Právo žít - 04

„Koukni, koukni se, Sione, to je motýl!“ malý černovlasý chlapec poskakoval kolem jeho postele a vzrušeně ukazoval někam nahoru. Sionovi se nechtělo vstávat a tak jenom něco zamručel, ale mladší chlapec se pouze s tím nespokojil. „Podívej se!“ vylezl si na postel a začal poskakovat tam.
„To se ti zdá, sem se nemůže dostat-“ zvedl se a překvapeně se zadíval na malé stvoření s krásnými rudými křídly vznášející se u stropu.
„Můžu se s ním kamarádit?“ zadíval se na něj s jiskřičkami v očích a on se na něj usmál.
„Samozřejmě,“ motýlek slétl níž a on mu nastavil prst. „to, že ses dostal, až sem znamená, že je tu někde východ…“ dostal nápad, takový nápad, kterého později opravdu litoval.

„Nee! Akia ne!“ kopal kolem sebe a snažil se vyprostit z pevného sevření.
„Sione! Sione! Sione!“ menší chlapec plakal a křičel jeho jméno.
„Drž už hubu!“ Sion sledoval, jak útočník držící druhého chlapce s ním prudce smýkl na stranu, až se ošklivě uhodil o kamennou zeď.
„Ty hajzle!“ viděl rudě, byl tak rozzuřený, že se mu dokonce povedlo osvobodit od svého věznitele, který překvapeně zíral na své, teď už prázdné, ruce. Skočil po druhém chlapovi a ten ztratil rovnováhu a přepadl dozadu. Bušil do něj hlava nehlava, než se muž vzpamatoval a nešetrně ho z něho shodil.
„Mám toho plný zuby, Satoriho spratci nebo ne, tohle byla poslední kapka!“ z pouzdra vytáhl pistoli a namířil ji na něj. Sion se zarazil, ale nenávistný pohled si neodpustil.
„Ty kreténe, dej to dolu, dostaneš nás do problémů!“ druhý muž se snažil svému příteli domluvit, ale ten ho teď sotva vnímal. Pak se ozval výstřel. Akio zakřičel, ale k překvapení všech byl Sion naprosto v pořádku a muž se zbraní překvapeně zíral na svou hruď, kde přes jeho oblečení prosakovala krev.
„Třicet krát a dost, co přesně na tom bylo nepochopitelného, Sione?“ mrazivý hlas ho donutil se rozklepat. Teď měl teprve strach.

Sion se prudce posadil na posteli a zalapal po dechu. Jeho pyžamo, ve kterém spal, bylo úplně promočené potem. Cítil, jak se jeho ruce stále třesou, právě měl noční můru, ale už si ji nedokázal vybavit. „Jsi v pořádku?“ Renův hlas ho uklidnil. I když byla v pokoji stále tma, cítil na sobě chlapcův pohled.
Přikývl, ale pak si uvědomil, že to nemohl vidět. „Jenom se mi něco zdálo, probudil jsem tě?“ cítil se docela provinile, že rušil spánek někoho jiného. Slyšel zašustění deky a po chvíli se rozsvítilo. Ostré světlo ho donutilo těsně semknout víčka.
„Pane bože, ty vypadáš.“ ohodnotil jeho vzhled a přistoupil k jeho posteli. „Usneš ještě?“
„Myslím, že ne, promiň, že jsem tě vzbudil.“
„Tak to abychom se do rána nějak zabavili, než ostatní vstanou, jsou teprve čtyři ráno.“ aniž by se nějak ptal, skočil na jeho postel a sednul si do tureckého sedu.
„My?“ zopakoval po něm Sion.
„Vím jaké to je mít noční můru, dřív jsem jimi trpěl hodně, ale teď už jenom málokdy, ale znám ten pocit, který teď máš, ten strach znovu usnout.“ Sion se ho chtěl zeptat, o čem jeho noční můry jsou, ale přišlo mu to docela osobní a tak radši mlčel. „Alespoň dodělám ten úkol na příští týden.“ naklonil se přes něj k nočnímu stolku, odkud si vzal desky a tužku.
„Co to je?“ přemohla ho zvědavost a přisunul se k němu blíž.
„Tohle? Úkol na výtvarku, má to být něco jako vnitřní rozpoložení nebo co. Blbost.“
„Tohle jsi kreslil?“ překvapení z jeho hlasu nešlo přeslechnout, když se probíral štosem výkresů, který našel na nočním stolku. Opravdu povedených výkresů. Tahy tužkou byly dokonalé. Byly tam obrázky zvířat, krajin, lidí a různých dalších věcí, u kterých radši nepřemýšlel, co jsou zač.
Ren mu je vytrhl z ruky. „Nedívej se na ně.“ opravdu neměl rád, když si jeho tvorbu někdo prohlížel.
Sion vzal jeden z výkresů, který spadl na peřinu. I hned se rozzářil. „To je tak roztomiloučký! Já miluju kočky.“
„Není to nic extra.“ odporoval mu, ale překvapil sám sebe, jak ho to potěšilo. „Jestli chceš, tak jich tu mám víc, jednou jsem měl takový období, co jsem kreslil všechno, co mělo uši.“ na okamžiky, kdy se Sion na jeho obrázky díval s takovým neskrývaným nadšením nikdy nezapomene, než se nadáli, tak tu bylo ráno.

„Jez.“ podstrčil mu lívance až pod nos.
„Nemám hlad.“ nebylo to tím, že by lívance rád neměl, ale nějak neměl chuť a ten idiot to odmítal pochopit.
„Víš, jak dlouho mi to trvalo udělat? A ty si myslíš, že to nesníš? Tak to určitě.“ Sion chtěl něco odseknout, ale Ren mu nedal šanci a lívanec mu prostě narval do pusy. Málem se zadusil, jak to nečekal.
„Co přesně tvůj mozek nechápe na slovech: nemám hlad?!“ obořil se na něj, když lívanec snědl, protože mu přišlo neslušné to plivat po ostatních.
„To mě prostě nezajímá, co si jako myslíš, že budu dělat s tímhle?“ a přisunul k němu vrchovatý talíř.
„A to má být můj problém? Já jsem ti říkal, že dělat trojitou várku je blbost.“ nedal se Sion, tohle mu vážně hlava nebrala.
„Sníš to.“
„Ne.“
„To teda jo.“
„Sněz si to sá-“ chtěl mu narvat do pusy další lívanec, ale tentokrát se nedal a rafnul ho do ruky.
„Já tě zabiju!“ zasyčel na něj, když se podíval na otisk, který mu na jeho dokonalé ruce zanechal. Sion na něj vyplázl jazyk a rychle opustil místnost. Ren přemítal, co je s ním posledních pár dní špatně. Sice na nic nepřišel, ale byla to rozhodně chyba toho kluka, určitě ho proklel.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho Mizuki, která přebíhala z koupelny do ložnice.
„Kam jdeš?“ optal se jí.
Zasmála se. „Do školy, hlupáčku, nebo jsi čekal, že tam nechodíme? Sice jsem blbá, ale musím dodělat alespoň střední, aby byla matka spokojená.“
„Promiň, to byla blbá otázka.“ cítil se trapně, že ho to nenapadlo, vážně byl od té nehody docela mimo.
„To je tak roztomilý, když se cítíš trapně, mám úplně chuť tě pomuchlovat.“ vážně vypadala, že se na něj vrhne, ale naštěstí ho zachránil Haru.
„Budeš tím svým velkým zadkem ještě dlouho blokovat ty dveře nebo bych mohl projít?“
Naštvaně se na něj otočila. „Tak abys věděl, pro tenhle velkej zadek by většina holek vraždila.“
Haru se zatvářil znechuceně. „Na jaké planetě prosím tě?“ prosmýkl se kolem ní a nechal ji tam soptit. „Dobré ráno.“ kývl na Siona, který mu pozdrav oplatil. „Už jsi snídal?“
Sion se zašklebil. „Ano.“
„Sioneee!“ vysoký hlásek se rozlehl chodbou a brzy se to na něj pověsilo celou vahou. „Víš, co jsem zjistila? Že vypadáš jako hrdina v mangách, co má Mizuki pod postelí.“ pustila se ho a otevřela mangu, kterou měla v ruce. „Tady.“
„Co to je za mangu?“ Mizuki se podívala na obal a než se vůbec stihl rozkoukat, tak mangu zaklapla a schovala si ji za záda. „Vůbec ti není podobnej, tak už běžte.“ zabouchla jim dveře před nosem a Sion se na ně nechápavě díval. Co to bylo?
„Z toho si nic nedělej. To se stává často, Haru tomu říká, že má svoje dny, ale nechápu, jak to myslí.“ zářivě se na něj usmála a on jí úsměv nepatrně opětoval. „Nechceš se mnou zahrát na prince a princeznu?“ zeptala se nadějně.
„Ty si zahraješ maximálně na princeznu, která jde do školy, mazej se převléct.“ objevil se na schodech Ren.
„Kazišuku.“ vyplázla na něj jazyk.
Ren měl pocit, že sebou šlehne. „Cos to právě řekla?“
„Tak ti říká Mizuki.“ odpověděla mu.
„Já tu holku zabiju.“ zamumlal si pro sebe, když Yuzu odcupitala pryč. Sion neudržel posměšné odfrknutí. „Ty zalez do toho pokoje, nebo si mě nepřej!“
„Jasně, mami.“ neubránil se letmému úsměvu. Cítil z téhle rodiny opravdu hřejivý pocit a opravdu ho mrzelo, že je brzy bude muset opustit. Ale věděl, že by tu neměl zaclánět moc dlouho. Musí si rychle vzpomenout.

***

Posledních pár dní se neustále probouzel s bolestí hlavy, věděl, že si na něco opět vzpomněl, ale znovu si to nemohl vybavit. Už uběhl týden od toho, co se probudil v nemocnici s naprostým prázdnem v hlavě, až na jeho jméno, to se mu jako jediné vybavovalo a on věděl, že má pro něj velký význam, i když netušil proč.

„Protože patří tobě a odděluje tě od těch bezvýznamných lidí...“

Trochu sebou trhl, když se mu najednou vybavila tahle věta v hlavě.

„Sione! Zase děláš blbosti, já tě vážně už něčím praštím!“

Přes tvář mu přelétl letmý úšklebek a celkem automaticky pronesl: „Já za to nemůžu.“
„Za co?“ otočil se na něj Ren, který zrovna něco dělal u stolu.
Sion vytáhl tázavě obočí. „Co jsi říkal?“
„Za co nemůžeš?“ zopakoval klidně znovu otázku, pak se zvednul se a začal něco hledat ve skřínce u počítače.
„Za co bych měl moct?“ Siona napadlo, jestli se třeba Ren o něco nepraštil do hlavy, protože to, co říkal, nedávalo vůbec smysl.
„Jak to mám vědět?! To tys s tím začal!“ vyletěl, a pak kdo potřebuje psychiatra.
„Dobře, je to moje vina.“ rozhodl se to nechat být, Renova náladovost by ho už neměla překvapovat.

Po snídani si ho odchytila Yoko s tím, že budou mít další sezení. Sion se jí nedivil, chápal, že se ho chtějí zbavit co nejdřív.
„Dneska to zkusíme přes obrázkovou prezentaci, pustím ti několik obrázků známých míst tady v okolí, a když se ti něco bude zdát povědomé, tak mě zastavíš, ano?“ přívětivě se na něj usmála, ale on si to vyložil jako: vzpomeň si a vypadni. Netušil, proč to tak cítí, chovala se k němu tak hezky.

„To protože věříme jenom sami sobě, Sione.“

Zase ten hlas, byl mu tak neznámý a zároveň známý, až mu to nahánělo strach. Zaznamenal, že mu mezitím Yoko spustila prezentaci. Nějaké ulice, obchody, pár budov, dokonce i obrázky z lesa, ale nic v něm nezanechalo žádný dojem.
„Myslím, že dneska taky nic.“ povzdechla si. Zkoušela nejrůznější metody od nevinného rozhovoru, přes obrázky, různé internetové stránky a i osobní otázky. Nic se mu nevybavilo. Věděla, že na to musí pomalu, ale vážně mu chtěla pomoc, ani si radši nepředstavovala, jaké to musí být pro jeho rodiče, jeden den si žijete normální život, a pak se vám ztratí dítě. Oklepala se při představě, že by se to stalo jí.

Sion se vrátil nahoru a ona se rozhodla, že se dá do úklidu. Všichni až na Siona s Renem byli ve škole, Ren byl doma, protože měli tenhle týden nějakou výstavu, kde byla vystavena různá díla studentů a mohl se tam kdokoliv jít podívat. Ren navštěvoval poslední ročník umělecké akademie, ale spíš než kreslení ho zajímala hudba. Z přemýšlení ji vytrhl domovní zvonek.
„Dobrý den, jsme z oddělení pohřešovaných osob, můžeme dál?“ stáli tam dva muži ve středním věku. Jeden byl vysoký a svalnatý. Měl lehce opálenou pokožku, tmavě hnědé vlasy a opravdu pronikavý ledově modrý pohled, musela se násilím přinutit odtrhnout oči, to by jí ještě chybělo zakoukat se jak puberťačka do policajta. Ten druhý byl jeho naprostý protipól, malý, světlé vlasy a tmavě hnědý pohled. Nutno říct, že na něj se tak dlouho dívat nemusela, protože druhý muž ho naprosto zastiňoval. „Pojďte.“ kývla směrem dovnitř a ustoupila, aby oba dva mohli vstoupit.
„Yamazuki Tetsuya,“ podal ji ruku ten vyšší a ona ji trochu nejistě přijala. „a tohle je Nakashima Naoto.“ ukázal na drobnějšího muže, který jí též podal ruku. „Jsme tu kvůli tomu chlapci, dostali jsme to na starost.“ sdělil jí důvod návštěvy, ale to jí bylo jasné už předem.
„Posaďte se, dáte si něco?“ její prvotní překvapení se vytratilo a vrátila se její povaha dobré hospodyňky.
„Jsme tu jenom na skok, ale díky.“ usmál se na ni Tetsuya a oba dva se posadili na pohovku.
Yoko se posadila naproti nim. „Našli jste jeho rodiče?“
Naoto zavrtěl hlavou. „Nikdo z pohřešovaných neodpovídá jeho profilu, dokonce jsme jeho fotku rozeslali i do dalších měst, ale zatím nic.“
„Ale musíme brát v potaz, že to byl zatím pouze týden, ale stejně je zvláštní, že zatím nikdo neohlásil, že se pohřešuje.“ vložil se do toho Tetsuya a protáhnul si ztuhlá záda, poslední dobou se do terénu moc nedostal, takže byl rád, že mohl alespoň na chvíli vypadnout z kanceláře.
„Co internáty, možná ho nikdo nepohřešuje, protože si myslí, že je tam.“
„Taky jsme na to mysleli, ale zatím pořád nic, každopádně to chce čas, vzpomněl si na něco?“
Zavrtěla hlavou. „Bohužel ne, ale myslím si, že by si měl časem vzpomenout, amnézie způsobená šokem většinou netrvá moc dlouho.“
Tetsuya se pousmál. „Nejspíš se budeme muset spolehnout na to, že si vzpomene.“

Sion se vrátil za Renem do pokoje a ani nebyl překvapen, že ho našel na stejném místě než odešel. „Co tam pořád děláš?“ naklonil se mu přes rameno. Viděl, jak něco píše do sešitu.
Ren prudce zvednul hlavu a Sion, který to nečekal, dostal pěknou herdu do brady. „Promiň! Jsi v poho?“ rychle vyskočil a jal se zkontrolovat, zda žije.
„Víceméně.“ řekl, když mu konečně v hlavě přestalo zvonit a promnul si bolavou bradu.
Ren se zašklebil, ale pak si sednul zpátky k sešitu. „To je na matematiku. Člověk by řekl, že když jde na uměleckou školu, tak dá sbohem předmětům jako je matematika, ale ne oni to prostě musejí vyučovat a trápit naše mozky.“ naštvaně popadl sešit a mrsknul s ním na druhou stranu pokoje.
„Nemyslím si, že v tvém případě se toho dá moc trápit.“ podotkl a došel pro sešit.
Renovi chvíli trvalo, než mu došlo, co tím myslel. „Ty malej…“ během sekundy byl u něj a povalil ho na postel. „Toho budeš litovat.“ v očích se mu ďábelsky blýsklo, obkročmo se na něj posadil a dřív než stihl jakkoliv zareagovat, začal ho lechtat. Sion se pod jeho prsty začal svíjet a po chvíli se pokojem nesly jeho prosby, které byly utlumeny jeho smíchem. Renovi dalo hodně práce, aby s tím nepřestal, protože to bylo poprvé, co ho slyšel se smát a byl to opravdu hezký smích, takový uklidňující.
„Idiote. Nemůžu. Dýchat.“ dostal ze sebe mezi jednotlivými nádechy.
„Tak odvolej to, co jsi řekl.“ na chvíli přestal a vyzývavě se na něj podíval.
„Nebudu přece lhát!“ vyplázl na něj jazyk a pokusil se osvobodit, ale shodit Rena, který měl snad dvojnásobek jeho váhy, bylo opravdu nemožné.
„Ok, řekl sis o to.“ proces začal nanovo, ale tentokrát to netrvalo dlouho, než se znovu Sion ozval.
„Dobře. Beru. To. Zpátky.“ pokusil se zvednout ruce jako důkaz svých slov, ale jak se snažil své tělo všemožně natočit, aby se před jeho rukama schoval, tak mu to moc nešlo.
„Přijímá se.“ konečně z něj slezl a Sion byl rád, že konečně mohl dostat do plic vytoužený přívod vzduchu. Ren se na něj vítězně zadíval. Sion byl v obličeji úplně rudý, až ho to rozesmálo. Ten na něj vrhnul ošklivý pohled a znovu sebral sešit, který původně měl v ruce a kvůli tomu idiotovi mu spadl na zem. „Tohle,“ otevřel ho na stránce, kde psal svoje výpočty. „máš všechno blbě, jsou to rovnice, to je učivo základní školy!“
Ren se uraženě nafoukl nad tím obviněním. „Tak si to zkus sám, když jsi tak chytrej!“ došel mu pro propisku a posadil se naproti němu. Sion pokrčil rameny, tohle byly vážně lehké příklady. Během pár minut to měl všechno, docela ho to překvapilo, že počítal v hlavě tak rychle. „T-To je blbost, počítal jsem to dvě hodiny.“ sáhl po učebnici, ve které byly správné výsledky a nevěřícně si prohlížel Sionovy výpočty. Bylo to dobře. „Máš to špatně.“ pronesl nakonec.
„To tedy nemám, třikrát jsem to zkontroloval. Půjč mi to.“ natáhnul se po učebnici, ale Ren ji rychle zvednul a vyhodil z okna. „To si děláš srandu ne?“ okomentoval to Sion, který znovu přemítal o teorii, kdo že to potřebuje psychiatra.
„Ujela mi ruka. Každopádně naval můj sešit.“ vytrhnul mu ho z ruky a hodil ho rovnou do tašky, alespoň, že to má vypočítaný.
„Idiot.“ řekl si pro sebe tiše Sion.
„Já jsem to slyšel!“ a za chvíli už se zase z pokoje ozýval Sionův smích. To všechno se spokojeným úsměvem pozorovala Yoko, kterou nezvyklý hluk přilákal. Tohle bylo zajímavé. Ren, který si k sobě nikdy nepouštěl nikoho kromě své rodiny, se teď choval jako malé dítě v přítomnosti toho chlapce. Jakožto psychiatričku ji to velice zaujalo, musí to pečlivě sledovat.