Pekelný anděl – 13 – Náruč bouře

*** Utukk

Mohl jsem jen zmateně přihlížet tomu, jak lord Cassiel mizí a pak i Ornias.
„Co se tu sakra děje!?!“
Před chvílí mi bylo nahlášeno, že Cresil není nikde k nalezení. Zrovna jsem to chtěl lordovi ohlásit, když zmizel. Potom ta červená záře a nakonec i Ornias. Jestli tohle není apokalypsa, tak to všechno zachrání zmrzlinář, takže proč se nervovat? Pokusil bych se o to, kdyby se jedna hradní věž nesesypala jako domeček z karet a nezačal na nás útočit strážce.
Všichni byli zmatení a nevěděli, co dělat. Považovali jsme ho za svého ochránce, za strážce, a teď se otočil proti nám. Co to znamenalo?
Vzpomněl jsem si na Semiazasova slova, „Jakmile začne útočník napadat ty, které chceš chránit, ničit to, co chceš chránit, zaútoč bez ohledu na to, kdo to je. Přítel, milenec, lord, na ničem nezáleží. Pokud je nedokážeš ochránit, proč ses pak chtěl stát silným?“
'Má pravdu! Ať jsi strážce, nebo ne! Jdeš k zemi!' Vytáhl jsem meč a zaútočil. První odpudivé chapadlo jsem sekl, aniž by si mě oko všimlo. Zevnitř se vyvalila zelená tekutina smrdící jako zkažené maso.
„Třetí skupino! Zaútočte na dolní část chapadel! První a druhá skupina bude útočit ze vzduchu! … “ Řval jsem jeden rozkaz za druhým a snažil se neustávat v boji. O jeden hrad jsme už přišli, ten druhý musím ochránit!
'Kde jsou všichni! Kam zmizel lord Kasdeya, lord Cassiel, lord Titivillus, generál Cresil i ten zatracený Ornias? Má to nějakou spojitost?' Vzlétl jsem do vzduchu.
Vyhnul jsem se chapadlu a druhému málem vletěl do rány.
'Stojí za tímhle někdo? Co to světlo ohlašovalo?'
Na chvilku jsem se zastavil, chapadlo kolem mě proletělo jako dravec vrhající se na svou kořist. Má nepozornost mě stála levou ruku. Držel jsem si ránu, ale krev pořád unikala. Spadl jsem na zem. Došel jsem se ke spadlému zdivu a opřel se o něj zády. Boj byl prohraný, ani s pomocí mutantíků jsme neměli šanci. Koutkem oka jsem zahlédl, jak na druhé straně hradu, kde ještě nedocházelo k bojím, utíkají zbabělci. Nešlo jim to vyčítat, i já chtěl utéct, když jsem strážce uviděl.
Měl jsem však svoji povinnost, hrdost a úctu. Ke všem lordům i k tomu mrňousovi jsem vzhlížel. Každý měl něco, co já ne. Chtěl jsem to také získat, chtěl jsem být uznávaný.
Pohlédl jsem do obrovské oční bulvy.
'Je konec.'

„Se... Semiazasi … To bolí … “
„Tiše … uvolni se … “
„A-ach! Semiazasi!“

'Už ho nikdy neuvidím.'

Na zem začal padat zelený a smradlavý déšť a vzduchem se neslo hromové zařvání.
„Gene ... rál Cre... sil...“
Nevěřil jsem vlastním očím. Před pár dny se mohl sotva najíst, ale teď tu stál, jako by nikdy nebyl zraněný. Jeho kůže rudě plála a celé tělo pokrývala mihotavá energie, tančící jako oheň. Zvedl hlavu a zadíval se na strážce. Všechna chapadla se k němu otočila a čočka každého oka se zmenšila na štěrbinu. Mezi oběma zrůdami zavládlo napětí. Ježily se mi vlasy na hlavě a začal jsem podvědomě cvakat zuby. Nebylo to zimou, ale strachem.
'Co se to děje?'
Cresil najednou zařval. Z jeho těla se stala obrovská hořící masa černorudého plamene. Jeho tělo se stalo čirou energií.
Strážce zařval též a oba se vrhli dopředu. Soukromá válka mohla začít.

*** Cassiel

Když vše zahalilo červené světlo, byli jsme zhruba v půli cesty k sopce Ijgi. Cheokki na to šlápl, ale žádná rychlost by se mi teď nezdála dostatečná.
'Kasdeyo! Titi! Buďte oba v pořádku, prosím!' V těle mě svíral tíživý pocit, bylo to k zbláznění.

Už jen desítky metrů.

Sopka se tyčila v dáli.

Patnáct.

Mé oči už viděly jen jediný cíl.

Deset.

Již jsem dokázal rozlišit schodovitý tvar sopky, která z dálky mohla působit jako mnohapatrový chrám.

Pět.

…

„Kasdeyo!!“ řval jsem, když jsem viděl, jak jeho tělo padá k zemi. Střemhlav jsem se vrhl k němu vrhl a chytil ho. V žaludku měl díru, jeho tělo bylo z velké části zčernalé, dýchal jen velmi mělce.
„Kasdy! Prober se! Řekni něco! Kasdy!“
„An … díl...“
„Kasdy! Neboj! Hned tě vyléčím!“ Roztáhl jsem křídla, vytrhl si pero a přiložil ho na ránu. Pero se se zasyčením rozpadlo v prach.
„Co se to … ?“
Vyrval jsem si celou hrst, ale výsledek byl stejný, jen jsem si spálil ruku. Kasdy mě pohladil po tváři.
„Kasdy! Nehýbej se! Bude to dobrý!“ Uchopil moji ruku, která znovu sahala k peří.
„Nedělej to … pro mě … je už pozdě … “
„Co to říkáš?! Budeš v pohodě! Všechno bude v pohodě!“
„Já už byl mrtvý. .. kuck … kuck … Je zázrak, že jsem přežil … až do teď … “ Usmál se. „Jsem moc rád, že jsem tě mohl poznat … “ Prudce se rozkašlal. „Hodně jsem ti ublížil … Ublížil jsem i Titimu … “ Zkroutil se v křeči.
Rval jsem si peří jako šílenec, ale nic nepomohlo. Zmocňovala se mě panika, mohl jsem jen bezbranně přihlížet.
„Yaotzi... novo prokletí … konečně se naplnilo … “
„To není pravda! Podívej!“ Zuby jsem serval jak rukavici, tak obvaz.
„Je to úplně pryč! Taky to rostlo, ale teď je to pryč! Uzdravíš se!“ Začalo pršet … na velmi malém místě.
Díval se na mě překvapeně a pak se znovu usmál.
„Věděl jsem to … věděl jsem, že jsi … … zvláštní … “ Zasmál se.
„Můžeš uspět tam, kde jsem já selhal … “
„O čem to blábolíš … ?“
„Tahle tvář ti nesluší … “
Chvíli jen unaveně dýchal.
„Můžeš se o všechny postarat … Titiho … Cresila … všechny … řekni … Titimu, že … “
Jeho tělo se náhle rozpadlo v prach, mé ruce ho však nepřestaly objímat.

„Kas... deyo … Kas … deyo … KASDEYO!!!“
Odpovědí mi bylo jen pobavené chichotání. Neutíral jsem slzy, které nešlo zastavit. Otočil jsem se a probodával ho pohledem. Anděla, který se vznášel, přestože neměl křídla.
„Rád tě zas vidím. Dlouho jsme se neviděli, že?“
„Co tím chceš říct?“
„Přesně to, co říkám.“
Pomalu jsem se zvedal. Emoce se ve mně bouřily, přelévaly jedna přes druhou a narážely do sebe, tak jako vlny narážejí do skal pobřeží.
„Podívej se na mě pořádně. To mě opravdu nepoznáváš?“
Lhal bych, kdyby mi někoho nepřipomínal. Tradiční andělská uniforma, avšak ve střihu, který jsem nikdy předtím neviděl. Jeho dlouhé vlasy byly jako moje, jen je měl světlé a já šedivé. Výška, tvar postavy, tvář … tím vším se mi podobal. Jen jeho ledově chladné oči byly jiné.
„Oči … ?“
„Vidím, že ti to došlo.“
„Ty jsi … osmikřídlý … Lucifar!“ Jeho jméno jsem vyslovil s odporem.
Zatleskal mi.
„Jsem rád, že si mě pamatuješ.“
Zaútočil jsem, ale moji pěst snadno zachytil.
„Nač to násilí?“
„Ty se … PTÁŠ?!“
Ani druhý pokus neskončil o nic lépe. Zkroutil mi ruku za záda a přitlačil mě k zemi.
„Proč mě nejdřív nevyslechneš?“
Pustil mě a odskočil.
„Je vidět, že jsi mne nepochopil. Nech mě ti to vysvětlit.“
Zamručel jsem v souhlas. Nejraději bych mu však ukousl hlavu a oddribloval ji na konec světa. Potřeboval jsem však vychladnout, uklidnit se, pročistit si hlavu a pokud mi dává šanci ho poznat, milerád mu to omlátím o hlavu.

„Než mě začali mí spoluandělští občané pronásledovat, měl jsem jeden sen. Každý je má. Jsou sny, které jsou podporovány, jsou sny, které zůstanou jen sny a také jsou sny, které musí být zničeny. Takové sny se často vymykají normálnímu chápání.“
'Shrňme to: Jsi blázen.'
„Můj sen spadal do třetí kategorie.“ Posadil se na kámen. Cheokki se za mnou připravil ke skoku. Podle jeho uvolněného výrazu ve tváři jsem věděl, že Cheokkiho velmi podceňuje.
„A?“
„Jedinou možností, jak rozdrtit sny, je zničit toho, kdo je sní. V tom boji jsem prohrál, ale ne na dlouho.“
„To pírko, co?“
S úsměvem přikývl.
„Ano, to pírko, ale nejen to.“ Rozhlédl se kolem sebe. Udělal jsem totéž, mrtvoly mě nijak nepřekvapily, to, že je mezi nimi i lady Sonillion, už šokující bylo. Její obličej mířil k nebi a byl zkroucen ne bolestí, ale šokem, jako by ji zabila ta nejméně pravděpodobná příčina.
„Zdá se, že ti ta žena přirostla k srdci. Škoda. Už jsem ji nepotřeboval.“
„Takhle zacházíš se svými pěšáky, kteří podporují tvůj sen?“
„V obojím se mýlíš. Nepodporovala můj sen a už vůbec nevěděla, že je mým pěšákem. Některé pěšáky je nutné obětovat.“
Zamračil jsem se.
„Asi bude lepší začít od začátku, že?“ řekl radostně. Začínal mi vážně lézt na nervy. Osmikřídlý, nebo ne, zabiju ho stejně!
„Po svém uvěznění, jsem našel způsob jak komunikovat s vnějším světem. Lady Sonillion toužila po moci, nenáviděla svůj hrad zastrčený v močálech. Bylo snadné ji přesvědčit ke spolupráci. O ostatní věci se pak postarala ona. Získat Orniase na naši stranu, vnuknout mu ten nápad, poskytnout mu jistá vodítka, to vše bylo velmi jednoduché.“
„Takže osvobození předešlého pána démonů Yaotzina byl tvůj nápad.“
„Ano, ano. Jeho krev byla velmi důležitá, neboť dokázala prolomit moji pečeť. Krev ostatních byla jen dodatečná, něco jako rezervní nádrž.“ Pobaveně rozhodil rukama a pokračoval:
„Kasdeya s ním svedl výborný boj. Na tom, kdo zvítězí, však nezáleželo. Vítězem vždy byla třetí strana.
Je škoda, že má komunikace skrz sny, byla tak omezená. Všechno mohlo jít lépe bez zbytečných zdržovaček a škrtů přes rozpočet.“
„Například?“
„Tvá přítomnost.“
„To tě muselo hodně naštvat.“
„Vlastně vůbec ne, vůbec ne. Dalo to všemu pořádnou šťávu a odvádělo pozornost.“
Vztekle jsem sykl a zatnul pěsti.
„Nemusíš se hned tak zlobit. V mém plánu jsi získal velmi významnou roli. Tvé chování odpovídalo mým předpokladům. Pokud bych měl použít přirovnání … “ Usmál se. „V šachu bys zaujímal pozici královny.“
„Královny?“
„Ano, ano. Královna je nejsilnější figura ve hře. Dokáže napadnout veliké množství polí a se správnými figurami v pozadí je vražedným nástrojem.“
Usmál se.
„Přesněji řečeno se dvěma koňmi. Kasdeyou a Titivilusem.“
Zaskřípal jsem zuby.
„Oba měli možnost dělat různá rozhodnutí, byť mi některá šla proti peří.“
'Já ti tu hubu … !'
„Role obou byla velmi důležitá. Oba věrně chránili svoji královnu, kůň černých polí byl velmi rozezlen, když viděl, jak je kůň bílého pole tak blízko královně.“
„Co je to za žvásty?“
„Jižní altánek ti něco říká, že?“
„Eh?“
„Místo vašeho prvního polibku.“
„Tvůj soukromý život musí být v troskách, když šmíruješ.“
Zasmál se.
„Hádej, kdo byl poblíž? Nebyl jsem tam jen já.“
„Kasdeya? Ale jak … ?“ Udělal jsem krok dopředu.
„Trošku jsem mu pomohl.“ Zachichotal se. „Pak už to šlo samo.“
'Tak proto byli oba tak … nesví!'
„Oni ale nebyli jedinými figurkami na šachovnici. Sonillion byla obětní pěšák, stejně jako Yaotzin, ale velmi důležitou figurou byl i … Ornias.“
„Hmm?“

„Byl to také pěšák, nepřátelský pěšák, který byl však druhou stranou přijat jako vlastní, když se však dostal až na poslední řadu, stal se koněm, koněm, který zabil krále.“
Rozkročil jsem se. Třásl jsem se vzteky.
„Zbývá mi už jen vzít královnu a … šach mat.“
„Ještě uvidíme, kdo dá komu šach mat!“ Sáhl jsem si pro pírko.
„Cheokki!“
Čas se zpomalil. Běžel jsem proti Lucifarovi se vším, co jsem měl. Nechat mu byť jen jedno jediné nezkřivené pero nepřicházelo v úvahu.
Zařval jsem … bolestí. Prudká bolest mě zasáhla jako blesk a pohltila jako plameny suchou trávu. Padal jsem k zemi. Něco mokrého se rozlilo po mých zádech. Náraz byl velmi tvrdý.
Kašlal jsem a tělo znehybnila křeč a šok.
„Co...?“
„Výborně, maličký. Já věděl, že budeš mojí nejdůležitější figurkou.“
„Cheo … kki?“ Nevěřícně jsem hleděl, jak ho drbe mezi ušima, jak se k němu lísá, jak přivírá slastí oči. Nevěřil jsem tomu, nemohl jsem.
„Proč … ?“
„Řekl ti Kasdeya, z čeho všeho tyhle tvorečky vytvořil? Jaký materiál, jaká zvířata?“
Jemně jsem se zvedl. Do očí se mi znovu draly slz.
„Cheokki byl specificky vytvořen ze sněžného králíka a mého pírka.“
Zalapal jsem po dechu.
„Jak … ?“
„Také bych to rád věděl. Náhoda, osud, záměr … Ať už to bylo jakkoliv, díky Cheokkimu jsem získal mnohem lepší možnost, jak komunikovat se světem.“
Podrbal ho pod krkem.
„Je to ironie, že? Kdybys neobětoval své poslední pírko, abys ho zachránil, nikdo by dnes nemusel zemřít. Všechno mohlo být úplně jinak.“
Polil mě ledový pot a otočil jsem obličej k zemi.
„Všechno … kvůli mně?“
Nedokázal jsem tomu uvěřit.

„Ano, ano.“
Dal jsem se do hlasitého pláče.
„Tiše, tiše. Všechno bude dobré. Je tu důvod, proč ses narodil a proč ses stal královnou.“
Kašlal jsem.
„Určitě ti přišlo divné, proč nemám svá křídla, že? A přesto jsem byl ve vzduchu. Dokážu létat i bez nich, ale má moc je velmi omezená. Abych unikl těm otravným serafínům a mohl se skrýt zde v hoře, musel jsem je někde ukrýt. A není lepšího úkrytu pro křídla, než duše jiného anděla.“
Několikrát jsem škytl a zalapal po dechu.
„Ano, jsi můj syn.“
Zvedl jsem hlavu. Už toho bylo moc, nedokázal jsem přemýšlet, nedokázal jsem jednat. Chtěl jsem jen jediné, aby to už skončilo!
„Už brzy bude konec, už brzy.“
A já se usmál.
Přesunul se mi k boku a sáhl mi do zad. Projela mnou ještě větší bolest. Zmítal jsem se, mlátil jsem okolo sebe, škubal jsem sebou a řval jsem:
„To bolí! Přestaň! Prosím! Dost!“
Něco ze mě lezlo. Cítil jsem, jak to pulzuje. Kůže pravé ruky najednou praskla a vyhrnuly se černorudé plameny. Šířily se, spalovaly mě.
„Co to!“ zvolal Lucifar překvapeně, ale já ho těžko vnímal.
Musel ustoupit.

*** Ornias

„Co se … ?“
Cassiel řval bolestí, nějaký anděl mu něco tahal ze zad, Cheokki to jen sledoval a pak najednou začalo Cassielova pravá ruka hořet černorudým plamenem.
Zatnul jsem zuby, zařval a vrhl se po něm.
„Aaaargh!“
Sekl jsem po něm mečem, zatímco Gankki si vzal Cheokkiho. Vrčeli na sebe, jako by to byli zatvrzelí nepřátelé. Před pár dny ještě spolu normálně skotačili.
Třásly se mi nohy, potily se ruce, nic jsem nechápal. Oheň pomalu uhasínal. Cassiel se nezvedal.
„Ach, Orniasi, jsi nějak nespokojený se svojí odměnou?“
Neodpověděl jsem.
„Co jiného by tě sem přivádělo?“ Rozpřáhl ruce.
„Co jsi zač...?“
„Hmm, když nad tím tak přemýšlím, ty jsi svoji roli už také splnil. Měl bych se tě zbavit?“ ptal se sám sebe.
Třes nepřestával. Jeho klid mě znervózňoval.
Bál jsem se.
Byl jsem napůl šílený strachy.

„Myslím, že bude lepší se nepotřebných kousků zbavit.“ Usmál se.
Mávl rukou a z čiré energie vytvořil meč. Sotva jsem zablokoval první výpad. Mrštil mnou o kamennou stěnu. Ruce i záda jsem měl v jednom ohni. I bez křídel dokázal létat, hrotem meče mi mířil přesně na srdce. Chtěl to skončit rychle.
Strach donutil mé tělo se úderu vyhnout a bolest v rameni mě částečně proudila. Pach krve a její teplo mě přesvědčilo o tom, že ještě stále žiji. Byl jsem jak vyděšený králík, který kličkuje mezi kmeny stromů. On byl jako vlk, který ty stromy umí porazit a nezpomalit. Neměl jsem šanci.
'Proč jsem sem šel?!'
Převládla v něm touha si se mnou pohrávat, jen proto jsem ještě nebyl na kousky. Koutkem oka jsem zahlédl Gankkiho, který měl podobné problémy jako já.
Naši soupeři byli příliš silní.
'Proč?'
Pořád jsem ustupoval, dostával jsem se až k vrcholu schodovité sopky. Zakopl jsem a přepadl dozadu. Meč mi vyrazil z ruky a když jsem se po něm ohnal, zahlédl jsem Titivilluse, jak leží na kamenné ploše.

„Bratříčku … “
„Zdá se, že jsem tvé city k tvému dvojčeti značně podcenil.“
„Co... že?“ Otočil jsem se na něj. Co mohl vědět? Co?
„Myslel jsem si, že ta nenávist už dávno přehlušila původní přání.“
„Jaké přání?“
„No … Nechtěl jsi, aby byl osamělý.“
„Ale … “
„Nepřekvapí mě, když si nevzpomeneš. Už je to dávno, co jsi byl dítětem. Velmi dobře jsi věděl, jak moc se od tebe a ostatních liší. Viděl jsi ho plakat, ne?“
Sevřel jsem pěsti.
„Jste jednovaječná dvojčata, je přirozené, abyste byli stejní, ne? Ten rozdíl je však příliš markantní. To proto ses snažil ho ve všem překonat, být lepší. A proč?“
Svaly jsem měl napnuté k prasknutí.
„Logicky by z toho vyplývalo, že chceš dokázat, že jsi nad ním. Opak je ale pravdou.“
?!
„Chtěl jsi mu dokázat, že je úplně normální, že se neliší.“
Sklonil jsem hlavu.
'Je to ... pryč. Ta tíha je pryč.'
Konečně jsem byl volný.
„Nemusíš mít strach ze smrti. Tvůj bratr tě bude brzo následovat.“ Pozvedl meč.

„To se nosí, je to módní.“

„Ornias, budu ti říkat Ornias.“

Vzduchem letěl kov.
„Cože?!“ Anděl vyplašeně uskočil. V ruce svíral zlomený meč. Postavil jsem se. Už mě nic netáhlo k zemi.
Gankki na tom byl podobně. Jako bychom byli jeden druhému zrcadlem. Ani on se nehodlal vzdát. Výhružně zavrčel jako tygr.
Oddechoval jsem. Chtěl jsem nashromáždit nějakou magickou sílu, ale nešlo to. Pořád jsem si nesundal ten blbý obojek. Na sundání jsem teď ani neměl čas. Boj byl beznadějný, ale nemohl jsem se vzdát, nechtěl jsem. Pro sebe, pro bratra … budu bojovat až do konce. Ještě pevněji jsem sevřel svoji novou zbraň, tessen.
„Oh~. Zajímavé.“ Smál se mi do tváře. Můj vzdor pro něj nic neznamenal, jen jsem ho překvapil, pobavil.
„Tak se na to podíváme. Na tu tvoji vůli.“
Jeho hlava byla vedle mojí. Nedokázal jsem se nadechnout. Jeho ruka objala obojek a lehce ho sundala.
„Ukaž mi svoji vůli.“
Pohrdal mnou, smál se mi, nebyl jsem nic víc než prach u jeho nohou. Měl jsem toho dost. Měl jsem dost toho, jak si všichni mysleli, že jsem podřadný. Měl jsem dost toho, jak se na mě všichni dívali skrz prsty. Měl jsem toho dost!
Švihl jsem složeným tessenem do strany, ale akorát jsem zasáhl vzduch a ztratil na chvíli rovnováhu. Málem jsem se skutálel do kráteru.
„Ho ho ho~“
Čím víc jsem se na něj díval, tím víc jsem viděl Cassiela. Ta podoba byla zarážející. Na přemýšlení však nebyl čas. Znovu jsem na něj zaútočil, nemohl jsem ho však zasáhnout. Byl na mě příliš rychlý.
'Sakra! Sakra!'
Zasáhl mě pěstí do břicha. Ohnul jsem se, chytil mě za vlasy a vrazil mi koleno mezi oči. Několikrát to zopakoval, až jsem před sebou neviděl nic víc než tmu.
'Proč? Proč se snažím bojovat?'
Klopýtal jsem dozadu.
'K čemu to je?'
Srazil mě k zemi.

'Proč … ?'
Koutkem oka jsem zahlédl Titivilluse.
'Bratříčku!'
Odhodil mě ke skále, zapřel jsem se o ni. Smál se. Něco i říkal, ale já ho už neslyšel. V ruce, kde jsem pořád držel tessen, mi tepalo teplo.
'Co to … ?'
Teplo pořád intenzivnělo, až se mi dostalo i do morku kostí.
'Hřeje to …'
„Pojďme to ukončit.“ Usmál se a vrhl se na mě. Jen pouhou pěstí rozdrtil kámen za mými zády, mně ale minul.
„Na mrtvolu jsi nějak moc živý.“ Procedil skrz zuby.
Oddechoval jsem a pořád ho sledoval.
'Nemůžu to vzdát … Nemůžu!'
Zaútočil a sekl svojí rukou jako mečem. Uskočil jsem dozadu a když se ke mně přiblížil, máchl jsem svým tessenem. Také se úderu vyhnul a znovu zaútočil. Tentokrát jsem pohnul horní polovinou těla doleva. Můj útok šel zespoda. Bez úspěchu.
Myslím, že jsem ho musel hodně štvát. Jeho obličej se pořád víc a víc křivil vzteky. Jeho výpady se navíc staly i víc široké, ale moje také. Jako bych ho ani nebral vážně. Připadal jsem si jako ve snu a možná jsem v něm také byl.
Teplo v ruce zapulzovalo, a to byl signál. Slyšel jsem vzdálený hlas. Sklonil jsem se, vyhnul se jeho útoku a provedl razantní výpad nahoru, rozložil jsem vějíř a řekl slova, která jsem předtím nikdy neslyšel: „Yong-I Jeonjin!“
Mé tělo pohltilo žhnoucí teplo.
„Co to-?!“ Rádoby Cassiel ani nedokončil větu, když za ním vybuchlo rudé světlo. Otočil se a oba jsme ztuhli šokem. Vzduchem se nesl ryk a hlas plápolajícího ohně.
Před námi se tyčila obrovská hlava ohnivého draka, která se k nám velmi rychle blížila. Měla tři páry zakroucených rohů. První pár rostl přímo z nadočnicových oblouků, druhý zpoza uší a třetí někde z oblasti kloubu čelistí a stáčel se před tlamu. Drak rozevřel tlamu plnou ostrých zubů. V jeho nitru nebylo nic víc než žhnoucí peklo.
Díval jsem se drakovi přímo do žlutých očí. Netřásl jsem se strachy, ani se nebál. Byl jsem naprosto očarován jeho krásou a majestátností. Kdyby mě zabil, vůbec bych to nepoznal.