Poslední úsvit (5.)

Zdravím všechny čtenáře. Mnozí z mých fanoušků nejspíš zapoměli na mé povídky, protože v posledním roce mám stále méně času.
Přesto se snažm najít si čas od času chvíle, které využívám pro psaní mých povídek.
Pro ty, kterým se mé povídky líbí nebo teprve zalíbí ty uvádím další kapitolu z mé uvíří story
Předem ale žádám o schovývavost, jelikož je to opravdu dlouhá odmlka od poslední chvíle, co jsem naposledy něco vydala.
Všem předem děkuji a omlouvám se za případné chyby.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Spoutaná krví

V hlouby své duše si přála rozervat ta pouta, která ji nedovolila nikdy udělat žádný krok vpřed.
Netušila ovšem, že její osud ještě nebyl naplněn. Protože to, co se má stát, se teprve stane jejím skutečným životem.
Hvězdy z jasného nebe snášeli poslední třpytiví lesk na kouzelnou zem, orosenou něžnými kapkami ranní rosy.
Téměř svítalo a měsíc ustupoval před rozjasňujícím se slunkem. Nový den se pomalu zrodil a s ním i dva osudy lidí, které dosud neměly žádný směr.

Přes jasně vycházející slunko, v onom temném lese zapomnění nebylo kapky lesku ani známky po denním světle.
Tam hluboko v zákoutí té největší temnoty bylo místo na kousku mdlé louky, na níž stála vystavěná opravdu stará chýše. V tomto obydlí se nyní nacházela Airen, stále v bezvládné poloze. Až teprve zaskřípání dveří ji začalo přivádět k sobě. Pomalu otevřela své oči a začala se rozpačitě rozhlížet po místnosti.
Chvíli trvalo, než se rozpomněla, co se vlastně stalo.
První co jí napadlo, bylo, že je u sebe doma a proto vyřkla tiše jméno svého muže „Montaro….“
Po chvilkovém rozkoukání si uvědomila, že je někde na cizím místě a ihned se prudce zvedla. Chtěla vstát, ale záhy zjistila, že se nemůže postavit. To co jí bránilo, byla pouta, která měla sepnutá na nohou.
Uvědomila si, že s ní momentálně nikdo není, a tak se instinktivně snažila vyvléci se z pout, která ji pevně svírala.
Tam moc jí rozčilovalo to pomyšlení, že celý život měla pomyslné okovy, a nyní… Nyní je má dokonce i skutečné.
Když už se po chvilce zdá, že by se mohla uvolnit z pout, kterými byla svázána k zemi, náhle se od dveří ozvalo velmi intenzivní zaskřípání, až bolestivé pro uši a dveře se pootevřeli.
Celá zkameněla.
Nevěděla, jestli ze strachu z toho, co bude dál, anebo zvědavosti, kdo je onen záhadný, skrývající se za dveřmi.
Byla na pochybách naprosto se vším, protože jediné co si od posledního okamžiku při vědomí pamatovala, byl ten hlas, který na ní mluvil. Věděla, že k ní něco promlouval, ale nemohla se rozpomenout, co.
Velice jí to leželo na srdci, protože měla silný pocit, jakoby to bylo něco důležitého.
Uprostřed jejích myšlenek plných napětí se dveře náhle prudce rozevřeli dokořán a dovnitř vniklo mírné, leč temné světlo, které ji na moment oslnilo.
Musela si překrýt obličej dlaní, jelikož její oči byli ještě velmi citlivé.
Slyšela jen silné kroky, jak se pomalu přibližují až k ní. Náhle vše utichl a uvnitř bylo až hrobové ticho. Odvážila se a stáhla svou ruku z obličeje a pohlédla před sebe.
Spatřila urostlou postavu, nejspíš mužskou v černé kápi a s pláštěm.
„Určitě to musí být on.“ Pomyslela si.
Zachovala klid, protože on stále nic nedělal. Až po pár vteřinách si povšimla, jak něco pevně svírá ve svém náručí. Když se podívala blíž, všimla si, jak z té věci, kterou drží ve svých rukou něco odkapává.
Když tu uvolnil své ruce a před ní spadl mrtvý vlk s několika kousanci po těle.
Airen se v ten moment velmi zhrozila a v šoku sebou ihned trhla dozadu.
Shlížela k zemi, neodvážila se pohlédnout před sebe.
Zrovna si nečekaně začal sundávat svou kápi. Snad strachy, nebo z nevěřícnosti v tu samou chvíli křečovitě zavřela své oči, aby nemusela pohlédnout na jeho tvář.
Všiml si toho, a promluvil na Airen hlasem tak kouzelným, zároveň tak tajemným, že by pod ním roztála každá žena.
„Nemusíš se bát, nechci ti ublížit. Teď ještě ne.“
Tu poslední část dodal tak tiše, ale pro Airen dostatečně hlasitě na to, aby z toho pochopila jeho možné záměry.
Teď se ho skutečně začala bát.
Ale i přesto jaký k němu měla strach, uvnitř, hluboko v sobě pociťovala touhu pohlédnout na něj, dotknout se ho, zjistit kým vlastně je.
Když už konečně sama sebe přemluvila a odhodlala se své oči otevřít, stalo se zrovna něco, co se čekat nedalo.
Onen mrtvý vlk, který tam doposud bezvládně ležel, se náhle z ničeho nic vzchopil a s obrovskou rychlostí postavil. Instinktivně se podíval na Airen a ve chvíli, kdy chtěl zaútočit na její křehké hrdlo lpící po její krvi onen tajemný muž ho náhle uchopil, prudce s ním trhl, a než se mu zabořil do hrdla, vyřkl mu do ucha něco zvláštního.
„To si neměl dělat. Ona je jen moje..!“
Airen v moment, kdy na ni oživlý vlk zaútočil a on ho sevřel do svých silných paží, své oči strachy otevřela.
První co spatřila byl hrozivý pohled, jak ten muž, ta bytost, která ji unesla až sem se před ní silně svírajíc to krvežíznivé zvíře zakousl do jeho hrdla a před ní mu z těla vyrval kus masa i s tepnou, kterou záhy začal vysávat.
Až když ucítil, že zvíře je opravdu mrtvé a nezbylo v něm kapky krve, pohodil ho kus před sebe na zem a zlostně se podíval před sebe.
Airen ho tak mohla poprvé spatřit v zápalu zloby, i když jen z profilu.
První čeho si ale všimla, byl ten zlověstný pohled, plný touhy zabíjet.
Náhle se k ní otočil a v zákrytu stínu se na ni zahleděl.
Airen si povšimla, jak se k ní začíná přibližovat krok za krokem, když se ze stínu jeho tvář opět odhalovala, ale co ji tentokrát nejvíc upoutalo, byla jeho zakrvácená ústa.
Krví rudě zbarvené rty, mezi kterými prokukovali po stranách dva delší zuby, od nichž odkapávaly kapky krve jedna za druhou.
Airen z něj dostala hrůzu a při představě co před jejíma očima učinil s tím vlkem o malou chvilku zpátky ji silně znechutilo.
Přes všechny ty pocity nechuti k této bytosti uvnitř sebe pociťovala, že má nutkání ho poznat víc. Touhu dotknout se ho a pohlédnout do jeho tváře na víc než dvě sekundy bez pocitu strachu.
V srdci cítila zvláštní, pro ni dosud neznámou ozvěnu, ale na duši strach a nedůvěru a možná i odpor.
Náhle se k ní začal přibližovat a vystupovat více z toho šera, jež ho do teď skrývalo.
Čekala s napětím na hrudi a upřeně byť s nejistotou sledovala jeho postavu.
Temnota z něj sestoupila a ozářil ho mírný paprsek denního světla, který se poklubal skrze stromy až do chýše.
Nevěřila svým očím. To co čekala, byl jakýsi děsivý vzhled celé jeho postavy, ale opak byl pravdou.
Jeho tvář byla stejná, jak si pamatovala z prvního seznámení na jejich zahradě, ale zbytek jeho těla….
Dlouhé, temnotou prostřené vlasy až pod ramena, jemně zavlněné a tak lesklé, jakoby snad ani nebyli pravé.
Jeho postava byla tak mužná a tak… tak svůdná. Pohled na celou jeho postavu i vzhled obličeje byl přes ty patrné odlišnosti od lidí velmi vábivý.
Nechtěla ovšem dát znát svůj mírný šok a ihned se probrala z nečekaného překvapení se zlostí v hlase, jaký ještě nikdy neměla:
„Proč… proč jsi mě unesl? A proč jsem tady, kde to vlastně jsme?
Proč jsi mne zachránil, když mě stejně budeš chtít zabít?! Já vím, že si to byl ty. Ten, kdo mi osvobodil od mé touhy zemřít, ale já to nechtěla! Vzal si mi to poslední, v co jsem věřila…
Nechtěla jsem už dál takhle žít. Neznáš mě ani můj život. Nikdy jsme se neviděli, tak proč zrovna já?!“
Zajiskřili se jí začínající slzy v očích.
On se na ni zahleděl velmi zaujatě, snad až s toužebným pohledem zaměřeným na její líce a posléze hruď, která se jí otřásala z tlukotu jejího srdce, které bilo jak o život.
Snad ze zlosti nebo z žalu? Nebo něčeho, co sama zatím netušila, že v jejím srdci pomalu rozkvétá?
Tak jak tak ho to velmi přitahovalo. Airen si všimla jeho zvláštního pohledu, pro ni nepříjemného a po chvilce ticha, když nic neodpovídal už klidným , až tichým hlasem pronesla:
„Proč sis vybral zrovna mě? Taky jsem pro tebe jen kořist?“ dodala a zahleděla se mírně na něj.
Ticho, ani hlásky, jen zvon jejího srdce byl stále víc a víc slyšet. Tak moc, až jí to bylo nepříjemné.
Najednou se ozval z jeho úst hlas.
„Něco jsem ti nabídl, ale… zatím to vypadá, že budeš spíš mou potravou. Zaujala jsi mne.“ A s odmlčením se odsunul zpět do zákoutí. Bylo to jediné co řekl.
Byla hluboká noc a Airen se, aniž by špitla slůvka začínala třást zimou.
„Jsem Airen. Možná bys to chtěl vědět, než mě zabiješ.“ Z ničeho nic vyšlo z jejích úst s třesoucím se hlasem.
„Nemusela ses namáhat.“ Odsekl jí trnitou odpovědí.
S Airen to mírně cuklo. Nečekala tak krutou konverzaci. Byla sice zvyklá, že s ní každý jedná vždy jak s poddanou, než sobě rovnou. Ale nevědomky proč, zrovna u něj jí to velmi zarmoutilo. Smutným hlasem tiše odpověděla:
„Odpust.“ A zavřela svá víčka.
Pomalu už usínala, když najednou zacítila jemný vánek a náhle se u jejího ucha ozvalo tichým hlasem velmi z blízka:
„Říkej mi Reizo“ (poznámka: Reizo znamená chladný; tichý)
Airen to nečekala a ihned celá strnula. Nedokázala se ani pohnout. Nevěděla co má dělat.
Pak ale ucítila, jak se jeho chladný dech opírá o její stranu krku a jak jí po něm jemně sjíždí. Jakoby měl chuť na její krev.
Nedokázala dál mlčet a horlivě se zeptala:
„Chceš mě teď zabít? Stejně jako to nebohé zvíře? Pokud ano, udělej to prosím rychle, ať to dlouho nebolí.“ A nastavila mu svůj krk blíž k jeho ústům, které už tak byli blizounko od její jemné a teplé pokožky.
Se zavřenýma očima a staženými obličejovými svaly jen čekala, až to učiní a všemu bude konec.
Najednou se od ní prudce odtrhl a odešel velmi rychle pryč do lesa.
Airen si jen tiše oddechla doufajíc, že by se před jejím zakončením na tomto světě mohlo stát snad ještě něco dobrého.
Kdo ví, jaký osud nás ještě čeká….

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.