Anthony Hill si přečetl ještě jednou tu zprávu o podezřelém balíčku. Před několika týdny na jednu celnici přišel jistý balíček z České republiky, obsahující nějaké ty evropské sušenky a plastový sáček s bílým práškem neznámého původu. Celý balíček nebyl zabaven ani bílý prášek prošetřen, ale byl poslán dál v naději, že když bude sledován, konečně se FBI dopátrá oněch organizovaných pašeráků a dealerů s drogami, kteří jim už tak dlouho unikali. Příjemce balíčku byl jistý Jiří Křivý, muž se jménem, které pro Anthonyho Hilla bylo jen stěží vyslovitelné, ale kterému kdyby rozuměl, musel by se smát. Jednalo se o výměnného studenta z České republiky studujícího vysokou školu v El Pasu. Nevinný student, nebo velmi chytrý drogový dealer?
Agent Hill měl tu čest a byl pověřen tohoto studenta sledovat, a tak poctivě narafičil do jeho pokoje štěnice a kamery, odposlech a lokátor do jeho mobilu, a zapsal se jako student na několik stejných hodin. Nezbývalo než čekat, obrnit se trpělivostí, protože té v tomto případu potřeboval evidentně mraky.
Uběhl celý zatracený týden a subjekt se nevyznačoval žádným podezřelým chováním. Přesnější by bylo asi tvrdit, že to vypadalo, že subjekt nejedná nijak protiprávně, protože podezřele, nebo spíše přinejmenším zvláštně občas jednal. Například byl viděn, jak fotografuje místní hydrant, nebo jednou téměř celý den sledoval, jak jezdí popelářské vozy, stopoval jejich časy a též si je fotografoval. Proč si Jiří Křivý fotografoval hydrant, se agent Hill nedozvěděl, ale záhada s popelářskými vozy se rychle vyřešila za pár dnů, kdy se dozvěděl, že Jiří píše diplomovou práci na logistiku odvozu odpadu.
Dny ubíhaly a Anthony Hill byl čím dál tím více přesvědčen, že se jedná o obyčejného studenta, nebo o toho nejvíce mazaného zločince, co svět spatřil. Poté si ovšem Jiří Křivý a jeho spolubydlící zakoupili několik letenek. Nejdříve cesta vedla na jih do Mexika a pak na sever zpátky do států až do New Yorku a dále pak oklikou zpět do El Pasa. Kluci se evidentně rozhodli udělat si drobný vánoční výlet po Státech. Dva studenti a kamarádi mají v plánu trochu poznat zemi, kde studují, nebo chtějí, aby to tak vypadalo. Ti dva se za celou dobu od sebe téměř nehnuli, agent Hill by se ani nedivil, kdyby v tom celém byli namočeni spolu. Takový výlet by byl přímo ideální zástěrkou pro rozvoz zboží.
Anthony Hill odložil zprávu o podezřelém balíčku, zapnul mikrofon a kamery a otevřel notes se svými zápisky, do kterého si poznamenal:

20. prosince 2014 18:45:
Sledovaný subjekt X právě skončil s dvouhodinovým sledováním filmu a jde vzbudit svého možného spolupachatele…

„Hej, kámo, vstávat!“ slyšel sledovanou osobu agent Hill přes skrytou štěnici. „Hey, buddy, wake up!“ naběhl mu automatický překlad na další obrazovce.
„Co, cože?“ zabručel Jirkův kamarád ještě rozespale. "What… what?" četl agent Hill.
„Na programu je ona slibovaná mňamka, přece bys to nechtěl zmeškat, když už to překonalo celý oceán,“ zasmál se podezřelý. „On the program is promised mňamka, yet you would not want to miss it when it already exceeded the entire ocean,“ překládal automat. Agent Hill se málem utopil ve své kávě. Že by konečně to bylo tady!? Nemohl tomu uvěřit. Než však stihl mít z toho celého radost, ucítil v kapse džínů vibrovat mobil.
Se zaklením vytáhl telefon a mrkl na volajícího. Suzan. To nevěstilo nic dobrého. Jeho manželka neměla ve zvyku volat jen proto, aby se zeptala, jak se daří. Vlastně kdyby Anthony měl být upřímný, jeho manželka nevolala nikdy kvůli nějakým příjemným věcem, jen vždy kvůli problémům a to v čase, kdy se to nejméně hodilo. I když na druhou stranu, kdy člověk vůbec chce slyšet špatné zprávy? Anthony zkontroloval nahrávání obrazu i zvuku, vystoupil ze sledovacího vozu FBI, vydávajícího se za poštovní dodávku, a přijal hovor. Opřel se o auto, ramenem si přidržel telefon u ucha a zapálil si.
„Hmmf, Suzan…“ zahučel do telefonu, ani se nesnažil znít nadšeně.
„Ahoj, zlatíčko,“ oslovila ho manželka, ale ani od ní to nebylo nijak přívětivé. Použití měkkého oslovení působilo spíše sarkasticky než co jiného. „Vím, že máš nějakou tu hrozně důležitou práci…“ pokračovala Suzan ve stejném duchu dál. Anthony se zhluboka nadechl. „Ale kdy bys to tak viděl, že se vrátíš domů… a neříkej, že nevíš?!“ žádala ho jeho žena. Sakra to má lhát, nebo co? Jasně, že nevěděl, nikdy nevěděl. Záleželo na tom, jestli se podezřelý prozradí, jestli na něco natrefí a podobně. To bylo riziko povolání a ona dobře věděla, do čeho jde, když si ho brala. Věděla, že nebude sedět doma na zadku. Anthony neodpověděl. „Budeš alespoň doma na Štědrý den?“
„Suz, já… já opravdu nevím,“ vyslovil nad sebou Anthony ortel. Co následovalo pak, by nikdo z vás nechtěl zažít a nechtěl to zažít ani náš agent FBI. Zahodil všechny rady manželské poradny a zatloukl zřejmě poslední hřebík do rakve jejich vztahu. To mu však bylo již naprosto jedno.
Dokouřil cigaretu, hodil ji na zem a gumovou podrážkou ji zašlápl. Ještě se na malý okamžik zadíval na oblohu posetou hvězdami a pak opět vlezl do auta s nadějí, že alespoň tam na něj čeká medaile vítězství. Usadil se v sedadle a konečně si mohl pustit to, co ho tak zajímalo a o co přišel.
Na obrazovce číslo jedna sledovaný subjekt poté, co vzbudil svého kamaráda, šel ke svému baťohu a vyndal onen podezřelý objekt. Agent Hill se napřímil a pozorně sledoval obrazovku. Jiří vzal balíček a přešel do kuchyně, kde byla kamera číslo 2. Vyndal z jedné police hrnec, natočil do něho vodu, přidal mléko a sůl. Hrnec postavil na plotnu. Ve vařící vodě nechal rozpustit lžíci másla a hrnec odstavil. Poté se chopil jednoho ze sady nožů, která byla umístěná na kuchyňské lince, a roztrhl sáček. Obsah sáčku pomalu, za stálého míchání, vsypal do hrnce, pak ještě jednou důkladně promíchal a přiklopil poklicí. Mezitím ohřál v mikrovlnce koupenou sekanou a mohlo se podávat na stůl.
Agenta FBI málem trefil šlak. To všechno, to všechno… Jeho poslední smrtelná kapka do rozvodu se Suzan… několikatýdenní sledování a tolik probdělých nocí, spousta popsaných papírů a hlášení a to všechno kvůli… kvůli bramborové kaši z pytlíku!