Pekelný anděl – 10 – Před bouří (část 1.)

*** Cassiel

„Hej, hej, hej!“ pokřikoval na mě Kasdy, jak jsem ho táhl k němu do pokoje. „Co to má znamenat?“ Dožadoval se odpovědi, když jsem zavřel dveře.
Umlčel jsem ho polibkem a řekl: „Míň mluv, víc svlékej!“ Chopil jsem se iniciativy, jeho košile byla dole a moje následovala o vteřinu později. Zatáhl jsem ho do postele.
„Odkdy jsi tak nedočkavý?“

„Konečně je trochu klidu.“ Znovu jsem si ho k sobě přitáhl. Zajel mi prsty do vlasů, já k jeho pasu a pak ještě níž. Stáhl jsem mu kalhoty pod zadnici, zvedl se a dokončil mé dílo. Pozoroval jsem ho. Několik dalších jizev zmizelo a pár dalších se k tomu chystalo. Jenom ta jedna, opět ta jedna, tam pořád byla.
Stále mě to bolelo, ale zároveň jsem byl rád. Byl jsem rád, že mám takovou vzpomínku, která mi zabrání v dělání dalších pitomin. Zvedl jsem se, stoupl si mu za záda a objal ho kolem pasu.
„Ooh~.“
Olízl jsem ho u krku a jednou rukou sjel kousek dolů. On pravou rukou objal moji hýždi a lehce stiskl. Zamručel jsem a pohybem ruky víc dolů jsem ho popohnal. Zazubil se a dal obě ruce za záda a zkoušel mi rozepnout kalhoty. Víc jsem se k němu přitiskl, abych mu to ztížil. Lišácky se usmál.
Zip povolil a já po jeho pýše přejel prstem.
Knoflík šel snadno, od prstu k celé dlani je jen palec vzdálenosti.
Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a nepatrně se oddálil. Teplota rostla a tlak stoupal. Kalhoty pomalu sjely dolů. Oba jsme se snažili druhého potěšit. Pomalu se blížil pocit, který jsem si osobně pojmenoval jako „nálož připravena k odpálení“, ale nechtěl jsem to tak rychle.
Proč si to neužít.

*** Kasdeya

Jeho provokace mě překvapila, velmi mile překvapila. Neměl by to být démon, kdo svádí. 'K bohovi s tím! Teď nemám myslet!' Otočil jsem se a zabořil se s ním do měkké postele. Jestli ještě přitlačím, budeme se muset přesunout na kanape, což by nebylo tak strašné, kdyby nějaké bylo po ruce.
Zase moc myslím. Dali jsme si pauzu mezi dvěma divokými polibky. Cítil jsem, jak jeho prsty tlačí moji zadnici blíž. Je trošku nedočkavý, nebo jen zkouší? Čert aby se v něm vyznal. Občas fakt nevím, co chce. V jednu chvíli mě pokouší a v druhé se mě snaží zabít.
Přesunul jsem ruku níž a lehce přejížděl po jeho kůži. Zachvěl se. Ještě níž a ještě níž, hladil jsem ho. Přestali jsme se líbat, chtěl jsem slyšet jeho hlas a vidět jeho tvář. Prsty mi zatínal do vlasů, uchopil jsem je volnou rukou a natáhl je dozadu. Cukal s nimi.
„Kasdy … “
Neodpověděl jsem, jen jsem ho jemně kousl do ucha.
„Ach!“
Líbilo se mu to, líbilo se mu být vězněm. Stačil však jediný pohled do jeho hlubokých očí a věděl jsem, že se dokáže proměnit v zuřivé zvíře, které se nezastaví, dokud nebude ukojeno, nebo snad v jemné stvoření, jehož náruč je měkčí než andělské peří? Prst zajel hlouběji, nemohl jsem ho nechat čekat, nechtěl jsem ho zklamat. Tolik jsem mu dlužil. Svůj život.
'Říkáš, že si nepamatuješ, ale já … ale já tě tam pořád vidím, jako by to bylo včera. Nepamatuješ, nebo … ta vzpomínka vůbec neexistuje? Byla to lež?'
Zrychlil jsem tempo pronikání a přidal prst. Jeho tělo se napínalo a kroutilo. Musel jsem zesílit sevření, vyklouzl by mi. Spoutal jsem jeho ruce kouzelným řetězem a posunul se dolů, k místu, které se dožadovalo pozornosti. Žáčci v první třídě zvedají ruce, my dospělí to děláme trochu jinak.
Uchopil jsem ho a honil. Víc křičel a vzpouzel se. Prsty na nohou zatínal do látky a myslím, že povolilo několik nití. Nebyl jediný, kdo cítil vzrůstající napětí. Stoupalo rychleji než exponenciála, a to ani nevím, jak pořádně vypadá. Zrychloval jsem.
„Aaach!“
Vytáhl jsem prsty a nahradil je. Snažil jsem se na to jít pomalu, ale andílkovo povzbuzování mě přemluvilo. Tam, zpátky, tam, zpátky a rychleji.

***

Hlavní chod jsme měli za sebou, tak co si dát malý dezert a pořádně si ho vychutnat. Olizoval jsem mu bradavky a rukou přejížděl po zadečku, zatímco s druhou jsem propletl naše prsty. Lehce dýchal a byl uvolněný. Políbil jsem ji a pokračoval k té druhé.
Byl jsem rád, že je se mnou. Chyběl mi. Nebo mi chybělo něco jiného? Začínal jsem být zmatený. Měl jsem svého andílka, tak proč jsem si najednou připadal tak … nenaplněný? Jako by … co? Sevřel jsem víc ruku a opřel se čelem o jeho hruď.
Jeho ruka mě pohladila po vlasech.
„Kasdy … “
„Promiň, nechtěl jsem tě tak zmáčknout.“ Povolil jsem sevření. Hleděl jsem do jeho očí a viděl v nich smutek, třebaže se usmíval. Zvedl se a posadil, já zůstal na všech čtyřech. Odhrnul mi vlasy z obličeje a jemně mě políbil na čelo a pak znovu.
'Není roztomilý?'
Najednou mi olízl celý nos. Vyplašeně jsem sebou cukl a narovnal se. „No teda.“ Spěšně jsem si ho utřel a pozoroval jeho obličej. Ten částečně vyplazený jazyk by mohl být součástí uličnického gesta, kdyby mu v očích nehrál chtivý výraz.
Řetěz se utrhl a zvíře začalo běsnit.
Povalil mě na záda a jeho vlasy okolo mě vytvořily síť. Čekal jsem.
Přiblížil se a olízl mi krk a pak mě políbil na hrdlo. V okamžiku doteku mnou projel bodavý strach. Stačilo, aby víc stiskl a mohl jsem se koupat ve vlastní krvi. Když přešel k hrudi, úlevně jsem vydechl.
Proč jsem pochyboval? Proč jsem očekával smrt? Ani když mě nenáviděl, necítil jsem z jeho výpadů takové nebezpečí. Jako by to ani nemyslel vážně, a to tehdy myslel smrtelně vážně. Nevinné gesto a … Co to se mnou je?
Skousl mi bradavku a já zaječel.
„Au!“
„Hupsí.“
„Hupsí?“
Andílek se zazubil a pokračoval. Chtěl jsem se uvolnit, ale něco mi pořád nedalo. Skrývalo se to za rohem vědomí tam, kde se přechází do podvědomí … nebo bezvědomí? Začínal jsem cítit úzkost. Jeho dotek byl tak studený, studený jako smrt. Nevydržel jsem to, povalil jsem ho na záda a uchopil jeho ruce. Po mírném překvapení se na mě vyzývavě usmál. Provokoval a užíval si to.
Dělal jsem to, co vždycky. Necítil jsem žádný rozdíl. Vášeň nás obou byla ukojena, ale pocit tíže mě neopustil.

***

Nevím, jak jsem se tady ocitl, ale stál jsem na holé pláni. Okolo mě byl oheň, mrtvá těla démonů, k nebi stoupal tmavě černý dým a vzduch provonělo hořící maso. Za normální situace bych si dal šálek čaje a v klidu poseděl, ale tohle nebyla normální situace. Přede mnou stál anděl, v ruce držel za pačesy uříznutou hlavu, z druhé slízával krev. Měl přivřené oči, ale dal bych svoji prokletou ruku do ohně, že je to andílek.
Všiml si mě. Pustil hlavu na zem a odkopl ji do strany. Skoro jsem slyšel skandování „Gól!“. Šel ke mně, pořádně jsem mu neviděl do tváře. Ani jsem nedýchal, prostě jsem stál jako solný sloup. Ucítil jsem jeho dech na mém krku. Cukl jsem sebou, něco mi proniklo do těla a něco teplého z něj začalo vytékat. Zaslechl jsem jeho tichý smích. Chtěl jsem promluvit, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku.
Ztrácel jsem rovnováhu a padal a padal. Pořád jsem se před sebe díval a viděl … viděl jsem strop mého pokoje.
Sevřel jsem pevněji pokrývku a kousl se do rtu. Slyšel jsem, jak andílek vedle mě oddechuje, neodvážil jsem se však pohnout.
'Co … Co to bylo? Vize? Předzvěst něčeho?' Ještě víc jsem sevřel přikrývku. Měl jsem špatný pocit. 'Byl to jenom … sen, nic víc.' Snažil jsem se sám sebe přesvědčit. Věděl jsem však, že to na pravdě nic nezmění.

*** Cassiel

Ležel jsem vedle Kasdeyi. Prožili jsme krásnou a divokou noc. Kazilo ji jen jedno zjištění, nedokázal jsem z hlavy dostat Titiho bělostné oči. Pořád jsem je před sebou viděl, což způsobovalo spoustu jiných myšlenek a představ a líbání bylo to nejnevinnější. Jak jsem už řekl, nejsem žádné neviňátko. Když už ale Kasdeya má dva milence, proč bych je nemohl mít taky? Navíc to není jen tak někdo. Na druhou stranu, Titi by s tím asi nesouhlasil. Přesně řečeno by byl vážně proti. 'Miluju vůbec Kasdyho?'
Začínal jsem mít pochybnosti, tápal jsem v mlze. Je milý, pozorný a budí respekt. Taky dokáže být neuvěřitelně roztomilý. Titi je na druhou stranu … prakticky stejný, ale jako by to všechno bral z jiného úhlu. 'Moc myslím a mám z těch událostí v hlavě pěkný maglajs. Musím si utřídit myšlenky.' To se snadno řekne, než udělá. Ne zrovna moc oblečený Titi mě neustále dráždil. Vztekle jsem sykl, zvedl se z postele a zamířil si to do koupelny. Ta se nacházela stejně jako předtím u každého lepšího pokoje. Dveře byly jen ještě zakryty tmavým závěsem a umístěny v rohu místnosti mezi postelí a knihovnou. Potřeboval jsem ledovou sprchu. Vlezl jsem do prostorné vany a pustil ji na sebe.
Když jsem po nějaké čtvrthodině vylezl, byl jsem zmrzlý na kost. Kasdy naštěstí pořád spal. Zrovna se otočil na záda, vypadal krásně. Odhrnul jsem mu z obličeje vlasy, oblékl se a odešel do svého pokoje. Cestou jsem potkal jednoho vojáka, který se postavil v mojí přítomnosti do pozoru. Zeptal jsem se ho na nějaké zvláštní události, ale nic se naštěstí nedělo, až u svého pokoje jsem narazil na překvapení, stál tam třetí generál a spal.
'Hmmm … ' Začal jsem přemýšlet o tom, jak ho probudím, když mi došlo, že neznám nejen jeho jméno, ale pořádně si nevybavuji ani jeho podobu. Sklonil jsem se a zadíval se mu do tváře. Vypadal mladě, tak jako většina ostatních démonů, tmavě fialové vlasy s několika světlými proužky mu sahaly k ramenům a měl je rozježené. Nosil taky na levém uchu dlouhou zlatou náušnici. Byl oblečen formálně v brnění s kruhovými kryty na ramenou. Zbytek pak tvořily jen chrániče kloubů a bezprsté rukavice. Aby dosáhl větší barevnosti, měl okolo pasu uvázanou tmavě fialovou šerpu, jejíž konec mu sahal až ke kolenům.
Na tváři se mi objevil škodolibý úsměv, už jsem věděl, jak ho probudím.

***

Zamručel, pomalu otevřel oči, zamrkal a když si uvědomil, že zírá do stropu a leží na něčem měkkém, prudce se posadil. „Co se to … ?!“ Zmateně se rozhlížel kolem sebe.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal jsem se ho. Seděl jsem u stolu uprostřed místnosti, formálně oblečen v královském rouchu, četl si knihu a neutrálně si ho přeměřoval skrz obroučky brýlí.
Nejdřív na mě jen tak zíral, napnout víc uši, slyšel bych cvakat kolečka. O dvě vteřiny později přidušeně vykřikl, vyskočil z postele a zmateně blábolil. Velmi brzy přestal, protože si všiml, že je jen v trenýrkách. Ztuhl a vydával jen „Ach … já … “ . Zaklapl jsem knihu, položil ji na stůl, sundal si brýle a nožičku přiložil ke koutku úst.
Třásl se strachy a v hlavě se musel modlit, aby jeho smrt byla rychlá. Složil jsem brýle, položil je na stůl, opřel se lokty o opěradla křesel a zapletl do sebe prsty. Tvářil jsem se jako kočka na vypaseného kanárka. „Tvůj trest … “
Když už měl být potrestán, tak si alespoň uchová svoji hrdost, postavil se do pozoru.
„… je tohle.“
Nehnul se, ani nic neřekl.
„Ber to jako svůj trest za neuposlechnutí mého přímého rozkazu.“ Rozpřáhl jsem ruce. „Dal jsem ti příkaz si odpočinout, ale je očividné, že jsi ho nedodržel, jelikož jsi před mým pokojem usnul ve stoje.“
„Takže … ?“ zeptal se po chvíli tiše a nejistě.
„Tohle jsem naaranžoval já.“ odpověděl jsem se spokojeným úsměvem. Navzdory zjištění, že do mé komnaty nevnikl nepozván a ze své vůle, se neuvolnil. Pochopitelné, neuposlechnutí příkazu je pořád neuposlechnutí příkazu.
„Můžeš se obléknout.“
Přikývl a pustil se do práce. Rutinní proces mu pomohl se víc uvolnit. Vzal jsem si do ruky papír, který mi přinesl a znovu si přečetl obsah zdělení.

„Jang-mi, co je to za rod?“
Uklonil se.
„Říká se mu také rod Růže, jelikož ji mají ve svém znaku. Od vašeho sídla se nacházejí na jihovýchodě. Vlastní veliký hrad a rozsáhlé území, většinu ho pokrývá nebezpečná bažina plná různých tvorů, rostlin a mazmy. Podle posledních zpráv je v jeho čele lady Sonnilion a jejím pobočníkem je Semiazas.
Svého času vedli rebelii proti předchozímu lordovi, byli však poraženi. Po své porážce přísahali lordu věrnost. Jejich počet se však samozřejmě během doby klidu zvýšil.“
„Nemluvíš o nich nijak nadšeně.“
„Účelem jejich návštěvy je jistě záminka dostat se do vaší přízně, lorde.“
„A nebo snaha mě svrhnout z trůnu. Jak vlastně normálně probíhá volba lorda?“
„Pokud starý lord ještě žije, je mezi ním a vyzyvatelem uspořádán boj. Pokud je však již mrtev, získá titul lorda ten, kdo si nejdéle udrží trůn a zlikviduje nebo podmaní své nepřátele.“
„A co můj případ?“
„Taková volba je absolutní a nezvratitelná.“
„Blbost! Vše se dá zvrátit, jen se na to musí jít ze správného úhlu.“
„Strážcova volba je nezvratitelná!“ vykřikl na mě v čiré panice.
„A to jako proč?“ zeptal jsem se podrážděně. Zdrojem však nebyl on, ale strážce. Zásadně se mi příčilo skákat podle toho, jak někdo pískal.
„Podle legend je tu strážce již mnoho tisíc let, spíše se však traduje, že už od počátku času. V knihách se dá bohužel najít jen několik záznamů o tom, kdy strážce vybral nového lorda. Je však nesporné, že takoví lordi vytrvali na trůnu nejdéle a jejich síla byla mimořádná.“
„Hmmm … “ zamručel jsem. Připadalo mi to příliš jednoduché. Nějaká obluda mrkne a všichni ji musí následovat? Neměl jsem touhu se stát vladařem. Stačil by mi klid, mír a nějaké pěkné místo na spaní.
„Takže … ta lady Sonnilion by sem dnes ráda přijela na návštěvu, protože by byla poctěna, kdyby mohla vzdát hold novému lordu?“ Zamyslel jsem se.
„Dobře, pošlete jí zprávu, že ji vřele očekávám u večeře.“
Generál se uklonil a chtěl odejít.
„A ještě … Jak se vlastně jmenuješ?“
Chvilku postál a pak odpověděl: „Utukk, jmenuji se Utukk.“ Znovu se uklonil a na moje gesto odešel.

***

Zaskočil jsem i do kuchyně. Personál byl sice velmi zaskočen, ale moje otázky a rozkazy je velmi rychle rozhýbaly. Jen hlavní kuchař, který byl statný démon s úctyhodným rezavým plnovousem, neustále něco mlel. Tuhle o jídle, tuhle o tom, jak zařizoval spíž, potom o špatné a dobré soli. Chodil sem tam po kuchyni a já ho více či méně následoval. Docela mě to bavilo.
Při odchodu jsem řekl: „Za přesolenou polévku nikomu hlavu neukousnu.“

***

Kasdeya se zrovna protahoval, když jsem vstoupil.
„Kde ses mi to toulal?“
„Promiň, musím se však věnovat svým královským záležitostem a večer budeme mít návštěvu.“
„Koho?“ Natáhl na sebe košili.
„Lady Sonnilion z rodu Jang-mi. Byla by poctěna kdyby mohla být v v mojí přítomnosti.“
Kasdy znechuceně vyplázl jazyk a zašilhal. Perfektně vyjádřil moje nadšení.
„Jako nový vladař bych jim mohl dát příležitost se zalíbit. Mohla by to být legrace.“
„Takže to chceš brát vážně.“
„Vtipy si nechám je pro pár vyvolených.“
„Tedy … “ Dooblékal se a sedl si ke stolu naproti mně. „Co to mělo s tím Orniasem znamenat? Proč není ve vězení? A co má znamenat to muzeum? Není důvod, proč ho pouštět na svobodu! To jsi snad zapomněl, co všechno způsobil?“ Zavalil mě proudem otázek.
„O tom vím, nemusíš mi to připomínat!“ Zvýšil jsem hlas.
„Tak proč nám dole nezpívá sólo?“
Mlčel jsem. Nemohl jsem Kasdymu říct, že je to Titiho bratr. Tedy mohl jsem, ale to bych porušil svůj slib a neměl jsem na to ani právo. Jediný, kdo to mohl někomu říct, byl Titi. On jako jediný mohl rozhodnout, kdy a komu to bude řečeno. Nemohl jsem však mlčet.
„Druhá šance.“
„ … “
„Chtěl jsem mu dát druhou šanci. Je pravda, že udělal spoustu … pitomostí, ale to mladí dělávají.“
„Žádný blbý puberťák nebude plánovat královský převrat.“
„Podle místního právního řádu bych mu tam dole měl dělat společnost. Pokud mi byla dána druhá možnost, proč by nemohla být dána jemu?“ Zhluboka jsem se nadechl. „Jeho jednání způsobilo sice mnoho bolesti a starostí, ale výpady proti mně … jsem mu v podstatě odpustil.“
„Odpustil?“
„Zní to zvláštně, ale ano. Dá se to tak říct. Přineslo to sebou mnoho špatného, ale i něco dobrého.“
Mlčel, přemýšlel, v mých slovech byla pravda, ale šlo ji těžko přijmout.
„Ale já mu neodpustil.“
„Tak to vezmi z téhle stránky. Buď může být mučen, což se po čase stane monotónní, a nebo si svůj trest může odpracovat ve veřejné sféře, které nápady nikdy nedojdou.“
Z velikého nádvoří se ozval hluk a pak i řev: „Okamžitě mi vraťte moje slipy!!“
Králíci vzali Orniase na ranní procházku.

*** Ornias

Byl jsem zpocený a utahaný. Jednou rukou jsem se opíral o roh skladu na jižním nádvoří a v druhé jsem držel své ukradené prádlo. „Ti malí bastardi!“ Kvůli nim jsem běhal okolo jako pitomec. Za zády jsem slyšel chichot a známé šeptání. Vrhl jsem dozadu vzteklý pohled. Démoni se však ani nehnuli, svým postojem dávali najevo své opovržení a znechucení nad mojí existencí.
Všichni věděli, že jsem byl ve vězení, důvodů si už navymýšleli na tisíce, nebo si mé spojení s andělovým znásilněním a nedávnými událostmi domysleli. Tak či onak, nevšímali si mě jen ze strachu. Byl jsem osvobozen na lordův příkaz a nikdo si ho nechtěl znepřátelit. Vztekle jsem sykl.

Sedl jsem si na lavičku v jižním altánku. Konečně trochu klidu. Slipy jsem si strčil do kapsy a naštvaně hleděl k horizontu, který zakrývaly skály. Vařil se ve mně vztek a hněv. Nejdřív mi bratr nabídl únik, potom mě ten anděl vytáhl z cely a udělal ze mě králičí chůvu. Ta zvířata mě navíc vůbec neposlouchají, dělají si, co chtějí a pořád tropí hluk. Zastesklo se mi po cele, tam byl klid a ticho a ne chlupatá torpéda.
Přehodil jsem si pramen vlasů za ucho a všiml si, že mám ohlodaný rukáv. „Zatracení … !“ nedořekl jsem. 'Počkám do noci. Ten anděl je pitomec, když si myslí, že mu budu dělat poskoka. Sice mám pořád obojek, ale s tím si snadno poradím. Očividně nezná jeho slabiny.'
Musel jsem však být opatrný, nepřátel bylo sice relativně málo, ale ten tvor dole by mohl být veliký problém.
„Oni tě jen zkouší.“
„Eh? … Cože? Ty?!“ obořil jsem se na svého bratra, který tu stál ve své tradiční sutaně.
„Neber si to tak, jsou to pořád mláďata. Jistě brzo budete přáteli.“ Chvilku mlčel. „Mohu přisednout?“
Odvrátil jsem se, vztekle sykl a opřel si loket o kamenné zábradlí. Měsíc už byl na obloze, ale světlo sem ještě nedolehlo. Titi si sedl.
„Jsem si jistý, že si je nakonec zamiluješ. Jsou hodně chytří a teď tě jenom škádlí.“
„Proč?!“
„To … asi kvůli mně.“
„Eh? A já si vždycky myslel, že lezeš jen tomu šaškovi do postele.“
„Lord Kasdeya není šašek, je jen občas trochu dětinský!“ Rozčílil se na mě. „Mé srdce i tělo patří jen lordu Kasdeyovi. Kdyby však lord Cassiel naznačil, že to je možný způsob platby … “ Hlas mu selhal.

„Copak je v tom nějaký rozdíl? Stejně tě nakonec využijou a odhodí.“ Ohlédl jsem se na něj.
„To není pravda!“ Rozlobeně vyskočil na nohy.
„Ale je a ty to moc dobře víš!“ Otočil jsem se na něj a zamračil se. „Vždycky to tak bylo. Jen to trochu změnilo formu. Míň biče, víc cukru. Efekt je ale pořád stejný.“
„Měl by ses naučit druhým trochu důvěřovat.“
„Věřím jen sám sobě!“ Řekl jsem rozzuřeně.
„Zkus to!“ S tím odešel.

*** Cresil

Seděl jsem na ochozu severovýchodní věže a díval se do dáli. Ustal jsem v tréninku, protože jsem potřeboval pročistit hlavu a taky proto, že jsem chtěl být sám. Vrcholek věže byl ideálním místem. Vál jen jemný vítr, sotva mi rozčeřil vlasy. Pahýl zase svědil. Škubalo, něco v něm škubalo. V hlavě jsem cítil tlak a zvláštní šelest. Jako by někdo šeptal. Podíval jsem se dolů do propasti, byla tam jen nažloutlá tma.
Při vzpomínce na tu obludu jsem zatnul drápy do kamene. Nevím, co to se mnou tehdy bylo, ale … ale ucítil jsem neuvěřitelnou touhu se po tom vrhnout a trhat, drásat a ničit, dokud bych nepadl. Jen stejně veliká vlna strachu a zmatení mě zachránila. Je to zvláštní, ale byl jsem zachráněn strachem, emocí, kterou jsem vždy opovrhoval, kterou jsem považoval jen za znak slabých. Já však byl slabý, selhal jsem … zradil jsem důvěru toho, kdo pro mě znamenal víc než můj vlastní život.
Šepot přešel v řev.

*** Semiazas

Měsíc zrovna vplul do druhé poloviny své cesty, když lady Sonnilion dostala odpověď.
„Lord mi píše, že by byl rád, kdybych ho uctila svojí přítomností u dnešní večeře.“ řekla svému zástupci. Seděla na trůnu z černého dřeva, svrchní část byla potažena karmínově rudou kůží a vrchol s konci opěradel zdobily lebky padlých démonů a rohy. Dáma to byla vznešená, v očích měla svůdný pohled, rudé vlasy byly učesané do složitého drdolu z něhož vedlo šest pramenů vlasů, jejichž uspořádání mohlo připomínat vílí křídla. Do drdolu pak byly zabodnuty dvě zlaté jehlice, které na konci měly dlouhé zlaté střapce.
Stejně barevně laděné šaty s hlubokým výstřihem na obou stranách trupu, dlouhý rozparek začínal těsně pod pasem a odhaloval dlouhé a svůdné nohy. Šaty končily těsně nad zemí a zadní část měla delší vlečku. Doplňkem pak byly dlouhé rukavice, které sahaly až k ramenům a tvořily iluzi rukávů a krásný špičatý náhrdelník, který se táhl v několika řadách dolů, nic důležitého nezakryl. Na nohou pak měla střevíce s velmi vysokým a tenkým podpatkem.
„Není roztomilý?“ Pohlédla za trůn a mé červené oči se na mě zahleděly. Stál jsem kousek za trůnem po její pravé ruce. Mám delší hnědé vlasy svázané do culíku a vpředu mi několik dlouhých pramenů visí přes obličej a zakrývá pravou část. Na svět se vždy dívám klidnýma světle zelenýma očima. Mé oblečení nebylo tak vyzývavé, dávám přednost jednoduché světle béžové košili, hnědým kalhotám s páskem, přes ramena nosívám světlý plášť a nejraději mám boty loveckého typu.
„Prosím, buďte opatrná, lady.“ Dvorně jsem se uklonil. Rozzlobeně se po mně podívala.
„To mi nemusíš říkat!“ rozčílila se, otočila se zpátky a pak klidněji řekla: „Anděl a pán démonů? Tohle bude zajímavé.“
„Opatrnost je přesto na místě, byl vybrán Strážcem. Jeho podcenění si nemůžeme dovolit.“
„Není nikdo, koho bych si neobtočila kolem prstu!“ Prudce se zvedla a udeřila mě přes obličej bičem, který předtím měla na klíně. „Zapomínáš na své místo! Beze mě jsi nic!“
Poklekl jsem. „O vaší síle ani schopnostech nepochybuji, jen upozorňuji na možné nebezpečí.“ Zbytek věty však lady neslyšela, protože odcházela. Neudělat to, možná by si všimla jeho mého zamračeného výrazu.