SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Práce ve vilce 4.díl

Naoki
Po očistci celého mého těla jsem se zvedl z vany, usušil se a obmotal ručník kolem boků. S mokrou hlavou jsem se vydal k zrcadlu s umyvadly, vyčistil si zuby a po prohrábnutí vlasů se odebral do svýho pokoje. V pokoji jsem s sebou plácl do postele a nebýt Manabua usnul bych.
"Pane Naoki, poslal jsem, s vašim dovolením Rikiho domů."řekl prostě, poklonil se a přikryl mě peřinkou.
"Hmm…, to nevadí, stejně jsem ti chtěl říct, ať ho už pustíš."prodlužoval jsem každý slovo a ztlumoval při tom nevědomky hlas.
"Vidím, že jste unaven, pane. Dobrou noc."poklonil se znovu, zhasl a odešel z mého pokoje. Jen co se zavřely dveře, usnul jsem nerušeným spánkem.

Riku
Když jsem konečně zahlédl svůj panelák, oddechl jsem si, odpásal se a čekal, až mě zaveze před můj vchod. Když zastavil, vystřelil jsem a bez pozdravu zdrhl ke vchodovým dveřím. U dveří jsem se zastavil a po prohledání batohu a naleznutí klíčů odemkl a zaplul za skleněné dveře.
Ještě před tím než přijel výtah, jsem se otočil na chlapa, co mě sem přivezl, vyplázl na něj jazyk a rychle zaplul do výtahu. Ve výtahu jsem se nechal vyvést do sedmého patra a se zíváním ho opustil.
"Riku!"vyjekl někdo od dveří do mého bytu a vrhl se mi kolem krku.
"Sasaki? Co tady děláš?"Otázal jsem se zaskočeně.
"Co asi! Když jsem tě naposledy viděl tak si byl unesen černým fárem. Víš, jak mi bylo po tom běhu?!"osočil se na mě.
"Já ti neříkal, že máš za námi běžet."
"To neříkej. Nevypadal si na to, že si chtěl jet a tak jsem tě chtěl zachránit."zasnil se nad vyzí hrdiny Sasakiho.
"Haló, země volá Sasakiho. Už si někdy viděl, že by normální člověk doběhl auto? Tohle není žádný akční film!"obořil jsem se na něj a společně s ním dobelhal ke dveřím.
"Nekaž mi moje sny."našpulil rty a opřel se mi víc o záda.
"Hej pust mě! Si těškej!"
"Náhodou jsem zhubl."pozvedl nos vzhůru k stropu.
"No jo všiml jsem si, že už nevypadáš jako párek."řekl jsem ironicky. Sasaki byl vždycky hubenej a vysokej. Nechápu, jak ještě může hubnout. Vždyť nebude mít za chvíli už kam hubnout.
"Já ti dám párek."povalil mě na zem a začal lochtat.
"Sasaki! Pust mě! Já si chci jít lehnout!"řval jsem skrz slzy a neustálí smích.
"Tady žádnej Sasaki není, tady je pan párek."zasmál se a nepřestal mě lochtat.
"No jo, no jo vzdávám se, nejsi párek."řekl jsem usměvavě a cítil pomalé přestání lochtání.
"No proto."řekl s úsměvem na rtech a pomohl mi zvednout.
"Jo, protože by to byla urážka pro párky."usmál jsem se znovu a utekl dovnitř bytu.
"Riku!"zaslechl jsem za sebou legračně rozčilený hlas a rychle se blížící kroky.
"Tady!"zakřičel jsem na něj a hodil mu do obličeje polštář.
"Neříkal si náhodou, že si unavenej?"usmál se rošťácky a polštářem mě atakoval.
"Netrefil!"zasmál jsem se a začal po něm házet další polštáře z gauče. On mi mé polštáře vracel se vší vervou a pořádně se u toho smál. Konečně mi dneska něco udělalo radost.
Po naší malý polštářový bitvě jsme se svalili na zem a vydýchávali se.
"Proč si vůbec přišel?"otázal jsem se ho s jazykem na vestě.
"Ještě se ptej. Chtěl jsem vědět, jestli si v pohodě."

"Tak vidíš, že jo."usmál jsem se a pomalu se sbíral se země. "Dáš si něco?"
"Kafe, dík."usmál se a šel si sednout do kuchyně ke stolu. Když se konečně dovařila voda, zalil jsem nám kávu a servíroval ji na stůl. Po chvíli ticha, Sasaki promluvil. "Tak?"řekl a usrkl si z šálku.
"No….., to auto bylo Naokiho."
"Naokiho?"otázal se nechápavě.
"No Naoki…to je ten chlápek do kterýho jsem tu noc narazil."zaryl jsem se svýma očima do stolu.
"Ten den co tě Hideki…."
"Jo."odpověděl jsem suše.
"A proč pro tebe přijelo?"
"No jak to jenom říct….., prej sem mu způsobil nějakou škodu a teď si to u něj musím odpracovat."
"Cože?!"
"Já si to nevybral! To říďa to navrhl!"pohlédl jsem mu přes své brýle do očí.
"Stejně je to divný. Tohle si přeci nemůže dovolit!"
"Jak vidíš, tak jo."povzdechl jsem si a upil ze svého šálku.
"Bože, říďa není normální."soucítil se mnou Sasaki, když v tom mu zazvonil mobil.
"Ano mami?"otázal se mile.
"Kde k sakru seš! Je už dost pozdě! Okamžitě domů……!" rozeřval se její hlas v telefonu
"Ale…"
"Hned!" dořekla poslední slovo a típla mu to.
"Škeble jedna! Promiň Riku, ale budu muset…"dopil svý kafčo a znovu se na mě usmál.
"Jo jasně…."rozloučil jsem se s ním a vyprovodil ho ke dveřím.
"Tak zítra."řekl vesele.
"Zítra."pousmál jsem se a zavřel dveře.

Sasaki
Druhý den ráno jsem šel pomálinku do školy. Přeci jenom měli jsme třídnickou hodinu a já měl ještě dost času. Před tím, něž jsem vstoupil do té budovy hrůzy, jsem šel do krámku a koupil si svačinu.
Do třídy jsem se tak dostal těsně před zvoněním a ani si nevšiml, že Riku chybí.
"Takže absence…..Mihiru…vidím….brblibrbli….Riku….Je tady Riku?"otázal se náš třídní a hledal Rikiho po celé třídě. "Není…"doplnil si a po chvíli zapisování ostatních, zaklapl třídní knihu.
"Tak jste tady proto, že jsem s vámi potřeboval probrat……."slyšel jsem pouhý začátek věty. Zbytek jsem totiž neposlouchal. ´Kde sakra si Riku?´kolovala mi jediná otázka v hlavě.

Riku
"Uhmmm….nádherááá!!"protáhl jsem se v mé posteli a pohlédl na můj plně osvětlený pokoj a hodiny v něm.
"Cože deset pryč!"zařval jsem a vyběhl zpod peřiny. To jsem ovšem neměl dělat, protože se mi moje nohy do ní zamotaly a já spadl na zem.
"Au, auuuuuuuuu!"zabroukal jsem a začal se zvedat. Jen co jsem stál plně na svých nohách, rozeběhl jsem se ke skříni a vyndal z ní věci. Potom jsem běžel do kuchyně, popadl první jídlo, co jsem uviděl a bez ranní hygieny se vydal klusem do školy.
Naneštěstí jsem zrovna schytal hodinu s učitelkou, která mě doslova nenávidí. Možná, že jí vadí můj vzhled, a nebo moje chování. Co já vím.
"Dobrý den."pozdravil jsem ji po zaklepání a vpadnutí do třídy.
"Ale, Riku. Neříkej mi, že si zase spletl autobus a nastoupil do špatnýho."otázala se mě sarkasticky.
"Ne to ne. Teď to byl budík. Včera mi říkal, že půjde na malou procházku k sousedce a ještě se nevrátil."usmál jsem se a chystal jsem se jít si sednout.
"Kampak?"otázala se mě. Já ji pouze odpověděl ukázáním prstu na svou lavici a předvedením dementního obličeje.
Ona se na mě pouze zašklebila, ukázala na druhou stranu třídy a zapištěla vysokým hlasem. "K tabuli!"na to jsem nemohl odporovat a raději si tam stoupl.
"Tak nám pověz něco o agranulocytech."
"Ale to jsme se ještě neučili."řekl jsem pohotově. Škola mi jde a vše co sem se naučil, si prostě pamatuju.
"Ale učili! Copak si nedával tuto hodinu pozor?!"otázala se škodolibě a přeměřovala si mě pohledem.
"Ale…"
"Žádný ale. Máš za pět. Běž si sednout!"sklopil jsem naštvaně hlavu a raději se šel posadit. Zbytek hodiny mlela něco o granulocytech a dalších možných blbostech. Nevěděl jsem, jak začala a tak jsem se ji prostě nesnažil poslouchat.
"Crrr…"zazvonil zvonek a všichni začali odcházet ze třídy na další hodiny. Pouze jedinej kluk na mě čekal.
"Riku můžeš mi říct, kdes byl. Trnul jsem tu strachy!"vyjekl Sasaki a dal si ruce v bok.
"Zaspal jsem, maminko."zavyl jsem a vešel na chodbu. Sasaki šel věrně za mnou.
"To se ti to teda vyplatilo."zasmál se na můj učet Sasaki a odešel na svůj druhý jazyk španělštinu. Já mám němčinu a tak musím jít až do nejvyššího patra. Už jen z pomyšlení jak se tam škrábu, nemůžu.
"Ale, ale kohopak to tady máme. Riku, Riku."ozval se někdo za mými zády.
"Say?"cuknul jsem s sebou, ale tak aby to nebylo vidět. "Co chceš?"otázal jsem se ho mile.
"Ale ty to víš…."usmál se.
"Už jsem ti to říkal snad stokrát, žádný prachy nemám."
"Já vím, že máš. Viděl jsem tě a toho kluka. Nemusíš zapírat, že mu děláš kurvu. Stejně jsem vás slyšel."zasmál se mi do očí.
"Já nikomu nedělám kur….!"neodvážil jsem se to doříct.
"Že né a jak mi vysvětlíš to, že máš na nájem, když už jsou tvý rodiče dávno pod drnem haha…"začal se tomu tlemit jak blbej.
"Ty!!!!"vyjekl jsem naštvaně a skočil na něj. No jo choval jsem se zbrkle. Neměl jsem si dovolovat zrovna na Saye. Say je totiž kluk o ročník starší a o tři hlavy vyšší než já. Takže si dokážete představit, jak se rychle dostal do vedení.
"Say, Riku od sebe!"zaburácel řiditel který si to zrovinka šinul po chodbě. Ještě než přišel blíž, mi Say vrazil ještě jednu pěstí do obličeje a roztrhl mi tím ret.
"Say!"zařval a Say se okamžitě stáhl.
"Kdo tohle to začal?!"otázal se přísným hlasem říďa.
"To on!"řekli jsme oba naráz.
"Já? Já sem se na tebe první nevrhl!"bránil se Say.
"Neměl sis dělat srandu z mích rodičů!"vložil jsem se do toho já.
"A dost jste oba po škole!"vyhrkl řiditel. "Say ty pojď se mnou a ty Riku do třídy!"řekl přísně a odešel společně se Sayem. Já si ještě sebral polo rozbitý brýle, nasadil je na obličej a šel do svého patra.

Do třídy jsem to stihl jen tak, tak. Učitelka, kterou jsme měli, měla naštěstí taky zpoždění.
Celou němčinu do nás hustila 2,3 a 4 pád a chtěla po nás, abychom jí tvořili věty a podobné věci. Prostě nuda, pro někoho komu němina nedělá problém. Bohužel jsou tu i tací, kteří absolutně netuší která bije. Například Kara.
Po tý dlouhý, nudný hodině jsme měli matiku a našeho ´oblíbenýho´učitele Ma-wina. Nikdy mi moc nevadil, až do tý doby co ze dne na den nám oznámil, že píšeme čtvrtletku, kterou jsme měli psát, až další týden.
"Jak to můžete nechápat!"znovu se rozeřval nad těma, kteří nevěděli, co po nich chce.
"Tohle vykrátíte tímhle a zbude vám tohle!"znovu na ně pohlédl rozzuřeným pohledem.
"Tohle je učivo základní školy!"zařval znovu. Je mi jasný, že ho to štve, ale ať se pak nedivý, že se ho lidi bojí zeptat, jak na něco přišel.
"Ne s vámi je to ztracený! Beru vás jako budoucí právníky, architekty, doktory!" Jmenoval povolání, kterými rozhodně nebudu dělat.
"Ne, ne!"začal znovu. Ani jsem se nestačil nadát a už jsem ho viděl nasupenýho mýt tabuli.
"Doučte se to sami!"zařval a se zabouchnutím dveří zdrhl ze třídy.
"Hahahha…."ozvývalo se od třídy. No jo jeho pohled byl k nezaplacení.

Po jeho odchodu začala volná zábava.
"Hele Riku, co to máš na rtu?!"zděsil se Sasaki.
"Koloběžku!"odsekl jsem. Zase mi připomínal moji mamku. "Jako co, to asi vypadá?"zeptal jsem se ho už mírněji.
"Kdo ti to udělal?!"otázal se přísně.
"Tateři. Jestli chceš tak tě objednám."usmál jsem se na něj. On můj úsměv nezdílel.
"Byl to Say?!"
"Sasaki, nech to být, už dostal, co si zasloužil…"povzdechl jsem si.
"Takže to byl Say."odvětil a promnul si prsty.
"Ať tě to ani nenapadne!"vyhrkl jsem.
"Ale ne…., vždyť mě znáš…"
"No právě."
"Ty si zlí."hraně popotáhl a zavěsil se mi na ramena.
"Jo a Sasaki. Ode dneška s tebou nebudu chodit domu. Víš Naoki…. a taky ta poškola."
"Cože ty seš po škole?"vyjekl Sasaki.
"Jo. Ale bude to jenom hoďka a jenom dneska."
"No dobře."
"Crr…"zazvonilo a celá třída se vylidnila. Jediný já jsem zbyl.
"Takže do ředitelny."posmutněl jsem a vydal se tam. Když jsem tam vstoupil, řiditel seděl v křesle a četl si nějaké noviny.
"Už tady čekáme."ukázal na Saye v rohu místnosti a pokynul nám, abychom se usadili.
"Takže, to co se dnes stalo, vám tentokrát odpustím. Pod podmínkou, že se to už nebude opakovat."
"Ano pane řiditeli…"řekli jsme oba monotónně a naráz.
"Tak a teď mi ještě stokrát napíšete….Nikdy neuhodím svého kamaráda Saye/Rikiho."usmál se na nás a s papíry nás nasměroval k stolům u kterých jsme si museli sednout a psát onu větu.

……………..

"Doufám, že jste se z toho poučili."usmál se na nás a konečně nás propustil.

Jen co jsem vylezl ze školy, čekalo tam to stejný auto, jako včera. Bez námitek jsem nastoupil a nechal se dovést až k Naokiho vilce. Rychle jsem tedy zaplul do vilky a zul si boty.
"Kde si doteď byl!"zarazil mě hlas tý gorily.
"Ve škole!"odsekl jsem mu.
"To mě nezajímá. Ať je do tří hodin vypraný prádlo, uklizený pokoj mladého pána a umytý okna v celým domě."
"Všechny okna?!"vyjekl jsem nevěřícně.
"Všechny!" zopakoval, dal mi prostředky na mytí a šel si dělat svou práci.
Na nic jsem nečekal a zaběhl jsem roztřídit prádlo a dal ho prát. Poté jsem se vrhl na ty spropadený okna. Nechápu proč jich je tu tolik.
Jako poslední věc jsem šel dělat Naokiho pokoj. Jeho postel byla v takovým stavu, jak ji ráno opustil a věci poházený po zemi tomu dodávali jitou korunku.
Rychle jsem se tedy dal do úklidu. Věci jsem posbíral a uklidil tak kam patří. Poslední věc co se válela na zemi, byl časopis plný nahatých chlápků. Když jsem to zahlídl znachověl jsem a nechtěl to zvednout.
"Ale copak, copak!"usmála se příchozí osoba a zvedla ze země onen předmět.
"Číslo šest. Chceš se mrknout?"otázal se mě a probodl mě zkoumavým pohledem. Já okamžitě zrudl ještě víc a nevěděl kam s očima.
"Co se ti stalo?!"otázal se zaskočeně a přiběhl těsně ke mně.
"Tohle?" ukázal jsem na brejle a pusu. "Upadl jsem."zalhal jsem.
"Počkej, podívám se."řekl mile a sundal mi brýle.

Naoki
"Počkej, podívám se."řekl jsem mu starostlivě a sundal mu brýle. To co jsem pod nimi uviděl mě zaskočilo.
"Nádhera…."řekl jsem potichu a obdivoval tu nádhernou fialovou barvu jeho očí.
"Eh?"otázal se zaskočeně.
"Psst…."utišil jsem ho. "Potřebuju zjistit, jestli si v pořádku."řekl jsem potichu a přiblížil se k jeho rtům. Když jsem je spojil, nebránil se. Neprodíral jsem si cestičku do nich. Pouze jsem je přejížděl svým jazykem a zasypával je polibky.
"Naoki přestaň."zašeptal zaskočeně a odtáhl se ode mě.
"Vypadá to, že si v pořádku."usmál jsem se na něj. Jeho zrudnutí mi bylo důkazem.
"V pořádku nejsem! Jeden úchyl mě teď obtěžuje!"vypískl a odstrčil mě od sebe.
"Opravdu?"zasmál jsem se.
"Pane Naoki večeře."ozval se Manabu za dveřmi.
"Už jdu."řekl jsem prostě, usmál se na Rikiho a společně s ním v závěsu odešel do jídelny.

Dodatek autora:: 

Oh je...jojo zapomněla jsem sem dát další kapitolku. Rizhodujuu se jestli tu zverejnim i manga kterou prekladam....hmmm je to yaoi....tedy zatim se tam nic nedeje zatim je to shounen-ai no XD je koreiská.....ale nejdřív si musíte zvyknout na tu kresbu očí Smile

4.89655
Průměr: 4.9 (29 hlasů)