Práce ve vilce 5.díl

Riku
"Riku se mnou tentokrát povečeří. Informuj o tom ihned Kushinu."řekl Naoki rázně Manabimu. Manabu se rychle přesunul do kuchyně za tu rašplí a já se vydal za Naokim do jídelny.
Jen co se Naoki posadil, ukázal na protější židli a čekal, až si také sednu. Nervózně jsem se tedy usadil naproti majiteli tohoto domu a počítal každou vteřinu, která nastala.
"Podává se večeře, mladý pane."usmála se falešně kuchařka a položila na stůl dva tácy s jídlem. Po ní přišel Inari a nechápavě si mě přeměřoval pohledem. Na jeho pohled jsem mu odpověděl pozvednutím ramen a zavrtěním hlavy. Jeho úsměv mě utvrdil v tom, že chápe situaci.
Když Naoki pokynul rukou, služebnictvo se rozešlo zpátky k práci a on sám, bez popřání dobrého jídla se pustil do své večeře. Já na něj trošku pohrdavě hleděl a raději to přešel. Nejspíš můj pohled vycítil, protože mě protnul svýma modrýma očima.
"Děje se něco?"otázal se mile.
"Ale…nic."řekl jsem tiše, vzal si první příbor, který jsem uviděl a se slovy Itadakimas se dal do jídla.
"To je salátový příbor. Doporučoval bych spíš příbor, neblíže tvému talíři."zacukali mu koutky a bavil se nade mnou. Já okamžitě zrudl a neobratně popadl správný příbor.
"Taky mi to mohl říct dřív!"zašeptal jsem naštvaně.
"To bych se ale připravil o tvou nádhernou tvářičku."pousmál se na mě. Já díky tomu zrudl ještě víc.
"Hmmm…. Nemusíte mi lhát."sklopil jsem oči. Sám jsem věděl, jak vypadám. Vždyť i Hideki to věděl a vmetl mi to do očí.
"Já, ale nelžu."usmál se znovu, zvedl se ze svého místa a rychle se dostal až ke mně.
"Nikdy bych ti nelhal."zamračil se a pohladil mě po vlasech.
"Já…."nevěděl jsem co na to říct. Jeho ruka mi byla velice příjemná a jeho slova taky.
"No měli bysme to dojíst, určitě už seš unavenej."
"Uhm…."zamumlal jsem a s chutí se pustil do toho voňavého jídla.

Naoki
Když jedl, vypadal tak roztomile, až jsem měl nutkání jej obejmout a nebo se ho alespoň znovu dotknout. Kvůli té jeho povaze a jeho tvářičce sem skončil s veškerými jinými známostmi. Prostě jsem ho nedokázal vypudit ven z hlavy. Kdo by taky mohl.
Trošku mě štve, jak o sobě pochybuje a pořád se podceňuje. Třeba to s tím vzhledem. To se snad nikdy nedíval do zrcadla? Vždyť vypadá jak roztomilej medvídek. Jen ho pomuchlat v postýlce a spinka s ním až do rána.
No, jediná věc, která ho ohyzdí jsou ty šíleně, nevkusné brejle. Ale to je plus pro mě, jelikož bysme asi jinak na sebe nenarazili, páč by už dávno chodil s někým jiným.
Kdyby se mě někdo zeptal, co se mi na něm líbí nejvíc, řekl bych, že to jsou oči a jeho roztomilí chování když je nervózní.
Jediný co mi vadí je to, že se přede mnou stále nechová zcela upřímně. Nevím sice, jak se chová běžně mezi svými kamarády, ale na kameře na který ho mám natočeného, se chová k nezaplacení. No snad se to časem zlepší. Vždyť on sám změnil mě.
Normálně bych touhle dobou byl v posteli s nějakou pěknou holkou a užívali bysme si do rána. Ale teď……., teď nedokážu z toho andílka byť jen zpustit oči.
"Pane Naoki…."oslovil mě formálně.
"Jenom Naoki."usmál jsem se a upil ze sklenky červeného vína.
"Už budu muset jít."ošil se pod mým pohledem a zvedl se ze židle.
"Už? Vždyť si ještě nedojedl."podivil sem se nad jeho náhlou změnou.
"Zítra mám důležitý test a ještě jsem se nestihl na něj naučit."řekl mi omluvně a ss zavrzáním židle se zvedl.
"No tak dobře."pochopil jsem to a doprovodil jej k jednomu ze svých aut. Šoférovi jsem řekl Rikiho adresu a otevřel mu dveře.
"To jste nemusel."ošil se a zahleděl se mi do očí.
"Ale mě to nevadilo."naklonil jsem se nad něj a přitiskl ho tak k otevřeným dveřím.
"Pane Nao…"
"Už jsem ti říkal, že mi nemáš říkat pane!"řekl jsem nakrknutě a políbil ho na ucho.
"Co!!!!"vyjekl nevěřícně a odstrčil mě od sebe.
"Jenom Naoki."usmál jsem se nad jeho počínáním.
"To jsem nemyslel! Co to sakra mělo být?!"vyjekl naštvaně.

Riku
Celou večeři jsem byl zaražený a nevěděl co dělat. Naoki byl na mě tak milí, ale při vzpomínce na Hidekiho jsem se nechtěl pokoušet o žádný vztah.
Když už jsme se loučili, přiblížil se k mému uchu a jemně mi jej políbil. Při tom polibku jsem myslel, že se úplně roztaju, ale zachovával jsem si svůj odstup.
"Co!"vyjekl jsem překvapeně a přestal, kontroloval své chování.
"Co to sakra mělo být?!"nafoukl jsem tváře a probodl ho pohledem.
"Polibek."zasmál se nad mými rozpaky a znovu se ke mně přiblížil. Já intuitivně couvl o krok dozadu a díky tomu spadl na sedadla.
"Oh nečekal jsem, že na to půjdeš tak rychle. Chtěl jsem tě jenom políbit a ty takhle."zasmál se nad mou polohou, ale nic si nedovolil.
"To, to….!"vyjekl jsem a rychle se posadil.
"Abych nezapomněl, zítra končíš ve škole v 15:45 ….., tak tě tu budu čekat v půl pátý. Přijede můj otec a potřebuju, aby to bylo uklizeno."oznámil mi prostě a zabouchl za mnou dveře.
"Hmmm…dobře…"zabrblal jsem a s pozdravem odjel.

Druhý den ráno jsem se vzbudil se zvoněním mého budíku a pomalím krokem se došoural do koupelny. V koupelně jsem zalezl pod sprchu a nechal na sebe stékat teplou vodu. Tahle sprška mě úplně probrala a dodala mi potřebnou energii na tento den.
Jen s ručníkem kolem pasu jsem se vydal do pokoje, oblékl se do uniformy a nasadil si brýle. Když už jsem byl oblečen, navštívil jsem svou kuchyň, ukuchtil si snídani a dal se do jídla. Nebyla to taková práce, jako když jsem bydlel s Hidekim. Hidekim……..
Při vzpomínce na něj jsem se zarazil v jídle a tupě koukal na svůj prsteníček.

*************************************************************************************************

"Riku…., chtěl bych ti dát takový dárek."
"Dárek?"zbystřil jsem a poskakoval kolem něj. "Kde ho máš?"otázal jsem se s úsměvem na tváři a začal ho šacovat.
"Tady šmudlo. Všechno nejlepší k narozeninám."vytáhl z náprsní kapsy krabičku, otevřel jí a její obsah mi nasadil na prst.
"Hideki…"zasmál jsem se šťastně a políbil ho.

*************************************************************************************************

Barva z obličeje se mi náhle vypařila a mé oči probodávali tu stříbrnou věc na mém prstu.
´Ne, už ne! Už na něj nechci myslet!´ Rozkázal jsem si v hlavě, sundal si onen prstýnek a vyhodil jsem ho do koše.
´Už není žádný Hideki! Žádný!´utřel jsem si neposednou slzu a vydal se ven z bytu.

Po cestě do školy jsem navštívil trafiku a koupil si noviny se seznamem volných prací. Když jsem z ní vycházel, schoval jsem si noviny do tašky a šel pomalím krokem do školy.
Když jsem konečně přišel do třídy, zbývalo mi ještě 10 minut do zvonění. Znuděně jsem složil hlavu na stůl a čekal na příchod učitele.
"Ty voho vidíš ho?"otázala se Yuna těsně vedle mí lavice.
"Zajímalo by mě, co se mu stalo…"odpověděla jí na to Wany.
Se zájmem jsem zvedl hlavu a zahleděl se na cíl jejich rozhovoru.
"Sasaki!"vyhrkl jsem nevěřícně a přiskočil k němu. "Co se ti stalo?!"otázal jsem se starostlivě a pozoroval jeho oko, na kterém měl monokla.
"Spadl jsem Rikuuu…."našpulil rty a snažil se předstírat.
"To ti nevěřím! Co se stalo!"vyjekl jsem naštvaně a skenoval ho přitom pohledem.
"No jo, no jo…."povzdechl si a opřel se o učitelův stůl. "Včera jsem si šel ´promluvit´s Hidekim."usmál se na mě.
"Cože?! To ti udělal on!"vyjekl jsem naštvaně. Tak tohle ne! Hidekimu tohle tedy neprojde.
"Neboj, nic to není. Měl bys vidět jeho."zasmál se.
"Sasaki to není sranda!"řekl jsem naštvaně.
"Riku nechci, aby ses scházel s Hidekim!"řekl mi přísně.
"Tak o to se vůbec nemusíš bát."odpověděl jsem prostě, když jsem viděl vcházet učitele. "Děkuju Sasaki."usmál jsem se naň a šel si sednout na svý místo. Sasaki udělal to samí a hodina mohla začít.

……..

Celý den jsem koukal do novin, který jsem si koupil a studoval každičkou práci. Moc prací mě teda nenadchlo. Buď bych tam musel chodit během mého vyučování, což jsem hned odmítl. Nebo zase to mělo určitý podmínky, který jsem nesplňoval. Například věk, vystudovanou vysokou nebo i pohlaví. Jen pár prací mě zaujalo. Každou z nich jsem si zakroužkoval a po škole se odebral na ty místa.
První práce měla být ve skladě. Pracoval bych od osmi večer do jedenácti a bral bych přibližně 400 yenů na hodinu…, což by mi vydělalo
1200 yenů za noc.
"Dobrý den, jsem tady ohledně té práce."pozdravil jsem chlápka s plnovousem.
"To musíš támhle za šefíkem."ukázal směrem k paletám a nějakýmu chlápkovi. Přešel jsem tedy k němu a zopakoval mu stejnou frázi. Chlápek si mě prohlédl pohledem a se slovy, že bych mít o 20 kilo víc, mě poslal pryč.
"Super to, to začíná dobře!"postěžoval jsem si a zašel na další 3 místa. Odevšud mě vykopli z různých důvodů.
Poslední místo v novinách byla restaurace. V tý restauraci mě zasvětili do správné etiky a rovnou mě pustili na plac. Vůbec jsem netušil, ke komu mám jít prvnímu a tak jsem zvolil nejbližší stůl. Lidi kolem něj mi nadiktovali, co chtějí a já si to zapsal. Takhle jsem postupoval i u dvou dalších. Po zapsání objednávek od tří stolů jsem se vydal do kuchyně a řekl, co si přáli. Problém nastal tehdy, kdy se jeden ze stolů rozhodl, že si sedne jinam a já nevěděl, kdo si co objednal. S objednávkou pro stůl 4. jsem tedy šel ke stolu č.7 a opačně. Hosti ze mě měli amok a tak si rovnou zavolali šéfa. Ten se hostům ihned omluvil a dal mi padáka.
"Skvělí!"naštvaně jsem kopl do kamínku a plahočil se potemnělými ulicemi.
Ani jsem nevěděl, kam jdu. Ulice vypadali stále stejně a lidí tu bylo také stejně tolik. Když jsem došel na konec týhle dlouhý ulice, uviděl jsem před sebou bar s vyvěšenou cedulí. ´Hledá se pracovní síla´. Nevěřícně jsem na něj koukal a bez přečtení oč by se mělo jednat, jsem vpadl baru.
"Dobrý den."promluvil jsem do prázdného baru a zavřel za sebou dveře. Nikoho jsem neviděl a tak jsem se usadil k pultu a čekal, až se někdo objeví.
"Hey Ikuto, vem tu krabici a odnes ji …..nahoru."zasekl se nějaký kluk ve dveřích a s otazníky v očích na mě pohlédl.
"Co tady děláš, máme ještě zavřeno?!"otázal se a sjel mě pohledem.
"Já jsem viděl venku tu ceduli…."řekl jsem zaraženě.
"Ach….aha. Tak tos měl říct hnedka."usmál se na mě a zavolal na Ikuta. Ten jakmile vešel, mě taky naskenoval pohledem a s jiskřičkami v očích se představil.
Ten druhý nebyl pozadu a představil se jako Kimi.
"Riku."odpověděl jsem.
"Takže Riku, seznámím tě s podmínkami."usmál se na mě Kimi a postavil přede mě sklenku s vodkou.
"Promiňte, ale ještě nejsem plnoletý."odmítl jsem taktně sklenku.
"A ví o tom, že tu chceš pracovat rodiče?"otázal se mě s pozdvihnutým obočím.
"No….mí rodiče už nežijí."ošil jsem se a raději už nic neříkal.
"Ah promiň." omluvil se na a pokračoval ve výkladu.
"Pracovní doba je od 8 až do té doby, do jaké bude potřeba."usmál se znovu a nabídl mi, jestli bych dneska nechtěl zůstat a omrknout jak to tady chodí. S radostí jsem přijal, nechal si nalít colu a sledoval první hosty, který dorazili.

Nastala devátá hodina a já začal být čím dál víc nesvůj. Tenhle bar nebyl normální. Už chápu, proč si mě sjížděli pohledem. Tenhle bar byl pro stejný lidi, jako jsem já.
Všude kolem se motali páry stejného pohlaví a opíjeli se u stolů. Někteří seděli u baru a snažili se mě svést. Já se ale nedal. Nebo spíš Kimi mě nedal.
"Hoši, dejte si voraz. Tenhle cukroušek už je zadanej."přitáhl si mě k sobě a mrknul na mě omluvně. Já věděl, proč to dělá a tak jsem to s úsměvem přešel.
"Už budu muset jít."řekl jsem Kimimu a začal se oblíkat.
"Už? Teď ale přijde to nejlepší."
"Promiň, dneska už fakt musím."
"Dobře. A nezapomeň mi zavolat, jak si se rozhodl."Usmál se a podal mi vizitku baru Aka-Neko.
"Jasně. Ještě to promyslím a dám vědět."usmál jsem se a vyšel ven před bar.
Kousek od baru jsem zahlédl zastávku. Vůbec jsem neváhal a šel se podívat na spoje. Do mojí ulice to naštěstí odsud jelo a tak jsem s prvním busem odjel domů.

Naoki
Už je půl šestý a Riku tu stále není. Nevím, jestli se mu něco nestalo, ale jestli ne tak si ho přehnu přes koleno a naplácám mu pětadvacet na holou. Kdybych mu neřekl, že je to důležitý tak bych to i přešel.
"Pane Naoki, váš otec je tu."přišel do mí pracovny Manabu a vedl za sebou mého otce.
"Ale Naoki co ten protáhlej obličej?"otázal se mě škodolibě. "Nějakej problém s děvčaty?"
"Nic se neděje."smetl jsem to ze stolu a raději se zaměřil na jiný téma a to společnost.

………

O práci jsme vydrželi mluvit necelý dvě hodiny. Probírali jsme budoucí zakázky, platy zaměstnanců a další šíleně zábavné věcí.
"Naoki rád bych se tady zdržel."řekl mi a čekal snad, že se z toho posadím na zadek.
"No mám volnej jenom pokoj pro hosty…"
"A to mi neposkytneš svůj pokoj?"
"Tak na to zapomeň. Ve svým pokoji budu spát vždy pouze já. A ani kvůli tobě nepůjdu spát do pokoje pro hosty!"vyjel jsem ostře.
"Stejnej jako vždy."zamračil se na mě. No a co tak jsem ho neměl moc v lásce. Nikterak se mi v dětství nevěnoval a tak jsem k němu nemám žádný pouta.
"No dobře......"souhlasil, zvedl se a odešel do onoho pokoje.

Riku se až do večera neukázal. Trochu jsem na něj zuřil a rozhodně se to nehodlal přejít jen tak.
"Manabu."zavolal jsem.
"Ano pane."byl hned u mě a čekal co od něj budu chtít.
"Zítra ráno dojeď pro Rikiho. Musím si s ním promluvit!"rozkázal jsem mu a šel si lehnout do svého pokoje.