Pekelný anděl – 11 – Před bouří (část 2.)

*** Titivillus

Stavba Králičího ráje postupovala pomaleji než minule, ale vše se zatím dařilo. Doslechl jsem se i o večerní návštěvě a v hlavě už připravoval vše potřebné. Její přítomnost mě příliš netěšila, ale byl jsem si jistý, že Cassiel bude schopen odolávat jejím intrikám. Sešel jsem o patro níž do veliké jídelny. Po obvodě byla zdobena sloupy a těžkými závěsy. Podlaha byla kryta hladkými dlaždicemi s nepravidelným vzorem kamene tmavé barvy. Uprostřed místnosti byl těžký a dlouhý stůl se zvířecími nohami a mnoha polstrovanými židlemi.
Pro tuto příležitost se mi však místnost zdála nevhodná. 'Příliš mnoho prostoru.' Zamyšleně jsem se procházel po druhém patře a snažil se najít vhodnou místnost. 'Ah!' Konečně jsem objevil perfektní místo. Jednalo se o středně veliký balkón hned naproti trůnnímu sálu. Vlastně to byla jeho součást a do místnosti se vcházelo dvojicí postranních dveří. Přejel jsem prsty po kamenném a masivním zábradlí s jednoduchými sloupky. V hlavě jsem si už kreslil rozvržení a umístění nábytku.

***

„Titi!“ zavolal na mě starý lord, když jsem dvěma šotkům ukazoval, kam mají dát ozdobnou vázu.
„Lorde Kasdeyo.“ Uklonil jsem se mu.
„Přípravy na večeři?“
„Ano, chcete se také zúčastnit? Stůl je dost veliký pro čtyři.“
„Ne, dík. To potěšení se s ní otravovat nechám andílkovi. Já ji stejně nezajímám.“ Naklonil se ke mně a zašeptal: „Mám jen jeden osobní problém a nutně potřebuji tvoji pomoc.“
Tiše jsem se zasmál. „Jen dám ještě několik rozkazů a hned přijdu.“

***

Napadlo mě, že lord potřebuje pomoci s výběrem ponožek. Vzpomínám si, jak se se mnou jednou hádal o tom, že ponožka je ponožkou, dokud má spodní část. Zaťukal jsem na dveře a vstoupil.
„Jdeš tak akorát na veliké finále!“ zavolal na mě Kasdeya a kličkoval ke mně okolo hromádek rozházených ponožek. Postavil se mi za záda a natáhl ruce. „Který pár si mám vzít?“ Oba byly úplně stejně černé i střižené.
„Myslím, že vzhledem k pří … Ah! Lorde!“ křičel jsem, když mě povalil na postel a chytil ruce, abych mu nemohl vyklouznout.
„Promiň, Titi, ale moje trpělivost právě došla. Koukáš mi říct, co se děje, hned teď!“
Jeho sevření ještě zesílilo.
„Teď není nejvhodnější doba … “
„Ne!“
„Prosím, vydržte ještě chvilku!“
„Mám dost čekání! Chci odpovědi a to teď hned!“ Ve svém hněvu si neuvědomoval, jak moc svíral moje ruce.
„Lorde!“
Políbil mě a jeho jazyk agresivně pronikal do mých úst. Bylo mi to až nepříjemné. Snažil jsem se mu vymanit, ale jeho sevření ještě zesílilo, jeho stisk byl jen kousek od lámání kostí.
Náhle mě pustil a já zase mohl dýchat. Lapal jsem po duchu jako ryba na suchu a chvílemi jsem i kašlal.

„Tak co? Kdo je lepší?“
„Jak kdo?“ Nerozuměl jsem.
„Nehraj hlupáka! Vím moc dobře, že jste se za mými zády líbali!“ Seskočil z postele.
„Můj lorde, já bych nikdy … “
„Vypadni!“
„Lorde!“
„Vypadni!!“ Uchopil mě za vlasy a mrštil ke dveřím. Nejspíš by mě i nakopl, kdybych se rychle nezvedl a neutíkal. Slyšel jsem už jen prásknutí dveří. Ruce se mi třásly a na nohách jsem se sotva držel. 'Musím to vysvětlit! Musím!' Chtěl jsem se vrátit, ale bál jsem se.
'Ne … Není vhodná doba … Chvíli počkám … Uklidnit … Ano … musím se uklidnit … Všechno se dá vysvětlit … ' Urovnal jsem svoji rozhozenou vizáž i mysl, jak jen to šlo a pokračoval v přípravách večeře.

*** Cassiel

Čekal jsem na její přílet na hlavním nádvoří. U okraje pavučiny ji očekával Utukk a pár vojáků. Čistě formální záležitost. Chtěl jsem si tuhle příležitost náležitě užít, a tak jsem se vystrojil. Měl jsem světlý oblek s bílou košilí a světle modrou vázanku. Pohledem jsem zkontroloval naleštěné bílé lakýrky a znovu se podíval k obloze. Vzduchem se nesl řev wyrma, který ohlašoval příchod zvaného hosta.
Na zemi přistála skupinka wyrmů. Pět z nich patřilo lady Sonnilion. Ta seděla na vyšňořeném wyrmovi, který musel mít sílu jako válečný typ, aby unesl všechno to zlaté zdobení plné drahokamů a jiných vzácných šutrů. Ona na sobě měla rudé šaty a korzet jí zakrýval jen spodní část plných ňader. Dolní část korzetu, který byl součástí šatů, odhalovala její ploché bříško a její nohy vykukovaly z rozparků po obou stranách šatů. Hlavu jí zdobil jednoduchý drdol ozdobený zlatou čelenkou-korunkou, z něhož visely volné prameny vlasů jako vodopád.
Z uší jí visely dlouhé střapaté náušnice a okolo krku měla jednoduchý a těsný náhrdelník, jehož ústředním motivem byl rudý kámen ve tvaru růže. Dlouhou síťovitou rukavici měla jen na levé ruce.
Zbytek lidí jsem naprosto ignoroval, uchvátila mě, a to kompletně proti mé vůli.
„Lady.“ Sklonil jsem se a políbil jí ruku. „Jsem rád, že jsem se nikoho neptal na váš vzhled. Musel bych je totiž všechny nechat uvěznit za šíření lží nejvyššího kalibru.“ řekl jsem, když jsem se zvedl.
Lehce se zasmála. „To je od vás tak milé.“
'Tak! Na co teď narážela? Na můj překvapivě upřímný kompliment nebo představu narvaného vězení?' Osobně jsem vsázel na možnost „c“; obojí. Nabídl jsem jí rámě a doprovodil ji až k jídelnímu balkónu.
„Jako lord bych měl hosty poctít něčím lepším než jen tunou ošklivého kamene.“ Uvědomil jsem si nudnou šeď.
„Obávám se, že v celém pekelném království by se nenašla ozdoba, která by vás dokázala zastínit.“ odpověděla zdvořile.
„Rád bych měl vaši jistotu.“ Upřímně jsem se na ni usmál, zalichotil jsem jí.

U dveří do trůnního sálu a také naší jídelny nás přivítal Titivillus. Uklonil se a uvedl nás dovnitř. Prostor byl od špinavého sálu oddělen závěsy a zamezoval i zbytečné ozvěně.
„Doufám, že se vám menu bude zamlouvat.“ Pomohl jsem jí si sednout. 'Odkdy jsem já ten pán Pozorný?' Problesklo mi hlavou, když jsem si sedl. Něco mě k tomu nutilo, nebo jsem to dělal ze své vlastní vůle? Myšlenky jsem však musel odsunout stranou, podávala se večeře. 'Mentální poznámka: Udělit kuchaři metál. Mentální poznámka číslo 2: Pokud metály nejsou, tak vyrobit.'
Opravdu se vytáhl, pečený bažant, brambory, čerstvá zelenina, omáčka vonící houbami, dresing na zeleninu a já už nevím co ještě. Pohled na zeleninový talíř, kde byly jednotlivé druhy naaranžovány do podoby usměvavého obličeje, se mi hned dostal pod kůži. Skoro jsem to chtěl zalít do skla a nechat někde vystavit.
Ani jsem si nevšiml, kdy se Titi vypařil. Během večeře jsme pak vedli nezávazný rozhovor týkající se hradu, stěhování a okolní krajiny. Sluhové odnesli poslední zbytky jídla a donesli nám novou láhev červeného vína.
Nalil jsem nám oběma sklenici a zeptal se: „A teď upřímně. Co vás napadne při spojení: 'Anděl = pán démonů'?“
Zamyšleně se na mě podívala.
„Klidně řekněte, že by jste na něj nevsadila ani pětník nebo že je dávno po aprílu.“ Zakroužil jsem vínem ve sklenici.
Přemýšlela.
„Na místní poměry je to velmi neobvyklá kombinace.“ řekla diplomaticky. „Ale vy jste chtěl znát můj názor.“ Položila sklenici na stůl a zadívala se mi do očí. „Byla bych zvědavá.“
„Oh.“
„A co vy? Co si myslíte o nás démonech?“ Laškovně obkroužila prstem hrdlo své sklenice.
„Hmmm … Jste celkem zajímavá rasa. Bohužel za svůj krátký čas zde jsem ještě neměl příležitost poznat vaši kulturu ani zvyky, mohu však říct jen to, že se zde nikdy nudit nebudu.“ Významně jsem na ni pohlédl, nedal jsem jí však nic jasně najevo.

Oplatila mi ho úsměvem, ale ten mi už jisté náznaky dával. Zadíval jsem se do sklenice s vínem a začal přemýšlet. 'Ta ženská má okolo sebe zvláštní kouzlo. Mám chuť dělat jen to, co mi říká. … To se ještě uvidí.' Znovu jsem se na ní podíval a přistihl jí, jak usrkla vína. Pozoroval jsem, jak polkla a sledoval ji ještě o dost centimetrů níž. Ve výhledu nic nebránilo.
'Krásná je, o tom není pochyb. Co se však pod tvojí kůží skrývá?' Přistihl jsem se, že ve významu slova „kůže“ nemyslím právě kůži, ale její oblečení. 'Asi bych měl přestat pít.'
„Tak mě napadá … “ Chvilku se odmlčela. Čekala na moji reakci, ale žádná nepřišla, a tak pokračovala: „ … Jaké máte plány do budoucna?“
Položil jsem sklenici a opřel se do křesla. Vážně jsem přemýšlel.
„Založit rodinu.“ řekl jsem.
„Cože?“
„Je to první věc, která mě napadla. Nejste jediná, koho občas šokuji, dělám to občas i sám sobě.“ Tiše jsem dodal: „Tedy doufám, že jen občas.“
Usmál jsem se. „Tak či onak se jistě dřív nebo později objeví někdo, kdo bude proti mé volbě. Tudíž budu muset některé plány odsunout na pozdější dobu.“
„Mohu vás ubezpečit, že rod Jang-mi vás bude plně podporovat.“
„Neuděláte si tím mnoho nepřátel?“
„Tohle číslo při výpočtech zásadně zaokrouhluji na tisíce.“
Lehce jsem se zasmál.
„Vaši sousedé z vás musejí mít radost.“ V očích mi poskakovala škodolibá jiskra a ona mi odpověděla zářivým úsměvem.
Chtěl jsem zrovna zase něco říct, když okolím projela démonická vlna v doprovodu padajícího kamení.
„Co se to … ?!“ Prudce jsem se zvedl, převrátil židli a vykoukl z balkónu. Sonnilion mi byla hned po boku. Zdroj energie i kouře byl v severovýchodní části hradu. Na nic jsem nečekal, seskočil jsem dolů a ignoroval zvuk povolujících švů. Měl jsem neblahé tušení. Tryskem jsem utíkal ke skupince vojáků, kteří obklopovali kouř. Dvě vteřiny poté, co se dopředu prodral třetí generál, jsem se tam dostal i já.

„Co se stalo?!“ zakřičel jsem.
„Nemám nejmenší tušení, lorde!“ Vytáhl z pochvy meč a připravil se k útoku. Na zemi ležel celý vršek věže a pod ní dvě rozdrcená těla. Něco vrčelo, a to něco vyrazilo do útoku.
„Pozor!“ Strčil jsem do Utukka a převzal jeho zranění. Rány šly hluboko a bylo jich hodně. Tenhle oblek jsem mohl odepsat. Spadl jsem na záda, ale ani na chvíli jsem z útočníka nespustil oči. Byl malý, rohatý, se šupinatým ocasem.
„To je druhý generál?!“ zavolal vyděšeně dav. Zvedl jsem se a strhl ze sebe roztrhané sako. Koutkem oka jsem zahlédl lady ve vzduchu a přál si, aby se jí nic nestalo. Vojáci mezitím okolo Cresila vytvořili kruh, ale pochybuji, že by jim k něčemu byl.
Vypadal jinak než předtím. Ruka mu dorostla a byla pokryta tmavými šupinami a měla velmi ostré drápy. Rohy mu myslím o něco zmohutněly a ocas byl novinka. Už chyběla jen křídla a byl by z něj dobrý dračí hybrid.
Výhružně ocasem vlnil a slintal. Byl ještě zuřivější než předtím.
„Lorde, nechte to na nás!“ Třetí generál si přede mě stoupl a snažil se mi nekoukat na hruď.
Položil jsem mu dlaň na rameno. „Obávám se, že sekaná je mým oblíbeným jídlem jen v případě, že ji sám vyrábím.“ Jemně jsem ho odstrčil stranou a vstoupil jsem do kruhu.
„Vím, že mě slyšíš, takže uděláme to po dobrým, nebo po … “ Cresil proti mně vyskočil a já se ho pokusil udeřit pěstí do břicha. Jenže byl rychlejší, zaryl mi drápy do masa a odskočil. Zakřičel jsem. „Dobře, chytrému napověz, blbého přizabij.“ Otočil jsem se na něj, byl na všech čtyřech a připravoval se k dalšímu útoku.
V mohutném gestu jsem roztáhl křídla. Nijak ho to neohromilo. Přísně jsem si ho přeměřoval. Začali jsme okolo sebe kroužit. Musel jsem být opatrný. Ta dorostlá ruka mohla skrývat víc překvapení než jen drápy a šupiny. Utukk stáhl vojáky, abych měl dostatečný prostor k manévrování.

Skočil po mně, ale já mu ulétl do vzduchu, i tak jsem se sotva vyhnul jeho dalšímu výpadu. Drápy mě naštěstí jen lehce škrábly. Doskočil na střechu a utíkal po ní, vyskočil na stěnu věže a začal šplhat. Zastavil se na střeše a přikrčil se. Vyčkával na svoji příležitost. Také jsem čekal a přemýšlel, jak ho zneškodnit bez větší újmy na zdraví.
Zaútočil a tentokrát mě sekl do ruky.
'Dobře, řekl sis o to!'
V témže okamžiku jsme se otáčeli a ve stejné chvíli jsme proti sobě vyrazili. Cresil zařval a já také. Vytrhl jsem si pírko, Cresil vytasil drápy. Přibližovali jsme se. Zaútočili jsme, ale já byl rychlejší. Pírko se změnilo v magickou kouli energie a ta pohltila Cresila i se šupinami. Výbuch ho odhodil na zem, kde vyryl menší kráter. Z jeho těla se kouřilo. Kašlal krev a snažil se zvednout.
Démoni okolo nás vytvářeli kruh těl, každý chtěl vidět, jak to skončím. Cítil jsem na sobě nespočet očí a trochu mi z toho běhal mráz po zádech. Jejich očekávání bylo jako tisíce a tisíce tun na mých ramenou. Začínal jsem chápat, co znamená být pánem démonů. Jeden špatný krok a vrhnou se po vás v tlupách i rojích. Přílišná shovívavost není dobrá. Vláda musí být držena rukou nesmlouvavou a tvrdou. Cresil se s námahou snažil zvednout, pořád vrčel, ale aura berserka úplně nezmizela.
'Tak už lehni.'
Vyštekl na mě a já ho odkopl. Znovu se zvedal.
'Nedáváš mi jinou možnost.'
Mlátil jsem do něj hlava nehlava, byť tu jsem přeci jen šetřil. Nepřestal jsem, dokud se on nepřestal zvedat a většina jeho těla se nevrátila do normálu. Jen jeho původně chybějící ruka nezmizela a zůstaly jí šupiny i drápy. Chytil jsem ho pod krkem a hodil Utukkovi do náruče.
„Ošetřit, ještě se může hodit.“
Protáhl jsem si křídla a nechal je zmizet. Nenápadně jsem ostatní pozoroval, ukázka mojí síly i bezohlednosti na ně zapůsobila. Sonnilion se na mě dívala a v očích jí planula touha, nadšení a zájem o moji maličkost. Zalichotilo mi to a dostal jsem chuť si s ní pohrát čistě pro pobavení.

„To byla úžasná podívaná.“
„Opravdu?“ Dělal jsem, jako by její lichotka minula cíl.
„Jste příliš skromný.“
„Ještě chvilku a začnu vám to i věřit.“ Poškádlil jsem ji.
Zachichotala se. Měla zvonivý a příjemný smích. Věděl jsem, že na mě něco bude zkoušet a svádění bylo na prvním místě.
'Tuhle hru mohou hrát dva.'
Nabídl jsem jí rámě a společně jsme odešli do mých komnat na sklenku vína.

*** Titivillus

Když se strhl humbuk, hned jsem běžel na náměstí. Nemohl jsem uvěřit vlastnímu vnímání, můj malý bratříček se změnil ve zrůdu a útočil na Cassiela. Věděl jsem, že nesmím zasahovat. Tohle musel vyřešit Cassiel sám, jinak by nebyl úplně přijat mezi démony jako jeden z nich, obzvlášť když byli okolo i démoni jiného rodu. To, jak Cresila na zemi odkopl a pak mlátil, mě šokovalo. Myslel jsem si, že to skončí jemnějším způsobem. To, jak ho pak odhodil, to, jak se usmíval na tu démonku, to mě štvalo. Po našem společném čase, když měl ztrátu paměti, jsem si myslel, že má dobré srdce.
Nenáviděl jsem se za svou naivitu. Vždycky jsem byl naivní, shovívavý … slabý. Klopýtal jsem chodbou. Kdysi jsem věřil svým věznitelům i tvůrcům, že když budu ten lepší, že nechají Orniase být. Mí nespočetní otrokáři slibovali, že když budu dělat, co se mi řekne, budou na mě hodní. Ve své vlastní hořkosti jsem si uvědomoval svoji naivitu.
'Je Ornias stejný? ...
… Tolik jsem trpěl, jen abych ho ochránil. Proč? Proč? Jsem démon, netvor, monstrum … Proč bych se měl starat o jiné? Je to proto, že mám v sobě anděla? Ale Cassiel je čistokrevný anděl a dokáže být tak krutý. Jsou andělé ve skutečnosti krutí tak jako démoni?'
Myšlenky se mi honily hlavou, srážely se, spojovaly, vytvářely odbory i strany za lepší žití. Nic z toho mi však nepomohlo. Pomalu jsem kráčel ke Cresilovi. Chtěl jsem vědět, jak na tom je. Potřeboval jsem to. Musel jsem to vědět. Jestli je na tom špatně. Zastavil jsem se.
'Jestli zemře … Zabiju Cassiela, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. … Ale … Lord miluje Cassiela a já miluji lorda, jak mu mohu ublížit … ?' Byl jsem ve slepé uličce, ze které však nebylo návratu.

***

„Jak je druhému generálovi?“ zeptal jsem se démona, který vyšel ze dveří, úředním hlasem bez jakéhokoliv zabarvení. Nejvíc ze všeho jsem teď potřeboval si zachovat chladnou tvář.
„Zdá se, že přežije. Je k neuvěření, že krev Berserků ještě žije.“ zamumlal poslední větu a odešel.
Vstoupil jsem do pokoje. Cresilovo tělo bylo obvázané a všude byl pach čerstvé krve. Gestem jsem z pokoje vykázal veškerý personál. Vypadal tak bezbranně, tak zranitelně. Sedl jsem si na okraj postele a pohladil ho po vlasech. Otevřel oči.
„Brat … “
„Tiše, tiše!“ Uklidňoval jsem ho.
„Proč mě bráška mlátil? U-Udělal jsem … něco špatně?“ Upíral na mě oči plné nepochopení a zmatení.
„To … To … “ Co jsem mohl říct? „To byl jen špatný sen.“
„To jsem … rád … “ Na tváři se mu objevil úsměv. „Bál … bál … že bráška … změnil …“ Propadl se do milosrdného bezvědomí.
Sklonil jsem se nad ním a objal ho.
„Neboj, všechno bude v pořádku.“

***

Z místnosti jsem vyšel těžkým krokem. Šel jsem pomalu a přemýšlel nad tím, jak Cassiela zabiji. Jediné, co jsem mohl před sebou vidět, byly Cresilovy oči. Je to malé dítě a tím pro mě zůstane. Žádná zrůda, žádný berserk … nikdo mě nezastaví a můj názor nezmění.

*** Cassiel

Seděli jsme na pohovce a ze světa sprovodili už třetí láhev vína.
„Mohu hádat?“ zeptala se náhle.
„To můžete.“
„Proč jste toho chlapce nezabil?“
„Je to druhý generál a jeho síla se vždycky hodí.“ Usrkl jsem trochu červené tekutiny.
„Ale je to berserk, to je dostatečný důvod ho zabít.“
„Berserk? Pravda je, že mě to slovo napadlo.“
„Zdá se, že nejste s naší historií obeznámen.“
„Už jsem měl možnost si něco přečíst, ale tak daleko jsem nedošel“ Znovu jsem se trochu napil vína.
„Berserkové jsou zvláštní druh démonů. Jsou silně emotivní a snadno se naštvou. Magie jim moc neříká, ale mají obrovskou fyzickou sílu. Podle legend a různých dohadů to jsou potomci jedné dračí rasy, která vládla jistou inteligencí. Jiné pověsti říkají, že jde o úplně nový druh démonů, kteří tu byli ještě za dob Vzniku.“ Napila se vína.
„Tak či onak byli pro nás nebezpeční a tak došlo k válce. Trvala víc než sto let a na jejím konci byli Berserkové zničeni. Jejich největší slabinou bylo páření.“
Přikývl jsem na znamení, že poslouchám.
„Ženy zásadně kladly vejce. Ta byla černá a podobala se kusu hrubého kamene. Vejce je nejdříve malé, ale postupně se zvětšuje, až se z něj vyklube mladý Berserk. Ženy se o vajíčka nestarají a nechávají je v líhních v jeskyních blízko činných sopek. I novorozený Berserk je schopen boje.“

„Zdá se, že o nich máte veliké znalosti. Úžasné.“
„Teď mi lichotíte. Pravdou však zůstává, že jsem se té bitvy zúčasnila a měla možnost jejich líhniště vidět.“
„Ta bitva se musela stát ve vzdálenější minulosti, neboť poslední dobou probíhaly bitvy s anděly. Říkala jste, že páření bylo jejich slabinou. V jakém slova smyslu?“
„Ah, jste velmi pozorný posluchač.“
Usmál jsem se a ona se tiše zachichotala.
„Akt páření není problém, ale až to, co je po něm. Než se z vejce vyklube Berserk, uplyne minimálně deset let, ale klidně i více.“
„Kdy se ta bitva odehrála?“
„Skončila zhruba před pěti sty lety.“
„Hmmm … Zajímavé. Jeho vejce muselo tedy přežít víc než pět set let.“
„Proto je nutné ho zabít.“
Podíval jsem se jí přímo do očí a nadzvedl jemně obočí.
„Čím déle Berserk ve vejci zůstane, tím mocnější a zuřivější se stane.“
„Zajímavé.“
„V takovém případě je naprosto nekontrolovatelný. Bude lepší ho zabít, než se úplně vymkne kontrole.“

Položil jsem sklenku na malý stolek a chtěl jsem jí něco říct, ale jistá vzdálená přítomnost mi v tom zabránila. Přivřel jsem oči a zadíval se do plamene v krbu.
„Jistě už musíte být unavená. Byl to namáhavý večer.“ Zvedl jsem se a s malou úklonou jsem se s ní rozloučil. Nevšímal jsem si jejího pohledu. Měl jsem teď jiné starosti.
Ty starosti měly hmotnou a velmi naštvanou podobu. Volaly mě z hradu až do jižního altánku. Nemusel jsem hádat jejich původ, bylo mi jasné, že je to Titivillus. Stál ke mně zády a díval se do dáli. Ochranný štít se aktivoval a odřízl nás od okolního světa, alespoň v to jsem doufal. Díval jsem se mu na záda a nic neříkal.
„Musíš si to hodně užívat.“
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Nehraj si na andílka!“ vykřikl na mě a ještě pevněji sevřel pěsti.
„Neměl jsem jiné možnosti.“
„Vždycky je víc voleb, jen je ne vždy chceme vidět.“
„Musel jsem být krutý. Jinak to nešlo.“
Bylo ticho, jen vítr jemně hučel mezi průrvami ve skalách.
„Zabiju tě … “
Krutě a tiše jsem se zasmál. Prudce se otočil, připraven k boji. Jenže já byl rychlejší. Přitiskl jsem ho ke sloupu a uchopil za ruce. Z mého těla začala stoupat aura nadřazenosti a plná nebezpečí. I Titivillus ztuhl a nehýbal se. Lačně jsem ho políbil. Bránil se, ale za chvilku přestal. Když už byl dost klidný, pustil jsem ho a zašeptal mu do ucha:
„Budu čekat.“
Odešel jsem a slyšel jsem, jak se Titi sesunul na zem. Nechal jsem ho.

***

Cresilova zranění se ukázala být vážnější, než jsem kdy mohl čekat. Zaráželo mě to, většinou byl druhý den aktivní jako hladová tasemnice. Přítomnost lady Sonnilion mě odváděla od věcí, které jsem chtěl řešit či urovnat. Kasdeya se také zdál být nafouknutý.
'Že by žárlil?' Přišlo mi to od něj roztomilé. U lady se dalo žárlit na ledacos, ale do postele mě nedostala. Oba jsme zůstávali u pošťuchování a svádění. Hlavou mi ještě vrtalo několik věcí. Se vším tím humbukem jsem úplně zapomněl na svou ruku. Když jsem si konečně našel chvilku na její kontrolu, která už beztak měla značné zpoždění, zjistil jsem, že spálenina je úplně pryč. Nedokázal jsem to pochopit. Štípal jsem se do tváří, zda nesním, ale byla to pravda.
Zeptal bych se na to Kasdyho, ale ten se pořád tvářil naštvaně. Říkal jsem si, že jen co lady zmizí, zeptám se ho na to. Taky bych si ho měl nějak udobřit. Další, kdo se choval trochu zvláštně byl Ornias. I z něho jsem cítil napětí, ale to se dalo snadno vysvětlil náhlými zaječími výpady na jeho oblečení či jídlo. Největší starost mi asi dělal Titi. S odstupem doby jsem svého krutého jednání litoval.

Měl jsem opravdu jiné volby? Pokud si svoji vládu nebudu držet ocelovou pánvičkou, budu mít potíže, a nikdo z těch na kterých mi záleží, nebude v bezpečí. To, že se tvrdí, že strážcova volba je nezvratitelná, nic nemění na prostoru pro improvizaci. Můžu být sebesilnější, ale proti spojenému úsilí mnoha rodů toho moc nezmůžu. Předpokládal jsem, že se lady Sonnilion chce jen zalíbit a najít způsob, jak mě svrhnout. Její chování však vypovídalo o opaku.
Semiazas dokonce pomáhal v cvičení našich vojáků a Utukk v něm nacházel podporu. Jeho vrozená nedůvěra mu bránila v bližším kontaktu, ale i tak ukazoval jisté jiskry důvěry a úcty vůči Semiazasovi. Zprvu se mi nelíbil. Jeho zelené oči jako by pořád po něčem pátraly. Měl jsem možnost si ověřit, že je to zvyk při hledání mnoha hrozeb. Jeho ukázka boje s několika protivníky najednou byla zajímavá. Vědomí, že by byl na mojí straně, se mi líbilo.
Byl jsem si však vědom, že takové služby nebudou zadarmo a ani laciné.

Den utíkal za dnem a nic se nezměnilo.

Jak málo jsem věděl, co všechno se má změnit a co všechno bude ztraceno.

A kdo bude objeven.

*** ???

„Již brzy … “