SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pozemská válka – 6 – Kola osudu podkluzují

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

Utukk odešel obstarat pár nákupů a já zase obstaral všechny nutné telefonáty. Musel jsem omluvit Cresila a Takeshiho ze školy a sám sebe z práce. Sotva jsem se hýbal a byl jsem pořád unavený. Nejvíc mi však dělal starosti Cassiel, vůbec nebral telefon a padal jsem mu do hlasové schránky. Děcka ještě spala a tak jsem měl chvilku klid a ticho na přemýšlení.
'Takeshi musí být nejvíc unavený.'
Vstoupení do něčí duše je vyčerpávající pro obě strany.

***

Byl to zvláštní pohled. Nekonečná poušť, v jejím objetí stojí obrovský strom a okolo něj svěží tráva. Je tu horko a světlo, žádná voda, a přesto tu je tolik zeleně. Díval jsem se do koruny a naslouchal šustění listů. Někdo v ní byl a skrýval se přede mnou. Roztáhl jsem křídla, vylétl na první velkou větev a pak je opět schoval.
Něco se tam mihlo. Strom sice byl veliký, ale prostor v koruně byl jako úplně jiná dimenze. Veliký prostor mezi větvemi, cesty z větví, otvory ve dřevě z nichž vycházelo fosforeskující světlo a na některých větvích byly vyryté dětské obrázky a poznámky.
Dneska do mě zase šťouchali.
Spolužáci se mi zase smáli.
Někdo mi zničil můj obrázek.
Cítím se divně, nepamatuji si polovinu dne.
Popral jsem se s Velikánem a dostal jsem za to domácí vězení.
Konečně jsem složil Velikána.
Máma s tátou se mi vyhýbají.
Rodiče dostali práci v zahraničí a já zůstávám doma. Nechtějí mě vytrhávat ze známého prostředí.
První den jsem doma sám … ale nejsem smutný, jsem divný?
Větve nesly mnoho takových záznamů, ale já neměl čas, je všechny pročítat. O Takeshiho životě mi však řekly mnohé. Pomalu jsem šel k vrcholku stromu, byť to vypadalo, že jsem spíše na místě. Skrz listy pronikalo sluneční světlo. Připadal jsem si chvílemi jako v zelené jeskyni, než v koruně stromu.

Uchopil jsem jeden list do rukou a popálil se. Listy byly žahavé a ostré. Ocucal jsem si prst a zkusil to znovu. Čím déle jsem však list držel v ruce, tím slabší bolest byla, až jsem v ruce cítil mírné hřejivé teplo.
'Nebezpečný na první dotek, ale vřelý na ten druhý.'
Na mnoha tenkých větvích jsem si všiml lístku na úplně špičce. Další lístky se pak táhly až dobrého metru za ním. Jinde jsem našel listy jednoho typu a mezi ni mi byl jiný list. Stejné listy se od jiného listu odvracely a jedinečný lístek vypadal zvadle.
'Jak kruté … zná podobnou bolest jako já.'
Klikaté větve vystřídaly spletené větve do točitých schodů. Vlnily se jako hadi. Radši jsem se přidržoval jednoduchého zábradlí, neboť jsem měl občas pocit, že snad jdu vzhůru nohama. Nade mnou zářila plocha slunce a tam jsem tušil konec mé cesty. Znovu jsem zahlédl mihotavý pohyb, ale nereagoval jsem na něj. Nechal jsem ho, ať mě pozoruje a sám zhodnotí. Prudké pohyby by ho jen vyděsily.
Vrchol se zdál být na dosah a když jsem ke světlu vztáhl ruku, zavlnilo se jako vodní hladina. Vystoupil jsem tedy několik posledních kroků a ponořil se do vodního světla. Hlavou jsem prorazil hladinu a zahleděl se do modrého slunce. Bylo tmavé, ale vydávalo světle modré světlo. Prozkoumal jsem vodu kolem sebe, ale nic zvláštního na ní nebylo, pokud pominu fakt, že se nejspíše vznášela ve vzduchu.

Zkusmo jsem potopil hlavu, ale pod sebou jsem už neměl strom ale skutečnou vodu. Dva rozdílné světy? Doplaval jsem ke břehu a vylezl na něj. Navzdory vodní mokrosti jsem byl suší než sušené ovoce. Vstoupil jsem do dalšího světa. Znovu tu byla poušť, ale tahle působila útulněji a přátelštěji, možná i díky svému stříbřitému nádechu a spousty malých mraků, které nad zemí vznášely.
Za velikým kamenem se skrývalo dítě.
„Nemusíš se mě bát, já ti neublížím.“ Sedl jsem si na bobek.
Dítě skutečně vykouklo. Jeho tělo bylo ze světla a rozeznal jsem Takeshiho obličej. Byl však víc vyděšený a dětštější.
„Jmenuji se Titivillus, ale klidně mi říkej Titi.“ Natáhl jsem k němu otevřenou dlaň, ale trochu couvl. Mlčel jsem a pozoroval ho. Vypadal slabě a nesměle.
„A jak se jmenuješ ty?“
Pořád mě zpoza kamene sledoval, ale neodpovídal. Bál se mě tolik? Jak ho mohu přesvědčit, že mu nechci ublížit? Zmizel za kamenem a vykoukl z druhé strany. Sedl jsem si na holeně. Pomalu přeběhl k nízkému křoví. Stále si mě prohlížel a já si prohlížel jeho. Ze zad mu rostla malá křidélka. O jeho původu nemohlo být pochyb.
Dostal se mi za záda. Jeho pohled mi do nich vypaloval dvě díry. Pomaloučku jsem roztáhl křídla, abych ho nevyděsil. Velmi opatrně se ke mně přibližoval.
„Máte moc krásná křídla,“ řekl tichým a nesmělým hlasem.
„Tvoje jsou taky moc pěkná.“ Chopil jsem se své šance.

Stáhl ruku a ustoupil.
„Moje nejsou hezká, vůbec nejsou.“
Pomalu jsem se k němu otočil a natáhl k němu ruku. Prošel jsem skrz něj.
„Já nejsem, já nemám být.“
„To není pravda. Kdybys nebyl, nemohl bych s tebou mluvit.“ Obdařil jsem ho povzbuzujícím úsměvem, trošku ho to potěšilo, ale hned posmutněl.
„Přišel jste mě odvést?“
„Přišel jsem tě navštívit.“
„Proč?“
„Protože bych se o tobě rád něco dozvěděl. Moc by mě zajímalo, proč tu třeba jsi, co se stalo a jak dobře si rozumíš s Takeshim.“
Trochu nervózně se zavrtěl. Vyděsil jsem ho těmi otázkami?
„Já … nevím … už jsem se tu probudil.“ Přišel blíž ke studénce a sedl si na její okraj. Přisedl jsem k němu.
„Bude Takeshi v pořádku?“ Ustaraně se na mě podíval a ukázal dolů. Jak jsem předtím pod vodou nic neviděl, teď jsem se díval na vršek stromu. Veliká část větví byla polámaná, utržená a pokroucená a listí úplně seschlé.
„Takeshi je silný chlapec, jistě bude v pořádku.“
„Mohl být silnější, kdyby nebylo mě.“
„Neříkej takové melancholické věci. Takeshi to tak jistě necítí.“ Velmi jemně jsem ho pokáral.

Smutně se usmál.
„Zachránil jsi mu život, když jsi mu půjčil svá křídla.“
Pousmál se o trochu veseleji a kývl hlavou.
„Chtěl jsem mu pomoc.“
Objal kolena a zeptal se:
„Můžu se stát silnější, můžu Takeshimi dát svoji sílu?“
„Dokud máš pevnou vůli, jistě budeš silnější.“
Položil na semknutá kolena bradu a díval se do pouště. Pak se posadil a položil na hladinu ruku. Nerozvlnila se, ale z jeho ruky vycházely jemné proužky světla. Vlnily se až k poškozené části stromu. Zeleně fosforeskoval a postupně se uzdravoval.
„To je úžasné!“ Své nadšení jsem nijak nehrál.
Slabě, ale šťastně se zasmál.
„Jeden z mála způsobů, jak mu můžu pomoci.“
Zadíval se na modré slunce.
„Pamatuji si … hlas … mluvil na mě … bylo nás víc … zněl rozhořčeně … byly tam další … vzali mě … a ostatní … někam nás nesli … bál jsem se … tma … cítil jsem silný vítr … spoustu ostatních to vzalo pryč … rozdrtil je … roztrhal …
Strašně jsem se bál … všichni mizeli … pořád jsem padal … pořád … pořád … nemohl jsem to vydržet … chtěl jsem pryč … daleko … pryč … pak byla zase tma … bylo mi ale teplo … spal jsem … probudil jsem se a byl tady … “
Otočil ke mně hlavu a já ho pohladil po světelných vlasech, byť jsem se jich nemohl nedotknout.
„Moc si mi pomohl.“
Usmál se, ale stopy smutku to nezahnalo.

***

Otevřel jsem oči a zatnul pěsti. Nikdy by mě nenapadlo, že andělé budou používat takové praktiky. Vyhazovat ze svých líhní nenarozené anděli proto, že jsou slabší?! Čekal bych to u démonů, ale u andělů … ? Zaskřípal jsem zuby.
'Jak to můžou dělat bezbranným dětem?!'
V hlavě jsem viděl rozzářené tváře svých malých svěřenců, kdyby se jich někdo pokusil dotknout … ! Zatřásl jsem hlavou a zvedl se.

*** Azrael

Ráno jsem dorazil do daného města a už cestou sem jsem cítil divnou energii. Kamuel se mi však se žádnou zprávou ještě neozval, tak jsem to zatím nechal být. Zastavil jsem se u místa nehody, kde byla ta zamaskovaná mrtvola. Nic zvláštního jsem tu nenašel, vlastně mě to ani nepřekvapuje. Vynikal jsem zásadně silou, ne mozkem.
Ve vzduchu něco však smrdělo. Šel jsem za pachem a dostal se do staré části města, mé oblíbené části města. Cesta mě zavedla až do kanálu, mé nejméně oblíbené městské části. Zazvonil mi mobil.
„Nazdar, Kame, nějaké novinky?“
„Pár jich pro tebe mám a vidím, že ji úspěšně stopuješ.“ Upravil si mikrofon a zahleděl na několik rozsvícených monitorů.
„To mě těší, nerad bych zjistil, že se sem táhnu kvůli shnilý pizze. … Brrr … Kdo tu zapnul mrazák?“
„To znamená, že jsi na místě.“
„Skvělý a cos zjistil?“
„Že ten šestikřídlý anděl je mnohem nebezpečnější, než se na první pohled zdálo. … Možná ještě víc než Cassiel.“

Potěšeně jsem se zasmál.
„K němu se ani nepřiblížíš!“
„Nač ten ledový tón? Jsi horší než Seřík.“
„To mě velmi ranilo, mistře Azraeli.“
„Se-se-seři! Ty seš tam taky?“ Přejel mi ještě větší mráz po zádech.
Serafiel, vůdce serafínů, si urovnal dlouhou róbu se světle šedivým zdobením a přejel si rukou po ofině šedivých vlasů.
„Ano, jsem tu osobně v celé své kráse i s malými brýlemi na nose a máme před sebou veliký problém, tak bych ocenil, kdyby jste se stranil svým vtípkům.“
„Ah.“
„Mistře Kamueli.“ Pokynul mu hlavou a on pokýval hlavou v odpověď.
„Podle dostupných informací tam kolem páté hodiny odpolední došlo k boji. Zúčastněnými byl nekromatický pes a černý serafín. Serafín zvítězil a v témže okamžiku otevřel volný průchod svým schopnostem. Na scénu se nám pak dostavil lovec a na něm serafín znovu předvedl své síly, takže jsem měl tentokrát čistá data.“
„Asi mi něco ušlo, ale … co jsi tedy viděl poprvé, když jsi ty data získal až pak?“ poškrábal jsem se na boku brady.
„To je na té síle tak nebezpečné. Nevyužívá ani démonickou ani andělskou sílu, dokonce ani duševní sílu, která je u lidí.“

„A jak jsi ho tedy našel?“ Opřel jsem se rukou o slizkou stěnu, ale rychle jsem ji stáhl zpátky.
„Protože se mu po jejím použití úplně zbláznila ta démonická. Zářil jak lampa v naprosté tmě. Mohu předpokládat, že tu sílu použil poprvé a neumí ji dost dobře ovládat.“
„A pokud ji ovládne … “ i já občas umím použít mozek „bude otravnější než beranidlo v zadku. … Ah, promiň, Seři … tedy Serafieli.“
„Myslím, že v tomto okamžiku s vámi budu vzácně souhlasit. Pokud s ním nebude něco rychle učiněno, bude horším soupeřem než Cassiel.“ Založil ruce za záda a zahleděl se na Kamuelovy obrazovky.
„Takže se k němu mistře Azraeli ani nepřibližujte. Obávám se, že vím, jakou sílou vládne.“
„Radši to řekni dřív, než nebudu moct zvednout telefon.“
„Požírač duší.“
Na telefonní lince zavládlo mrazivé ticho.
„Kdybych tě, Seři, neznal, řekl bych, ať přestaneš blbnout.“ Sedl jsem si na okraj kanálu.
Kamuel se hryzal do palce.
„Ocením, pokud se o tom nikde nebudeš šířit.“
„Magie, která není magií. Využívá nicotu a pohltí vše, čeho se dotkne. Síla, která dokáže vyrvat duši ze živého těla,“ zamumlal tiše Kamuel.

Mezi všemi opět zavládlo ticho.
„Takže ten lovec … ?“ rozhlédl jsem se kolem.
„Ukradl mu jen polovinu duše, ta druhá je stále v něm.“ Kamuel ťukal do klávesnice a přiblížil si jeho polohu.
„Jeho tělo normálně funguje, ale jeho duševní energie je značně oslabená. Jestli se však něco brzo nestane, jeho jagan pozře ten zbytek.“
„Mezi lidmi ještě existuje jagan?“ Vyskočil jsem na nohy a radši se dal do chůze. Jestli se to bude ještě chvíli stupňovat, proskočím zdí. Musím ze sebe tu energii, aspoň částečně dostat.
Do diskuze se zase zapojil Serafiel: „Můžeme si být jisti, že v současné době existuje pouze jediný nositel jaganu. Mistr Kamuel ho velmi pozorně sleduje, jistě černého serafína vyhledá a pak snad získáme možnost ho zajmout.“
„Cože, Kam neví, kde je?“
„Nevím. … Nevím!“ Pěstmi udeřil do opěrek křesla. Vyskočil z něj a rychle přecházel po místnosti.
„Se všemi znalostmi a technologií, kterou mám k dispozici, nedokážu najít hrstku kriminálníků! Ani nevíš, jak mě to s**e!! Je to jako kdyby se mi smáli do obličeje!“ Kopl do stěny.

„Klid, Kame, my dva si taky ze Seříka utahujeme a smějeme se mu … i když jen do zad a taky z toho nešílí. … … Eh, Se... rafieli, jsi tam ještě?“
„Ano, jsem a ještě to nějakou dobu plánuji.“
„Ah … Je od tebe milé, že se zdržíš.“ Vylezl jsem z kanálu, oprášil se a šel dál.
„Mistře Kamueli, přesuňme se teď k druhému bodu.“
„Bože, neříkejte mi, že je tu ještě něco horšího.“
„Neboj, Azi, minimálně je to něco, s čím by sis měl umět poradit.“
Kamuel skočil do křesla, protáhl si prsty a zavřel a otevřel holografická okna.
„Krátce na to se v jiné oblasti objevila podivná anomálie.“
„Nejsou snad všechny anomálie divné?“
„Tahle je ještě divnější.“
„Bezva.“
Kamuel mě chvilku navigoval, až jsem se dostal do obyčejné ulice. Po silnici jezdila auta, lidé přecházeli přes přechod a elektřina nijak divně nevynechávala.
„Jsem tady, nikde nic nevidím.“

„Taky nemůžeš, anomálie dávno zmizela.“
„Tak proč jsi mě sem posílal?“ Rozvalil jsem se na lavičku u autobusové zastávky.
„Pořád bys ale měl něco cítit ve vzduchu.“
Začmuchal jsem.
„Hamburger s … anděl … ?“ Svůj vtip jsem nedokončil.
„Přesně tak. Anděl … a co víc … nenarozený.“
„Hej, hej, hej! Zpomal jo?! Nenarozený?! To si už fakt děláš srandu!“
„Mistře Azraeli, vzpomínáte na ten případ před sedmnácti lety?“
„Sedmnáct … Ten případ se zahradou?“
„Ano, přesně ten. Jistý cherubín měl velmi specifickou představu o dobrých vojácích a všechny ostatní anděli vyhazoval do Mezisvěta, kde se jejich křehká spirituální těla rozpadla. Tehdy se nám podařilo jeho tým zajmout a cherubína potrestat, ale nedokázali jsem zachránit všechny anděli určené k likvidaci.“
„Ale … ?“
„Azi, já vím, co mi moje data říkají a ta mi řekla, že jeden z těch andělů zázračně přežil a uhnízdil se v lidském těle.“ Kamuel vyvolal graf s rozeskákanou a nesymetrickou sínusovkou.
„A víš v kom?“
„Za chvilku budu mít přesná data, ale teď zpátky k té anomálii. Ta andělská energie totiž proudila z pokroucené dimenze.“
„Mám zapotřebí se ještě víc vzrušovat?“ Začínal jsem být unavený.

„Pokroucená dimenze patří k démonickému umění, není to však snadné a není to schopnost, kterou se lze naučit. Démon se s ní už musí narodit.“ Dodal menší výklad Serafiel a pokračoval:
„Je to dosti riskantní, pokud její stvořitel v jejích útrobách zemře, nebo nad ní ztratí kontrolu, je jí pohlcen. Vítězové jsou pak zpátky vráceni do původního světa. Stvořiteli to však dává možnost zabít svůj cíl, aniž by byl vnějším světem detekován, pokud je dost šikovný a nezemře.“
„Takže mu to ten andělský prcek rozladil?“
„Ano, nenarození andělé jsou z čiré energie, jakmile získají tělesnou schránku, je tato energie filtrována a tedy pozměněna. S takhle čistou formou energie žádná magie nikdy nepočítala a z praktického hlediska je to nemožné.“ Kamuel rozhodil rukama.
„Takže to shrňme.“ Zaklonil jsem hlavu.
„Černý serafín je požírač duší a nenarozený anděl se zabydlel v lidském těle, souhlasí?“
„Bez všech dodatků je to přesně tak,“ potvrdil Serafiel.
„Tak a teď mi řekněte nějakou dobrou zprávu.“
Kamuel se zadíval na Serafiela, který ji rád poskytl.
„Vzhledem k napnuté situaci nebudu po vás chtít, abyste studoval společenský kodex Serafínů, mistře Azraeli.“
Zasmál jsem se skrz zuby.
„Jo, to je dobrá zpráva, moc dobrá.“
„Dobře, Azi, budu dál monitorovat město a když tak ti dám hned vědět.“
„Fajn.“ zavěsil jsem a znovu se rozvalil na lavičce.
'Tohle budou perné dny … '

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

Vznášel jsem se v mlze. Přede mnou se rýsoval obrovský stín. Byla to postava? Socha? Budova? Nevěděl jsem. Ohlédl jsem se za sebe, znovu jsem ten stín viděl. Byl všude kolem mě. Stíny nabývaly mnoha podob. Obludných soch, soch překrásný lidí a tvorů, hrubých kamenů, stromů a trávy, vystydlé lávy a mnoha schodů.
„Čtyři kameny … “

„Čtyři existence … “

„Jeden klíč … “

„Jeden osud … “

V kapse kalhot jsem ucítil něco studeného a koutkem oka jsem zahlédl vysokou modrou postavu.

„Staré kořeny … budou znovu zasazeny … “

Začal jsem prudce padat dolů a celý svět se roztočil.

Zatínal jsem nehty do opěrek křesla. Byl jsem zpocený a Utuuk mi stál po boku.
„Hej, jsi v pohodě? Vypadal jsi, že máš noční můru.“
„A-ano, něco takového. Byl to strašný sen.“ Pomalu jsem se zvedl a všiml si, že je najednou skoro jedna hodina.
„Jak dlouho jsem spal?“
„To nevadí, hlavně si odpočiň. Já taky umím vařit.“
Přešel jsem do kuchyně a zahleděl se na plamínek. Vzal jsem ho do dlaní a cítil hlubokou nenávist.
„Tak takhle vypadají duše?“ Nervózně si ho prohlížel.
„Půjdu mu ji vrátit.“
„Blázníš? Vždyť tě zabije!“
„Jak je na tom Cresil a Takeshi?“
„Probudili se, najedli se a zase spí.“
„Pokud by se skrz moji bariéru ten černý anděl dostal, kdo je bude chránit?“
„Ale … “
„Neboj, Utukku, část síly se mi vrátila a jsem si jistý, že najdeme určité porozumění.“

*** Kamuel

„Co je tohle?“ Vyklopil jsem do sebe zbytek kafe a nahnul se nad obrazovku. Druhá polovina lovcovi duše se dala do pohybu.
„To je ten černý serafín!“
Vytočil jsem Aziho číslo.
„Kód 752XD36ACC – Pohyblivý cíl.“
Po chvíli tichého ťukání do klávesnice se ozval Az: „Mám to. Jsem dvacet kilometrů daleko.“
„Drž si patřičný osud, já se napojím na lidský satelit a budu ho sledovat skrz něj.“
Dostat se do lidské technologie nebyl zas tak veliký problém.
„Ke kontaktu s lovcem dojde zhruba za patnáct minut.“
„Jasný!“

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

Cítil jsem, že se k lovci blížím a on se blížil ke mně. Zamířil jsem do parku, kde snad budeme mít trochu klid. Sedl jsem si na lavičku a čekal. Plamínek v ruce nemohl nikdo z normálních lidí vidět, přesto jsem ho prsty zakrýval. Sedl si na druhý okraj lavičky.
„Jak se cítíte?“
„Jak se lze cítit, když má člověk ukradenou polovinu duše?“
„Omlouvám se, ale neměl jsem jinou možnost. Ani jsem netušil, že je něco takového možné.“
„Neznáš vlastní sílu?“
„Znám ji už dlouho, ale … netušil jsem, že někdy něco takového dokáže. Nepřemýšlel jsem o tom. Myslel jsem si, že je to prostě jiný způsob vidění světa kolem mě.“
Zavřel jsem oči a zahleděl se na jeho polovinu plamene. Přiblížil jsem se a přiložil druhou polovinu. Plamínek poskočil a připojil se. Vyšlehl jako silnější plamen, ale pak se hned uklidnil. Chvilku jsem ho pozoroval, ale nic dalšího se nestalo. Otevřel jsem oči a plamínek už na ruce nebyl. Třásla se mi a znovu jsem cítil únavu.
„A jak se cítíte teď?“

*** Azrael

Plížil jsem se mezi stromy a když jsem byl blízko nich, udělal jsem menší hluk. Otočili ke mně hlavu, ale já si prostě zívl a svalil se pod strom. Nejméně nápadné věci jsou ty, o kterých víte. Natahoval jsem uši, abych slyšel.

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

„Cítím se lépe, dost na to, abych ti teď ustřelil hlavu.“
„Hmm … Takže napojení duše není tak bolestivé jako její rozdělení. Aspoň pro vás.“
„Čekal jsem nějaké záludné podmínky.“
„Nikdy jsem žádné neměl. Jen jsem to chtěl řešit slovy a ne násilím.“
„Jsi divný, ze všech nadpřirozených bytostí jsi ten nejdivnější tvor, jakého jsem zatím potkal.“
„Budu to brát jako kompliment.“
Zvedl se.
„Nemysli si, že to tímhle končí.“
„Ohlaste se ale, prosím, dopředu, udělám vám u stolu místo.“
Uchechtl se.
„Na domácí večeři mají lákat ženský a ne chlapi.“ a odešel.
Seděl jsem ještě na lavičce a pozoroval přírodu. Zavřel jsem oči a znovu se procházel mezi plameny.
'Jaký plamen mají ti černí andělé?'

*** Kamuel

Opřel jsem se do křesla u unaveně oddechoval. Konečně. Konečně jsem našel jejich skrýš. Ať tu bariéru udělal kdokoliv, byl to génius. Dostat se pod její ochranu byl opravdu nadandělský úkon.
„Určitě ji udělal ten černý serafín. Jako požírač duší musí umět jemně manipulovat s energií.“
Sken skončil a ukázal mi grafy. V domě bylo pět energií. Dvě program vyhodnotil jako Cresila a Utukka. Třetí neodkázal identifikovat, čtvrtá byla jasně démonického rázu, ale neměla přiřazenou složku a poslední …
„Nenarozený anděl.“
Graf nesl jen slovo Error.
„Jak ten člověk s tím může žít? Je to příliš čistá energie. Je to jako jed.“

*** Azrael

Převalil jsem se a pootevřel oko. Černý serafín měl zavřené oči.
'Co to dělá?'
Tuhle čekačku jsem fakt nesnášel, ale stál jsem proti sakra nebezpečnému soupeři a pak i já musím držet hlavu v chladu. Někdo k němu přicházel. Měl na sobě světlý oblek, lehce růžovou košili a tmavší kravatu ve staré růžové.
„Bráško … “ řekl, když se u něj zastavil.
Serafín vyskočil na nohy a nevěřícně si ho prohlížel. Dal si špičky prstů před rty a řekl:
„Rů… žová… “
„To je všechno, co řekneš?! Čekal jsem trošku víc. Tvůj brácha se po tolika letech vrátí. Čekaj jsem něco víc … telenovelského,“ řekl uraženě.
Objal ho.
„Vítej zpátky.“
„Jsem doma,“ a objetí oplatil.
Pustili se a serafín řekl: „Nějak jsi vyrostl.“
„Dá se to tak říct.“
„Nevím, zda jsi přišel v pravou chvíli, nebo ne, ale … “ Ve zkratce se mu zmínil o posledních událostech.
'Černý anděl? Takeshi Tsukino … '

„Eh … ?“ Serafín překvapeně sáhl do kapsy a vytáhl zelený kámen.
„Jak se mi tam dostal … ?“
„Ty ho máš taky?“ Z kapsy vyndal modrý kámen.
Chvíli na sebe překvapeně hleděli. Kdybych mohl, natáhl bych víc krk, ale to bylo příliš riskantní.
„Myslím si, že bude lepší si o tom promluvit na bezpečnějším místě,“ navrhl černý serafín.
Počkal jsem, až budou dál a pak volal Kama.
„Hej, sleduješ je, doufám.“
„Vidím je jasně a čistě.“
„A už o nich něco víš?“ Zvedl jsem se a sedl si do tureckého sedu.
„Jo. Konečně jsem získal potřebné informace. Takže ten černý serafín … Jmenuje se Titivillus a sloužil dřív u démona Kasdeyi. Měl být slepý, ale asi to nebude tak žhavé. Kolují zvěsti, že je to hybridní anděl a démon, to by vysvětlovalo ty křídla a vlasy.“
„Není to však prakticky nemožné?“ Koupil jsem si u stánku párek v rohlíku.
„Mělo by být, ale s vědou a magií se občas dají dělat divy.“
Mlask, křup.
„Ten druhý chlapík je Ornias, nedávno se přesunul do lidského světa. Měli by to být bratři-dvojčata.“
„Dvojčata?“

„Hmm … přesně tak, podle jeho energetického grafu to vypadá, že pořádně zesílil. Bude dobré se před ním mít na pozoru.“
Zmáčkl jsem papírový ubrousek a hodil ho do koše.
„Taky sebou přivedl jednu králičí potvoru. Vypadá sice jinak než ten albín, ale to myslím veliký rozdíl v síle neudělá.“
„Jo a ten kluk s andělem, by se měl jmenovat Takeshi Tsukino, tak ho taky prověř.“
„Díky, už na tom pracuji.“
„Dobře, budu čekat byť hodně nerad na další informace a rozkazy. A až dá Seřík příkaz k útoku, ať jsem první, kdo to bude vědět.“ S tím jsem ukončil hovor a šel k jejich skrýši. Projdu se kolem a prozkoumám terén.

*** Ryo

Zamžoural jsem očima a zahleděl se na zatraceně povědomé zatažené okno. Dvakrát jsem mrkl, než jsem se prudce posadil a uvědomil si, kde to jsem. Zvedal se mi znovu žaludek, ale to mohlo být i z nedostatku jídla na trávení. Celou dobu jsem žmoulal polštář, až vypadal jak měkké přesýpací hodiny. Podíval jsem se na hodiny. Ukazovaly něco málo po druhé hodině odpoledne. Dvanáct hodin od mého zbabělého útěku.
'Co asi dělá Daichi? Doufám, že Hamasakiho zranění jsou už v lepším stavu. Snad to nebylo nic vážného.'
Koutkem oka jsem zahlédl kameru. Od prvního pokusu o sebevraždu jich tu bylo nainstalováno pět. Dvě byly dokonce i v koupelně, tam jsem to zkoušel poprvé a zámek tam už také není. Tohle je vězení, které vězně nespoutává řetězy, ale jejich vlastním strachem.
„Jak se můj oblíbený synek vyspal?“ zeptal se mě otec, který vstoupil, aniž by zaklepal. Proč by to také dělal? Jeho otázku jsem ignoroval a nasadil kamennou tvář.

„Vidím, že se tvé chování od tvého odchodu zhoršilo. Nemusíš se však bát, zase se všemu naučíš.“ Zapálil si doutník, který jsem nenáviděl a vyfoukl tmavý kouř.
„A já vidím, že tě to kouření ještě nezabilo, jaká škoda.“ Vrazil mi facku, ale nic, co bych nečekal a nic, co bych neznal.
„Jsi opravdový rebel. Takhle mi oplácíš moji laskavost?“
Uchechtl jsem se.
„Sklidit můžeš jen to, co jsi zasel.“
Napřáhl se, ale facku mi nedal. Zatnul ruku v pěst.
„Mám dobrou zprávu. Schůzka se posunula o několik hodin dopředu, takže v pět vyrážíme. Do té doby se připrav.“ Při odchodu práskl dveřmi.

*** Cassiel (Daichi)

Do spánku pronikalo povědomé zvonění. Chtěl jsem ho umlčet, ale nikde po ruce jsem neměl palcát. Tak to budu muset zvednout. Naslepo jsem zašátral rukou.
„Zíííív … Cestovní kancelář Žhavé peklo, jednosměrné jízdenky prodáváme s velikou množstevní slevou.“
„Cassieli, jsi v pořádku? Volám ti už od rána!“ To byl Titi.
„Od rána … a-a-a-ah … Teď jsem se vzbudil.“ Protřel jsem si oči a snažil se postavit, ale z křesla jsem byl neuvěřitelně ztuhlý.
„Kolik je teď hodin?“
„Co je to za blbou otázku? … “ Koukl jsem na nástěnné hodiny v pokoji.
„Vždyť jsou dvě v noci.“
„Jsou dvě odpoledne, Cassieli.“
Najednou jsem se probudil a vytáhl stažené rolety. Do očí mě praštilo sluníčko.
„k***a! Jak jsem mohl tak dlouho spát?!“
Očima jsem přejížděl pokoj.
„Prosím tě, řekni mi, že jsi dneska viděl Rya.“ Cítil jsem velmi nepříjemný pocit v žaludku.
„Ne.“
Kopl jsem do stěny.
„Takže utekl?“ zeptal se Titi.
„Vypadá to tak, pořád ho žralo, že po něm půjdou. Bál se, že nás do toho zatáhne.“
„Pokusím se ho najít.“
„Dobře.“

***

„Titi!“ řekl jsem ve dveřích a pak se v obývacím pokoji zarazil.
„Růžová?“
„To je všechno, co každý řekne? Růžová? A co třeba 'Ty ještě žiješ? … Bezva, tobě dlužím kopanec do pozadí!'. Vždyť je tolik možností!“ rozčiloval se Ornias, který si to musel už několikrát vyslechnout.
„Fajn … no, že jdeš. Už jsem si říkal, že se někde rozkládáš ve škarpě.“
„Takovou radost ti neudělám.“
Titivillus seděl na pohovce a soustředil se. Ve městě byl milión lidí a on hledal jediného člověka s plamenem, který navíc pořádně neznal.
„Nějaký pokrok?“
Ornias jen zakroutil hlavou.
„Takhle se už soustředí půl hodiny.“
Jinými slovy od té chvíle, co jsem položil telefon, neustále hledá. Do pokoje nakoukl Cresil a jeho kamarád. Letmo jsme se pozdravili.

*** Ryo

Do odjezdu zbývalo něco přes tři čtvrtě hodiny. Už jsem byl dávno oblečený a neměl do čeho píchnout. Do pokoje znovu vešel můj otec a měl dobrou náladu. Jeho pozdrav jsem znovu ignoroval.
„Přinesl jsem ti fotky, chceš se podívat?“
Ignoroval jsem ho. Sedl si k malému stolku a vytáhl je.
„Tenhle chlapík je obzvlášť krásný. Udivuje mě, že jsem si ho ještě nevšiml. Strašně dobře to umí s dětmi.“
'Dětmi?'
„A ty bílé vlasy … naprostý unikát. Jeho úsměv je úžasný, jakýpak musí být jeho křik?“
Vytrhl jsem mu fotku z rukou a uviděl na ní rozzářenou tvář Hamasakiho v dětském obklíčení.
„Nech je na pokoji! Přišel jsem, tak jak jsi chtěl! Už se jich to nijak netýká!“
„Ale já neřekl, že si jich přestanu všímat, ale že je nepotká žádná nehoda, že?“
Vzteky jsem zatnul pěsti. Na stole ležely fotky Daichiho, Fukuie, Yuudaie a toho malého kluka.
„Byla by jich vážně škoda.“
„Udělám cokoliv … tak je nech být. Netahej je do tohohle světa.“
„Jak říkáš, ale vše záleží jen na tobě.“ Jeho gesto mohlo být skoro i milé, kdyby v něm nebylo tolik sadistické radosti. „Za deset minut tě očekávám dole, máme před sebou hodně příprav.“
Počkal jsem, až za sebou zavře a vzal fotky. Hamasakiho jsem narovnal a všechny si je prohlédl. Znal jsem je chvilku, ale … cítil jsem se tam jako doma.

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

„Ah!“ Trhl jsem sebou.
„Máš ho?“ Cassi sebou trhl ještě víc.
„A-Ano, myslím, že ano. … Cítím hodně podobný smutek a depresi, jako když sem přišel, jen je o hodně silnější. Cítím i strach.“
„Kde je?“
„Hýbe se … rychle … možná v autě … Počkej, až se zastaví … “
Šedivý plamínek, který se pomalu mihotal určitě patřil Ryovi. Pokud je v jejich rukou, budou jeho negativní emoce velmi silné. Moje hledání to tedy velmi zkrátilo a zúžilo okruh možností. Ryo se občas zastavil a pak zase pomalu posunul. Využil jsem druhou část své schopnosti a vykreslil kolem plamene blízké okolí.

Cítil jsem okolo další plameny. Jeden byl obzvlášť šťastný a další byly skoro normální. Auto zabočilo do luxusní části města. Konečně se zastavilo v ulici se zadním vchodem do velikého klubu.
„Dea … Death Angel … Tak se to místo jmenuje.“ Uchopil jsem hlavu do dlaní, protože mě bolela. Nikdy předtím jsem nikoho tak dlouho nesledoval a nehledal.
„Ten klub znám!“ vykřikl Utukk.
„Je to ráj pro všechny různé perverzáky, pokud na to mají dost peněz. Hlavní příjmy tvoří noblesní noční klub a prostituce, kterou však mají městem schválenou. Párkrát do měsíce se tam však podle zvěstí scházejí ti největší parchanti z města, a rozhodně tam nehrají bridž.
Prý tam provozují to nejtvrdší S&M jaké existuje a všechno si nahrávají a pak prodávají na černém trhu.“

„Cože?!“
„Cassi, počkej!“ vykřikl Cresil.
„Vím, kde to je. Svého času mě tam chtěli naverbovat!“
Zvedl jsem se a vyběhl na ulici.
„Bráško, kam jdeš?“
„Jestli ho nezastavím, nastanou tam krvavá jatka.“

*** Azrael

Netušil jsem, že se za chvilku strhne taková mela. Nejdřív ze dveří vyletěl Cassiel a pak Titivillus. Nevěděl jsem, co se děje, ale na druhou stranu to byla dobrá příležitost zaútočit. Dvě nejhorší osiny v zadku byly pryč. Utukk mi starosti nedělal, jen Ornias mohl být obstojná překážka a taky jsem toho čekání měl už plné zuby.
Něco vrčelo. Otočil jsem se a viděl pruhovaného králíka s netopýřími křídly a malými růžky.
„Jestli nechceš zjisti, jak moc dobře umí hlodat, radím ti, abys vylezl ze stínů.“
Uchechtl jsem se a dal si ruce do kapes. Přešel jsem silnici a zastavil se u branky do jejich domku.
„Nazdar sousedi.“ Jak jsem tušil. Ornias byl jediný, kdo si mě všiml.
„Kdo jsi a co tu chceš?“
„Jen se tu procházím. Trochu čerstvého vzduchu, možná hamburger … “
U boku se mi objevil Ornias se složeným tesenem u mého hrdla.
„Dobře, dobře … Serafín Azrael.“
„Cože?!“ vykřikl Utukk.
„Serafín? … Nevypadá na to ale moc blbě?“ dodal Cresil.
Ach, ta dětská logika.
„Hele, prcku, já jsem Serafín. Mojí specialitou je hrubá síla, ne pěkný ksicht.“
Ornias odskočil a přistál do poloviny cesty k vrátkům.
„Co tu chceš?“

„No … Jsem tu čistě na pozorovací misi, ale jelikož jsem prozrazen, budu vás muset asi všechny zmlátit a vzít do nebe. Kamuel pro vás už bude mít spoustu otázek, hlavně pro toho černého serafína … Titivillus, že?
On udělal tu bariéru kolem domu, co? Kamík šílel z toho, že vás pořád nemůže najít, on je totiž expert přes informace a hledání, takže ho to dost žralo. Teď už vás má v hledáčku, takže útěk vás zachrání jen na omezenou dobu.“

„To od nás očekáváš, že se vzdáme?“
„Ale vůbec ne!“ Spokojeně jsem zamnul rukama.
„Naopak doufám, že budete řádně vzdorovití.“
Ornias se rozkročil.
„Uargh!“
„Co to bylo?!“
Všichni se otočili k domu.

„Takeshi!“ křičel Cresil a cloumal s ním.
Kůže mu zářila a svíjel se v křeči.
„Co je s ním?“
„Úplně hoří!“
„Tak to je ten kluk s tím nenarozeným andělem?“ Zíral jsem jim přes ramena.
Utukk najednou vyskočil na nohy a zakřičel:
„Kdo vám dovolil vstoupit a navíc v botách?!“
„Tebe zajímá jen tohle?“
„Musíme něco udělat! Takeshi … !“
„Ten výbuch jeho andělské síly musel spustit opožděnou řetězovou reakci.“
„Jakou reakci?“ Ornias mě chytil za límec.
„Všechna ta nashromážděná energie se snaží dostat ven. Jenže to jde moc rychle a pokud to překročí kritickou hodnotu … celá jeho existence se rozpadne.“
„Jak se to dá zastavit?“
„Nadbytečná energie se musí odčerpat, ale to zvládneme jen my v nebi. Ten kluk navíc nemá moc času. Jeho tělo vydrží maximálně dvacet minut a pak už bude na vše pozdě.“
Pustil můj límec.
Tohle bylo špatné.

*** Cassiel (Daichi)

„Ryo!“ vyrazil jsem plechové dveře jako nic. Za nimi stálo deset chlapů, kterým v úžasu vypadly cigarety z úst. Nečekal jsem, až se dostaví s obligátními otázkami. Kosil jsem jednoho za druhým a na nic se neptal.
„k***a, co je to-?“ vyrazil jsem mu zuby, stejně mu páchlo z huby.
Dva na mě vytáhly kovové trubky, jak staromódní. Je sice pravda, že poslat je k zemi kopanci je též staromódní, ale pořád to má své klasické kouzlo. Ocelovou trubku jsem si půjčil bez sepsání výpůjční smlouvy a vzduchem začalo létat víc červeně. Během chvilky byl klid a volný vstup do dalšího levelu přímo přede mnou. No, odmítněte takové pozvání.
Dveře jsem se zaskřípáním vyrazil jedním blbcem, co zapomněl ležet. Tentokrát jsem se zarazil já a nebylo to ani kvůli špičkovému kamerovému vybavení v místnosti, ani kvůli sakra silnému parfému, ale kvůli Ryovi. Visel v řetězech nasoukán do těsného koženého oblečku s extra látkou v rozkroku a oči měl zavázané černým šátkem.
Rukavice, vysoké botky, pásky, cvočky – tohle bych si na cosplay fakt nevzal. Místní obludy už byly víc připravené, ale já byl víc rozzuřený – k jejich smůle.

„Daichi … ?“ zašeptal tiše. Bolest, smutek, zoufalství a kapka naděje. Tenhle koktej nenávidím. Ocelová tyč si našla cíl na mozku prvního pitomce. Ti další hned brzo následovali a dokonce mi poskytli i hudební doprovod. Bylo to řádně falešné, ale co bych měl čekat od amatérů, ne? Padlo i několik výstřelů, ale na moji smrt to fakt nestačilo. Akorát mi to zašpinilo oblečení. Litoval jsem jen toho, že tu teď není Titi, ten by jim dal pořádnou přednášku o údržbě oblečení.
Budu ho muset zastoupit, ale na jeho eleganci prostě pořád nemám. Tak si matně vzpomínám, že mi vlastně byl v patách, než jsem se dal do zběsilého trysku. Jen co to tu uklidím, tak mu zavolám, kde je, ať se sem zbytečně netáhne. V tom všem řevu jsem poznával Ryův hlas, který mě pořád volal a pak, když bylo trochu ticho, jsem zaslechl úpěnlivé prošení tlustého chlapíka v šedivém obleku.
Krčil se v rohu a vykřikoval něco o dohodě, penězích, lidském řešení a tak. To se mi líbilo. Lidská řešení jsou bezva, hlavně když obsahují spoustu krve a mučení. Nedávno jsem o historii vězení četl knížku a bylo to opravdu inspirující. Nohou jsem zavadil o kabel ke kameře. Mířila přímo na Rya. Popadl jsem ji a mlátil s ní o zem a stěnu, dokud z ní nezůstalo jen pár prskajících obvodů. Ten samý osud potkal i zbytek její party.

„Íííík! Kdo jste?! Můžeme se domluvit!!“ Muž řval a nejspíš ani nevěděl, že mu moknou a hnědnou kalhoty. Postavil jsem se před něj a nakrčil nos.
„Kdo jsem?“ ošklivě jsem se usmál „Víš … ani nevíš, jak moc mě těší, že ses zeptal.“
Procvičil jsem si pěsti.
„Speciálně pro dnešek. Speciálně pro tebe. Budu tvůj osobní anděl smrti.“
Anděl smrti … už jen ten zvuk těch slov mě nažhaví. Jelikož jsem zbytek party tak nějak odflákl, věnoval jsem mu speciální zvýšenou péči, ani nejlepší nemocnice, by se o něj tak dobře nestarala. Jeho řev doprovázel řinkot řetězů, jak se z nich Ryu snažil dostat. Pořád volal mé jméno, ale já ho sotva slyšel. Byl jsem příliš zaměstnán lámáním jeho kostí. Nakonec jsem jeho hlas uslyšel.
Byl plný paniky a strachu. Nechal jsem muže mužem a postavil se. Při jeho boji s řetězy si poranil zápěstí a krvácel. Země se dotýkal špičkami a klátil se sem a tam. Do jedné nohy nejspíš i dostal křeč. Vztáhl jsem k němu ruce, ale rychle jsem ucukl zpátky. Byly celé od krve, tak jsem si půjčil jedno slušně zachovalé triko.
„Daichi! Co se stalo? Proč tu jsi! Jdi pryč!“

Tak malý. Ryo teď vypadal tak male. Ta černá kůže … mu slušela. Vypadal tak sexy, tak lákavě. Bylo to legrační, ale měl jsem na něj vážně chuť. Kdy se to stalo? Po jakém dni jsem po něm začal tajně toužit, aniž bych si toho sám všiml? Byl tak blízko, a tak daleko. Oddechoval. Celý se zpotil. Uchopil jsem jeho bradu a než mohl něco říct, vnikl jsem mu do úst.
I tam je malý. Vypadá tak slabě, ale dokáže se prát. Je tvrdý, ale křehčí než se zdá. Druhou rukou jsem si ho víc přitáhl. Hrál moji hru. Byl to zvyk? Cvik? Nechtěl jsem se odtáhnout. Snažil se mi něco říct. Ignoroval jsem to. Tak jako bych ignoroval udýchaného Titiho, kdyby mnou nezatřásl.
„Nerad ruším, ale pokud rychle nevypadneme, nebude Ryo jediný, kdo bude mít pouta.“
No jo, strážci pořádku … je ale legrační, kolik je na ulici pořád odpadků. Titi na stěně povolil řetěz a já Rya vyhákoval, ale pouta mu zůstala. Na to teď nebyl čas. Rychle jsem ho uspal. Titi našel pomocí své síly rozvodnou síť, přetrhal pár drátů a nechal prasknout veškeré vodní potrubí v dosahu a pustil ji do téhle místnosti. Pánové se konečně vykoupají a policii to značně ztíží hledání našich otisků. Trošku složitější už bylo vymazat pach mojí andělské síly, ale i o to se Titi postaral.
Sirény už zněly ulicemi, když jsme se plížili stíny pryč. Ryo mi spal v náručí, byl lehčí, než jsem si myslel.
„Hej, Titi … “
„Udělej to, co musíš udělat.“
„Ah … “
Rozdělili jsme se.

*** Ryo

Zavrtěl jsem se. Bolelo mě tělo a byl jsem ztuhlý.
'Co se stalo?'
Matně jsem si vzpomněl na události poslední hodiny. Otec mě zavolal, abych šel, že je čas. Udělal jsem to. Neměl jsem jinou možnost. Ani nevím, kdo byl zákazník. Stejně na tom nezáleželo. Byl jsem jen jeho hračka … tak jako pro mnoho jiných před ním. Dorazil jsem na místo schůzky a mohl jen čekat.
Podzemní místnosti mého dočasného vězení mě příliš nepřekvapily. Dokonce i na ten černý obleček jsem byl zvyklý, ale stejně jsem se do něj jen nerad soukal. Strašně mně stahoval. Aspoň jsem se mohl obléknout osamotě. Když si pro mě přišli, měl jsem pásku na očích už nasazenou. Nepotřeboval jsem je vidět. Dali mi pouta a pak pověsili jako nějakou rybu.
Podle zvuků jsem poznal, že je tu docela dost lidí. Tahali sem nějaké náčiní. Na nic jsem se jich neptal. Potom přišel můj zákazník v doprovodu mého otce.
„Víš, Ryo, jakmile se do toho jednou pustíš, už s tím nemůžeš přestat. Je to jako droga. I když skončíš, už nikdy nebudeš čistý.“
Nereagoval jsem na něj. Všechna slova byla zbytečná. Můj zákazník si mě ze všech stran prohlédl. Aspoň teď si musím zachovat chladnou tvář. Poodešli a já zaslechl, že ještě musejí spolu něco dořešit, ale pak se mi bude plně věnovat. Muži okolo mě vtipkovali a měli oplzlé narážky a poznámky. Snažil jsem se je ignorovat, ale čím víc času uplynulo, tím víc jsem myslel na něj.

„Daichi!“ Prudce jsem sebou trhl a konečně si uvědomil, že jsem k posteli přivázaný.
„Co se stalo? Kde to jsem? Daichi?!“
„Seš fakt hlučnej!“ Ledový a silně naštvaný hlas.
„Daichi, rozvaž mě! Co se stalo? Proč jsi tady? … Daichi, dělej!“
„Daichi, Daichi! Řveš to, jako by to byla modlitba!“ Utrhl se na mě.
„Daichi! Pusť mě!“ Ani nohama jsem nemohl příliš hýbat.
Sedl si na okraj postele a položil mi dlaň na břicho. Zatlačil.
„Já nejsem Daichi!“ napůl vrčel, napůl hrozivě šeptal.
„Jsem jen bastard, který se rád rve do malých chlapečků a miluje když křičí.“
Ztuhl jsem a znejistěl. Je to vážně Daichi? Co se sakra vlastně stalo?
„Na co si to hraješ? Tohle není hra, Daichi!“
Zaslechl jsem tiché uchechtnutí.
„A co si myslíš, že tohle je, hračko?“
Výhružný tón – to nemohl být Daichi. Byl rozkazovačný a občas namíchnutý, ale nikdy tak hrozivý. Je to úplně jiný člověk.
'Předtím to taky nebyl Daichi?!'
Přestal na mě tlačit rukou a jemně s ní přejížděl po holém břiše.
„Ne, dost!“ Zacukal jsem sebou v poutech.
„Proč bych měl? Copak jsem si tě nekoupil, nebo se zvedla pořizovací cena?“
Ukazováčkem mi přejel po spodním rtu, pokračoval dolů k bradě, pod čelistí, po krku k hrudi a dolů k pupíku. Mé tělo se napínalo, bál jsem se pohnout.

„Máš krásné tělo. Pevné, a přesto tak křehké.“ Sundal ruku a lehl si na bok vedle mě. Upravil mi vlasy na čele a jemně zavadil o kůži.
„Daichi, nech mě jít, musím se tam vrátit.“
„Ale já nejsem Daichi.“ Tentokrát nevyhrožoval.
„Pusť mě, Daichi.“
„Nevolej toho, kdo tu není.“
„Tak kdo jste?“
„Hmmm … Mám mnoho jmen, ale je legrační, že si jich moc nepamatuji.“
Polštář se trochu víc probořil, jak se položil.
„Cassiel … říkej mi Cassiel.“
„To je … divný jméno.“
Skřípl zuby a naštvaně sykl.
„To tys chtěl někoho volat, ne já.“ řekl naštvaně.
„Daichi … to stačí … už toho nech … “
„Už jsem říkal, že jsem Cassiel. Daichi tu není, jen Cassiel.“
„Ale-“
Umlčel mě polibkem. Nejdřív jen na rty, pak jazykem do pusy. Líbal mě jen párkrát, ale byl jsem si jistý – tohle je Daichi! Věděl jsem, že je to on. Proč tohle dělá? Vážně … Vážně si mě koupil? A proč z té myšlenky mám radost? Že je to Daichi a ne cizí chlap?

Nerozumím tomu, ničemu nerozumím, ale zabral jsem se do jeho hry a vášnivě po něm šel. Rychle jsem oddechoval a cítil jeho dech na krku. Bylo to jiné než předtím. Vždycky jsem chtěl zvracet, ale teď … jsem se nechtěl pustit. Horko, bylo mi horko. Úplně jsem se zpotil. Vždyť jsme se jen líbali!!
Pustil mě. Ani jsem se moc nevzpíral. Postel zavrzala a po tváři mě pohladily dlouhé vlasy.
„Daichi … “
„Ohó, banán s atletickým profilem.“
„Ba-nán … Banán!!“ Vážně mi stál. Zatnul jsem zuby a snažil se odtáhnout pryč, ale pouta mě moc daleko nepustila. Smál se mi. Bez jakékoliv převářky se mi smál.
„Ty jsi Daichi! Tohle není vtipný! Okamžitě mě rozvaž! Tohle už stačí!“
„Jsi roztomilý, když se naštveš.“ Naklonil se nade mě.
„Proč tohle děláš?“
Utišil mě znovu polibkem, ale to jsem už bojoval, ale moc to nešlo. Dokázal jsem se vzpírat bastardům, ale Daichimu … to bylo něco úplně jiného. Pustil mě, olízl mi špičku nosu a laškovně se zeptal:
„Víš, co se dělá s banány?“
„Co … ?“
„Loupou se.“
Jestli po tomhle zážitku nebudu mít fóbií z banánů, tak nevím. Uchopil jezdce dvoucestného zipu a rozepnul ho. Cítil jsem, jak ve tváři rudnu.
„Kroužek.“ Šťouchl do něj prstem.
Jen se díval, nic neříkal, nedotýkal se. Byl bych radši, kdyby z toho něco dělal. Nenáviděl jsem ticho.
„Tak už mě udělej!“

„Cože … ?“
„Tak už mě sakra zkurvy! Nejsem snad tvoje hračka! Tátova! Starých dědků! Toho chlapa! Tvoje! Daichiho! Jsem jen chlapská k***a!!“ Otočil jsem se horní polovinou těla na bok. „Dělej! Mně je už všechno jedno!“
Plakal jsem. Kdysi jsem si slíbil, že už nebudu plakat – před nikým, ani o samotě. Lehl si znovu vedle mě a palcem mi stíral slzy. Cítil jsem jeho pohled, neprobodával mě, ani nesvlékal, jen se díval.
„Nenávidím to, nenávidím. Táta říkal, že je to legrace, věřil jsem mu, ale bolelo to. Moc to bolelo. Křičel jsem, ale nepomohl mi. Jen se díval. Dal mi pak hračky, tak jsem to nechal být. Nikomu jsem nic neřekl, slíbil jsem mu to. Myslel jsem si, že už se to nestane.
Ale … opakovalo se to. Každý měsíc a pak týdně. Bál jsem se to říct a spolužáci ve škole by se mi smáli. Nechtěl jsem to, nechtěl. Byli odporní, odporní! Nechtěl jsem už domů. Utíkal jsem, ale vždycky mě našli a přivedli zpátky. Tak jsem zůstával dlouho ve škole, chodil jsem do večerní školy a i o víkendu. Přespával jsem u spolužáků, které jsem doučoval … když to nešlo, tak i v parku.
Ale … bylo to pořád horší a horší. Přál jsem si umřít. Ale měl jsem peníze, dostával jsem je. Vždycky to bolelo. Ubližovali mi. Trhal jsem ty peníze. Nenáviděl je. Pak jsem byl dospělý. Utekl jsem pryč. Už mě nemohl přivést. Pracoval jsem, kde se dalo. Zůstal jsem u modelingu, šlo mi to a bavilo mě to. Našel jsem přátele … rodinu.“

Už pouhé vzpomínky mi naháněli husí kůži. Jemně mě políbil na čelo a zvedl se z postele. Co se stane teď? Cítil jsem, že je mi to jedno, a přesto jsem to se vzrušením očekával. Daichi, nebo Cassiel, nebo někdo jiný … Cítil jsem se v jeho přítomnosti jinak. Jako bych mohl být volný, jako bych se neměl čeho bát.

Pouta na nohou odpadla. Aha, chce si mě zvednout. To často nedělám. Snad bude jemný … Masíruje mi kotníky? Je opravdu pozorný. Stará se o mě. Možná je jiný, než všichni ti před ním. Zahýbal jsem prsty a on mě přejel po chodidle prsty. Zmínil jsem se o tom, že jsem lechtivý? Teď už to poznal.
Sundal mi pouta na rukou a pomohl mi si sednout. Opřel jsem se o jeho rameno a rukou mě objal kolem ramen. Nikdo mi předtím oporou nebyl. Bylo to zvláštní. Cítil jsem se v bezpečí, jako by mě objímal křídly.
„Pomůžu ti.“ Jemně mi začal přejíždět po mužství.
'Ty prsty … !!'
Mátl mě, zaváděl na falešnou stopu, říkal lži, ale … Bylo to všechno jen jednou, ale nemohl jsem se mýlit.

„Daichi, jsi to opravdu ty. Nemůžeš mi lhát … “ hlas se mi třásl. „Ten smích, ty narážky, ty doteky … to všechno jsi ty.“
Otočil jsem hlavu nahoru, tam kde jsem tušil jeho pohled.
„Vážně jsi mě koupil?“ Moc jsem si to přál … být vykoupený z té špíny. Stát se volným, byť třeba jen na okamžik.
„To jsem lhal.“
„To ne … “
„Všechny poklady světa nestačí k tomu, abych si tě koupil, musel jsem tě unést.“ Znovu mě políbil na čelo.
„Počkej, takhle to nejde.“
„Co … ?“
Mrštně jsem mu zajel pod kalhoty.
„Em? … Tlusté poleno?“
„Hele, bacha na pusu! Jsi v přítomnosti jeho královského vele-veličenstva!“
Dal jsem se do neřízeného smíchu. Bylo to tak pitomé, že jsem se prostě musel smát. Slzy mi zase tekly proudem, ale tyhle nebolely, bolela mě bránice.
„Daichi … “
„Copak jsem ti neříkal, že jsem Cassiel?“
„Už toho bylo dost.“ Chtěl jsem si sundat pásku na očích, ale zastavil mě.
„Daichi je jen iluze, je jen Cassiel.“
Ruce mi klesly.
'Co tím myslí? Daichi je iluze?'
Polkl jsem.

„Je mi to jedno. Je mi jedno kdo, nebo co je Cassiel nebo Daichi. Pro mě je Daichi jen Daichi.“ Zvedl jsem se a políbil ho. Neuhýbal, zapojil se. Držel mě kolem pasu a já se přidržoval jeho širokých ramen. Uspokojovaly jsme jeden druhého v ústech a on se ještě činil u mě dole. Začal jsem se třást. Bylo mi tak trochu trapně. Tuhle polohu jsem snad nikdy nedělal. Spolupráce, bylo to spolupracování. Vždycky jsem hrál roli používaného, byl jsem jen hračka, ale teď … jsme si byli rovni.
Cítil jsem rostoucí tlak. Kroužek mi nic nedovolí, ale pár kapek vždycky unikne. Dělali jsme jen krátké pauzy. Bylo mi líto, že nemohu vidět jeho tvář. Páska mě chránila před zraky ostatních, ale on nechtěl, abych ji sundal. Chtěl jsem to respektovat.
„A-Ah!“ Už to bylo tady. Odpoutal jsem se od jeho úst. Přiměl mě spočinout na jeho rameni. Pohyboval jsem se nahoru a dolu, proti jeho pohybu ruky. Zrychloval jsem a jeho ruka se zastavila, nechal mě jít si vlastním tempem.
„Dai … chi … “
Zašeptal mi: „Chci tě ochutnat. Vydrž ještě chviličku.“
Jen jsem přikývl. Opatrně sundal kroužek. Stáhl jsem všechny svaly, jinak bych to definitivně pustil.
„R … rych … le … “ Zatínal jsem pěsti. Dal mi na ucho polibek a sklonil se. Položil jsem se mu na záda.
'Cože … to chce … ?'
Vzal ho do úst.

„Ne … počkej … !“
Příliš pozdě. Přidušeně jsem vykřikl a pak se mu trochu pozvracel doprostřed zad. Tuhle aktivitu jsem nenáviděl a zvedal se mi z ní žaludek.
„Pro-promiň … “ Roztřásl jsem se ještě víc a zvedl se z jeho zad.
„Tele … “ řekl tiše a pak mě políbil. Bránil jsem se. V puse jsem měl odpornou pachuť, ale zatlačil mě do postele a nepustil. Chtěl jsem se vyprostit, ale jak jsem mu mohl odolávat? Byl horší než rakovina, rozrostl se mi v srdci a žádnou operací jsem ho nedokázal dostat ven. Existuje vůbec takový chirurg? Uvolnil mě ze svého sevření.
„Pojď.“
Tiše jsem ho následoval. Zastavil jsem se nad umyvadlem a pořádně si vypláchl pusu. Ani Daichi mě nemohl té pachuti zbavit, jen ji zmírnil. Pořádně jsem naposledy zakloktal a vyplivl vodu. Uchopil mě a napůl položil na rameno.
„Hej, Daichi … “
Něco překročil.
„To nemůžeš myslet vážně?!“
„Chceš se vsadit?“ Tenhle škodolibě výhružný tón nesnáším.
Pustil studenou vodu z pevně uchycené hadice plným proudem a sesunul se do vany. Potloukli jsme se. Ječel jsem a proklínal ho. Přimáčkl mě k sobě a líbal tak, že jsem na zádech mrzl a v těle hořel.

***

Mohutně jsem kýchl. Krčil jsem se nahatý pod dekou a snažil se zahnat zimu.
„Už si tu pásku můžu sundat?“
„Ne, ještě ne.“ Sedl si na postel vedle mě.
„Proč jsi to udělal?“
„Protože se nám oběma nedostávalo krve do mozku.“
Pravda. Za pár věcí bych si nejraději nafackoval. Opřel jsem se o něj.
„Vůbec ti nerozumím.“
„S tím si starosti nedělej. … Po dnešku ti zmizím ze života, už tě nebudu otravovat.“
„Cože?!“ Prudce mě k sobě přitáhl.
„Kdysi jsem měl milence a světe div se, byl jsem vespod.“ Krátce se zasmál. „Ale nejdřív jsem ho nenáviděl. Chtěl jsem ho zabít. Snadno si mě mohl vzít, snadno mě mohl udělat svým majetkem. Ale to on nechtěl. Nejdřív chtěl získat moje srdce, tělo až potom. Možná to mě na něm mátlo, možná mě to přitahovalo, nevím.

Bylo to legrační, ale … byl jsem znásilněn. On to neudělal, někdo jiný a ten je už mrtvý. Zapomněl jsem na něj a na všechno předtím. Ale pořád tu byl, byl mi blízko a dohlížel na moje zdraví a pohodlí. Když jsem se rozpomněl, začal jsem ho zase nesnášet, ale ne tak jako předtím. Jen jsem si připadal podvedený. Přišla však doba, kdy jsem mu začal věřit, když jsem pod jeho nepřístupnou šlupkou objevil jeho skutečné já.
Začal jsem ho milovat. Přesto se to znovu pokazilo. On … dá se říct, že ho někdo nadrogoval a … vzal si moje tělo násilím. Tehdy jsem to nevěděl a nenáviděl ho. Znovu jsem byl zrazen. Naplánoval jsem pomstu a ta se povedla. Nebyl jsem však šťastný. Bylo to prázdné. V chaosu zmatení jsem nakonec byl využit zase někým jiným. Bolelo to a trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, koho opravdu chci.
I když jsem to věděl. Nezpůsobil jsem mu nic víc než jen bolest a nakonec i smrt. Moje tělo, moje duše, moje srdce, vše, co mě tvoří, tím vším jsem ho zabil. A teď, když jsi tu ty, tě to taky zabije.“

„Jsi můj anděl.“
„Jsem anděl smrti.“
„Já vím, zabil jsi moji samotu.“ Chytil jsem ho kolem pasu a nasál jeho vůni.
Lehce sebou cukl, sevřel mě a odskočil.
„Co je---?“
Sklo se roztříštilo, zapraskala postel, cosi zasyčelo, zvedl se prach a Daichiho srdce divoce bušilo.
„Daichi! Co se … ?“
„Věříš mi?“
Musel jsem se pořádně nadechnout, než jsem mohl odpovědět.
„Vě-věřím.“
„Tak si tu pásku nesundavej.“
Něco vrčelo. Co to bylo? Třásl jsem se strachy. To, co tu bylo … nebylo přirozené. Ježily se mi vlasy. Tiše to chrčelo.
'Daichi … '

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Hned na okraj se přiznám k tomu, že tato kapitolka mi pěknou dobu ležela ladem a kompletní. Důvodem k odložení vydání je však jednoduchý - Clifhanger na konci dílu a fakt, že další kapitolka nebyla stále dopsaná a nepřicházela inspirace. Tudíž bych vás nechala velmi dlouho čekat, ale takto jsme skončili v minulém dílku menší epizodku, aniž by se čekalo na "rozuzlení" něčeho většího.

Dlouhé čekání vás však odměňuje 17 stránek + kousek dlouhý text a vystřídá se v něm hooodně postaviček Laughing out loud Mihne se lovec, Titi si hodně mákne a bude mít ze všeho migrénu a divné sny, Ornias se konečně vrátí domů, Ryo se vydá napospas svým věznitelům a Cassiel mu samozřejmě bude na stopě. Aby to však nebylo tak lineární, tak do toho vpadne Azrael s velmi špatnou zprávou a ... no, je toho hodně Laughing out loud

5
Průměr: 5 (7 hlasů)