Poslední kapka - Třetí část

Pro všechny milovníky Sasunaru přidávám další část se srdečným novoročním věnováním a zároveň přáním, že mi zůstanete dál nakloněni. P.S. Omlouvám se za tak dlouhý blok. Snad už to bude lepší.
Upozonění: 15+!

Sasuke nebyl překvapený, že skoro nikoho nepotkali, jen těch několik lidí Naruta pozdravilo a vyjádřilo potěšení, že už je venku z nemocnice. Z toho poznal, že ho tady vážně mají rádi, ani stopa po nevraživosti, jakou se vyznačovali lidé v Konoze. I Sasuke se tu cítil dobře, jakoby lehčí, nezatížený minulostí… Jakoby žádná neexistovala.
Nedával pozor, kam jdou, tak ho trochu zaskočilo, když Naruto najednou zastavil, před hezkým, poměrně velkým domem se zahradou.
„Hezký dům,“ poznamenal Sasuke. Z toho místa dýchal klid, přívětivost. Klid, který jeho duše tolik potřebovala.
„Sídlo klanu Namikaze,“ řekl Naruto. Vešel dovnitř a Sasukeho táhl za sebou. Hned v hale spatřili starší, mírně shrbenou ženu.
„Naruto,“ ozvala se vesele, překvapivě silným hlasem. „To už jste uzdravený?“
„Ano,“ usmál se na ni blondýnek. Podíval se na Uchihu a představil je: „Sasuke, tohle je Chizu, dědečkova hospodyně. Chizu, můj přítel, Uchiha Sasuke. Vyrůstali jsme spolu.“
„Aha,“ poznamenala žena a zkoumavě si černovláska prohlédla. „Tak to jste vy?“
„Já?“ zeptal se Sasuke. Nechápal. Navíc měl dojem, že se staré ženě moc nezamlouvá, ale najednou se usmála. „Konečně jste tady. Nebylo jednoduché chodit celý minulý rok kolem téhle hromádky neštěstí, která zatvrzele tvrdila, že je v pořádku.“
Sasuke překvapeně pohlédl na Naruta, ten zase koukal na Chizu, když ale postřehl Uchihův výraz, zrudl a sklopil hlavu.
„Teď už bude, slibuju,“ řekl prostě a zadíval se staré hospodyni do očí. Přikývla.
„Je načase. Snad konečně přestane tady mladý pán mluvit ze spaní. No. Jdu nakoupit pár věcí. Zůstanete na večeři? Nebo mám připravit pokoj pro hosty? “ podívala se na Naruta. Ten rychle řekl: „Sasuke zůstane, dokud bude chtít a pokoj pro hosty není třeba. Sasuke bude v mém pokoji. My zatím… půjdeme ke mně,“ naznačil, že se ubírají zmíněným směrem. „Uvidíme se později.“ Zamířil ke schodišti, Sasuke ještě stačil říct: „Těšilo mě,“ a nechal se Narutem ‚dovléct‘ do patra.
Když blonďáček zastavil u jedněch dveří, konečně se zeptal: „Proč tak spěcháš?“
Na to Naruto nic neřekl, jen otevřel dveře a nechal černovláska vejít. Pak vešel za ním, zavřel dveře a opřel se o ně. Chvíli se na mladého shinobiho mlčky díval. Pak šeptl: „Protože zítra můžeme být oba mrtví.“
Sasukeho tahle odpověď překvapila. A zároveň si uvědomil, že je to pravda. Našel ho. Konečně nalezl svého milovaného ninju, dostal druhou šanci, ale nikde není psáno, že mají víc času. Můžou mít celou věčnost, celé roky před sebou… nebo jen dnešek. A pokud jim osud dal jen ten dnešek… Sasuke byl odhodlaný vytěžit z něj co nejvíc. Každou možnou vteřinu stráví s ním. Až bude umírat, nechce litovat, že něco odkládal. Osud jen zřídka dává i třetí šance.
Udělal krok a uvěznil blonďáčka ve své náruči. Natiskl ho na dveře a něžně políbil. Ani Naruto nehodlal něco odkládat, objal Sasukeho kolem krku a těsně se k němu přitiskl. Sasukemu unikl sten, protože jakmile se o něj blonďáček otřel, zalila ho vlna intenzivní touhy. Připadal si jako ve žhavé mlze, každý dotek, polibek, evokoval nové a nové vzrušení. Aniž by se od sebe odtáhli, postupovali pomalu k široké posteli. Koberec byl za chvíli posetý oblečením, které ze sebe navzájem strhávali, dokud nezůstali jen v kalhotech.
Černovláska zaskočilo, když ho blondýnek přestal líbat a prudce do něj strčil. Nestačil se vzpamatovat a už ležel na měkké posteli. Naruto se mu usadil na klíně. Naklonil se nad něj a dlaněmi se opřel vedle Sasukeho hlavy. Usmíval se.
Sasuke zvedl dlaň, roztouženě přejížděl po hladké pokožce prudce se zvedající hrudi svého zlatovláska, vychutnával si její hebkost a s potěšením sledoval, co to s ním dělá. Usmál se, když Naruto slastně přivřel oči a zachvěl se. Chvění se zvyšovalo, jak jeho ruka klesala blíž k pásku kalhot. Jakmile přejel po sponě, zpomalil… ale nezastavil, klesal pořád níž.
Naruto zalapal po dechu, lehký dotek na citlivém místě rozhodil jeho sebeovládání, které mu pomáhalo mít v téhle situaci navrch. I když tak nějak tušil, že to nebude on, kdo bude o pár chvil později vedení, věděl, že on není ten typ.
Ale líbilo se mu, jak si s ním Sasuke hrál. A líbila se mu myšlenka, že by na něj mohl působit tak, jako Sasuke na něj. Sklonil se a začal ho líbat. Pomalu, dráždivě. Lehce jazykem obkroužil jeho ústa, hravě jej kousl do spodního rtu a líně postupoval níž. Rozechvění Uchihova těla ho nadchlo, znamenalo, že se mu to líbí… a tiché, potlačované vzdechy ho přiváděly k šílenství. Naruto se nutil k ignorování vlastního napětí, teď se snažil přivést k šílenství svého přítele. Z brady se přesunul na krk, kde zanechal malý načervenalý flíček. Spokojeně se na něj zadíval.
„Neříkej, že tam mám cucflek,“ vydechl Uchiha, rádoby naštvaně. Nevadilo mu to, vlastně byl rád, že na sobě má oficiální značku, že patří k Narutovi. Vadilo mu, že je ten vzrušující, zlatovlasý andílek ještě oblečený. Než se k němu stačil znovu sklonit, položil mu Sasuke dlaň do týla a přitáhl si ho k sobě. Jeden lehký polibek, chvilička péče na Narutově krčku a už byl blonďáček označený stejně. „Jsme si kvit,“ šeptl, než ho políbil.
Tentokrát zapojil obě ruce, chtěl Naruta slyšet, jako on slyšel jeho… Sasuke dobře věděl, že se s ním neovládá. Nikdy v životě se necítil takhle. Rozpálené blonďáčkovo tělo se otíralo o jeho, stejně rozžhavené. Jen z těch doteků a stenů úplně šílel. Najednou už nevydržel, přitáhl si Narutovu hlavu k sobě, políbil ho a pak ho bleskově strhl pod sebe.
Naruto zalapal po dechu, ale podvolil se. Doba jeho dominance skončila, pochopil a nechal se rozmazlovat. Ze rtů mu unikaly tiché výkřiky, když se Sasuke začal ústy věnovat jeho bradavkám, aby odvedl pozornost od rukou, zabývající se rozepínáním jeho kalhot.
Jakmile se mu povedlo rozepnout zip, zvedl Sasuke hlavu a zadíval se na vzdychajícího blonďáka. Na rtech mu pohrával skoro ďábelský úsměv. Byl nadšený Narutovou reakcí. Zvuky, které pod jeho rukama a ústy vydával, byly pro Uchihu rajskou hudbou a když se začal chlapec pod ním dožadovat pokračování, málem se rozesmál štěstím. S energií dravce se na něj vrhl. Sundat překážející kalhoty a prádlo bylo dílem okamžiku. Chtěl Naruta obejmout, ale blondýnek nespokojeně zavrčel a začal se mu dobývat do kalhot.
„A já si myslel, že jsem netrpělivej,“ zasmál se Sasuke a rychle se svlékl. Pak se naklonil nad svého pořádně nažhaveného přítele. „Víš jistě, co děláš?“ zeptal se pro jistotu. Potřeboval si být jistý Narutovým souhlasem. „Já přestanu, když řekneš dost, Naruto. Jestli jen trochu pochybuješ…“
„Ne, já nepochybuju,“ zavrtěl hlavou blonďáček. „Nepřestávej, pokračuj… prosím.“ Přejel Uchihovi dlaněmi po ramenou, ruce spojil za jeho krkem a nadzvedl se tak, aby se dotkl svým napnutým vzrušením jeho břicha. Sasuke hlasitě vzdychl.
„Ty jsi ďáblík, ne andílek,“ šeptl mu do ucha a jemně kousl. Odpovědí mu byl hluboký hrdelní sten. Sasukeho ruce se rozběhly po rozechvělém těle, ústy tlumil vzdechy, ale po chvíli mu to přestalo stačit, chtěl ještě víc. Opustil horké, sladké rty a klouzal níž… Na třesoucím se Narutově těle nechával vlhké stopy a jak postupoval k nejcitlivějšímu místu, v uších mu zněly jeho stále hlasitější odezvy. Když se konečně dotkl Narutova nedočkavého mužství, rozezněl se místností výkřik, z kterého mu naskočila husí kůže. Za chvilku se mu do ramen zasekly nehty ninji, který se svíjel a sténal v péči jeho úst. Když Naruto nadzvedl boky, položil mu na ně dlaně a pevně sevřel. Chtěl si udržet své tempo, líbilo se mu, že teď je blonďáček naprosto v jeho rukách… a to doslova.
Naruto byl skoro šílený. Vášeň a slast ho zaplavovala s neskutečnou intenzitou, Sasukeho doteky ho stále rychleji přibližovaly k oceánu nádherných pocitů, který čekal v dáli. A najednou ho dosáhl. Rozkoš se přes něj převalila jako přílivová vlna, Naruto se s hlasitým výkřikem vypjal jako luk a pak se zhroutil zpět.
Sasuke se posunul výš, aby viděl Narutovi do tváře. Velké krůpěje v azurových očích ho překvapily. Zneklidněl, ale náhlý úsměv jeho úzkost zaplašil. Naruto vypadal šťastně.
„Miluju tě,“ zašeptal, když se uklidnil. Sasuke se rozzářil. Políbil ho.
Blonďáček polibek opětoval. Chuť jeho vlastní bílé vášně na Sasukeho jazyku mu připadala nezvyklá, ale neměl moc času se tím zabývat, v jeho mozku mu blikala připomínka, že teď je na řadě jeho přítel. Snažil se zahnat pocit úzkosti, který se zničehonic objevil, chtěl dát Sasukemu totéž, co on jemu.
Uchiha, jakoby věděl, co se mu teď honí hlavou, tiše řekl: „Naru, řekni dost. Jestli se jen trochu bojíš, zastav mě. Nechci ti ublížit, nikdy bych si to neodpustil.“
„Ale ty…“ začal Naruto, černovlásek mu skočil do řeči: „Jen kvůli mně to nedělej. Myslíš, že bych si to užil, když bych ti přitom ubližoval?“
Naruto se na něj zadíval. V duchu se vrátil o rok zpět do minulosti. Tehdy by tomu věřil, tehdy by o Sasukem pochyboval. Ale všechno, co se mezi nimi doteď stalo, mu připomnělo jednu dost podstatnou věc: Uchiha Sasuke se změnil. Možná v sobě měl tuhle stránku vždycky, ale až teď ji dává najevo… Uvědomil si, že až teď opravdu uvěřil, že ho Sasuke miluje. Přitáhl si jeho hlavu těsně k tváři a zblizoučka mu hledě do očí, zašeptal: „Myslím, že je normální, že se trochu bojím. Je to něco úplně novýho, ale Sasuke… já ti věřím. Miluju tě a věřím ti. A tyhle dvě věci, plus to, že tě vážně chci, jsou dostatečnej důvod, abych řekl: pokračuj, nechci přestat. Pokračuj, Sasuke. Prosím,“ zašeptal už tiše a vzápětí zasténal, když ho černovlasý shinobi začal znovu hladit po celém těle.
Sasuke byl slovy svého přítele dojatý. A pyšný na jeho důvěru si odpřisáhl, že mu neublíží, i kdyby se mělo stát cokoliv. Nakonec, už se mu přece naubližoval dost, než Naruto odešel.
Něžně a s láskou se s blonďáčkem mazlil, dráždil jeho citlivá místa polibky, jazykem i rukama, snažil se probudit v něm co největší vzrušení, než dojde na samotné milování. Sám byl vzrušený skoro k nepříčetnosti, docela ho překvapilo, že nevybouchl zároveň s ním, ale teď už věděl, že další kolo by nepřešel jen tak. Proto ho Narutův souhlas víc než potěšil. Ale taky se snažil být opatrný.
Zrovna líbal a jemně okusoval kůži na blonďáčkově břiše, když natáhl dva prsty k jeho puse. Naruto pochopil a nechal je vklouznout do úst. Jazykem je přejížděl, sem tam jemně skousl… zároveň měl co dělat, aby vydržel Sasukeho laskání. Protože už jen to ho přivádělo k té přehradě, za níž vřelo moře nových slastných pocitů.
Když Sasuke uznal, že má prsty dostatečně nasliněné, přemístil je mezi blonďáčkova stehna. Jemně krouživým pohybem škádlil jeho vstup, než se odvážil vejít dál. Naruto zalapal po dechu a křečovitě se stáhl. Ale když ho černovlasý ninja začal znova laskat a líbat, pozapomněl na svůj neklid a uvolnil se. Překvapeným výkřikem reagoval na Sasukeho prsty ve svém nitru, ale snažil se zůstat v klidu a uvolněný. Nejdřív to nešlo lehce. Zpočátku mu byly pohyby prstů nepříjemné, štípalo to, ale zvykal si. A jakmile se jeho milenec dotkl toho zázračného místečka, kde se skrývá veškerá rozkoš, s výkřikem se prohnul. Točila se mu hlava. Tohle mu připadalo neskutečné, celou bytostí teď toužil po jejich spojení, aby už dosáhl na ten příliv slasti, který ho očekával.
„Sasuke, prosím, už…“ lapal po dechu a vykřikl znova, protože černovlasý ho znova poškádlil tím kouzelným dotekem.
Poslechl. Sám už neskutečně vzrušený a nedočkavý vyměnil své zručné prsty za připravený úd a pomaličku si Naruta přivlastňoval. Přivřenýma očima pozorně sledoval jeho tvář, aby při prvním náznaku bolesti nebo nesouhlasu přestal. Ale viděl jen samou slast. Ve tváři, v modrých očích neviděl nic jiného než rozkoš a lásku. Oběma zároveň unikl slastný výkřik, když se jejich těla cele spojila.
Sasuke se sklonil a hladově blonďáčka políbil. Nechal se pevně obejmout a čekal, až se bude smět pohnout. Tolik se bál, že mu ublíží. Samotného jej překvapovalo, že i v téhle chvíli, kdy byl téměř nepříčetný touhou, dokázal zkrotit svou nedočkavost a čekat.
Měl dojem, že Naruto zareagoval příliš brzo, když ucítil, jak mu boky vychází vstříc. Ale nedokázal se zastavit, teď už ne. Podvolil se své touze a pomalu si začal brát tělo své lásky.
Naruto jen zasténal, když ucítil jeho pohyby. Jeho vlastní tělo odpovídalo na každý dotek, každý příraz, nedokázal se umlčet a dal najevo svou rozkoš nahlas, stejně jako se neudržel Sasuke. Jejich steny a výkřiky se mísily, když si tím nejstarším způsobem na světě dokazovali své city.
Naruto byl šťastný. Celá léta potlačované city se konečně dočkaly svého naplnění. Netrvalo to dlouho, vír žhavé, milostné mlhy ho dostal přes okraj velmi brzy. A v okamžiku, kdy přes něj přepadl, poznal, že ten nejdůležitější moment svého odevzdání sdílí spolu se Sasukem. Jejich těla, roztřesená agónií společného vrcholu se propnula a následně zhroutila na sebe, zatímco vědomí obou bylo zastřené doznívající rozkoší, která je stále ovíjela jako neprůhledný závoj. Usnuli vyčerpaní a propletení tak, že by je nikdo nedokázal oddělit.

Když se Naruto probral, ležel v posteli sám. V první chvíli si myslel, že to byl sen. Zase. Najednou si uvědomil, že leží nahý, zpocený a bolavý ve zválené posteli. A dobře věděl, že ani při svých nejdivočejších snech svou postel nikdy takhle nezřídil. Kromě toho se v celém pokoji vznášela vůně milování. Tohle by se mu nikdy nezdálo.
„Sasuke,“ zamumlal.
„Tady,“ uslyšel. Zvedl hlavu, černovlasý ninja seděl na okenním parapetu a usmíval se na něj. Narutovi se ulevilo. V první chvíli si myslel…
„Copak? Myslel sis, že jsem tě opustil?“ zavrněl Sasuke a vrátil se k posteli. „Myslíš, že bych to udělal? Po tom, co se stalo?“ Sedl si a naklonil se nad něj. Prsty vjel do hebkých, rozcuchaných blond vlasů a přitáhl si ho pro polibek. Pak se mu zadíval do očí.
„Jak se cítíš?“ zeptal se zkoumavě. „Bolí tě něco?“
Naruto se zkusmo pohnul, pak si sedl. Kousl se do rtu, ale vydržel sedět. Pak se na Sasukeho podíval. „Nebolí to tak… jak jsem si myslel, že bude. Takže jo, cítím se dobře. Bylo to úžasný, Sasuke. Nikdy jsem si nepředstavoval, že to bude takový.“
„Co mě se týče,“ naklonil se Uchiha zpět k němu, „nebylo to úžasný. Bylo to dokonalý, Naruto. Miluju tě,“ zašeptal a ukradl mu polibek. Pak chtěl vstát, ale Naruto si ho přidržel a nepřestával ho žádostivě líbat. Sasukemu došlo, o co mu jde. Poodtáhl se a zadíval se do modrých očí.
„Naru, víš, co děláš? Není to brzo?“ zeptal se trochu překvapeně. Blondýnek zrudl. Ale přikývl.
„Jo, vím, co dělám,“ šeptl rozpačitě. Pak vzhlédl, v očích svého milence našel novou touhu… a za okamžik se znova třásl pod jeho doteky.

Sasuke byl unavený, ale už neusnul. Spánek po prvním milování, i když netrval dlouho, mu stačil. A když teď Naruto usnul podruhé, užil nastalého ticha a klidu k přemýšlení. Zatímco jeho blonďatý miláček ležel vyčerpaně vedle něj, prohlížel si ho a uvažoval.
Nechce bez něj žít. Už ne. Ten minulý rok stačil, aby si prošel peklem osamění. Tušil, že kdyby Naruta žádal, aby opustil svůj nový domov a vrátil se tam, odkud ho vyštípali, jen kvůli tomu, aby byli spolu, Naruto by šel. Šel by s ním, ale trápil by se. Zase. A pokud by jim to nevydrželo… Sasuke potřásl hlavou, na tuhle možnost nechtěl myslet. Došel ke třem řešením, ale jen jedno připadalo v úvahu, aby se ani jeden z nich netrápil.
Možnost rozchodu zavrhl okamžitě. Nevzdá se Naruta, nepřipustí, aby nakonec byl s někým jiným, proč by to dělal, když se milují. Ani nebude žádat, aby se vrátil do Listové, kde by i přes život se Sasukem byl nešťastný. Může udělat jedinou věc, která se udělá šťastné je oba, zůstat tady. Souhlas Narutova dědečka mají, budou moci být spolu. Už zbývá jen souhlas Tsunade a pro ten si musí dojít. Sbalí si své věci doma v Konoze a vrátí se do Dešťové, k němu. A už nikdy nebude sám.
‚A Sakura mě nechá být,‘ ušklíbl se potěšeně. ‚Další pozitivní věc.‘
Zadíval se spokojeně na nahého chlapce vedle sebe. ‚Zůstanu s tebou, Naruto,‘ oslovil ho v myšlenkách. ‚Doufám, že to stačí, abys byl šťastný, protože já budu. Když tu nikdo nesoudí tebe, nebudou soudit ani mě, za to, že můj bratr je zločinec. Tady můžeme být sami sebou… spolu… Tady můžeme začít znova, oba.‘
Tiché zavrnění si vyžádalo jeho pozornost. Shlédl na tvář spícího blonďáčka, zjistil, že zmíněný blonďáček už je vzhůru… A když se jeho modré oči setkaly s černýma, zčervenal. Sasukemu to přišlo roztomilé. Po všem, co se stalo, po všem, co udělali, se Naruto ještě pořád dokázal stydět, stačilo pomyslet na to. Sasuke si uvědomil, že i když, technicky vzato, už se Naruto nedá považovat za nevinného, něco z té nevinnosti v něm zůstalo… A jemu se to zatraceně líbilo.
„Ahoj,“ zapředl tiše.
„Ahoj,“ odpověděl Naruto a prohlížel si černovláska nad sebou. „Děje se něco?“
Sasuke zavrtěl hlavou. „Proč myslíš, že se něco děje?“ ptal se, když se odhodlal konečně vylézt z té vyhřáté postele. Od toho roztomilého modroočka se mu nechtělo. Mnohem raději by dělal jiné věci… ale nemohl si vybít veškerou energii, pokud je čekají boje. A hlavně z toho důvodu proklínal všechny Akatsuki dohromady i každého zvlášť, že nemůže zůstat v posteli a dělat příjemnější věci, než je krvavý boj.
„Tvářil ses vážně,“ vysvětlil Naruto a zrudl, když Uchihovo bledé, nahé tělo vyklouzlo z postele. „Když sis myslel, že spím.“
„Přemýšlel jsem. O nás,“ přiznal Sasuke. Usmál se, když uviděl Narutův zneklidněný pohled. „Nelituju toho,“ ujistil ho dřív, než se stačil zeptat. „Chci být s tebou. Až tady skončíme, vrátím se do Listové, ale…“
„Půjdu s tebou,“ pospíšil si blonďák. „Vím, žes říkal, že to nebudeš žádat, ale já nechci, abys mě opustil… Jako jsem to udělal já, když jsem si myslel…“
Sasuke zvážněl. Nechal oblékání a vrátil se k němu. Přitáhl chlapce k sobě a políbil ho.
„Já se vrátím, Naru,“ slíbil. „Chci, abys byl šťastný a to v Konoze nebudeš. Tady tě mají rádi, tohle je místo, kde oba můžeme začít znova… Neodcházej odtud. Já se zase vrátím. I kdyby měla Tsunade námitky, nemůžou mě tam držet. Budeme spolu.“
„Slibuješ?“ zeptal se Naruto vážně.
„Přísahám,“ zašeptal Sasuke a sklonil se k němu pro další polibek. „Nic mi v tom nezabrání, vrátím se k tobě.“ Blonďáček přikývl, políbil Uchihu na tvář a rychle vylezl z postele. Natáhl si trenýrky a otevřel okno dokořán.
„Haku!“ zavolal, Sasuke ho nechápavě sledoval. Za okamžik měl ale jasno, do okna vletělo něco velikého, usadilo se to na čele Narutovy postele.
„Sasuke, tohle je Haku,“ představil Naruto svému milenci velkého jestřába. „Občas ho posílám do Konohy, s dopisy Irukovi.“
„Ty píšeš Irukovi?“ vyjevil se Sasuke. „A proč jsi nikdy nenapsal mně?“ Zněl skoro uraženě.
„Protože jsem věřil, žes na mě už zapomněl,“ řekl blonďáček tiše. „A že ti je fuk, že jsem odešel.“
„Ale teď víš, že to není pravda,“ opáčil černovlásek. „Takže?“
„Vezmi si ho s sebou,“ řekl Naruto, Sasuke překvapeně zamrkal. „Až budeš odcházet z Konohy, napíšeš mi, kdy tě mám čekat. Mohl bych ti přijít naproti… Nebo kdyby se něco stalo, co by ti bránilo odejít hned… dáš mi vědět. Nebo když… si to rozmyslíš,“ šeptl a sklopil oči. Nejistě žmoulal v rukách prostěradlo, které při milování pořádně zmuchlali.
„Naru, tohle si nikdy nerozmyslím,“ namítl Sasuke. „Já se vrátím, chci svůj život strávit tady, s tebou… Pošli ho k Irukovi,“ řekl najednou.
„Proč?“ Tohle Naruto moc nechápal.
„Až tady skončíme a vyrazíme do Listové, vypusť ho. Bude tam na mě čekat… A až vyrazím na cestu zpět, pošlu ho napřed… nebo kdyby se něco zvrtlo… ale dám ti vědět, každopádně.“
„Dobře,“ zamumlal Naruto, natáhl ruku k opeřenému dravci, ten si na ni přelétl. Zaplácal křídly, zadíval se na Uchihu, jakoby si jeho podobu ukládal do paměti, ale když ho Naruto začal hladit po peří na hrudi, obrátil svou pozornost k němu.
„Teď můžeš letět, Haku,“ řekl blonďáček tiše, „ale brzy budu potřebovat tvou pomoc.“ Opeřenec v odpověď cosi zaskřehotal, mávl křídly a když ho Naruto přenesl zpět k oknu, vyletěl ven.
„Myslím, že si dám sprchu. Nechceš jít se mnou?“ usmál se na černovlasého shinobiho. Ten vyskočil.

Právě si všichni sedali k večeři, starý vůdce Namikaze, Sasuke a Naruto, když na dveře sídla Namikaze zabušil posel: „Pane, je to tu! Akatsuki se blíží!“
Naruto pustil hůlky a s úzkostí pohlédl na Sasukeho. „Je to tu…“ šeptl.
„Neboj se,“ klidnil ho Uchiha a vyskočil. Trochu ho překvapilo, že se šedovlasý předek jeho miláčka začal chystat taky. Když si povšiml udiveného Sasukeho pohledu, pousmál se.
„Čemu se divíš, Sasuke-kun? Jsem starý, ale bojovat umím.“
„Já… jsem nemyslel…“ zakoktal Sasuke, celý červený.
„Sasuke…“ hlesl Naruto, už oblečený k boji. „Určitě chceš…“
„Tohle už jsme probrali, Naru,“ nemínil se Uchiha znova dohadovat. „Neboj se, dám si pozor.“
„Dejte na sebe pozor oba,“ broukl starý muž. Za malou chvíli už všichni vybíhali na náves. Brána vesnice už byla v plamenech, od ní se k obráncům vesnice blížila dobrá desítka útočníků v tmavých pláštích s červenými mraky… Naše trojice se rychle připojila k ninjům z Listové, kteří nespouštěli oči z nepřátel.
„Sasuke?“ špitl Naruto.
„Jo?“ zeptal se černovlásek, ale oči upíral na bojovníky v tmavých pláštích.
„Miluju tě,“ vydechl Naruto. Povšiml si Sasukeho úsměvu, zahřálo ho u srdce, stejně jako odpověď: „I já tebe.“ Mohli být rádi, že Sakura, stojící jen pár kroků od nich, nemohla přes hukot ohně a výkřiky vesničanů jejich vzájemné vyznání slyšet…

Už dlouho bojovníci Listové a Dešťové odolávali nelítostnému útoků lovců ocasých démonů. Dokázali bojovat proti neuvěřitelným technikám, vůle přežít posilovala každého z nich… Naruto a Sasuke bojovali bok po boku, snad vědomí, že jsou spolu, je udržovalo poměrně v klidu. Za chvíli tomu ale mělo být naopak.
Sasuke se na moment odvrátil, když se na něj vrhla mohutná postava jednoho z útočníků, pak ale koutkem oka zahlédl, jak se Narutovým směrem vrhl jeden z Akatsuki. Bleskově uhnul ráně, sejmul svého soupeře svou katanou a vrhl se k Narutovi, který se zuřivě bránil. Ať dělal černopláštník cokoli, nepřiblížil se k němu, natož, aby ho vážněji zranil…
„Nepleť se do toho a nechám tě žít!“ křikl na Sasukeho Akatsuki. „Chci jen toho Jinchuurikiho!“
„Já ho chci taky, máš smůlu!“ odsekl Uchiha. „Naruto je můj!“
Neznámý se zasmál. „Pěkně ses vybarvil, bratříčku…“ Sejmul si masku a culil se na Sasukeho. „Ale trvám na tom, vydej mi ho. Vzal jsem ti všechno, cos měl, zvykneš si i na tohle.“
„Ne!“ vykřikl Sasuke. „Nic víc už mi nevezmeš a já ti dobrovolně nedám to nejlepší v mým životě! Nejdřív mě budeš muset zabít!“
Ve tváři jeho bratra se objevilo něco jako překvapení, prohlášení ‚malého brášky‘ ho zřejmě zaskočilo víc než čekal. Tato malá nepozornost ho přišla draho, protože vzápětí ho něco prudkého přirazilo k zemi. Sasuke vzhlédl, nad bezvědomým Itachiho tělem stál Naruto, sice samý šrám, ale živý. Popálený plášť na Uchihových zádech prozrazoval, že vraha Sasukeho klanu srazil svým Rasenganem.
Usmáli se na sebe, tohle už Sakuře, která se k nim blížila, neušlo. Ale ještě to neřešila, prohlédla si ‚svého‘ Sasukeho a teprve pak koukla na Naruta.
„Dobrá práce,“ okomentovala Itachiho, ležícího na zemi. „Mimochodem, všimli jste si, že je po boji?“ Až teď se oba shinobi rozhlédli, nad stromy kolem vesnici světlala obloha. I přes dým, stoupající ze spálených budov, bylo vidět, že se rozednívá.
„Jste oba v pořádku?“ přibelhal se starý Namikaze, pomalu, opíral se o kopí, které uzmul jednomu z Akatsuki, z rány na čele mu na tvář stékala krev, ale usmíval se.
„Dědečku!“ vrhl se k němu Naruto, „jsi zraněný?“
„Nic to není, můj chlapče, jen lehký škrábanec,“ usmíval se muž. Pohlédl na Sasukeho. „Děkuji, Sasuke-kun. Dobře jsem slyšel, cos říkal. A jsem rád, že jste oba v pořádku.“
„Byl někdo unesen, dědečku?“ zeptal se Naruto a sledoval, jak Sakura ošetřuje jeho ránu. Potěšilo ho, když muž zavrtěl hlavou.
„Prý ne. Máme dost raněných, ale mrtvé jen dva…“ povzdechl si Namikaze posmutněle. „I když bych byl raději, kdyby nezemřel nikdo.“
„Pane!“ přiběhl Kaito, „zajali jsme tři Akatsuki…“
„Čtyři,“ opravil ho Sasuke. „Ještě jeho,“ ukázal na bezvědomého bratra. „Zavřete ho,“ přikázal Namikaze. „Doufám, že vězení ještě stojí,“ broukl si. Ještě se pousmál, když se jeho vnuk vrhl do náručí svého přítele. „Vy dva se hlašte nejdřív v nemocnici a pak v kanceláři, musíme dořešit další věci. Nemůžeme se spoléhat na to, že už nezaútočí, i když jsme jejich počet snížili…“
„Hned tak stejně neodejdeme,“ poznamenal Sasuke. „Ještě vám pomůžeme s opravami a budeme doufat, že nás nečekají další boje…“
„Slibuješ, slibuješ, Sasuke-kun, ale co když Kakashi-sensei nařídí se vrátit?“ vložila se do toho Sakura, dotčená tím, že si jí vlastně nikdo nevšímal… A hlavou jí vrtala otázka, proč ‚její‘ Sasánek proboha objímal toho hloupého Naruta… Vždycky se přece prali a hádali… A kde vůbec byl Sasuke celé minulé odpoledne?
„Uvidíme,“ odbyl ji Uchiha a s Narutem po boku se připojil ke skupině zraněných. „Naruto-kun, ty už jsi zase zraněný?“ oslovila blonďáčka mladá medik-ninja, kterou si Sasuke pamatoval jako Amaru.
„Mám jen pár škrábanců, Amaru-chan,“ usmál se na ni Naruto. „Se mnou se vůbec nezabývej, jiní tě potřebují víc. Sasuke, ty nemáš žádné zranění?“
„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou Uchiha. „Mně nic není, Naru, neboj.“
„Tak jo,“ usmívala se na ně dívka. „Určitě vás můžu nechat?“ ujišťovala se.
Oba ninjové kývli a dívka se začala věnovat vážněji raněným.
„Bojuješ dobře, Naruto,“ ozval se za nimi hlas Kakashiho. „Očividně jsi hodně pokročil, co jsi tady… Listová přišla o dobrého ninju.“
„Sensei,“ ohlédl se Naruto překvapeně, „jste v pořádku?“
„Neboj, než mě někdo dostane, chvíli to potrvá… Neuvažoval jsi, že se vrátíš?“
„Uvažoval,“ přikývl blonďáček, „ale tady jsem doma…“ Podíval se na Uchihu, chtěl říct ještě něco, ale nakonec jen potřásl hlavou. Šedovlasý sensei jenom s úsměvem sledoval, jak se jeho (tušil, že brzo už oba, bývalí) žáci dívají jeden na druhého. Chápal, co mezi nimi je a nepochyboval, že jeho vesnice brzy přijde o dalšího skvělého ninju. Trochu ho to mrzelo, oba mu budou chybět, ale… takhle ti dva budou šťastní. Pak ho ještě napadlo: ‚Sakura bude pořádně vyvádět, ta nejspíš srovná Konohu se zemí.‘ povzdechl si.
„Co vzdycháte, sensei?“ zajímalo Sasukeho. „Děje se něco?“
„Ne, nic. Jen mě něco napadlo,“ odpověděl mistr a vzdálil se.
„Půjdem za dědečkem,“ navrhl Naruto. „Když chce ještě něco probrat…“
„Jasně,“ přikývl Sasuke. „Zajímalo by mě, co udělají se zajatci…“
„Chceš říct s Itachim,“ poopravil ho Naruto bystře. „No, po všem, co provedli… pokud zůstanou doživotně ve vězení, bude to sice zasloužený, ale milosrdný.“
„Nepochybuju, že Tsunade by je nechala popravit,“ podotkl Uchiha. „A Itachiho zvlášť…“ povzdechl si. „Ale takhle já nemusím strávit život honěním se za pomstou. Je lepší, když to nechám na zákonu… Koneckonců, mám mnohem lepší plány do budoucna…“ usmál se a objal Naruta kolem pasu.

„Co to má znamenat?“ mumlala si pro sebe růžovláska, která o kus dál pomáhala se zraněnými. Nespouštěla oči ze svého vyvoleného shinobiho, který k sobě právě přitáhl svého blonďatého spolubojovníka a celý rozzářený mu hleděl do očí.
„To máš vážně tak dlouhý vedení, Sakuro?“ usmíval se Neji, při pohledu na inkriminovaný pár. „Jsou zamilovaný, je to tak těžký pochopit?“
Sakura se zajíkla, pak se pokusila něco říct, chviličku se dusila, těžko říct, jestli jí zaskočila slina, nebo nějaká slova či žárlivost, každopádně se málem udusila. Bohužel jen málem. A Neji se při pohledu na rudnoucí dívku královsky bavil. Nenapadlo ho, že by tak očividná věc někomu nedošla. Ale v duchu souhlasil s Kakashiho názorem: Sakura je tak zaslepená svou slabostí pro mladého Uchihu, že prostě nic okolo nevnímá.
„Jen přes mou mrtvolu,“ ucedila skrze zuby a dál ty dva nic netušící probodávala očima. Neji, kterému obvazovala zraněnou paži, se uchechtl, za to mu trochu víc utáhla obvaz, až zasyčel.

V kanceláři Suikageho se sešli všichni, co byli schopni přijít po svých. Naruto a Sasuke stáli vedle sebe u stěny, Namikaze, Kaito a oba senseiové z Listové seděli. Zbytek přeživších ninjů z obou vesnic stála a poslouchala, Namikaze právě shrnul situaci: „Musím říct, že máme vážně štěstí. Čtyři Akatsuki jsme zajali, dva jsou mrtví, zbylí utekli. Byli by blázni, kdyby se teď vraceli… Přesto ale musíme být připraveni znovu bojovat. Teď se chci zeptat… Naši přátelé z Listové, jste ochotni se ještě zdržet? I kdyby už nikdo nezaútočil, naše vesnice je skoro zničená… budeme potřebovat pomoc s opravami.“
Kakashi a Gai se na sebe podívali.
„My jsme počítali s tím, že vám pomůžeme i s těmi opravami,“ nadhodil Kakashi. „Takže se ještě trochu zdržíme, pokud nejste proti…“
Přítomní z Dešťové (a Naruto) se usmáli. Unaveně, přesto potěšeně.
„Děkuji,“ řekl Namikaze s úlevou. „Cítím se líp, když to vím. Teď probereme naše zajaté hosty. Jsou návrhy?“
„Zavřít do vězení, ať tam shnijou,“ navrhl Neji. Velmi mírumilovný návrh. Proto se ozval Gai: „Moc měkké. Co je popravit?“
„Nebo dopravit k nám, do Listové, tam si s nimi taky poradí,“ ozvala se Sakura. „I když bych se moc divila, kdyby je jenom zavřeli.“ Na okamžik pohlédla na Sasukeho, pak zase oči sklopila.
Mladý Uchiha tušil, jak to myslela. Pokud vrátí Itachiho do Konohy, bude s největší pravděpodobností popraven. Nechtěl na to myslet. Nechtěl se vracet k emocím, které v něm byly ještě před rokem. Prázdnota, nenávist, pečlivě skrývaná bolest z dávných událostí. Nechtěl se vracet ke svému starému životu, z kterého neviděl úniku.
Starý Suikage, sedící z stolem, Narutův dědeček, přivřenýma očima sledoval tvář bledého černovláska, zatímco všichni ostatní se více či méně tiše dohadovali, co se zajatými Akatsuki. Nemohl nevidět, jak po slovech růžovlasé kunoichi nasadil chladnou, nicneříkající masku… Od Naruta věděl, kdo ten čtvrtý zajatý je, stejně jako znal minulost Sasukeho rodiny… Cítil s tím chlapcem. Musel prožívat neskutečný vnitřní boj.
Sasuke se snažil nemyslet na ty staré věci. Přesto se pomalu ztrácel v nechtěných, ale dotěrných myšlenkách, dokud… ho nevzpamatoval stisk horké dlaně. Zamrkal a pohlédl vedle sebe. Milá tvář a láskyplný, hřející pohled azurových očí ho uklidnily.
‚Nezáleží na minulosti,‘ řekl si a usmál se na svého milovaného blonďáčka. ‚Důležitá je pouze budoucnost a na tu se teď dívám…‘ Něžný stisk Narutovy dlaně opětoval, potěšilo ho, když to vyvolalo na blonďákově tváři úsměv. ‚Nesmím ho ztratit. On stojí mezi tím starým Sasukem a mnou. Naruto je bariéra, která mě ochrání.‘
Pohlédl na Namikazeho. Postřehl jeho chápavý výraz a došlo mu… on to ví. A očividně to nic neznamená. Znamená to, že je i přesto vítaný? Bál se tomu uvěřit.

Když nakonec Namikaze rozpustil shromáždění s tím, že si všichni potřebují odpočinout a bojovníci se vytratili, řekl Sasuke tiše, ale rázně: „Vy to víte, mám pravdu? To o mé rodině.“
Naruto si se svým dědečkem vyměnil vážný pohled, než starý muž odvětil: „Ano, Sasuke-kun, vím. Musel bych být slepý, kdybych si nevšiml rodové podoby mezi tebou a tím mužem. Z toho, co jsem věděl, jsem logicky došel k tomu, kdo to je.“
„Jsme bratři. Ale já nejsem on,“ dokázal Sasuke jen zašeptat. Najednou ho přepadla obava, že ho tento absurdní fakt oddělí od jeho Naruta…
„Já to přece vím, chlapče,“ byl Namikaze překvapen. „Myslíš, že bych s tebou nechal svého vnuka jen jedinou minutu, kdybych měl sebemenší pochybnost? Jsi sice Uchiha, ale Sasuke. Ne Itachi, Madara, nebo Fugaku… Jsi Sasuke. Věřím Narutově úsudku. Dokud tě tu bude on chtít, jsi v mé vesnici vítán… bez ohledu na to, jaké jméno nosíš. I ty můžeš začít znovu,“ pronesl větu, která poprvé po dlouhé době vyvolala u Sasukeho slzy. Naruto užasl, když ze rtů jeho přítele unikl vzlyk a vzápětí černovlasý shinobi starého muže prostě objal.
Na okamžik tato situace překvapila i Naruta, přestože chápal, jak se za současných podmínek musí Sasuke cítit… A bylo mu jasné, že i když ho on ujišťoval o své lásce, od jeho dědečka potřeboval slyšet, že nebude zavrhován, za to, kým je jeho bratr.
Za chvilku se Sasuke vzpamatoval a Naruto byl překvapen podruhé, on se… červenal. Rychle si otřel oči a omlouval se. Namikaze se jen usmál a navrhl odchod domů. Všichni byli jaksepatří unaveni a potřebovali si odpočinout.
Když vyšli ven, bylo jasné ráno. Přesto, po důkladné očistě a ošetření lehkých škrábanců, si Naruto i Sasuke zalezli do postele a v objetí usnuli.

Po deseti dnech
Už byl v Dešťové skoro dva týdny a Konožští se těšili domů. Po dlouhých debatách, kdy se zástupci obou vesnic dohadovali, co bude se zajatci, se konečně usnesli: Itachi bude dopraven do Listové, aby čelil trestu za své činy a ostatní potrestá Dešťová. Samozřejmě jim všem byla odebrána čakra, aby se nikdo nedočkal nepříjemného překvapení.

Sasuke byl šťastný. Spolu s Narutem pomáhal a pracoval, kde bylo třeba, zároveň si přitom zařizovali společné bydlení v sídle Namikaze… Narutův dědeček, který si vymínil, že mu Sasuke musí říkat jménem, Mori-sama, protože k oslovení ‚Ojii-san‘, jak mu původně navrhl, se prostě neodvážil… aspoň zatím, chlapcům vykázal jedno volné křídlo domu a sám obýval druhé.
Uchiha si občas připadal jako ve snu a často Naruta prosil, jestli se mu to zdá, ať ho nebudí… Pořád se trochu bál, že to krásné rychle skončí a on zase zůstane sám. Ale k Narutově velké radosti ho starý Suikage prostě přijal, jako druhého vnuka. Sasuke se odvážil zase doufat. Třebaže měl netradiční vztah, přineslo mu to zase rodinu. Byl šťastný… a jeho blonďáček neméně.
Radost ze společných chvil jim přerušil jedenáctého dne příchod posla z Listové. Nesl zprávu žádající, aby se ninjové vrátili do své vesnice. Namikaze to chlapcům oznámil po obědě, když se chtěli vrátit do své části domu a pokračovat v úpravách. Sasuke chtěl všechno stihnout, než bude muset odejít, teď ho zaskočilo, že už musí odejít.
Ani Naruto nebyl nadšený, ale věřil, když mu Sasuke pokaždé před spaním sliboval, že po jeho návratu už budou jen spolu. Jen proto mlčel, když se díval, jak Sasuke balí pár svých věcí na cestu. Kakashi rozhodl, že vyrazí za svítání, takže už měli jen pár hodin…
Společně ještě sepsali dopis pro Iruku, který ráno odnese jestřáb Haku. Naruto v něm svého starého přítele žádal, aby poslal zprávu, kdyby se Sasukemu něco stalo, nebo ho vyslal, jakmile Sasuke vyrazí na zpáteční cestu.
A sotva byl dopis hotov, pustil se mladý Uchiha do vybírání daně z toho, že svého roztomilého blonďáčka teď nějakou dobu neuvidí. Naruto jen stačil pustit pero a už se vznášel tak metr a půl nad zemí… Sasuke ho vzal totiž do náruče a odnesl do postele, kde strávili dlouhé hodiny opakovaným prozkoumáváním svých těl.
K večeři se doploužili unavení a pak zase zmizeli u sebe. Poslední společnou noc prospali v nejpevnějším objetí.

Sasuke se vzbudil brzy, ještě byla tma… ale i tak už se musel chystat. Chtěl vstát opatrně, aby Naruta neprobudil, nepovedlo se.
„Ještě nechoď,“ zaprosil zlatovlásek. „Je brzo, ještě je noc…“
„Brzo se rozední, miláčku, musím jít,“ řekl Sasuke s povzdechem. „Vrátím se, vždyť jsem ti to slíbil. Myslíš, že si nechám ujít život tady, s tebou?“
„Já vím,“ zabručel Naruto. „Ale chtěl bych, aby ta noc tak neutekla. Nesnáším ráno…“
„Už jen proto se vrátím brzo,“ usmíval se Uchiha, „abys ráno měl zase rád. Já se taky radši probouzím vedle tebe… Doprovodíš mě?“
„Že se ptáš,“ vyskočil blondýnek z postele a utíkal do koupelny. Sasuke se za ním chvíli se zamyšleným úsměvem díval, pak se rychle svlékl a vydal se týmž směrem. Svou lásku našel ve sprše. Strašně ho překvapil, ale potěšilo ho, že se Naruto nebrání jeho spontánnímu nápadu, poslednímu sladkému milování.

„Naruto!“ přivítal ho Kakashi, když se Sasukem přišli k nově postavené bráně. „Dobré ráno! Rozmyslel sis to, jdeš s námi?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou blonďák, „jsem jen… doprovod. Navedeme vás na kratší cestu a odtamtud už trefíte, napojíte se na obvyklé cesty.“ Pokývl Kaitovi, který strážil východ z vesnice, ten mu hodil kus tmavé látky. Naruto přešel k Itachimu, který seděl na zemi spoutaný a pod dohledem obou konožských senseiů. Všichni to překvapeně sledovali, Sasuke poněkud neklidně, netušil oč jde. Ale jeho miláček pouze pevně zavázal Itachimu oči a řekl: „Pokud chceš vědět proč, tak proto, že nechci, abys tu cestu znal. Nemusíš vědět všechno.“
„Jsem spoutaný a bez čakry,“ zasmál se poněkud ironicky starší Uchiha. „Čekáš, že takhle něco zmůžu?“
„Nevěřím ti,“ řekl Naruto jednoduše. „Tomu se nemůžeš divit, po všem, co jste napáchali tady.“
„Myslel jsem, že je to, protože jsem nepřítel a Uchiha…“ nedal se Itachi umlčet, i se zavázanýma očima se ušklíbl.
„Však to znáš, jeden myslel…“ kvitoval Naruto a vstal. „Myslím, že můžem vyrazit, jestli jste všichni připravený,“ otočil se k ostatním. Skupina dvou konožských týmů, jednoho zajatého vraha a několika ninjů z Dešťové, vyrazila směr Listová.

Už nějakou chvíli šli, když Sasuke tichounce zamumlal: „Haku…“
Naruto, který šel vedle něj, se pousmál a odpověděl stejně tiše: „Je pryč. Vyslal jsem ho, když jsi byl ještě v koupelně.“
Sasukemu se z nějakého neurčitého důvodu ulevilo. Teprve, když se Sakura po další hodině zeptala: „Naruto, kdy budeme na tom rozcestí? Říkal jsi, že je to zkratka,“ zneklidněl. Uvědomil si, že jakmile se od nich Naruto a jeho lidé oddělí, bude se o něj bát.
„Brzy,“ odpověděl blonďák. „Normálně by to k hlavním cestám trvalo dva dny, takhle zkratka je lepší. Ani jsem to nevěděl a celou jsem ji prošel, tehdy před rokem.“
„Proč jsi vlastně odešel?“ zeptala se Tenten. „V Konoze spoustě lidí chybíš…“
„Tehdy jsem tomu nevěřil,“ opáčil chlapec. „Dneska už je jedno, proč jsem odcházel. Mám dobrý život, jsem teď šťastný… Přejte mi to.“
Všichni si povšimli letmého Sasukeho úsměvu při tom slově ‚šťastný‘, ale jen jedny oči byli přimhouřené vztekem. Sakura byla natolik uražená a vzteklá, že začala zvažovat, jak ty dva rozdělit. A do večera se dočkala, oba zamilovaní jí sami dali možnost, jak provést zákeřný plán na jejich odloučení.

„Jsme tu,“ hlesl Naruto, když později odpoledne dorazili na určené místo. Byl čas se rozloučit. Sasuke se nadechl k protestu, najednou měl pocit, jakoby svého zlatovláska neměl už nikdy vidět… Cítil, že se má něco stát, nebo to bylo jen tím, že se loučili?
„Naru…“ zamumlal tiše. Azurově modré oči pohlédly do černých, jejich majitel s mírným zaváháním řekl: „My se teď vrátíme. Když se teď rozhodnete utábořit, budete v Konoze nejpozději za dva dny.“
„Utáboříme se? Co říkáte, mládeži?“ zeptal se Kakashi. Všichni souhlasili, rozloučili se se svými průvodci a zároveň se s potutelnými (a v jednom případě i pomstychtivými) úsměvy dívali, jak se jistý zlatovlásek v doprovodu jistého černovláska vzdaluje.

Trojice Narutových přátel z Dešťové šla kus před nimi, aby měl vnuk jejich představeného soukromí…
„Ty tím návrhem na utáboření něco sleduješ, Naruto?“ zajímalo Sasukeho. Blondýnek se usmál.
„Napadlo mě, že ostatní pošlu domů napřed,“ řekl nevinně, „a v noci budu kousek od vás. Mohl bys…“ nedořekl, ale nebylo třeba. Mladému Uchihovi to vždycky myslelo rychle a jakkoli si říkal, že to je nezodpovědné, druhá možnost, čili vyhlídka na noc bez jeho vášnivého modroočka, ho přiměla nadšeně souhlasit.
„Kaii!“ zavolal Naruto na jednoho ze svých lidí. „Běžte napřed. Dohoním vás později.“
Trio ninjů se na sebe podívalo a oslovený s úsměvem namítl: „Když se vrátíme bez tebe, Naruto, tvůj dědeček nám všem zakroutí krkem. My se utáboříme a ty pak přijď. Bude lepší, když se do vesnice vrátíme všichni najednou,“ mínil a ostatní přikyvovali.
„Mají pravdu, Naru,“ šeptl Sasuke pobaveně, když sledoval Narutovo svraštělé obočí. „Nepokoušej štěstí. Stejně bych se o tebe bál, kdybys šel sám, přece mě nechceš trápit.“
„To ne,“ zamumlal blonďák. Tak návrh svých společníků odsouhlasil a v Sasukeho společnosti se vzdálil.

„Vrať se k ostatním, Sasu,“ vydechl Naruto, když se jeho černovlasý přítel konečně odtáhl od jeho rtů. Už dobrou půlhodinu totiž seděli v koruně jednoho příhodného stromu a mazlili se.
„Nechci,“ zavrčel Uchiha a začal Naruta líbat na krku.
„Za chvíli bude tma, budou si o tebe dělat starosti,“ přemlouval ho chlapec, ale jeho lačným dotekům se nebránil. Po chvíli Sasuke nespokojeně poslechl a odtáhl se. A bylo zatraceně těžké pustit z náruče toho, kdo jej každým svým pohledem provokoval.
„Budu blízko, slibuju,“ dodal blondatý pokušitel, když si černovlasý shinobi ukradl poslední polibek.
„Dobře,“ zavrněl Sasuke. „Počkej na mě, přijdu. Jen co všichni usnou.“
„Těším se. Jo, Sasuke…“ zarazil ho Naruto, „za žádnou cenu nesundavejte Itachimu ten šátek, co má na očích. A nesmí se namočit. Později ti to vysvětlím, ale je to způsob, jak ho udržet trochu dezorientovaného. Nebude schopný se soustředit a něco, cokoliv udělat.“
„Tak jo, dohlídnu na to,“ slíbil Sasuke. Ještě jednou blonďáčka políbil, skočil ze stromu a zmizel. Naruto se pousmál, měl pár hodin, možná. Hodlal se trochu prospat, dobře tušil, že ho jeho černovlasý milenec v noci rozhodně nenechá odpočívat.
Těšil se. Jak na nadcházející noc, tak na blížící se společný život po Sasukeho boku. A s myšlenkou: ‚Bude to nádhera,‘ nakonec usnul, schoulený ve větvích.

„Co to děláš!“ vyjekl Sasuke na Sakuru, sotva vstoupil do provizorního tábora. Růžovláska se totiž chystala namočit tmavý šátek, který už před hodnou chvílí sundala Itachimu s hlavy.
Sasuke jí ho rychle vytrhl a znova bratrovi zavázal oči.
„Nemusíš být tak surový, bratříčku,“ řekl Itachi. „Ta maličká chtěla jen ulevit mý bolesti hlavy. Snad nežárlíš? Já ti ji nevykoukám, neboj,“ pokračoval se zjevnou jízlivostí.
„Radši sklapni, Itachi,“ odsekl Sasuke. „Tohle přežiješ, na bolest hlavy ještě nikdo neumřel. Na tvým místě bych si dělal starosti , co budeš mít s hlavou, až dorazíme do Konohy.“
Těchhle pár vět Uchihu staršího zjevně překvapilo, protože zmlkl. Nikoho nenapadlo, že mu hlavou táhne: ‚Zdá se, že o funkci toho šátku ví svoje. Ten blonďák mu asi něco řekl… Škoda, že to ta malá nestihla, takhle budu dost mimo, jestli mi to zase nesundá…‘
Prozatím se opřel o kmen stromu, ke kterému ho připoutali a zkoušel odpočívat. Byl sice trochu omámený, ale ne hluchý, dobře slyšel Narutovy odhady. V Konoze bude do dvou dnů. Má moc málo času, navíc je bez čakry… co se s takovou dá dělat?
Brzy to měl zjistit.

Sasuke si vzal první a poslední hlídku. Když budil na druhou hlídku Nejiho, jen mu šeptl, že jde za Narutem a brzy se vrátí. Mladý Hyuuga se chápavě zašklebil a nechal blonďáčka pozdravovat.
Černovlásek se míhal krounami stromů neskutečnou rychlostí, k místu, kde tušil svého milovaného. Když se mu v zorném poli cosi mihlo, zastavil a zpozorněl. Na protější větvi téhož stromu, přesto dost daleko od něj, stál Naruto. Usmíval se. Po chvíli Sasukemu naznačil, aby ho následoval, ten bez námitek poslechl. I kdyby Naruto mířil do hlubin pekelných, šel by.
Netrvalo dlouho a zastavili se. Naruto seskočil na zem, maličký palouk, jezírko a do něj padající vodopádek přímo zvaly. Sasuke se užasle rozhlédl. Tak krásné místo nikdy neviděl. Ani si nedokázal představit, že by něco takhle nádherného bylo tak blízko jeho rodné vesnice. A ještě blíže vesnice, kde hodlá strávit zbytek života.
„Líbí?“ zavrněl Naruto.
„Jo, moc,“ zašeptal Sasuke a konečně svého miláčka objal. „A víš, co se mi tu líbí nejvíc?“ zavrněl.
„Poslouchám…“ zvedl k němu Naruto oči, už mírně zastřené touhou a očekáváním.
„Přece ty…“ řekl Uchiha a nedočkavě si přivlastnil jeho dychtivé rty.

„Řekneš mi, jak jsi na tohle místo přišel?“ zajímalo Sasukeho, když ho Naruto vedl po velkých kamenech za vodopád. Ocitli se v jeskyni.
„Při tréninku,“ přiznal chlapec. „Mistr Ren mě jednou vzal na měsíc ven. Sice to nebyl mise, jako taková, ale patřilo to k výcviku. Poslední den a noc před návratem do vesnice jsme byli tady. Byla to asi nejdůležitější část mého výcviku. Tehdy jsem se dověděl tajemství, jaké si předávají dědici klanu Namikaze. Dědeček navečer přišel za námi a prozradil mi to. A já to dneska řeknu tobě,“ zašeptal a skoro stydlivě a nejistě se díval svému milenci do očí.
„Mně? Vážně?“ málem nevěřil svým uším Sasuke. Tolik důvěry… nikdo mu nikdy tolik nevěřil. „Čím jsem si to zasloužil?“ usmál se a u srdce ho hřálo.
„Ty a dědeček jste má rodina,“ řekl Naruto. Pohladil Sasukeho po tváři a pokračoval: „Až jednou nebude, zůstaneš mi ty. Tu noc, co jsme bojovali… mohl jsem vás ztratit oba… Máš jiné jméno, ale do rodiny patříš. Dědeček si to taky myslí. Mám jeho souhlas, abych ti to prozradil. On se v lidech vyzná, kdyby ti nevěřil, nikdy by mi to nedovolil.“
„Nevím, co říct,“ sklopil Sasuke hlavu. Byl dojatý. Potěšený… i poctěný. A slíbil si, že důvěru těch dvou mužů se jménem Namikaze nezklame. Proto ochotně přijal polibek a nejdůvěrnější tajemství, jak mu jej Naruto pošeptal do ucha.

„Nedalo se to použít, když Akatsuki zaútočili?“ zeptal se pak trochu nechápavě. „Copak by se tamtudy nedalo utéct?“
„Bohužel ne, jinak bysme to použili,“ zavrtěl Naruto hlavou. „Navíc to není cesta uzpůsobená pro ženy s malými dětmi, pokud by měli dojít na konec. Vchod ve vesnici je poměrně na očích, každý útočník by nás viděl…“
„A šel za vámi, chápu,“ dořekl Sasuke. „A dál?“
„Jde o to, že v tom případě by byli uprchlíci v pasti, pokud by se nedostali sem a to po některých nelze chtít. Pojď se mnou, ukážu ti proč,“ vzal ho Naruto za ruku a táhl za sebou. Za malou chvíli krátkou chodbou dorazili do další, menší jeskyně, s malým jezírkem.
Sasuke se rozhlížel, hledal únikový východ, který musel mít Naruto na mysli a po delší chvíli mu to došlo – zahleděl se na temnou hladinu a pak do Narutových očí.
Blonďáček v tom momentě věděl, že pochopil. Tajemství Namikazeů znal další člověk. A Sasuke si to uvědomoval taky – a byl na tu výsadu hrdý.
„Takže vchod je…“ načal větu.
„Ano,“ kývl Naruto.
„A východ?“ zeptal se Sasuke ještě tišeji. Následný Narutův úsměv ho okouzlil. Byl tak plný lásky…
„Když tady vstoupíš,“ zašeptal a vklouzl do černovláskovy náruče, „tak vyjdeš na nejbezpečnějším místě na světě.“
„Kde je takové místo?“ vydechl Sasuke. Narutovy ruce, které ho napřed jen lehce objaly kolem pasu, teď začínaly poměrně podrobný a pečlivý průzkum jeho zad a přilehlých oblastí.
„Přece u mě,“ odpověděl Naruto skoro neslyšně a ukončil další případné otázky vášnivým polibkem.

Pamětliv toho, že má před plánovaným vstáváním ještě jednu hlídku v táboře, se Sasuke donutil opustit svého milovaného blonďáčka. Ten ho navedl na správnou cestu, poslední polibek a už mířil každý do svého tábora.
Ještě omámený hodinami opojného milování u tajného jezírka v podzemí si Sasuke v první chvíli neuvědomil, že je něco jinak. Upamatoval si, koho že vlastně střídá, pobaveně se ušklíbl, když si vzpomněl, že Sakuru. Přešel k tělu s růžovými vlasy, které leželo pod tmavým pláštěm u stromu.
U stromu se zbytky provazů.
Teď se zastavil a zíral na místo, kde měl být připoutaný vrah jeho rodičů, celého klanu, jeho starší bratr… Itachi.
‚Itachi… utekl…‘ táhlo mu hlavou. Pak ho terpve napadlo podívat se na Sakuru. Sklonil se k ní, poodtáhl plášť a šokovaně zíral na velkou krvavou skvrnu na prsou. Zkusil tep… ještě žila.
„Poplááách!“ zařval. Zbývající členové výpravy se probouzeli, někteří více či méně zmatení.
„Co se…“ chtěl se ptát Kakashi, ale když viděl svou zraněnou žačku, zmlkl a hnal se k ní. Za dlouhá léta své práce se naučil ošetření a základní diagnostiky.
„Je to zlé?“ ptal se Neji z povzdálí. Ze své pozice na zranění své kolegyně neviděl.
„Ano, je,“ odpověděl Kakashi. „Ta rána je dost blízko srdce a Sakura ztratila hodně krve. Musíme se rychle vrátit. Ale nemocnice v Dešťové nemá prostředky, aby ji zachránila, je napůl zbořená… Musíme risknout cestu do Konohy. Sasuke, zdá se, že tvoje noční dostaveníčko má dost nečekaný následky,“ podíval se na černovláska.
Za jiných okolností by Uchiha zrudl, ale takhle si uvědomoval pouze to, že ho Kakashi obviňuje. A to ještě nebylo to nejhorší.
To ho teprve čekalo.