Poslední úsvit (1.)

Tento příběh mě dnešní noci inspiroval svou jasnou oblohou, která tu u nás zářila, ale přesto venku takovým drtivě mrazivým chladem.
Na rovinu říkám, že stále rozmýšlím, jetli ten příběh mám udělat na pokračování ještě asi tak dvou nebo tří dílů, a nebo ho udělat jako jednorázoku. Doufám, že mi v tomhle rozhodování pomůžete a napíšešte mi se co si o tom yslíte. Jak moc nudně na vás tato má povídka zapůsobyla a podle toho jestli si přejete pokráčko, nebo ne.
Předem říkám, že tato povídka je více méně i hororového, a okultního žánru, a rzhodně t není z žádného anime XD
jEDNÁ SE O PŘÍBĚH POPISUJÍCÍ SE Z POHLEDU ŽIVOTA JEDNÉ ŽENY, KTERÁ JE SVÝM OSUDEM UVNITŘ SVOJÍ DUŠE TÝRÁNA,A JEJÍ SKUTEČNÉ SNY SE MOHU VYPLNIT JEN JEDINÝM ZPŮSOBEM VYSVOBOZENÍ...OVŠEM NELIDSKÝM ZPŮSOBEM.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

kapitola (I.)

Airen a její sen

Byla sytá noc, a ptactvo nahánějící svými skřeky hrůzu se ozývalo po celém temném lese, plném mnohých tajemství.
Nedaleko onoho zbloudilého lesa, potaženého dnem i nocí širou temnotou pobývala jedna postarší chýše, tak trochu na pohled k rozpadnutí, ale zevnitř velmi udržovaná.
Byl to dům jedné krásné, velmi milé dívky a jejího muže, který se od ní lišil snad vším. Nejen vzhledem, ale i chováním.
Byla to dívka jejíž jménem se v některých zemích ženy někomu blízké nazývali úplně stejně : „Airen“
A však přesto jaké měla jméno, jen stěží by se dalo říct, že k ní někdo chová takovou náklonnost.
Jejich dům sídlil mezi jednou malou, poblíž ležící vesničkou, a onom na pohled husí kůži vyvolávajícím lesem nedohledného konce. Říkalo se mu „les zapomnění“, protože každý, kdo do něj během noci vstoupil sám, už se nikdy nevrátil. Každý, kdo učinil tak pošetilé rozhodnutí, byl zapomenut z věčného, přesto marného čekání, že se jednou vrátí zpět.
Blížilo se jaro, a ona vždy velmi ráda vysedávala při soumraku a po nocích za oknem, kde vyhlížela do neznáma. I když před sebou měla vždy jen pusto, nanejvýš snad jen pár stromů, a až v dáli se velmi zřetelně odrážející temnota toho strašidelného lesa zjevovala. Vždy se dívala před sebe, jako by každým dnem snad i někoho vyhlížela, i přestože zřejmě nevěděla co, nebo koho.
Její mysl ale zůstávala stále stejná.
V mládí ji donutili vzít si tu osobu, která neustále vysedává za jejími zády, a jediné pro co má své zamilované oči je jeho jediná záliba, vyřezávání z dřeva. Osobu, kterou musí už od svých 17 nazývat svým mužem. Jeho jméno, které vyjadřovalo v překladu mužnost, bylo „Montaro“. Jediným, kdo ji až do konce jejího života smí doprovázet všude, kam se její kroky i její mysl budou chtít spočinout.
Jaký odpor při této myšlence v sobě má. K sobě samotné, k jejímu způsobu života, k tomu pro co byla odsouzena.
Stále, když se vždy na něj podívá ve snaze vidět v něm i něco jiného, než jen ocelová pouta, která jí pěvně svírají v naději, že snad by se na ni mohl také jednou podívat i jinak, než s těma prázdnýma očima, už tak vypovídající, jak málo pro něj znamená.
Je mu míň jak ty třísky, co každý večer po své práci ze svých výtvorů na podlaze zametá.
„Bože! Kdyby mi alespoň jen kousek té lásky co své dřevěné zálibě věnuje každým dnem i mě dal!! Jen kousíček…. Co bych dala za jediný pohled s troškou vášně a chtíče… Abych opět cítila svou krev v žilách, abych opět získala naději do života. Beztak už mám pocit, jako bych byla dávno mrtvá… Moje duše se cítí tak prázdná. Jaký je rozdíl mezi životem v nevědomí, a smrtí? Vždyť možná, že i ta smrt je vášnivější a nabízí víc pocitů, než to jak teď spočívám už léta každým dnem. „
Jsou to její tajné, a bolestí naplněné myšlenky, co v sobě každý den skrývá za zástěrkou umělého úsměvů na svého manžela a ostatní kolem, kteří ani ze špetky její pravé Já neznají. To vše jen proto, aby se ušetřila zbytečných rýpanců a kázání, jak hříšně smýšlí o svém osudu a svém jediném muži, kterého by si měla nadevšechno ctít.
Přichází večer, a opět je čas krmení. Nejen svému muži musí připravit večeři, ale i svým němým láskám, které jsou její jedinou oporou v už tak pochmurném životě.
Jsou to její milovaní, její němé tváře, ochlupacené srstí, kteří na ni každým dnem věrně čekají, a přestože nemohou promluvit, jejich pohledy plné věrnosti mluví za vše. Stále to ovšem nejsou lidé. Jsou to jen její němí zvířecí přátelé. Její neopětovaná láska života se tak celá každým dnem přiklání k nim. Ale ona se stále cítí sama, a právem, z lidí nikým láskou neopětována.
Shadow, její nejmilejší přítel v podobě koně, hned po jejích dvou psích miláčcích Sayri a Koyro je jejím každodenním přítelem, doprovázející ji na svém hřbetě až do nejrůznějších míst kam ráda jezdí, když chce alespoň na chvíli zapomenout na svůj krutý a nespravedlivý život.
Po večeři, když se konečně všichni najedli, jako každý večer bez očekávání se zvedla, a bez hlásky začala sklízet ze stolu.
Neočekávající žádnou větu či snad slovo, ji její muž náhle oslovil :
„Airen,… dnes večer budu vytvářet něco opravdu moc vzácného a důležitého. Chtěl jsem, abys to věděla, protože si nepřeji, abys mě jakkoliv rušila. Ty víš jak to myslím. Nejlépe se mi úplně vyhýbej. Bude to tak pro dnešek nejlepší. „
„Ah, a-ano. Jistěže vím. Nebudu tě tedy dnes vůbec obtěžovat. Jako bych tu nebyla.“
Sice zaskočená tím, že ji tak náhle začal Montaro vykládat o tom, na čem bude dnes v noci pracovat, jen pokývla se smutným povzdechnutím, přestože pouze pro ni silně poznatelným a bolestným pohledem.
„Mmm.“ Odpověděl svým obvyklým pokývnutím za doprovodu tichého a tlumeného souhlasu.
„ Když tak nad tím přemýšlím, možná bych se mohla jet projet se Shadow…“
Už byla na odchodu, když se za jejími zády ozval hlas jejího muže:
„ne! Nepřeji si, abys dnes někam chodila. Mám zvláštní pocit. Zůstaň doma.“
Jen to dořekl, a odešel ke svému pracovnímu stolu, jak to vždy dělával. Po celodenní práci se vždy najedl, a po chutném jídle od své mladé ženy se vždy až do pozdních hodin věnoval své zálibě.
Airen byla však mnohem čilejší než Montaro. Už od malinka milovala noc, a velmi ráda vždy sledovala západ slunce, i jeho úsvit.
Teď už také slunce zapadalo, a červánky na obloze pomalu zhasínali, jak se den měnil s jasnou a přitom tak temnou nocí.
„Stejnak teď už je pozdě na to, abych někam jela“
Řekla si tiše pro sebe Airen.
Nakonec si jako obvykle sedla k oknu, a tiše pozorovala tu pustou, i když pro její oči stále něco očekávající prázdnotu.
Před oknem se dala stále vidět malá část jejich zahrady, kde měla po levé straně ustájeného svého čtyřnohého přítele Shadow, a po pravé straně, lehce na rohu jejich domu byla na pohled malá, přesto zevnitř velmi prostorná dílna.
Černá obloha potažená jasnými hvězdami, pokrývající vše kolem snášela na zem pouze děsivé odrazy stínů v dosahu lidského pohledu.
I tak jí to vše kolem, ty hrůzou nahánějící stíny v ní vyvolávali jakési pro ni nepopsatelně příjemné pocity. Byl to i pro ni zvláštní pocit, tajuplný, přesto příjemný. I když nevěděla co od něj očekávat, vzbuzoval v ní něco jako vnitřní úlevu bez jakéhokoliv strachu.
Uprostřed hlubokého rozjímání zaslechla, jak se z venčí od jejich dílny ozývá jakési šustění.
Nedalo jí to, a v první chvíli,když si pomyslela, že to může být jen nějaké zvíře, možná mourek, co jí stále prolézá nejrůznější kouty, aby si ulovil svojí malou svačinku, povšimla si jakéhosi mírného záblesku u jejich dílny.
Nepatrně sebou od polekání trhla, a ihned se opatrně ohlédla za sebe, aby se ujistila zda její muž stále spočívá u své práce. Nic se nezměnilo. Pomalu by se dalo říct, že kdyby tam ani nebyla, nepovšimne si toho.
V tu chvíli se jí do hlavy vnukl čertem stvořený nápad.
„Vždyť bych odsud opravdu mohla odejít, ani by si toho nevšiml.“ Pomyslela si.
Rozhodla se , že půjde tajně sledovat ten podivný záblesk, co zahlédla u jejich domu. Téměř jí to připomínalo lidské oči, i když ne tak úplně normální.
Nedalo jí to, a tak se na konec, i přes příkaz svého chotě potají vytratila z domu zahradními dveřmi, vedoucí přímo skrze kuchyň.
Potichu obešla celý dům, až se dostala před okno, kde tak ráda vždy pozoruje hvězdy, i jas ranního slunce.
Mezi dílnou a stájí Shadow byla jen jedna nízká zíťka, skrze kterou se vždy dívala ven, směrem k tomu temnému lesu. Zrovna tím směrem se náhle začali ozývat zas ty divné ozvěny a šustot listí, jako by se o něj někdo, či snad něco otíral.
Její zvědavost byla silnější, než její vnitřní já, které ji varovalo, aby se dál od domu tak v noci nevzdalovala. Natož sama.
Ještě jednou se ohlédla za sebe směrem do svého oblíbeného okna, přes které viděla, jak tam v zákoutí svého pracovního stolu její muž nevědomky pracuje na svém výtvoru.
Poslední co její váhavé myšlenky přesvědčilo o tom, že se má vydat za tím divným stvořením s hlasy, bylo zahlédnutí v dáli jakýchsi velmi, až nelidsky lesklých očí, vzdalující se směrem k temnému lesu.
Bez kousku rozumu, přestože dobře věděla, co se o onom lese říká, s jistotou a odhodláním překročila nízkou zíťku, oddělující jejich dům od toho neblahem známého lesa zapomnění.
Její touha chtít poznat, kdo to jen mohl být, ji vedla vpřed, aniž by si to sama uvědomovala. Než se nadála, byla snad už jen na pět kroků od počátku zlostného lesa.
Všimla si , jak se jejich dům najednou tak vzdálil…. Přesto se otočila směrem k lesu, a vkročila na temnou stezku prokletí zahalenou těmi nejděsivějšími a nejrůznějšími ozvěnami.
Teď už jí bylo jasné, že pověra nelhala o zlomyslnosti a dosud neodhalených tajemství, jaká tento škaredý les v sobě skrývá.
Nebylo však už cesty zpět. Jakoby se snad ona cesta za ní, po které celou dobu kráčela rozplynula někam do neznáma.
Nebylo už vidět ani kroku. Jen lehký vánek ji hladil, jak něčí sametová dlaň, jen ne tak hřejivá, ale chladná. Pouze ten ji vedl směrem, jaký si sám určoval. Zabloudila…. Sama nevěděla proč, ale ani jí to příliš netrápilo. Jediné, co ji tížilo, byla ta mrazivě neoblomná zima, která ji začala tělem pomalu, ale jistě prostupovat čím dál tím hlouběji.
A však stejně se nezastavila. Její zvědavost byla stále silnější. Šla minuty, hodinu, možná i víc, když najedou před sebou v dálce zahlédla jakýsi odlesk čehosi.V domnění, že by to mohlo být to, co se pohybovalo u jejich domu přidala víc do kroku s jistotou, až dorazila k jistému místu.
Bylo to pro lidské oči nepopsatelné. Najednou stála na kraji břehu velmi podivného, přesto nádherného jezera.
Jeho krása byla nepopsatelná. Ani ten nejdražší šperk na světě by se mu nevyrovnal. Alespoň ne v očích Airen.
Přespříliš ji lákala ta oslňující nádhera, až ke konci neodolala, a pomalým krokem se přiblížila víc ke kraji břehu.
I když byla voda jako led, její touha byla mnohem silnější. Skloněná nad svým odrazem z vodní hladiny si začala mírně pohrávat konečky prstů s povrchem té čiré jezerní vody.
Byla tak daleko od domova, od tepla, ode všeho, i od svých chlupatých miláčků, ale vůbec jí to v tu chvíli nevadilo. Bylo jí najednou vše jedno. Nic už jí netrápilo, ani že její tělo už pomalu promrzá na kost.
V ten moment si uvědomila, že si vlastně už nepřeje dál žít tak, jako doposud.
Sejde z očí, sejde z mysli, a její srdce nyní bylo naplněné už jen obrovským chtíčem učinit to, nad čím tak dlouhá léta přemýšlí.
Že tady…. Tady má konečně možnost ukončit své trápení, aniž by se musela obávat, že ji tu někdo bude mít na očích. Tady se přece každý ztratí, a nikdy……. nikdy se už nenavrátí zpátky.
V tomto všemi nenáviděném, jí však

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.