SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pekelný anděl – 14 – Konec bouře, začátek úsvitu + Epilog

*** Ornias

Dračí tlama se blížila. Cítil jsem její dech, teplo a napětí. Čas se pro mě zastavil.
''Tys mě volal?''
„Volal? Nerozumím.“
''Věříš … že nám můžeš vládnout?''
„Nerozumím … “
''Zničím tě.''
„Co... že?“ Do rukou se mi vracel cit.
''Opovážil ses mě zavolat! Nejsi hoden toho být naším mistrem!''
„Mistr? Co se děje? Vůbec ničemu nerozumím!“
''Zmiz!''
„Aaargh!“
Plameny se po mě sápaly a spalovaly mi kůži. Bolelo to.
''Další za tebou budou následovat!''
'Bratříčku!'
Přikrčil jsem se, rozmáchl rukama a zařval jsem: „Sáhni na mého bratra a nasekám tě na brikety!!“ Plameny sžírající mé tělo ustoupily, jako by dostaly strach.
Plameny na dračí hlavě se přestaly divoce mihotat. Zpozorněl.
''Co jsi to řekl?''
„Řekl jsem, že jestli sáhneš na mého bratra, tak ti nakopu ten tvůj páchnoucí zadek!!“
Mé vlastní pocity mátly jak draka, tak i mne. Netušil jsem přesně, co chci, ale dokud nenajdu cestu z bludiště, které jsem ve svém srdci sám vytvořil, nedovolím, aby Titivillus zemřel.
Jestli ho nenavádím, musím ho zabít vlastníma rukama, pokud ne …
'Pokud … ne?'
''Zdá se, že tvé srdce není tak slabé, jak se zdá.'' řekl drak po chvíli ticha. ''Jmenuji se Yong-I Jeonjin. Jsem drak, který chodí po přímé cestě. Dobře si to zapamatuj.''
Jeho plameny se pomalu rozpadly a ve víru se ztratily do prázdnoty.

Čas se znovu pohnul.

Drakovo šupinaté tělo pozbylo materiálnosti a znovu se vrátilo do plamenného stavu, zbytek těla vypadal tak, jak jsem ho viděl ve svém podivném snu. Strach i třes těla mě opustil, plameny mi nechtěly ublížit.
Bezkřídlý anděl neměl kam uniknout, plameny ho pohltily a vynesly do výšin. Křičel, zmítal se, ale plameny ho nehodlaly pustit. Vzduchem se nesl další ryk. Gannki nad Cheokkim vítězil tak, jak já jsem vítězil nad ním. Plameny začaly slábnout, až úplně zmizely. Ohořelé tělo se nejdřív chvilku vznášelo a pak začalo padat.
Byl jsem smutný proto, že jsem věděl, že ho to nezabilo, že pořád žije a já nemohu udělat nic, čím bych ho dorazil. Cheokki, teď už značně zakrvácený, ho uchopil v letu a zmizel s ním v dálce.

*** Lucifar

Zíral jsem do rudých plamenů, které se ke mně blížily.
'Drak? Jak je to možné?!'
Nedokázal jsem se hnout.
Nedokázal jsem myslet.
Nedokázal jsem křičet.
Byl jsem tím ohromen.
Byl jsem tím šokován.
Byl jsem tím … spálen.
Bolest sžírala mou kůži, sžírala mé vlasy, sžírala můj hlas, sžírala mé vnitřnosti, … sžírala mou duši.
Bylo mi do smíchu.
Plameny mě dusily, ale i tak jsem se smál, smál jsem se smíchem šílených. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem věřit tomu, že ještě žijí. Že ještě někdo nese jejich krev.
„Tanečník … My-Yong Su.“
Plameny mě pustily a já cítil, jak z mého těla spadla obrovská tíže. Chtělo se mi spát. Byl jsem unavený.
'Neprospal jsem náhodou několik milénií …?'
Spadl jsem do něčeho měkkého.
'Ach … Cheokki … jsem unavený … ty taky, viď? … Pojďme si odpočinout … někam daleko.'

*** Ornias

Hladil jsem Gankkiho po srsti na krku. Měl slepenou kůži, spoustu škrábanců a kus levého rohu mu chyběl. Určitě po nějakých ranách zůstanou jizvy, několik jich vypadalo opravdu špatně.
„Pojď, Gankki, pojďme … zpátky … domů.“
'Domů … jednoduché slovíčko, dvě slabiky, čtyři písmena, jedna vteřina na vyslovení … jak může takové slovo tolik bolet?'
Chytil jsem se za srdce, které jsem už dávno považoval za mrtvé. Je léku na tu bolest?
Vítr melancholicky hučel, vždy světlé hvězdy se zbarvily do ruda, nebo se mi to jen zdálo? Králík zamířil ke Cassielovi, který pořád ležel na zemi. Titi také pořád ležel, jako by si ničeho nikdy nevšiml. Když jsem ho bral do náručí, třásl jsem se.
'Proč se tak třesu?'
Nesl jsem ho pomalu, jako by ho jakýkoliv otřes mohl rozbít na tisíce kousíčků. Gankki andílka olizoval. Blízko něj byla dvě urvaná křídla, která se pomalu rozpadala. Ze zad mu však jedno částečně trčelo. Přišlo mi to zvláštní, ale nijak jsem se nad tím nepozastavoval. Nemohl jsem si dovolit myslet, musel jsem něco dělat, jakmile bych se zastavil, už bych se nikdy nepohnul.
Vysadil jsem Titivilluse a pak i Cassiela.
„Hej, Gankki … “
„… jdi beze mě.“ Chtěl jsem říct, ale nemohl jsem. Nemohl jsem, když jsem slyšel bratrův tichý hlas, šeptající mé jméno s takovou něhou. Nemohl jsem zastavit slzy. Nemohl jsem zabránit rozpadu stěn, které jsem během let vybudoval kolem svého srdce. Já … už nevím, co opravdu chci. Všechny sny, všechny cíle … co byla pravda, co byla lež … kdo jsem?

***

Vítr mi jemně čechral vlasy. Museli jsme letět pomalu, jinak bychom se do hradu nikdy nedostali.
'Kdo asi přežil?' Ptal jsem se sám sebe už poněkolikáté. K nebi stoupal hustý černý dým, který byl vidět na desítky kilometrů daleko.

*** Utukk

Krvácení naštěstí už přestalo, ale k čemu to bylo dobré, když nic nezůstalo. Hrad padl, všude byly mrtvoly, ani mutantíci nebyli ušetřeni. Strážce byl již mrtev, zabil jej ten, koho jsme se dřív tolik báli. Teď tu stál jako hrdý voják, který dostál svému slibu chránit hrad. Nebylo už co chránit, nebylo nic, co by zůstalo, nic … zbyla jen bolest.
Šťastné vzpomínky se staly hořkými, plné zrady a přetvářky. Podíval jsem se směrem k nebi. I to vypadalo jinak než obvykle.
„K čemu to všechno bylo?“

*** Titivillus

Už to bylo několik hodin, co jsem se probudil. Den byl sotva v kolébce. Seděl jsem na okraji Cassielovy postele. Většinu těla měl obvázanou. Utukk s Cresilem prohledávali trosky hradu, jestli ještě někdo přežil. Nedával jsem tomu však příliš nadějí. Ničí novou přítomnost jsem necítil, ani mutantíků …
„Co všechno musí být ještě ztraceno?“
Otevřel jsem oči.
„Nemůžu … nemůžu už déle … se obávat světa. Musím být silný. Pro něj.“
Andílek zamručel. Probouzel se. Odhnul jsem mu z tváře vlasy a on otevřel oči. Párkrát pomalu zamrkal a pak promluvil: „Ti... ti... “
„Ach, jsem to já … “
Chvíli bylo ticho.
„Kas … deya … “ Kousl se do rtu.
„Já vím.“ Sebral jsem jeho tíhu z ramen. „Já vím. Řekl mi to.“
„Jak … ?“
„Když jsem tam ležel a nemohl se hýbat. Cítil jsem na tváři jeho dotek, řekl mi, 'Je mi to líto. Prosím, žij.'“
Uslyšel jsem, jak Cassiel skřípe zuby. Postel zavrzala. Zvedal se. Měl bych ho zastavit, ale nechtěl jsem. Pokud potřeboval ze sebe dostat své emoce, nebudu ho zastavovat. Já sám jsem své srdce mnohokrát vyryl do tvrdého kamene. Do náhrobků pro mutantíky, pro démony, které jsem znal jménem, pro démony, které jsem znal z vidění, pro ty, které jsem nikdy neviděl.
Podařilo se mu posadit, hrbil se a pořád skřípal zuby.
„Já … “ Svěsil hlavu a po tvářích mu začaly stékat slzy.
„Musíš žít!“
„Nechci … “
„Jestli zemřeš, zemře s tebou i život, který o životě ještě nic neví.“
„Co … Co tím chceš říct?“ Otočil se na mě. Jeho oči byly prázdné.
„Kasdeya … mi ho ukázal. Ten malý život, který v tobě roste.“ Přisedl jsem si a dotkl se jeho břicha.
„Ale jak … Jak je to možné?“
„Nevím přesně, jak se na svět rodí malí andělé. My démoni se standardně páříme, protože máme dost samiček. Ale u vás je jich myslím nedostatek.“ Pokusil jsem se o žertovný tón.
„Ale slyšel jsem, že i mužští andělé mohou dát život dítěti. U andělů to nefunguje tak jako tady nebo v lidském světě. První, co je tvořeno, je duše, která existuje jako energie, která roste v těla anděla. Jakmile je energie dostatečně silná, může ji anděl vyjmout ze svého těla. Speciální kouzlo, které nese každý novorozený anděl, vytvoří pevnou bariéru a uzavře energii v kokonu s tvrdou skořápkou.“
„Vajíčko?“
„Extra velká omeleta.“ Snažil jsem se usmát, trošku to pomohlo, ale jeho úsměv zase rychle zmizel.
„V kokonu se pak zformuje konečné tělo, které se pak vyklube.“
Odvrátil ode mě tvář. Rukou přejížděl po břiše, možná to ani nevěděl.

„Titi … vyrvi je!“
Otočil jsem se na něj.
„Vyrvi mi ta křídla, která mám v těle!“
Zatnul prsty do látky.
„Dostaň je ven, ať můžu ovládnout jejich sílu! Ať můžu tomu bastardovi rozkopnout k*ule! Ty jsi jediný, kdo to teď může udělat. Jen jiný anděl může druhému vytáhnout křídla, která se ještě nezformovala.“
Usmál jsem se.
'Tak jsem se zbytečně bál, že by ho to zlomilo. Kasdeyo, tvé tělo už možná není na tomto světě, ale tvá vůle žije dál.'
„Jsi si jistý?“ Dotkl jsem se jeho zad.
„Ano a pokud ten maličký bude tu bolest cítit taky, tak tím líp.“
Přesedl jsem si mu přímo za záda.
„Pokud si tu bolest bude pamatovat, bude už dopředu vědět, jak moc musí chránit to, na čem mu záleží.“
„Dobře.“ Ponořil jsem prsty do jeho zad. Dělal jsem to pomalu. Vstupoval jsem do jeho duše, kde byla uložena jeho síla, která brala podobu křídel. Na ruku útočily blesky, cítil jsem horko. Bolelo to, ale tahle bolest nebyla ničím v porovnáním s tím, co teď Cassiel prožíval. Svíral si žaludek a neustále šeptal: „Pamatuj si tu bolest. Pamatuj si tu bolest.“ Jako by to bylo mocné kouzlo.
Konečně jsem ta křídla nahmatal. Vylekaně jsem sebou škubl. Andělská křídla vždy byla hebká a měkoučká. Tahle byla ostrá a tvrdá. Snažil jsem se je chytnout, ale pořád mi unikala, jako by měla vlastní vůli.
„Přestaň se držet zpátky!“
Měl pravdu, držel jsem se zpátky. Pokud bych však začal používat svoji sílu nebo bych hlouběji pronikl do jeho duše, mohl bych ji vážně narušit. Mohl by se úplně změnit. Co hůř, mohl by zemřít a přitom být pořád naživu.
„To si vážně myslíš, že jsem tak slabý?“ zeptal se mě vztekle. Nechtěl na mě být naštvaný, ale svoji frustraci nemohl zakrýt.
„Jak si přeješ.“ Na chvilku jsem zahlédl Kasdeyu. Když mu o něco šlo, nedokázalo ho nic zastavit a bylo mu jedno, co by se mu stalo. Prostě to udělal a tečka.
Usmál jsem se.
„Bude to trošku štípat.“ řekl jsem laškovně a uslyšel jsem, jak se nahlas ušklíbl.
Zavřel jsem oči a vložil do jeho duše svoji sílu. Nekřičel, vše držel v sobě.

***

Znovu jsem otevřel oči. Slyšel jsem, že každá duše má svůj tvar, který se nám jeví jako krajina, která se mění spolu s naším srdcem. Tohle však bylo poprvé, co jsem krajinu duše viděl na vlastní oči. Všude byla černá poušť s lesklým pískem, na černofialovém nebi se vznášely kamenné ostrovy a sloupy, ze země rostly podivné bílé zkroucené rostliny, které se vlnily, jakoby vzduch byl horký. Žádné teplo jsem však necítil.
Bylo tu světlo, ale zdroj světla jsem nikde neviděl. Bylo tu ticho a přesto jsem slyšel hučení větru. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Někde tu musí být, ta křídla tu někde musí být. Mé vnímání zde nefungovalo, mohl jsem se spoléhat jen na obyčejné smysly.
Kamenný ostrov za mými zády vybuchl. Skočil jsem dopředu a ohlédl se za sebe. Lesklý písek zvířila obrovská koule peří, která byla veliká asi jako já. Trčely z ní čtyři páry křídel, každé s jinou barvou, neustále se měnící počet špičatých nohou a jedna obrovská tlama.
Dopadl jsem lehce na zem. Oba jsme stáli a pozorovali se navzájem.
„Dáš mi ta křídla po dobrém nebo po zlém?“
Vrhl se po mně.
'Že jsem se vůbec ptal.'
Uskočil jsem do strany a dal se na ústup. Běžel jsem krajinou a snažil se přijít na způsob, jak získat křídla, aniž bych Cassielovi ublížil. Neměl jsem sebou žádnou zbraň, ani svůj baziliščí bič, který je stejně nejspíš pohřben pod sutinami. Byl jsem jen duší.
Krajina se dlouho neměnila. Vyskočil jsem a přistál na kamenném sloupu. Při letmém pohledu jsem uviděl, že je z poloviny popsán zvláštním písmem. Skočil jsem na kamennou platformu a pozoroval, jak ho obluda lehce rozkousla v půli. Než zbytky dopadly na zem, změnily se na černý písek.
'Hmm … Je snad možné, že ta poušť je zůstatkem toho, co tu dřív stálo?' Skočil jsem na zem.
Křídla po mně sekla a zasáhla mě do ramene. Přidušeně jsem vykřikl. Na zem dopadlo několik kapek krve.
'Krucifix!'
'Kde jsem to klení vzal?!' Takové slovo jsem předtím nikdy nepoužil. Na přemýšlení nebyl čas. Koule mi byla za patami a dokonce se už stala aspoň dvakrát tak větší.
'Doufám, že se nezmenšuji, to by byl už dost otřepaný vtip.'

'Co mohu udělat?'
Vzduchem letěla další krev a prach.
'Mé démonické síly tu nijak nefungují.'
Příšera mě přeskočila a já musel změnit směr útěku.
'Jsem … jsem napůl anděl, musím mít i andělskou sílu!'
Kde ji však mám hledat?
'Budova?'
Nalevo jsem zahlédl špičku střechy. Hned jsem k ní zamířil, možná tam něco najdu. Najednou se několik kamenných ostrovů zřítilo na zem.
„Cože?“ Svět okolo mě se začínal pomalu rozpadat. Dokonce i nebe začínalo mizet.
'Je možné, že moje přítomnost zde narušuje andílkovu duši? Jak dlouho tu už vlastně jsem?'
Tlustý sloup pod sebou pohřbil příšeru. Využil jsem své šance a utíkal k budově. Vlastně to nebyla budoval, ale kulatá střecha se špičkou, která se vznášela ve vzduchu.
„Nic tu není.“ Zíral jsem do stropu.
Vzduchem se nesl řev. Příšera za mými zády ještě víc vyrostla. Vše se okolo nás bortilo, už i tahle střecha přišla o pořádný kus. Spadl vedle mě, ale písek nezvířil. Vše se tu ztrácelo do ničeho.
Vzdáleně jsem ji slyšel, jak ke mně běží. Zatnul jsem pěsti.

'Co jsem vlastně chtěl?'
'Čeho jsem chtěl dosáhnout?'
'Proč tu vlastně jsem?'
Nastalo neprolomitelné ticho.
„Krucifix!“ zařval jsem a zaznělo to jako úder hromu.
Řetězy zachrastily.
Ucítil jsem svá křídla. Cítil jsem jejich váhu, které jsem si nikdy předtím nevšiml. Bolelo to, bolelo je zvedat.
Řev.
Ryk.
Prach.
Smrt.
Bolest.
Bolest!
BOLEST!
„DOST!“
Část tíže, která poutala má křídla, zmizela. Obklopilo mě světlo a příšeru smetlo někam do dáli.
„Už toho mám dost!“ Otočil jsem se.
Obluda si v mezičase vyrobila čtyři normální nohy porostlé peřím a vybavené ostrými drápy červené barvy. Peří okolo tlamy jí zešedlo a měla už jen dva páry křídel. Jeden černý a druhý bílý. Zpod peří jí zářily žluté oči.
„Už toho bylo dost!“
Oba jsme vzlétly. Mezi nás se dostal sloup. Letěl jsem k jeho vrcholu, kde jsem se s obludou srazil. Výbuch rozvlnil celý prostor. Na zem pršela krev.

***

Pomalu jsem pohnul prsty. Zakroutil jsem hlavou a otevřel oči. Ležel jsem na posteli vedle andílka, který byl stočený do klubíčka tak jako předtím. Lehce jsem se zvedl a ucítil nad sebou jeho křídla. Opatrně jsem z postele slezl a podíval se na něj. Bílá křídla byla úzká tak jako moje, svěšená a řádně ušpiněná od krve.
'Tak jsem zvládl přinést jen jeden pár, huh?' Byl jsem zklamaný, ale zároveň spokojený. Sám jsem uvnitř andílkovy duše objevil svoji andělskou sílu. Cítil jsem ji.
Pohlédl jsem mu do tváře. Ztuhla mu v děsivém úšklebku a z očí mu tekly krvavé slzy. Jak moc se změnil? Jak dlouho jsem byl v jeho duši? Co jeho duše kdysi skrývala?
Měl jsem mnoho otázek a žádné odpovědi.
'Perfektní!' řekl jsem si sadisticky a usmál se.
'Andílek asi nebude jediný, komu trochu přeskočilo.' Znovu jsem se pro sebe ušklíbl. Měsíc pomalu mizel za zborcenými skalami. Den po boji se chýlil ke konci.

*** Semiazas

Sledoval jsem lorda Lucifara, jak se vznáší v regenerační bublině plné průzračné tekutiny. Když ho sem Cheokki přinesl, byl jsem překvapen, jak moc byl zraněný.
Cheokki spal v lordově pokoji, který jsem dal zařídit. Chtěl jsem ho lordovi pyšně ukázat. Bohužel to budu muset odložit na později.
'Kdo mohl lorda takhle zranit?'
Začal jsem přemýšlet.
'Kasdeya byl dávno mrtvý. Cítil jsem, jak jeho přítomnost zmizela.
Cassiel nemohl mít dost síly. Ledaže by probudil lordova křídla ve svém těle. Jenom lord je toho však schopen.
Hmm? … Přišel tam Ornias, ale … je snad možné, že by v sobě měl zvláštní ukrytou sílu? Nečekaný faktor?'
Přemýšlivě jsem zamručel.
'Budu to muset podrobněji vyšetřit.'

***

Stál jsem na balkóně a rozhlížel se kolem. Měsíc pomalu ukončoval svoji denní cestu. Hrad plul vzduchem a před okolním světem ho chránila silná bariéra, která ho činila neviditelným. Svět démonů, který se teď jevil jako tmavá šmouha vykukující z mlhy, bude brzo v rozvratu. Pán démonů padl, velké i malé rody se pokusí chopit moc do svých rukou. Vzniknou aliance, které budou bojovat proti jiným aliancím.
Bude to jedna veliká válka. Když si to andělé dobře načasují, možná se jim podaří mnoho démonických rodů rozdrtit.
Vzpomněl jsem si na rod Růže, kde jsem několik století sloužil. Pro lady Sonnilion jsem byl jen poskokem, kterého zvedla z ulice. Přísahal jsem jí věrnost, ale můj slib byl falešný. Mé srdce patřilo jen lordovi Lucifarovi. Stále jsem si pamatoval její vyděšený obličej, když jsem jí rukou projel skrz hruď. Jen zalapala po dechu a já se musel usmát.
Mohl jsem jí oplatit všechno to ponížení a přitom být svědkem příchodu mého pravého lorda. Vlastně jsem jí byl vděčný, a tak byla její smrt celkem bezbolestná. Svoji roli hrála velmi dobře, už jí nebylo potřeba.
Zaslechl jsem kroky, otočil jsem se a poklekl.
„Jak se cítíte, můj lorde?“
„Trochu ztuhle, ale jinak žiju.“ Lucifar stál ve vchodu na balkón úplně nahý.
„Velmi se omlouvám, za vzniklé potíže. Abych odčinil svoji chybu, přijmu jakýkoliv trest.“
„Chybu?“
„Opomenul jsem neznámý faktor, a proto jste byl vážně zraněn. Navíc jste ztratil svého důležitého vojáka, který strážil Cassielův hrad. Všechno je to má chyba.“
„No~“ řekl protáhle.
„Když to bereš takhle, tak bych pro tebe jeden trestík měl.“ Usmál se.
„Vstaň.“
Postavil jsem se a on mě okamžitě přimáčkl ke stěně.
„Lorde?“
Umlčel mě polibkem. Nejdřív jsem ho vůbec necítil, ale jakmile do mě začal vkládat svoji sílu, ucítil jsem, že žiji. Mé tělo během okamžiku ochablo.
„Lorde … “ Tiše jsem řekl.
„Jedna pusa a už jsi celý roztál.“ Jeho pohled změkl. „Promiň, že jsem tě nechal tak dlouho čekat.“

Rozepnul mi košili a rukama mi přejížděl po kůži. Slastně jsem vzdychl. Kolik století? Kolik milénií to bylo, kdy jsme byli naposledy spolu? Nenáviděl jsem je. Nenáviděl jsem všechny anděly, všechny démony, kteří chtěli mému lordovi ublížit. Nenáviděl jsem je všechny.
Kousl mě do bradavky.
Vykřikl jsem. Nohy mě přestávaly nést. Pomalu jsem se svezl na zem, ale on mě nepřestával svým jazykem zkoumat. Mé tělo hořelo, mé mrtvé tělo, které nedokázalo cítit teplo, zimu, dotek ani bolest, hořelo. Lord byl jediný, kdo to dokázal. Byl tím jediným, který mi mohl říct, že žiji, aniž bych ho nazval lhářem.
Rukou mi zajel do rozkroku. Znovu jsem vykřikl.
„Musel jsi hodně trpět, když jsem tu nebyl.“ Kalhoty se promočily, ani nevím, jak je sundal. Všechno bylo zahaleno snovou mlhou. Rychle jsem dýchal, každý jeho dotyk bodal jako tisíce jehel.
„Prosím … dost.“ řekl jsem bolestivá slova.
„Proč?“ Oddálil se a zmateně si mě prohlížel.
„K... Krev … Krvácíte … “ Zvedl jsem ruku a jemně se dotkl jeho pravého ramene. Z rány, která se ještě pořádně nezahojila, tekl pramínek krve. Přitiskl si mě k sobě.
„Vyléčíš ji?“
Zdráhal jsem se. Měl jsem strach, ale jeho krev tak krásně voněla. Špičkou jazyka jsem ji ochutnal. Pohladil mě po vlasech. Slízl jsem jí víc a pak ještě víc. Rychleji. Přisál jsem se k ráně.
Vjel do mě prstem a já leknutím skousl. Krev mi protékala skrz špičaté zuby a lord do mě pronikal hlouběji a rychleji. Už jsem se nemohl déle ovládat. Zakryzl jsem se do jeho ramene a hltal teplou krev. Jeho prsty zrychlily. Zuby jsem narazil na kost a vyrval mu maso. Hladově jsem ho rozžvýkal a spolkl.
Bylo to lahodné, to čerstvé maso z živého těla, nebylo pro mě lepší pochoutky. Chtěl jsem víc. Musel jsem mít víc. Už jsem ho tak dlouho neměl. Šel jsem po jeho hrdle, ale to mě povalil na záda. Řval jsem a zmítal se. Chtěl jsem ho rozervat na kusy, slyšet jeho poslední křik. Má krev po tom toužila, má prokletá krev.
Ruce mi tiskl k zemi a vjel do mě. Vzpíral jsem se, ale brzo to přešlo. Vkládal do mě své teplo. Cítil jsem jeho dotek. Viděl jsem jeho úsměv, jeho oči. Slyšel jsem jeho hlas … Volání krve umlklo. Zůstala jen vášeň. Pustil mě a já ho objal.

***

Když jsem se probral, leželi jsme v mojí posteli. Lordovo rameno bylo už zahojené. Jeho regenerace byla i po mnoha stoletích hibernace stále dost silná. Cítil jsem se tak špinavý. Chtěl jsem zabít toho, koho jsem miloval, toho, kdo mi dal život. Bylo mi na zvracení. Nenáviděl jsem svoji krev, svoji existenci.
„Lorde … “ šeptal jsem svým slzám.
„Slzy ti nesluší.“
Cukl jsem sebou. Lord se na mě díval a usmíval jsem se.
„Já … “ Neměl jsem slov. Nešlo to nijak odčinit.
„Tiše. Už jsme zase spolu a na ničem jiném nezáleží.“
„Ale … “
„Není špatné čas od času poslechnout svoji krev.“ Pohladil mě po vlasech. Byl tak jemný. Nikdy v životě jsem nepotkal nikoho tak milého. Nechápal jsem, jak ho někdo mohl vidět jako zrůdu. Možná byl trochu šílený, ale to nic nemění na tom, že na mě byl milý. Občas, když jsme ještě byly spolu, jsem se sám sebe ptal proč. Co pro něj znamenám?
„Už zase moc přemýšlíš.“ Vytrhl mě z myšlenkového toku.
„Omlouvám se, můj lorde.“ Sklonil jsem hlavu.
„A zase se chováš formálně. S tím budu muset něco udělat a nejlépe hned.“ Povalil mě na záda. Naše noc ještě neskončila.

*** Cassiel

Měsíc ještě nevykoukl a já se už procházel po troskách hradu. Většina našich mrtvých vojáků byla pohřbena, zbytky po strážcově těle byly hozeny do rokle. Těžký pach smrti a krve se nenechával odnést ani silnějším větrem. Přešel jsem k dvanácti malým zakrváceným uzlíčkům. Všichni mutantíci padli, když chránili hrad. Přežili jen dva, Gankki a Cheokki. Necítil jsem v sobě hněv ani bolest. Možná jsem tím vším už byl tak otupený, že jsem už nemohl nic cítit, že mé srdce zemřelo.
Maličkého jsem pořád cítil. Dokázal jsem jeho slabou přítomnost vycítit. Když jsem se probral a uviděl Titiho, přál jsem si zemřít. Možná to Kasdy věděl, možná tušil, že to takhle skončí a proto ho se mnou zanechal. Chtěl mi dát důvod žít. To nemusel, za svůj cíl jsem si vzal pomstu a pak jsem chtěl zemřít. Co jiného by mi na tomto světě zbývalo?
'Možná proto … jsi ho tu nechal.'
Kník.
Vyděšeně jsem sebou cukl, až se mi zatočila hlava.
'Někdo žije?!'
Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale žádný balíček se nepohnul.
'Zdálo se mi to?'
Kník.

Znovu se to ozvalo.
Klekl jsem si a rozbaloval jeden balíček za druhým. Žádnou známku života jsem však neviděl. Sklonil jsem se a zaryl drápy pravé ruky do kamene. Prošla zvláštní změnou. Vypadala jako ruka lávového démona a rudá, ztvrdlou lávu připomínající kůže se táhla až k rameni, kde plynule přešla na normální kůži. Podvědomě jsem cítil, že mě tahle ruka zachránila. Dřív mě děsila, ale teď jsem byl rozhodnutý její sílu ovládnout.
Zvedl jsem se a chtěl jsem balíčky znovu zabalit. Když jsem se však prvního dotkl, zachvěl se.
Chtěl jsem vyslovit jeho jméno, ale nemohl jsem si vzpomenout.
Další tělíčko se zachvělo.
A další.
A další.
Brzo se chvěla všechna.
'Co se to děje?'
Jejich těla se zvětšila a začala se pohybovat.
'Spojují se?'
Hleděl jsem, jak se jejich těla prolínají. Nedokázal jsem si vybavit jediného démona ani anděla, který by něco takového dokázal. Brzo zůstalo jen jedno tělo, které se zmenšilo. Opatrně jsem se tělíčka dotkl. Cítil jsem teplo. Vzal jsem ho do náručí a pohladil po chlupech. Nový králík tiše kníkl.
'Ještě není konec.'

*** Cresil

Seděl jsem na vrcholku věže a pozoroval jsem mraky. Včera … Bylo to vážně včera? Přišlo mi to jako věčnost věčnoucí, co jsem se rval se strážcem. Krev proudila skrz mé tělo a hnala mě dál. Měl jsem jen jediný cíl. Zničit! Roztrhat!
OK, to jsou dva cíle, ale nebuďme hnidopiši, že? Tady jde o princip.
Připadal jsem si lehký. Jako bych zmlátil to, co mě tolik tížilo. Má dračí ruka ležela vedle mě, cítil jsem její teplo. Žhnula jako láva.
'Musím se stát silnějším. Tak by si to přál.'

*** Utukk

Máchal jsem mečem do vzduchu. Musel jsem něco dělat, potřeboval jsem něco dělat. Přišel jsem o ruku. Musel jsem se stát silnějším, silnějším než kdy předtím. Chtěl jsem ho znovu vidět, chtěl jsem poznat pravdu.
Rozťal jsem kámen.
'Nezastavím se, dokud ho nenajdu.'

*** Ornias

Měsíc vykoukl zpoza skal. Vítr tiše hučel, přinášel a odnášel prach.
'Proč?' Díval jsem se na okraji zborcené hradby do dáli.

***

Procházel jsem chodbou, když jsem potkal svého bratra. Měl skloněnou hlavu. Kroky dutě zněly prázdnem.
'Křič!'
Krok.
'Proklínej mě!'
Krok.
'Nenáviď mě!'
Krok.
'Zabij mě!'
Titivillus zvedl hlavu, něžně se na mě podíval a usmál se. Beze slova okolo mě prošel.

***

'Co jsi tím chtěl říct? Jsi snad šťastný? Cožpak nejsi smutný? Proč nepláčeš? Proč netruchlíš? Cožpak jsi ho nemiloval? Cožpak jsem ho neposlal na smrt? Cožpak to není moje vina?'
Otázky, otázky, samé otázky.
Kdy na ně najdu odpovědi?
Chci je vůbec najít?
Toužím po tom?
Chci je znát?
Dokážu je přijmout?

Zatínal jsem pěsti, až jsem začal krvácet. Někdo se mě něžně dotkl. Otočil jsem se a spatřil jsem obvázaného Gankkiho. Díval jsem se do jeho velikých očí, které mi nic nevyčítaly. Dívaly se s … pochopením?
Dokázal jsem se lehce usmát. Pohladil jsem ho za uchem a vykročil jsem k horizontu. Gankki šel za mnou.
„To chceš jít se mnou?“
Kníkl.
Mlčel jsem.
„Díky.“
Vyskočil jsem mu na záda a vznesli jsme se. Kdysi jsem si říkal, že má cesta je už u konce, ale opak byl pravdou. Má cesta teprve začínala. S tessenem u pasu, s Gankkim po mém boku, s rozhodnutím v srdci jsem chtěl najít své odpovědi.

Epilog:

*** Nebe

„Lucifar se vrátil!“
„Musíme něco udělat!“
„Je slabý!“
„Musíme co nejdřív udeřit!“
Rozhořčené hlasy zněly skrz temnou síň, kde seděli serafíni, cherubíni a nejvyšší Archandělé v několika soustředných kruzích. Rudé světlo dosáhlo až do nebe. Během chvilky nebe ovládlo nervózní napětí.
„Krátce po jeho objevení jsem zaznamenal výskyt další obrovské síly. Podle její divokosti to vypadá, že někdo v sobě objevil skrytou sílu.“
„Skrytá síla?!“
„Kdo to může být?“
„Takových výbuchů jsem během krátké chvíle zaznamenal několik.“
Šelest se nesl kruhy andělů.
Famiel seděl tiše na svém místě ve vnitřním kruhu. Pozoroval tiché serafíny, kteří seděli uprostřed a každý sledoval prostor před sebou. Těla i tváře jim zakrýval plášť s kapucí. Jen oni věděli, jak vypadají. Kdesi ve tmě za ním seděl Rafael jako nový Archanděl.
'Určitě mě z něčeho podezírá.' Zatrpkle si pomyslel. Jeho poškozená křídla se už uzdravila, ale jeho ego bylo pořád vážně pošramoceno. S tím, že se Cassiel jeho vůli vzepře, nepočítal. Byla to zásadní čára přes rozpočet.

„Famieli!“
Zvedl hlavu, když zaznělo jeho jméno. Všichni se na něj začali upřeně dívat.
'A je to tady.' Uličnicky se usmál. Postavil se.
„Slyšeli jsme, že jsi sem přivedl padlého anděla. Je to pravda?“
„Ano i ne, záleží na tom, jak si to přeberete.“ řekl klidně.
„Jak se opovažuješ?!“ vyštěkl na něj jeho cherubí kolega jménem Chaylon. Jeho rudé vlasy mu spadly do čela.
„Pokračuj.“
Chaylon si musel sednout.
„V mých očích to byl malý ztracený anděl, který se zoufale snažil vrátit domů, ale pořád se nemohl dostat na správnou cestu. Kdysi jsem měl podobnou zkušenost, a tak jsem se nad ním slitoval a dal mu druhou šanci.“
„Nebyl to však on, kdo překazil naši poslední bitvu s démony a kompletně ji obrátil v jejich prospěch?!“
Sykl.
„Ach, ano. Na to si velmi dobře vzpomínám.“
„Proč jsi jej přeměnil v archanděla?“
„Chtěl jsem ho ubezpečit o tom, že sem stále patří. Že toto místo je stále jeho domovem. Chtěl jsem ho očistit od všech pochybností. Sám jsem byl velmi šokován, když jsem ho spatřil. Nikdy by mě nenapadlo, že by u něj byl proces proměny tak krátký. Ani toho tvora, na kterém letěl, jsem nikdy předtím neviděl.“

„Co hodláš udělat?“
„Vlastníma rukama ho polapím a předvedu před nebeský soud!“
Nastala menší pomlka.
„Je tu však jistá pravděpodobnost, že Cassiel je nositelem Lucifarových křídel.“ řekl náhle Rafael. Famiel sebou cukl.
'Jak to může vědět?'
„Mluv.“
Uslyšel jsem vrznutí židle, jak se postavil.
„Věřím, že Lucifar svá křídla vložil do nenarozeného anděla, když se formovala jeho duše.“
„Jakého máš důkazu?“
„Mými důkazy jsou domněnky a dlouhodobé pozorování. Není to nic, o co by se šlo řádně opřít, přesto by tyto 'zvěsti' neměly být přehlédnuty. Jistě si pamatujete, že se Cassielovi všichni andělé vyhýbali. Ti, co se s ním blíže setkali, jednoznačně vypovídali, že se v jeho přítomnosti cítili nervózně a nejistě. V boji vynikal velikou silou a prokazoval i dávku … krvelačnosti, která není u andělů obvyklá. Magie pro něj naopak znamenala oříšek, přestože při jeho narození magická energie vykazovala značnou sílu.“
Dal jim chvilku na zamyšlení.
„Když se vrátil ze svého pobytu v démonickém království, byly jeho vlasy šedivé. Čas nám však ukázal, že vlasy i barva očí se u andělů, kteří tam nějakou dobu pobyli, mění v černou. Proč mu vlasy jenom zešedly? Proč se Cassiel narodil s černýma očima, když je všechni andělé mají světlé?“
Nadechl se.
„Došel jsem k tomuto závěru; Duše anděla Cassiela musela být před jeho narozením pokroucena proto, že v ní bylo něco ukryto. Nikdo nemůže vstoupit do duše anděla, aniž by po sobě nezanechal stopy. Jenže ten někdo je za sebou velmi dobře zametl. Pouze bytost s obrovskou magickou silou by mohla něco takového udělat a jediný, kdo by toho byl schopen, je padlý anděl Lucifar.“
Tmou se nesl nový šumot.
Rafaelova slova spustila horlivou debatu.
Šum trochu utichl.
„Cassiel je také jeden z andělů, kteří krátce před Lucifarovým svržením začali získávat podobu své duše. V tomto čase je formována jejich osobnost, síla, magie a další aspekty jejich existence. Pokud by tak učinil, tělo novorozeného anděla by jeho sílu přijalo za svou a nedošlo by ke sražení dvou různých esencí magie. U jedince, jehož duše už byla zformována, by došlo ke střetu dvou sil a tělo by bylo kompletně zničeno.“
„Lucifar však byl při své poslední chvíli spatřen s křídly.“
„Troufám si tvrdit, že to byl jen fragment jeho síly. Ta křídla vůbec nemusela být pravá. Chtěl nás tím zmást, svést na falešnou stopu.“
Znovu zavládlo ticho.

Rada byla brzo po Rafaelovu proslovu rozpuštěna. Nebeské království může v jakkoliv blízké budoucnosti očekávat veliké změny.

Rozkaz rady zněl: „Cassiel musí být zajmut! Pokud tak nemůže být učiněno, zabít!“

Famiel si hořce pomyslel. 'Nenechám tu pitomou radu dělat si, co se jim zachce.'

*** ???

„Famiel má určitě něco za lubem.“
„Bude lepší ho sledovat.“

Konec první série.
Příště: Pozemská válka
Příběh, jehož kořeny sahají mnoho milénií do minulosti, pokračuje dál. Ve hře je už jen několik figurek, kdo však udělá rozhodující tah?

Poznámka:
Mezi Archandělem a archandělem je rozdíl nejen v písmenku. Jsou totiž dva typy archandělů, ten s malým písmenkem je na nižší společenské úrovni než ten s velikým písmenkem.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Bouře nám doznívá, ale praskot je pořád ve vzduchu, jízda ještě nekončí a ještě nějakou chvíli nebude Laughing out loud
Věřte, že Cassiel má to nejhorší před sebou.

PA teď bude mít menší pauzičku (doufám, že to nepřeroste v několik měsíců ...), neboť jsem příběh měla nalinkovaný prakticky až sem (+ samozřejmě zase improvizace a inspirace z manga Laughing out loud)

5
Průměr: 5 (9 hlasů)