Odraz Usagiho tváře: 12

Už v letadle se začal blonďák naplno oddávat pocitu, že jakkoli jej něco sužovalo, teď je to pryč a on si může plnými doušky vychutnávat milencovu přítomnost po svém boku. Odtrhl tvář od laptopu, který si vzal sebou, neb práci nikdy skutečně neunikne, podíval se jeho směrem a usmál se.
Usagi se díval s okýnka přímo dolů, byl ohromený, nadšený, šťastný, byl rozzářený a v tmavě hnědých očích mu svítila jiskra zanícení. Stále tomu nemohl uvěřit. Seděl na sedadle vedle Kioshiho, ale nevěřil, že je to pravda. Oni si prostě jen tak opustili Japonsko a zaletěli na výlet, kamsi do jiné části světa. Neustále se vyptával. Nedávalo mu smysl, že světlovlasý si může dovolit tak nečekaně odcestovat, ale ten ho ujišťoval, že vše je v nejlepším pořádku a on pověřil svého dlouholetého přítele, zda by jej prozatím nezastoupil. Zdálo se to až moc jednoduché, až moc krásné, ale on nechtěl váhat. Nepřemlouval Kioshiho, aby zůstali, neb sám nikdy nikam a ještě k tomu tak daleko, necestoval. Spěšně v bytě sbalil sobě i Kioshimu to nejnutnější, protože blonďák byl příliš zaneprázdněný pracovními telefonáty. Chtěl vše vyřídit, než se letadlo odlepí od země. Vše to bylo tak náhlé a rychlé. Jen kdyby tušil, před čím modrooký utíká.
Když dojeli na letiště, Kioshi nedal chlapci ani jediné vodítko k tomu se dozvědět, kam to vlastně letí. Usagi se snažil tvářit uraženě, že mu je stále něco zatajováno, avšak ve skutečnosti se zlobit nemohl. Bylo mu lhostejné, kde budou, hlavně že budou spolu. Každé místo bude nádherné, když ho bude blonďák držet za ruku. Celé tři dny jen pro sebe! Vážně to nebyl sen?
„Vážení cestující, za malý okamžik přistaneme v Neapoli, prosím vraťte se na svá místa a zapněte si…“
„Neapol?!“ Vyjekl nadšeně ušák a obrátil se na usmívajícího se Kioshiho, který byl chlapcovým zaujetím pobavený. Nesmírně ho těšilo, že z toho má takovou radost a neskrývá ji. Byl jako dítě, radující se z maličkosti. Tak roztomilý. Kéž by to nikdy neskončilo. Sklonil se k němu a políbil jej na rty.
„To je v Itálii, ušáku,“ pomohl mu blonďák určit polohu města, neb tušil, že na právě nad tím černovlasý přemýšlí. Ano, tam ho vzal, měl to místo rád. Jednou tam už byl, ještě na vysoké škole, když museli povinně odcestovat do ciziny, aby se naučili něco o zahraničním obchodu a ekonomice v praxi. Zamiloval si tu zemi na první pohled, jen doufal, že se od té doby nic nezměnilo. Znal tam několik překrásným míst, všechny je měl v plánu chlapci ukázat, provést ho, bavit se s ním, smát se, prožívat každou společnou chvíli. Jen ať na to Usagi nikdy nezapomene, ať se stane cokoliv, nesmí nikdy zapomenout, jak ho Kioshi hluboce miloval.
„Ale Kioshi,“ vyděsil se černovlásek „vždyť neumím italsky!“ Blonďák se od srdce zasmál a pocuchal ušákovi vranou hřívu.
„Neboj se, domluvíme se anglicky,“ ujistil ho a navždy si vtiskl ten okamžik do paměti.

Ubytovali se ve čtyř hvězdičkovém hotelu Royal Continental s vlastním hlídaným parkovištěm, balkónem a výhledem na Středozemní moře. Usagi se ani nepokoušel si domyslet, kolik ten přepych musel stát, protože se v apartmá cítil jako skutečný princ ve vlastních komnatách. Všechno jej fascinovalo. Prostory pokoje byly ohromné, sladěné, s drahým nábytkem a spotřebiči. Bylo možné si do apartmá objednat dokonce vlastního kuchaře z hotelové restaurace, který by jim uvařil jednu z místních specialit. Koupelna se vůbec nedala srovnat s tou jejich. Sprchový kout, vana, vířivka, umyvadlo a toaleta se těsnalo na ploše asi stejně velké, jako byl obývací pokoj u nich v bytě. Všechno se lesklo, bylo navoněné, prosycené novotou a nákladnou údržbou, aby se zde host cítil co nejpohodlněji. Ohromná plošná televize, DVD přehrávač, hi-fi věž a reproduktory ve všech místnostech poskytovali absolutní luxus komukoliv, kdo zavítal do apartmá. Kioshi rozhodně nešetřil.
První, co ušák udělal, když vstoupil do jejich ložnice, bylo, že se pozastavil nad tou největší a nejokázalejší postelí, co kdy viděl a rád by ji si ji více prohlédl, kdyby ho světlovlasý neobjal zezadu kolem krku a rychle jej do ní nestrhnul. Bylo sice už něco nad ránem, ale oni spát nedokázali, čekalo je tolik nového, tolik příjemného. Několik příštích hodin strávili milováním, kdy si blonďák dával ohromný pozor na svou sebekontrolu. Vyvrcholil do chlapce třikrát a neměl v úmyslu přestat.
„Kioshi? Viď, že se mi to nezdá?“ Zeptal se najednou Usagi, když se milenci choulil vyčerpaně v náručí, přikrytý jeho silnou bezpečnou paží a lehkou saténovou přikrývkou se vzorem žlutých květů. Usmívali se na sebe a hladili se po horkých tělech. Kioshi chlapce vášnivě políbil a pohladil po tváři.
„Jestli ano, tak to máme stejně krásný sen, ušáku.“ Potom, co se znovu pomilovali, se rozhodli sejít dolů na snídani.
Hotelová restaurace nabízela nepřeberné množství možností k občerstvení. Podávali celé menu, nebo jen jednotlivá jídla. Vše bylo k mání, na cokoliv bylo možné si ukázat prstem a dostat to. Usagi v životě nečetl tak dlouhý jídelní lístek, ve kterém se ovšem nemohl orientovat, neb byl napsán jazykem, který neznal. Rozčíleně zaklapl denní nabídku pokrmů, věnujíc omluvný pohled modrookému, jenž jej už nějakou chvíli pobaveně pozoroval. Objednal by ušákovi, kdyby věděl, že si to chlapec žádá, ale ten byl neochotný spolknout svou hrdost a požádat jej o to. Když se u jejich stolu objevil číšník, černovlasý si jen povzdychl.
„Dám si to samé,“ řekl na Kioshiho objednávku a blonďák byl nucen schovat svůj úsměv za dlaň.
Po jídle nemohlo následovat nic jiného, než návrat zpět na pokoj, neb Usagi se pro nešikovnost svých prstů umazal, ale přičítal to faktu, že tu k snídani nedonesli hůlky.
„Tady musíš jíst příborem, ušáku. Brzy se do toho dostaneš. Řekni mi, kdyby Ti došli košile, půjčím Ti nějakou svojí,“ poznamenal výsměšně světlovlásek, když se jeho drahý převlékal. Usagi po něm šlehl ublíženým zrakem, ale byl rád, že se Kioshi baví jeho zbrklostí u jídla. Když jemu to tak chutnalo.
„Moc vtipné, příště půjdu do restaurace polonahý,“ poznamenal, svlékajíc si ušpiněný svršek. Náhle ho kolem pasu sevřely dvě známé paže.
„To nedovolím. Musel bych Ti to udělat přímo tam,“ zašeptal mu do ucha Kioshi vzrušeným hlasem, vzal Usagiho do náruče a za jeho hlasitého hraného protestu jej odnesl do ložnice. Pomalu ho položil mezi ještě vlahé přikrývky, přilehnuvši si k němu a začal jej líbat. Chtěl ho znovu, byl netrpělivý a rozechvělý, potřeboval jeho tělo. Prsty kroužil kolem jeho jizev na hrudníku, jazykem dráždil ztvrdlé bradavky a poslouchal Usagiho steny. V tom se zarazil, neb ho postihla křeč do břicha.
„Kioshi, jsi v pořádku?“
„Omluv mě.“ S těmito slovy se blonďák zvedl, jednu ruku přitisknutou na bolavém místě, druhou se opíral o stěnu a doklopýtal na toaletu, kde se vyzvracel. Nejspíš se jen přejedl, namlouval si. Neuvědomoval si, že jeho tělo dávno odvyklo přijímat tak vydatnou porci jídla a k tomu hned po ránu. Nevzpomínal si, kdy naposledy pravidelně ráno jedl. Vypláchl si ústa, otřel obličej a vrátil se za Usagim.
„Vstávej, ušáku, Neapol čeká. Musíš toho tolik vidět.“ O své nevolnosti se nezmínil ani slovem.

Jelikož se hotel nacházel na přímořské promenádě a nedaleko u zálivu stál hrad Castel dell'Ovo, vydali se jako první právě tam. Skutečný pohled na moře vydal za tisíc fotografií, jež si Kioshi mimochodem dělal na každém kroku. Neustále něco fotil, ale hlavním objektem jeho zájmu byl především černovlásek. Nevadilo mu to jako jindy, usmíval se do objektivu a celý zářil štěstím. Vítr jim čechral vlasy a sotva se přes vlnobití slyšeli, ale cestou požádali několik lidí, zda by je nemohli vyfotografovat společně. Byly to nádherné vzpomínky na tyto radostné dny.
„Castel dell´Ovo znamená ´Hrad vejce´,“ vysvětloval Kioshi.
„A proč? Vůbec tak nevypadá,“ zhodnotil chlapec stavbu kritickým okem. Blonďák se usmál.
„Pověst vypráví, že antický básník Vergilius vlastnil kouzelné vejce. To prý uložil do základů budovy, a pokud by bylo rozbito, hrad by se zřítil a pohřbil město.“
„Vážně? A jak to všechno víš?“
„Přečetl jsem si to v průvodci.“ Oba se hlasitě rozesmály.

Po prohlídce hradu, kterou absolvovali s celou skupinou turistů z různých zemí, se pěšky vydali do kulturní oblasti města, kde se nacházela slavná neapolská nákupní čtvrť. Vedli se za ruce a Usagi byl neustále ostražitý, jakoby se bál, že tak Kioshimu způsobí nepříjemnosti. Ovšem bylo to osvobozující, smět se jej bez zábran dotýkat na veřejnosti, jen tak se zastavit v davu lidí a bez starostí o pověst se líbat. Z pouhého rozmaru, že to chce udělat, se na sebe neustále věšeli a zaplavovali se letmými doteky. Blonďák se s ním pyšně procházel po promenádě s jednou rukou na chlapcově zadečku.
„Dělá Ti to dobře?“ Optal se černovlásek, když nahmatal dlaň na svém pozadí.
„Ehm, promiň, jestli Ti to vadí tak…“
„Ne! Stiskni mě víc, líbí se mi, že se všichni dívají.“ Přitáhl si Kioshiho k sobě a žhavě ho políbil. Lidé kolem se za nimi otáčeli, ale oni byli zamilovaní. Žili pro sebe.

Dali si na čas a obcházeli malé obchůdky i nákupní střediska s různorodým zbožím. Zastavili se, aby si Kioshi vybral několik značkových košilí, které si nechal poslat přímo do hotelu. Zaplatil ale na místě, prodavačce se očividně moc líbil. Byla mladá, atraktivní a měla ráda bohaté muže. Když se ho u pokladny pokusila vylákat na schůzku, vložil se do toho Usagi a předložil před ní na pult nákladné pánské spodní prádlo. Políbil Kioshiho na tvář.
„Vezmu Ti ho, miláčku. Už se těším, až Ti ho budu svlékat.“
Prodavačka prádlo rychle namarkovala a děkovala za nákup.

Jejich dalším cílem byla malá zapadlá kavárna, kde si objednali jen čaj a domácí sušenky. Ušák jich snědl tři balíčky, zato Kioshi se k jídlu vůbec neměl, z čehož nebyl černovlásek dvakrát nadšený. Všiml si, že blonďák výrazně zhubl, ale připsal to stresu posledních dní. Však ono se to zlepší.
V kavárně, hned vedle nich seděl postarší pán a u nohou mu vznešeně odpočíval obrovský, nebezpečně vyhlížející pes se stříbrnou srstí.
„Tu máš,“ usmál se ušák a hodil zvířeti sušenku, kterou si od něj nadšeně vzalo. Pes se mu moc zamlouval
„Podívej, Kioshi, ten je krásný, nemyslíš? Měl jsi někdy vlastního psa?“ Chlapec byl zvědavý, probudila se v něm zcela nová osobnost, jež potřebovala na všechny otázky přesné odpovědi, jinak nebyla spokojená. Světlovlásek si zvíře pozorně prohlédl.
„To je místní plemeno, Neapolský mastin. Říká se o nich, že prý bojovali po boku legionářů, ale já bohužel nikdy psa neměl. Chybí mi na něj čas,“ okomentoval svou pracovní vytíženost.
„Máš pravdu, nemůžeme mít psa.“ Tím byl hovor ukončen, avšak Kioshi spatřil ve tváři svého milence smutný výraz. Nesmí dovolit, aby byl nešťastný, chce vidět úsměv. Za každou cenu.
„Pojď!“ Popadl modrooký Usagiho za rukáv a vyběhli na ulici. Stopli si taxi a nastoupili, ačkoli mladší nechápal, kam mají namířeno. Kioshi chvíli hledal něco v mobilu a tvářil se zamyšleně, než nakonec sdělil řidiči přesnou adresu. Jakmile byli na místě, černovláskova tvář se rozjasnila.
„Počkej, Kioshi, to myslíš vážně?“
„Udělám všechno, abys byl šťastný.“

Chovatel vypustil na rozlehlý dvůr smečku urostlých štěňat, která se začala prohánět všude okolo a dorážela na Usagiho. Byla stejná, jako pes, kterého viděl v kavárně. Světlovlasý se smál, když se s nimi chtěl chlapec pomazlit, ale štěňata ho povalila a ihned se na něho vrhla. Olizovala jej všude po obličeji a tahala ho za oblečení. Byl jako jeden z nich, stehně nevinný a roztomilý.
„Já chci tohohle!“ Vykřikl ušák fascinovaně a vyzvedl do vzduchu mohutnou fenku, snad největší z vrhu. Málem ji neunesl, ale byla kouzelná. Kioshi ten moment vyfotil.
„Koupím Ti jí.“ Pes byl sice pomalu dražší, než jejich apartmá, neb oba rodiče nesli šampionský titul, ale pokud to znamená, že Usagi bude spokojenější, nebylo o čem přemýšlet. Nějak to s výchovou zvířete zvládnou a alespoň nebude mladší stále sám, až on půjde do práce.
„Třeba by sis ji mohl vzít někdy do kanceláře,“ navrhl chlapec.
„Zapomeň, ušáku, ať Tě tohle vůbec nenapadá.“
„No tak, Kioshi,“ přemlouval. „No ták, podívej, úplně Tě prosí pohledem…“ Oba byli tak sladcí. Blonďák podlehl.

„Neapol je třetí největší město Itálie,“ vyprávěl Kioshi, jenž v jedné ruce svíral brožurku, ze které četl informace a v druhé dlani vodítko, na němž ho pes vlekl stále dopředu, takže se ve čtení pravidelně zadrhával. Usagimu psa ale nenechal vést, nechtěl přepínat jeho zesláblé zápěstí, ustavičně se hojící. „Historické jádro města, s obzvlášť velkým dějepisným a architektonickým význa…“
„Kioshi?“ Přerušil jej náhle Usagi. Vůbec ho neposlouchal.
„Ano?“
„Jak jí budeme říkat?“ Hlavou kývl k fence, co se na napnutém vodítku pokoušela strhnout blonďáka do vozovky a vzhledem k její síle se jí to celkem dařilo, přestože Kioshi snažil ji usměrnit. Světlovlasý odhodil leták do nejbližšího odpadkového koše a ani ho nepřekvapilo, že mu ušák nevěnuje pozornost. Měl oči jen pro štěně.
„Jméno vyber ty. Budeš s ní trávit nejvíce času,“ odpověděl modrooký, nedočkavý, co Usagi vymyslí. Vzal ho za ruku, pevně jej tisknouc v jistotě, že ať to bude oslovení jakékoliv, musí být líbivé.
„Už jsem o tom přemýšlel,“ přiznal Usagi, ale zlehka se červenal, jakoby se styděl. „Víš, je naše. Jako dítě. Líbí se mi, Suki.“
„Suki?“ Oslovení znamenalo ´Milovaná´ a Kioshimu málem zvlhly oči, jak o ní Usagi mluvil a s jakou něhou vyslovoval jméno fenky. Takhle o tom světlovlasý nikdy nepřemýšlel, ale část pravdy se v tom ukrývala. Suki od nynějška bude jako součást jich obou. Něco, co je spojuje. Jako rodiče stmelují jejich potomci.
„Ale můžeme vymyslet jiné jmé…“
„Miluju Tě, Usagi a budu stejně milovat i Suki.“

Brzy, ještě se ani nezačalo stmívat, ale na ušákovi se již začala projevovat únava, si našli skromnou italskou restauraci, nikterak okázalou, ale hlavně tam směla zvířata. S úmyslem se navečeřet, vrátit se do hotelu a jít co nejdříve do peřin, aby dohnali nevyspání z letu předchozí noci, si Usagi objednal vydatné chutné jídlo, jež mu zaručí klidný spánek. Kioshi večeří pohrdl se vzpomínkami na ranní nevolnost. Tohle už ale černovlasý odmítal přecházet mlčením. Možná by jej neměl napomínat, jako dítě, co se zatvrdilo a pro vlastní rozmar se rozhodlo na protest hladovět, ale nemohl se dívat, jak mu milovaný chřadne před očima.
„Takže ses rozhodl, že nebudeš jíst? Od snídaně jsi nic neměl. Ujišťuji Tě, že postavu máš dokonalou a nepotřebuješ si odpírat jídlo. Tak co se děje?“ Kioshiho zarazilo, že si toho mladší všiml, přestože on se tolik snažil nedat na sobě nic znát. Možná by bylo pro jeho žaludek příjemnější stravovat malé porce, které jeho organismus nijak nezatíží. Alespoň se o to pokusí, kvůli chlapci.
„Já jen nemám hlad, ale asi bych do sebe něco dostat měl. Nechci, aby sis dělal starosti.“ A byly by oprávněné, neb světlovlasý se už s problémy s výživou potýkal delší dobu. Nenachází ve svém nabitém pracovním dni ani chvíli, kdy by si odskočil cokoli zakousnout a poté trpí zvracením, když se pro vyhladovění přejí. Nejlepší cesta k poruše přijmu potravy, kterou by si, ale Kioshi nikdy nepřipustil. Objednal si proto pouze lehký zeleninový salát bez tučného dresinku, ačkoli by jeho tělo trochu tuku sneslo. Nechtěl to však pokoušet. Usagiho to uspokojilo a přestal se tvářit ustaraně.
Světlovlasý poté obrátil pozornost k fence, jež klidně odpočívala pod stolem a občas se obrátila za nějakým nezvyklým zvukem. Musel být už unavená, neb byla zatím mládětem, které se brzy vyčerpá. Byla roztomilá se svým stříbrnomodrým kožíškem, jež vypadal se svými četnými záhyby, jako by jí byl o pár čísel větší a ona do něj potřebovala co nejdříve dorůst. Avšak až dospěje, bude z ní obrovský, nebezpečně vyhlížející šelma, svou silou určitě přesahující tu Usagiho, ačkoli o těchto psech bylo známo, že jsou to jemní obři a nemají potřebu utíkat, či se zbytečně vystavovat trestu pro neposlušnost. Pro ně oba se stane miláčkem, s kterým budou sdílet radost a zároveň se ukrývat do její hřejivé srsti v časech smutku, které jisto jistě přijdou.
„Suki, pojď ke mně, holčičko.“ Zavolal si k sobě ukňučeného drobečka, jemuž po lesklých parketách ujížděly tlapky všemi směry, ale nakonec se vyškrábal no nohy a se zvědavostí nedávno narozeného štěněte se vydal ke Kioshimu, který napjal svaly na pažích, aby si pejska vysadil na klín. Bylo to nezdvořilé ve společnosti, avšak on chtěl ukázat Usagimu, že bere Suki jako potěchu s níž má chuť se pomazlit. Milovaná mu ihned začala olizovat tvář a modrooký ji musel odvracet, by jej neposlintala. Nádherně voněla tak, jak voní jen štěňata.
„Zdá se, že se jí líbíš, Kioshi,“ zasmál se ušák a pozoroval jejich hru, kdy se světlovlasý snažil dostat své prsty z dosahu rozverných čelistí, které koušou jen naoko a ne silně. Modrooký na Suki vědomě dorážel a smál se jejímu elánu projevovanému ke hře.
„Ona se mi taky líbí,“ odpověděl Kioshi a pomalu zvíře zklidňoval svou hladivou dlaní. „Vybral jsi dobře, ušáku. Je úžasná.“ A Usagi se pyšně nadechl, přestože neměl v úmyslu nic říct. Byl nadšený, že má pro jeho zalíbení pejskem Kioshi pochopení a co víc, že jej sám sdílí.

Jakmile dojedli a zaplatili útratu, byl světlovlasý nucen Suki probudit, neb mu během večeře usnul na klíně a on se s ní neměl v plánu tahat až na pokoj v hotelu. Milovaná se neochotně probrala, dlouze si zívla a svým jemným jazýčkem modrookého přivítala, jakoby ho neviděl věčnost.
Venku se již snesla tma, a tudíž jejich cestu bude doprovázet umělé světlo z pouličních lamp, slibující jakousi romantickou procházku, jež se bohužel konat nebude, jakkoli to byla lákavá představa. Snad zítra, pokud budou mít čas se procházet, protože Kioshi měl hned od rána naplánovaný program, aby toho Usagimu ukázal co nejvíce a měl z cestování i něco jiného, než zlobivé štěně a milováním zničené tělo.
Jakmile dorazili do apartmá, Usagi se ujal telefonu, zavolal na pokojovou službu, aby pro Suki připravila pelíšek a krmení, což nebylo nic neobvyklého, když si sebou každý druhý obyvatel hotelu přivez domácího mazlíčka a budova je zařízená jak pro spokojenost lidí tak zvířat. Zanedlouho se tedy Milovaná stulila v pelechu, již řádně nakrmená granulemi a vysílená po dni u svých nových majitelů.
Usagi s Kioshim si poté, co chvíli pobaveně pozorovali fenečku, jak klidně oddechuje a říkali si navzájem, co se jim na ní líbí, dali společnou sprchu, jež byla pro fyzickou nutnost doteků druhého opravdu důkladná. Teprve až tam si černovlasý plně všiml rozsahu škod na svém i Kioshiho těle, způsobených u sebe trestáním, u světlovlasého, hladověním. Jak byl dříve modrooký hezky osvalený a vypracovaný, nyní pozbýval obojího a pod kůží na hrudi se začala rýsovat žebra, jež nikdy před tím vidět nebyla. Vzpomínal i na štíhlé, ale přesnými pravidelnými tvary obdélníčků pokryté bříško, dnes tolik postrádající minulou krásu. Kam se ztratilo bezpečí těla, které mělo ochraňovat? Nyní ono samo potřebovalo ochranu ze strachu, že se při prudším pohybu kůže potrhá nebo kosti polámou. Může takovou změnu způsobit pouhá neochota přijímat jídlo, nebo je v tom víc? Není to skrytá nemoc, jež je před Usagim zatajována a převlečená za masku sytosti s níž modrooký odmítá jíst? Netají před ním Kioshi chorobu? Ta myšlenka ušákem hnula. To jej napadlo poprvé. To snad ne.
Má se zeptat? Ale co, když je to pravda? Co, když Kioshi bojuje s nemocí, jež nemá lék a je pomalu zabíjen bez naděje na záchranu? Ne, to by Usagi nikdy nedovolil. Blonďák by mu o tom jistě řekl, kdyby se dělo něco, co by přímo ohrožovalo jeho život nebo vztah. Stále netuše o nevěře, jež je hlavní příčinou Kioshiho stresu se raději neptal a slíbil si, že od teď se bude starat o pravidelný přísun potravy svému milenci. Pokud on není schopný si svou postavu ohlídat sám, Usagi se postará, aby vše bylo co nejdříve napraveno. To jej ukonejšilo.
Později, již na lůžku, v příjemném objetí, natisknutý na černovláska a za zvuku jeho mělkého dechu se Kioshi zamyslel. Položil ruku chlapci na bříško, které bylo hřejivě teploučké a hladké, ale také ploché. Noriko měla pravdu, to bříško nikdy neponese dítě, nikdy se v něm nehne lidský tvoreček, jenž by jim oběma dělal radost. Navždy zůstane takové, jaké je, bez změny. Ač na něj přitiskne ucho, neuslyší nic. Ač ho bude hladit, nic se nepohne. Ač bude chlapce každý večer plnit svým semenem, ono se nikdy neujme. Chlapec není dívka.
Uvědomoval si, že se má zítra brzy z rána sejít s Kazumi a možná přehodnotit rozhodnutí, aby se potomka kdy dočkal. Jaké by to aby bylo, poprvé držet v náručí maličkého chlapečka, či dívenku, jež by nesla jeho geny i jméno. A milovat dítě. Možná tušil, že Usagi by mu nikdy neměl za zlé, že se tak rozhodl, neb věděl, že od muže jeho postavení je žádoucí, ba dokonce nutné, udělat si dědice majetku. Usagi by s tím dokonce souhlasil i za cenu, že blonďáka ztratí, avšak s příslibem toho, že jednoho dne se dočte v novinách o Hanzovi Kioshim nejmladším a z ušáka se stane pouhá vzpomínka.
Ale jak by to světlovlasý mohl dovolit? Jak se má rozhodnout, když nedokáže černovláska opustit a jen pro vlastní sobectví z touhy po obojím ho ponížit, kdyby po něm požadoval, aby zůstal jako ´bokovka´. To by mu nikdy neudělal. Noriko bude čekat, nedočká se a pak vezmi čert, co se stane. Ať má plavovlasá s Kioshim jakékoliv plány, on jí nikdy nevyhoví. Byl si jistý, že ona by mu dokázala Usagiho vzít a pokud bude chtít, tak mu ho vezme, když dřímá v dlani tak mocnou zbraň jako je nevěra.
Musí v sobě zadusit představu a touhu na po potomcích, aby si znovu dokázal cenit plochosti vyhřátého bříška svého milence a vědět, že se rozhodl správně. Přitáhl si Usagiho blíže k sobě a potom ucítil, že se něco neohrabaného snaží vydrápat mezi ně na postel. Suki. Kioshi se usmál a chvíli počkal, jestli se to štěněti nakonec nepodaří, ale ta i přes svou velikost byla příliš zbrklá a jakmile byla polovinou těla téměř na matraci, spadla zase zpátky. Blonďák se posadil, rozsvítil lampičku, sehnuvši se k pejskovi, ho popadl za volnou kůži na krku a vytáhl ho do peřin.
„Ššš, nevzbuď Usagiho. Pojď ke mně. Malá, lehni si. No, lehni,“ šeptal tiše, až se k němu nakonec zvířátko přitulilo, respektive mezi něj a ušáka, zahrnujíc Kioshiho psími polibky. Byla slaďoučká a milá. Nebylo pochyb, že bude Usagimu dobrou společnicí a že se s ní vybuduje blízký vztah. Sice má nastoupit za nedlouho školu, ale všechny přednášky povinné nejsou, tak bude mít mnoho času se o Suki postarat. Blonďák zhasl, posunul si fenku k sobě, aby mu hřála hruď a hladil jí po boku.
„Musíš Usagiho chránit, ano? On je Tvůj páníček, Suki, ne já. Až s ním nebudu, dávej na něj pozor, holčičko,“ povídal si s ní a bolestně věděl, že výrazy ´až s ním nebudu´ neznamenají, že bude ve firmě. Již nebude Usagiho přítel. K ničemu jinému to ani dospět nemůže. Proto si musí vážit těch cenných chvil. Chvíli na to, s fenkou v náručí, usnul.

***

Usagiho vzbudilo časně ráno trhání jeho přikrývkou. Něco se z něj snažilo strhnout peřinu, aby vstával, ačkoli by si ještě rád dopřál několik hodin spánku. Pevně sevřel lem povlečení a přitáhl si jej až ke krku.
„Kioshi, je brzy. Ještě chvíli, prosím. Chvilku,“ zamumlal chlapec ještě v polospánku, nevědomí toho, že jeho milenec vedle něho dávno neodpočívá a on je na lůžku sám, pouze s chladnoucím prázdným místem vedle sebe. Suki mezi zoubky tiskla látku přikrývky a trhavými pohyby, kdy se zapírala zadními tlapami, se pokoušela ušáka odkrýt. Jakoby se jej za každou cenu snažila upozornit, že by měl procitnout, svou snahu doplnila vrčením, někdy vysoce zakňučela. Usagiho víčka se zachvěla a on uslyšel, že pejsek na něj naléhá, snad v prosbě o vyvenčení. Nechtělo se mu vstávat. Na toaletě někdo zakašlal a poté spláchl, to už přimělo chlapce zvednout hlavu právě ve chvíli, kdy za sebou Kioshi zavíral dveře a otíral si ústa hřbetem ruky. Vypadal bledý.
„Stalo se něco?“ Zeptal se černovlasý rozespalým hlasem a promnul si víčka bříšky prstů, přičemž štěně se nadšeně vrhlo z matrace na podlahu a běželo se přivítat s blonďákem. Ten na něj neměl náladu, tak ho jen odstrčil nártem nohy.
„Nic. Ještě můžeš chvíli spát, připravím snídani,“ vypravil ze sebe světlovlasý a jíž se na chlapce neotočil, vykročil do kuchyně a otevřel lednici. Předešlého dne nakoupili, aby nemuseli využívat možností hotelové restaurace, pro její přílišnou neosobnost. Kioshi se v půli pohybu, jak sahal po šunce, zasekl, upustil uzeninu na podlahu a chytl se za břicho, když jím projela křeč. Zatnul zuby a cítil pod dlaní, jak se mu bouří žaludek, který před okamžikem vypudil svůj včerejší obsah. Suki kolem něho pobíhala a v jednom okamžiku uchopila na zem spadenou salámovou dobrotu, šťastná, že si něco ulovila, s tím utíkala pryč, aniž by se jí blonďák pokusil zadržet. Jeho rychlý dech, který každou chvíli zadržoval a dusil ho v sobě, aby neprozradil svůj stav, se nechtěl uklidňovat. To nic, to přejde.
„Kioshi? Ty jsi dal Suki šunku? Nemám nic proti, ale mohl jsi jí to aspoň rozbalit. Nerad bych, aby se…“ Ve dveřích stál Usagi, v ruce svíral salám ještě zabalený ve folii, sic uslintané. Musel to fence vyrvat ze zubů, jak se nechtěla dělit. Nechápavě se díval na nahá blonďákova záda, jak se nepřirozeně krčí u chladničky. Neviděl nic moc, netušil, co se stalo, ale podvědomě vycítil, že se modrookému udělalo zle.
„Kioshi?“ Oslovil jej, ale nepřiblížil se.
„To je v pořádku. To nic, Usagi. Já… hned jsem u Tebe. Jen, udělám jídlo. Běž.“ Neobrátil se na něj, aby ušák nemohl vidět jeho bolestí stažený výraz, když křeč nepovolovala. Sám tomu nerozuměl. Jeho tělo potravu potřebuje, tak proč ji žaludek odmítá? Musí to zkoušet dál, musí jíst, dokud v sobě něco neudrží. Pak náhle, jako by zázrakem bolest odezněla a on se konečně obrátil na chlapce a spustil paži podél těla. Usmál se, jakoby se nikdy nic nestalo.
„Na co máš chuť, ušáčku?“

Nikdo tam nebyl, jen oni dva, bylo skutečně brzké ráno a tak se odhodlali využít teploty vody střešního bazénu hotelu, kde nemuseli schovávat své nedostatky před hodnotícíma cizíma očima. Než vešli, Kioshi požádal správce bazénu o absolutní soukromí na šedesát minut času, které ovšem musel ocenit náležitou částkou peněz. Měny neznalý Usagi se v duchu divil nad nevelkými sumami, ale blonďák mu neměl v úmyslu říkat, že v poměru na jeny, zaplatil několikanásobně více, než by bylo vhodné. Raději jej nechal v nevědomosti, neb by mu zajisté bylo vyčítáno, že za něj příliš utrácí a takový přepych není nutný.
Posnídali skromně, chlapec se na nic nevyptával, ač měl své oči naplněné otázkami a se starostlivostí dohlížel na to, aby se blonďák jídla alespoň dotkl. Nakonec potěšeně zjistil, že Kioshi pokrm strávil stejně dobře, jako včerejší večeři. Bohužel pro něj neviděl to, co měl přímo na očích, když vkládal nádobí do myčky a blonďák se zachumlal zpět do peřin, rozhodnutý potravu udržet v břiše. Protestovalo, kručelo a přemáhalo se, aby ji neposlalo zpět vzhůru, až měl světlovlasý pocit, že to nevydrží a vyběhne do koupelny. Ještě chvíli setrval, snaže se na to nemyslet a za několik chvil se jeho útroby uklidnily, snad se smířily s tím, že v nich něco být musí, nebo budou neustále zahlcovány, dokud se už nevyčerpají zvracením natolik, že nebude potřeba jídla a tělo ho již nepřijme vůbec. To bylo první, co za několik dní Kioshi snědl a zůstalo to v něm. Snad je to blýskání na lepší budoucnost. Bláhovost.
„Kioshi, tak už pojď!“ Zavolal Usagi z vody, zatímco jeho světlovlasý milenec se svlékal. Nepřinesli si vlastní plavky, proto využili nastalé diskrétnosti a soukromí k tomu, aby mohli svou nahotou dráždit jeden druhého, třebaže na nich bylo nyní pramálo lákavého. Snad si již zvykli na to, jací jsou, nehledě na jizvy, šrámy, vystouplá žebra a mnoho jiného. Kam se vytratila krása ze svalů? Kam hladkost z nepoškozené kůže? Oba trpěli pro své vlastní noční můry a sny, jež by měli být za jejich odpustky dávno vyplněny, přestože to tak nebylo. Usagi musel slíbit, že si již na tělo nesáhne, ale kolik vážil slib z úst, která ho už tolikrát porušila? Měl váhu stejnou, s jakou se nyní světlovlasý nořil do vody. Mizivě se snižující. Ač si oba chtěli vychutnat tyto chvíle, kdy i přes své vlastní viny a hříchy páchané na druhém se milovali tak, jako žádný jiný a přece nikdy nezapomněli na to, čím se proti sobě prohřešili. Prvnímu záleželo na druhém a druhému na prvním, ale co je starostlivost o druhého, když vlastní pud po životě pozbývá smyslu? Dá se mluvit o trápení, když spolu jsou zároveň šťastní i nešťastní a jeden bez druhého by se utápěli v životě pomalu, zlehka se nořící do vlastní sebelítosti nad tím, co nedokážou sobě odpustit. Jako ve snu byla tahle iluze o zdánlivě spokojeném vztahu a tahle cesta zdála se jen jako poslední sbohem milovanému, které ovšem mohl dát jen ten, jenž věděl, že rozloučení přijít musí. Druhý tápající po příčinách pochyb a rozpaků bloudil ve vlastní mysli, snaže se naleznout důvod k odloučení v sobě, ho shledával ve lži, že prokazuje druhému příliš málo lásky. Stačilo by promluvit, aby mohlo být vše vysvětleno, ale ze strachu před odloučením zůstávala ústa němá a pravda nevyřčená. Mrtvo po citech.
Přesto se láska jako láska tvářila, když mladší chlapec připlaval blíž, aby pohlédl do tváře milenci, jež jej vědomě obelhává, avšak na úkor vlastního zdraví, neb pravda byla taková, že podvědomí, zhrzené samo sebou, že nevěřilo v černovláska, odmítalo tělo dále živit. Snad i s jistotou vědělo, že až přijde konec a světlo s tmou se rozdělí, nebude již za potřebí, aby se jeden krmil, když nemůže dát nádheru svého zevnějšku, na odbiv druhému. Postrádalo by to smyslu, ovšem jen tehdy, pokud si Kioshi plně uvědomoval, že jakmile o ušáka přijde, nebude již zapotřebí ani dechu. S bezduchým přežívání, nikoli, aby si sám sáhl na život, se dostane na pomyslný konec vlastní cesty s vědomím, že jediný, kdo byl kdy klamán, byl on sám. Pak najednou, zabrán do vlastních úvah, se chlapce zeptal, jakoby se potřeboval ujistit, že to je vše skutečné a ne výplod mysli zesláblého muže.
„Usagi, proč mne miluješ?“ Proč přišla taková otázka? Proč teď? Když si na každém kroku sdělovali, jak důležitá je přítomnost jednoho pro druhého. Pak, ale ušák vzpomenul na stejnou větu, již vyřkl doma, ve sprše a hodlal odpovědět stejně.
„Kdo by Tě miloval, když ne já?“ Našel by se přinejmenším jeden, který na blonďáka myslel, ale to on slyšet nechtěl. Přál si, být jediným, který miluje ředitele, ať byl, jaký byl. A přece i přes slova a důkazy o lásce mu nikdy nebude schopný prominout noc, kterou nestrávil s ním. Hledě si vzájemně do očí a blízko, že se hrudí dotýkali, pak nastalo dlouhé ticho, kde jen vlnky na hladině se houpaly a na druhé straně nádrže pleskaly o její stěnu. Rty mírně pootevřené, ale polibek nepřišel, byť k němu vyzývaly. Jak to, že ne? To musel prosit, aby jej dostal? Musel se lísat, aby si jej zasloužil? Kam toto povede, když budou muset se navzájem žádat o pozornost, když mlčky po ní prahnuly. Byl to chlapec, kdo první rozbořil ticho a napjatou atmosféru v očekávání příštích okamžiků a podmanivši si Kioshiho rty, natisknul svou vzrušenou pánev na tu blonďákovu, i když o jejím tepání a naběhlosti nemohl vědět. Tušil.
Ztratila se ta stydlivost, jaká bývala, když se poznali a modrooký tehdy dlouze musel chlapce dobývat, aby se mu odhalil. Ta rozverná a lákavá hra byla pryč, jíž žádné předehry, které jim scházely, ale snad by nevydrželi si s druhým jen hrát, když mohli mít rozkoš hned, aniž by dali najevo rozpaky. Bylo to tak jiné, již důvěrně známé, okoukané, ohrané. Jistota, s níž nasedal mladší na penis staršího, musela být jistotou, neb milenec se nikdy nezachoval jinak a nikdy by jej neodmítnul. Vnímajíc jeho délku a tvrdost uvnitř svého těla se začal pohybovat a Kioshi s dlaněmi na jeho půlkách mu pomáhal s tempem, neb ve vodě nebylo možné s tak rychlými přírazy. Všeobecně očekávaje, že jejich rty budou v souhře, by byl divák zklamaný, neb se pouze dívali. Nepřišel žádný další polibek, než byl ten první a nyní sex pod vodní hladinou byl bez citu, byl ochuzen o doteky, o líbání a šeptaná slova, protože oni pouze jako loutky, od kterých se očekává, že právě soulož bude jejich účelem, na sebe hleděli zcela roboticky a se stejnou rituálností oddávali se jeden druhému. Snad to byl projev citu ještě většího, snad si důvěřovali natolik, aby nepotřebovali ujištění v hlazení a mazlení a mohli do sebe zapadat zkušeně, jakoby léta cviku a vybrušování umu jejich milování už znemožňovala ublížení druhému. Světlovlasý zády opřený o stěnu bazénu se hýžděmi vybízel vpřed, aby rozrážel svým tělem vodu a penisem konečník mladého umělce. Skoro rytmicky, stále a stále dokola, pleskání hladiny naproti nim o druhou stranu bazénu nabralo na intenzitě, jak jejich pohyby podněcovaly vytváření vln. Chvíli před tím, než se hladina počala uklidňovat, bylo již slyšet i stenů a vzdechů, rychlý dech a na malý, nepatrný okamžik i krátký výkřik, kdy starší z nich cítil, jak jeho mužství sebou škublo a naplnilo chlapce co nejvíce v nastalém orgasmu.
A potom už ticho. Hladina byla klidná a vzduchem proletěl ještě jeden osamocený polibek, jako poděkování, za poskytnuté tělo k uspokojení modrookého. Nic mezi tím. A v mase vody se i ztratila bílá tekutina, když černovlasý z muže sesedl a mezi jejich spojením z něj uniklo nemnoho spermatu. I takto se dala vnímat láska. Dnes byla krev nahrazená vodou, příště to budou slzy.
„Proč mne miluješ?“
„Kdo by Tě miloval, když ne já?“

Po koupeli, kdy jejich soukromí vyrušil první návštěvník, se museli ve vší své nahotě ukrýt za oblečení a spěšně opustit prostory bazénu, aby nebyli za svou lásku odsouzeni ústy, která nerozumí jejich vztahu. A kdo mu rozuměl?
Vrátili se zpět do apartmá, kde je přivítala fenka, čekající, kdo se jí bude věnovat a možná jí i vezme ven. Oba muži ji hlazením ukázali, že je to pět ona, komu věnují pozornost, převlékli se, připnuli štěněti řemínek, Kioshi zavolal do recepce a vydali se dolů. Suki rozverně poskakovala kolem nich a neustále museli vymotávat vodítko, v němž měli zapletené nohy. Avšak bylo jim dobře, užívali si přítomnost jeden druhého i pejska, jež střídavě stáčel pohled k ušákovi a poté zase na blonďáka, který jej držel.
U hotelu měli již přistavené taxi.
„Královský palác,“ zahlásil světlovlasý řidiči jejich první dnešní zastávku a opět vytáhl mobil, aby mohl zařídit vše potřebné na dnešní dlouhý den. Usagi si pro vytíženost a zanícení nesměl jedinkrát uvědomit, že zítra odjíždějí. Dnešek byl ještě jejich.
Vstup do paláce byl ze západní strany, z náměstí jehož jméno si chlapec nebyl schopen zapamatovat, ale vyzdobení sochami vladařů, jež městu panovali od dvanáctého století, mu zůstane v paměti navždy, neb jej uchvátilo. V budově bylo zařízeno muzeum, úřady, i nejstarší hrající opera San Carlo.
„Ve zdejší knihovně mají dokonce vzácnou kopii Dantovy Božské komedie,“ upozornil jej Kioshi na dílo slavného italského spisovatele z dob renesance. Usagi na něj pohlédl.
„A kdo byl Dante?“
„Víš, myslím, že je skvělé, že jdeš zase do školy, ušáku.“

Po spěšné prohlídce paláce museli zase ihned vyrazit, neb další program nemohl počkat. Respektive letadlo nemohlo čekat, i když bylo soukromé. Blonďák vše vyřídil ještě předchozí den, aby neměli komplikace při vstupu do státu ve státě, přičemž diplomatický průkaz měl v držení již dlouhou dobu, jen jej musel obnovit. Tušil, že Usagi bude u vytržení, neb jeho zainteresování Bohem, je více než jen zájmem. Vatikán.
„Kioshi, to nejde! Tam nás přeci nepustí.“
„Neříkám, že to bylo snadné a že to bylo zadarmo, ale vím, jak moc by ses tam chtěl podívat. Myslím, že alespoň návštěva Svatopetrského náměstí Ti udělá radost.“
„Kioshi!“ Vyjekl nadšením černovlasý a pevně blonďáka objal kolem krku. Vždy si přál vidět na vlastní oči to místo, pohlédnout na obelisk v jeho středu, být blízko baziliky svatého Petra, kde papež pronáší projevy k tisícům poutníků. Byl opravdu šťastný a věděl, že světlovlasý by prodal vlastní srdce, aby měl možnost ušáka potěšit.
Suki bohužel musela vydržet v letadle, i když Kioshi pořádal obsluhu, zda by štěně na několik chvil nevyvenčila. Kontrola průkazů i věrohodnost muže jménem Hanzo Kioshi byla přísně ověřována, ale jakmile se zpráva o jejich příletu dostala k příslušným orgánům, jímž blonďák zajisté dobře zaplatil, byli vpuštěni dovnitř, ačkoli je doprovázela ozbrojená stráž. Usagi to bral jako nutné zlo, bezpečnost zde byla na prvním místě, což chápal vzhledem k vážnosti muže, jenž zde sídlil, stejně jako instituce.
Svatopetrské náměstí, tedy spíše jeho větší, elipsovitý půdorys znal Usagi z fotografií i televizních záznamů, když se naplnilo poutníky, cestující sem i přes půl světa. Věděl o něm všechno. Teď to byl on, kdo mohl poučovat. Stáli na jeho okraji, naproti bazilice.
„Úchvatné, Kioshi, podívej,“ ukázal na protější budovu. „Baziliku prý vystavěli na místě, kde byl po svém umučení pohřben Svatý Petr, věděl jsi to?“ Otočil se Usagi na blonďáka, jež ho pozorně poslouchal.
„To jsem netušil a popravdě tomu moc nevěřím,“ přiznal se modrooký, ačkoli by v této záležitosti asi měl vkládat důvěru v mladšího.
„Je to tradice, nezáleží, kdo v to věří a kdo ne. Víš, že tu měl kdysi papež své sídlo? Ne přímo uvnitř, ale u baziliky. V roce 847 tu hořelo a museli to nechat uvnitř znovu vyzdobit. Potom se papež přestěhoval…“ Usagi byl naprosto unesený a jeho výklad byl snad ještě lepší, než kdejakého průvodce, který postrádal osobní zanícení. Chlapec byl ve svém živlu, pobíhal po náměstí, aby si mohl vše prohlédnout a v závěsu za ním dva muži z osobní stráže. Bylo to celkem komické, byli všude, kam se jen hnul. Kioshi byl rád, že to pro Usagiho mohl udělat, ač na tuhle „vyjížďku“ padla většina blonďákových osobních financí a on nešetřil chlapce provést kamkoli by chtěl.
Bohužel měli pro své kochání se Vatikánským náměstím vyhrazenou jen hodinu a půl, tak se přespříliš brzy, než by černovláska napadlo odejít, museli vzdálit a opět nastoupit do letadla. Suki na ně nečekala. Byla nakrmená, vyvenčená a její baculaté bříško se klidně zvedalo, když spala na dece.
„Miluju Tě, Kioshi. Tolik Tě miluju,“ vydechl Usagi a na místo do svého sedadla, se uvelebil světlovláskovi do klína, objal jej a líbal. Mohl poděkovat jen takto. Kioshi si chlapce přitiskl na prsa a políbil jej do vlasů.
„Já Tebe víc.“
Letadlo se odlepilo od země a jakoby pilot měl přesné instrukce, kam letět, tím víc to černovláska napínalo. Ač stále seděl na stehnech svému milenci a ignoroval hlášení, jež přikazovalo, aby se vrátil na místo a připoutal, nemohl přijít na to, kam míří. Přemlouval s hravostí kotěte drahého, aby mu to vyzradil alespoň nápovědou.
„Kdepak mají v Itálii gondoly, ušáku?“ Chlapcův pohled se rozzářil.
„BENÁTKY!“

„Benátky jsou ostrovní město. Jeho historické jádro se nachází na mělké laguně, novější části města pak byly vybudovány na rozsáhlém břehu. Je to hlavní město severoitalské oblasti zvané Benátsko,“ četl modrooký ze svého laptopu těsně před přistáním, zatímco jeho mladší přítel seděl na podlaze vedle chrupkajícího štěněte a hladil jej po boku.
„A může jít Suki s námi?“ Optal se starostlivě černovlásek. Kioshi se usmál.
„To si přece nemůže nechat ujít.“

Město bylo překrásné. Bylo to jako vystoupit do úplně jiného světa. Až nyní bylo zřetelně znát, že Japonsko je od nich daleko, neb v Benátkách se čas skoro zastavil. Lidé jakoby nepracovali, protože nikdo nikam nespěchal, vše plynulo volně a klidně, jako voda v mnohých městských kanálech. Světlovlásek po příletu pohlédl na hodinky.
„Už je čas na oběd. Ve Vatikánu nás zdrželo zbytečné papírování. Půjdeme se najíst.“
Půvabné prostory rozlehlé restaurace na Piazza di San Marco nabízely úžasný výhled na Baziliku svatého Marka, která ušákovi učarovala. Byla to monstrózní bílá stavba s pozlacenými oblouky a mohutnou kupolí na vrcholu.
„Škoda, že nemůžeme dovnitř,“ postěžoval si chlapec u jídla. Kioshi znovu shlédl ručičky ciferníku.
„Měl by sis s tím obědem pospíšit. Soukromá prohlídka začíná za čtvrt hodiny.“

Bazilika byla krásnější zevnitř více, než zvenčí. Zdobilo ji nespočet mozaik tvořených ze skleněných destiček, dávalo vyniknout nádherným motivům. Dále sochy a malířská díla Usagiho naprosto ohromila, neb sám umělcem byl. Tušil, že se do toho místa zamiloval. Nejvíce jej oslovila mozaika v apsidě z jedenáctého století, vyobrazující Krista na trůně a čtyři patrony z Benátek.
„Dívej, Kioshi! Podívej se na ty koně. To už jsem viděl!“ Nezadržel hlas chlapec, kterému padl pohled na slavné čtyřspřeží, často svou starobylost vyobrazované.
„Ano, krásné, viď.“ Odpověděl světlovlásek, který se k soše přiblížil, aby si ji mohl lépe prohlédnout. V tom se k nim obrátila starší průvodkyně.
„Každý kůň je odlit ze dvou kusů, jejichž části spojuje páska kolem krku každého koně. Sochy stály původně v Římě, císař Konstantin I. je odvezl do Konstantinopole, odkud je jako kořist přivezli křižáci. Roku 1798 je…“
Usagi hltal každé její slovo.

Naproti bazilice se do výše tyčila vysoká zvonice
„Pojď se tam podívat, Kioshi,“ přemlouval jej Usagi.
„Nahoru se dostaneme výtahem,“ usmál se na něj blonďák, držící v náručí Suki, neb odmítala jít dál. Byla těžká, ale muž tušil, že ji zatvrzelost brzy přejde a ona se nadchne pro objevování nových pachů a zvuků.
Když vyjeli na vrchol téměř sto metrové zvonice, naskytnul se jim nevídaný pohled na město. Vyhlídková plošina nebyla velká a lidé se zde bavili o její historii.
„Když se tu stavěl výtah, zvonice se zřítila a …“ Kioshi s Usagim už jeli dolů.

Po prohlídce zvonice je konečně čekala slibovaná projížďka po vodních kanálech města. Ladné gondoly se pyšně jako hrdé krky černých labutí pohupovaly na vodě a vyzívaly k nasednutí. Mladičký gondoliér je zdvořile přijal na modře vymalovanou palubu. Posadili se na záď a Kioshi přijal ušákovo tělo ve svém náručí, když se na něho chlapec natiskl. Objímali se a hladili, občas druhého potěšili polibkem a neustále se dívali okolo, jakoby je vše neznámé okouzlovalo jen tím, že je to jiné, než znali. Suki se neustále nakláněla nad vodu a pozorovala svůj odraz v rozčeřené hladině.
„Kéž by to takhle mohlo zůstat napořád,“ povzdechl si světlovlasý.
„Zůstane,“ ujistil ho ušák a rukou, kterou měl na Kioshiho zádech sjel na jeho zadeček a stiskl. Poté mu neslyšně zašeptal do ouška. „Chtěl bych, abys mě pomiloval přímo tady.“
Překvapený modrooký se nahlas zasmál, vášnivě se vpil do chlapcových úst a na to mu odpověděl.
„Zlobivý ušáčku, copak bys chtěl dnešní noc strávit ve vězení? Zavřeli by nás za veřejné obcování,“ podotkl starší z milenců, prstem pohladil chlapcův pokrčený nosík, načež jej také políbil.
„Pomiloval bys mne i ve vězení.“

Štědře poděkovali gondoliérovi za jeho výklad při plavbě a nechajíce mu bohaté spropitné, se pomalu vraceli k letadlu. Suki opět táhla Kioshiho vší silou a vůbec na ní nebyla viditelná jakákoliv únava. Obloha se pomalu zatahovala, jak přicházel večer s ním bohužel i déšť, kvůli kterému museli od taxíku k letounu běžet, přesto trochu zmokli.
„Chceš večeřet v letadle?“ Optal se blonďáka chlapec, který si ručníkem vysušoval zvlhlé vlasy. Jedna z letušek právě vytírala fenčinu srst do sucha a podávala jí nějakou dobrotu, aby jí štěně neuteklo.
„V letadle? Ne.“ Kioshi otevřel notebook, zadal heslo a na ploše mu vyskočila stránka luxusního podniku, často výborně hodnoceného kritiky. Ušák se nahnul, aby si mohl přečíst něco podrobnějšího. Potom na modrookého vrhl zmatený pohled.
„Ale Kioshi, to je v Milánu.“ Blonďák ho něžně objal kolem pasu a přitáhl si ho blíž.
„Přesně tak.“

Ze vzduchu mohl chlapec pozorovat Milánskou Římskokatolickou katedrálu Narození Panny Marie, čtvrtou největší katedrálu na světě. Svými rozměry byla gigantická a jen těžko věřit, že Bazilika svatého Petra je větší. V jeden den navštívili dvě největší katedrály na Apeninském poloostrově. Usagi litoval, že si budovu nemůže prohlédnout zblízka, ale Kioshimu to neřekl. Věděl, že by prohlídku okamžitě zařídil a černovlasý chtěl dnes už jen klidný večer.
Milán bylo rušné město, v Itálii druhé nejlidnatější, třetí byla Neapol, v které se ubytovali. Jejich přílet na letiště byl očekáván, tak jim přistávací dráhu osvětlovalo množství naváděcích reflektorů, protože se již snesla úplná tma.
„Proč vlastně létáme letadlem, Kioshi? Dostali bychom se všude i autem, ne?“
„Nikdy bychom nic nestihli v čas. Mám všechno naplánované a letadlo je nejrychlejší a nejpohodlnější způsob dopravy,“ řekl světlovlasý, když dosedali a zvedl se ze svého sedadla. Pokynul Usagimu, aby jej následoval.
„Musíme se převléknout,“ ponoukl starší a ze skříně v zadní části letadlového prostoru vytáhl dva smokingy. Byly šité na míru, jak jinak.
„Převléknout? Proč? Jdeme jen na veče…“
„Teatro La Scala, víš co to je?“ Zeptal se blonďák a začal se svlékat.
„Ehm…divadlo?“ Tipoval chlapec dle názvu, ale stále nerozuměl.
„Přesněji je to Operní dům. Jeden z nejproslulejších na světě. A já mám lístky. Navečeříme se potom.“

Z lože ušák viděl přímo na scénu a nemohl uvěřit, že ač příliš nerozuměl jazyku, že chápe děj opery a samotný fakt, že je tam, jej přiváděl do rozpaků. Byla to prý velice kladně hodnocená hra, ačkoli název byl tak dlouhý, že i kdyby Usagi skutečně chtěl, nezapamatoval by si ho. Zpočátku si myslel, že nebude schopen ustát vysoké soprány umělců a ohrne nad operou nos, avšak opak byl pravdou. Jakmile skončilo hodinové první dějství, držel Kioshiho pevně za ruku a nebyl schopen slova. Naprosto omámený na svého přítele pohlédl a zašeptal.
„Nikdy Ti nedokážu poděkovat.“
„Pleteš se. Tím co dělám, já děkuji Tobě.“
Druhá polovina opery stupňovala v lidech emoce a mnozí dokonce použili kapesníky, aby z tváře setřely důkazy svého dojetí. Černovlasý chlapec si opřel hlavu Kioshimu o rameno a ten jej pohladil po vlasech a tváři. Snad si myslel, že to Usagiho nudí, letmo prohodil.
„Ještě chvíli, vydrž to.“ Náhle si všiml, že se ušák třese, sklonil se, aby mu viděl do tváře. Usagi plakal.
„Je to nádherné.“

Opustili Teatro La Scala a vydali se rušnou ulicí tam, kam z opery směřoval mohutný dav lidí. Všichni mířili do oné restaurace, kterou ušákovi Kioshi ukazoval na laptopu. Zřejmě to byl zvyk, že z Operního domu hosté chodili na jídlo přímo tam. Dokonce ten, kdo u vchodu ukázal vstupenku do opery, dostal lahev sektu přímo na stůl, zcela zadarmo. Jakoby mezi budovami byla jakási úmluva. Bylo to příjemné potěšení.
Posadili se za okázalý stůl, ještě v drahém oblečení a Usagi neskrýval nadšení z představení tak, jako celou cestu o něm básnil a vychvaloval si až do nebe nadání tamějších umělců, neb jej to zcela pohltilo. Modrooký si ani nemohl přát, aby to bylo jinak, a vidět radost v pohledu mladšího bylo pro něj životadárnou tekutinou, bez níž by zemřel. Udělat chlapci krásný den, přičemž ráno trávili ve Vatikánu, poledne v Benátkách a večeři si vychutnávali v Milánu, bylo to nejmenší, čím by chtěl svého drahého zahrnout. Objednali si.
„Tohle byl nejkrásnější den v mém životě,“ konstatoval chlapec a upil sektu.
„Až se vrátíme do Neapole, s radostí tento den zakončím,“ usmál se blonďák, vzal milence za ruku a palcem mu jemně masíroval dlaň. Měl v úmyslu Usagiho vášnivě pomilovat.
„To si dám líbit,“ pronesl černovlásek a uhnul pohledem s laškovností mladé koketky.
Řediteli se během dne neudělalo zle a tak doufal, že se jeho stav zlepšuje, přestože neobědval. Pokusil se tedy sníst vydatnější jídlo, ovšem skoupé na tuk, aby se mu žaludek zase nerozbouřil. Věděl, že je mladším pozorován, zda se dobře živí a skutečně snědl všechno, což mu Usagi pochválil. Jídlo bylo vynikající pro oba.
O tři čtvrtě hodiny později už letěli zpět do hotelu Royal Continental.

Suki se mezi tím v letadle prospala, takže nebyl unavená, ani když před půlnocí otevřeli dveře svého apartmánu. Byl to neskutečně dlouhý a fyzicky náročný den, ale oba si ho maximálně užili a splnili si, v Usagiho případě své sny. Pokoj je přijal hřejivým závanem teplého vzduchu, a jakmile byla fenka puštěna z řemínku, uvelebila se v pelíšku, kousajíc některou z připravených hraček. Její roztomilosti nebylo možné odolat a jen proto, že byl světlovlasý dočista vyčerpaný, se k ní nenatáhl, nepohladil po jemném kožíšku. Sedl si do křesla a zavřel oči. Snad by i usnul, kdyby za okamžik jej nepohladily chladivé ruce umělce, jež stál za ním, rozhodnut se milenci zavděčit masáží ztuhlého svalstva na zádech. Ovšem dříve než to stačil učinit, vzal Kioshi jeho ruce do svých a opatrně každou z nich políbil, jakoby to byl nejcennější klenot. Neotočil se na něj, jen seděl, vyžívajíc se v jemnosti jeho kůže. Možná tohle byla nejvhodnější chvíle, aby pověděl o své zradě a nevěře. Kdy jindy by mu mohlo být odpuštěno, než právě dnes? Uvědomoval si, co může ztratit, ale k jeho útěše měl s Usagim strávit ještě jeden den a tak by mu možná vysvětlil vše okolo, aby se nad ním černovlásek slitoval. Popravdě, byla toto jediná správná doba, kdy to měl udělat. Váhal.
„Usagi…já…provedl jsem něco strašného,“ oznámil tiše, netuše, co více k tomu říct. Cítil se unavený snad více, než kdy jindy. Víčka se mu zavírala, ale slíbil ušákovi společnou noc na lůžku. Co na tom, chlapec ji stejně odmítne, až se dozví, jak byl obelháván.
Černovlásek ztuhl, vymanil své ruce ze sevření staršího muže, avšak nestáhl je z dosahu druhého. Počal se probírat jeho světlými vlasy. Neuměl si představit, že by Kioshi kdy provedl něco nečestného nebo nerozumného. A nebyla i tato zahraniční cesta, vzhledem k povinnostem doma, také nerozumná? Jistě to nebude nic tak zlého, aby se to dalo považovat za strašné. Usagi měl tak povznesenou náladu, že by ho nic nemohlo vykolejit. Žádná zpráva by mu nezlomila vaz a vše by ustál, nebál se toho, ač netušil, co může přijít. Zlehka si hrál s konečky blonďatých vlásků, čechral je a masíroval bříšky prstů kůži na hlavě, neb někde četl, že je to příjemné.
„Poslouchám, Kioshi,“ řekl mělce a připraven na cokoliv se sklonil, aby voňavou hebkost vlasů obdaroval polibkem a přesunul své ruce na mužovu hruď, s úmyslem zbavit jej oblečení. Už si ho přál cítit v sobě, aby se mu za dnešek odměnil alespoň tím, že ho potěší tělem. Jeden knoflíček, druhý, modrooký se nebránil, avšak ani neodpovídal. Bál se?
„Kioshi?“ Oslovil jej chlapec a obešel ho, aby mohl započít souhru jejich jazyků a vidět mu do tváře. Světlovlasý už nemohl odpovědět, tvrdě spal.

Když se Usagi probudil, bylo už Slunce vysoko na obloze a na místě, kam se mu včera podařilo převést v polospánku Kioshiho ležela Suki. Rozvalená na zádech a s jazykem vypadlým z tlamy se na chlapce zkoumavě dívala, zda nemá náhodou v úmyslu odejít, aniž by ji podrbal na bříšku. Koulela očima, když se na ni usmál, natáhnuvši paži, aby ji pohladil. Jakmile se jí však dotkl, rychle se zvedla a vyskočila na něj, aby jej mohla olizovat a rozverně u toho vrtěla kupírovaným ocáskem. Usagi se rozesmál a hrál si s ní. Zabaloval ji do prázdné přikrývky, čekaje za jak dlouho se dostane ze svého látkového vězení. Šklebil se u jejího hraného vrčení a uhýbal před jejími ostrými zoubky. Válela se po něm a přelézala ho, ovšem až dospěje, to by chlapce hravě svou váhou zalehla. Z kuchyně se najednou ozval pískot.
„Suki! Suki, ke mně!“ Štěně zbystřilo neznámý zvuk, opustilo hravou náladu, seskočilo z postele a upalovalo za hlasem.
Usagi se též odkryl a vyrazil za oběma svými milovanými. Jakmile stanul na nohou, všiml si zvláštnosti v pokoji. Chvíli se zmateně rozhlížel okolo a nemohl přijít na to, co je jinak, než obvykle. Pomalým krokem se rozešel do kuchyně a při pohledu ke dveřím konečně pochopil, co se mu nezdá. Leželi tam v taškách sbalené jejich věci, s nimiž se do hotelu přistěhovali. Dnes mají odjet. Ano, černovlasý to věděl, ale netušil, že už tak brzy ráno, spíše doufal, že svůj pobyt budou prodlužovat co nejvíce. Bohužel se nejspíš vyskytlo něco naléhavého, co donutilo Kioshiho vstát dříve, zabalit a nechat ještě ušáka dospat, než se vydají na letiště. Povzdechl si.
„Kdopak se nám to probudil, Suki?“ Zvedl se světlovlasý z kleku, kde se na zemi mazlil s fenečkou a přiblížil se k ušákovi, aby jej mohl po ránu políbit. „Omlouvám se za včerejšek, musel jsem usnout,“ doplnil políbení žádostí o prominutí, přestože jak si matně vzpomínal, mu konečný rozhovor nepřipadal nikterak vhodný k tak hezky strávenému dni. Možná bylo dobře, že zaspal, ačkoli se opravdu těšil, až do chlapce pronikne, jako již tolikrát za dva dny zde. Černovlasý jej objal, s touhou se taktéž lísat a vnímat teplo druhého se opřel do jeho hubeného těla bez výčitek.
„A usnul jsi. To nevadí, Kioshi. I tak to bylo vše nezapomenutelné,“ zhodnotil minulé zážitky, uvědomujíc si, že dnes je konec a oni se vrátí zpět do drsné reality. Nepřestával se otírat a dorážet tělem na trup staršího, jakoby mu nestačilo pouhé objetí. Kioshi si toho všiml, zabořil obličej do Usagiho vlasů a přitáhl si ho k sobě blíž.
„Ušáček se chce mazlit?“ Zeptal se dovádivě, přičemž vnímal, jak naléhavý je dotek druhého, jež mu rukama zajel pod košili na zádech a hladil mu nahou kůži, přímo se vybízející jeho prstům. Černovlásek spokojeně zamručel.
„Ušáček se chce nejen mazlit,“ doplnil své chtivé reakce a zalitoval, že je blonďák již oblečený. Věděl, že kdyby chtěl, dokázal by jej svést a zalehnout s ním opět matraci, ale neměl potřebu jej k intimnosti nutit. To ovšem neočekával, že se dlaně staršího ocitnou na jeho zadečku a silně jej stisknou, tlačíc rozkrok na rozkrok. Usagiho to vzrušilo. Podíval se Kioshimu do očí jen na vteřinu, než uchopil jeho tvář do dlaní a žhavě se vpil do jeho rtů. Oba vnímali to jiskření a touhu. Najednou pro vášeň nebylo možné zastavit. Kioshiho horký dech ovíval chlapci tvář.
„Vezmu si Tě hned,“ zašeptal mu a pak rázně, bez jakéhokoli souhlasu, či snad protestu popadl Usagiho za boky a otočil je k době zády, ohnuvši jej přes desku kuchyňské linky. Usagi zasténal bolestí, jak hrubé to bylo jednání a jak tvrdě narazil na pevnost materiálu. Přivřel oči, když mu Kioshi násilně roztáhl nohy a shrnul mu pyžamové kraťásky na stehna. Mělo to v sobě cosi spontánně lákavého, nenuceného a prosyceného vší nedočkavostí, která byla o to více vítaná, že byla nečekaná. Taková vzplanutí měla v sobě více citu, než když se milování přímo očekávalo. Usagi kvůli keramice na desce nemohl zatnout do něj své nehty, ačkoliv zase viděl odraz své tváře na ní. Bylo zvláštní pozorovat svůj vzrušený obličej. Dech měl rychlý a každým okamžikem čekal vpád do svého těla, avšak musel vyčkat, než milenec osvobodí své mužství ze spodního prádla. Bylo naběhlé a pulsovalo mu v dlani, když si jej nastavil na chlapcův konečník, aby do něj mohl ihned vstoupit. Ovšem ještě než to udělal, přinutil jemným tlakem na páteř chlapce, aby se více prohnul a vystrčil zadeček. Vzduch voněl po vzrušení i očekávání, když si blonďák nanesl na penis trochu svých slin, jinak by se do mladšího nebyl schopen dostat tak, aby to i jemu bylo příjemné. Sklonil se nad něj a s prvním prudkým přírazem, kdy na to tělo nebylo připravené, se zakousl do hedvábně jemné pokožky na lopatkách černovláska.
„Kioshi, ehm…prosím…,“ zakňučel chlapec, neb takhle to skutečně bolelo, o kousanci nemluvě. Potřeboval by chvíli, jen několik vteřin na zvyknutí, ale ani ty mu nebyly dopřány, když bez zbytečných průtahů se blonďák znovu a znovu tlačil hluboko do něj. Surovost přirážení pro něj byla typická a Usagi ty pohyby důvěrně znal. I jeho sevřené útroby na takové zacházení byly zvyklé, tak proč to dnes tak bolí? Kde se vzala zloba v přírazech modrookého, aby nebral ohledy na mladšího a se vší svou touhou a si jej podmaňoval? Cit se vytratil, když sáhl pod ušáka, aby sevřel v jedné dlani jeho pulsující erekci a začal ji rychlými pohyby uspokojovat, jakoby to snad nedělal z vlastní vůle, aby to jen naučené. Proč se najednou chlapec cítil jako levný, za drobné dostupný mladík, jehož si bere bez osobního seznámení perverzní zákazník? Ne, je to jeho Kioshi, musí se uvolnit, aby ho v sobě mohl prožívat snadněji. Vnímajíc zrychlující se pohyby, ať už milencovy ruky, nebo jeho mužství v sobě, pomalu vydechl, a více se rozkročil. Najednou bolest zmizela zcela. Modrooký do něj klouzal pohodlněji, s větší razancí i tempem a zanechával za sebou rudnoucí kůži chlapcova zadečku, jak pleskáním do něj stále pronikal.
Pro nepředvídaný sex, jež oba nemohli vzrušením příliš dlouho prodlužovat, se brzy Kioshi udělal, přestože ne přímo do černovláska, ale stihl mu svým spermatem znectít červené hýždě. Bílá tekutina chlapci stékala po kůži na stehna a níž, když se Usagi otočil a pohledem žádal staršího, aby mu též ulevil od napětí v penisu, prozatím nespokojeném. Prsty ruky si jej ušák hnětl, ovšem raději by uvítal pozornost blonďáka. Dočkal se s jeho dotekem ve svých slabinách a s procítěnými polibky a svých rtech, ještě chutnajících po sladkém orgasmu. Zkušenost a znalost, kde Usagi jeho dráždění snáší nejpříjemněji a kdy je potřeba změna rytmu pohybů, se Kioshimu zanedlouho podařilo poslat milence do své horké náruče, když se mu s vyvrcholením podlomila kolena. Přitiskl si jej na prsa, mazlíc se s ním, jakoby nikdy neměl dost. Usagi jej uchvacoval ve všech směrech.
„Je už můj ušáček spokojený?“ Hrál světlovlasý stále svou roztomilou hru, nesouc mladšího do sprchového koutu kde by je čekalo očištění a při troše štěstí, ještě nějaké intimnosti, než bude čas nasednout na železného ptáka, který je odveze ze sna.
„Hm, asi ano. Asi je,“ odpověděl zdráhavě umělec, schovávaje se ve své vlastním triku se nechal nést bez námitek. Věděl, že modrookého zlobí, škádlí ho a provokuje. Dělal to rád s dětskou hravostí a bez zbytečných slov žádal stále o něco víc. Neměl v úmyslu se kdy Kioshiho pustit a nemohl mu dovolit, aby jej položil.
„Asi? Jen, asi? A to se tolik snažím. No prosím, tak co by udělalo mého ušáčka šťastným?“ To už ale stáli ve sprše a chlapec za nimi zavřel. Usmál se na staršího a jako by nebyli oblečení, nespěchali, nastavil teplou vodu a ještě než Kioshi stačil cokoli říct, pustil sprchu. Náhle je zasáhl proud, příjemný a přívětivý, snad samotný pokoj se s nimi nechtěl loučit, když byl k nim tak milosrdný a nabízel jim tolik lásky. Koupelnou se rozezněl Usagiho zvonivý smích. Byl šťastný. V náručí svého drahého milence, dělal klukovskou rošťárnu a viděl v blonďákově tváři, že ho to vytočilo, ale nerozzlobí se, neb jej velice miluje. Voda stékající Kioshimu z vlasů padala na černovlasého, jenž si celou situaci svým smíchem nesmírně užíval.
„Teď je ušáček nejšťastnější na světě,“ konstatoval pobaveně, natáhl ruku a přitáhl si světlovláskovu hlavu blíž, aby jej mohl políbit.
„Budu Tě oblečeného topit častěji,“ zasmál se též modrooký a přivlastnil si chlapcovy rty.

Neodlétali přímo z Neapole, ale Kioshi zařídil let z Říma.
„Nemůžeš odletět, aniž bys neviděl hlavní město,“ usmál se světlovlasý, políbil mladšího na tvář a druhou rukou pohladil fenku, na sedadle vedle sebe. Cestovali taxíkem, a když poté vystoupili u kolosea, vůz odvezl jejich zavazadla na letiště. Toho dne bylo nádherně, škoda odletu.
Koloseum bylo ohromnou rozpadající se kruhovou stavbou, východně od Fora Romana. Jeho stavba začala mezi lety 70 a 72 n. l. za římského císaře Vespasiana a byla dokončena v roce 80 n. l. za Tita. Usagi stále zakláněl hlavu, aby dohlédl tak vysoko, ačkoli jej spíše děsila představa, že tak mohutná stavba chátrá a zvolna se boří, dokud z ní možná zbudou ruiny, nebo se někdo na úřadech neumoudří a nezačne s její postupnou rekonstrukcí.
„Neuvěřitelné, že? Tady bojovali gladiátoři,“ podotkl zaníceně, přičemž, jak těsně vedle zdi procházel, hladil ji prsty. Kameny se mu drolily pod rukama.
„Je to už dávno, ale máš pravdu. Zkus si představit, že by zápasy gladiátorů fungovaly i dnes. Tenkrát to byly kruté podmínky, kdy posílali dokonce přítele proti příteli na smrt. Možná bychom bojovali proti sobě,“ zamyslel se Kioshi, vložil své ruce do kapes, vodítko přehozené přes rameno, protože Suki sama pobíhala kolem něho a nesnažila se někam uprchnout. Usagi se zastavil, ušklíbl se a zaujal hraný bojovný postoj.
„Vyhrál bych,“ zasmál se chlapec, jež stál nedaleko a pohodil hlavou, aby si z tváře smetl vlasy. Stále měl chuť dovádět se starším, ale ten jakoby dočista změnil náladu.
„Ano, vyhrál. Vyhrál bys a zabil bys mě.“ Kioshi raději odvrátil zrak, nechtěl se dívat do tváře černovláska.
„Kioshi?“
„Hm?“
„Oba bychom umřeli. Neumím bez Tebe žít,“ šeptl ušák, když přešel za blonďáka, jenž nečekal objetí, ani následný procítěný polibek. Vložil se do něj. Skutečně nikdy neměli dost.

Pokračovali po Via Sacra, hlavní římské ulici na východ, kde se nacházelo Forum Romanum, centrum většiny památek, sic mnohých již ruin. Tentokrát bylo nezbytné, aby štěně omezovala délka řemínku, neb pro množství lidí by se v davu mohla snadno ztratit. Konečně ji měl dovolené vést černovlásek, jeho zranění se hojila dobře, ovšem musel slíbit, že bude opatrný a nenechá Suki příliš táhnout. Fenka byla ale poskakování okolo nich už natolik unavená, že byla ráda, že jde vedle Usagiho krokem.
„Počkej tu chvíli, Kioshi,“ řekl najednou chlapec, když procházeli rozsáhlým trhem s množstvím nejrůznějšího cizokrajného zboží. Shluk lidí jim nedovoloval ani držení se za ruce, neb se co chvíli rozdělovali, aby se jimi prodrali dopředu a u stánků bylo natolik plno, že si toho ani moc neprohlédli, natož koupili. Modrooký měl v úmyslu chlapce nejprve zastavit, aby se mu neztratil z dohledu, ale poté ho nechal jít. Není přece malý ani nesvéprávný. Nejspíše mu bude muset začít více věřit. Milovanou mu chlapec stihl předat, neb velice rychle spěchal jinam. Kioshi se tedy rozhodl stoupnout si stranou, nepřekážejíc ostatním, vzal pejska do náruče, aby se nemotal okolo. Suki ho okamžitě začala olizovat.
„Holčičko, kampak nám utekl ušák? Kdepak je? No kde?“ Samotného jej překvapovalo, jak dovede s fenkou mluvit jemně a trpělivě. Jindy tak milý ani nebýval, snad to bylo tím, že Suki se zvířecí upřímností nemohla nic předstírat a byla přesně tím, čím byla. Oddanou a věrnou.
Za pár minut se Usagi přece je vrátil a v náručí svíral obrovského, bílého, plyšového králíka s modrou mašlí pod krkem. Kioshi se začal smát, když mu chlapec hračku předával.
„Snad se Ti líbí,“ doufal. Byla to jedna ze vzpomínek, jež si společně odvezou z cesty. Maličkost, nic tak okázalého jako dárky, jež mu věnoval jeho milenec, ale spoléhal na to, že alespoň takováto malá pozornost mu rozjasní pohled. Kioshi byl neskutečně rád, plyšák byl pomalu větší než on sám.
„Je opravdu perfektní. Budu mu říkat Suzuki,“ rozhodl se, neb to jméno dané plyšovému zvířeti již slyšel v nějakém kresleném seriálu. Podal mladšímu řemínek se psem a vzal si králíka.
„Suzuki byl ale medvěd, pokud si dobře vzpomínám,“ zasmál se chlapec.
„Detailisto.“

U fontány di Trevi se na chvíli zastavili, aby si odpočinuli a také něco pojedli v nedaleké restauraci. Kioshi odešel objednat, zatímco černovlasý se odebral k fontáně, na jejíž okraj vysadil štěně a společně se dívali na pomalu zurčící pramínky vody. Kouzelná atmosféra. Hladina se leskla, jak na ní dopadaly paprsky slunce a její světle modrý základ připomínal Usagimu jasnou modř Kioshiho zářivých očí. Na dně leželo mnoho mincí, které tak házeli kolemjdoucí, doufaje, že se jim jejich přání vyplní. Chlapec sáhl do kapsy, tisknouc v dlani několik plíšků měny. Suki se zatím nahnula nad hladinu, aby se napila, ale chlapec ji držel pevně. Zavřel oči, v mysli zformoval svou nejsilnější touhu do několika slov v přání, a když už jej konečně chtěl vyslovit a vhodit minci do vody, ze zadu jej objaly dvě známé, štíhlé paže. Světlovlasý si položil bradu na jeho rameno a pověděl mu do ouška.
„Neplýtvej penězi, zůstanu s Tebou navždy.“ Vášnivě se políbili.

Poté, co se naobědvali, musel Kioshi spokojeně vydechnout, protože se zdálo, že boj jeho orgánů se nekoná a jeho tělo si již zvolna zvyká na pravidelnou potravu. Ovšem nyní ji bude muset dodržovat stále, aby se mu nezhoršil stav. Dokáže to a znovu nabude své tělesné hmotnosti i krásy. Usmál se.
„Je všechno v pořádku, Kioshi?“ Zpozorněl náhle ušák, když si všiml, že se jeho drahý tváří zvláštně tajemně a cukají mu koutky. Seděl naproti němu a u nohou se mu rozvalovalo jejich roztomilé zvířátko. Vedle nich na dětské stoličce dřímal plyšový Suzuki. Usagi nějak tušil, co bude následovat a nechtěl to slyšet. Bohužel pro surovost reality nemohl přežívat ve snu a i kdyby tu měl zůstat jen on, bez Kioshiho by stejně moc dlouho nevydržel.
„Už musíme jet na letiště, ušáku. Letí nám to za hodinu, už se nemůžeme zdržovat.“ Modrooký věděl, jak tohle druhý slyší nerad a i jemu samotnému to nedělalo pražádnou potěchu, že se musel vrátit k povinnostem, ke lžím, k rodině a jak si byl jistý, že i k výčitkám, neb nepochyboval o tom, že otec nikdy nepochopí, jak mohl takto bezohledně utéct před svou prací, když ani on sám mu nemůže sdělit své důvody. Zajisté to poté svede na Kioshiho lehkovážnost a vzpurnost proti jeho vůli. Nejspíše nebude mít smysl odporovat.
„Dobře, Kioshi, pojďme,“ vybídl jej mladší, ačkoli sám jít nechtěl, věděl, že je to oba snazší, když se bude chovat dle nepsaných pravidel a nebude se snažit milence přemlouvat, aby ještě zůstali, přičemž věděl dobře, že Kioshi by mu buď přání splnil, nebo by musel odcestovat zpět sám. Ani jedno však nechtěl. Vyvíjet na světlovlasého nátlak, mu nepřipadalo dosti důstojné, ani si to druhý z jeho strany nezasloužil, aby se choval jako dítě a neprojevil vděk za cestu svou poslušností.
O pár minut později už společně mířili na letiště, zanechávajíc si v sobě množství nádherných vzpomínek na prožité dny. Ač mezi nimi panovala mnohá tajemství, jejich láska se upevnila, jakkoli nestabilní a křehká stále byla. Dalo se tvrdit, že se v mnoha ohledech znovu poznávali a zdánlivě to nebyla léta, kdy byli spolu, ale teprve pár dní. Vše, co zde spolu prožili, zůstane navždy jen v nich samotných. A také v neposedném, rozkošném štěněti, které, jak doufali, vnese do jejich vztahu ještě více porozumění a naděje na úplné uzdravení ran, jež si způsobili navzájem. Usagi, Kioshi a Suki.