Právo žít - 03

„Promiň, nečekala jsem, že se to tak protáhne, ráno tě seznámím se zbytkem rodiny.“ řekla mu, když zavřela domovní dveře a oni se ocitli v menší chodbičce. Sion na to nic neodpověděl, vlastně netušil, co by měl říct, byl ve všem stále zmatený. „nemusíš se ničeho bát, jakmile najdeme tvoje rodiče, tak si tě vezmou domů.“ snažila se ho uklidnit, ale popravdě nebylo v čem, neměl strach tu být, pro něj bylo mnohem děsivější být v té nemocnici, z nějakého důvodu se mu všechno to pípání přístrojů a lidi v bílém moc nezamlouvalo, to nejspíš takhle cítil každý.
„Tys ho fakt přivedla,“ ze schodů sestoupil vysoký blonďák a teď si ho prohlížel zamračeným pohledem, očividně se mu jeho přítomnost nezamlouvala. „ten tvůj záchranářský komplex je vážně otravný.“
Yoko si odložila tašku a až pak se otočila ke svému nejstaršímu synovi. „Rene, běž si lehnout, dneska už nemám sílu poslouchat tvoje stížnosti.“
„Stížnosti?“ chlapec se uchechtl. „Takže ono je úplně normální domů přivést nějakého pošuka, o kterém nic nevíme?!“
„Rene!“ okřikla ho a hodila omluvným pohledem po Sionovi.
„To je v pořádku, madam, je to pravda, vůbec nevíte, co jsem zač.“ řekl a ona se málem zadusila nad tím oslovením, připadala si najednou nějak staře.
„Budeš spát ve stejném pokoji jako tady Ren a-“ nestihla to doříct, protože byla přerušena.
„Cože bude?“ vyvalil oči, tohle snad nemyslela vážně, nebude spát ve stejné místnosti jako nějaký pošuk.
„To co jsem řekla a ještě chvíli něco namítej a nepřej si mě.“ pohrozila mu a Ren se už neopovážil nic říct. „Pojď, Sione, ukážu ti, kde budeš spát.“ zavedla ho po schodech nahoru do prvního patra a otevřela dveře na konci chodby. Když rozsvítila, zalapala po dechu. Všude po pokoji se válelo oblečení, knihy a spousta dalších věcí, Sion by přísahal, že viděl i kus pizzy, ale to se mu možná zdálo. „Co to má k čertu být? A kde máš postel?“ otočila se nahněvaně na Rena, který se teď divně šklebil.
„No co?“ pokrčil rameny a vešel dovnitř a smetl hromadu věcí z postele.
„O tom si taky zítra promluvíme, Sione, zlatíčko, omlouvám se za ten bordel, ale bohužel nikde jinde nemáme místo,“ povzdechla si a vtlačila ho dovnitř. „a ty dojdi pro matraci!“ rozkázala Renovi a ten se žbrbláním opustil pokoj a za chvíli se vrátil a táhl s sebou světle modrou matraci.
„Budu hádat,“ ušklíbl se. „spím na ní já?“
Jeho matka se na něj zářivě usmála. „Chytrý chlapec.“

Druhý den se Sion probudil s třeštěním hlavy. Nejprve vůbec netušil, kde se nachází, ale pak mu všechno zapadlo a jemu se přehráli události od probuzení v nemocnici. Jeho probuzení, setkání s paní domu, která se ho rozhodla k nim dočasně nastěhovat a zároveň to byla jeho psychiatrička, která mu měla pomoc si na všechno vzpomenout a poté dlouhý výslech policie, která po něm chtěla vědět, co v té vodě dělal, on sám si ani nepamatoval, že by v nějaké vodě byl, natož co tam dělal.
„Dobré ráno, Růženko.“ ozvalo se kousek od něj. Kývl na pozdrav a vylezl z postele. „Tohle ti posílá matka,“ hodil po něm tmavě zelené tričko a tepláky v podobném odstínu. „jsou bráchy, moje by ti byly no…větší. Kolik ti vůbec je?“ zeptal se ho a vypadalo to, že ho to opravdu zajímá, Sion si oddechl, že už nebyl tak útočný jako včera.
„No já vlastně netuším.“ řekl tiše a Ren se musel naklonit, aby ho vůbec slyšel.
„Pravda, zapomněl jsem. Když jsem tě tahal z té vody, připadal jsi mi stejně starý jako já, mně je mimochodem 18, ale teď mi připadáš tak na 16.“ Sion přikývl, protože si znovu nebyl jistý, co říct.
Ren si nervózně prohrábl vlasy, ten kluk nevypadal, že by měl zájem se s ním moc bavit. No potom, co předvedl včera, se nedivil, ale už si za to schytal kázání od matky a on jí slíbil, že se k němu bude chovat slušně, přeci jenom amnézie asi není žádná sranda. „Mimochodem já jsem Ren.“ napadlo ho totiž, že se ještě oficiálně nepředstavil, tak by to měl napravit.
„Sion.“
„No… em... koupelna je hned u schodů a no…pak přijď dolů na snídani, už na tebe čekají.“ připadal si jako idiot, že nedokáže pomalu ani složit jednu větu, a tak se radši rychle sebral a odešel dolů do kuchyně.

„Tak co říkal?“ „Už si něco pamatuje?“„Kdy přijde?“ ozvalo se téměř trojhlasně od stolu, kde seděli jeho sourozenci.
„Proč se ho nezeptáte sami, za chvíli přijde dolů a chovejte se slušně!“ předběhla ho v odpovědi jeho matka a všichni tři se zatvářili zklamaně, ale poslechli. Sion vešel trochu ostýchavě do místnosti po pár minutách.
„Páni, vypadáš v tom mnohem lépe než Haru.“ pronesla obdivně Mizuki. Chlapci zelená opravdu slušela, vynikl tak kontrast jeho uhlově černých vlasů a ona musela uznat, že je opravdu pohledný. Sice by na její vkus trochu menší, ale jeho jemnější rysy, strašně hezká ocelově šedá barva očí a jak právě špulil ústa, jak byl nervózní…No možná by si dala říct.
„Neslintej.“ rýpnul si do ní Haru, který právě vzhlédl od knihy, kterou četl. Počasovala ho vražedným pohledem a pak se zářivě usmála na Siona.
Ren sedící vedle ní se málem zadusil, když to viděl. „Ani omylem, nezačneš si nic s klukem, o kterém nic nevím.“ zašeptal tiše, ale výhružně a Mizuki v duchu protočila očima, její bratr trpěl tak trochu sourozeneckým komplexem a někdy to bylo vážně otravné. Kvůli němu její nejdelší vztah trval měsíc, protože všechny kluky vždycky zastrašil. Jenom Toshi to vydržel celý měsíc. Ale to mohlo být taky tím, že byl němý a než pochopila, co se jí snaží těma jeho divnými posunky říct, tak to trochu trvalo. Trochu jí to mrzelo, konečně si našla kluka, který neměl debilní kecy na všechno, co dělala, jako třeba: Proč nosíš tak krátkou sukni? Nebo: Neflirtuj pořád s ostatními kluky atd. Teď když o tom přemýšlela, tak to možná bylo tím, že vlastně mluvit nemohl.
„Posaď se.“ usmála se na něj paní domu a trochu ho popostrčila, když viděla, že se k ničemu nemá. Když se usadil, položila na stůl velký talíř plný palačinek, na který se hned všichni až na Siona, který to pozoroval trochu nejistě, vrhli. Yoko zavrtěla nesouhlasně hlavou, ale úsměv potlačit nedokázala. „Mohli jste ho nechat si vzít první,“ chystala se vrátit k plotně, ale zastavila se, když viděla, že Sion si stále nevzal. „Nemáš rád palačinky?“ optala se starostlivě.
Sion zavrtěl hlavou. „Mám, já jenom…nebyl jsem si jistý, zda si smím vzít.“ řekl a ona vykulila oči.
„To je snad samozřejmé, že můžeš, co to je vůbec za otázku?“ teď, když se nad tím zamyslel, tak to bylo vážně trochu zvláštní, proč se na to vůbec ptal? Natáhl se po palačince a měl pocit, že se na něj všichni dívali, když se do ní zakousl. Bylo to vážně dobré, nevzpomínal si, kdy jedl naposledy něco tak úžasného, ironie, že si vlastně nepamatoval na nic.
Zvedl pohled od palačinky a všichni na něj stále s očekáváním hleděli. „Je to dobrý.“ řekl, protože vytušil, že se čeká na jeho reakci. Yoko byla překvapená, jak se jí ulevilo. Nerada by ho chudáčka nutila jíst něco, co by mu nechutnalo.

Dostal do sebe asi šest palačinek, nad čím se všichni podivili, že toho tolik sní, ale Yoko vypadala spokojená, že mu chutná. Když dojedli, Ren se zvedl. „Jestli jsi dojedl, jdeš se mnou nahoru? Musím jít uklidit svůj pokoj a je to tvoje vina, že tyhle muka musím podstoupit a-“ výraz jeho matky ho umlčel. „proto bych tě chtěl poprosit, jestli bys mi tedy nepomohl.“ dokončil nakonec. Sion přikývl, ale když se chystal zvednout, zarazil se, otočil se na Yoko. „Můžu jít?“ zeptal se.
„Eh, jistě.“ řekla trochu překvapeně a sledovala, jak se chlapec zvedl a společně s Renem se vydali do jejich pokoje. Ten kluk ji pořád překvapoval.

„Předem tě varuji, že jsem tu docela dlouho neuklízel.“ řekl Ren, když se oba dobrodili jeho věcmi k posteli, která teď byla jediné místo, kde se nic neválelo. Dokonce i matrace, která byla na druhé straně místnosti a už se stihla zaplnit. Rena by zajímalo, jak se to mohlo stát, když tam položil jenom tričko, které mu nesedělo, no dobře pak tam odložil ještě ty věci, které včera shodil ze své postele, protože to byly stále ještě nositelné věci a nechtěl, aby se mu připletly do špinavého prádla. „Tak um, kde chceš za-“ překvapeně vykulil oči, když se otočil a viděl najednou svou půlku pokoje. Oblečení bylo na jedné hromadě, učení vedle a dokonce tam byla i hromada s jeho CD a DVD. „Co to má jako být?“
Sion sebou trochu trhl, jak byl ponořen do třídění věcí na druhé straně pokoje, kam se mezitím stihl přemístit. „Udělal jsem to špatně?“ rozhlídl se a zkontroloval už roztříděné hromady, nechtěl Rena naštvat zrovna, když na něj byl milý.
„Špatně?“ podivil se Ren. „Blázníš? Asi si tě najmu jako osobní uklízečku.“ zasmál se. „Když jsem ani nedomluvil, jak jsi to udělal?“ vážně mu nedocházelo, jak to stihl tak rychle.
„Prostě jsem to uklidil.“ na Sionově tváři se objevil trochu nechápavý výraz, protože netušil, kam tou otázkou míří. „No tak já to asi nechám celé na tobě,“ na tváři se mu objevil ten jeho úšklebek a zamířil ke stolu, kde si zapnul notebook. Sion nic nenamítal, docela ho uklidňovalo, když mohl uklízet tak chaotickou místnost. Ren ho ještě chvíli pozoroval, jo možná to na něj neměl takhle hodit, ale nevypadal, že by mu to nějak extra vadilo, a když už mu okupuje pevnost, tak ať je alespoň užitečný. Rozhlédl se po svém tmavě modrém koberci, úplně zapomněl jakou měl barvu.
„Fuj, co to je?“ Sion znechuceně zvedl podezřele vypadající sáček.
„Oh, já věděl, že jsem ty tousty minulej měsíc nedojedl.“ přešel k němu a vzal si sáček. „To byly moje oblíbený, možná když oškrábu tu plíseň tak se to bude ještě dát jíst?“ zamyslel se a Sion se znechuceně odvrátil. To snad nemyslel vážně. Když se znovu otočil, on to doopravdy začal čistit. Sion se neudržel a vytrhl mu to a hodil to do koše, ten ublížený pohled vážně nepochopil. „Jseš zlej! Ještě se to dalo jíst!“ jak měl sakra s takovouhle bytostí bydlet v jedné místnosti?