Odraz Usagiho tváře: 11

Když se s táhlým, nepříjemně znějícím vrznutím otevřely těžké dveře do sklepa a vpustili dovnitř dlouhý pruh umělého světla, jež na jeho konci, dole u nejtmavší a nevlhčí stěny prozradil rozechvělou a vystrašenou postavu dítěte. Chlapeček s černými vlásky se tisknul na zeď, která studila více, než okolní ledový vzduch. Byl podchlazený a vyzáblý, nahota mu nevadila. Nezbylo nic, čím by se mohl zahalit. Jako otrok temnoty, čekající na záchranu v podobě smrti, zamžoural do světla, neb jeho oči byly přivyknuté jen na tmu a ticho. Nahoře, tam vysoko na schodech, po nichž vystoupat by znamenalo svobodu, rozpoznal nejasnou siluetu člověka. Sklopil zrak a tichem se rozeznělo jeho nepříčetné kňourání, jak klidně nemohl snést tlukot svého srdce, které prozrazovalo, že stále žije, takže může být dále zneužíván. Zbrkle se pokusil skrčit se do stínu a snad se vtisknout do kamenné stěny, která už neměla pro chlapce místo.
„Ššš, Usagi, jen klid. Neboj se,“ pronesl tiše hlas, sestupující po schodech k němu, do jeho malého temného vězení, pro něj znamenající jediný svět, který znal. Byl zakrvácený a špinavý, nepamatoval si, kdy jej naposledy někdo umyl, nebo mu poskytl jen lavor se studenou vodou, v níž by se ošplíchl. Nejspíš už to bylo příliš dlouho.
Hlas se přibližoval, pomalu jako vždy, aby v chlapci vypěstoval jistotu, že mu nebude ublíženo, avšak záměr byl opačný. Každý krok, jenž se ozýval sklepem, byl pro černovlasého chlapečka utrpením a to se ho hlas ještě nedotknul. Jakmile stál nad ním, Usagi vzhlédl.
„Jsi tak nádherný, Usagi. Jsi překrásný jako andílek. Pojď ke mně, obejmi mne přeci,“ ponoukl mu mužský hlas, který chlapec důvěrně znal. Nehýbal se, jen se třásl a z tmavě čokoládových očí mu stékaly slzy. Měl strach, věděl, kam to povede.
„Usagi, ty pláčeš? Bojíš se?“ Zeptal se muž a stále se držel stranou. Pohled na tu zlomenou kostřičku, držící pohromadě jen kůží a vůlí, ho dráždil a vzrušoval. Byl si jistý, že chlapec už moc dlouho nevydrží.
„Bojím,“odpověděl šeptem, stále plačící. Uslyšel, jak se hlas výsměšně zasmál.
„Dobře, jsi hodný kluk. Vstávej!“ Drsný příkaz přinutil chlapce se na něj podívat. Lekl se. Poznával tu tvář, plné rty, ostrý nosík, několik vrásek kolem jasně modrých očí a světlé, ledabyle rozcuchané vlasy.
„Kioshi?“Oslovil chlapec muže před sebou v domnění, že bude zachráněn.
„Zlobíš, Usagi! Řekl jsem, abys vstal! Budu Tě muset naučit poslouchat,“ štěkl muž a hrubě popadl chlapečka za vlasy. Vytáhl ho na nohy a smýkl jím o stěnu, až se dítě udeřilo do hlavy. Poté jej částečně omráčené obrátil tváří ke stěně, chytil jej za zřetelně vystouplou kyčelní kost a druhou rukou si rozepínal kalhoty. Černovlásek měl přivřená očka, rána do hlavičky byla prudká, ale on přesto prosil.
„Kioshi, ne. Prosím Tě, neubližuj mi. Já Tě miluju, neubližuj…“ Následoval řev, když do něj muž brutálně pronikl. Mezi nelidsky prudkými přírazy pak šeptal.
„Já Tě taky miluju, synku!“

„Ne!!!“ Uprostřed noci se ložnicí rozlehl krátký, ale rázný výkřik, kdy se ušák s trhnutím probudil a spěšně se rozhlížel kolem sebe. Byl zmatený, upocený a roztřesený snem, který se mu opakovaně zdával již několik nocí. Vždy to bylo stejné, ale přeci pokaždé jiné. Začalo to chvílí, když se pořezal, potom se mu to neustále vracelo, jakoby už tak nezaplatil vysokou cenu. Byl neuvěřitelně rád za každou noc, kdy nevídal vzpomínky a vidiny, nesnášel muka a nezažíval opětovné znásilňování. Někdy to byly stejné tváře, mnohokrát za sebou, jindy postava obličej postrádala, avšak dnes to bylo poprvé, co s jistotou rozeznal tvář milencovu. Kioshiho hluk probral, již si zvykl, že se to Usagimu stává a on vždy s mateřskou starostlivostí a bez námitek utěšoval sobě drahého. Rozsvítil lampičku na nočním stolku, obrátil se na Usagiho a ihned mu položil ruku na rameno, ujišťujíc jej že je neustále s ním.
„Ššš, už je to dobré, ušáku. Utiš se. Jsem tady a nikomu nedovolím, aby Ti…“
„Byl jsi to ty, Kioshi! To ty!“ Nařknul jej ještě ve vší rozespalosti, strachu a hněvu černovlasý. Kdyby byl zcela při smyslech, neopovažoval by se mu povědět o tom, že viděl právě jeho, jak si ho bere, ještě jako nevinného malého chlapečka. Kioshiho bodlo u srdce, znal ten sen, ale nikdy si nemyslel, že by zrovna jeho mohl umělec vidět. Proč? Usagi se na něj podíval a v očích měl otázky postrádající odpovědi. Jeho rozšířené zornice se v matném světle lampičky leskli po slzách a zároveň volali po ukonejšení. Blonďák byl ztuhlý, zaskočilo jej to a netušil, co udělat.
„Usagi já… přeci bych Ti nikdy neublížil. Víš to, že ano? Nikdy bych Tě nezneuctil násilím, nesáhl na Tebe proti Tvé vůli! To ne! Já Tě miluju, opravdu miluju.“ Když světlovlasý viděl chlapcův rozpačitý a nejistý výraz, zakolísal. Cožpak mu ušák nevěří? To nemůže být skutečné, byl to sen, on by se na něm nikdy nedopustil žádné surovosti, tím by jej nepošpinil. Tak nízko se nesníží, aby toho byl schopen. Srdce mu bušilo do hrudi skoro tak divoce, jako jeho stále vystrašenému milenci, když se neozývala žádná odpověď. Usagi zapochyboval, jen na vteřinu, ale stačilo to. Obraz byl příliš živý, ale skutečně nevěřil, že by se jej Kioshi někdy hrubě dotkl, aniž by on sám k tomu nedal svolení. Avšak na omluvy bylo již pozdě, světlovlasý se odkryl a kvapně vstával, rozrušen ušákovou váhavostí.
„ Kioshi, ne. Já jsem nechtěl…“
„To nic, ušáčku, já vím. V pořádku, nic si z toho nedělej. Byl to jen sen, nic to neznamená. Zase si lehni. Jdu se umýt a půjdu do práce, stejně bych za chvíli musel odejít.“ Byly to samozřejmě prachsprosté výmluvy. Brzy ráno jej chtěl překvapit snídaní. Dokonce už bylo ve firmě nahlášeno, že se zdrží, ale teď bylo vhodné se vzdálit. Odejít později stejně musel, včera dostal velice nepříjemnou SMS od slečny Kazumi, jež se s ním potřebuje naléhavě sejít v „jisté osobní záležitosti“. Samozřejmě, že Kioshi věděl, o jakou věc se jedná, chtěla ho vydírat, vyjednávat, dohodnout se. Souhlasil. Dnes dopoledne se s ní uvidí. Bohužel.
„Prosím Tě, Kioshi, nechoď… nepochybuji o Tobě, ale mám strach. Odpust mi,“ žadonil černovlásek taktéž se vyhrabávající z horkých přikrývek, ale pro ještě jemné strupy na ranách občas bolestivě zaskřípal zuby. Kioshi jej vždy nabádal, ať je v klidu a hýbe se jen opatrně. Nerad by, aby si, byť jediný strup potrhal a odhalil tak čistou uzdravující se tkáň, jež by zase ihned začala krvácet. Jakmile zpozoroval černovláskovu snahu jej zadržet, přičemž by jednal neuváženě, přispěchal k němu, aby ho upokojil.
„Počkej, tak dobře, ale uklidni se! Kolikrát Ti mám opakovat, abys na sebe dával pozor, ušáku? Jsi jako dítě, neposloucháš! Pomalu, jen se zase polož, ještě zůstanu.“
„Zlobíš, Usagi! Řekl jsem, abys vstal! Budu Tě muset naučit poslouchat,“
Usagiho zamrazilo, jak podobná si byla ona slova vyřčená z jedněch úst. Polkl a nejistě se na Kioshiho podíval, přesvědčujíc sám sebe, že sen nemůže mít s realitou nic společného. Sledoval jeho tvář, vždy tak milující, usměvavou, laskavou a vstřícnou, že není možné, aby se jej kdy dotkl drsně, Kioshi ne. Spíše by zatratil sám sebe, než by se k tomu kdy přinutil. Uklidňující se Usagi se proto stáhl, zachumlávajíc se zpět pod teplou peřinu, doufajíc, že se k němu druhý připojí. Ten si vlezl za ním, ale pouze se posadil, opřel se o chladnou, krví postříkanou stěnu za postelí a nechajíc rozsvíceno intimní světlo, si položil Usagiho hlavu do klína, kde pomalu laskal jeho černé vlasy. Probíral se jimi, občas si některý pramen natočil na prst, ale mlčel, jakoby v dalším okamžiku měl vyřknout své obavy. Poslouchal, jak ušák klidně oddechuje, byť se mu hruď vzdouvala rychleji. Rány jej musely nepochybně stále velice bolet, i když už to bylo nějakou dobu, co se hojily. Každý večer se Kioshi snažil chodit pravidelně domů, aby se mohli společně osprchovat a on směl černovláska opatrně umýt, aby se neporanil. Nahý hrudník již nepotřeboval obvazy, ukazujíc šeru nehezké, táhlé strupy, z nichž později zbudou jen vybledlé a vystouplé jizvy, které se nikdy nezahojí. Šeredná připomínka jediné noci, kdy si splnil sen a zároveň téměř zničil to, co již měl. Ovšem okamžik, kdy se rezavějící čepel zakousla do svalu a žil, považoval chlapec za úchvatný. Zohavená zápěstí se stále nutně schovávala pod nažloutlou gázou a neléčila se tak rychle, jak by bylo potřeba, neb Usagi je pro svou zuřivost z polibku, jež věnoval jinému, znetvořil důkladně, že bylo s podivem, jak šlachy dobře fungují, i když by neměly.
„Kioshi? Chtěl… dnes bych chtěl jít na sezení s Natsumi. Musím,“ zašeptal ležící chlapec a odkryl se po pas, přičemž vystavil blonďákovi na obdiv veškerenstvo poranění. Jakoby mu chtěl připomenout, kdo za ně nese odpovědnost, ačkoli to pravda nebyla. Usagiho rozhodnutí si ublížit, podnícené vzpomínkami z minulosti by možná ani Kioshi zvrátit nedokázal. Modrooký natáhl ruku, vyprostil ji z vraných vlasů a jen velice jemně prstem přejel po ranách na úzkém, štíhlém hrudníku, v místech, pod kterými klidně odpočívalo ušákovo srdce.
„Rád bych Ti v tom zabránil a přinutil Tě ještě odpočívat,“ povzdychl si Kioshi, hledíc do rozlepených očí milovaného. „Když mi slíbíš, že budeš opatrný, tak Tě tam odvezu. Ale jakmile skončíte, chci, abys mi zavolal, přijedu pro Tebe. Nepřeji si, abys jel hromadnou dopravou, rozumíš?“ Přísný pohled i slova značila neoblomnost. Pravidla byla pevně stanovena, jinak to být nesmí. Ani jediná naděje na odmluvu, ale Usagi se přece jen pokusil.
„Ale máš přeci tolik práce, zvládl bych…“
„Rozumíš, Usagi?“ Zavrčel prudce. Ještě jediný protest a zatrhl by mu vyjít ven úplně. Cítil se plně odpovědný za chlapcův stav a tak jej opatroval možná až s fanatickou touhou jej udržet v klidu a ještě lépe doma na lůžku, kde se nemohl ani nedopatřením odřít. Avšak uvědomoval si, jak absurdně jedná vzhledem k tomu, že Usagi byl dospělý muž, jež by měl vědět, co je pro něho samotného nejlepší. Pokud to tak bylo a on si mohl dovolit námitky, nedělal to z respektu k světlovláskovi. Být mu na obtíž bylo to poslední, co by si přál, proto jen přikývl, otočil hlavu a políbil Kioshimu obnažené bříško tak, že kůži jemně vsál a poté olízl, němě se jí omlouvajíc. Rád by se mazlil, netuše, proč má nyní potřebu tolik dokazovat cit k druhému, když dříve se k němu spíše nutil, aby neurazil. Snad ze strachu, že o blonďáka skutečně přijde, i když důvody k obavám neměl. Nevěděl o nich.
„Děkuji,“ přitakal blonďák na černovláskův souhlas a posunul se na matraci níže, aby si mohl také lehnout a cítit intimně tělo chlapce vedle svého. Zvolna jej nadzvedl a poté opřel o své rameno. Stále byl výš, než ušák, ale vyhovovalo mu, být takto blízko. Přikryl je oba důkladně a ne proto, aby skryl jizvy, nýbrž chlad už hladil jeho pokožku a on si mohl domyslet, že do mladšího se již vsakuje zima. Políbil ho do vlasů a poté nezvykle propletl jejich prsty v sevření dlaní. Už to značilo, že přijde něco neočekávaného, něco vážného. Usagi zpozorněl.
„Vždycky Tě budu milovat, ušáku. Ať se stane cokoliv, ty pro mne budeš na prvním místě. Neumím si přestavit, že bych Tě ztratil, zlomilo by mi to srdce, zemřel bych. Jsi mi vším, chci, abys to věděl, Usagi.“ Mluvil tak naléhavě, až se chlapec polekal, co se stalo. Otočil se na Kioshiho. Právě vyzrazená přiznání lásky mezi nimi byla stále, ač do té doby nevyřčená, ale Usagi doufal, že pořád natolik jistá, že se nemusí vyslovovat nahlas. Tohle jej zmátlo, copak světlovlasý pochybuje o jeho lásce k němu? Proč to řekl? To měla být samozřejmost, černovlásek to vnímal stejně, ale postrádal potřebu o tom mluvit. O to více jej děsily blonďákovi důvody.
„Děje se něco, Kioshi? Proč bys mě měl ztratit? Neopustím Tě, miluju Tě. Nikdy Tě neopustím, slibuju,“ přísahal Usagi a natáhl se pro polibek na rty, jímž se pokusil modrookého přesvědčit, že neexistuje příčina, proč by se měli rozdělit. Kdyby jen tušil, že to bude on, kdo poruší všechny sliby, co ještě přestoupeny nebyly. On nepodvedl, mohl si dovolit zavazovat se přísahami. Avšak byl nesvůj a jako by bylo zaseto první neviditelné sémě pochyb a jemu v mysli zůstala tichá hrozba, že všechno nemusí být takové, jak se to jeví. Kioshi neodpověděl, jen polibek opětoval. Odvrátil tvář, aby černovlásek nezahlédl slzu.
Leželi pokojně, odpočívali, tulíc k sobě těla prahnoucí po teple a ujištění, že to napětí mezi nimi, kdy o sobě poprvé nevědí vše a to tajemství má úmysl odloučit je, je jen iluze. Nebyla. Něco se stalo. Poprvé to Usagi hmatatelně vnímal. Nezeptal se, měl strach z odpovědi.
***

„Dobré ráno, Kioshi,“ pozdravila plavovlasá slečna, jíž po tváři přejel pobavený úšklebek. Mohla se takto tvářit, neb si uvědomovala, že má mladého ředitele v hrsti tím, co zná o jeho orientaci. On si zajisté nepřál, aby se onu skutečnost, že je zaměřený za stejné pohlaví, dozvěděl i někdo jiný. Bylo by to velice nemilé, no ne? Bavila se tím.
Ráno ještě ani nestačilo roztáhnout křídla a blonďák, jakmile vysadil milence u jeho psycholožky, jej ještě upozornil, aby mu po skončení sezení dal vědět a poté se vydal sem, na místo schůzky s Kazumi. Přesto, kým oba byli a jak moc se jim příčilo setrvávání v zapadlé uličce, kde jedinými jejími obyvateli byly odpadky, krysy a Ti, jímž nevadila přítomnost ani jednoho, si uvědomovali, že je zde nemá šanci někdo zahlédnout. Všudypřítomný puch ještě podtrhoval nahořklý kouř z blonďákovi zapálené cigarety, kterou si labužnicky vychutnával, snad aby dal najevo, že jej situace nemůže vykolejit. Klam. Halil jej vkusný tmavý oblek, krémová košile a kravata barvy jeho duhovek přitahovala všímavost nejvíce. Opřen zády o jednu, mechem porostlou, zavlhlou zeď polorozpadlého domu, vyčkával, až žena předhodí, oč jí v tomto rozhovoru jde. Nebo spíše, co požaduje za své mlčení. Možná nebezpečí z přepadení a okradení oba ignorovali, věnujíc si navzájem pozornost. Kioshi, ani Noriko nepotřebovali na místě zůstávat déle, než bylo nutné, avšak plavovlasá slečna muže ráda škádlila, i když jeho klid jí velice rozčiloval. Jakoby snad nebylo možné jej vydráždit k hrubému slovu a to ho jen uvítala.
„Dobré? Není na něm nic příjemného, Noriko. Asi Tě zklamu, ale vážně nejsem rád, že Tě mám zase na očích. Tak opomeneme zdvořilosti a přejdeme k věci, spěchám,“ odbil ji, nevěnujíc jí jediný pohled, i když ona si dnes dala na svém zevnějšku viditelně záležet. Dokonale nalíčená, jemně a křehce, vlasy rozpuštěné, nakroucené do pravidelných prstýnků a oděna v přiléhavém světloučce oranžovém kostýmku, zvýrazňujícím štíhlost jeho postavy, pevná prsa i zadeček. Každý muž by se za ní otočil, i kdyby už tak nebyla veřejnosti dost známá. O to hůř to pro Kioshiho vypadalo. Snažil se vypadat klidně, nad věcí, že jej v žádném případě nemá co rozhodit, ačkoli opak byl pravdou. Byl právě natolik nervózní, aby si kuřivo zapálil a tak slabý v kolenou, že se raději opřel o stěnu. Co je v sázce si uvědomoval, o to více jej strašily případné následky, kdyby se mu nepodařilo Noriko přesvědčit. Ta k němu vykročila jistým, elegantním krokem, pokoušeje se nedat znát, jak ji světlovláskova arogance irituje. Stanula přímo před ním, hledíc mu do tváře, pozorujíc kouř stoupající od úst. Nasadila ublížený výraz.
„Copak jsem Vás minule nepotěšila, pane řediteli? Nevidíte mne rád?“ Pronesla výsměšně s narážkou na jejich sex. Byl to sex, milování se to ani nepřibližovalo. Poté udělala překvapené gesto, přiloživši si dlaň na rty. „Ach, já zapomněla, promiňte. Vy máte raději mladé černovlasé umělce, že? Třeba ten… jak se jen jmenoval,“ uměla výborně hrát, avšak bylo to příliš vyumělkované. „Shinseki, že? Usagi. Roztomilé jméno. Povězte, říkáte mu zajíčku? Králíčku? Jakpak na něj voláte, když ho chcete opíchat? Ty jeden…“
„Drž klapačku!“ Ruka Kioshimu vystřelila instinktivně do vzduchu s úmyslem trestat za takovou troufalost. Pevně stiskl útlý zpěvaččin krček, jakoby chtěl slavíkovy zamezit v dalším hlasitém projevu. Pobouřila ho její drzost, kdyby se vysmívala pouze jemu, pochopil by to, ale ona ponižovala Usagiho, který s tím neměl pranic společného. Dávala mu tak najevo, že o jejich vztahu ví z fotografie, kterou ukradla z jeho kanceláře. Myslela si, že blonďák má chlapce jako hračku. Proč jen všichni nedůvěřovali skutečné lásce? Nejspíše se to do dnešního světa nenosilo, když má bohatý muž milence bez toho, aby nebyl penězi vydržovaný a potřebný jen pro chvíle, kdy se musí uspokojit. Nikdo netušil o něžných polibcích, o slzách, slibech, opatrném hlazení a surovém milováním, kterým si oba dokazovali vzájemné city. Svět to nikdy nepřijme, alespoň ten jejich ne. Kioshi povolil sevření, které ani nebylo tak bolestivé, jako spíše varovné, aby si žena dávala příště pozor, co mluví. Odvrátil se od ní a típl nedopalek. Již byl dočista klidný.
„Usagiho do toho nepleť. Je to mezi námi. Řekni si, co chceš, dostaneš to, ale nemám v úmyslu se nechat vydírat, Noriko. Zaplatím Ti za Tvé mlčení čímkoliv. Takže co? Peníze? Má podpora? Propagace? Podíl ve firmě? Je mi to jedno.“ Blonďák chtěl mít setkání co nejdříve za sebou, ženina společnost jej stresovala, když si vzpomněl, že kdy byl v ní. Jakkoli se pokoušela udělat dojem, jemu připadal odporná. Byl ochoten obětovat hodně, jen aby unikl zájmu veřejnosti, ale hlavním důvodem, proč nestál o zveřejnění svého poměru s Usagim, byl Hanzo Kioshi starší. Jeho otec. Nedokázal si představit, co by se dělo, kdyby se dozvěděl, že jeho jediný syn je gay. O tom, že by byl vyhozen z domu, nepochyboval.
„Nechci ani jedno z toho, co mi nabízíš, Kioshi. Peníze si mohu vydělat sama, celkem slušně se uživím a o nějaké podíly nemám nejmenší zájem. Odchody mne nezajímají,“ promnula si pohmožděný krk a již nehovořila tak opovážlivě, vědoma si toho, že by to nemuselo skončit tak nevinně, jak to začalo, avšak světlovlasého se nebála, respektovala ho. Stála o jeho přízeň a ještě jistěji tušila, že nabídku, kterou mu dá, on nebude schopen uznat. Možná si na to toho svého umělce příliš vážil. „Chci Tebe, Kioshi. Chci se stát Tvou oficiální přítelkyní, jestli mě dobře chápeš. Ale je mi jedno, jestli…“
„Zbláznila ses?“ Vyjekl, neb něco takového by jej nenapadlo. To ne! Byl v šoku, ani nestihl nic namítnout. Jeho srdce se sevřelo tísní, to nemohla myslet vážně. Vždyť věděla, že ho ženy nepřitahují, tak proč?
„Nech mě, prosím, domluvit,“ ohradila se ostře plavovlasá a pokračovala. „Hra končí, pane řediteli. Stejně bys to nemohl tajit do smrti, Tvoji rodiče si budou žádat vnouče a dobrou manželku svému synovi. Když se vzdáš toho chlapce, bude to vyhovovat nám oběma, ale jestli si ho chceš nechat, nevadí mi to. Snesu dokonce i pomyšlení, že bys se mnou spal z donucení. Chci si Tě vzít a …“ Kioshi neposlouchal, jeho svět se přestal točit. Ztuhl a zíral do ničeho. Nepřijatelné. Nikdy. Použila slova, že si může Usagiho „nechat“, jako by byl věcí, nábytkem, zvířátkem na mazlení. Jak on jí nenáviděl. Takhle se nemůže rozhodnout. To je příliš vysoká cena, ona chtěla jenom vliv a společenské postavení, jak ubohé, on by se pro ušáka vzdal obojího. Brala a nic nenabízela, avšak modrooký už věděl, jak to dopadne. Nemůže nechat Usagiho, kterému ráno slíbil, že pro něj vždy bude na prvním místě, aby nyní stál stranou a díval se, jak se jeho milenec žení s ženou a za ním si pro sex odskočí, jen když se mu to bude hodit. Takto jej nikdy nezneuctí! Miluje Usagiho, ať si Noriko vyžádá jeho život, on ušáka nikdy neopustí. Následky vezmi čert i rodiče, kteří tuhle lásku nepochopí. Ne! I kdyby měli být světem zatracení, lynčováni lidem i bez domova, bez přátel, bez všeho, co do teď znali, Kioshi je ochoten to postoupit. Tak silná byla jeho náklonnost k druhému, všeho se vzdá, jen jeho ne. Svého ušáka ochrání za každých podmínek, nikomu nedovolí je ani násilím rozdělit. Usagi je jeho a Kioshi zase patří Usagimu. Nesmí připustit, aby je někdo zničil, ať jsou okolnosti jakkoli nepříznivé. Byl rozhodnutý.
„To neudělám, Noriko. Najdi si jinou oběť svého zhrzeného ega. Nevezmu si Tě, miluju Usagiho. Ty to ve své omezenosti nikdy nepochopíš. S tímhle nikdy nevyhraješ, je mi zle, už jen když se na Tebe dívám. A kdybych se jednoho dne přece jen odhodlal oženit, rozhodně to nebude s Tebou. Je mi líto,“ řekl neústupně a zpražil ji zlým pohledem pohoršeného člověka. Jak si vůbec mohla dovolit s ním takto mluvit? Skutečně se mu dělalo nevolno už jen při pomyšlení, že by s tou ženou měl sdílet jedno lože. Jeden omyl byl až dost.
Noriko to bohužel čekala, ačkoli nehodlala ustoupit. Stanovila své podmínky, nehledě na jeho urážky mu dávala chvíli, aby si to promyslel. Ovšem nedoufala, že to udělá, na to byl příliš zatvrzelý. V tom, že mu přímo nezakázala vztah s tím černovlasým chlapcem, mu přeci ustoupila až dost. Mohla chtít víc. Stála o to, aby se o ní mluvilo jako o paní Hanzo, o fotografie v novinách, o články, o setkání s významnými lidmi, o přízeň Kioshiho rodičů. Dala by mu syna, byť by ji on sám nikdy nemiloval, nebyla to od ní už tak dost velká oběť? Měl by být rozumný a zahodit použitou hračku, kterou beztak nemůže vlastnit navěky. Dříve nebo později budou stejně rozděleni. Byl to Kioshi, kdo nic nechápal, ne ona.
„To jsi vážně takový hlupák, Kioshi? Prokazuji Ti tu laskavost. Vyděláme na tom oba dva. Copak ty nestojíš o rodinu? O potomka, dědice firmy? Tvůj otec by byl rád a já akceptuji fakt, že jsi gay, žádná jiná žena by to nikdy nepřijala. Mysli! Co Tě čeká, když zůstaneš s tím klukem? S ním si dítě neuděláš, tak už…“
„Přestaň se tady ponižovat, Noriko!“ Utnul ji konečně a poté promlouval spíše tiše a rozvážně. „Dávno jsem se smířil s tím, že nemůžu být otcem. Nebylo to snadné, ale je to tak. Neznáš mě, tak mě laskavě nesuď. Usagi, on je… miluju ho víc, než svůj život. Nestojím o nic jiného, než o něj. Nikdy ho nenechám být „tím druhým“. Bohužel, nemohu Ti vyhovět za žádnou cenu,“ ukončil svou řeč a oběma bylo jasné, že jeho názor se již nezmění. Mohla by ho přemlouvat tisíckrát, on byl zamilovaný. Vše bylo marné. Plavovlasá Kazumi k němu přistoupila a sklopila pohled k zemi, jakoby se styděla za to, co po blonďákovi požadovala, když jeho city byly jen čisté. Nic víc. Ale ona nebyla zvyklá prohrávat, proto mu dá ještě šanci, ještě jednu, poslední. Než ho připraví o toho, koho tak urputně ochraňuje.
„Ještě o tom přemýšlej, Kioshi. Aby to nebylo příliš unáhlené tvrzení. Za dva dny, tady. Budu čekat, jak ses rozhodl. Doufám, že zmoudříš, kvůli nám oběma.“ Blonďák nechápal, proč si tolik dokazuje, jak je laskavá, když mu vlastně nedává na vybranou. Povzdychl si a zavřel oči. Neustoupí.
„A když nepřijdu?“ Tvářilo se to jako nevinná dětská hra, kdy porušení pravidel znamenalo tak nanejvýš rozboření bábovek z písku, nebo odmítnutí party kamarádů. Kéž by to tak bylo, tady šlo už o hodně. Tohle byla hra na opravdu vysoké úrovni a nikdo nechtěl prohrát. Karty byly již vyloženy na stůl, nutno uznat, že Kazumi měla samé výhody, čekajíc na mužův tah, aby jej poté mohla obrat o všechno. Líbilo se jí být vládkyní osudu, paní situace, rozhodující o budoucnosti jiných. Všechno nebo nic.
„Přijdeš.“
To bylo poslední slovo, co mezi nimi padlo. Kioshi nemluvil, nemohl nic říct, ačkoli i jí mohlo být jasné, že i bez ohledu na to, co je v sázce, se blonďák nepodřídí a chlapce nezradí. Ovšem, že se s ním mohl rozejít. Povědět mu, že už ho nemiluje a jen ze sobectví ho odvrhnout, aby mohl druhý den plnit stránky novin svým zasnoubením s Kazumi Noriko. Pousmál se, bylo to směšné, tímhle by zničil nejen černovláska, ale i sebe. Noriko dávno odjela, ale on zůstal. Přemýšlel nad tím, to ano, byl by šílenec, kdyby to nechal okamžitě plavat. Přece jen, šlo tu o budoucnost jich obou. I Usagiho se to týkalo, měl mu o tom říct? Ale to by musel vyzradit i to, že jej podvedl. Jak? ´Promiň, ušáku, ale užil jsem si s někým jiným? ´ Ne, ne, ne, to už bylo moc. Dýchal rychle, vnímal slabost, padal na kolena. Kioshi cítil, jak na něj dolehlo vyčerpání a dlouhodobý stres. Všechno najednou se proti němu spiklo. Starost o Usagiho, práce, schůzky, tajení nevěry, nedostatek spánku, neměl dokonce ani čas se najíst, k tomu ty ušákovi sny. Dnes ráno jej dokonce obvinil, že by mu byl schopný ublížit. Nic nestíhal, otec na něj tlačil v některých zakázkách, nové projekty ještě nebyly schválené, vyskytl se problém s financování mrakodrapu v centu, jednání s odbory, s plánovači, s architekty. Už nemohl dál. Zvracel by, kdyby měl co. Ani nasnídat se nestihl, přestože sám jídlo Usagimu připravoval, on neměl chuť. Nutně tomu musel utéct, daleko, pryč, kamkoliv.
Ušpiněnýma rukama sáhl do kapsy kalhot pro mobilní telefon a s cvaknutím jej otevřel. Na tapetě se objevila usměvavá tvářička lemovaná černými vlasy a s velkýma hnědýma očima. Jak se jí má jenom dokázat vzdát? Teď, když jsou si oddání tak, jako nikdy jindy? A tak ho to napadlo. Jestli má být konec, vezme Usagiho s sebou. Bude to mít sice nedozírné následky, ale stejně tak to může být to nejkrásnější, co je kdy potká. Vyťukal číslo volaného a přiložil si mobil k uchu.
„Dashi? Tady Kioshi. Něco bych od Tebe potřeboval, příteli. Snaž se, prosím, nerozzlobit…“

***

„To bude pro dnešek všechno, pane Shinseki.“
„Děkuji, dnes to bylo příjemné sezení, doktorko.“
„Těší mne to. Připadáte mi šťastnější, než kdy dřív. Vydařila se Vám výstava?“
„Ach, ano. Prodal jsem jedenáct pláten, nemohlo to být lepší. Děkuji.“
„Mám z Vás radost, snad se Vám bude dařit i dál. Ten Váš přítel, Kioshi, je moc milý chlapec. Pozdravujte ho ode mne.“
„Chlapec?“ Usagi se zamyslel, blonďák je starší než on, zdaleka to není chlapec. Chtěl ženu vyvézt z omylu, ale zarazil se. Suzume. „Ehm, ano, ano, budu ho pozdravovat, bude rád,“ odpověděl rychle s očima přimraženýma k podlaze, neb se přistihl, že lže. Na výstavě se vrabčák představil, jako jeho přítel a ačkoli se to ušák pokoušel ještě zvrátit, bylo pozdě. Kdyby se nyní přiznal, že tomu bylo jinak, doktorka by z toho jistě nadšená nebyla. Krom toho, dnes neměl v úmyslu na ni být hrubý, když si povídali jen velice formálně o tom, jak se mu daří, o jeho zlých snech a o faktu, že za dva týdny nastupuje na univerzitu. Měl z toho trochu strach, tolik věcí se změní, bude studovat, zlepšovat se v tom, co umí, ležet v knihách. Uklidňoval se tím, že aspoň nebude myslet na to, že mu modrooký tolik schází, když je v práci. Uvidí se ještě méně. Začne mu nový, dosud nepoznaný studentský život. Naplňovalo jej to očekáváním.
Velmi pomalu se začal zvedat z pohovky, jež pod každým jeho pohybem nepříjemně skřípala, jak mačkal luxusní kožený potah. Snažil se, být opatrný a přitom nenápadný, což nešlo tak dobře, jak by si přál. Natsumi jej se zájmem pozorovala, nechápaje co tolik zdržuje jeho odchod. Jindy byl pryč dříve, než skončila návštěvu. Každý pohyb byl prováděn s ostražitostí, dával si záležet, aby se mu nic nestalo. Nechtěl být pro Kioshiho přítěží, dost na tom, že už teď se o něj stará jako by byl malé dítě. Podepřel se raději v lokti, než o dlaň, kterou se bál pro zmrzačení zápěstí použít, aby si nepotrhal stehy. Natolik zaneprázdněný sám sebou si ani nevšiml, že se žena zvedla ze židle, snad s úmyslem mu pomoci, přišla k němu blíž a vzala ho za ruku, jíž se nepodpíral. Uchopila jej velice nešťastně za předloktí a její ruka sklouzla po dlouhém rukávu, jímž skrýval rány, až na zápěstí. Usagi vyjekl bolestí, přičemž mu instinktivní ochranitelský pud velel stáhnout paži k tělu, ve snaze si ji chránit. Zavřel oči a jemnou pavučinkou řas se mu nepodařilo prozradit slzy, zadržel je. Svalil se zpět na pohovku, poranění natisknuté na prsou.
„Pane Shinseki! Jste v pořádku?“ Ač by se nyní její pomoc nesetkala s odporem, ona paradoxně ustoupila stranou, vyděšené oči upírala na chlapce, jenž si tiše pro sebe klel a zatínal zuby. Dostala strach, že mu ublížila, ačkoli nic takového nezamýšlela, naopak. Samozřejmé, lidé, kteří dělali ty nejhorší věci na světě, je dělali s dobrým úmyslem.
„Nic mi není,“ ujistil ji zbrkle, přestože jeho stav nasvědčoval něčemu jinému, než tvrdil on sám. I když bolest ještě nepolevila, opět se pokusil postavit na nohy, tentokrát rychleji a jistěji, doufaje, že nebude muset nic vysvětlovat a vyhne se zbytečným otázkám, na které by beztak neodpověděl. O tvém sebeubližování jí nikdy nepověděl, za celá ta léta jejich společných návštěv, nikdy. Ani zmínka o tom, co jej nutí zatracovat krev ve jménu úlevy od psychického trýznění, napáchané na něm v dětském věku, kdy si jiní hrají. On dětství neměl, stejně jako postrádal některé emoce spojené s rodičovstvím, starostlivostí a něhou při milování. Co mu nebylo vštípeno jako chlapečkovi, už se naučit nedovedl, možná spíše nechtěl, aby nikdy nezapomněl, kým kdy býval, přestože zapomenout znamenalo jeho spasení.
Jakmile už stál na nohou, ač to bylo jen nejisté, podíval se na Natsumi, zatímco ona si bedlivě prohlížela jeho paži, jakoby o ni snad měl v momentě přijít. Stehy se naštěstí nehnuly a ani to nekrvácelo, což mohl soudit jen dle toho, že rudá neprosakovala obvazem. Přesvědčil se o tom sice pouze letmo, nechtěl, aby viděla jeho slabinu.
„Už půjdu, nashledanou příští týden,“ popřál a aniž by se ohlédl, vrazil ke dveřím právě ve chvíli, kdy ženě zazvonil telefon. Nesnášel tu melodii, nezměnila ji, avšak děkoval jí, neb tušil, že jinak by se jej pokusila zadržet. To poslední co ještě slyšel, bylo, že se tiše ohlásila do mobilu, jakoby nestála o pozornost a poté zacvaknutí zámku ve dveřích, když odcházel. Byl na nich připevněný malý kovový štítek, zašlý časem i léty, kdy na něm bylo vyryto stále totéž, co se Usagi nikdy neobtěžoval číst. Proč také? Stačilo mu, že znal její křestní jméno. Stálo tam: Soukromá psychologická poradna. Kazumi Natsumi.

***

Před tepaným železným plotem se stejně zdobenou malou brankou, naproti přes ulici, stál jemu dobře známý automobil, jež na něj už čekal bez toho, že by musel napřed volat jeho majiteli. Jako by byli propojeni myslí tak, že druhý bez příkazu nebo přání okamžitě vyhověl potřebám svého milence. S rukou v kapse, aby se nedbale neprozradil, kdyby krev přece jen začala téct, se vydal k vozu, do něhož by zajisté chtěla mít přístup spousta lidí, dívek zejména. Jim to bylo odepřeno, ušák mohl.
Kioshi dnes nepřijel jako obvykle svým firemním stříbrným autem, neb bylo méně nenápadné, než jeho soukromé, ale seděl pohodlně nízko ve své dvou dveřové sportovní Mazdě Miatě bílé barvy s černými závodními pruhy po celé délce kapoty, přes střechu až na zadek vozu. Byl to dárek od jeho otce k dvacátým narozeninám. Jak velkorysé od člověka, který se často chová k synovi, jako by byl nesvéprávný. Nicméně od té doby si blonďák mohl dovolit jakékoliv jiné okázalé auto, na něž by si ukázal prstem, avšak od tohoto nikdy neupustil, snad pro něj mělo zvláštní sentimentální hodnotu. Ukazoval se v něm málo kdy, právě pro jeho nápadnost i rychlost, kterou Kioshi často nedokázal chytře usměrnit. Byl blázen do rychlosti, pokud se jednalo o automobily. Ovšem o to více bylo záhadou, proč se nechává vozit ve starším modelu.
Překvapený světlovláskovou přítomností pomalu obešel vůz, nešťastný, že pro matnost skel nevidí příteli do tváře, aby jej mohl potěšit úsměvem. Otevřel a nasedl do nízko posazeného, měkkého a vyhřívaného sedadla, jako by byl dělaný pro sezení v luxusní kůži. Uvnitř bylo příjemné teplo a částečně vydýchaný vzduch plnila možná až příliš laciná vůně, jež se do skvostného interiéru nehodila. Nejspíše byla vybrána ve spěchu. Usagi se obrátil na Kioshiho a beze slov si od něj vyžádal polibek, přestože se dnes neviděli poprvé. Blonďák mu vyhověl, avšak jakmile na Usagim poznal, že chce políbení prohloubit souhrou jazyků, odtáhl se a zařadil rychlost. Bylo to od něj nepřiměřeně hrubé chování, jež si černovlasý nedokázal vysvětlit a neshledával příčinu jeho odtažitosti u sebe. Opřel se tedy a pozorně, stále tiše si modrookého prohlédl. Upravený, jako vždy. Všechno v nejlepším pořádku, sako, košile, kravata. Sjel pohledem níž, až na kalhoty, u nichž měl blonďák mokrá a ušpiněná kolena, jakoby klečel někde ve stoce. Jeho Kioshi ale nemusel před nikým klečet.
„Co se Ti stalo?“ Zeptal se s klidem, jak nechtěl vypadat příliš starostlivě a ukázal na mužovi zničené nohavice. Jeli celkem klidně, předstíraně Kioshi snad nespěchal zpět do práce. Dokonce se jej ani nezeptal, jak dopadlo sezení, či jestli je v pořádku. Nic.
„Upadl jsem.“ Hlas to byl rázný, jakoby chtěl chlapci odseknout, aby se nestaral. Usagiho to rozesmutnilo, ten chlad a odměřenost. Snad se na něj blonďák nezlobil kvůli ránu. Chtěl něco říct, ale netušil co. Absurdní, neumět zapříst hovor s člověkem, který je Vám nejbližší. Zastyděl se a raději pohlédl z okýnka. Pokud mu o tom Kioshi nechce říct, nebude vyzvídat. Ticho bylo nepříjemné, ale zdálo se, že blonďák nad něčím usilovně přemýšlí a tak mu ani nepřijde zvláštní, že oba mlčí. Očividně byl myšlenkami docela jinde, než u černovláska. Ten to chápal, kvůli němu musel modrooký opustit práci, aby ho vyzvedl. O schůzce s Noriko samozřejmě nevěděl vůbec nic. Náhle se řidiči ohlásil hovor. Usagi znervózněl, nerad viděl milence telefonovat za volantem. Kioshi si toho byl vědom a nechtěl vyvolávat nikam nevedoucí hádky, proto usadil přístroj do držadla uprostřed palubní desky a zapnul hlasitou konverzaci, jakkoli by to pro ušáka mohlo být nepříjemné, přičemž dal Usagimu prstem na rtech jasně najevo, aby se neozýval. Jakoby to snad nebylo jasné. Černovláska bodl ostrý osten žárlivosti a zlosti, že s ním blonďák neprohodí kloudného slova, zatímco má v úmyslu se vybavovat do telefonu. Mlčel.
„Hanzo, slyším.“
„Tři dny! Blondýno, tři dny! Musel jsem kvůli Tobě odložit spoustu důležitých…“
„Já vím, omlouvám se. Tak co? Uděláš to?“
„Záleží na tom, co za to.“
„Dashi, nemám náladu slovíčkařit. Tak uděláš to pro mě nebo ne?“
„Řekni, blondýno, už jsem Tě někdy zklamal? Jen se bojím Tvého otce. Bude zuřit, až se to dozví. Nechci být obětní beránek, raději bych jel s Tebou.“
„To bys chtěl moc. Vyrovnáme se, až se vrátím, ano? Skus to s mým otcem vydržet. Hlavně mu neříkej, kde jsem. Poslal by pro mě armádu.“
„Heh, o tom nepochybuju. Nechtěl bych být v Tvojí kůži. Jsi blázen, ale i přítel. Takže to mám u Tebe, Kioshi.“
„Děkuju, Tadashi, moc si toho vážím. Spoléhám na Tebe. Děkuju.“
„V pořádku. Dej mi vědět, až přistanete. Je mi jasný, že tam nejedeš sám, že ne?“
„Na sedadle spolujezdce si vezu s sebou to nejkrásnější stvoření na světě. Dám vědět, ještě jednou díky. Končím.“
„Ty jeden bastarde a mě…“ Kioshi utnul hovor a usmál se. Poprvé od doby, co Usagi, nyní velice zmatený nasedl do vozu. Měl tolik otázek. Jeho milenec odjíždí? Kam? Proč? Kdo byl ten muž, jež nazýval světlovlasého blondýnou? Chtěl by jet s ním? Co pro Kioshiho znamenal? Co vůbec ten hovor měl za smysl? Černovlasý se najednou cítil odhozený, jakoby se jej nic okolo nesmělo týkat a on byl poslední, kdo měl právo se něco dozvědět. Cožpak mu už Kioshi vůbec nedůvěřuje? Ale uvnitř vnímal rozlévající se teplo, když jej řidič před mužem, kterého oslovoval Tadashi, nazval tím nekrásnějším na světě. To jej potěšilo. Rád by poznal skrytý význam jejich konverzace, ovšem v momentě mu byl odhalen, když se na něj Kioshi obrátil s radostnou jiskrou v očích.
„Pověz, ušáku, už jsi byl někdy v Evropě? Bude se Ti tam líbit. Odlétáme za dvě hodiny.“

***

Byl to útulný pokoj. Dalo by se říct, že vypadal téměř domácky a přívětivě pro velkou, spořádanou postel s lehkým závojem starorůžových nebes, přísně stažených černou stuhou k masivním dřevěným sloupům, jež je podpíraly. Přikrývky byly taktéž slabé, spíše naoko, než že by jejich účelem bylo něco zahalovat, či snad dokonce hřát. Žluté, ale nikterak výrazně, jakoby vše v místnosti mělo být prosté a sporé, aby dalo vyniknout hlavnímu půvabu, jenž v podobě rudovlasého chlapce, stála uprostřed. Okna byla zatažená těžkými brokátovými závěsy zdobenými vytlačovanými ornamenty, neb venku se na město dávno snesla tma, avšak světla z ulice zde nebyla vítaná, nahrazujíc je intimní osvětlení několika svíček připevněných na vytapetovaných zdech. Zde se prolínala doba minulá s vyzývavou moderní. Vše k sobě ladilo až s jakýmsi zvráceným pedantstvím, jakoby obyvatel pokoje byl despotický generál, co vyžadoval důkladnost nejen od lidí, ale i od prostředí.
Všechno vybavení a nábytek měli budit dojem starožitnosti a zajisté to také byly cenné a vzácné kusy, dovezené speciálně pro tento nejdražší pokoj v nočním klubu. Vyřezávaná drahocenná dřeva, přepychový porcelán i keramika, křišťálový lustr. Přesto se zde dalo dýchat, jako doma. Líbivě naparfémovaný prostor vzrušoval i bez pohledu na téměř odhalenou krásu vyhublého těla, jehož zrychlené dýchání způsobovalo u klienta tlak v rozkroku.
Hnědovlasý, elegantně oblečený mladý muž, sedící klidně v rohu místnosti v komfortním širokém křesílku z dovozu, nespouštěje kousavý zrak z chlapce mlčel a jen pokuřoval. Měl všechen čas na světě, zaplatil za celou noc, neměl důvod spěchat. Avšak dnes se zdál rozrušenější, než kdy jindy, snad byl znepokojený, že nyní bude mít více povinností, které mu ani nenáleželi, neb jej přítel požádal, zda by jej zastoupil ve funkci ředitele firmy. Vyhověl mu, ač kvůli tomu podstupoval mnoho rizik spojených s vlastními odchody, ale cítil, že jakmile uspokojí jeho přání, možná mu bude blonďák zavázaný a všimne si, že je jím milován. Vlastně ani netušil, co si od toho sliboval. Muže ovšem nejvíce rozčílilo, že světlovlasý neodletěl sám, jak on doufal, ale ještě se mu do telefonu přiznal, že si sebou někoho bere. Muže? Ženu? Vyjádřil se o něm jako o stvoření, ač nádherném. Tak přeci jen, Kioshi někoho měl. Bolelo jej na hrudi, že není tím, kdo má tu výsadu jej těšit. Žárlil a záviděl té osobě, jež se směla modrookého dotýkat, líbat jej, hladit a milovat se s ním. Milovat se. Milovat se s ním. Povzdychl si a odvrátil od chlapce pohled, jakoby se ho už nabažil.
Chlapce zklamalo, že se od něho odklonily oči zákazníka, ačkoli se dnes pokusil vypadat co nejlépe, bez ohledu na to, co jej čeká v příštích hodinách. Podvědomě vycítil, že se muž něčím trápí, ale jemu, jakožto zboží nebylo dovoleno otázek, i když by se dalo říci, že si právě s tímto klientem byli bližší. Tadashi byl jeho stálý kupující už dlouhou dobu, což se projevovalo v chování, ale i v drobných dárcích, jež mu muž přinášel kdykoliv zatoužil po návštěvě a rudovlasého tyto maličké pozornosti nesmírně těšili, neb se díky nim cítil, že na něj skutečně někdo myslí i jinak, než na děvku, co vyžije a odhodí stranou.
Stál tiše, tvář sklopenou k podlaze ve stydlivém gestu a prsty obou rukou propletené do sebe, spuštěné podél těla dotýkající se v oblasti slabin. Zima mu pro nedostatek ošacení kupodivu nebyla, přestože on byl navlečený do extrémně kratičkých, černých, latexových kraťásků, jejichž lesk odráželo světlo svící. Byl naboso a svršek nehalilo téměř nic, až na tenký pruh látky stejného materiálu, který se táhl přes hrudníček, aby zakryl jen bradavky a na zádech byl sepnut nastavitelnou karabinou. Jinak do pokoje vyznívala jen jeho lehce dostupná nahota, kterou však tento muž náležitě ocení nemalými penězi určenými jen jemu. Tak to bylo vždy, když odcházel, nechával mu velkou částku, byť byl dole v recepci již ohodnocený patřičnou sazbou. Proto jako jiní prodejní chlapci v klubu, mužovu společnost neodmítal, naopak si k sobě vytvořili vztah, kdy Tadashi už vyžadoval pouze Suzumeho intimitu. Nikdy ne jiného.
„Pojď ke mně, vrabečku,“ vyzval jej najednou hnědovlasý a chlapci kdo ví, proč poskočilo srdce, že byl tak příjemně osloven prvními jeho slovy, co vstoupil do pokoje. Červenovlasý tento rituál znal, věděl, co bude následovat a všechna slova důvěrně znal, i když důvody nikoliv. Pomalu se vydal k muži, přičemž nezapomněl jemně vlnit boky a dát tak na obdiv své tělo. S pohledem stále sklopeným, počkal, až se Tadashi natáhne a zabije doutnající nedopalek v nedalekém popelníku na jednom vyřezávaném stolku. Poté se ochotně vyhoupl mužovi do klína, kde se usadil a opřel se o tělo halené sakem. Mazlivě se o něho otřel, položivši si hlavu na jeho rameno, vdechujíc vůni předraženého pánského parfému. Pokrčil své dlouhé, štíhlé nohy, jež tak často skrýval pod širokými kalhotami, v kolenou a doslova se poskládal Hagurovi v náručí, vychutnávajíc si jeho blízkost. Byl poslušným zvířátkem, tak zvedl paži a omotal ji muži kolem krku v milém objetí. Nechal se chovat jako nemluvně, protože Dashi ho mírným kolébáním utěšoval, přestože ještě nebylo proč.
„Nikdy mě nepřestane mrzet, jak moc Ti ubližuji, chlapče,“ promluvil k němu, věnujíc mu chlácholivé políbení do voňavých vlasů. „Je mi to moc líto, nerad Ti způsobuji bolest.“
„Netrapte se tím, pane Haguro, to nic. Potěšit Vás je moje práce, bez ohledu na to, jak,“ zašeptal tichounce červenovlasý s tváří stále schovanou v mužově oděvu. Vždy se mu takto omlouval, jakoby neustále trpěl výčitkami svědomí, ačkoli se nikdy nedokázal udržet, aby chlapce neporanil. Haguro Tadashi byl zvláštní člověk. Někdo se zdálo, že bojuje sám se sebou, když zraňoval, mučil, týral, bil. Kdekdo by jej mohl nazvat bestií, ale Suzume ne, ten ho jen litoval. Jednou mu muž vyprávěl, že byl zamilovaný také do chlapce, světlovlasého, jen o rok mladšího, ale už s ním být nemůže, neb jeho láska není opětována. Možná proto, pomyslel si Suzume, možná proto musí tolik ubližovat jiným, když i ten světlovlasý muž ubližuje jemu samotnému, byť ne fyzicky. Soucítil s hnědovlasým, nějak dokázal vytušit, jak se cítí a náhle si nebyli tak cizí. Oba byli nechtění a tak hledali útěchu u sebe.
„Mám Tě moc rád, vrabečku. Moc rád,“ přiznal Tadashi a za stálého kolébání hubeného chlapce objal. Byla to pravda, nelhal. Věděl, že je spojuje neviditelné zvláštní pouto, které ale nikdy nebude láskou. To si uvědomovali oba, ani jeden toho druhého nemilovali a přece ta náklonnost a ohleduplnost se jako vyšší cit tvářila.
„Odpustíš mi, někdy?“ Zeptal se, byť pravou odpověď znal. Zlo nemůže být odpuštěno.
„Prominul jsem Vám všechno. I to, co jste ještě neprovedl, pane. Jsem tu pro Vás. Chci Vás potěšit, jak jen umím, nebojte se. Vezměte si mne bez výčitek, jsem Váš.“ Těmito slovy se mu chlapec zcela oddával. I kdyby to tak nechtěl, tak to udělat musel, jinak by se neuživil. Ale jemu to popravdě nevadilo. Patřit někomu je úžasný pocit, ačkoli prožívaný jen na kratičkou chvíli. Suzume i Tadashi zde dávali najevo své druhé tváře, své dočista jiné osobnosti, než o jakých věděla veřejnost. Vrabčák byl jindy drzý a vyzývavý, ale teď se tulil s mazlivostí ztraceného kotěte a hnědovlasý, co se ukrýval za svou humornou, ochranitelskou masku se brzy vyjeví jako krutý a surový násilník, zdánlivě postrádající soucit.
„Děkuji Ti, Suzume. Tak běž a rozestel postel. Počkej tam na mě, než se svléknu.“
„Dnes ne. Prosím, dovolte… dovolte mi odstrojit Vás,“ požádal zdvořile vrabčák, neb opravdu chtěl z čirého důkazu své přízně pomoci druhého vysvléct a přitom se bezděky pomazlit s pevným tělem muže, bez hrubosti, kterou mu Tadashi brzo způsobí.
„Pokud chceš,“ dovolil hnědovlasý a pomalu postavil štíhlého na koberec, sám vstal a usmál se na červenovlasého, aby jej ujistil, že ho to rozradostnilo. Jen málokdy mu prodejní chlapci prokazovali tolik úcty a iniciativy, jako právě chlapec, proto ho měl nejraději.
„Chci,“ ubezpečil jej mladší, sáhl po klopách jeho saka a pomalu jej obešel, aby ho mohl stáhnout z Dashiho svalnatého trupu a odložit na opuštěné křesílko. Haguro mu ochotně vycházel vstříc, snaže se, aby s tím chlapec neměl tolik práce. Obdivně si Suzumeho prohlížel, jeho úzká ramena, která snášela kousance jen nerada. Jeho pruhem latexu zahalené bradavky, jež mnohokrát tisknul zuby tak silně, až na jazyku vnímal železitou chuť krve. Líbil se mu chlapcův piercing na levé bradavce a často uvažoval o stejném šperku sám. Dále rudovláskovo ploché, až propadlé bříško, které když vážně hodně stiskl, zatlačil na žaludek a vrabčák se začal dávit. Někdy skutečně zvracel a to se potom omlouval za to, že pošpinil lůžko. V kraťáskách schovávaný penis se vždy ztopořil jen zpočátku, neb následující muka nemohla být pro něj vzrušující. Ladné tenké nožky si Tadashi nechával přehodit na ramena, když se do toho uzoučkého tělíčka odstával silou. Úplně se zasnil, až si nevšiml, že Suzume mu již svlékl košili a pracuje na pásku oblekových kalhot.
Rudovlásek se vší opatrností, aby oděv nepoškodil, zbavoval muže nohavic a musel si kleknout, aby s nimi dostal dolů i boty s ponožkami. Dashi laskavě zvedl jedno, poté druhé chodidlo v ulehčení snahy chlapci, který se o něj staral s takovou něhou. Vnímal i jisté, nepatrné doteky, kdy se Suzume pokoušel ukrást si pro sebe několik chvil tepla a důvěrnosti, byť se snažil být obezřetný, aby si toho hnědovlasý nevšiml. Bohužel, ale Tadashi to nekomentoval, ty doteky jej vzrušovaly, což dokázovalo i jeho naběhlé mužství, když se vrabčák dostal k jeho spodnímu prádlu. Zkoumavě jej políbil přes látku, až hnědovlasým projel impuls touhy.
„Už to zvládnu, postarej se o postel,“ přikázal mu najednou Tadashi, protože si nepřál být jemně laskán. On vyžadoval bolest, slzy, prosby a krev. Jinak jej nebylo možné uspokojit. Chlapec tiše poslechl, vstal a rychle rozestlal přikrývky, přičemž se sám oprostil od sporého ošacení, které bylo na těle velice nepříjemné, neb bolestivě stahovalo jeho probouzející se úd. Odložil kraťásky i s tím čímsi přes hruď na okraj nočního stolku, zatímco se Tadashi taktéž zbavil nepotřebného a přišel k němu. Rudovláskův rozkrok pokrývalo jemné černé chmýří.
Nyní oba nazí, vzrušení a zkušení v tom, co přijde, stáli naproti sobě, hledíc si vzájemně do očí. Avšak byl to mladší, který na muže vztáhl ruce jako první a silně se na něho natiskl, dožadujíc se rtů. Vpil se do nich bez ostychu, chtivě, pažemi pevně objal Dashiho vypracovaný trup, zlehka jej hladíc na zádech. Oproti němu bylo chlapcovo tělo křehké, zranitelné, snadno poškoditelné, ale on již věděl, jak drsnou sílu si může dovolit, alespoň tak, aby nelámal kosti. Spolupracoval s vrabčáčkovým jazykem, jenž mu dorážel na ústa a dostával se dovnitř. Ano, vrabčák dělal přesně to, co se po něm chtělo, ale muž nebyl zvyklý na zdlouhavé něžnosti. Jejich pulsující penisy se o sebe s každým pohybem otíraly, umocňujíc tak touhu po sexu. Hnědovlasý byl samozřejmě tělesně vyvinutější než mladý chlapec a podstatně tvrdší, takže jakmile si rudovlasého přitáhl za zadeček blíž k tělu, chlapce jeho úd tlačil do bříška. Nestěžoval si však, ani když byl surově pohozen na postel, jako coura co je hodná jen opovržení a dříve, než by si jej muž začal stavět do polohy na čtyři, otočil se Suzume na záda, aby mu to znemožnil. Jakmile spatřil bestii v Tadashiho očích, bylo neuvěřitelně riskantní mu vzdorovat, ale on to přesto udělal, i když si tím vysloužil bolestivou facku přes tvář. Nebál se a silně zavrčel, když se za ním muž dostal na matraci, zatímco rudovlasý se pokusil vymanit se silného stisku jeho paží. Ne, ještě nechtěl, pokusí se zkrotit zvíře. Dashiho nehty se mu zarývaly do kůže, když si ho chtěl přece jen otočit tváří do polštáře, aby do něj mohl ihned hluboko přirazit. Suzume mu to nedovoloval a zmítal se.
„Ne! Přestaňte!!“ Vykřikl a muž se zarazil, jakoby nerozuměl, proč se vrabčák tolik brání. Oba dýchali rychle, strnuli na krátkou chvíli v nehybnosti, než se chlapec podepřel a vyhoupl se na kolena. Náhle byl muži tváří v tvář, jako jemu rovný. Natáhl ruku a jen opatrně jej pohladil po tváři. „Ššš, to bude dobré, klid. Ublížíme si oba. Dejte mi…“ Políbil Hagura zlehka a druhou rukou sáhl k mužovi do klína. Poposedl si a nadzvedl se. Tadashi vyčkával, co po něm bude mladší požadovat, nechtěl čekat. Potřeboval si ho vzít, ale něco v těch jeho světle čokoládových očích ho přimělo ještě setrvat. Srdce mu bušilo jako zvon, nejraději by mu to už udělal. A potom to ucítil. Suzume na něj zvolna dosedal, bez přípravy, i když Tadashi si ho většinou roztáhl alespoň na jeden prst. Kňoural, bolelo ho to, ale raději se tomu vystavil sám, dobrovolně, než by se nechat trýznit prudkým náhlým přírazem, bez citu, nevědě jak hluboko to ještě stačí, než chlapec začne krvácet. Zdlouhavě dosedl na penis hnědovlasého a vnímal ho uvnitř sebe jako tvrdé, cizí těleso, které ho brzy zmrzačí zevnitř tak, že se nebude moct dlouho potom hýbat. I s tímto byl smířený.
„Promiň,“ hlesl omluvně Tadashi, okamžitě sáhl pod chlapce, sesadil ho ze sebe, odhodivši jej stranou na břicho. Popadl ho rychle za vystouplé boky a přisunul si jeho zadeček blíž. Suzume zatnul zuby, oči pevně zavřel, aby neslzel. Pak ucítil, jak mu muž surově roztáhl půlky a tvrdě do něj pronikl.
„To bolí, to bolí!“ Uniklo mu přes sevřené rty, snažíc se vydýchat brutalitu, s níž vzápětí začal hnědovlasý plenit jeho sevřené útroby. Pohyby byly prudké, rychlé a hluboké, kdy z něj násilník téměř v celé délce vycházel a ještě dříve opět rozrážel jeho konečník, aby ho mohl celého naplnit. Chlapec lapal po dechu, vzepjal se na pažích, až nakonec těžce stanul na všech čtyřech. Bolest projela celým jeho tělem, když se ozvalo plesknutí kůže o kůži a mužovo ztopořené přirození do něho proniklo, jak nejvíce to bylo možné. Rychlost s jakou si byl přivlastňován, byla nemilosrdná a jakmile se vrabčák udržel pouze na pravé paži, levou dlaň si přitiskl na podbřišek a mohl pro svou vyhublost zřetelně vnímat Tadashiho žalud uvnitř sebe, jak se v něm pohybuje. Napadlo ho, že asi tak nějak se cítí matka, když poprvé ucítí hnutí dítěte v břiše. Opravdu to i ji tak bolí?
Extází posedlý hnědovlasý též věděl, že je to na chlapci přes pokožku na podbřišku znát a také se rukou dostal pod něho. Nádherné, cítil sám sebe v Suzumem, chtěl víc, zatlačil prsty více do svalu na jeho bříšku, přičemž nepřestával zuřivě přirážet. Jednu paži pod ním, druhou přesunul po jeho zádech až na útlou šíji a ohryzek. Rudovlasý se nadechl, neboť mu brzy bude přívod kyslíku odepřen, sotvaže dlaň pevně sevřela jeho krk. Muž ho rád přidušoval, snad v tom spatřoval zvrácenou rozkoš, což se nedalo říct o týraném, který to vše tiše snášel. Byl rád, že se ještě udrží při vědomí, jak spodní část jeho těla ovládala palčivá neutichající muka a dýchací trubice byla zbavena své funkce vést vzduch do plic. Snášel to a přes rty, jež postrádaly hlas, si mělce šeptal.
„Má mě rád. Víc ubližuje sobě než mně. Nebolí to, nesmí to bolest. Jeho to bolí víc. Bolí ho to víc, než mě. Není to jeho vina, není to jeho vina, není…“ docházel mu dech, zoufale potřeboval povolit sevření hrdla. Jeden příraz prudší než druhý, bolest, mdloby, krev stékající po stehnech se vsakovala do matrace. Dashi stále silněji vrážel své prsty do už tak propadlého chlapcova bříška, snad se tím sám uspokojoval, ale vrabčákovi orgány to nenesly dobře, bouřily se mu v těle, jakoby protestovaly proti takovému zacházení. Nebylo divu, bestie, jež je utlačovala, přestávala být člověkem, jak se bolestně pomalu blížila k vrcholu.
Tadashi s očima zastřenýma vzrušením se ještě rozběsnil, vnímaje, že do chlapce nyní klouže snadněji, což muselo být nepochybně díky krvi z natrženého konečníku, nezvyklého na takovou krutost. Podíval se níž, aby svou mysl nakrmil i slastným obrazem svého zakrváceného údu, jako by vrážel ostrou čepel přímo do chlapcova srdce. Znovu a znovu a znovu. K jeho smůle ovšem zaměstnán přírazy poněkud opomněl přestat tolik tlačit na chlapcův hrtan. Ten se začal dusit a rudnul se tváři. Pokusil se zákazníka varovat, že už zachází příliš daleko, ale nedostal k tomu příležitost. Chytil Dashiho ruku a zkusil ji silou ze svého hrdla strhnout, přestože se nedal tak snadno a sevření ještě zesílil. Už… už…to bude. Suzume omdlel.
Když o několik okamžiků později muž vyvrcholil do bezvládného těla, jež nekladlo vůbec žádný opor, po tvářích už mu stékaly slzy, které snad litovaly chlapce pod ním. Uklidňující se nestvůra dávala světu znát, že je stále lidskou bytostí, schopnou cítit, plakat, ačkoli to byla paradoxně ona, kdo nejvíce zraňoval, jen pro pocit absolutní nadvlády nad tělem mladšího. Nedal se ovšem ničím vykompenzovat ten požitek, kdy na rudovláskovi realizoval své zvrhlé představy a plnil jej částí sebe. Mohl své semeno považovat za dar, jenž mu věnoval na oplátku za poskytnuté vášně. Opatrně, jakoby snad bylo možné vrabčákovi více ublížit, z něj vyšel, přidržujíc si jeho pánev v poloze, kdy už nemá šanci mu jakkoli uškodit. Poté ho zlehka položil na zakrvácenou matraci, obraceje jej proti sobě, aby mu mohl změřit tep. Přitlačil dva prsty na jeho krční tepnu a potěšeně zjistil, že kromě zvýšeného tlukotu je jinak v pořádku. Usmál se, když jej líbal na čelo.
„Vím, že mi to nikdo neodpustíš, vrabečku. Mám Tě rád, jsi úchvatný, chlapče,“ zašeptal mu do vlasů, neustále roníc slzy. Neobratně se přesunul do kleku, pohlédl na noční stolek u postele a sáhl do první zásuvky v něm, jež se se skřípotem pootevřela. Věděl naprosto přesně, co hledá a nehodlal být tak chladný, že by pokoj opustil dříve, než by se o Suzumeho postaral. On ho nevnímal jen jako prostituta, hodného pohrdání. Dal mu přece to, proč přišel, zasloužil si, aby se k němu někdo choval s úctou. Ze šuplíku vytáhl dva hebké sněhobílé ručníky a jeden z nich roztáhl, aby mohl chlapce utřít. Jemně mu nadzvedl nohu v lepším přístupu k jeho zraněnému zadečku, odkud už začalo vytékat kdysi bílé sperma, nyní krví znehodnocené a třísnit ještě více lůžko. Tadashi pomalu otíral tělesné tekutiny, jež špinily chlapcovu krásnou pokožku, dávaje pozor na konečník značně vykazující známky krvácení. Zahojí se to, nebylo to poprvé. Druhým ručníkem si poté očistil rozkrok.
Již oblečený, upravený a zase ten muž s veselou, upřímnou povahou neschopný komukoliv ublížit, se Dashi skláněl nad vrabčákem, přísným pohledem studoval napáchanou škodu. Červenovlasý se brzy probudí, zarudlý podbřišek, na něž tlačil prsty příliš silně, po sobě zanechá nehezkou bolavou modřinu, dlouho se léčící. Bylo mu mladšího velice líto, avšak nejednal by jinak, kdyby měl příležitost. Už musel odejít, vědom si toho, že Suzumeho utrpení ještě náležitě neocenil, sáhl do pravé náprsní kapsy saka, kde krom mobilního telefonu nahmatal také tenkou peněženku a cosi zvláštního, jež tam dříve nenosil. Vzal to do dlaně a prohlédl si kradenou nádheru nečestně ukradeného přívěsku na zlatém řetízku. V tomto matném světle se snad třpytil ještě více, poukazující na písmeno K v kamíncích zasazených též do zlata.
„Kioshi, nejspíš už nikdy nebudeš můj,“ povzdechl si hnědovlasý, když si v paměti vybavil dnešní telefonní hovor. „Na sedadle spolujezdce si vezu s sebou to nejkrásnější stvoření na světě.“ Pevně sevřel přívěsek v ruce s očima upřenýma na spícího chlapce. Jaký mělo smysl vlastnit připomínku na toho, který nikdy nebude opětovat jeho city. V tom případě se podstata přívěsku, jenž měl plnit funkci talismanu, změnila na něco, co spíše trpce upozorňuje na fakt, že blonďák má jiného či jinou milovanou bytost. Tak co s tím?
Nakonec odložil přívěsek na noční stolek a zatížil jím značný obnos bankovek, zanechaných jako osobní pozornost červenovlasému chlapci se jménem ptáčka. Snad jemu poslouží lépe, než Dashimu, i kdyby jej měl prodat. Zajisté měl vysokou cenu.
Ještě než odešel z pokoje, naposledy něžně pohladil Suzumeho po tváři, přes pohmožděný krk, prst táhl i kolem bradavky s piercingem, kterou obkroužil a sjel k pupíku, dál po rozpáleném podbřišku. Zastavil se až u penisu, kde ruku stáhl. Úsměv.
„Brzy nashledanou, vrabečku.“ Poté už hnědovlasého muže pohltila temnota, když zmizel za dveřmi, jakoby se hanbil, že bezbrannému ptáčátku odtrhl křídla. Jemu též scházely.