SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pozemská válka – 7 – Když se rojí temnota

*** Famiel

Byl jsem mrzutý a to je mírně řečeno. První pokusný subjekt svůj úkol zpackal. Doktor mě ubezpečoval, že se několik selhání nejspíš ještě nastane, ale s tím vším přijdou ještě cennější data k vylepšení. Teď ven poslal toho neposlušného zmetka. Důrazně jsem mu doporučil, aby se vrátil živý a hlavně aby svůj úkol splnil.

*** Tititvillus (Makoto Hamasaki)

Dorazil jsem domů a našel tichou domácnost.
„Co se stalo?“
Cresil jen zatínal pěsti.
„Když jste odešli, objevil se tu serafín.“ řekl Utukk.
„Serafín?“ Na tohle jsem si musel sednout.
„Potom začal Takeshi divně zářit a byl v křeči. Ten serafín jménem Azrael říkal, že se v něm zbláznila andělská síla a že jestli z něj nebude odčerpána, tak … ho to kompletně zničí.“
„Takže?“
„Ornias nabídl, že … jestli Takeshiho zachrání, že se jim dobrovolně vydá.“
„Cože?!“ Prudce jsem vyskočil.
„Azrael s tím souhlasil a odešli.“
Zavládlo tu napnuté ticho.
„Všechno je to moje vina.“ Cresil zatínal pěsti ještě víc.
„Cresile?“
„Kdybych nebyl tak vyděšený ze své vlastní síly, nemusel Takeshi tolik trpět. Jsem pitomec!“

*** Cassiel (Daichi)

Zíral jsem do tváře černému andělu. Měl delší divoké vlasy a pořádně rudá křídla. Ocasem dokázal drtit cihly. Ryo se ke mně tiskl a třásl se strachy. Chytl jsem ho do náručí a vyskočil oknem dřív, než mi rozpáral bok. Ryo křičel, ale já roztáhl křídla a vznesl se k nebi. Cvakl zuby a snažil se nekřičet.
Svět okolo nás se najednou změnil.
'Pokroucená dimenze!'
Otočil jsem se na něj. Seděl pode mnou na hraně silnice. Čekal. Odplivl jsem si a položil Rya na zem.
'Vtáhl sem i Rya. Bastard jeden.'
„Daichi … “ Skoro jsem ho neslyšel.
Položil jsem mu dlaň na hlavu a pohladil ho.
„Zůstaň tady a nikam nechoď.“
Není to moje specialita, ale vytrhl jsem si několik pírek a vytvořil z nich čtvercovou bariéru. Snad ho trochu ochrání. Ucítil jsem, jak mi tuhnou křídla, ale prudce jsem s nimi mávl a částečně se ztuhlosti zbavil.
„Vrátíš se? Slib mi to.“
„Ano, vrátím se.“ Hodně jemně jsem ho políbil a vzlétl.
Černý anděl si zatím čechral a urovnával peří. Přišlo mi, že je trochu jiný, než jak ho Cresil popisoval. Z pírka jsem si vytvořil svoji oblíbenou zbraň. Kosu ve tvaru starého egyptského vějíře faraónů i s jemným rytím. Přikrčil se a vyrazil do útoku.
Drápy se zapřely do kovové tyče. Odhodil jsem ho a útok oplatil, sekl jsem však už jen po jeho stínu.

*** Ryúv otec

Nevěřil jsem vlastním očím. Kolem klubu Death Angel stála barikáda policejních aut a všichni byli vyslýcháni. Klub byl bez proudu i vody. Můj partner i já jsme byli zrovna policií propuštěni z předběžného výslechu.
„Co má tohle znamenat?“ zeptal se mě vysoký muž s krátkými uhlazenými vlasy a pohledem jako had.
„To vůbec netuším. Vůbec ničemu nerozumím. Jsme jediní, kdo o tomto místu věděli. Ostatní se to dozvěděli až na poslední chvíli.“ Nenacházel jsem slov.
„Doufám, že pro to budete mít brzy vysvětlení.“ řekl ledově a odešel.
Vzteky jsem ryl patou do chodníku.
'Ryu! Za tohle mi zaplatíš! A ti hezounci taky.'

*** Ryo

Seděl jsem na studené zemi a poslouchal okolní zvuky. Ať se kolem mě dělo cokoliv, nedokázal jsem to pochopit. Padali jsme a pak letěli nahoru. Něco prorazilo stěnu bytu. Nebylo to však u Daichiho, do koupelny bych šel po schodech, ale to jsem nešel. Byl to tedy můj pronajatý byt? To bylo možné.
Daichi vykřikl.
„Daichi!“
„Zůstaň tam!“
Cukl jsem sebou zpátky. Beton byl trhán na kousky. Ocelové trubky byly lehce ohýbány. Sklo se tříštilo. Byla mi zima. Třásl jsem se po celém těle, vždyť jsem taky měl jen přikrývku a nic víc. Cítil jsem neuvěřitelný strach. Od dětství jsem byl na strach zvyklý, ale tohle … bylo mnohem silnější. Hmatatelnější. Požíralo mě to zevnitř.
Nebál jsem se o sebe, ale o Daichiho. Nebylo nic, co jsem pro něj mohl udělat. Mohl jsem jen sedět a čekat. Proč musím pořád čekat? To jsem vážně tak slabý? Jsem opravdu tak zbytečný? Třásl jsem se ještě víc.

*** Cassiel (Daichi)

Máchl jsem kosou, ale unikl, tak jako mnohokrát předtím. Byl na mě příliš rychlý. Vzteky jsem vrzal zuby. Jen si se mnou hrál. Košile na sobě nesla už několik pořádných děr. Jednou rukou jsem si ji rozepnul a odhodil, akorát by mi překážela. Na kůži mi zůstalo několik tmavých fleků po kulkách, ale ty rány jsem si už dávno vyléčil. Byl to už jen kosmetický detail. Pevně jsem uchopil tyč vějíře. Vyrazil jsem proti němu. Těsně před ním jsem zastavil a znovu po něm skočil.
Zaskočen falešným útokem, jsem ho zasáhl, když unikal do strany a vyhnul jsem se tak jeho připraveným drápům. Rána přes hruď však nebyla veliká, ani hluboká. Odlétli jsme od sebe. Hrozivě vrčel. Má obrana se mu ani trochu nelíbila. Mě se taky nelíbil jeho ksicht a vrčím snad kvůli tomu? Udělal proti mně rychlý výpad a začali jsme se přetahovat o moji zbraň.
„Pusť, ty … ! Argh!“ Vykřikl jsem.
'Ten ocas!'
Ostrý konec mi zarazil z boku mezi žebra a snažil se propíchnout plíce. Kopl jsem ho do břicha a on mě pustil. Z rány mi teklo hodně krve.
'Do pr**le! Bastard jeden!'
Odlétl ode mě, aby měl dost prostoru pro reakci na můj útok. Použil jsem svoji magii na zastavení krvácení, ale to je jen dočasné řešení. Musím ho zabít.
'Pokud na tebe nestačí andělská síla, tak použijeme těžší kalibr!'

Napnul jsem svaly a soustředil se. Lucifarova křídla jsem neměl stále pod kontrolou a ovládat jsem dokázal jen část jejich andělské síly. Poctivě jsem v meditaci trénoval, ale poslední dobou na to nebyl pořádně čas.
Kolem mě se rozléhala poušť a trosky starodávného města. Přesně jak mi to Titi popisoval a od mé poslední návštěvy se to taky moc nezměnilo, možná tu bylo jen víc prachu. Za mnou přistála péřovitá příšera s třemi zbývajícími páry křídel. Několikrát jsem ji potkal, ale občas také ne a Titi se s ní dokonce i utkal v boji.
„Co přeskočit zbytečné formality a vrhnout se na to?“ Zakroužil jsem v obou rukách s vějířem a připravil se k boji.
Příšera však nehýbala, ani neútočila.
„Copak, přibrala jsi tolik tun peří, že se nemůžeš hýbat?“
Z jejího těla začalo peří padat.
„Ty línáš?“
Peří vířilo ve vzduchu a shlukovalo se do koulí a z koulí vznikaly malé pernaté potvory. Vypadaly jako ta veliká – tedy chlupaté válce s nohama, drápy, velikou tlamou, ale jen jedním párem křídel a všechny měly béžové zbarvení. Sahaly mi tak ke kolenům.
„Takže příbuzní?“

Veliká obluda zařvala. Zvedl se vítr a ten mě povalil na zem a přinutil dělat kotrmelce. Černá křídla mamko-taťky se rozpadla a složila do jediného zářivě černého pera. Během okamžiku zmizelo pod závalem mnoha příšerek, které se následně rozutekly po poušti.
„Jinými slovy mi dáš svá černá křídla, ale jen když si je najdu?“ Podíval jsem se před sebe. V nebi byla díra a ukazovala mi pokroucenou dimenzi. Černý anděl zůstal zmražený v polovině letu. Do vzduchu se zvedl písek a vytvořil hodiny.
„Jestli to brko do hodiny nenajdu, skončím jako sekaná.“ Odfrkl jsem si. Tohle jsem potřeboval, hru na honěnou. Vzlétl jsem a vyhlédl si první kouli. Rozseknout ji vejpůl nebyl problém a dokonce z ní vypadlo černé pírko.
„Že bych měl … “
Pírko explodovalo. Zvedal jsem se z písku a plival ho všude kolem.
„Poznámka číslo jedna; Je jen jedno pravé pírko, všechna ostatní dělají bum. Bezva!“
Znovu jsem se vznesl a všiml si malé změny na těle. Levá ruka až po zápěstí mi zprůhlednila.
„Poznámka číslo dvě; Moc pokusů nemáš.“
Čas mi také utíkal.

*** Ornias

Zářícího Takeshiho vložili do průhledného inkubátoru visícího z nějaké biotechnologické rostliny. Tekutina uvnitř se začala hned vařit a odvádět jeho přebytečnou energii. Na rukou jsem měl pouta a za zády čtveřici nervózních vojáků.
„Bude v pořádku?“
Doktor sebou cukl. Určitě to bylo poprvé, co viděl démona.
„To … to nemohu vůbec říct. Celý proces sotva začal. Podobný případ jsme tu ještě neměli. Většina andělů se svojí energií nemají takový problém. Uděláme však vše, co bude v našich silách.“ Jemně se mi uklonil, zřejmě ze zvyku.
Úklonu jsem mu oplatil a tím ho přivedl do rozpaků. Stráže mě pak odvedly do vězení. Nebyla to žádná kobka, jak tomu u démonů bývá zvykem, ale čtvercová místnost s postelí a matrací. Žádný přepych, ale stěny byly bílé a hladké.
Sundali mi okovy a dali speciální náramky, které pohlcovaly moji démonickou energii. Zrovna odcházeli, když mě něco napadlo.
„Promiňte, myslíte si, že by jste mi mohli udělat jednu laskavost?“
Stráže se na sebe podívaly, zatímco já zíral do stěny.
„Vaši prosbu můžeme vyslechnout, víc zaručit nemohu.“
„Jo, rozumím, můžete mi přinést … “
Stráže se na sebe dívaly ještě zmateněji.

*** Cresil

„Bráško?“
Titi seděl v kuchyni u malého barového stolku a nepřítomně míchal své studené kafe.
„Pořád nic necítím. Nevidím žádný plamínek. Musel jsem svoji sílu použít za její hranice.“ Podíval se na hodiny visící nad vchodem. Ukazovaly něco kolem osmé hodiny večerní.
„Myslíš si, že bys mě mohl nechat vstoupit do vlastní duše?“
Zvedl hlavu a zadíval se na mě.
„Jsi si tím jistý?“
Přikývl jsem.
„Takeshi je na tom špatně jen kvůli mně. Kdybych toho černého anděla zabil dřív, vůbec se to nemuselo stát. Chci se stát silnější.“

*** Azrael

Bylo fajn být zase v nebi. Dokončil jsem své hlášení Serafielovi a Kamuelovi. Modrovlasá Uriel, což je jeden z mála ženských andělů a byla by fakt kost, kdyby nebyla tak zkostnatělá, dostávala zprávy od Seříka. V nebi kolují zvěsti, že ti dva randí, byť by to nikdy nepřiznali, aspoň on tedy ne.
Neměl jsem co dělat, a tak jsem zašel do laboratoře. Proces odčerpávání energie už trval cirka několik hodin, ale konec byl pořád v nedohlednu. Kamuel se snažil sestavit modul, který by nám objasnil, jak se nenarozená duše mohla dostat až na zem a uhnízdit se v lidském těle. Sám jsem na to byl zvědavý, i když nepochopím ani devadesát procent, ale bude tam spoustu hezkých obrázků a ty já rád.
Z Orniase se vyklubal spořádaný vězeň, ale bezpečnost je bezpečnost, zvýšené ochranky se nezbaví. Doslechl jsem se dokonce i o jeho žádosti a tedy fakt jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Tak nějak působil jako anděl s obarvenými vlasy.
Nejhorší však je, že teď je nařízen klid a pozorování. Takže žádná akce a to to vypadalo tak slibně. Povzdechl jsem si. Snad příště.

*** Cadmiel (Cassiho syn)

Titi a Cresil byli v dolním patře a něco řešili. Zaslechl jsem jen něco o duši a tak. Blížila se osmá hodina večerní. Všechen ten humbuk kvůli jednomu člověku. Zdá se, že ho zachránili, ale pak se něco začalo dít s Takeshim. Jen jsem ho párkrát zahlédl. Tenhle den byl jeden šílený chaos za druhým. Cítil jsem něco divného ve vzduchu. Eokki byl také neklidný.
Nenechával se drbat, ani hladit. O červeném kameni jsem nikomu neřekl. Měl jsem ho pořád v kapse. Eokki začal cvakat zuby. Že by přišla ta modrá postava? Nikdo se však v mém pokoji neobjevoval. Eokki však vyskočil z okna a pořád cvakal zuby.
Slezl jsem za ním. Nikdo mě nebude postrádat, nikdo mě nikdy nepostrádal. Proč bych se o ně měl starat? Klidně můžu být sám. Je jeho chyba, že jsem se narodil. Všechno je kvůli němu. V hlavě se mi však vybavila Ryova slova:

„Neumíš si ani představit, jak moc bych byl šťastný, kdyby Daichi byl mým otcem. Je sice občas otravný, ale … můžu mu věřit. Nevím … jestli by dělal to, co mi dělá můj otec, ale …
Buď šťastný, že je to tvůj otec. A už nikdy nic takového neříkej. Slova mohou bolet mnohem víc než bodnutí do srdce. Rána se zahojí, ale slova nikdy nepřestanou bolet. Neříkej nic, čeho budeš pak hluboce litovat, ano? Jsi ještě moc mladý na to, abys cítil lítost.
Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, jsem si jist, že Daichi toho lituje. Musí vědět, že ho nenávidíš, určitě to chce napravit … Kdyby mohl, vrátil by ten čas a změnil celou minulost. To vím určitě. On už takový je. Dělá občas věci, které jsou druhým nepříjemné, ale nechce jim tím ublížit … chce, aby se stali silnějšími.“

Vztekle jsem sykl a následoval Eokkiho.
'Lituje?! Já nepotřebuji jeho lítost!'
Králík ještě zrychlil a já měl co dělat, abych ho neztratil.
'Kam tak běží?'
Vzduch najednou zapraskal a nabyl sladké chuti po krvi. Rozhlédl se, ale už bylo pozdě. Ocitl jsem se tam, kde by mě nikdo nemohl čekat. V pokroucené dimenzi.

*** Cassiel (Daichi)

Čas mi pomalu vyprchával, ale těch hnusných potvor neubývalo. Pořád jsem nacházel jen falešná pera a moje tělo ztrácelo svoji hustotu. Byl jsem víc duchem než andělem. Pohlédl jsem na hodiny. Zbývala už jen troška písku.
'Kruci!'
Malé potvor vydávaly celkem roztomilé zvuky, kdyby mě tolik nesraly, možná bych je objal. Jejich peří bylo heboučké a určitě by se našlo pár lidí, co by je považovalo za ty nejroztomilejší potvůrky pod sluncem. Únava mě pomalu dostávala.
'Musí mezi nimi být nějaký rozdíl. Nějaká se musí chovat jinak.'
Všechny však vypadaly stejně a jejich počet se snad vůbec nesnížil. Zavřel jsem oči a soustředil se. Cítil jsem jejich auru a přítomnost. Ten s pravým pírkem bude mít jinou auru. Jeden z nich to být musí.
Zbývalo už jen pár zrnek.
„Ty!“
Jedna potvora se od dalších držela dál a nebyla tak aktivní. Rozběhl jsem se k ní. Ostatní obludy pištivě řvaly. Musel jsem trefit jackpot. Zarazil jsem jí ruku do chřtánu a její tělo se rozpadlo na peří. Černé pírko se lesklo.
Písek se dosypal.
Pírko mi vybouchlo do obličeje.

„Ááárgh!“
Padal jsem dozadu a z těla mi tryskala krev. Anděl zastavil svůj útok a vyděšeně ode mě uskakoval. Netušil, co se stalo.
'To nebylo pravé?'
Tvrdě jsem přistál na silnici do vlastní kaluže krve.
„Daichi! Daichi!“
Nedokázal jsem mu odpovědět.
„Kde-Kde to jsem?!“ vykřikl dětský hlas.
„Cadmieli?!“
Viděl jsem ho nad sebou. Držel se pouliční lampy a třásl se strachy. Anděl si ho také všiml. Vztekle zavrčel a vyletěl s ním udělat krátký proces.
„Cadmielííí!!“
Napnul jsem své tělo k prasknutí a vyletěl za ním. Anděl drápy rozsekl maso, ale to moje. Kryl jsem svého syna vlastním tělem. Značně vypelichaná křídla mi dovolila ještě jakž takž plachtit. Vložil jsem ho do Ryuovi náruče a rychle zmizel.
„Daichi!“

*** Ryo

Daichiho řev mi rval uši a drásal srdce, které bylo na pokraji infarktu. Křičel jsem jeho jméno, ale nikdo neodpovídal. Pak jsem slyšel dětský hlas a další křik. Nakonec mi Daichi vtiskl malé dítě do náručí.
„Prosím, postarej se o něj.“
Zase byl pryč. Ať už bojoval s čímkoliv, byl zoufalejší než předtím.
„Nenávidím ho!“ vykřikl Cadmiel a vzpouzel se mi v náručí.
„Necukej sebou! Tady jsi v bezpečí!“
„Proč mě sakra nenechá umřít?! Nenávidím ho, nenávidím!“
Otočil jsem ho k sobě čelem a dal mu facku. Zmlkl.
„Tohle už nikdy neříkej! Nemám tušení, co se děje, ale věřím mu! Jsem pořád tady, protože mu věřím! Tahle nejistota mě drásá víc než žiletky. Bojím se, bojím se tak, že chci umřít, hlavně abych už odtud vypadl. Ale já mu věřím!
Říkal, že se vrátí. Tak tu čekám, i když chci utéct. Nevím, co mám dělat. Můžu jen čekat. Vážně nevím, co se mezi vámi stalo, ale nikdy to už neříkej! Nevzejde z toho nic jiného než bolest.“

„Přestaň mluvit, jako bys něco věděl! Sotva se moje duše začala formovat, donutil mě zakusit bolest jakou ani peklo nemůže nabídnout. Byl jsem rván na kusy a násilím dáván dohromady. Proč to musel udělat? Proč?“

Slyšel jsem ho plakat. Bylo mi ho líto.
„Proč mě tolik nenáviděl?“
„Daichi, tě miluje. Jsi jeho syn.“
„A co, že jsem jeho syn? Co na tom záleží? Jemu je to fuk!“
„Kdyby mu to bylo jedno, tak jak říkáš, nikdy by se pro tebe nevrhl.“
„Chce, abych trpěl. Čím déle žiji, tím déle vzpomínám na tu bolest.“
„Nesmíš žít jen pro bolest. Je těžké na ni zapomenout. Můj život byl taky plný bolesti a zrady. Můj vlastní otec mě prodával jiným lidem, kteří si s mým tělem dělali, co chtěli. Proklínal jsem ho a přál si jeho smrt. Takže ti dokážu trochu rozumět.
Ten komu jsi věřil, tě zradil a ublížil ti. Je tu však rozdíl. Můj otec toho nikdy nelitoval, zato Daichi toho lituje a trápí se tím. Jsem si jistý, že to tak nemyslel. Možná chtěl udělat něco jiného, nevím.
Určitě se ti chce omluvit, ale bojí se. Bojí se tvých slov. Vypadá sice silně, ale není dobrý ve vyjadřování svých emocí. Je v tom dost nešika.“

Usmál jsem se.
„Tak můžeš mu dát šanci se ti omluvit? Zrovna teď mu nemusí zbývat tolik času. Možná se už nikdy neuvidíte.“

Třásly se mi ruce.
„Musí ho to bolet víc než ty rány od něj. Musí být vyděšený, že může zemřít, aniž by se ti omluvil.“
„Je jedno, co řekne, pořád ho budu nenávidět,“ řekl roztřeseným hlasem.
Přitiskl jsem ho ke své hrudi.
„Slova 'Nenávidím tě!' … Už ani nevím, kolikrát jsem je vykřikl. Ale jedno vím určitě, v tvém 'Nenávidím tě!' není žádná nenávist.“
„Ale … !“
„Jsi špatný lhář. Ať už říkáš cokoliv, ať už se snažíš jakkoliv, nedokážeš ho nenávidět. Ty mu … pořád věříš.“

*** Cadmiel

'Ne! To není pravda! Nenávidím ho! Donutil mě si tu bolest pamatovat …

Pamatovat? Co jsem si měl pamatovat? Bolest? …

Ne … Něco jsem si měl pamatovat, ale co?

Ta bolest … Co chtěl tou bolestí říct? Co jsem si skrz ní měl pamatovat?'

„Cadmieli … “
'Otče?'
„Tahle bolest … Dobře si ji zapamatuj, neboť tohle je bolest, která tě trhá, když ztratíš někoho důležitého.“
'Někdo důležitý?'
„Nechal jsem ho zemřít … Ne, to já ho zabil! Zabil jsem ho vlastníma rukama. Tolik jsem ho miloval, a přesto jsem ho zabil.

Cadmieli? Neudělej takovou chybu jako já. Pokud někdy najdeš toho, koho budeš milovat, neboj se mu to říct. I když budeš nejistý o jeho citech, řekni mu to, protože 'příště' už nemusí nikdy nastat.“

'Tati … '

Vzpomínka se rozprskla v řevu.
Otočil jsem se a uviděl svého otce, jak leží na zemi v krvi. Černý anděl kroužil nad ním jako sup nad zdechlinou.
„Ta … Tatííí!“
Poprvé v životě jsem křičel pro někoho druhého.

*** Cassiel (Daichi)

Volal mě někdo? V uších mi hučelo, mohlo se mi to jen zdát. Zatracený anděl mě srážel na kolena. Nedokázal jsem víc, než ležet na zemi a čekat, až mi vyrve vnitřnosti a doufat, že se oběsí na mých střevech.
'Takhle tu nemůžu chcípnout!'
S vypětím sil jsem zvedl hlavu.
'Kdybych jen našel to pitomý brko!'
Převalil jsem se na bok.
'Ryo a Cadmiel … musím je ochránit!'
Napůl jsem se zvedl. Anděl si sedl na lampu a sledoval mě. Jemně švihal ocasem.
„Teď!“ zakřičel Cadmiel a Ryo máchl basebalovou pálkou.
Anděl spadl na zem.
„Cože?!“
Můj syn se držel Ryových zad a měl roztažená křídla.
„Cadmieli! Ryo! Okamžitě zmizte!“
„Zachránil jsi mě, tak teď já zachráním tebe!“ křičel Ryo.
„Ty idiote … vždyť vás rozcupuje,“ šeptal jsem v ohromení.
Nenadálý útok anděl schytal na plné čáře. Teď byl naštvaný a lačný po krvi.
„Ryo, necukej sebou tolik, už tak jsi těžký.“
„Ah, promiň.“

'Pořád má pásku přes oči.'
Anděl zařval. Byl připraven lovit. Vyrazil za nimi jako kočka za myší. Cadmiel nebyl zvyklí létat a jeho manévrování bylo plné širokých oblouků.
„Nech je být! Chceš mě! Nech je být!“ křičel jsem za andělem a s námahou se opíral o rozpadlou stěnu.
Anděl se otočil a ušklíbl se.
'On je chce mučit!'
Ryo zařval bolestí.
„Ryo!“

*** Ryo

Cítil jsem, jak Cadmielův stisk povoluje.
'Prosím, vydrž ještě chvíli.'
Cítil jsem závany vzduchu, jak nás vždycky minul.
'Jsme už dost daleko od Daichiho?'
„Bacha!“ vykřikl Cadmiel.
Máchl jsem pálkou a narazil do andělovi paže. Máchl s ní. Vyrazil mi zbraň z ruky a vyvedl nás z rovnováhy. Chytil mě za rameno a mrštil s námi. Cadmiel mě neudržel. Z očí mi spadla páska.
Padal jsem dolů a brzo potkal ramenem zem. Kosti se v mžiku rozdrtily. Nával bolesti uvrhl mé tělo do šoku. Lapal jsem po dechu. Viděl jsem před sebou pokroucenou dimenzi, aniž bych ji chápal. Valila se ke mně mlha. Čehokoliv se dotkla se rozpadlo na prach. Měl jsem ji centimetry od obličeje. Máchnutí něčí ruky ji rozehnalo.
Převalil mě na záda. Nebyl to Daichi, ale černá postava s rudými křídly. Usmála se sadistickým způsobem a jediným pohybem nohy mi rozdrtila kosti v druhé paži. Řval jsem. On se smál. Ostrými drápy mi drásal maso na hrudi. Dost na to, abych krvácel, málo na to, aby mi zasáhl orgány.

Bodcem na ocasu mi probodl dlaň. Mohl jsem ještě cítit víc bolesti? Zahryzl se mi do paže. Hltal moji krev a požíral moje maso. Najednou ztuhl a napřímil se. Nic jsem neslyšel. Nic jsem necítil. Celé mé tělo bylo otupeno.
Ten tvor se začal bát. Vycítil jsem jeho strach. Jak to dělám? Svět kolem mě je tak prázdný. Připadám si tak lehký. Mohu už spát? Proč tu vlastně jsem? Jméno? … Jaké jméno? … Čí jméno? Chtěl jsem ho křičet? Chtěl jsem ho proklínat? Co vlastně chci? Jsem unavený.
Než jsem zavřel oči. Obklopila mě temná temnota. Temnější než noc. Hlubší než nenávist.

Osamělejší než zrnko prachu ve vesmíru.

*** Serafiel

„Okamžitě pošlete zásahovou jednotku do oblasti AP-150! Hned! Připravte do zálohy rychlý lékařský tým!“ křičel jsem jeden rozkaz za druhým.
Kamuelovi přístroje zaznamenaly takový náhlý nárůst energie, že to několik počítačů nevydrželo a přehřálo se. Uriel si vedla skvěle. Svůj lékařský tým měla skvěle vytrénovaný. Musím jí pak vyjádřit své osobní díky, až ten chaos trochu opadne.

Celé výpravy jsem se také zúčasnil. Byla to má povinnost jako serafína a také jsem byl zatraceně zvědavý, co to sakra bylo. Celá událost měla jedno plus – energie vyzařovala z malého parku a byl momentálně liduprázdný. Oddělení pro lidské záležitosti však bude mít plné ruce práce se zahlazováním stop.
Pohled to byl opravdu úžasný. Uprostřed ohořelého mělkého kráteru seděl na kolenou Cassiel, v náručí držel člověka a malé dítě. Cassiel byl jen hodně vzdáleně při vědomí. Uriel vydávala rozkazy a posílala jednoho lékařského anděla za druhým. Obkroužili skupinku jako vosy bonbón.
Cassiel sebou zacukal a vydal neartikulovaný zvuk.
„Nemusíš se bát. Přišli jsme ti pomoci,“ řekla Uriel svým kouzelným hlasem.
Tedy nikdo neví, jestli ten hlas je kouzelný, ale jakékoliv hádky okamžitě přestanou. Tentokrát to také zabralo. Cassiel se nehýbal a nechal jim vzít do náruče dítě.
„Má jen pár boulí a odřenin, jinak je v pořádku.“
„Ten kluk potřebuje na operační. Ať okamžitě připraví jednotku akutního zákroku! … Zastavte nejhorší krvácení! … Neste ho opatrně!“

Přistoupil jsem ke Cassielovi. Přestal jsem vnímat okolní ruch a zaměřil se jen na něho. Pravou ruku měl až po rameno zčernalou a nebylo to od popáleniny. Dokázal jsem říct, že je mrtvá. Ze zad mu visely černá křídla, úplně zplihlá a pomalu se rozpadající na prach. Jeho oči však pořád byly živé. Říkaly: Zkřivte jim jediný vlas a budete škemrat o smrt.
Ujala se ho lékařská jednotka a zmizel v záplavě bílých šatů.
„Cassieli! Co se tu stalo?!“ křičel jednoruký démon.
Zarazil se však, když uviděl všechny ty anděli. Roztřásl se.
„Ty jsi démon jménem Utukk?“ zeptal jsem se.
Zhluboka se nadechl.
„Ano, jsem.“
„Cassiel, člověk a malé dítě zde byli nalezeni a vezmeme je do své lékařské péče. Vzhledem k nedávným událostem, vás nebudeme nijak honit ani zatýkat. Až na dítě potřebují akutní lékařskou pomoc, jsme si jist, že jim něco takového nemůžete poskytnout.“
Utukk jen přikývl.
„Později vás kontaktujeme.“
Možná bych ještě něco řekl, ale přerušil mě výkřik.
„Co to bylo?“
„Přišlo to odtamtud!“
Z křoví vyběhl anděl s krvácející rukou.
„Co se stalo?“
Kolega mu hned ránu ošetřoval.

„Prohledával jsem okolí … Jestli tu ještě nejsou další zranění. … huf … Z křoví začalo něco vrčet. Myslel jsem si, že je to pes, ale není … Je to veliký, černý a vypadá jako anděl.“
„Černý anděl!“ vykřikl démon.
„Co o nich víš?“ zeptal jsem se hned.
„O-oni vytvářejí pokroucené dimenze a někdo je na nás posílá. Aspoň si to myslíme.“
„Chci ho živého!“ vykřikl jsem se.
Několik vojáků mě doprovodilo k místu nálezu. Skutečně tam byl. Ležel na trávě zbarvené jeho tmavou krví, obě křídla měl utržená a chyběl mu kus boku a ruka. Přesto se držel svého života. Hned po nás chňapal a chrčivě vrčel.
„Ustupte!“ vyzvala nás Uriel, její krátké vlasy blankytně modré vlasy zavlály vzduchem.
Anděl zachrčel.
„Lady Uriel, je nebezpečný!“
„Já vím, co dělám!“
Zamračila se na vojáka.
„Ach, omlouvám se.“
Přistoupila k němu. Sledoval jsem každý její pohyb. Nebyla serafínem léčení pro nic za nic.
„Neboj se, maličký, neublížím ti.“
Sedla si před něj. Vrčel. Sekl po ní rukou.
„Už to bude v pořádku. Nemusíš se bát.“
Jeho vrčení sláblo.
Přisedla blíže a pohladila ho po vlasech. Otevřel ústa, že kousne, ale zarazil se. Vydal jen přidušený skřek.

„Neboj.“
Andělova víčka začala klesat, až usnul.
„Neuvěřitelné,“ šeptali si mezi sebou přihlížející.
„Na co čekáte? Okamžitě ho odvezte!“
Uklidňující atmosféra se rozprskla jako bublina a začal nový shon.
„Ano, madam!“

Pořád jsem ji pozoroval.
'Ještě pořád sis neodpustila? Pořád se tím necháš svazovat?'

*** Titivillus (Hamasaki)

Seděl jsem na pohovce se zakloněnou hlavou. Byl jsem utahaný. Kdesi v dálce jsem ucítil Cassiela, ale nedokázal jsem za ním jít. Byl jsem příliš slabý. Běžel tedy Uttuk.
'Cresil přestal křičet … Dokončil svůj trénink?'
Do domu se vrátil Uttuk. Vyprávěl něco o zranění, andělech a pokroucené dimenzi. Poslouchal jsem jen na půl ucha. Pomohl mi do postele. Svlékl mi propocenou košili a přikryl. Zavřel jsem oči a pohroužil se do tmy. Stalo se tolik věcí. Podivný kámen mě v kapse studil. Ve všem zmatku jsem o něm nikomu neřekl.

*** Lucifar

Prohlížel jsem si hnědý kámen, který zevnitř vydával své světlo a sledoval model věže Bohů za ním.
„Čtyři klíče byly rozdány. Jedno bitevní pole je připraveno.“
Usmál se na věž.
„A jedna oběť je připravena. Tak, Cassieli, co uděláš, až přijde čas?“
Do tmy místnosti vstoupil bílý flek.
„Á, Cheokki, tebe jsem pár let neviděl. Kde ses toulal?“
Zvedl se a hladil malého králíka po zádech.
„Taky by ses měl pomalu připravit, za chvíli to tu bude zajímavé.“
Uchichtl jsem se.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Cassielův boj s černým andělem dosáhne svého konce, ale tohle je vlastně jen takový předkrm před tím, co je všechny čeká. Ryo se do všeho zaplete ještě víc a konečně poznáte kořeny Cadmielovi nenávisti.

Sumasumárum se toho zase tolik nestane, ale jen s velmi nepatrným náznakem začnu rozvíjet minulost jisté serafínky Wink a v příští kapitole bude Serafiel hrát prim, ale ani vedlejší housle nebudou zaostávat Laughing out loud

5
Průměr: 5 (7 hlasů)