Pekelný anděl - 2 - Dítě

*** Démon

Měl jsem ho, sténal mi v náruči, objímal jsem ho a laskal. Jeho hlas byl tak nádherný. Zvonil mi v uších. Pobízel mě, protahoval se a já olizoval jeho mužství. Mezi vzdechy jsem slyšel „Víc, víc!“ Nijak jsem se nedržel zpátky, pohltil jsem ho a cucal. Zrychloval jsem a on pořád neměl dost, povzbuzoval mě dál. Najednou jsem skousl a trhl … vzduchem létalo peří. Zamžoural jsem na stěnu ve svém pokoji. Nechápavě jsem se rozhlédl a sledoval, jak okolo pomalu sněží peří.
Koukl jsem se pod sebe a zjistil, že mi z pusy visí pořádný kus polštáře. Byl jsem v posteli a ležel na břiše.
'Huh?' Zažužlal jsem kus polštáře a pomalu mi to došlo.
'Byl to jen sen.' Vyplivl jsem látku a polštář odhodil na zem.
'Je to dobře, nebo špatně?' Zívl jsem a protáhl se, ale jak jsem se prohnul moc dozadu, převážil jsem se a spadl na zem.
'Ach, Satane, už nikdy nebudu pít silné víno před spaním.' Po pokoji se válelo přes deset prázdných lahví. Promnul jsem si oči, mohutně zívl a zamlaskal.
Podle šera v místnosti jsem to odhadoval na příliš brzké ráno, než abych vstával. Převalil jsem se na břicho, zvedl se, podrbal se na patřičných místech, povytáhl kalhoty a odešel jsem z pokoje.

*** Anděl

Bylo šero a já nespal. Už je to asi hodinu, co jsem se probudil. Spát se mi nechtělo, tak jsem si poslal pro víno. Seděl jsem v pohodlném ušáku, který jsem přitáhl blíž k úzkému oknu. Nebe bylo ocelově modrošedé. Šedivé mraky splývaly s nebem a líně se převalovaly. Usrkl jsem vína. Bylo lehce nakyslé a já si jeho chuť vychutnával.
'Co teď?' Pořád jsem přemýšlel, jak odtud utéct a uchovat si svoji čistotu.
'Co od něj můžu očekávat?' Večeře byla naprosto normální, vůbec nevypadal nebezpečně. Při vzpomínce na rozbitý květináč mi přejel mráz po zádech. Zaslechl jsem šouravé a klátivé kroky. Brzo se k tomu přidala i rána a tlumené nadávky.
'On?' Překvapilo mě, že je tak brzo vzhůru. Netušil jsem, jak mám reagovat.
'Určitě chce něco zkoušet.' Sklenku s vínem jsem radši odložil, abych neměl tendenci se napít.
Kroky se zastavily u dveří. Skoro jsem ani nedýchal. Pak démon odešel.
'Nemohl to být jen strážný?' docela jsem o tom ale pochyboval. Když jsem včera šel po schodech, žádného strážného jsem neviděl.
'Co tu pak chtěl? Je ještě něco nahoře?' Zvědavost mi nedala. Oblékl jsem si kalhoty a opatrně otevřel dveře. Řetěz se neaktivoval.
'Hmm.' Vyšel jsem ven. Nic se nestalo.
'Hlavně pomalu.' Plížil jsem se po schodech nahoru.
'Je to on.' Klátil se přede mnou jako opilec a držel se za hlavu.
'Že by neuměl pít?' pomyslel jsem si s radostí. Konečně doklopýtal ke stropnímu poklopu, otevřel ho a zmizel. Ovanul mě studený vítr a zatřásla mnou zima.
'Brrr!!' Litoval jsem, že jsem se pořádně neoblékl. Připlížil jsem se a naslouchal u vchodu, nic jsem neslyšel, tak jsem vystrčil hlavu a nevěřil vlastním očím. Celá střecha byla zarostlá trávou.
'To není možné!' Také to možné nebylo, mazma by ji hned zahubila. Byla umělá.
'Taky nejspíš z lidského světa.'

Rozhlédl jsem se po střeše. Byla šikmá a lehce do kulata. Vzduchem prolétlo několik opeřených ještěrů a usadilo se na okraji. Podezíravě jsem si je prohlédl. Démona jsem však nikde neviděl. Víc jsem se vysunul a opatrně vstoupil na trávu.
'Na umělou je dost jemná.' Démon ležel za mnou. Po všech čtyřech jsem k němu opatrně došel. Spal. Bylo zvláštní ho takhle pozorovat.
'Teď by se mi hodila fixa.' Uličnicky jsem se usmál. Pořádně jsem si ho začal prohlížet. Nebylo to z důvodu přitažlivosti, ale protože mě už předtím očumoval, tak jsem mu to chtěl oplatit. Navíc si to sám nemohl užít, takže jsem měl dvojnásobné potěšení.
Byl urostlý a pěkně svalnatý, ale žádný kulturista. Připomínal mi malé dítě, bylo zvláštní, jak moc se tvář ve spánku změní. Vlasy mu v jemném větříku vlály.
'Obvaz?' Pravou ruku měl nad loket obvázanou.
'Je raněný?' To mi nějak nesedělo. Kdo by ho mohl zranit tak, aby si to musel obvázat? Jediný, kdo by ho mohl z řad andělů takhle zranit, byl serafín, což je nejvyšší andělská hodnost. Nikdy jsem žádného neviděl, ale hodně jsem o nich slyšel a popravdě řečeno, nevěděl jsem, co je na tom pravdy. Přelezl jsem tiše na druhou stranu a bedlivě ho pozoroval. Lehce sebou pohnul a něco zamumlal.
'Jen spi, jen spi.' Pomalu jsem se jedním prstem přibližoval k jeho obvazu. Byl z hustě tkané látky.
'Copak tam skrýváš?' Napadaly mě šílenosti jako roztomilá tetování typu plyšového medvídka nebo páru kachniček či „Miluji svoji mámu.“ až po ošklivé jizvy. Musel jsem být velmi obezřetný, nechtěl jsem ho probudit. Tím bych si zkazil veškerou zábavu. Už jsem měl začátek mezi prsty a pomalu odmotával.
Najednou démon zařval bolestí a převalil se na druhou stranu. Křečovitě se držel za ruku, ze které šlehaly černorudé plameny. Já už slyšel jen jeho řev. Zaletěl jsem zpátky do chodby tak, jak bych si nikdy v normální situaci netroufal. Své okolí jsem začal vnímat, až když jsem za sebou zabouchl dveře a snažil se uklidnit svoje divoce bijící srdce. Podlomila se mi kolena a já ucítil tupou bolest. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Od konečků prstů až do poloviny dlaně jsem měl rudou pokožku s několika černými liniemi. Nevěřícně jsem hleděl na pravou ruku
'Co se to?...!' Uchopil jsem ji, nešlo s ní hýbat, byla úplně ztuhlá. Začalo mi v ní škubat.
'Musím... Musím to zakrýt! Jestli to zjistí...' Nechtěl jsem myslet na důsledky.

Mohl jsem si dovolit jen pár minut, když jsem nabyl přesvědčení o vlastní rovnováze, zazvonil jsem na šotka.
„Přines mi rukavice... zelené jako moje kalhoty.“ byl jsem si jistý, že se mi třásl hlas. Minuty se vlekly jako hodiny. Vzal jsem si nenuceně rukavice a poslal ho pryč. Nasazování pěkně bolelo. Naštěstí mi ztuhla v celkem přirozeném stavu. Rychle jsem se oblékl, aby to nevypadalo divně.
Zaslechl jsem kroky.
'To musí být on.' Zvuky chůze se nesly seshora. Popadl jsem knihu a spěšně si sedl do ušáku. Nikdy v životě jsem snad nebyl vyděšenější.
'Co to bylo za plameny?' Ani jsem si nevšiml, že vstoupil.

*** Démon

Řval jsem bolestí a škrtil si ruku. Plameny po nekonečných vteřinách uhasly. Nemohl jsem se ani nadechnout. Třásl jsem se jak osika. Pomalu jsem se nadechl a pak vydechl. Pomalu a jistě. Třes přešel a já si opravil obvaz.
'Jak se to mohlo stát?' Veškerá opilost mě přešla.
'Květiny...?' Znovu jsem začuchal, ale už jsem nic neucítil.
'Zdálo se mi to, nebo …?'
Pomalu jsem kráčel po schodech. Pohlédl jsem na jeho dveře.
'Musel jsem ho vzbudit.' Zaklepal jsem. Neozval se. Opatrně jsem vstoupil a našel ho, jak sedí v křesle a čte si. Seděl však příliš prkenně, ztuhle. To bylo zvláštní.
'Rukavice...? Hmm …' Přišel jsem ještě blíž, ale vůbec mě nevnímal. Zíral do knížky.
„Vzbudil jsem tě?“
Vyděšeně sebou trhl a já v jeho očích zahlédl paniku.
„Co?“
Zopakoval jsem svoji otázku.
„Vzbudil?“ Přemýšlel.
„Ne, nevzbudil jsi mě.“
„Tys nic neslyšel?“
„Co jsem měl slyšet?“
„Ale nic.“ Jen tak jsem se podrbal na hlavě.
„Netušil jsem, že jsi takový knihomol.“
Poděšeně se podíval na knihu.
„K démonické četbě se moc často nedostanu,“ řekl skoro klidným hlasem. Nějak jsem mu to nebaštil.
„Nedáš si se mnou snídani?“
„Ano, rád. Už mám docela hlad.“

Zavřel knihu a vrátil ji do knihovny. Snažil se zamaskovat trhavé pohyby, ale mě to stejně neuniklo. Byl jsem si jistý, něco bylo špatně.
„Půjdeme?“ docela mile se usmál a vykročil.
„Ještě je tu jedna maličkost,“ řekl jsem, když okolo mě procházel. Zastavil se, neviděl jsem mu do obličeje, ale vycítil jsem jeho napětí.
„Ty rukavice ti moc sluší.“ Usmál jsem se na něj.
„A-ah.“ řekl.

***

Snídali jsme na terase. Výhled nebyl zrovna povzbuzující ani fascinující, ale celkem ušel. Rozlehlé pláně, vycházející měsíc, který vše zahaloval do fialové, dával krajině zvláštní nádech. V dálce se tyčilo několik skal, které šplhaly až k mrakům. Prostředí terasy bylo zkrášleno kamenným zábradlím s vytesanými květinami na sloupcích a prostorovou výplní mezi sloupky. Nábytek měl zvířecí nožičky a bílou barvu.
K snídani jsem nechal naservírovat šunku, vařená vejce, několik druhů sýra, máslo, džem, marmeládu a med. K tomu bylo 5 druhů pečiva, rohlíky, housky, tmavý chleba, tmavé housky se semínky a malé bagety. K pití byl zelený čaj s citrónem. Popřál jsem mu dobrou chuť. Každý jeho pohyb jsem pozoroval, hlavně jeho pravou ruku. Nesundal si rukavice ani při jídle. 'Něco je opravdu špatně.'
Opatrně s pečivem manipuloval a občas chvilku trvalo, než něco zvedl nebo udělal.
„Můžeš mi podat slánku?“ zeptal jsem se ho, když v levé ruce držel namazanou housku. Nejdřív se na mě podíval a pak ji uchopil. Lehce sebou trhl, ale jinak nic.
„Děkuji.“ převzal jsem ji a posolil si chleba s máslem.
Pořád jsem ho pozoroval. Snažil se chovat nenuceně, normálně. Já však z jeho pohybů cítil bolest. Hodně se přemáhal, maskoval to. Bolest však zmírnit nemohl. Obdivoval jsem ho.
„Ještě trochu čaje?“ nabídl jsem mu.
„Děkuji.“ řekl a nastavil šálek. Opět ho musel vzít pravou rukou. Pomalu jsem plnil šálek, když mu náhle vypadl.
„Ach! Jsem to ale nešika!“ chtěl ho zvednout, ale to jsem ho už držel za ruku.

„Musí to hodně bolet,“ řekl jsem a ucítil, jak ztuhl. Jeho pohled ztuhl také, vyčkával, co se bude dít.
„Proč jsi to udělal? Cos tím sledoval?“ zeptal jsem se ho pevným hlasem, který neměl daleko k příkazu.
Kousl se do rtu. „Byl... jsem zvědavý.“
„Zvědavý?“
„Ah.“
O něco víc jsem ho stiskl. Zatřásl se a bolestně sykl.
„Cos čekal?“ zopakoval jsem svoji druhou otázku jiným způsobem.
„Kompromitující tetování z mládí,“ řekl klidně, až jsem tomu skoro i věřil.
„Eh? … To má být vtip?“ podezřívavě jsem se na něj podíval.
„Ne.“ Zpříma mi pohlédl do očí. Pustil jsem jeho ruku, zakryl si oči a začal jsem se chichotat. Přitáhl ji k tělu a chránil druhou rukou.
„Jak se ti líbilo?“ odkryl jsem si tvář, abych na něj lépe viděl.
„Moje speciální tetování.“ Jen zatnul zuby a uhnul pohledem.
„Víš, za tohle bych tě měl potrestat.“ Neodpověděl.
„Co ty na to?“
„Jaké mám možnosti?“ odpověděl mi otázkou. Velmi dobře chápal svoji situaci. Věděl, že je kompletně v mojí moci, že stačí jediný chybný krok a zřítí se do propasti nekonečné bolesti a utrpení. Opřel jsem se a řekl:
„Můžeš svůj trest přijmout jako hodný chlapec.“ Zaslechl jsem jeho syknutí.
„Nebo být zlobivým chlapcem a učinit to víc zábavnější.“ Bylo mi už předem jasné, že by se pokusil o variantu B.
'Na druhou stranu...' Teď nebyl v rozpoložení mi vzdorovat.

Nejspíš by vše v relativním klidu přijal, aby se vyhnul tvrdšímu trestu. Byla to lákavá možnost.
'Mohl bych ho udělat mým...' V hlavě se mi vyrojily vzpomínky na můj perverzní sen. Zaplnila mě touha a chtíč. Mohlo by to tak být, mohlo.
„Pojď se mnou.“ Beze slova se zvedl a následoval mě. Šotek se pustil do uklízení.

***

Zavedl jsem ho do své soukromé komnaty.
„Sundej si ji.“ řekl jsem, když jsem zavřel dveře. Pomalu si sundal rukavici a vyděsil se. Jeho ruka se změnila k nepoznání. Byla černorudá a vyrostly mu špičaté nehty. Vzal jsem si jeho ruku, možná měl svěšenou hlavu, ale rezignace v tom nebyla.
„Kam až to sahalo?“
Ukázal do půlky dlaně.
„Sem.“
Zamyslel jsem se. Nejvíc ho muselo vyděsit, kam až se to rozšířilo.
„Zůstaň tu.“ vzal jsem džbán a odešel jsem.

*** Anděl

Když se za ním zavřely dveře, neměl jsem daleko ke zhroucení.
'Je konec...' Ať už bude následovat cokoliv, vezme si moje tělo. To bude můj trest, to mi bylo jasné už od chvíle, kdy mě u snídaně uchopil. Unaveně jsem se svalil do měkkého křesla. Neměl jsem šanci na únik.
„Víno...?“ Neváhal jsem ani vteřinku. Pracně jsem ho otevřel, pravou rukou jsem pořád nemohl hýbat a od snídaně pěkně bolela. Ne že by už nebolela předtím, ale teď to bylo ještě horší. V ruce mi pulzovala bodavá bolest. Lil jsem do sebe jednu sklenku za druhou.
'Jako střízlivý bych se moc bránil. Takhle to snad přežiju.'
Nakonec jsem celou láhev vypil a potěšeně jsem zjistil, že to bylo pěkně silné víno. Účinek se dostavil prakticky okamžitě.
'Už to přichází...' Přešel jsem k posteli, kde jsem si lehl, i když spíš jsem do ní padl. Měla taky nebesa, tak jako ta moje. Byla jen tmavší barvy a přišla mi i víc nařasená. Když se za pár minut vrátil, ani jsem nevzhlédl.
„Pojď sem.“ Poslušně jsem se zvedl a přešel k němu. Stál u stolku s velikou mísou, kam nalil vodu ze džbánu.
Nechápavě jsem na vodu zíral.
„Polož tam ruku.“ Udělal jsem, co mi řekl. Čekal jsem bolest, ale místo toho se dostavila slast a úleva.
'Ta voda... ji léčí?' Byl jsem překvapen, doslova šokován. Takovou vodu bych čekal v nebi nebo na posvátné hoře. V pekle rozhodně ne.
„Jak se cítíš?“ zeptal se mě náhle a já sebou cukl.
„Dobře. Je to lepší.“
„To by mělo stačit. Zkus s ní pohnout.“ Vytáhl jsem ruku z vody a procvičil ji. Ztuhlost byla pryč. Mohl jsem s ní normálně hýbat. Obvázal mi ji stejným obvazem, jako měl on.
„Tenhle obvaz funguje i jako pečeť. Později tě naučím, jak se o ni starat.“

Mlčel jsem. Všiml si mého zasněného výrazu a řekl:
„A teď k trestu.“ Zatnul jsem pěst. I přes svoji opilost jsem byl nervózní.
'Mám se mu vážně vydat? Cožpak není jiné cesty?' Ale vrátit se už nešlo. Mohl jsem jen čekat. Položil mě na postel. Nebránil jsem se. Vyčkával. Sehnul se a olízl mi krk. Vydal jsem slastný sten. Zvedl se a dotkl se mě znovu.
'Proč je mi takové horko?' Začal jsem rychleji dýchat. Lehce mě políbil na rty.
„Ty jsi opilý?“ zeptal se zděšeně. Já mu ale nemohl odpovědět. Celé moje tělo hořelo. Podíval se na láhev vína a nezbylo mu nic jiného, než tomu věřit.
'Co je to za divný pocit?'
„Proč ses sakra opil?“
Díval jsem se na něj a nevnímal jeho slova. Bylo mi takové horko, že jsem se nemohl ani hnout. „Horko... Je mi horko...“ vyloudil jsem ze sebe několik slov.
„Pro Satana...“ Zbytek jsem neslyšel, protože jsem mu napálil takovou, že odlétl na druhý konec místnosti.
„Co máš za problém!!“ prudce jsem se zvedl a řval jsem na něj:
¨
„Když ti dávám své tělo dobrovolně, stěžuješ si! Když se ti bráním, odcházíš v půli! Co sakra chceš?! Co po mně chceš? Proč sis mě vybral?! Proč tu jsem?!“ Chrlil jsem ze sebe proud otázek a šel jsem k němu. Seděl na podlaze a nechápavě mě pozoroval.
„Opil jsem se jen proto, abych neměl žádné zábrany! Abych … abych...“ Nohy mě přestaly nést a já se sklátil do jeho náruče.
„Hořím...“ V mžiku jsem usnul.

*** Démon

Tak nějak jsem pořád nemohl pochopit jeho reakci. Ale jak jsem ho držel v náručí a poslouchal jeho oddechování, bylo mi to jedno.
„Vypil jsi to nejsilnější víno, co mám, abys ztratil veškeré zábrany a mohl ses se mnou pomilovat? Hlupáčku.“ Políbil jsem ho do vlasů.
„Takhle tě nechci.“ Odnesl jsem ho do postele. Tiše oddechoval. Sundal jsem mu plášť i košili.
'Tak překrásný.' Přejel jsem po jeho hrudi. Zasténal. Znovu jsem ho políbil do vlasů.
„Hezky se vyspinkej, můj andílku.“
'A co bych nespal s ním?' Nebylo těžké si vybrat mezi ním, nebo královskými povinnostmi. Tady nás navíc nikdo nebude rušit. Přitulil jsem se a přivoněl k jeho vlasům. Brzo jsem usnul taky.

*** Anděl

Převalil jsem se na břicho. Bolela mě úděsně hlava a sotva jsem dokázal otevřít oči. Když se mi to povedlo, nepoznával jsem pokoj. Veliký noční stolek, tmavá nebesa, jiné povlečení, dokonce ani ta kamenná stěna mi nic neříkala.
„Jak ses vyspinkal, můj andílku?“ ozval se za mnou známý hlas. Cukl jsem s sebou a prudce se nadzvedl na lokty. Hned jsem se však svalil zpátky, protože hlava dala o sobě razantně vědět.
„Tohle bych nedělal.“ Naklonil se nade mě a odkryl mi vlasy z obličeje.
„Vypil jsi mi tu moje nejsilnější víno. Pak se nemůžeš divit, že tě tolik bolí hlava.“ Jemně mě políbil na tvář.
„Co se...?“ Sice jsem na sobě cítil kalhoty, ale to ještě nic neznamenalo.
„To se dá popsat jen dvěma zvuky.“ potěšeně se usmál a mě polil ledový pot.
'Co jsem to sakra dělal!!?'
„Zzzzzzzzzzzz..... Chrrr.... Zzzzzz.....“ opakoval a já jen nechápavě zamrkal.
„Jinými slovy: Spal jsi jako dudek. Divím se, žes byl potom, cos vypil celou láhev, schopný se ještě hýbat. Já bych byl dávno tuhý.“ Přehodil přes mě ruku.
„Co se stalo?“ Znovu jsem se zeptal.

„No, opil ses, aby ses mi mohl vydat bez jakýchkoliv zábran.“ Laškovně mi olízl ucho. Sevřel jsem deku a zatnul zuby.
„Tohle pro mě ještě nikdo neudělal.“ V jeho hlase jsem zaslechl pobavení. Znovu jsem ho proklel.
„Byla by škoda nechat tak lákavou nabídku plavat. Nemyslíš?“ Provokoval mě, naprosto jednoznačně mě provokoval a užíval si moji reakci.
„Tak proč si mě prostě nevezmeš? Co ti v tom kdy bránilo?“
„No...“ prodlouženě řekl.
„Chtěl bych tě mít kompletního.“ dodal záhadně.
„Jak...?“ nenechal mě mluvit. Zacinkal na svůj zvoneček a přiběhl šotek.
„Pán zvonil?“ uklonil se.
„Přines dvakrát čaj a ať je tak silný, že by porazil i slona. Vždyť víš. Takové to veliké šedivé zvíře s velikýma ušima a dlouhým nosem. Jak jsem ti o něm kdysi vyprávěl.“
„Hned to bude, pane.“ Šotek odešel. Z letmého pohledu jsem si všiml lepšího oblečení a jiného chování. Jejich malý rozhovor mě překvapil. Nedokázal jsem si představit, že by se k některému šotkovi dokázal chovat mile, obzvlášť po včerejší zkušenosti.
„Jak dlouho jsem spal?“
„Asi tak šest hodin. Je akorát doba oběda. Máš hlad?“ Pocítil jsem zvednutí matrace.
„Ne, ani ne.“ Taky jsem se pomalu zvedl. Hlava se mi točila a bylo mi mizerně od žaludku.
„Já taky ne.“ a ještě dodal: „Toaleta je tamhle.“ Ukázal prstem do pravého rohu místnosti. Sotva to dořekl, ucítil jsem nutkání běžet. Jen jsem za sebou zabouchl dveře, neandělsky jsem se pozvracel. Ještě že nebylo sklopené prkýnko. Někde mezi nechutnými zvuky a těmi ještě nechutnějšími jsem zaslechl zacinkání.

Když se mi konečně udělalo trošku líp a nebylo už co vyhazovat, vyklátil jsem se z toalety. Hlava mi pořád třeštila a točila se, ale už to bylo snesitelnější. Trochu mě probrala vůně silného čaje. Nabízený šálek jsem s radostí přijal. Posadil jsem se na pohovku vedle démona, ale ne zas moc blízko. Přičichl jsem a opatrně ochutnal. Už jen malý doušek mi způsobil záchvat kašlání. Nešlo o tom pochybovat, tohle by probralo i mrtvolu, nejen sklátilo slona.
„Neboj, na to si zvykneš.“ povzbudil mě a dal si pořádný doušek.
„Nevím, jestli po tom toužím.“ odpověděl jsem a podezíravě jsem si čaj prohlížel. On se tomu jen usmál.
„Ale pořád jsi na tom lépe nežli já. Já prospal celý den, druhý jsem prozvracel a ten třetí … si už ani nepamatuji.“ pobaveně se usmál. Rád bych jeho nadšení pro kocovinu sdílel. Zkusil jsem se zase trochu napít. Čaj to byl opravdu silný, ale když jste přežili první ochutnání, tak to pak šlo líp. Cítil jsem v něm skořici a citrón … a možná taky pár bylin, ale tak citlivý nos jsem zase neměl. Když jsem vypil asi půlku, udělalo se mi lépe.
„Tamhle máš nové oblečení.“ ukázal na postel, která byla naproti nám. Pohovku měl v druhém rohu místnosti spolu s větším konferenčním stolkem. Narychlo jsem z talířku sebral sušenku a snědl ji.
'Hmm... dobrá.'
Oblečení leželo úhledně složené na posteli ve dvou hromádkách. Ohlédl jsem se přes rameno. Sledoval mě a já si všiml jeho zkoumavého pohledu. Byla v něm i příměs ustaranosti.
'No... Menší kompenzaci za ráno si zaslouží.' Pomyslel jsem si. Pohodil jsem vlasy a on mi hned začal věnovat svou plnou pozornost.

*** Démon

Jakmile pohodil vlasy, hned jsem tušil, že se něco stane. Pořád měl v sobě pořádnou dávku vína. Měl jsem už dost zkušeností s opilci i kocovinou. Sám jsem si ji nesčetněkrát vyzkoušel. Nepostavil se ke mně sice čelem, ale začal si pomalu sundavat kalhoty.
'S...S... On mi tu dělá striptýz?!' Položil jsem šálek a nahnul se dopředu. Všiml si toho a znovu pohodil vlasy. Sundal si jednu nohavici a ladně mi ukázal svoji nohu.
'Sakra!! Proč musí mít tak dlouhý vlasy, nic nevidím!!' Hrál jsem si s prsty a šklebil se jak idiot. Ladně odhodil kalhoty a ohlédl se po mně. Já ho mručením povzbuzoval a horlivě jsem pokyvoval hlavou.
Víc se ke mně v pase otočil, jak nejvíc to šlo. Zaklonil hlavu a nechal volně padat vlasy. Myslím, že jsem začal slintat. Vyplázl na mě žertovně jazyk a popošel blíž k posteli. Předklonil se a já se naklonil ještě blíž.
'Joooo!!!' Vlasy mu začali padat na bok.
'Jo, jo, jo!' Výhled mi najednou zablokovalo něco bílého a nacpalo se mi to otevřené slintající pusy.
„Mhrmmnm!“ Mumlal jsem a vyplivl jsem to. Andílek si zrovna zapínal kalhoty a z jeho pohybů jsem poznal, že se urazil.
„Ale no tak!“ Objal jsem polštář a uronil velikou slzu.
Dokončil proces oblékání. Obdivem jsem zvedl hlavu a hvízdl. Bílé košili vévodil veliký a nařasený límec. Tmavě modrý kabátek na tělo s dlouhými šosy, většími ohnutými rukávy s výraznými žlutými manžetami a úzké kalhoty s mohutnými zvony, to vše na něm naprosto perfektně sedělo. Zrovna držel v ruce tlustou modrou mašli.
„Ukaž.“ řekl jsem a přešel k němu. Podal mi ji a otočil se.
Nejdřív jsem k jeho vlasům přivoněl a pak jsem je učesal.
'Vůbec nejsou zacuchané.' Znovu jsem k nim přivoněl. Až po pátém pokusu jsem byl s mašlí spokojený. Udělal jsem ji velikou a podobala se motýlím křídlům. Pozoroval jsem ho, jak se sehnul a obul si vysoké kozačky se šněrováním.
Sklonil jsem se.
„Nechceš mi dělat společnost na královském dvoře?“ zašeptal jsem mu do ucha. Pohlédl se na mě a v očích se mu zračila otázka. Ta však rychle zmizela a nahradilo ji pokývnutí. Usmál jsem se a políbil ho lehce na tvář.

*** Anděl

Projít se po královské síni pána démonů a mít možnost se naparovat jako páv se mi líbila. Všichni démoni se na mě mračili a já věděl, jak mě nesnáší. Noblesně jsem si vždycky urovnal vlasy za ucho a úsměvem jsem jim dal najevo: „To já jsem tady! Ne ty!“ Všichni by pro moje místo vraždili. Čím blíž by byli lordovi, tím více moci by měli. Kdo by po ní taky netoužil. Znovu jsem se na ně provokativně usmál.
Síň byla rozlehlá a po celé její délce se táhly sloupy s ozdobným tesáním. Široký rudý koberec vedl od masivních a velikých dveří, taktéž s bohatým zdobením, až ke trůnu. Ten se vyznačoval tmavší mosaznou barvou s příměsí žluté. Polstrování bylo červené a opěradla byla zdobena motivy lebek, tesáků a drápů. Vypadal celkem majestátně. Démon se k němu dobře hodil. Taktéž byl převážně oblečen v tmavší červené a žluté. Pod kabátkem, co mu dělal širší ramena, se skrývala prostá bílá košile. Kabátek ho jinak obepínal stejně jako kalhoty s úzkými nohavicemi. Oblečení bylo lemováno jednoduchou dvojlinkou.
Rozhodil tmavě červený plášť a posadil se. Přehodil si nohu přes nohu a spokojeně se usmíval. Já se postavil po jeho pravé straně, založil jsem si ruce za záda a vypjal se. Přítomné démony jsem přejel pohrdavým úsměvem plným výsměchu. Zuřili, vrčeli, ale nic si nedovolili, nemohli. Jejich bezmoc mě hřála u srdce.
Pohlédl jsem na démona. Očividně se bavil stejně dobře jako já. Zničeho nic si povzdechl a zvedl se z trůnu. Než jsem stačil překvapeně nadzvednout obočí, už jsem vyděšeně odskakoval, vlasy mi trčely všemi směry. Z místa trůnu se valil dým a kouř. Vzduchem se snášely třísky a peří. Démon však všechno sledoval až skoro znuděným pohledem.
'Nájemný vrah, rozpadající se panství, poltergeist,...' prolétávalo mi hlavou.

„Jdeš pozdě!“ ozvalo se z kouře, který se pomalu usuzoval. Nejdřív jsem si všiml obrovského meče trčícího ze země, s kterým bych nedokázal pořádně pohnout ani já. Na jeho vršku seděl malý kluk. 'Kluk...?' Nechápavě jsem zamrkal. Měl krátké rozježené lesklé vlasy onyxového zabarvení, veliké zelené oči, zelenou čelenku s dlouhými konci a jednoduché hnědé oblečení. A byl bez bot.
„Jdeš pozdě!“ zopakoval a seskočil z dvoumetrového meče. Cípy čelenky se mu válely po zemi.
„Tvrdnu tady už přes pět hodin!“ Klučina sahal démonovy sotva po pás.
Démon se však jen drbal v uchu a nevšímal si ho.
„Přestaň mě ignorovat!“ Očividně si mě všiml až teď, neboť se překvapeně otočil.
„Tohle je ten novej?“ přísně si mě přeměřoval a očividně mnou pohrdal. Oplatil jsem mu zamračení zamračením.
„Nic moc.“ Ležérně si dal ruce za hlavu. V tom okamžiku jsem ho chtěl přehnout přes koleno a dát mu co pro to. Ale ovládl jsem se.
„Jo a nezapomeň...“ otočil se zpátky na démona.
„Já jsem tvůj milenec, jasný!“
Tohle mě málem sklátilo.
„Eh?! Vážně?“
Klučina mě však neslyšel, protože křičel na démona, který ho pořád ignoroval.
„Přestaň s tím!!“ Zakousl se mu do hlavy. Celé mi to připadalo tak nereálné, tak komické. Koutky úst mi pocukávaly. Démon vzal kluka za košili a odtrhl ho. Zmítal se. Najednou byly jejich obličeje velmi, velmi blízko. Kluk se červenal a já měl najednou tendenci zakřičet: „Tak počkat!“ Kousl jsem se ale jen do rtu.
Kluk nastavoval rty k polibek, ale pořád se nic nedělo, tak otevřel oči. Démon měl v ruce lupu a zkoumal jeho rozkrok. Snažil jsem se dívat jinam. Kluk se v jeho sevření svíjel, vrčel, neartikulovaně štěkal, hartusil a škrábal jako kočka. Démon se mu jen smál.
'Idiot...' Brzo to kluka unavilo, už jen visel a měl na krajíčku. Démon se usmál, zalovil v plášti a vytáhl veliké duhové lízátko. Chlapcovy oči se rozzářily a z otevřené pusy mu padaly sliny.

Celé to lízátko nacpal do pusy.
'J-Jak …?!' Najednou si všiml mého šokovaného pohledu. Naježil se, vyskočil na meč, jedinou rukou ho vytáhl (druhou si držel lízátko) a huhlal:
„Jefte jsme nestonšili!!“ Táhl se za ním jen pruh prachu. Já se za ním jen koukal a nevěděl jsem, co si mám myslet.
„S ním si starosti nedělej. To byl jen Cresil, můj druhý generál.“ Rozvalil se do nově přineseného trůnu.
„Eh? Eh?“ já se jen zmateně rozhlížel po posledních šotcích, kteří odklízeli trosky.
'Eh?' Unaveně jsem si povzdechl. Z davu jsem zaslechl zlomyslné pochechtávání. Párek démonů v první řadě se mi smál. Zamračil jsem se a pak jsem se jistou dávkou zadostiučinění usmál. Hloupí démoni se svíjeli v plamenech, dokud z nich nezbyly jen hromádky prachu, které pak zametli šotci. Zase jsem nabyl své rovnováhy.
„Generál?“ zeptal jsem se opožděně.
„Nám je jedno, jak jsi starý, tvé pohlaví, vyznání a já nevím co ještě.“ Rozhodil rukou.
„Dokud máš sílu a dokážeš si udržet ve svém oddílu autoritu, můžeš být kýmkoliv.“ Jemně jsem pokýval hlavou. Dále následovaly celkem normální královské záležitosti. Přivedli sem několik dezertérů, kteří z minulého střetu utíkali před anděly. Pán démonů je bez meškání popravil rovnou na místě, ještě se přitom usmíval.
Znovu jsem nevěděl, co si o něm myslet. Jednou se chová jako dítě, jindy jako bezcitný tyran. Bylo těžké mu rozumět. Po pár trestech následoval krásný tanec plný hříchu a touhy. Doprovodná hudba to jen zesilovala. Tanečnice byly jen minimálně zahaleny a k lepšímu dokreslení atmosféry si pomáhaly dlouhými hedvábnými šátky. Všechny po mně házely zamilované a toužebné pohledy, já je však přecházel s ledovým klidem. Nejspíš si myslely, že když jsem anděl, že tak z jejich skromného oblečení omdlím. 'Tak to jste vedle.'

Když skončily a poklekly před démonem, zeptal se mě: „Co myslíš, nebylo to nudné?“ podíval se mi do tváře. Podíval jsem se zpátky na démonické tanečnice. Velmi dobře jsem si všiml, jak pevněji svírají své šátky. Stejně dobře jsem si uvědomoval svoji současnou roli. Pokud řeknu „Ano.“ nejspíš je potká ne zrovna příjemný osud. V opačném případě budou moci pokračovat jako lordovi tanečnice. Měl jsem je v hrsti a ony si to uvědomovaly až moc dobře.
'Mám jim oplatit jejich chtivé pohledy a provokaci?' Přemýšlel jsem. Celý sál byl ticho, všichni čekali moji odpověď. Pohledem jsem sklouzl na tu, co mě nejvíc provokovala. Dívala se na mě skrz ofinu. 'Strach...?' Trochu mě to překvapilo, ale na druhou stranu to bylo pochopitelné. Démoni byli vždy ovládáni strachem.
„Bylo to...“ Udělal jsem dramatickou pauzu a vychutnával si jejich nervozitu, napětí a zvědavost. „... úchvatné.“
Démon se usmál a propustil je mávnutím ruky. Ke dveřím couvaly a klaněly se. Jedna obzvlášť hluboce. Tentokrát následovala hlášení týkající se problémů s démonickými zvířaty, neposlušnými démony a hádkami o území. Pomalu jsem si připadal jako v lidském království, pokud si odmyslím ty ošklivé obličeje všude okolo.
Pohlédl jsem k vysokému gotickému oknu, podle přibývající tmy se blížila noc. 'Můj druhý den mezi démony.' ponuře jsem si pomyslel. Podíval jsem se na démona. Hlavu si opíral o ruku a se spokojeným úsměvem se rozhlížel. Přeběhl mi mráz po zádech, v tom úsměvu bylo něco nebezpečného, krutého. Rychle jsem upřel zrak jinam.

Muselo to už chvilku být, protože když jsem si toho všiml, překvapilo mě to. V síni vládlo ticho, ale jiné ticho než předtím, bylo to spíš očekávání a strach v jednom. Atmosféra ještě o něco zhoustla. 'Kdo může …?' Nemusel jsem se ani ptát, brzy jsem dostal svoji odpověď. Po koberci kráčel elegantně oblečený démon. Měl velké otočené beraní rohy, které mu koukaly z dlouhých bílých vlasů sahajících až na zem, spletených do copu a zakončených mohutnou rudou mašlí. Na tváři mu panoval klidný, vyrovnaný úsměv a měl zavřené oči. 'Je slepý?'
Několik kroků před démonem poklekl, jednoduchý plášť se zavlnil. „Můj lorde.“
„Vidím, že ses v pořádku vrátil, Titivillusi.“
„Ano, můj lorde, můj oddíl si v bitvě vedl velmi dobře.“ Znovu se uklonil.
„Vstaň.“ Titivillus se uklonil a povstal. Odhadoval jsem, že zde má důležité postavení, i když jeho jednoduché hnědé oblečení s červeným proužkem o tom nevypovídalo.
„Při této příležitosti jsem si dovolil vám připravit dar, můj lorde.“
„Ooh,“ řekl potěšeně. Nějak jsem z toho měl špatný pocit. Světlovlasý démon se poklonil a luskl prsty. Ode dveří přišli čtyři nižší démoni a něco nesli na nosítkách. Mělo to zhruba kvádrový tvar a bylo to přikryté bílou plachtou. „Osobně jsem dohlédl na každičký detail, můj lorde.“
Démon jen spokojeně přikyvoval a pobaveně si hladil bradu.

*** Démon

Pozoroval jsem nosiče. Titivillus byl můj nejoddanější služebník, sloužil mi už od svého dětství, což je něco přes tisíc let. 'Copak jsi to udělal?' Byl jsem velmi zvědavý, jeho dary vždy hýřily originalitou a elegancí. Démoni se zastavili a položili nosítka, odstoupili dozadu a poklekli. Titi, jak jsem mu rád v soukromí říkal, se mi znovu poklonil, přistoupil k nosítkům a v dramatickém gestu strhl plátno. „Prosím, přijměte můj dar, Andělský výkřik!“ Stejně dramaticky poklekl.
Překvapením jsem víc otevřel oči. Na kamenném podstavci stála zmenšenina chrámu, který tvořily stylizované květiny. Kámen byl omalován do jasných i tmavých barev, které se krásně doplňovaly a zvýrazňovaly hloubku výtvoru. Hlavním motivem daru však byla useknutá hlava anděla s obličejem zkrouceným do posledního výkřiku. Jeho delší vlasy byly propleteny mezi kamennými květinami. Zaujatě jsem si dar prohlížel.
Našel jsem v něm skutečné zalíbení. „To je … neuvěřitelně překrásné. Tvé dary jsou jako vždy plné překvapení.“ Titi se mi uklonil ještě víc. Postavil se a třebaže je slepý, naučil jsem se poznat, kam se dívá. Ohlédl jsem se na svého andílka. Trošku jsem na něj zapomněl. 'Žádná reakce...?' Netvářil se pobouřeně, naštvaně ani nezatínal pěsti. Právě naopak, celé dílo si se zájmem prohlížel. Letmý pohled po sále mi řekl, že ho všichni pozorují. „Červenou...“ Zpátky jsem se na něj otočil. „Přidal bych tam víc rudě červené.“
Titi výrazně cukl hlavou. Jen vzácně ztratil svůj klid. „Co je?“ zeptal se mě, když si povšiml mého překvapeného výrazu. „Vůbec nic, vůbec nic.“ Opřel jsem se.
'Vůbec mu nevadí smrt svého druha? Vážně?' Titi znovu nabyl své rovnováhy a řekl: „Dohlédnu na to, aby byl v pořádku přidán do vaší soukromé sbírky.“ Hluboce se uklonil a odešel.

***

'Konečně!' Ulevil jsem si. Panovnické záležitosti mě vždycky dost zmáhaly. Úkosem jsem se podíval na svého andílka. Kráčel za mnou jako stín. 'Na co asi myslí?' Vypadal tak vyrovnaně, tak nezúčastněně. Nevěřil jsem tomu, nevěřil jsem, že se ho to nijak nedotklo. Přeci musel být rozzlobený, když viděl svého druha tak zostuzeného. Vážně mi to vrtalo hlavou. „Pravda.“ Usmál jsem se. Zastavil se a cukl sebou, musel jsem ho vytrhnout z myšlenek. „Pusa na dobrou noc.“
Zahlédl jsem v jeho tváři znechucení. Nebral jsem na to ohled. Přitiskl jsem si ho ke stěně. Stáli jsme v chodbě u schodiště do jeho pokoje. Zvedl jsem víc jeho bradu a zadíval se do černých vzdorovitých očí. Přiblížil jsem se a nejdřív jsem ho jen lehce políbil, pak jsem se přisál víc, ale dovnitř jsem se nevnutil. „Dobrou, můj andílku,“ řekl jsem laškovně.
„Dobrou.“ odpověděl podrážděně a odešel nahoru po schodech do svého pokoje. 'Kam zmizela ta ranní otevřenost?' Povzdechl jsem si.

***

V pokoji na mě čekalo překvapení. „Titivillusi? Co ty tady?“
„Jen mě napadlo, že byste možná chtěl společnost, můj lorde.“ uklonil se mi.
„Jsem si jistý, že jsem ti říkal, ať přestaneš s těmi formálnostmi, když jsme sami, Titi,“ naoko jsem ho napomenul a chystal jsem se nám nalít víno, které bylo postavené na nočním stolku u postele.
„Já to udělám, můj lorde!“ Kvapně ke mně přispěchal a vzal mi láhev.
„Už zase...“ Nechal jsem ho, ať tedy víno nalije a sedl jsem si na pohovku. „Jak to vlastně děláš?“
„Promiňte mi, můj lorde. Co tím však myslíte?“ Přinášel dvě skleničky.
„Myslím tvůj zrak, jak vidíš? Je v tom nějaký trik?“ Přijal jsem sklenici.
„Ne, můj lorde. Je to schopnost, se kterou jsem se narodil.“ Ťukli jsme si. „Vše má svoji existenci nebo něco, co říká 'Já jsem tady'. Podle druhu signálu dokáži rozpoznat, kdo je živý, nebo co je předmětem. I jejich tvary, barvy, povrch.“ Najednou se zarazil. „Promiňte mi, můj lorde. Neměl bych vás nudit popisem tak hloupé schopnosti.“
Vyprskl jsem smíchy. „A nedáš s tím pokoj a nedáš!“ Otočil jsem se na něj a káravě jsem zvedl ukazováček. „Za prvé, v soukromí žádný 'Můj lord.'. Za druhé, tvá schopnost není hloupá. Je naprosto fascinující. A za třetí...“ Musel jsem se pořádně zamyslet. „A za třetí, žádné vykání, jasné!“

„A-Ano.“
„Šís, s tebou je občas práce,“ řekl jsem to unaveným tónem, ale pak jsem se doširoka usmál a upil vína. „Co si o něm myslíš? O mém andílkovi.“
Titi se na chvíli zamyslel, vždy svá slova zvažoval. „Je to velmi zvláštní jedinec. Zostuzení jeho vlastního druha ho nijak nerozrušilo. Spíš vypadal, že … se mu to líbí. Byl tím zaujatý.“
„Taky mě to překvapilo.“
Ještě chvilku jsme si nezávazně povídali. Titi mi vyprávěl o událostech na vzdálenějších koutech mého území. S nelibostí jsem si všiml, že mě znovu oslovuje „Můj lorde“, vyká mi a používá formální tón.
'To chce potrestat.' pomyslel jsem si ve stavu mírné opilosti.
Přistihl jsem se, jak ho upřeně pozoruji. Sledoval jsem jeho krk, ústa, zavřené oči a vlasy. 'Bílé?... Zajímalo by mě, proč je má bílé.' Na jediný zátah jsem vypil polovinu skleničky, předklonil jsem se.
„Můj lorde?“
„Eh?“ Prudce jsem zvedl hlavu, musel jsem na chvilku usnout.
„Vidím, že vás mé vyprávění zmáhá, můj lorde.“ Odložil skleničku. „Dovolte mi vás nechat o samotě.“ Vstal, já se postavil taky, ale zavrávoral jsem. Podepřel mě a pomohl mi k posteli. Tam mi také pomohl z oblečení. Neušlo mi, jak se mě občas dotkl víc, než bylo potřeba. Zase se mi poklonil a chtěl odejít, to jsem ho však chytl za ruku a strhl na postel. „Tys mi pomohl se svlékáním, já teď pomůžu tobě.“
Než mohl protestovat, chtivě jsem ho políbil. Sjel jsem rukou k jeho kalhotám a obratně je rozepnul. Nedělal jsem to taky poprvé, ani s ním to nebylo poprvé. Titi byl můj první dlouholetý milenec. Kalhoty letěly a spodní prádlo hned následovalo. Vjel jsem do něj prstem. Zasténal.
'Že by nespal s nikým jiným než se mnou?' Potěšilo mě to. Nikdo nezná jeho tělo lépe, nežli já. Vjel jsem hlouběji, zasténal ještě víc a sevřel přikrývku. Rozepnul jsem mu košili a začal olizovat jeho ztvrdlé bradavky.

Prohnul se. Prsty jsem vyměnil za svoji chloubu. Zakřičel a já se přisál na jeho rty. Vyměňovali jsme si chtivé a divoké polibky. Pohyboval jsem se v něm, rychleji a rychleji jsem přirážel, až jsem nás oba přivedl k vrcholu. Zvedl jsem se a pozoroval ho. „Andílku...“ Trhl jsem sebou.
'Co... jsem to řekl...?' sevřel jsem prostěradlo.
'To … jsem vážně teď myslel na andílka? Vážně jsem měl Tita za něj?'
Titi se lehce pohnul, oddechoval.
'Proč? Je to kvůli barvě vlasů?'
„Můj lorde, děje se něco?“ zeptal se Titivillus. Místo odpovědi jsem stiskl zuby a prudce do něj vjel. Divoce jsem se s ním miloval až do časného rána. Bylo to chtivé, plné touhy a chtíče, ale … pořád jsem před sebou viděl svého andílka. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného.
'Proč?' ptal jsem se sám sebe už po …. po kolikáté už? Seděl jsem na okraji postele a zíral na dveře. Titi spal za mnou naprosto vysílen. Všude jsem cítil náš pach a pachy tekutin i potu.
'Aha, už vím, andílek je moje nová hračka. Proto ho mám plnou hlavu. Až mě přestane bavit, už si na něj ani nevzpomenu.' Lehl jsem si na pomuchlaný polštář. 'Květiny...?' Prudce jsem se zvedl. Zase jsem ucítil květiny. Podíval jsem se na obvaz.
'Cítím ho … z obvazu?' Vždyť to ale už byl celý den a pořád jsem ho z obvazu cítil. Spíš mě to … zarazilo. Žádný jiný pach nebo vůni jsem si tolik nepamatoval.
'Satane...' Chytil jsem si hlavu, jako bych měl tu největší migrénu na světě.
'Proč ho vlastně tak moc chci? A když už ho chci, proč si ho sakra nevezmu násilím?' Prudce jsem si lehl a strčil pravou ruku pod polštář.

*** Anděl

Už jsem se v posteli převaloval asi několik hodin a možná taky jen chvilku, ale to jsem nedokázal posoudit. Pořád jsem si kontroloval ruku. Bál jsem se, bál jsem se, co se mi s ní stalo, co se může stát.
'Bude taky tak hořet?' Černorudé plameny mě děsily. Vůbec jsem netušil, co to znamená, ani jsem o nich nikdy neslyšel. Pohladil jsem obvaz a ucítil jeho jemný dotek. Trhl jsem s sebou a sevřel ji v pěst. Připadl jsem si zmatený a ztracený. Jako by všechno přede mnou bylo v mlze, směry byly opačně, barvy byly jinak, jako by … jako by se celý svět zhroutil a znovu poskládal. A já přitom ztratil veškerou oporu, lež se mísila s pravdou, pravda se mísila se lží a vůbec vše měnilo svůj význam i smysl.
'Jak dlouho ještě vydržím?' Objal jsem obojek na krku.
'Musím se toho zbavit, musím!' S těmito slovy jsem démona proklel a snad i konečně usnul.