Někdo mladší?“ Oponoval mu troufale chlapec s červenými vlasy a zůstal stát před Usagim. Navrch si ještě strčil obě ruce do kapes a vypjal hruď. Rozhalený svršek se svezl po jeho kůži a černovláskovi se naskytl pohled na malé, světle hnědé bradavky. V levé měl chlapec piercing a ušák se ujistil, že je to opravdu ještě dítě, neustále se vyvyšující nad kamarády. Mladíky se stejnou povahou znal už v dětském domově a jak předpokládal, dnes už nikdo z nich nežije. Okamžitě odtrhl zrak od těla, které se mu tak vulgárně vybízelo a pokusil se uklidnit. Obrátil se zpět k nedokončenému plátnu. Došlo mu, že hádka je zbytečná, neměl k ní sebemenší důvod. Ano utrpěla jeho hrdost, avšak s tím se naučí žít. Krom toho, měl by být spíše vděčný za upozornění.
„Promiň.“ Řekl stroze a popadl uměleckou gumu odloženou na stojanu. Neměl v plánu se s chlapcem již dál vybavovat, netušil, kdy se Kioshi vrátí a on to ještě nestihl dokončit. Začal vymazávat křivou stopu po své tužce a ani si nevšiml, že se rudovlasý nepohnul. Nehnutě postával stranou a přebíral si v hlavě Usagiho náhlou omluvu. Líbilo se mu, jak byl nepředvídatelný, ze začátku ho měl za hádavého, ovšem nyní byl nucen změnit názor.
„Jak se jmenuješ?“ Otázal se neznámý zvědavě a po očku sledoval, jak ušák zdokonaluje už tak dosti vydařené dílo kolmými tahy tužky, sevřené mezi prsty naprosto jisté ruky. Černovlasý nebyl amatér, to ani za mák, chlapec se jen pokusil jej vyprovokovat.
„Proč Tě to zajímá? Taky se Tě neptám na jméno.“ Usagi se neobtěžoval na polonahého podívat a dával mu tím najevo, jak bezdůvodná je jeho přítomnost zde. Opravdu se neměl náladu sbližovat, zvlášť s někým, kdo vypadá, jakoby vylezl z módního časopisu pro mládež. Příliš výstřední na jeho poměry.
„Jsem Suzume.“ Vnutil mu červenovlasý své jméno a s úsměvem na rtech čekal na odezvu. Vždy byla stejná a ani teď se nelišila. Usagimu zacukaly koutky úst a poté se i hlasitě zasmál. Suzume – vrabčák. Jak trefné, přesně vystihující chlapcovu úskočnou povahu a drzost. Ušák se zamyslel, tak přeci nebude sám, komu rodiče dali dívčí jméno a ještě k tomu, podle zvířete. Docela jistě chápal, jak se chlapec cítí a přestal se smát, přestože to nevypadalo, že to Suzumemu nějak vadí. Naopak, nejspíše byl rád za pozornost. Těšil jej i pouhý fakt, že jeho jméno nikdo hned tak nezapomene, neb ono samo bylo zvláštností, nejen jeho vzhled. Černovlasý se na vrabčáka zkoumavě podíval, jakoby chtěl vyčíst jeho myšlenky, avšak z jeho vzpurného a pyšného výrazu nevyčetl víc než rebelství.
„Těší mě, Suzume. Díky za radu, ale už můžeš jít.“ Usagimu se chlapcova troufalost líbila. I když byl mladší než on, očividně neměl problém s lidmi navázat kontakt, přesto si ušák držet raději všechny dál od těla. Byl to samotář. Suzume se náhle rozčílil, zcela jistě očekával jinou odpověď, ale umělec ho od sebe odháněl.
„Hej, já se Ti představil. Teď chci znát Tebe. Je to snad slušnost, ne?“ Odpověděl Suzume a každým slovem zvyšoval hlas. Byl si vědom toho, že jím černovlásek opovrhuje ať už to bylo pro jeho věk, vzhled nebo vstupování. Rozhodl se nenechat se odbít, ale ušák rozhodně neměl v úmyslu spolupracovat.
„Slušnost? Díval ses v poslední době do zdcadla? Ty mi povídej něco o slušnosti. V první řadě by ses měl obléct.“ Zasmál se Usagi a dál se věnoval kresbě. Už to bylo skoro hotové, jen pár tahů a vygumovat přebytečné čáry. Nicméně by mu nevadilo strávit ještě nějaký čas s tímhle pískletem, které byl až příliš snadné vytočit. Červenovlasý Suzume se na sebe podíval, jakoby nechápal o čem to ušák mluví. On přeci je oblečený. Trochu spoře a vyzývavěji než bylo zvykem, ale proč světu neukázat své přednosti.
„Něco se Ti nelíbí? Já myslím, že je to sexy. Dobře, není to sice školní uniforma, ve které bys mě asi viděl raději, ale k Tvojí smůle žádnou nemám. Bohužel.“ Rozhodil rukama vrabčák a vrhl na černovláska omluvný pohled. Opravdu omluvný? Jakoby jej mrzelo, že není oděn podle Usagiho představ. Ten se zamračil a znovu si chlapce pořádně prohlédl. Nerozuměl tomu, proč si ho rudovlasý vůbec všiml, proč s ním hovoří, ani proč si dovoluje spekulovat o tom, co by kde viděl raději. Neznal ho a přece, naprosto nenuceně a bez jakékoli známky nervozity tu s ním rozmlouvá. Musel ale uznat, že chlapec je více než sexy.
„Nemáš uniformu? Já myslel, že musíte mít nejméně dvě náhradní. Povinně.“ Poznamenal Usagi a gumoval poslední zbytečné čáry okolo, od toho, jak si plochu dělil do čtverců. Teď vnímal Suzumeho spíše jen jedním uchem a pohledem k němu nezabloudil už vůbec. Měl oči jen pro své dílo, které se mu dnes skutečně podařilo přivést k dokonalosti. Byl lepší než kdejaký pouliční kreslíř portrétů, avšak za profesionála se nebyl schopen považovat ani kdyby si věřil sebevíc.
„Nechodím do školy.“ Řekl Suzume tak rázně, jakoby na to byl ještě hrdý. Avšak jakmile se na něj umělec šokovaně podíval, sklopil stydlivě oči. Usagi odložil teď už přebytečnou tužku na stojan a rozhodl se chlapci věnovat alespoň část své pozornosti. Obrátil se k němu. S myšlenkou na to, proč takhle mladý kluk zanedbává sice nepovinné vzdělání, ale pro budoucí život nezbytné.
„Proč? To jsi geniální dítě? Nebo se flákáš úmyslně?“ Povzdechl si mladík s vranou hřívou a čekal na odpověď. Samozřejmě mu bylo jasné, že tenhle výrostek v pubertě nemá kdovíjaké studijní výsledky a spíše chodí po zábavách, barech a užívá si z děvčaty. Samotný Usagi se před vstupem na střední školu dlouho rozmýšlel kam nastoupí a zda vůbec. Jako sirotek z dětského domova neměl moc příležitostí se prosadit ani realizovat jinak než výtvarným uměním. Nakonec jej ale přijali pouze jako jednoho z posledních čekatelů na volné místo. Odmaturoval jako nejlepší z ročníku.
„Ne, počkej. Mýlíš se. Já nemůžu chodit do školy. Pracuju, nemám čas na učení.“ Zněla Suzumeho odezva naprosto vyrovnaným a klidným tónem. Pro něj to byla samozřejmost, že lidé nechápali, jak může takového chlapce někdo zaměstnat a navíc, když nemá ani střední vzdělání. Jenže on nemohl jinak, nikdo za něj účty nezaplatí, ani jej nenakrmí. To, že není vyučen byl zkrátka fakt, se kterým se smířil a nelitoval toho. Prostě to tak bylo. Nezabýval se minulostí, beztak by nic nevyřešil, žil každým dnem.
Ušák jeho tvrzení odmítal uvěřit. Suzumemu jistě ještě nebylo dvacet, ještě nebyl plnoletý, tak jak si může dovolit říct, že je již pracující? Lhal mu, zcela jistě mu lhal, ale proč? Pohlédl na rudovláska, který se s mírně nakloněnou hlavou díval na něj. Nesmál se, opravdu to byla upřímná a pravdivá odpověď? Usagi se rozhodl nerozpitvávat zde chlapcův život, vždyť mu do něj nic nebylo, byl úplně cizí a s nejvyšší pravděpodobností jej dnes viděl poprvé i naposledy.
„A co děláš, Suzume? Jistě musíš být vytížený.“ Usagi se zastyděl, když jeho slova vyzněla nepatrně výsměšně, ačkoli to on v úmyslu neměl. Kdo ví, co byl vrabčák zač, nejspíš měl opravdu své důvody, proč nebyl schopen nastoupit studium. Obraz byl hotový, smysl setrvávání na tomto místě pominul, toho si byl Usagi vědom, ale konverzace ho zaujala tak, že si nevšiml, že Kioshi musí dorazit každou chvíli.
„Zajímá Tě to? Řeknu Ti to, až povíš, jak se jmenuješ.“ Zmetek. Černovlasý se zasmál, Suzume opravdu věděl, jak na něj. Nechtěl to nazvat vydíráním, ale byl neskutečně zvědavý na to, aby se zapíral. Nakonec, stejně se nejspíše nikdy v budoucnu nepotkají. Pouhé jméno, prozradí tak málo.
„Usagi.“ Jedno slovo.
„Cože? Králík?“ Suzume se rozesmál přidušeným smíchem, který ušáka ponižoval. Cítil se zraněný i když si mohl předem domyslet, že to takhle dopadne. Jeho jméno vždy vzbuzovalo údiv a bylo pro všechny ostatní zábavné. Jenže on si ho nevybral, tak se narodil. Pochopitelně jeho zděděná pýcha utrpěla. Usmyslel si, že přeci jen bude nejvhodnější odejít a sáhl po rámu, který ze stojanu přímo vytrhl. Vrabčákova tvář v tom okamžiku nabrala vážného výrazu a ještě než se stačil zeptat, mu černovlasý odsekl.
„Odcházím, skončil jsem. Rád jsem Tě poznal Suzu…“
„Ne, ne, ne, promiň. Nevím, proč jsem se smál. Omlouvám se. Usagi, počkej.“ Pokusil se jej vrabčák zadržet, zatímco se umělec marně snažil složit podstavec, ale zdálo se, že jedna nožička se zasekla a odmítala poslušnost. V duchu zaklel. Zrovna teď, když chtěl rychle odejít. Nejraději by s ním praštil a uraženě si to odpochodoval domů. Neměl zapotřebí snášet výsměch ani urážky kvůli něčemu, za co sám nemohl. Slyšel, jak se rudovlasý chlapec omlouvá a přemlouvá jej, aby zůstal. To jistě, aby se nechal dál ponižovat klukem, který ještě ani nedospěl. Náhle netušil, proč se s ním dal vůbec do řeči, měl jej zaplašit ihned, jak spatřil jeho vzhled.
„Prodávám se!“ Usagi strnul. Prodává se? Ne, jistě špatně slyšel, to by přece Suzume říct nemohl. Jaká hloupost. Zakroutil sám nad sebou hlavou, když si představil na jaké pošetilosti myslí.
„Co, prosím?“ Zeptal se znovu, aby ujistil své svědomí o tom, že se mýlil. Vrabčák se mu podíval do očí, naprosto odevzdaně a otevřeně, bez známek lži. Teprve teď si Usagi všiml podobnosti barvy jejich duhovek, avšak Suzume je měl o několik odstínů světlejší. Chlapec si povzdychl a sáhl do pravé kapsy volných kalhot, aby následně vytáhl jednu malou bílou kartičku.
„Nedělej, žes neslyšel, Usagi. Chtěl jsi vědět, co dělám. Prodávám se, svoje tělo.“ Zcela vyrovnaný hlas, jakoby jeho práce byla docela všední a obyčejná. Nic nepředstíral, nesnažil se zakrýt pravdu, svět byl přeci taky krutý a nemilosrdný, tak proč by měl lhát? Jen proto, že to lidé nechtějí slyšet? Jen proto, aby jej mohli politovat, otočit se k němu zády a nic nezměnit? Nestál o to, o nikoho. Natáhl ruku a nabídl lístek Usagimu. Ten byl vyplašený a co víc, nedokázal ani myslet. Mozek vypověděl funkci a nechal jej pouze s tím, co slyšel. Takže Suzume je co? d***a? Ne, to ne.
„Vezmi si to, tady pracuju.“ Sledoval červenovlasý vrabčák muže naproti sobě, jež byl zjevně v rozpacích a neměl zdání, co by bylo příhodné odpovědět, aby jej neurazil. Je ohleduplný, pomyslel si Suzume a nechal Usagiho, aby mu opatrně kartičku vzal. Ušák absolutně netušil, proč si ji bere, možná jen ze slušnosti, ale s jistotou ze zvědavosti. Pohlédl na tištěná slova. „Night club TSUBAKI.“ Takže přece.
„Suzume já, nevím co bych měl…“
„Tak neříkej nic. To je v pořádku.“ Utnul jeho nejistotu vrabčák a mile se na něj usmál. Byl to skutečně laskavý a chápavý úsměv, kdy si černovlasý nedovedl odpustit myšlenku, jak je vlastně chlapec hezký. I přes slabou vrstvu světlého pudru, i přes barvu vlasů i nemravné ošacení, byl Suzume doopravdy kouzelný. Zalitoval, při představě, že si jeho štíhlé mladičké tělo může dovolit každý, kdo splňuje chlapcovu sazbu. Kolik asi stojí jedna noc s andělem? Červenovlasý jej opět přerušil.
„Budu rád, když se někdy ukážeš. Třeba jen na chvilku. Klidně přijď se svým přítelem, pokud bude chtít.“ Vrabčák snad poprvé za celou dobu zaváhal a ošil se. Poodstoupil několik kroků od umělce a čekal na otázku o které dobře věděl, že bude následovat. Usagi se nadechl, byl nesmírně překvapen.
„Jak víš, že mám…“
„Kousance.“ Konstatoval Suzume znalecky. „Ty kousance na Tvém krku. Nejsou čerstvé, ale modřiny úplně nezmizely. Obyčejný člověk si jich nevšimne, ale když víš, kam se dívat.“ Pokrčil rameny a mrkl na ušáka, jež byl dokonale vyveden z míry. Vždyť ten kluk ho prokoukl a to se sotva znali. Sakra, měl si dávat větší pozor. Měl na sobě sice triko s dlouhým rukávem, aby skryl jizvy na zápěstí, ovšem výstřih za krkem prozrazoval víc, než sám chtěl. Příště musel být opatrnější. Polkl, tohle se nedalo vyvrátit, když byl důkaz jasně na očích. Suzume se nejspíš opravdu vyznal a najednou si povzdechl.
„No nic, Usagi. Vidím, že spěcháš. Nechtěl jsem Tě rušit, taky už půjdu. Snad se ještě potkáme.“ Zahleděl se na černovláska chlapec a pomalu se otáčel k odchodu, ač skutečně nechtěl. S tím přítelem to jen zkoušel, chtěl slyšet, že Usagi nikoho nemá, že to co říká musí být lež, avšak ušák přítomnost někoho dalšího ve svém životě nepopíral, naopak. „Jak víš, že mám…“ Nejspíš vážně s někým byl, nebo jen neměl zájem s ním dál konverzovat a tak to prostě řekl, aby mu dal Suzume pokoj. Tak či tak, věděl, že se černovlásek v klubu neukáže. Na to vypadal, že je z příliš dobré společnosti a o sex nouzi nemá, neb modřinky a otisky zubů na jeho šíji vskutku byly.
„Taky doufám, že na sebe narazíme, Suzume.“ Usagi netušil, proč to řekl. Ujelo mu to z úst. Samozřejmě, že neměl potřebu vrabčáka ještě někdy vidět, proč taky. Byl jen dalším Nikým, kdo hledá náruč někoho, kdo se o něj postará. Ušák tu svou už měl, byl jí Kioshi.
„Opatruj se, Usagi.“ Řekl naposledy chlapec a pomalým krokem se vzdaloval černovláskovi z očí. Opatruj se? Co to mělo znamenat? Suzume o něj měl starost? Hloupost, sotva ho zná. Začalo se šeřit. Nevěděl ani z jakého důvodu, ale smutně sledoval chlapcovu zmenšující se postavu v dálce a uvažoval nad tím, kam má asi namířeno. Jistě se bude ještě bezcílně potulovat po městě, než se vrátí do práce. Práce, jak to tak mohl nazývat? Umělec si nedovedl představit, jaký to musí být pocit, když si jej někdo zcela neznámý přivlastňuje, když se na něj tiskne tělem a nutí ho v sobě přijímat. Zavřel oči a vdechl čerstvý vzduch plný vůně zeleně. Stále před sebou viděl Suzumeho bezchybnou tvář, odhalený trup a hlavně vyzývavou rudou barvu vlasů. On sám nikdy své tělo neprodával, ne že by neměl možnost nebo nabídky, ale byl na to příliš hrdý, přespříliš, než aby si připustil, že je toho schopen. Po svých dvacátých narozeninách už neměl dovoleno setrvávat v dětském domově, mohl být rád alespoň za studium, které mu platili. Na ulici mu ale bylo k ničemu, neměl kam jít, neměl vůbec nikoho. Sám a bez přátel, bez rodiny. Nevzpomínal na tu dobu rád.
„Usagi! Usagi!“ Otočil se za vyděšeným hlasem, který jej z dálky volal. Lekl se, když uviděl svého blonďáka, jak k němu běží a svým tempem vzbuzuje nechtěnou pozornost okolí. Něco se muselo stát, napadlo Usagiho jako první a přiložil si dlaň k ústům. Dlaň, ve které svíral bílou vizitku od Suzumeho. Spěšně na ni pohlédl a ihned ji uložil do levé kapsy s tím, že ji co nejdříve vyhodí. Nebyla mu k ničemu, jen by mohla Kioshiho rozčílit, kdyby ji zhlédl v jeho rukou. Znovu pohlédl před sebe, ale to už byl světlovlasý u něj, rudý v obličeji a neskutečně udýchaný. Dříve, než se ušák stačil zeptat na příčinu jeho spěchu, popadl jej Kioshi za poraněnou paži a stáhl z ní rukáv. Jeho jednání bylo hrubé a naléhavé. Usagi jej nepoznával, neměl tušení, co se stalo ani zač si vysloužil toto zacházení. Pokusil se mu svou ruku vytrhnout, avšak blonďákův stisk byl příliš pevný.
„Kioshi, co se děje? Pusť mě, slyšíš! Vysvětli mi to!“ Zakřičel na něj černovlasý ignorujíc nevěřícné a pobouřené pohledy okolí. Jevilo se to skoro jako domácí násilí. Povolená kravata se houpala kolem Kioshiho krku a několik nedopnutých knoflíčků na košili bylo pro ušáka jasným znamením, že se jeho milenec zastavil doma a právě se začal svlékat, než jej něco přimělo vyrazit za ním. Ale co?
„Vždyť si mi to slíbil, Usagi, zase jsi zapomněl?! Já už nemůžu, kolikrát ještě? Nech mě se podívat, jak je to hluboké!“ Modrooký byl téměř bez sebe hrůzou, prsty se mu třásly, když chvatně odmotával obvaz ze zjizveného zápěstí. Černovláskovi to vše konečně dávalo smysl, už rozuměl. Povolil odpor svalů na paži a s klidem čekal, až se Kioshi podívá na to, o čem už Usagi dávno věděl, že najít nemůže. Jakmile blonďák dorazil do bytu, měl v úmyslu se převléknout, než se staví tady v parku a vyzvedne Usagiho, ale jak jen vstoupil do kuchyně a na kachlové podlaze ležel nůž, sic netknutý, byl mu svět ukradený. Vyběhl z bytu s jediným cílem, zachránit svého ušáčka.
Smotek nažloutlé gázy se snesl na trávník a odhalil tak staré zhojené ranky i krátké mnohaleté jizvy, ale ani stopa po dnešním útoku čepele. Ani jediná. Kioshi pevně svíral ušákovu paži, až mu klouby na prstech zbělely a mlčky zíral na zápěstí. Pokoušel se vidět něco, co tam nebylo. Zkrátka si nedovedl připustit, že by to nebylo možné a černovlásek se nepořezal. Sledoval místo ještě notnou chvíli, než jej vyrušil Usagiho klidný hlas.
„Dokázal jsem to, Kioshi.“ Usmál se smutně na blonďáčka, který bojoval sám se sebou. Měl takový strach, pokoušel se pochopit to, co mu chlapec řekl. Zadíval se do jeho čokoládových očí a napřímil se.
„Dokázal jsem to. Kvůli Tobě, Kioshi. Nechtěl jsem Tě zklamat.“ Kakaové duhovky se zaleskly slzami, když si Usagi konečně uvědomil, jak se o něj musel světlovlásek bát a co musel zakusit, než se přesvědčil o pravdě. Opravdu byl milován. Jeden okamžitý pohyb a už se mačkal v Kioshiho teplé náruči a za zvuků jeho trhaného dechu, jímž dával najevo pláč se k němu blíže přivinul.
Procházející lidé doufali, že je klame zrak, když míjeli dva do sebe zaklesnuté mladíky, plačící, avšak očividně velice šťastné. Opodál stál osamělý stojan o jehož nožku byl opřený nákres parkového zákoutí. Nejspíše je ona nádhera kresleného výjevu dojala k slzám, protože plátno neneslo jedinou chybičku. Bylo naprosto dokonalé.