SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Poslední úsvit (6.)

Tak, a tady přidávám další dílek, který jsem spesala poněkud neplánovaně, tak snad se bude líbit a neznudí vás Wink
Díky mé věrné čtenářce už od počátku mého psaní povídek (cca 3 roky) jsem uspíšila sepsání dalšího dílu a na její přání jsem vydala další kapitolu.
Pro tebe Sorafay Shy
Také pro všechny mé věrné čtenáře, minimálně pro jajafilm42 Wink
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



Útěk z temnoty do zatracení

Se zavřenýma očima a staženými obličejovými svaly jen čekala až to učiní.
Najednou se od ní prudce odtrhl a odešel velmi rychle pryč do lesa.
Airen si jen tiše oddechla, doufajíc, že by se před jejím zakončením na tomto světě mohlo stát snad ještě něco dobrého.
Kdo ví, jaký osud nás ještě čeká…

Poblíž temného lesa v napůl opuštěném domě leží zatím zraněný Koyro, kterého postupně ošetřuje Montaro.
„Najdeme ji, neboj se Koyro.“ Šeptem pronesl Montaro nad zraněným Koyrem s pohledem do neznáma.
Každým dnem se Koyrovo zranění zlepšovalo a po čase byla rána natolik zhojená, jako by nikdy žádnou neměl. Montaro byl sice vášnivý do dřeva, ale jeho umění nespočívalo jen ve vyřezávání dřeva. Velmi dobře se vyznal v bylinkářství a moc dobře věděl, jak nejefektivněji zhojit hluboké rány.
Jedné noci si opět po dlouhé době sedl ke svému pracovnímu stolu, který byl již mírně potažený prachem. Nebyl tam od té doby, co zmizela Airen. Po celou dobu se staral o zraněné zvíře a Shadow se Sayri. Jakoby v nich viděl svou choť, a snažil se tak zachovat trvalou vzpomínku na svou ženu. Lidé, kteří ho znali o něm začali říkat, že se velmi změnil od doby, co je jeho žena nezvěstná. Někteří o něm šířili fámy, že Airen snad zabil. Někdo o něm zas říkal, že se z něj stal blázen a po nocích běhá po domě jak šílený a křičí do temných a opuštěných stěn něčí jméno. Jaká byla skutečnost ovšem věděli pouze Aireniny chlupatí mazlíčci se Shadow.
Toho večera, kdy opět po dlouhé době zasedl ke svému pracovnímu stolu, vzal otrhaný cár látky, kterou jemně otřel vrstvu prachu na pracovní desce.
Poté se lokty opřel o stůl a do dlaní si podepřel svou hlavu, zahleděl se upřeně směrem k tomu oknu, kde vždy tak ráda vysedávala a s myšlenkami plnými zlosti, tichým přesto ostrým hlasem řekl:
„Zítra vyrážíme. Najdu tě Airen.. My tě najdeme.“ Jeho pohled se mírně upřel na Koyra a pak se opět vrátil směrem k oknu. Poté si sáhl do šuplíku svého pracovního stolu a vytáhl z něj nějakou rozpracovanou sošku. Byla to ta, na které tak úpěnlivě pracoval té noci, kdy poprvé Airen odešla do lesa zapomnění. Ten den, který vše započal, ale on si toho nepovšiml díky něčemu, na čem mu tak záleželo, přitom sám netušil, že o to postupně přichází.
Nastalo ráno, a Montaro vyráží na Shadow i se svým doprovodem Koyra a Sayri do temného lesa za jediným cílem, s rozhodnutím tak silným, že by šel i přes mrtvoly.

Uplynulo už několik dní do doby, co ji Reizo přinesl na toto podivné a temné místo. Airen se za tu dobu trochu rozkoukala po celé chýši, a přestože byla stále přivázaná za nohu řetězem, dokázala se postarat o úklid. Alespoň tak, aby se tam dalo žít. Reizo byl stále pryč, téměř ho nevídala. Mrzelo jí to, i když nic neřekla nahlas, protože samota je horší, než jakýkoliv druh společnosti. Během dne ho nevídala vůbec a po nocích ho spatřila jen ojediněle, akorát když přinesl něco k jídlu a jí tak probudil.
Pomalu si začínala připadat více mrtvá než živá. Jako by ji vysával, aniž by se jí musel dotknout.
Nastala další noc a Airen se uložila ke spánku s myšlenkou, kdy konečně skončí tahle její muka, se zoufalstvím v očích pomalu zavřela svá víčka a ptala se sama sebe, jak dlouho to ještě bude trvat, než se rozhodne dát si jedné noci její hrdlo jako hlavní zákusek a zbaví jí toho chmurného života, který ji překrýval temný plášť.
Netrvalo dlouho a usnula. Ležela tam na boku a nad jejím bezvládným tělem odevzdávající se říši snů se začal chvíli po půlnoci snášet silný stín.
Byl to on, uprostřed jejího silného spánku přišel k ní a tiše se zájmem pozoroval, jak se její hruď pomalu nadzvedává a s klidem zas klesá. Každý ten nádech znamenal další sekundu dokazující život kolující i v jejích žilách, plných tak sladké a neodolatelné vůně pro jeho vnitřní monstrum, kterým byl.
Oddychovala tam na zádech a on pozoroval, jak jí pulzuje tepna, kterou mu ukazovala na své levé straně krku. Jeho krvelačné Já mu stále našeptávalo, aby na nic už nečekal a zakousl se do její krásně tepající tepny a vysál jí tak všechen život, pochutnal si na té sladké chuti její mladé a svěží krve.
Přesto všechno mu něco bránilo, aby tak učinil. Nevěděl sám, čím to může být, jakoby ho něco nutilo, jakoby ho něčím zaujala, jen sám nevěděl čím.
Místo svých dlouhých zubů, kterými se chtěl zabořit do jejího hrdla, nakonec ustoupil a jemně se dotkl svými chladnými prsty její hebké pokožky na krku.
Airen ten nesnesitelný chlad okamžitě probudil a z vyděšení sebou náhle cukla. Díky tomuto nečekanému pohybu se jeho nehty mírně zaryli do její dosud neposkvrněné pokožky.
Airen se na něj okamžitě zahleděla velmi nechápavě a téměř rozpačitě, když se jí z ničeho spustil pramínek krve z místa, kde ji poranil svým nehtem od onoho škrábnutím.
Ta neodolatelná vůně, ten pach krve, který okamžitě začal vyvolávat jeho krvelačné pocity. Reizo se přestával při pohledu na její krev ovládat, nezbývalo mnoho a zakousl se do jejího hrdla s takovou chutí.
Něco uvnitř jeho zkaženého já s jeho černými myšlenkami začalo bojovat, a sám se nedokázal přinutit jí ublížit.
Aby se dokázal ovládnout, nejlepší co mohl v onu chvíli udělat, bylo dostat se z jejího dosahu co nejdál. Proto se okamžitě zvedl, odvrátil svůj pohled kamsi a ihned odešel někam ven.
Airen se posadila a jen nechápavě hleděla na pootevřené dveře, které za ním jako jediné zůstali. Velmi dlouho přemýšlela nad tím, co se vlastně stalo, hlavně proč byl u ní, co měl v úmyslu.
Nakonec si usmyslila, že bude lepší, když si půjde ještě lehnout, protože on se už zjevně nevrátí. Než si lehla, jen jemně si setřela pramínek své krve, která už byla téměř zaschlá a s upřeným pohledem na dveře pomalu opět usnula.
Už svítalo a Airen se pomalu probudila. S ostražitostí se ihned porozhlédla po místnosti, ale nikoho nikde neviděla. Něco jí ale přišlo jinak, teprve pak si povšimla, že už není připoutaná. Nechápala jak, přemýšlela, jestli to vše nebyl jen sen. Nakonec se rozhodla využít možnosti, kterou jí dal, i když netušila za jakým záměrem a odešla do lesa nevědomky kam.
Schylovalo se k večeru a už tak temný les se začínal ještě více zahalovat černotou. Airen si připadala jako tenkrát, když poprvé vstoupila do lesa zapomnění. Neznajíc cíle ani cesty, netušíc ničeho, ani co se bude dít.
Dostala se na jakousi lesní pěšinku, když se kolem ní mezi stromy začalo rozléhat jakési sípění a hukot. Netrvalo dlouho a k rozmanitým, strašidelným ozvěnám se přidalo vití z nejednoho, ale hned několika míst.
Pár sekund na to se před ní ukázalo zvíře, které se silně podobalo divokému vlku. Hned po něm se ukázali další, až ji postupně obklíčili. Z úst jim odkapávali velké sliny a ze rtů jim přečnívali masivní tesáky, které byly potažené slizkým pláštěm nasátým zbytky čerstvé krve z nedávno zabitého zvířete.
Viděla, jak se k ní pomalu přibližují, ty hladové oči, žíznící po jejím čerstvém mase, jež neústupně každým krokem odpočítávali její poslední sekundy života.
Možná si to už opravdu přála vše ukončit. Nečinně stála a hleděla, jak se volný prostor kolem ní stále zužuje.
Náhle se vůdce dravé smečky přikrčil do útočné pozice a jeho hladové oči se o něco víc rozzářili do ruda s neutuchajícím zájmem roztrhat její tělo na kousíčky.
Airen jen přivřela svá víčka a zaklonila hlavu s očekáváním její osudné sekundy. Jediné v co doufala, bylo, aby to netrvalo příliš dlouho, a aby to nebolelo.
Náhle zaslechla silné zavrčení. Jen mírně pootevřela své oči, aby pohlédla tváří v tvář smrti v podobě páru krvelačných očí, které se na ni s velkým odrazem od země vrhli.
Poslední co spatřila, byl pohled na to stvoření, které se na ni vrhlo s úmyslem vyrvat její srdce z těla a rozervat ji na kousíčky, kterým by nasytil svou hladovou smečku…

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.

Dodatek autora:: 

Tohle byla další část mé upíří story Wink
Jo no, asi jsem to zas típla v tom nejlepším,,, hihi to se u mě asi nikdy nezmění, ale hrozně se v tom vyžívám, když mohu čtenáře napínat. Wink
Tak co, těšíte se alespoň někdo na další díl?

5
Průměr: 5 (4 hlasy)