Pekelný anděl - 8 - Znovuzrození

*** Titivillus

Bitva byla v plném proudu. Se svým kopím jsem se oháněl na všechny strany a neustále pátral po mém lordovi. Plášť za mnou opisoval křivky, i když možná měl jednu či dvě zpoždění, holt jsem byl rychlejší než vlastní plášť. Nevzdával jsem se naděje, že se nakonec někde ukáže a bude hýřit vtipy, narážkami a nápady, jak uniknout papírování. Po mém boku se objevil Diablo. „Lorde Titivillusi! Vojáci mi řekli, že támhle,“ ukázal k vysokým skalám, „ucítili zvláštní energii.“
„Lorde!“ Bezmyšlenkovitě jsem pobídl wyrma a vrhl se ke skalám, aniž bych si povšiml Diablova spokojeného úšklebku. Kroužil jsem mezi skalami a hledal její přítomnost, ale jelikož andělé dokázali dělat ochranné bariéry, které moje schopnosti nemohly na velikou dálku objevit, věděl jsem, že to nebude jednoduché. Kdybych zrovna nezatočil, tak bych přišel o polovinu těla, takhle to wyrma stálo jen křídlo. S křikem jsem se zřítil na zem a kopí mi spadlo někam do propasti.
„Kdo to … Diablo!?!“ zakřičel jsem, ještě než dopadl přede mě na zem. Řetěz, který měl místo opasku, zařinčel. Obnažené svaly horní části těla se mu napnuly, jak se zvedal. V zemi zanechal stopy svých těžkých okovaných podrážek.
Jen tam stál a smál se. „Škoda, nebýt blbé štěstěny, mohl sis ušetřit spoustu potíží a mně taky.“ Cvrnkl do náušnice, kterou měl v pravém rohu.
„Hádám, že je dost hloupé ptát se tě, proč to děláš.“ Mírně jsem se rozkročil.
„Jo, už mám dost toho přitroublého šaška.“ Z obrovské pochvy na zádech vytáhl neméně veliký meč a praštil s ním o zem.
„Ten přitroublý šašek ti před tisíci lety nakopal zadek, ne? Byla to prý úctyhodná podívaná, škoda, že jsem to neviděl.“
„Uvidíme, jestli budeš mít ten chytrácký úsměv na tváři, až tě rozseknu vejpůl.“ Natáhl ruku dozadu a rozkročil se. „Ne .. Nejdřív si s tebou pohraju, určitě toho umíš víc než ten anděl. Bude legrace!“ Nepříjemně se usmál.
„Ten anděl … ? Takže to jsi byl ty?!“
„Jo, přesně tak.“ Narovnal se a naleštil si nehty na rukou. „Umí fakt krásně křičet.“
„Kdo ti s tím pomohl?! Někdo jako ty, kdo nemá ani kapku magie v krvi, by nedokázal moji pečeť změnit! Natož zamaskovat svoji přítomnost!“

„Aha … Tys na to ještě nepřišel?! Já si myslel, že jsi génius.“ Pohrál si s mečem a pak řekl: „Pomohl mi Ornias.“
„Ornias?!“ Udělal jsem krok zpátky. 'Jak mohl? … Vždyť mezi sebou nemáme smlouvu! … To je … nemožné …. Jak … ?!'
„Hahaha … Kéž by ses teď tak viděl!“ Smál se první generál na celé okolí. Sevřel jsem vzteky pěsti. „Jak to ten bastard udělal, nevím, ale rozhodně tě celou tu dobu tahal za nos. A tys mu to žral!! Teď už nejspíš dokonává své velkolepé dílo.“
Byl jsem naštvaný, naštvaný sám na sebe, že jsem na to nepřišel sám, že jsem to neviděl. Nenáviděl jsem se. 'Ale jak … ?'
„Dost řečí! Jdeme na věc!“ zařval, rozmáchl se mečem a vyrazil proti mně. Jeho meč zastavil jiný kov. „Ty malej … !“
„Jdi, bráško! Já ho zastavím!“
„Ah … “ odpověděl jsem a udělal několik kroků stranou. „Snaž se ho však nezabít, rád bych si s ním ještě promluvil.“
„Končetiny k mluvení nepotřebuje, viď?“ Usmál se.
„Ani trochu.“ odpověděl jsem ledovým hlasem a zamířil si to ke Cresilovu wyrmovi, kterého jsem zaslechl škrábat za nedalekou skálou. 'Co má tohle všechno znamenat?! Co je to -Velkolepé dílo-?'
Měl jsem jen dvě možnosti; zůstat a hledat lorda, nebo se vrátit, najít Orniase a vymáčknout z něj rozumy. Instinktivně jsem si zvolil druhou volbu. 'Promiňte, můj lorde.' Práskl jsem otěžemi a wyrm se prudce vznesl, další závod s časem mohl začít.

*** Cassiel

Zrovna jsem skončil s oblékáním nové róby, až na tu šálu okolo pasu se mi nelíbila. Kalhoty příliš přiléhaly a košile mě u krku škrtila. Navíc to mělo bělostně bílou barvu, která mě skoro bodala do očí. Sluhové okolo mě neustále poskakovali. Když jsem byl konečně sám, zpod postele vyběhl schovaný Cheokki. „Půjdeme domů, ne?“ Podrbal jsem ho mezi ušima a on souhlasně a tiše zapískal. Vynést ho z paláce nebyl problém, mé nové postavení navíc zastrašovalo zbylé anděly nízké hodnosti, kteří se nezúčastnili války. Pár se jich však opovážilo po mně hodit opovržlivým pohledem. Nechal jsem je být.
Zamířil jsem si to do rozlehlé zahrady. Když jsme byli dostatečně daleko od paláce, Cheokki skočil na zem. „Takže … Kde teď sehnat pegase? Nechce se mi létat s novými křídly, ještě jsem si na ně nezvykl a navíc je nechci těm bastardům ukazovat.“ Nebylo těžké uhodnout, koho myslím těmi „bastardy“. Mutantík se protáhl, zamlaskal, podrbal se za uchem a začal zářit.
Když záře zmizela, obdivně jsem zapískal. „No a máme po transportním problému.“

*** Famiel

Démon visel na kříži a levitoval mezi mnou a dalšími třemi cherubíny. Okolo nás pak byla ještě skupinka archandělů a nemohl chybět ani Rafael. Z něho jsem nadšený nebyl, ale bylo mi to jedno, stejně nic nemohl zkazit. 'Jen malá skvrna na bílém papíře.' Podíval jsem se před sebe, bitva sice už nějakou dobu probíhala, ale ještě jsem čekal, protože veliké finále má být až na konec. Kompletní vítězství. Pohodil jsem spokojeně šálou a urovnal si kabátek s dlouhými šosy střiženými do špičky.
Neubránil jsem se úšklebku. Všechno šlo tak krásně jako na drátku. Pak jsem však narazil na hrbolek a vše se začalo v rychlém spádu hroutit. Tím hrbolkem bylo uši deroucí zavřeštění, které by zahnalo i harpyji, nebo by jí připadalo děsně sexy.

*** Ornias

Opřel jsem se o bránu hradu a ztěžka oddechoval. Dlouhý světle hnědý plášť s volnými rukávy mi sahal až ke kotníkům a teď na mně ležel jako zmoklá sláma. Na kalhotách jsem měl zbytky mazmy, ale ty jsem lehkým vykopnutím smetl. Rozepnul jsem si pár prvních knoflíků u bílé košile a pokusil se hruď trochu ochladit. (V příručkách se o tom, jak moc se při dobývání světa zapotíte, nikdy nedočtete.) Poslední pečeť byla nakreslena. Stačilo už jen čekat. „Sakra! Proč jich muselo být tolik, nestačila by jen jedna?“ Setřel jsem si pot z čela a zadíval se na měsíc. Blížilo se poledne. 'Trvalo mi to déle, než jsem čekal, ale nevadí.' Roztáhl jsem svá jednoduchá křídla a vznesl se. Vítr se mi hned opřel do tváře. Zasmál jsem se, pokud něco miluji, je to létání a ten krásný pocit naprosté svobody.
„Orniasi!!“ Zaslechl jsem vzteklé zavolání a to mě rozhodilo, zmateně jsem se rozhlédl a pak si to zamířil k zemi, protože mě něco udeřilo do zad. Přistání nebylo zrovna pohodlné, ale vyhnul jsem se vážnějším zraněním.
„Kdo?! … “ Ztuhl jsem, protože z Wyrma sesedl Titivillus. Ustoupil jsem o krok.
„Orniasi!“ Znovu zavolal mé jméno. „Co se tu děje?“
Jen jsem ho pozoroval a nechal vítr skučet. „Co se tu děje? To jsi na to ještě nepřišel?“ Do mého hlasu se drala hořkost a nenávist.
„Chci to slyšet od tebe!“
„Aha … “ Usmál jsem se. „Starý lord je mrtev, tak se starám o to, aby na trůn usedl jiný a lepší lord. Dělám všem službu.“
„Lord Kasdeya není mrtev!“
„Ale je a kdyby náhodou nebyl, tak se o to nový lord postará!“
„Proč bys to dělal?!“
„Protože je to šašek a už mě unavuje poslouchat jeho kecy!“ Trochu jsem se uvolnil a znovu se usmál. „Jeho likvidace ti hodně ublíží. O nic víc mi vlastně ani nejde.“ Vítězoslavně jsem se na něj usmál. Bylo opravdu krásné pozorovat jeho šokovanou tvář.
„Z jakého důvodu mi chceš ublížit?“ Snažil se znovu získat svou pochroumanou rovnováhu.
„Proč? Takže ani tohohle sis nevšiml.“ Na chvilku jsem se odmlčel. „A to jsi byl vždycky ty ten lepší, bratříčku.“ Proč si já *** a *** nevzal foťák, mohl jsem mít tak krásnou momentku. Jeho naprosto zděšený výraz neměl mezí.
„Co tím myslíš?!“ Jeho hlas znatelně zesílil. Taky se třásl, jako by si jeho krev vzpomínala, ale mozek se k tomu ještě nedopracoval. Naprostý chaos.
„Nevím z jakého důvodu jsi ztratil paměť, ale mně to poskytlo výbornou výhodu.“ Není důvod někam spěchat, jen si ho pěkně vychutnám. Nejdřív z něj vymačkám šťávu, přidám trochu rozmačkaného ovoce a několik kostek ledu, hodím to do mixéru, pak ještě trochu protřepat a na závěr nemůže chybět paraplíčko a plátek citrónu. Z té představy mi málem začalo kručet v žaludku.
„Jak jsem řekl, jsi můj bratr,“ my bastardi milujeme dramatické pauzy, „dvojče.“ Čekal jsem impozantnější reakci, ale i tak sebou hezky cukl. „A důsledek? Tvé pečetě, smlouvy a spojení mi jsou plně k dispozici, můžu si s nimi dělat, co chci. Jak sis jistě mohl povšimnout.“ Znovu jsem se usmál, i když já se poslední dobou křenil pořád. „Dvojčata se mezi démony obvykle nevyskytují, že?“ Ledabyle jsem se ho zeptal.

„Přesně tak. Démonická magie obsažená v krvi by se pro takové jedince rozdělila na polovinu. Pokud je jedno z dvojčat zabito a druhé se vykoupe v jeho krvi, jeho síla se obnoví.“ Nešlo to jinak, než mu zatleskat a provolávat slávu. Kolikrát za život budu mít možnost si z něj takhle utahovat.
„A teď by ses jistě rád zeptal, proč ještě žiji. Taktéž jednoduchá odpověď, ale jen pro zasvěcené.“ řekl jsem s neskrývanou škodolibou radostí. Úsměv mi však zmizel, protože to přinášelo také hořké a velmi hořké vzpomínky. „Já jsem čistokrevný démon, ale ty jsi hybrid.“
„Hybrid?“ Jemně nadzvedl hlavu v nechápavém gestu.
„Napůl démon, napůl anděl.“
„Ale to je nemožné!! I kdyby se nějaký anděl a démon rozhodli žít spolu, je nemožné, aby z jejich svazku vzniklo dítě, natož dvojčata!“ Něco takového odporovalo veškeré logice a přírodním zákonům.
„Jasně, jasně, mně to neříkej, to už vím dávno!“ Obranně jsem před sebe dával ruce, jako by mě chtěl svými slovy kamenovat. „My ale nejsme přirozená dvojčata.“ Tahle věta ho napnula ještě víc. „Udělali nás uměle, pomocí magie a nějaké zvrácené vědy. Účelem bylo vytvořit tebe – Sefirose! Andělské a démonické stvoření v jednom, dokonalého vojáka, který není citlivý na andělskou magii, nefungují na něj jejich pečetě a přitom si zachová své ďábelské já.“
Na chvilku jsem se odmlčel, jednak jsem si chtěl vychutnat ten okamžik vítězství a taky jsem měl v puse už pěkné sucho. 'Chvíli může zase povídat on.'
„Tak proto mám bílé vlasy a křídla z peří tak jako andělé.“ Spíš si to říkal pro sebe. „Ty jsi taky sefiros?“
„Ne, jsem obyčejný čistokrevný démon. Během pokusu se totiž něco nepovedlo. Jinými slovy, jsem zmetek určený k likvidaci. Nechali mě žít jen proto, že si mysleli, že možná ukážu nějaké pozitivní výsledky a navíc nedošlo k rozdělení síly.“
„Takže víš, co se stalo?“
„Jo.“ Svoji nenávist jsem nezakrýval. „Všichni se starali o tebe, dobře tě živili a měli s tebou tu nejvyšší trpělivost, která přesahovala jejich vlastní možnosti. Na mě zůstávaly zbytky!“ Zaskřípal jsem zuby. „Moje výsledky byly vždycky lepší než tvoje!! Byl jsem ve všem lepší než ty!! Byl jsem to však já, koho zanechali v poušti zemřít!“ Sevřel jsem pěsti. „Přísahal jsem, že jim jednoho dne ukážu, že jim ukážu, jak moc se zmýlili!“ Zabrouzdal jsem ve vzpomínkách. „Jako by se to stalo teprve včera – Už jsem byl dospělý. Zrovna jsem zabil posledního vojáka a můj bývalý trýznitel se přede mnou třásl strachy a sliboval hory doly, hlavně abych ho nechal žít. Řekl mi, že ty tam už nejsi, že tě zanechali někde v horách, protože jsi nevykazoval správné výsledky. Nemělo cenu se tam tedy zdržovat. Před tím jsem však poslal svého přítele na výlet po poušti.“

Zazubil jsem se jako malé děcko, až na to, že jsem působil spíš jako psychopat. „Bylo krásné sledovat, jak pomalu umírá. Bohužel mu vůle vydržela jen tři dny a to jsem mu ještě trochu pomohl k životu.“ Zklamaně jsem si odfrkl. „Samozřejmě, že jsem tě hledal, trvalo mi to přes sto let. Je to zvláštní, najít naprosto unikátního tvora trvalo tak dlouho.“ Pokrčil jsem rameny. „Když jsem tě našel, byl jsi už ve službách lorda. Zuřil jsem. Byl jsi slabší než já a přesto jsi zastával tak vysokou pozici. Došlo mi, že je to kvůli tvému vzhledu.“ Pevně sevřel rty. „Byť musím připustit, že sis své místo vydobyl i vlastní silou.“
Chvíli jsem mlčel a pozoroval ho. Nedával na sobě nic znát. „Jako cíl své pomsty sis tedy vybral ty, co mi byli nejblíže.“
„Samozřejmě,“ začal jsem si čistit drápky pravé ruky o oblečení, „… jen tak tě zabít by mě neuspokojilo. Navíc je to staromódní postup.“ Dal jsem si ruce za záda a trochu se předklonil. „Byl jsi hrdý na svoji důvěru, postavení, moc a vztah s tím šaškem, nebylo tedy lepší pomsty, než tě o všechno postupně obrat.“
„A Cassiel? Jakou v tom hrál roli on?“
„Ten?“ Na chvilku jsem se zamyslel a narovnal se. Sevřel jsem lehce rty a po krátkém zamručení jsem řekl: „V podstatě zafungoval jako spouštěč a improvizace v jednom. Prostě jsem věděl, že v něm je moje šance, obzvlášť ve chvíli, kdy si ho lord oblíbil.“
„Takže tvoje nenávist vůči mně musela být velmi hluboká.“
„O tom se s tebou hádat nebudu.“
„Při své práci na hradě jsi mě pozoroval a studoval.“
„Jistě, musel jsem na tebe jít pomalu. Nešlo riskovat.“
„Svoji práci jsi dělal dobře.“
„Pečlivost mám v povaze.“ Cítil jsem se poslední poznámkou dotčen.
„Během prvních roků jsi byl odtažitý a napnutý.“
„Nervozita začátečníka a trochu nedočkavosti. Časem se to však spravilo.“
„Přisuzoval jsem to nedůvěře a opovrhování. Pracoval jsi tvrdě a mě jsi viděl jako … “ Na chvilku se odmlčel, jelikož hledal vhodná slova. „ … fracka z bohaté rodiny, kterému místo dohodil papínek.“ Usmál se lehkým a uklidňujícím úsměvem.
Neubránil jsem se jemnému uchechtnutí. „Jo, i tak se to dá nazvat.“
„Jistě víš o mé zvláštní schopnosti vnímat okolní existence.“ Na jeho tváři se znovu objevila klidná maska.
„Tu mi ani nepřipomínej, ze začátku mi naháněla strach. Stačilo však trochu zapracovat na sebeovládání a bylo po problému.“
„Hodně ses změnil.“
„Cože?!“ Cukl jsem hlavou.
„Vím, že jsi mě nenáviděl, ale změnil jsi se.“ Mluvil vyrovnaným hlasem. „Vzpomínáš, jak ses porval s několika démony, kteří mě uráželi?“
„To bylo proto, abych získal tvoji důvěru!“ Ani nevím jak, ale trochu jsem ucouvl.

„Kdyby jsi všechno předstíral, neriskoval bys vlastní život!“
„Pro svoji pomstu bych riskoval cokoliv!!“ Rozkročil jsem se a uchopil tessen, válečný vějíř, který jsem měl pověšený z boku u pasu.
„Přestaň se hnát za přeludem! Možná jsi přišel s pomstou v srdci, ale ta tam už není! Můžeš se vrátit!“
Nejdřív jsem na něj zaraženě civěl a pak se dal do nekontrolovatelného smíchu. „To má být vtip? Pro mě nikdy nebylo návratu!“ Země se zatřásla a já vyrazil. Sekl jsem ho do ramene, jelikož jsem ho zaskočil svojí rychlostí.
„Zemětřesení? Tady?“
„To není zemětřesení, ale ohlášení nové éry.“ Složil jsem tessen a zahleděl se směrem k hradu, který se rýsoval jako tupá špička vysoké a strmé skály. Nad ním se začala stahovat tmavě fialová mračna. „Starý král se vrací.“
„Starý král? To jako Kasdeyův předchůdce, který byl spoután Mrtvou pečetí?! Cožpak tě její zlomení nezabije?“
„Máš mě za hlupáka! Jasně že vím, že zlomení jeho pečetě se musí vykoupit silnou krví!“ Vyštěkl jsem na něj, neohlédl jsem se však. Z nejasného důvodu jsem se třásl. „Jakmile se starý lord probudí, zabije každého, kdo byl starému pánovi věrný.“ Snažil jsem se nabýt ztracené rovnováhy. „Ty, Kasdeya, Cresil a ten anděl, vy všichni zemřete.“ Zasmál jsem se. „Neboj, sice zemřu, ale stejně se budu dívat!“
„To nedovolím!“ Otočil jsem se na něj a zvědavě si ho prohlédl.
„Portál nemůžeš zavřít, nejde to!“

*** Cassiel

Držel jsem se Cheokkiho hřívy a střemhlav se řítil k chumlu, v jehož středu byl Kasdeya. Nikdy bych neřekl, že tenhle obrovský tvor býval kdysi malým a roztomilým králíčkem byť trošku zmutovaným. Svojí velikostí převyšoval i urostlé wyrmy, přední mohutné tlapy měl zakončené ostrými drápy a nad zápěstím mu rostla jemná a hustá bílá srst. Hříva okolo krku se taky prodloužila, ale křídla na zádech zůstala prakticky ve stejném poměru k tělu, zatímco ty místo uší se zvětšily a teď je využíval k letu. Poslední změnu zaznamenal ocas, který mi připomínal oháňku démonického koně.
Strašný ryk, který vydával, na sebe strhával veškerou pozornost, ale to mi nevadilo. Čím víc je šokujeme, tím lépe. „Kasdeyo!“
Zahlédl jsem Famiela, jak ke mně letí, ale než stačil zakřičet nebo něco říct, serval jsem mu jedno křídlo a nechal ho za sebou. Tohle ostatní anděly probudilo a vrhli se na nás. Cheokki z nich brzy nadělal hrubou sekanou. Archandělé už byli větší oříšek, nemluvě o cherubínech.
„Takže jsi padlý anděl!“ řekl Rafael, ale já ho sotva slyšel. Nepotřeboval jsem to slyšet od nikoho, věděl jsem to. Archandělé nás obklopili, ale cherubíni si drželi větší odstup. Všichni byli napjatí a nervózní. Koutkem oka jsem zahlédl, jak dva andělé pomáhají Famielovi na nohy.
„Tak co, Cheokki? Rozjedeme to?“ Podrbal jsem ho na hlavě. Vydal souhlasný zvuk, který mi připomněl ptačí hlas.
„Vzdej se! Proti nám nemáš šanci!“ zavolal na mě ženský cherub. Vedle převládající zlaté látky se od ostatních odlišovala světle fialovými a krátkými vlasy.
„A?“
„Cože?!“
„Vy mě snad zastavíte?“
„Máš rozeklaný jazyk! Jsi hrdý jako páv! Jeden archanděl se nemůže postavit cherubínům! Jsme v jasné přesile! Vzdej se a tvůj trest bude mírnější!“ Rozhněvala se na mě.
„Tak to je mi líto, ale svoji budoucnost nehodlám trávit ve smradlavém žaláři!“ Usmál jsem se a dodal: „Kdo si dá sekanou?“
„Zabijte ho!“
Následující události se změnily ve změť chaosu a antiřádu.

*** Cresil

S dutým žuchnutím jsem spadl na záda a jen tak tak vykryl přímý útok. Mít triko, tak je už na cáry, byť kraťasy na tom nebyly o nic lépe.
„Nejseš špatnej, spratku.“ Diablo mě zarážel do země, jako by mě chtěl zaživa pohřbít, což by se mu určitě nepříčilo. „Co se stalo s tvojí výřečnosti? Nebyl sis před chvílí tak jistý?“ Zasmál se. Sebral jsem sílu a odstrčil ho.
Dokud jsem měl dech, vyskočil jsem na bosé nohy a snažil si odpočinout. „Sotva jsme začali. Nebuď tak netrpělivý.“ Snažil jsem se přitom smát, ale moc jistý jsem si nebyl.
'Sakra! Sakra! A ještě jednou sakra! Je silnější, než jsem si kdy myslel.' Vždycky jsem spoléhal na svoji hrubou sílu, nikdy jsem ji pořádně netrénoval. Připadal jsem si najednou tak malý a tak slabý. Štvalo mě to. Znovu na mě zaútočil a jedinou ranou mě odhodil do skály. Vyplivl jsem krev, ale druhé ráně jsem se už vyhnul. „Tak co? Už chápeš, kdo je silnější? Ušetři si starosti a v klidu postůj.“
„Nikdy! Nepřestanu! Slíbil jsem to!“ Pevněji jsem sevřel jílec meče, ruce se mi třásly.
„Slíbil?! Mrtvoly nepotřebují sliby!“
Krve by se ve mně nikdo nedořezal. 'Bráška … ' Protřepal jsem si hlavu. 'Ne, bráška, neprohraje!' Démon se jistě usmíval a bylo očividné, jak je sám se sebou spokojený.
„Už ses smířil se svým osudem?“ Přehodil si svůj veliký meč přes rameno.
„Nepřestanu!“ Vrhl jsem na něj a mlátil do něj mečem hlava nehlava. Některé mé výpady odrazil snadno, u jiných se trošku zapotil. Nijak jsem ho však nezranil. Odskočil jsem a znovu zaútočil. Podařilo se mi ho překvapit a zasáhnout do tváře. Víc než škrábnutí jsem však nedokázal. Pro mě to však bylo malé vítězství.
Unaveně jsem se usmál. Diablo setřel čerstvou krev. „Moc si nemysli, spratku!!“ Než jsem se nadál, nabral mě kolenem. Meč mi vypadl z ruky a on svůj odhodil stranou. Plival jsem krev a sotva dýchal. Udělal si ze mě boxovací pytel, nedal mi chvilku odpočinku a když se mnou skončil, byl jsem víc mrtvý než živý.
„Pff.“ Odhodil mě na zem a plivl na mě. „Věděl jsem, že jsi jen spratek!“ Zasunul meč do pochvy a odcházel.

*** Diablo

'Takové plýtvání časem. S Titivillusem by byla větší zábava.' Ušklíbl jsem se nad vlastním dvojsmyslným vtipem. Zastavil jsem se u jeho meče a lehce ho zvedl. 'Na spratka jsi měl velikou sílu. Ale nic, co by mě ohrozilo.' Znovu jsem se zasmál. „Hej, spratku! Žiješ ještě?“ Otočil jsem se k jeho bezvládnému tělu. „Najdu tvého drahého brášku a pořádně si to s ním užiju!! Slyšíš?! Já ho *** a ***!!“
Otočil jsem se a s hlasitým smíchem vykročil vstříc válečné vřavě. Najednou jsem ztuhl, protože jsem za zády ucítil neuvěřitelnou démonickou energii. „Co to je?!“ Pomalu, víc mi to vlastní třes nedovolil, jsem se otočil. Spratkovo tělo sebou cukalo a vycházela z něho rudá záře. „Co se to … ?!“ nedořekl jsem, protože tělo se převalilo na břicho a postavilo se na všechny čtyři. Energie z něho proudila v hlasitých pulzech. Před očima jsem viděl, jak se mu hojí všechny rány, ze kterých stoupala syčící pára. Vlasy se v proudu energie vlnily a víc se rozčepýřily. Hlavně však změnily barvu. Do původní černé se vmísila karmínově rudá, a to zhruba od dvou třetin délky až po konečky vlasů. Ustoupil jsem o krok a pak o další. Nekontrolovatelně jsem se roztřásl. Z hlavy mu nakonec vyrostly zkroucené beraní rohy.
„Co jsi zač?!“ zařval jsem, vzteky popadl jeho meč a zaútočil. „Žádnej malej spratek … !!!“ Poslední slova pohltil zvuk tříštícího se meče. Malátně jsem odstoupil. „To není … “ Otočil se na mě a já vykřikl hrůzou. Oči mu plály a než bych řekl: „Hergot!“ Roztrhl mě v půli.

*** Cassiel

Náhlá démonická energie, která zaplnila vzduch, mě na okamžik znehybnila, tak jako všechny ostatní. Vše najednou pohltil rudý opar. „Já vím, že je to pitomá otázka, ale … Co to sakra je?“ Jediný, kdo vypadal klidně, nebo alespoň vyrovnaně, byl Cheokki. Křídla na zádech se mu však třásla. Vzduchem se roznesl křik a brzy následoval další. Do bitvy se vrhl další účastník a ohledně cílů nebyl vybíravý. Kdo mohl, klidil se mu z cesty, ale ani to nestačilo. Byl rychlý a silný, ale hlavně zuřivý.
„Vypadá skoro jako … Cresil!?!“ I přes jeho změněnou podobu jsem ho poznal. Cherubíni mě nechali být, protože Cresil teď představoval horší hrozbu. Pálili po něm kouzly, protože přiblížit se by byla osudová chyba. Archandělé se je pokoušeli chránit a udržet ho na jednom místě. Z jejich kruhu se však velmi brzo osvobodil a zamířil si to k cherubínům, kteří se dali na ústup.
Proletěl skrz ně a mířil si to ke mně. S Cheokkim jsem se nehnul z místa. Vedle podivných rohů se na Cresilových zápěstích a kotnících mihotal tmavě rudý plamen (Nejspíš proto mohl být ve vzduchu bez podpory křídel.). Přibližoval se a slintal. „Stůj!“ řekl jsem a on se zastavil. Nepřestával vrčet, ale spíš zmateně než výhružně. Jeho čočky byly úzké, špičaté a třásly se. „Pojď!“ Nabídl jsem mu ruku a on k ní váhavě přišel. Pohladil jsem ho mezi rohy. „Hodný kluk, hodný.“ Naklonil jsem se k němu. „Vidíš ty čtyřkřídlé anděly?“

Otočil se a přikývl. „Běž si s nimi hrát.“ Rozběhl se a tentokrát už měl svůj cíl. S králíkem jsem zamířil ke Kasdeyovi, který celou tu dobu visel na kříži. Vytrhl jsem Cheokkimu pírko a dotkl se jím okovů. Ty nejdřív zrudly a pak se za syčivého zvuku rozpadly. Jeho bezvládné tělo mi spadlo do náručí. „Je mi to líto.“ zašeptal jsem, když jsem ho k sobě přitiskl.
Andělé měli plné ruce práce s Cresilem, který je likvidoval jako na běžícím pásu, alespoň ty z nižších řad. Nevratně jsem si vypůjčil další Cheokkiho pírko a vytvořil z něj kosu s ostřím, které mohlo připomínat kyvadlo nebo staré egyptské vějíře. Osobně se přikláním k Egyptu, protože čepel měla krásné rytí, ale bližší prozkoumání si nechám na později.
„Cresile!!“ zakřičel jsem, protože mu cherubíni zasadili velikou ránu, kterou se mu nepodařilo vykrýt. Jeho tělo ochablo a rudé plameny zmizely. Střemhlav jsme se pro něj vrhli. Mohutně krvácel z levého ramene, kde před několika okamžiky měl paži. Zachytil jsem ho několik vteřin před bližším setkáním s ostrými skalami. Pomocí dalšího pírka jsem zastavil nejhorší krvácení. „Cheokki, jestli máš něco, co jim chceš předvést, tak si myslím, že nastala vhodná chvíle!“
Přerostlý králík zařval, až rozvibroval vzduch a otočil se k cherubínům čelem.

*** Titivillus

„Vzdej se! Mě nemůžeš porazit!“ křičel na mě můj bratr, zatímco jsem se pomalu zvedal. Nevedl jsem si příliš dobře. Zbraň jsem neměl a ani jsem si ji nedokázal z peří vytvořit, neboť jsem o tom nic nevěděl. S kouzlením jsem na tom byl podobně, sice se mi podařilo ho několikrát zasáhnout, ale většinu kouzel odrazil. Se zvětšujícím se portálem, který už značně poničil hrad, mu však ubývalo sil.
„Dokud žiji, nikdy se nevzdám!“ Chabě jsem se narovnal a oddechoval. 'Existuje jen jedna pečeť, kterou mohu použít. Musím čekat.' Složitě jsem zamával rukou, zatímco jsem druhou vytvořil jednoduchou prstovou pečeť.
„Stín táhnoucí se od východu.
Má krev je tvým nápojem!
Povstaňte! Trhejte!“
Udeřil jsem rozevřenou dlaní do země a z kruhů vystoupily stíny, které se pohybovaly jako hroudy bahna.
Ornias spojil ruce a začal také se zaříkáváním:
„Nekonečná poušť je mým domovem.
Můj prach je tvým tělem!
Rozežeň ty, kteří se mi postavili!“
Prudce mávl tessenem a mí stínoví bubáci se rozsypali v prach. Klesl jsem na koleno, ale Ornias na všechny čtyři. Vykašlával krev. „Už brzo … už brzo se otevře.“ Posadil se a já v jeho tváři poznal smutný úsměv.
'Teď mám šanci!'
„Pohlť zbloudilé srdce.
Můj život je tvým životem!
Ukovej nezlomitelný řetěz!“
Z mého těla vyrazily proudy energie a cestou k Orniasovi zformovaly řetěz, který se mu vryl do hrudi.

*** Cassiel

Cheokki se jemně chvěl a já velmi dobře cítil rostoucí napětí ve vzduchu. Do okolí znovu pronikl pištivý zvuk a já v něm poznal zbytek naší mutantí smečky. Nemohl jsem si nepovšimnout, že nám za tu chvíli pořádně povyrostli. Archandělé začali mít potíže, ale to mi vůbec nevadilo. Měl jsem teď úplně jiné starosti, odnést Cresila i Kasdeyu do bezpečí. Jejich životy visely na vlásku.
Popohnal jsem andělského mutantíka, ale ještě tu byla jedna věc, která se musela vyřídit. V chumlu jsem vyhledal dva nejvyšší generály, třetího a čtvrtého. Nejdřív měli agresivní tendence, ale to jsem je hned zpacifikoval. Nebyli z mých rozkazů nadšení, ale vykonali je. Válka ještě nebyla ztracena, tenhle boj jsme mohli vyhrát.
Králíci působili v řadách nepřátel zmatek a poskytli nám čas se seskupit. Když andělé konečně ustupovali, potupeni porážkou, zahlédl jsem v posledních řadách Famiela. Viděl jsem, jak zatíná zuby a přivírá oči hněvem. Náhlému nutkání nešlo odolat, vyplázl jsem na něj jazyk a udělal dlouhý nos.

***

Od onoho dne uteklo víc jak deset dní. Kasdeya, Cresil i Titivillus skončili v posteli, první dny byly nejhorší. Všichni měli horečku a házeli sebou. Cresil a Titi se však už dnešního rána cítili mnohem lépe. Vyhlédl jsem z okna provizorního pokoje spojeného s pracovnou. Z kdysi majestátního hradu zůstaly jen obvodní hradby a několik vzdálenějších věží. Prostor vevnitř tvořil obrovský kráter, jehož dno se ztrácelo v temnotě.
V prvních dnes se mazma řinula na povrch v proudech, teď se to podařilo omezit jen na několik menších pramenů, které byly odkloněny stranou. Zaslechl jsem hlasitý zvuk, další věž se zlomila a spadla do hlubin. Nevěnoval jsem tomu však žádnou pozornost, tohle už bylo asi po sté, co se něco zřítilo. Někdo tiše zaťukal na dveře. „Vstupte!“
Do místnosti vstoupil třetí generál a podal mi hlášení: „Východní část hradeb je na spadnutí, směrem na jih jsme našli mnoho děr a prasklin. Ani severní část na tom není dobře. Během posledních tří dnů jsme zaznamenali nárůst otrav mazmou. Zdá se, že ta, která vyvěrá z kráterů, je jedovatější než ta, která se tu dřív vyskytovala.“
Přikývl jsem na znamení, že poslouchám.
„Pak tu mám celkový seznam škod.“ Opatrně se na mě podíval, ještě si dobře pamatoval, jak skončili ti, co se mi odvážili postavit do cesty. Čtvrtý generál byl zrovna mezi nimi. „Zachránit se podařilo asi desetinu zbraní ze zbrojírny, ale asi jen polovina bude k použití. Stáje jsou zničené úplně a podařilo se nám chytit asi jen osm pekelných koní. Ostatní buď zemřeli, nebo utekli.“
„Kolik jich původně bylo?“ Podíval jsem se na něj skrz obdélníkové brýle. Zrak mám v naprostém pořádku, ale zjistil jsem, že je to efektní doplněk. Znejistěl.
„Bylo jich šest set šedesát šest.“ Uctivě se uklonil.
„To je dost malý výsledek.“ Podepsal jsem listinu, svinul ji, opatřil pečetí a položil ji na malý stolek vedle psacího stolu, kde byly další svitky. Pořád jsem mluvil klidným a nicneříkajícím hlasem a to ho děsilo nejvíc. Nedokázal odhadnout moji příští reakci.
„Děláme co můžeme, prosím vaše lordstvo o trochu trpělivosti.“
„Hmm.“ Usmál jsem se a vzal si nový list. Můj úsměv ho znervózňoval, slyšel jsem ho polknout. „Ještě něco dalšího?“
Stručně mi shrnul škody, ztráty a stav dalších částí hradu. „A?“
„Já … nerozumím, vaše lordstvo.“
„Co zahradní mučírna? Jak ta byla zasažena?“
„Zahradní mučírna?“ Opakoval nejistě a já poznal, že úplně nechápe moji otázka. Opřel jsem se do křesla, sundal si brýle a začal lehce kousat pravou nožičku brýlí. Ucouvl a v duchu musel nadávat hůř než špaček.
„Kasdeya si tam zařídil skleník, kde pěstoval různé květiny. Nic o tom nevíš?“
Viděl jsem, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka. „Neměl jsem možnost nic takového vidět.“ Nervózně se začal přehrabovat v papírech, až se mu rozsypaly. „Ach!“ Hned je začal sbírat, ale počínal si velmi nešikovně.

Zvedl jsem se a postavil se k němu. Ztuhl a neodvážil se ani pohlédnout nahoru. „Vstaň!“
Rychle se postavil, ale měl skloněnou hlavu. „Chceš mluvit se svými botami, nebo se mnou?“ Opatrně a trhavě zvedl hlavu.
Usmál jsem se a řekl: „Dobrá práce.“
Nechápavě na mě zamrkal.
„Kdy naposledy jsi spal?“ Vzal jsem si od něj papíry a sedl si za stůl.
„Z-Za poslední týden jsem spal asi jen šest hodin.“
„V tom případě ti nařizuji spánek a až se probudíš, nechci tě v práci vidět dřív než za týden. Pořádně si odpočiň. Než tak učiníš … “ Vzhlédl jsem od hlášení. „Vyber muže, kteří také potřebují spánek, ať si jdou odpočinout. Ty, co jsou v pořádku, podle potřeby přeorganizuj. Toť vše.“ Generál se nejdřív vteřinu nebo dvě ani nehnul, pak se uklonil a odešel vykonat své poslední rozkazy.
Pořádně jsem si přečetl jeho hlášení, ale nic nového jsem se nedozvěděl. Unaveně jsem ho odložil na stůl, sundal si a složil brýle, které jsem položil na papíry a opřel se do křesla. 'Tenhle hrad je odepsaný, ale něco se zachránit ještě dá.' Zavřel jsem oči a pustil se do přemýšlení. 'Někde musíme najít nové místo, ale to bude nějakou dobu trvat, nemluvě o výstavbě nového hradu. Andělé nám tolik času nedají, obzvlášť po jejich poslední potupné porážce.'
Z venku sem dolehl pískot. 'Králíci si celou honbu za zbytky užívají.' Krátkodobý úsměv vystřídala tenká a nahořklá linka. 'Nemám čas odpočívat!' Vyskočil jsem na nohy a málem porazil starého šotka, který v ruce držel nafouknutý papírový pytlík. Přeměřil jsem si ho. „Chycen při činu, že?“ Vzal jsem brýle a znovu si je nasadil.

„Ah.“ Podíval se na pytlík a pak ho práskl. „Zdá se být.“
„Jak jim je?“ Vyšli jsme z pokoje a zamířili si to do sousední věže.
„Je jim už mnohem lépe. Cresil se už celkem sžil z faktem, že mu chybí ruka.“
„Musel to pro něj být veliký šok. Co Titi?“
„Ten je na tom také dobře. Jeho síly se pomalu vracejí, za pár dnů by mohl normálně chodit. Jeho tělo bylo hodně oslabeno.“
„Co tamten démon?“
„Na jeho příkaz byl uvězněn.“
„Má už pro nás nějaké užitečné informace?“
„Ještě jsme to nezjistili, ale určitě ví mnoho. Nemluvě o Druhém srdci. Lord Titivilus s ním musí mít veliké plány.“
„Co to kouzlo vlastně umí?“
„Nejsem expert, ale přiváže k sobě dvě srdce. Ten, jehož srdce bylo přivázáno, nemůže zemřít, dokud bije srdce toho, kdo je svázal. K něčemu takovému je však zapotřebí, aby mezi nimi existovala smlouva, což neexistuje.“ Bezradně pokrčil úzkými rameny.
„Co Kasdeya?“
„Pořád spí.“
Zastavil jsem se u dveří, který vedl do pokoje, kde teď odpočívali Kasdeya, Titi a Cresil. Pokoj naštěstí byl veliký, takže se tolik netísnili. Cresil zrovna dělal kliky. „Neměl bys odpočívat?“ Lehce jsem ho napomenul.

„A musím?“ zeptal se mě Cresil. V jeho hlase byla znát prosba.
„Dokud tě mám na dohled, tak ano.“ odpověděl jsem stroze, ale lehce jsem se také usmál.
Našpulil vzdorovitě pusu, ale uposlechl. Bedlivě jsem ho pozoroval. Jeho chování se vrátilo do normálu, nezpozoroval jsem jedinou změnu. Na události války si příliš nevzpomínal a ty vzpomínky, které měl, byly značně mlhavé a nezřetelné. Nešlo tedy říct, zda se znovu nepromění.
„Titi, jak se cítíš?“ Přesunul jsem svoji pozornost na bělovlasého démona. Ten odložil knihu, ve které si četl (Nikdy mě s tím nepřestane udivovat.) a podíval se na mě.
„Je mi už mnohem lépe.“ Jeho hlas zněl normálně, ale já v něm přesto zaslechl náznak únavy. Byl bych radši, kdyby to byla únava fyzická, ale Titi byl unaven duševně.
„O něho bylo postaráno. Chceš ho vyzpovídat?“
„Až později.“ vůbec se nehnul. Přemýšlel. Rád bych věděl o čem. Cítil jsem se mizerně. Všechno to byla moje vina, kdybych nebyl takový zabedněnec, nemusel nikdo z nich takhle trpět.
„S papíry si starosti nedělej, o ty jsem se už postaral.“
Nic neřekl. Zavládlo mezi námi trapné ticho. Podíval jsem se na postel, která byla mezi mnou a Titim. Spal v ní Kasdeya, pořád v ní spal. Od chvíle, kdy mu skončily horečky, se ani nehnul.
„Proč nic neřekneš?“ Neodpověděl.
„Proč nic neřekneš?“ Znovu neodpověděl. Zaťal jsem zuby a ani si nevšiml, jak starý šotek decentně vystrkal Cresila z pokoje. Titi knížku položil na noční stolek vedle svojí postele. Chvíli jen tak seděl, jako by byl z mramoru a pak řek: „Co bych měl říci?“Jeho hlas byl tichý, ale nejistý.

„Cožpak na mě nejsi naštvaný? Cožpak jsi mě nechtěl vidět mrtvého?“
„Necítím vůči tobě žádný hněv.“
„To má být vtip?!“ Zaskřípal jsem zuby. „Cožpak není moje chyba, že je Kasdeya polomrtvý?!“ Přestával jsem ovládat vlastní hlas.
„To je pravda.“
„Tak proč … ?!“ Než jsem dokončil větu, otočil se na mě a svým osobitým pohledem mě umlčel.
„A také není.“ řekl klidně a jemně pokýval hlavou, jako by mě chtěl povzbudit.
„Co tím myslíš?“ Znejistěl jsem.
„Jak to říct?“ Pozvedl hlavu a zamyslel se. „To jen … “ Na chvilku se odmlčel. „Je to také i moje chyba.“
Mlčel jsem a naslouchal mu.
„Třebaže jsem tomu všemu mohl zabránit, neudělal jsem vůbec nic. Ten, kdo za tímhle stojí, stál dlouhou dobu po mém boku. Věřil jsem mu a pomáhal.“
„Je to ten démon ve vězení?“
Přikývl.
„Tak proč není mrtvý? Nebo alespoň mučen.“
„Vím, je to zvláštní, když to porovnáme s mým chováním vůči tobě.“ Naklonil hlavu na stranu a zadíval se někam do dáli.
„Jasně, máš svůj důvod.“ Dal jsem si ruce do kapsy a snažil se svůj „Já se nestarám“ tón nijak nepokazit. Titi se lehce usmál.

„Tyhle papíry jsem už vyřídil, nebo ne?“ ozval se mezi námi hlas, který jsme tak dlouho chtěli slyšet.
„Kasdeya!!“ vykřikli jsme naráz. On na nás jen mžoural a kroutil hlavou.
„Bude aspoň oběd?“
Naše hromadné škrcení a objímání mu však zabránilo v položení další otázky. V tom okamžiku se všechno zdálo být fajn a v naprostém pořádku. Jako by to nic nemohlo zničit ani pošpinit. K takovému stavu však bylo daleko, velmi daleko, neboť nad námi se začala sbírat temná mračna a déšť by bylo to poslední, co by padalo.