Potlačená identita se vrací 03

„Sedm, osm, devět,“ počítal Alex muže, o kterých se domníval, že zřejmě patří k Triádám. Stál na střeše školy, odkud měl výborný výhled na veškeré školní pozemky. Alex pevně stiskl rty. Devět jen v blízkosti školy a dalších patnáct ve škole, dohromady dvacet čtyři na jednoho. Vypadalo to, že Tridady ho už nehodlaly podcenit, jako to udělal Škorpion a tak raději si vzaly za rukojmí celou školu a na tuto misi vyslaly tolik lidí, jako má skoro celá jedna elitní jednotka.
Alex se sesul na zem s unaveným povzdechem a protřel si oči. Už to tu bylo zas. Ta únava, co ho trápila při poslední misi, se vrátila. Tentokrát s většími grády než kdykoli předtím.
„Hej co tu děláš,“ ozvalo se najednou nad Alexem.
Alex vzhlédl. Nad ním se tyčil velmi svalnatý muž středního věku. Alex mu věnoval jen krátký pohled. Oči mu okamžitě ulpěly na jeho pase, kde měl pověšený revolver. To Alexovi stačilo a rozmáchl se aby muže odzbrojil, ten však byl daleko pohotovější než ten muž, kterého předtím Alex postřelil, a uskočil.
„Tak vida, vida, všichni tě hledají a ty se přitom válíš tady,“ pravil posměšně. Alex polkl, tenhle muž nejen že měl dobrý postřeh, ale také alespoň používal mozek, na rozdíl od tamtoho.
Alex však neváhal ani minutu a využil doby, co se muž vytahoval k dalšímu útoku, a měl pravdu. Po prvním odražení jeho úderu nabyl už přílišnou sebedůvěru a už si nedal tak velký pozor jako předtím. Alex vykopl nohu a duchu si blahořečil, že po skončení služby v MI6 neskončil s karate. Teď se mu černý pásek hodil. Srazil muže na zem, a kdyby do toho dal ještě více síly, tak by mu i vyrazil dech. Využil času, který tím dostal, a z pasu vytáhl pistoli. Muž se však rychle vzpamatoval a podrazil Alexi nohy, než vůbec stačil odjistit. Alexovi vyletěla zbraň z ruky a sesypal se na zem. Muž neváhal a vrhl se na něj. Rozmáchl se a vší silou ho udeřil do hlavy. Alex bezmocně hlesl a jeho tělo ho odmítlo poslouchat. Hlava jako by se mu rozkočila na čtyři a vše se mu zamlželo. Úděsná bolest ho uchvátila, až myslel, že ho má samotná smrt. Ucítil, jak se mu po hlavě rozlilo něco teplého a tekutého a na jazyku hořkou pachuť krve, ale muži to evidentně nestačilo. Chytil mu krk a začal ho pomalu dusit.
„Tak a máš po ptákách mladej. Takhle mě nikdo nezjebal už hodně dlouho. Co si o sobě vůbec myslíš? Chtěl jsi mě zastřelit a málem se ti to povedlo, ale teď si v p****i hochu! Teď tě za to rozčtvrtím, ale nejdřív tě vykuchám a pořádně si to užiji!“ křičel muž a stále Alexe škrtil. Alex se znovu pokusil o sebeobranu, ale ta šla bez dechu a s tělem které vás neposlouchá dost těžko. Zoufale lapal po dechu a svět se mu čím dál tím víc mlžil a černal, pod stékáním krve do očí.
Tohle je konec, konec člověka jako jsem já. Mihlo se Alexovi hlavou a šokovalo ho, že toto uvědomění si přijímá s podivným chladem a nezájmem. Jenže to konec nebyl.
Ozvalo se podivné zadunění a muž spadl omráčen na zem. Alex v mlze a v tom, co byl schopen, rozeznal ženskou postavu, která se nyní nad nimi vztyčila.
„Sab,“ špitl, ale bylo to pouhé přání, věděl, že to je nemožné. Sab nebyla taková holka, opustila ho a navíc, co by tu dělala? Ale to víte, po takovémto otřesu se těžko přemýšlí.
„Už jsem pochopila, k čemu je, že jsou ty učebnice tak tlusté, ale promiň, Alexi. Sab nejsem, přesto doufám, že ti má maličkost bude stačit,“ prohlásila ta osoba a přiklekla si k Alexovi.
Alex ji objal, aby se mohl posadit a přitom se usmál. I kdyby ztratil veškerý cit v končetinách, kdyby úplně oslepl a byl od ní vzdálený několik tisíc let, díky takovýmto hláškám by poznal Jane i na konci světa. Nepustil ji, naopak ještě se více opřel.
Točila se mu pořád ještě hlava a bolely ho všechny kosti v těle. Bylo mu zle, tak zle že snad myslel, že vyzvrátí všechny vnitřnosti z těla. Stále měl svět zamlžený a chtělo se mu spát, jen si odpočinout od toho všeho, jenže nesměl spát. Kdyby usnul, nemusel se také už probrat. Na druhou stranu neměl si na co stěžovat, mohlo to celé dopadnout daleko hůř, kdyby Jane nepřišla. Ten kdo na tom teď byl skutku bledě, byl muž co ho napadl. Zdálo se, že na něj takříkajíc dopadla veškerá tíha vědění. Alex se při té obrazné myšlence chabě usmál. To se mu povedlo. Najednou však zkřivil tvář. Ucítil totiž na hlavě něco mokrého a chladného.
Jane namočila vodou ze své láhve na pití jeden ze svých velkých látkových kapesníků a přiložila mu ho na hlavu. Poté vzala další a pokusila se jím mu alespoň trochu očistit tvář. Alex to cítil, stejně tak cítili tlukot jejího srdce, který ho uklidňoval, ale zároveň byl i překvapivě klidný. Jako by se vůbec nic nestalo, jako by bouchání učebnicemi po hlavách Triád bylo na jejím každodenním programu.
„Bylo několik věci…“ začal Alex chroptivě a přerývaně. „Několik věcí, co jsem nechápal…nechápal a nezeptal se.“
„Pšššt,“ utišila ho Jane. „Neměl by ses vysilovat. Ale skutečně několik věcí…několik věcí a já se neptala a přitom jsem udělala větší chybu jak ty. Já, já jsem jen nikdo. Jen holka s trochu jinými zájmy než mají ostatní, která tak akorát dokáže někoho praštit. Kdo jsi však ty Alexi? Proč se tě někdo pokouší zabít, proč si tě volají do ředitelny jiným jménem než se jmenuješ, proč jsou tady? Ne, tohle vše jsou zbytečné otázky, na které jsem se nikdy ptát nechtěla. Ne, odpočiň si a pak mi pověz, co mám udělat.“
„Ne, nic nebudeš dělat, je to příliš nebezpečné,“ zavrtěl nesmlouvavě Alex hlavou. „Je to příliš nebezpečné. Ani nevíš, čeho jsou schopni.“ Alex se pokusil postavit a dokázat tak, že je už v pořádku, cítil se už o mnoho lépe a hlava se mu už vyjasnila, jenže přeci jen zakolísal a musel se znovu o Jane opřít.
„Hlupáku, co chceš v tomhle stavu dělat?“ vyjela na něj Jane. „Možná netuším, čeho jsou schopni, ale myslím, že to jak tě tady přizabili a to, že obsadili celou tuto školu, o něčem vypovídá.“
„Nechci, aby ses ty, Felix nebo kdokoli jiný do toho pletli! Nesmí se vám nic stát, nechci, aby se vám stalo to co mně, nebo ještě hůř.“
„Sám to nedokážeš a ty to víš.“
Jane měla pravdu. Potřeboval, aby se někdo postaral o rukojmí, potřeboval, aby mu někdo kryl záda a věděl, že dokud je v budově tolik rukojmí, MI6, která jistě už přijela na místo je v celku bezbranná. Navíc teď se jeho vyhlídky ještě více zhoršily. Alex zavřel bolestí oči a počítal do deseti. Jak by něco takového mohl udělat jak by mohl Jane a ostatní vystavit něčemu takovému. To že něco takového dělá on sám, na to si již už zvykl, ale proč Jane proč ostatní?
„Dobrá, vypadá to, že nemáme zbytí,“ prohlásil najednou Alex rázně, přesně tak jak si ho jeho pozdější podřízení budou pamatovat. „Zavolal jsem MI6 a určitě už dorazili, bohužel obávám se, že mají teď, dokud je v budově stále ještě tolik rukojmí, svázané ruce, a proto bych potřeboval, abys nepozorovaně co nejvíc lidí odsud vyvedla. Není to tak jednoduché, jak to zní. Profesoři a ani studenti zatím netuší, že se stali rukojmými. Tato situace se nám hodí i nehodí. Když to tak zůstane, bude je daleko těžší přesvědčit, aby odešli a ještě k tomu, aby se plížili, přesto kdybychom jim vysvětlili situaci, nastal by zmatek, a jako kdyby to nestačilo, celou budovu hlídají oni,“ pravil a podíval se přitom na omráčeného muže.
„Neboj, to mi došlo,“ přikývla Jane se zachmuřeným obličejem, „ale co budeš dělat ty?“
„Já se je pokusím mezitím dostatečně zaměstnat, než sem napochoduje MI6.“
„Ty jeden blázne, chceš se jim postavit, když vypadáš takhle?!“
„Řekl jsem, že je zaměstnám nic víc,“ vyštěkl Alex. „Krom toho, už jsem na tom byl daleko hůř. Věř mi,“ dodal hned poté, ale už daleko tišeji, a přitom sklonil pohled na zem, jako by se za to snad styděl. Znovu se pokusil postavit a tentokrát se mu to i povedlo. Přešel k muži, který se ho před chvíli pokusil zabít a prošacoval ho. Sebral mu vysílačku a několik nábojů, co u něho našel. Poté sesbíral obě pistole a chvíli váhal, jednu však nabídl Jane a ta ji bez ostychu přijala. Zkontrolovala hned počet nábojů v ní a zajistila ji.
„Dokážeš s tím veledobře zacházet,“ pravil překvapeně Alex.
„Jo, moji rodiče jsou tak trochu do tohohle fandové a také jsem měla na střední jednoho profesora, který nás asi tak třikrát vzal na střelnici.“
Alex se pousmál, aspoň že tak. Čekal by hodně, ale toto ne. „To je dobře, to je moc dobře, trochu mi ze srdce spadly strach a starost o tebe,“ řekl Alex a hodil Jane vysílačku. „Tohle je vaše důstojnice.“
„Důstojnice?“ nechápavě zamrkala Jane.
„Ano, zkusím od dalších splašit další, a když budu od tebe něco potřebovat, ozvu se, avšak je možné, že nás tím mohou zaslechnout i oni, a tak bude lepší, když se budu ptát jen na přibližný stav věcí a nebudeme se oslovovat jmény.“
„Rozumím, pane, a naprosto vám důvěřuji,“ ušklíbla se Jane a vzala si vysílačku.

„A co bylo dál, Johane, povídej!“ naléhal jsem dál na svého přítele.
„Dál, no to je jasné snad ne, zvláštní agente Brusi. Dál jsme všechny zachránili, zatkli nebo zlikvidovali ty parchanty a to vše bez jediného škrábance.“
„Madam Jane, moc nás ehmm těší,“ křikli jsme s Johanem, vyskočili jsme jako opaření a zasalutovali.
„No, to je moc pěkné. Zdravit výše nadřízené a vyprávět o nich dokážete dokonale, ale to je tak všechno! Že byste se také dali do práce místo toho žvanění!“ okřikla nás Jane.
„Ano madam, provedeme!“ hrklo to ve mně.
„Dělám si srandu, hoši, ve skutečnosti mě postřelili a náš milý velitel utržil téměř smrtelné zranění. Naštěstí jsme to oba přežili, takže vás nyní můžeme oba komandovat.“