Poslední kapka - Druhá část

S bušícím srdcem stiskl Sasuke kliku. Najednou ho zaplavil strach. Setkání s hlavou Dešťové vesnice s ním otřáslo, dobře věděl, že jméno Namikaze nemůže mít moc lidí a člověk jménem Namikaze s azurovýma očima, už vůbec není náhoda. Byly to jeho oči, Narutovy oči.
A to, co ten stařík říkal o svém vnukovi, mu jeho dohady potvrdilo. Přesto se najednou strašně bál, že se mu to zdá, nebo blázní, po tom šíleném roce bez něj. Bál se, že tahle naděje splaskne, jako všechny ostatní.
Zavřel oči a potichu otevřel dveře.
Pak se podíval. U postele nejistě balancoval blonďatý, obvazy ovázaný kluk. Vyšší, štíhlý, drobný… Kroutil se bolestí, ale i tak se snažil navléct do košile.
„Na-ru-to…“ zašeptal Sasuke. Bál se, ale strach zmizel v okamžiku, kdy se blonďák ohlédl. Ty čárky na tvářích a výraz poznání v modrých očích… Ty mohl mít jen jediný člověk. Pocit ulehčení a radosti mu vehnal slzy do očí.
„Naruto?“ řekl Sasuke hlasitěji, se zjevnou úlevou v hlase. Blížil se k němu, úplně slyšel, jak mu splašeně tluče srdce… A v očích se mu leskly slzy. Nespouštěl oči z Uchihy, chvěl se. Když ho Sasuke konečně objal, rozplakal se.

„Sasuke,“ vzlykal Naruto tiše a slzami máčel Uchihovo triko. „Co tady děláš…“
„Přišli jsme vám pomoct,“ odpověděl ninja stejně tiše. „Nevěděl jsem, že ty jsi ten vnuk, dokud jsem neuviděl tvýho dědu. Máte stejný oči.“
„Takže jsi mě…“ Naruto větu nedokončil, ale Sasuke pochopil i tak.
„Oficiálně se všichni drželi tvýho přání.“
„Problémy jim to asi nedělalo,“ vzdychl blonďák zklamaně. Nedokázal se podívat Sasukemu do očí, bál se toho, co by v nich viděl…
„Mně ano,“ zašeptal mu Uchiha do ucha. „Tak jsem se rozhodl se na Tsunadin příkaz vykašlat. Hledal jsem tě sám za sebe.“
„Proč?“ zamrkal Naruto užasle. „Není ti beze mě líp?“
„Ne,“ řekl Sasuke vážně. „Není. Umírám, Naruto, umírám od chvíle, cos mě opustil.“
„Umír- cože?“ Naruto si nebyl jistý, že slyšel, co slyšel a už vůbec nechápal, co mu tím černovlásek říká. Nerozsvítilo se mu, ani když vzal Sasuke jeho tvář do dlaní a hleděl mu dlouze do očí.
„Odpusť, že jsem ti ublížil. Odpusť, že to říkám tak pozdě… a odpusť, že mi tak pozdě došlo, co pro mě znamenáš,“ zašeptal Uchiha a konečně Naruta políbil.
Blonďáček byl natolik ohromený, že se ani nehnul. Ale když mu konečně docvaklo, co se děje, pootevřel pusu a vpustil dobyvačný Uchihův jazyk dovnitř. Podvolil se svým touhám, které tak dlouho skrýval a potlačoval, vracel Sasukemu polibky stejně horoucně, se stejnou vášní nechal svůj jazyk tančit s jeho a chvěl se v náruči, která ho svírala stále silněji… dokud se neozvala bolest z jeho nedávných zranění.
„Au!“ zasykl a odtáhl se. Položil si dlaň na ovázaný bok.
„Promiň,“ omlouval se Sasuke, „úplně jsem tvoje zranění pustil z hlavy, omlouvám se. Mám někoho zavolat?“ udělal krok ke dveřím, ale Naruto ho chňapl za rukáv.
„To je v pohodě. Díky Kyuubiho čakře jsem na tom o něco líp, než kdybych ji neměl. Vždycky jsem se líp hojil. Nechoď pryč,“ prosil Sasukeho. „Zůstaň se mnou.“
Sasuke se vrátil k němu a jemně ho objal. Pak ho něco napadlo, sklonil se a lehce přejel ústy po Narutově krku.
„Sasu-ke…“ zalapal blonďáček po dechu, Uchiha s úsměvem zapředl: „Co se vrátit do postele, Naruto?“
„C-cože?“ vyjevil se Naruto úplně. On si vyložil Sasukeho škádlení trochu jinak, což koneckonců byl černovláskův úmysl. Zatímco se Naruto vzpamatovával, rozséval Sasuke po jeho krku něžné polibky, přitom mu z ramen stahoval košili. Teprve po chvíli, když si to blonďáček uvědomil, ho zarazil: „Um, Sasuke, tohle… prosím, přestaň.“ Vymanil se z jeho objetí a s obavou se na něj zadíval. Musel ho teď odmítnout, což zaprvé nebylo snadné a za druhé to mohlo Uchihu naštvat, přesto nebyla vhodná chvíle ani místo… a Narutův stav podobné věci taky nedovoloval. Strašně ho překvapilo, když zjistil, že se Sasuke usmívá.
‚Má tak krásný úsměv,‘ pomyslel si Naruto. ‚Ale… neměl by být naštvanej?‘
„Ty se nezlobíš?“ zeptal se trochu zmateně. Sasuke se zasmál a potřásl hlavou.
„Hlupáčku,“ zavrněl a pohladil blonďáka po tváři. „Vážně si myslíš, že bych to po tobě chtěl, když jsi zraněný? Ne, myslel jsem tím: vrať se do postele, musíš odpočívat. Na to ostatní,“ vtiskl Narutovi něžnou pusu, „je čas. A já slíbil tvému dědovi, že tě přemluvím, aby ses začal pořádně léčit.“
„Eh,“ zrudl Naruto až po uši, nečekal, že zjistí, že měl Sasuke úplně jiné úmysly. „Teda…“ zakoktal, „myslel jsem, že… vypadalo to…“
„Já vím,“ usmál se Uchiha. „Jen tě zlobím, Naruto. Já vážně počkám. Nejdřív se musíš pořádně uzdravit. Ať se o tebe nemusím bát.“
Naruto se nadechl a mlčel. Snažil se strávit Sasukeho novou tvář. Nechápal, kam se poděl jeho egoismus a sobectví, ten věčný chlad… Tenhle Sasuke mu za těch pár chvil, co tu byl, pořádně zamotal hlavu. Tak něžně se o něj staral, dával mu najevo, že mu na Narutovi záleží… Na to blonďáček nebyl zvyklý. Přesto se mu tenhle vřelejší Sasuke zamlouval.
Rok je dlouhá doba, dost času, aby si člověk uvědomil, kde dělal chyby a pochopil, že má šanci je napravit.
Teď se Naruto usmál a poslušně se převlékl do nemocničního hábitu a zalezl do postele. Sasuke si sedl k němu a vzal ho za ruku. Chvíli se na sebe beze slova dívali. Pak se začali pomalu přibližovat… a v momentě, kdy se jejich rty setkaly, se ozvalo zaklepání.
„Sakra…“ uniklo Narutovi. Sasuke by se rozesmál, kdyby si ho blonďáček nepřidržel a nedokončil, co chtěl. Pak se na Sasukeho usmál, ten jeho výraz ohromení ho pobavil. Než stačil Uchiha něco říct, zavolal: „Dále!“

Namikaze strčil hlavu do dveří. Když viděl rozzářené Narutovy oči, oddychl si. Otevřel dveře a vpustil do pokoje ostatní. Naruto se zatvářil užasle, když se mu kolem krku vrhla Sakura.
„Sakuro-chan,“ zalapal po dechu.
„Pusť ho, Sakuro, vždyť je zraněný,“ prohlásil Sasuke rázně a odtáhl ji do bezpečné vzdálenosti od svého miláčka. Kakashi a Narutův dědeček se na sebe vševědoucně zaklebili, bylo jim jasné, že mladý shinobi žárlí.
„No tak, Sasuke-kun, vždyť jsem ho neviděla celý rok,“ opáčila růžovláska.
„A já asi ano,“ odsekl jí. Sedl si k blonďáčkovi a propichoval dívku vražedným pohledem. Ta překvapeně zamrkala, nebylo jí jasné, o co jde.
„Tak, mladá dámo,“ vzal si Namikaze slovo, „ty jsi se ptala, proč vesnici napadají. Protože chtějí získat sílu Bijuu.“
Sasuke zase vyskočil. „Chtějí Naruta?“ zeptal se ostře.
„Nejen mě,“ vzdychl Naruto. „Každého ve vesnici, kdo má v sobě zapečetěného démona. Nejsem tu jediný.“
„Tak to se tu musíš cítit jako doma,“ podotkla Sakura a opět jí nedocházelo, proč se na ni Sasuke mračí. Právě se nadechl, aby jí něco od plic řekl, ale zarazil se, když mu Naruto stiskl ruku.
„Sasuke,“ řekl jemně, „v pořádku. Vlastně má pravdu. Cítím se tu doma, Sakuro-chan. Mám tu rodinu a nikdo ze mě nemá strach, protože většina je stejná, nepovažují mě za nepřítele, jako v Konoze. Jsem tu doma,“ usmál se na dědečka. Ten mu úsměv opětoval.
„Zatím dostali tři ze všech, co tu jsou. Unášejí je a pak na nich provedou rituál. Jejich těla pak… pohodí poblíž vesnice. Můžeme je tak alespoň pohřbít...“ To promluvil do té doby tichý Kaito, Sasuke v jeho hlase rozeznal jakousi bolest… pak si vzpomněl, co řekl, když je vedl do vesnice.
„Váš bratr byl…“ nedokončil, Kaito přikývl.
„Můj starší bratr Ren. Byl do něj zapečetěn jeden z Nibi, kočičí démon. Prý se jmenoval Suriko. A toho teď mají. Nikdy se nijak agresivně neprojevil, bratr nad ním měl plnou kontrolu.“
„A ti ostatní dva?“ zeptal se Kakashi.
„Jeden Ichibi a jeden Yonbi,“ odvětil ninja.
„Mýval a opice,“ zamumlal Kakashi. „Hezké. Kolik Jinchuuriki tu ještě je?“
Namikaze, Kaito a Naruto se na sebe podívali. Namikaze pak odpověděl: „I s mým vnukem… momentálně dvanáct. Některé bojovníky máme na misích a dosud se nevrátili… pokud už je nezajali. Protože jejich těla se nenašli, můžeme ještě doufat…“
„Můžu se zeptat…“ vložil se do toho Sasuke, „o které démony v jejich případě jde? Až dojde k boji, nerad bych dostal někoho z místních po proměně.“
„To je pravda,“ uvědomil si Kakashi. „Dobrý nápad, Sasuke. Měli bychom vědět, kteří budou patřit k nám, abychom jim neublížili.“
Jakmile Uchiha ucítil stisk dlaně, kterou stále svíral blonďáčkovu ruku, zadíval se na něj. Naruto si ho zkoumavě prohlížel, ale drobný úsměv prozrazoval, že ho něco těší… Sasuke si uvědomil, že asi tuší, z čeho má Naruto radost… Že jeho nové sousedy a přátele nesoudí.
„Já jsem jediná liška,“ řekl Naruto. „Jsou tu ještě tři mývalové, pět opic a tři Hachibi… Jen mistr Ren byl kočka,“ dodal smutně.
„Měl jsi ho rád,“ poznamenal Sasuke bystře. Naruto se na něj usmál s výrazem, který říkal: Ne jako tebe.
„Ano, měl. Ujal se mého výcviku, když jsem se tu usadil. A vždycky říkal, že jsem musel mít dobré učitele, protože mu většina žáků skoro nestačila… Přál si, aby se s vámi mohl setkat, sensei,“ podíval se Naruto na Kakashiho. „Říkal jsem mu o vás.“
„Mrzí mě, že jsem ho nezastihl, zajímalo by mě, jaké děláš pokroky,“ podotkl mistr.
„Vzhledem k tomu, že už zas leží v nemocnici…“ neudržela se Sakura, Sasuke se nadechl, aby jí něco nevybíravě sdělil, ale jediný Narutův pohled stačil, aby se ovládl. Kakashi nad tím jen mlčky žasl. Nikdy by ho nenapadlo, že se Sasuke nechá někým umlčet…
„Kdyby se Naruto nesnažil zachránit Renovu ženu, nejspíš by tu teď neležel. A ona by byla mrtvá. Můžete být na svého žáka pyšný, sensei,“ bránil blonďáka Kaito. „Odolal velké přesile, navzdory svým zraněním. Je pro naši vesnici velkým přínosem.“
Po těch slovech Sasuke zvážněl.
‚Našel jsem ho,‘ táhlo mu hlavou. ‚Ale tady ho mají rádi a váží si ho, jak nikdo v Konoze. Nemá důvod se vracet a já nemůžu žádat, aby tohle všechno opustil jen kvůli mně. Ale nechci ho ztratit… Co teď mám dělat?‘

Naruto si povšiml, že je Sasuke zamyšlený, vycítil, že mu něco dělá starosti. Proto se odvážil zeptat, když se ostatní vytratili a Sasuke s neochotným svolením lékaře zůstal v pokoji. Na přímluvu Naruta i jeho dědečka směl zabrat druhé lůžko a zůstat přes noc…
„Sasuke, tebe něco trápí, viď?“
Uchiha zvedl hlavu. Při pohledu do blonďáčkových očí se musel usmát. Netušil, že je na něm tolik vidět, že není ve své kůži. Jeho mistrovská sebekontrola dostala v poslední době docela na frak…
„Nedělej si starosti, Naru,“ řekl a jemně ho líbl na rty. „Teď mysli na sebe. Uzdrav se.“
„Sasuke, řekni mi to,“ naléhal Naruto. „Třeba ti můžu nějak pomoct, nebo…“
Uchiha si povzdechl. V tomhle se blonďák rozhodně nezměnil, pořád je tvrdohlavý a umíněný, ochotný pomáhat… Nechápal, jak mohla Konoha někoho tak srdečného zavrhnout.
„Nechci, aby sis s tím teď lámal hlavu,“ pokoušel se smlouvat. „Ještě není po všem, třeba řešení přijde samo…“
Naruto vzdychl. Položil se na záda, ruce si složil za hlavu, jak měl ve zvyku a chvíli koukal do stropu.
„Jaký řešení by podle tebe mohlo přijít?“ zeptal se po chvíli. Sasuke se zarazil. „Myslíš, jestli jeden z nás dvou padne? Dělá ti starosti, co bude, až svou misi tady dokončíte?“
„Nechci se vrátit bez tebe,“ radši se přiznal Sasuke. „Ale uvědomil jsem si, že nemáš důvod opustit místo, kde se k tobě chovají tak hezky a vrátit se tam, kde tě zatracovali. Moje láska nemůže stačit, aby ses toho všeho vzdal… Nebudu to žádat.“
„T-tvoje…“ Naruto se až zajíkl, jakmile mu došlo, co Sasuke řekl. „Řekl jsi…“
Černovlásek se usmál. Naklonil se k Narutvi a hrozně něžně ho políbil. Pak se mu zadíval do očí. Pohladil užaslého chlapce po tváři a zašeptal: „Miluju tě, Naruto. Strašně moc.“ Nové slzy v modrých jezírkách ho nepřekvapily. Když si začaly razit cestičky po hladkých tvářích zlatovlasého ninji, s láskyplnou něhou je slíbal. Když ucítil, jak se mu Narutovy ruce ovíjí kolem krku, přesunul se k lákavě rozevřeným rtům. Něhu po krátké chvíli nahradila pomalu, ale jistě rostoucí vášeň. Tentokrát si ale mladý shinobi dával pozor, aby své lásce neublížil, měl na paměti jeho zranění.
Nenasytně a dravě plenil blonďáčkova ústa, ale jeho ruce se dotýkaly opatrně, jakmile narazily na obvazy, přemístily se jinam. Nechtěl přestat, ale když ucítil dotek horkých prstů na své rozpálené kůži pod trikem, musel se vzpamatovat. Odtáhl se. Očima sjížděl po zčervenalé tváři před sebou, slyšel, jak Narutovi prudce buší srdce…
„Víš, že nechci přestat, ale musíme, Naruto. Ještě nejsi v pořádku a já ti nechci ublížit,“ zašeptal Sasuke. Ucítil, jak se tělo pod jeho rukama chvěje, musel si dát mentální ledovou sprchu, aby ho dokázal vůbec pustit.
Naruto nespokojeně zavrněl. Jemně si Sasukeho přidržel a hladově se přisál k jeho ústům. Ten mu polibek stejně nadšeně oplatil, ale pak se zase odtáhl.
„Kdo by to do tebe řekl, Naruto,“ škádlil ho, „že je pod touhle slupkou andílka takový oheň? Kde se to v tobě bere?“
„Miluju tě už tak dlouho,“ hájil se Naruto, celý rudý. „Víš, kolik dalo práce to všechno v sobě dusit? Celou tu dobu?“
„Tak to není divu,“ přitakal Sasuke a naklonil se k Narutově uchu. „Abys mě nespálil, až…“ nedokončil, olízl Narutovo ucho a pak ho jemně kousl. Blonďáčkovi uniklo zakňourání smíšené se zasténáním, jen z toho Sasukemu naskočila husí kůže. Málem se neudržel.
„Říkám to fakt nerad, ale musíme to oba vydržet,“ řekl přísně (i kvůli sobě). „Dokud se neudzravíš. Kromě toho, máme tu dost práce.“
„Jo,“ souhlasil neochotně Naruto. „Doktor říkal, že když budu ještě ležet, za týden by mě mohl pustit. Doufám, že do tý doby nepřijde útok. Akatsuki ví, že jsem tady. I kdyby nešli po nikom jiném… Mně chtěli vždycky.“
„Chtít můžou,“ řekl Sasuke naštvaně. „Ale nedostanou tě. Nedovolím, aby ti někdo něco udě…“ Rozohněného Uchihu umlčel další polibek. Tak okamžitě zapomněl, že se naštval. Chvíli se něžně mazlili a líbali, dokud je nevyrušilo nové zaklepání na dveře.
Rychle se od sebe odtáhli a upravili se. Pak Naruto zavolal, že příchozí může vejít. Vstoupila mladá dívka s dlouhými copy, v ošetřovatelské uniformě. Nesla velký tác a s úsměvem oznámila: „Večeře. Váš dědeček nařídil, ať ji přinesu pro oba. Já mám dnes noční službu,“ otočila se na Uchihu, „takže kdyby Naruto-kun potřeboval pomoct…“
„Tak mu pomůžu já,“ skočil jí do řeči Sasuke. Trochu se na dívku mračil, Naruto si domyslel, o co jde a pousmál se. „Amaru-chan nejspíš myslí, když se mým zraněním přitíží, Sasuke,“ vysvětlil. „Myslím, že už je mi o moc líp, Amaru-chan,“ ujistil ji. „Brzo budu úplně v pořádku. V kolik přijde ráno doktor?“
„V osm,“ odpověděla ošetřovatelka. Mile se na Naruta usmála, na Sasukeho pohlédla jen letmo a nejistě, jako by se bála, že ji kousne. „Dobrou chuť,“ popřála a nechala tác na stole. Za okamžik za ní kleply dveře.
Naruto už chtěl zase vstávat, ale Sasuke mu to nedovolil. Přenesl tác s jídlem na postel. Oba se pořádně najedli a když začal blonďáček vypadat unaveně, Sasuke ho uložil a chtěl se přesunout na svou postel. Naruto ho chytil za ruku.
„Povídej mi něco,“ požádal tichým hlasem.
„A co?“ Sasuke zněl trochu překvapeně. Nikdy neuměl nějak zvlášť komunikovat, byl nemluva, ale s Narutem mu to šlo tak nějak samo. Tenhle kluk z něj vždycky dokázal vymámit skoro všechno, co si usmyslel.
„No, tak mi třeba vyprávěj, jak se mají všichni v Konoze. Jo, koho vám Tsunade přiřadila za mně?“ zajímal se blonďáček.
„Nejiho,“ řekl Sasuke a vzpomínal, jaké drby by mohl Narutovi převyprávět. „Přišel s námi, uvidíš ho. Jo, Hinata se bude vdávat. Za Kibu. Asi půl roku po tobě smutnila, pak najednou přijala jeho pozvání na schůzku. A teď se rozhodli do toho praštit,“ povídal Sasuke. „Asi hlavně proto, že si Kiba nedal bacha. Musejí se vzít dřív, než to na Hinatě bude vidět. Její táta ho nezabil hlavně proto, aby ji měl za koho vdát. Ale měl bys je vidět, jsou šťastný.“
„To je skvělý,“ zářil Naruto. „Jsem rád, že jsou šťastný. A ostatní?“
„Víceméně všechno při starým,“ pokrčil Sasuke rameny. „Neji chvilku chodil s Ino, ale neklapalo jim to, jsou to asi tři měsíce, co se rozešli. Sakura… to je případ sám pro sebe.“
„Pořád to na tebe zkouší?“ vzdychl Naruto. Hypnotizoval černovláska svýma modrýma očima. „A ty?“ zeptal se po chvíli ještě tišeji.
„Co já?“ trhl Sasuke rameny. „U mě nic nového není, Naru. Kromě toho, že jsem teď s tebou a ty konečně víš, co k tobě cítím.“
„To jsi byl celou tu dobu sám?“ zašeptal Naruto a sedl si.
„Celý poslední rok,“ kývl Sasuke. „Od chvíle, co jsi odešel. Tehdy mi poprvé došlo, že dokud jsi byl s námi, nebyl jsem sám, i když jsem si to myslel. Měl jsem tebe. A ty jsi měl mě. Nebyl jsi sám, Naruto. Ale já ti vždycky dával najevo opak. Není divu, žes odešel. Neumím si představit, jak ses musel cítit… a je mi to líto.“
„Nemysli na to,“ zašeptal Naruto. „Teď už na to můžeš zapomenout. Všechno zlý je pro něco dobrý. Přivedlo mě to sem, kde mám rodinu, kde mě mají rádi.“
„A kde tě pro změnu zkouší zabít Akatsuki,“ zabručel Sasuke. „Naruto, když zaútočí dřív, než tě doktor propustí, musíš mi něco slíbit.“
„A co?“ zeptal se blonďák. Tušil, že se mu to nebude líbit.
„Nebudeš bojovat,“ oznámil mu Sasuke rezolutně. „Nechci, aby se ti něco stalo. Nesmíš se do ničeho plést.“
„Sasuke, miluju tě,“ řekl Naruto vážně a stejně rozhodně. „Ale nenechám si od nikoho nic diktovat. Když to bude nutný, budu bojovat. Když nebude zbytí, padnu pro obyvatele týhle vesnice, nebo při obraně těch, který nám přišli na pomoc. Umřu místo tebe, když si to bude situace vyžadovat,“ řekl už tišeji. Zaskočilo ho, když ho ohromený černovlásek pevně objal.
„Miluju tě, Naruto,“ šeptal mu do vlasů. „Nedovolím ti, abys umřel místo mě. Tohle nemůžeš. Teď jsem tě našel, můj život bez tebe nemá smysl, nechápeš to? Nemůžeš mě znova opustit… Když to uděláš, já půjdu za tebou…“ Tyhle slova blonďáčka rozechvěla. Jemně se poodtáhl, jen natolik, aby se mohl podívat svému miláčkovi do očí… a políbit ho.
„Víš co, tohle budem řešit, až na to dojde,“ navrhl tiše a znovu se naklonil k Uchihovým ústům. Dlouhými, vášnivými polibky si beze slov sdělovali svou lásku, své obavy a naděje. Oba doufali, že se z toho všeho dostanou živí a budou moci řešit trochu mírumilovnější věci, jako třeba svůj vztah.

„No, dobré ráno,“ uslyšel Naruto, sotva ráno proloupl své azurové oči. Jen zvuk toho sametového hlasu jej ujistil, že včerejšek nebyl sen, nezdálo se mu, že za ním Sasuke přišel… Byla to skutečnost. Ležel vedle něj a usmíval se. ‚Usmívá se,‘ napadlo Naruta a musel si sáhnout. Najednou nevěřil, že je probraný. Musel si ověřit, že ten krásný, černovlasý shinobi s tmavýma očima je skutečný. Natáhl prsty k jeho tváři, ucítil hebkou, hřející pleť… Neodolal a přitiskl na ni rty.
„Nezdáš se mi,“ zašeptal. Uchiha se usmál a zavrtěl hlavou.
„Ne, nezdám,“ odpověděl. „Jsem skutečný, Naruto. Jsem s tebou.“
„Musel jsem si to ověřit,“ hájil se blonďák, trochu rozpačitě. „Tolikrát ses mi už zdál. Tolikrát to vypadalo reálně… A tak to bolelo, když jsem zjistil, že to je sen.“
„Tohle není sen, Naru,“ ujišťoval ho Sasuke. Políbil ho na čelo a vstal. Naruto pohledem na protější postel zjistil, že je nedotčená. Zkoumavě se zadíval na protahujícího se Uchihu. „Vyspal ses vůbec?“ zeptal se podezíravě.
„To víš, že jo,“ usmál se Sasuke. „Neboj, spal jsem skvěle. Co ty?“
„Nádherně,“ přiznal blondýnek. „Asi, že jsi byl se mnou. Potřebuju cítit, že tu jsi. Já usnul dřív, viď? Proč sis nelehl k sobě, vyspal by ses líp, než jen na kousku postele…“
„Pokud jsi na tom druhým kousku postele ty, je mi jedno, kde spím,“ prohlásil černovlásek. Naruto zrudnul.
„Jo, Naru, kde je tady nějaká koupelna? Umyju se, než půjdu najít ostatní,“ otočil se na něj Sasuke. Blonďák ukázal na dveře v rohu.

„Dáš si snídani se mnou?“ zeptal se Naruto, když se Sasuke vrátil do pokoje. Ukázal na stůl, kde ležel nový tác s kouřícími miskami. Černovlasý chlapec se usmál a přenesl snídani k němu. Pohledem na budík zjistil, že je sedm hodin.
„Za hodinu přijde ten doktor,“ prohodil zamyšleně. „Asi bych tu neměl být, co? Včera ze mě nebyl odvázanej.“
„To není nikdy, když mu něco naruší jeho stereotypní způsob práce. Všechno podle předpisů. Nejvíc ho ale teď štvou ty útoky, takže si nelam hlavu. Díky nim má víc práce.“
„Naruto,“ musel se Sasuke zeptat, tomuhle neodolal, „jak často býváš v nemocnici?“
„Myslíš, jestli jsem stejný nemehlo, jako doma?“ vzdychl blonďáček. Usmál se. „Ze začátku častěji, protože mistr Ren je – byl přísný a dost drsný sensei. Když jsem začal chodit na mise, nebylo to tak horký. Většinou se mi nic nestalo.“
„A není tu žádná Sakura, která by ti za každý slovo jednu vrazila,“ neopomněl dodat Uchiha.
„Přesně,“ souhlasil Naruto. „Ale je tu jedna, co je jí podobná, myslím, povahově. Jmenuje se Taka, je jí patnáct. Byl jsem ze začátku v týmu s ní, musel jsem tady všechno projít od základů… Ale po třech měsících mě přeřadili do Renova týmu. Zajímalo by mě, kdo ho povede, teď když…“ Blondýnek odložil hůlky, Sasukemu neušlo, že potlačuje slzy. Odložil svou snídani a objal ho. Nechal si znova promáčet rameno jeho slzami. Nevěděl, co má říct, doufal, že stačí, že tu je. Nikdy neuměl dávat najevo emoce, natož aby někoho utěšoval, v tomhle sám potřeboval doučování. Tak plačícího blonďáčka jen objímal a hladil po vlasech.
Naruto oplakával svého senseie, kterého si moc oblíbil, hlavně proto, že chápal, jak se musí cítit, vždyť byl jako on - Jinchuuriki. Když se trochu sebral a slzy přestaly téct, uvědomil si, že Sasuke je s ním. Že ho drží a svým němým způsobem utěšuje. Překvapilo ho to a dojalo. Už včera si uvědomil, že se mladý, chladný Uchiha dost změnil. Mohl jen hádat, čím to je. Co způsobilo tak radikální změnu. Nenapadlo ho, že by to bylo JÍM. JEHO odchodem. Připadalo mu absurdní, aby měl na ‚ledového prince‘ Uchihu právě ON takový vliv. Odtáhl se.
„Promiň,“ popotáhl. „Nechtěl jsem brečet… zase. Je to tím, že… co začali útočit, ztratil jsem hodně kamarádů, lidí, co mě měli rádi… a nestačil…“
„Nestačil ses s jejich ztrátou vyrovnat,“ dopověděl Sasuke. „To je pochopitelný. Já měl rok na to, abych se smířil s tím, žes odešel. Ale připadalo mi to jako malá smrt. Nedokázal jsem to přijmout, tak jsem tě radši hledal. Věděl jsem, že tě jednou najdu, i kdyby mi to mělo trvat celý život… I kdybych tě nepřivedl zpátky, chtěl jsem ti toho tolik říct. Teď jsem vděčný, že tu šanci mám. Smrt tvých přátel je něco jinýho. Nepřivedeme je zpátky, ale… můžeme je pomstít. Dostaneme ty vysávače démonů, ty za to, že ublížili tvým přátelům a já za to, že chtějí ublížit tobě. Budeme bojovat společně. Když už ti to nevymluvím,“ vzdychl.
Naruto na černovlasého ninju překvapeně koukal. Nejen, že tohle byl snad nejdelší proslov v jeho životě, ale to, co řekl, ho moc dojalo. ‚Sasuke se opravdu změnil,‘ říkal si. Objal ho kolem krku a řekl tiše: „Sasuke, slib mi, že dáš pozor, aby se ti nic nestalo. Já tě potřebuju. Nesmíš…“
„Neboj se,“ prohrábl mu Uchiha něžně vlasy, „mě jen tak něco nesloží.“ Vzpomněl si, když ho ‚něco‘ složilo naposled. Ten večer před půl rokem, co se opil a všechno vyžvanil Kakashimu, na tom byl nejhůř. Začínal propadat zoufalství a beznaději. Ztrácel víru, že svého blonďáčka kdy nalezne, o to větší bolest a samotu cítil. V saké se snažil aspoň na chvíli zapomenout, jednu jedinou noc se vyspal beze snů o zlatovlasém ninjovi, který ho tu nechal samotného… Přesto mu to nevyčítal. Zčásti za jeho odchod mohl sám a dobře to věděl.
„Když mi slíbíš totéž,“ zavrněl mu do ucha dodatečně. Pak koukl na hodiny. „Asi bych už měl jít,“ zamračil se na budík.
„Už?“ vzdychl Naruto a zamračil se taky. „Když budeš moct…“ načal větu, ale nedořekl. Jen udělal na černovlasého shinobiho štěněcí kukuč.
„Přijdu, jakmile to půjde,“ slíbil Uchiha a horoucně blonďáčka políbil. Ten spokojeně zavrněl a přitulil se. Chvíli se objímali, když je vyrušilo nové zaklepání, otráveně se pustili.
Vešel Narutův dědeček, provázený nespokojeně se tvářícím lékařem, jakousi blonďatou sestřičkou a průvod uzavíral Kakashi.
„Dobré ráno, mládenci,“ popřál jim Namikaze. „Nerad vás ruším, ale musíme na poradu. Naruto, jak se cítíš?“ zeptal se vnuka.
„Moc dobře,“ usmál se blondýnek.
„Hmpf,“ doktor chtěl namítat, že tohle Naruto říká od chvíle, co se po operaci probral, ale Namikaze dobře viděl tu změnu. Azurové oči, tak podobné těm jeho, teď nebyly zešedlé steskem a nenaplněnou láskou, konečně zářily.
„Vážně je mi líp, doktore,“ ohrazoval se Naruto. „Nebojte, budu poslouchat a zůstanu v posteli. Dokud nebudu mít důvod vylézt,“ dodal, když začal lékařův obličej ztrácet otrávený výraz. Sasuke se zasmál. „Pořád stejný,“ zavrčel. Prohrábl Narutovi vlasy a vtiskl mu pusu na tvář. „Vrátím se,“ slíbil.
„Já vím,“ zamumlal Naruto. Sasuke se připojil ke Kakashimu, ale nespouštěl z blonďáčka oči.
„Tak půjdeme,“ zavelel Namikaze. „Já se ještě zastavím,“ upozornil vnuka, „poslouchej doktora. Doufám, že už budeš rozumější a budeš se poctivě léčit.“
„Slibuju, dědečku,“ přikývl Naruto, pak pohledem znova vyhledal Uchihu. Trochu se zamračil, když viděl, jak se na něj vyvinutá blondýnka v uniformě usmívá, ale uklidnilo ho, že černé uchihovské oči sledují jen jeho.
„Takže, pánové, my jdeme na poradu,“ obrátil se vůdce vesnice k odchodu. Kakashi a Sasuke šli za ním, ale ten poslední se ve dveřích ohlédl a poslal chlapci na posteli úsměv a němý vzkaz: ‚Miluju tě.‘ . Potěšilo ho, když se Naruto šťastně usmál. Teprve pak se donutil odejít.

„Děkuju, Sasuke-kun,“ ozval se Namikaze, sotva za sebou Uchiha zavřel dveře. „Pár hodin stačilo, aby můj vnuk byl takhle šťastný. Skoro mám chuť tě požádat, abys zůstal.“
Sasuke se usmál. Bylo by to řešení jeho malého problému ‚CO DĚLAT, AŽ BUDE PO VŠEM?‘ „Vám by to nevadilo?“ zeptal se a hleděl starému muži do očí. Oba věděli, co myslí: fakt, že pokud zůstane, budou on a Naruto pár. Namikazemu bylo jasné už jen z vnukova vyprávění, že Uchiha pro něj není jen kamarád. A ty včerejší a dnešní pohledy a ten polibek nakonec… mluvily samy za sebe. Proto zavrtěl hlavou.
„Chci, aby byl šťastný,“ řekl prostě. „A pokud jsi ty důvod, proč šťastný je, nemám důvod se mezi vás stavět. Rozhodni se podle svého. A teď pojďme, ostatní už nás určitě čekají,“ zavelel a vyrazil.

V kanceláři vůdce Dešťové čekalo několik lidí, včetně ninjů z Listové. Když se Sakura uviděla Sasukeho, rozběhla se k němu. „Dobré ráno, Sasuke-kun!“ zašvitořila a chtěla se mu vrhnout kolem krku. Sasuke uhnul a obešel ji. Růžovláska se zastavila až před zdí.
„Kde jsi byl, Sasuke? Nespal jsi v hotelu,“ zajímal se Neji. A užasle vykulil oči, protože Uchiha se usmál. Nevídaný to úkaz, to věděli všichni.
„Spal jsem v nemocnici,“ vysvětlil jednoduše.
Neji, Lee a TenTen se na sebe podívali a pousmáli se. Nebyli překvapení, Sakura jim zprávu o Narutově nalezení vyklopila ještě zatepla. Sasuke se jen ušklíbl a se spokojeným výrazem se opřel o stěnu vedle Kakashiho.
„Tak se do toho pustíme,“ prohlásil Namikaze, když se usadil za svým stolem. „Musíme se domluvit, jak budeme bránit vesnici.“ Podíval se na ninji z Listové a řekl: „Bude to nebezpečné. Akatsuki dobře vědí, co hledají a pokud to dostanou… Svět, jak ho známe, se změní. A určitě ne k lepšímu. Má někdo návrh, jak ochránit naše zapečetěné?“

Trvalo hodiny, než se všichni shodli na strategii, jak ochránit ty, pro které si vrazi přijdou. Mezitím, než se začne něco dít, si šli bojovníci připravovat zbraně, jiní pomáhali s opevněním a Sasuke, kterému se povedlo utéct před Sakurou, využil nabídku Narutova dědečka a doprovodil ho do nemocnice.
Oba byli překvapení, když dorazili. V blonďáčkově pokoji potkali lékaře, který se tvářil, že obědval citrony a Naruto nikde. Když Sasuke uviděl prázdnou postel a mračícího se doktora, žaludek se mu sevřel úzkostí.
„Kde je?“ zeptal se přiškrceně a podíval se na Namikazeho, jakoby měl vysvětlení, proč Naruto není tam, kde by, podle svého stavu a slibu, který jim oběma dal, měl být.
„Tomu nebudete věřit,“ řekl doktor. „Já to sám nechápu.“
„A co?“ vyjekl Sasuke už poměrně vyděšeně. „Kde je Naru…“ Zbytek věty mu přerušil příchozí. Dveře koupelny se otevřely, vstoupil Naruto, rozesmátý, umytý a bez obvazů. Když uviděl Sasukeho, vletěl mu do náruče, zapomínajíc, že je jen v kalhotech.
„Naruto, jaktože nejsi v pos…“ Ani teď neměl Uchiha šanci doříct, co chtěl, umlčel ho krátký polibek.
„Zranění jsou pryč,“ oznámil mu Naruto rozzářeně. „Hele.“ Odstoupil od černovláska a pomalu se otočil, aby ukázal, že jeho tělo opravdu nehyzdí rány ani jizvy.
„Jakto?“ žasl jeho dědeček. „Viděl jsem ta zranění, měl by ses léčit aspoň týden, ještě včera ráno jsi měl bok ošklivě popálený, ruce pořezané, jak to, že teď jsou všechny rány pryč?“
„Nevím, dědečku,“ zavrtěl hlavou blondýnek. „Ráno už mě nic nebolelo a když mě tady doktor přišel převázat, zjistili jsme tohle. Není to úžasný?“
„No to mě…“ zabručel starý muž. Jak ale sledoval svého vnuka a jeho přítele, na mysli mu vytanulo možné vysvětlení… „Možná vím, čím to…“ zamumlal tiše. Všichni se na něj podívali. Když uviděl jejich pohledy, pospíšil si: „Kdysi jsem slyšel, že psychický stav nemocného ovlivňuje i délku a kvalitu jeho vyléčení. Myslím, že jakmile se uzdravilo tvoje srdce, Naruto, mohl se zbytek těla uzdravit rychleji. Teď je to jen dobře, když čekáme další boje, ale nerad bych sem zase chodil za tebou na návštěvu, nebo dokonce na hřbitov. Snaž se, chlapče, abys to přežil.“ Rychle přešel k vnukovi a objal ho. „Dobře, že jsi v pořádku.“
Pak se podíval na Sasukeho.
„Buď tak hodný, Sasuke-kun, řekni mu, jak jsme se domluvili v kanceláři.“ Když se dočkal souhlasu, otočil se k doktorovi. „Myslím, že teď už můžete mého vnuka pustit domů, že?“ Lékař souhlasil a šel vyřídit propuštění. Starý muž se zadíval na vnuka, který se rychle oblékal a uvažoval. Nakrátko měl opravdu strach, že o něj přijde, když se tu mladý Uchiha objevil, ale štěstí, které viděl v jeho tváři, ho přesvědčilo, ať Naruto odejde či ne, pokud bude s tím, koho miluje, bude šťastný a to pro něj chtěl. I kdyby se s ním nakonec musel loučit.
„Tak, mládenci, co teď budete dělat?“ zeptal se. „Půjdete domů, nebo se podíváte po vesnici? Sasuke-kun to tu ještě moc neviděl, že?“
„Na to bude čas,“ odpověděl Naruto rozzářeně. „Musíme toho dost probrat. Dědečku, nevadí, když bude spát Sasuke u nás?“
„V pořádku,“ odpověděl dědeček chápavě. Taky byl kdysi zamilovaný, bylo mu jasné, že jeho drahý vnuk chce mít svou lásku tak blízko. A tušil, že pro něj bude lépe, když se zdrží v úřadě. Stejně tam má dost práce.
„Děkuju, Namikaze –sama,“ hlesl Sasuke. Trochu ho ten zvrat událostí překvapil. Těch změn bylo najednou nějak moc.
„Není zač,“ usmál se muž na mladého shinobiho a otočil se k odchodu. „Buďte spolu, ano? Chraňte se. Ať si nemusím dělat starosti.“
Oba chlapci přikývli, vzápětí osaměli. Konečně mohl Sasuke svého blonďáčka bez rozpaků políbit. Naruto to bez váhání a s velkou vášní opětoval, po chvilce se ale odtáhl. Tiše zavrněl: „Víš, Sasu, včera… začal jsi něco, co já chci teď dokončit. Půjdeš se mnou?“
Sasuke si nebyl jistý, že Naruto myslí to, co ho právě napadlo, ale šel by za ním kamkoli, takže jen kývl. Naruto se zářivě usmál, políbil ho a ruku v ruce spolu opustili nemocnici.