Právo žít - 05

Akio nikdy nebyl nijak zvlášť odvážný, nikdy totiž nemusel, protože tu vždycky byl jeho bratr, který ho ochraňoval, co si pamatoval. Byla to jeho jediná rodina, ale nikdy si nestěžoval. Byl jeho všechno: opora, nejlepší přítel, rádce a zastával i mateřskou stránku v jeho životě. Na svou matku si už moc nevzpomínal. Bylo to už dávno, co ji viděl naposledy. Občas přemítal, jak se asi má, ale Sion byl vždycky naštvaný, když se o ní zmiňoval, tak radši mlčel a nechával si tyhle myšlenky pro sebe.
„Aki?“ dveře se otevřely a propustily dovnitř několik paprsků, které se sem zvládly dostat.
„Jsi zpátky?“ slezl ze staré palandy, až to nepěkně zavrzalo a přešel k brunetce, která jimi vešla dovnitř a pečlivě za sebou zavřela. Jmenovala se Yamada Sayu, bylo jí něco kolem pětadvaceti a byla pro něj a Siona něco jako starší sestra. Tehdy, když Sion přišel s tím stupidním plánem na útěk, to mělo probíhat úplně jinak. Až k začátku toho tunelu, kde jim voda sahala nad kotníky, je nikdo neměl vidět. Jenže se něco pokazilo a oni o nich věděli, ještě než se tam vůbec dostali a setřást tolik pronásledovatelů by nebylo snadné, ani kdyby se jim podařilo dostat ven. Každopádně se měli dostat ven a pak do téhle staré chaty v lese, nikdo by je tu nehledal, protože patřila Sayu ji by nikdo nepodezíral, že je zradila, nebo možná podezíral, ale ona v tomhle uměla dost dobře chodit, takže by na nic stejně nepřišli. Poté by pár dní počkali, možná i týdnů a dostali by se někam daleko, možná do jiné země, kdo ví, tak daleko neplánovali. Jenže! Sion, ten idiotský, debilní, vypatlaný, prostě k ničemu bratr se rozhodl, že bude lepší, když skočí ze skály, zatímco on tu skončí úplně sám, fakt skvělý a ne že by mu sežral tu pohádku, jak je mrtvý, ten zmetek to určitě přežil, on přežil naprosto všechno a navíc mu slíbil, že nemá v plánu umírat, dokud se nedostane na vejšku, to prostě nikdo nechápal, v téhle situaci pořád mlel o tom, jak vystuduje a bla bla bla. Frustrovaně nakopl židli. Určitě žil, ale ksakru kde teda vězel, když tu na něj čekal? Ne, možná by si měl přestat něco nalhávat, ale dokud neuvidí jeho mrtvolu, nikdy to nepřijme.
„Halo, posloucháš mě?“ probral se ze svých úvah a setkal se s jejím naštvaným pohledem. „Fakt, člověk kvůli tobě jde zametat a ty mě ignoruješ.“ naštvaně si dala ruce v bok a on protočil očima.
„Počkat, zametat? Cože?“ nechápavě se na ni podíval, jestli někdo pochopí ženy, tak by si zasloužil nobelovku.
Sayu se zakřenila. „Přece v nemocnici, říkala jsem ti, že tam občas vypomáhám s úklidem a tak, zase jsi mě neposlouchal!“ obvinila ho a hodila po něm tašku. „Jídlo, dej to do ledničky.“ povzdechl si, ale poslechl ji a začal věci z tašky skládat do menší chladničky, vždycky ho zajímalo, jak je možný, že jim funguje elektřina uprostřed lesa, ale v tomhle se nevyznal, tak to ani neřešil.
„Mohla bys doříct tu pointu toho zametání?“ pobídl ji, když to měl hotové. „A laskavě se převlíkni vedle.“
Odfrkla si a tričko si naschvál převlékla na stejném místě, kde začala. „Hlavně, že se Sionem spíte v jedné posteli, koupete se spolu a já si jenom převlíknu tričko a máš námitky.“
Do tváří se mu nahrnula červeň. „T-To je něco jiného, ty jsi holka.“
„Dík, že sis všiml.“ pronesla sarkasticky. „Každopádně, mám pro tebe jednu výbornou zprávu, jednu fakt špatnou a jednu divnou otázku. Co chceš slyšet první?“ oči se jí rozzářily takovým tím vítězným leskem, který ho tak děsil.
„Asi tu dobrou, špatných zpráv mám plný zuby.“ posadil se na židli, kterou předtím tak nemilosrdně nakopnul a opřel si bradu o opěradlo.
„První si uvědom, že jsem boží, a pak se koukni na tuhle fotku, kterou mám z bezpečnostní kamery z nemocnice.“ podala mu černobílý snímek a on se na něj s trochou nedůvěry zadíval.
„Lidi na fotce?“ tázavě zvedl pohled.
Sayu zavrčela. „Tady, idiote.“ ukázala na dvě osoby, které opouštěli zrovna nemocnici.
Pořád nechápal, co by měl vidět, ale když se zadíval blíž, poznal to. Jeho tělo ovládl nával vzrušení. „To snad není pravda. Ten bastard to vážně přežil.“
„Trochu jsem se ptala, ale nikdo bohužel neví, kde by mohl teď být, ale hlavní je, že víme, že je v pohodě.“
„Oh, ano, jakmile se mi dostane do rukou, tak už rozhodně v pohodě nebude.“ zlomyslně se ušklíbl. Jo poslední dobou byl vážně zlomyslný, ale ten hodný bratr tu byl Sion, takže… „Jak tě vůbec napadlo prohledávat záznamy v nemocnici?“ zeptal se na to, co ho zajímalo už od té doby, co mu tu fotku ukázala.
Její radostný úsměv se vytratil. „To je k té špatné zprávě. Vlastně mě do té nemocnice poslal Satori.“
„Nedalas mu tu fotku, že ne?!“ stísněný pocit, který ho v tu chvíli ovládl, byl nepředstavitelný.
„Samozřejmě, že ne, ale už ho hledají a… no Sion se chová dost divně, proč nás ještě nekontaktoval?“
„Nevím, ale musíme ho najít první, hlavní je, že víme, že je pořád ve městě.“

***

„Víš, že máma říkala, že to není dobrý nápad.“ tuhle větu dneska zopakoval Ren už asi po dvacáté a Sion ho měl plný zuby.
„Nikdo tě nenutil jít se mnou.“
„Jo a až se tu ztratíš, tak to bude na mě, to určitě.“
„Tak si nestěžuj, kudy teď?“ zeptal se, když se ocitli na dalším rozcestí, člověk by se divil, jak je tenhle les velkej.
Ren se zadíval do mapy, kterou držel, nutno podotknout, že se v ní moc nevyznal, ale tak byly tam samý stromy, takže to bylo fuk. Jenom ho zaráželo, že je autor kreslil nějak zvláštně. „Doprava, za chvíli bychom měli projít kolem lesní školky a pak po pěšině dolu a jsme u té řeky.“ Sion beze slova zamířil doprava.
Po chvíli se zastavil. „Kolem téhle chaty jsme už šli.“ otočil se k němu zpátky a probodl ho pohledem, ze kterého úplně četl větu: to tvůj chorej mozek neumí ani číst v mapě?
„No… ale jdeme správně.“ hájil se, tohle prostě byla správná cesta a on si za tím bude stát.
„Ukaž mi to,“ vrátil se k němu a donutil ho trochu snížit paži, protože kvůli jejich rozdílné výšce na mapu neviděl. „to je vtip, že jo?“ Ren úplně slyšel, jak se Sion zhluboka nadechl, aby ho neseřval. Jenže otázka byla proč. „Ten tvůj chorej mozek mě vážně pořád dokáže překvapovat, ne, ty nemáš žádnej mozek!“
Ren se naštval. „Přestaň mě bezdůvodně urážet!“ tohle vážně poslouchat nehodlal.
„Bezdůvodně?“ Sion to slovo doslova vyprskl. „Bezdůvodně?! Tak mi tu už dvě hodiny chodíme dokola a to je bezdůvodný?!“ teď už křičel.
„To přece není moje vina, nemůžu za to, že ta mapa je vadná!“
„Jo tak mapa? Spíš člověk, který ji drží úplně obráceně!“
„Cože to vůbec-“ shlédl na mapu ve svých rukách a otočil ji. Teď už ty značky nevypadaly tak divně. „Ne je to prostě chyba té mapy.“ zmuchlal ji a odhodil ji do křoví.
„Ty prostě neuznáš svojí chybu, víš co, kašlu na tebe! Najdu si tu řeku sám.“ naštvaně se otočil a vydal se po pěšině dál.
Ren se ušklíbl. „Hodně štěstí.“ přemýšlel, co teď udělá? Netušil, kde se nachází, takže prostě půjde tam, odkud přišel nebo… se prostě zeptá té holky, co právě vyšla z té chaty. „Hej, počkej chvilku.“ zastavil ji.
„Potřebuješ něco?“ zdálo se mu, že ho sleduje až nějak moc obezřetně, jakoby snad čekala, že ji napadne nebo co.
„Nevíš, jak se dostanu k té řece, co tady teče?“
Vypadala, že se uvolnila, když se jí zeptal na tohle. „Jo, stačí, když půjdeš rovně a pak doprava, nebo je tady za chatou taková pěšina, to je kratší a vede to rovnou do st-“ zarazila se. „Chci říct, že to vede rovnou k řece.“
„Jo, jasně, díky moc.“ usmál se na ni a vyrazil po pěšince za chatou, teď ještě, aby se ten skrček neztratil ještě víc.

Sion stál na břehu řeky a přemítal, co vlastně očekával od toho, že se sem vydá. Myslel si, že možná když se sem vrátí, tak si najednou všechno vybaví a řekne si: jo tak to jsem já, ale… stále tam měl prázdno. Nevědět, kdo jste nebo kým jste byli, to bylo… nebylo to snadné. Povzdechl si. Tohle nikam nevedlo. Jak se vlastně do té vody dostal? Rozhlédl se, vážně divné místo na koupání. Byl tady předtím sám? Uhodil se o něco a ztratil vědomí? Hledá ho vůbec někdo? Ano, to bylo to hlavní, co ho trápilo. Už to byl nějaký čas a nikdo se po něm nesháněl. Znamená jeho existence vůbec pro někoho něco?
„Sione, já tě zabiju, hledám tě jako idiot!“ z myšlenek ho vytrhl Renův naštvaný hlas. Otočil se a viděl, jak si to k němu rázuje.
„Vypadá to, že jsi sem taky trefil.“ konstatoval.
„Ty!“ Ren zatnul pěsti a přinutil se uklidnit, přece ho nevytočí takovej skrček. „Vybavilo se ti něco?“ změnil tón na klidnější.
Sion překvapeně zamrkal. „Eh, ne.“ ty Renovy nálady by ho neměly tak vyvádět z míry.
„Vezmu tě tam, kde jsme tě našli,“ řekl mu.
„Rene,“ oslovil ho, když se vydal podél řeky nahoru.
„Co?“ prudce se otočil a probodl ho otráveným pohledem.
Sion se ušklíbl. „Jenom jsem si říkal, že je asi blbost, že byste mě našli proti proudu.“
Ren si odkašlal. „Zmátly mě ty stromy.“ odvětil a vydal se na druhou stranu. Tohle byl trapas, proč se před ním pořád ztrapňuje?

Na místo, kde ho předtím našli, dorazili během čtvrt hodiny.
„Tak co?“ šťouchnul do něj Ren, když se k ničemu neměl.
„Nech mě se chvíli soustředit.“ odsekl mu. Ren pokrčil rameny, sundal si batoh a posadil se na jeden z větších kamenů. Z batohu si vytáhl bagetu a pustil se do ní. „Co to má jako být?“
„Svačina.“ řekl to, jak kdyby nechápal, že se na to vůbec ptá.
„Myslíš si, že je teď vhodná doba na to, aby sis tu svačil?“
„Proč ne? Jestli chceš, dám ti taky jednu.“ na důkaz svých slov vytáhl z batohu další.
„Jako bych něco takovýho chtěl!“ odfrkl si.
„Tvoje mínus.“ nacpal do sebe i druhou bagetu a Sion to už radši nekomentoval.
„Co je tam nahoře?“ ukázal někam za stromy, kde se tyčila jakási skála nebo něco takového.
„Fam? Fyflím, fe fkála.“
„Cože?“
Ren polkl, co měl v ústech. „Říkám, že to je jenom skála. I když, myslím, že jsem někde četl, že je tam komplex jeskyň nebo co, ale už dávno je to všechno zasypaný.“ zvedl se a oprášil ze sebe malé kamínky, co se mu zachytily na oblečení. „Vrátíme se? Máma bude naštvaná.“
„Já… chci tam jít.“ ta skála mu byla povědomá. Určitě ji už někdy viděl.

Stál u vchodu do jeskyně a byl opravdu nervózní. Co by dělali v jeskyni? To je přece blbost, aby ho odvedli do jeskyně. Ale byl si vážně jistý, že je sem viděl jít. Akio ho potřebuje, nemůže ho opustit. Nikdy to matce nezapomene, nikdy jí to neodpustí, ale ona už nebyla jejich matka, oni měli jenom sami sebe a on teď půjde a zachrání ho. Musí…musí jít dovnitř!

„Musím…“ vydal se tam, musí tam jít.
„Hej, Sione! Kam jdeš? Stůj!“ Ren ho doběhl a postavil se před něj. „Co je s tebou?“ připadalo mu, jako kdyby se ty modré oči dívaly skrz něj.
„Musím ho zachránit.“ odstrčil ho z cesty a pokračoval v cestě.
Renovi se to vůbec nelíbilo, choval se divně. „Stůj sakra!“ chytil ho za ramena a donutil zastavit, ale Sion znovu šel a ani mu nijak nevadilo, že se nehýbe z místa, když ho drží. „Co je sakra s tebou?!“ zatřásl s ním.
„Co?“ Sion zatřepal hlavou. „Musím… musím co?“ promnul si spánky. „Proč na mě tak zíráš? A proč-“ zarazil se. „Akio.“
„Nechápu, co s tebou je, ale vracíme se domů, neměl jsem tě sem brát.“ lhal by, kdyby řekl, že teď neměl trochu strach. Sion vypadal, že se pomátl, neměl ho sem brát, měl poslechnout matku, proč mu to vůbec odkýval?
Sion ho chytil za paži. „Rene, poslouchej mě,“ cítil, že mu to v hlavě šrotuje, ale najednou ho tak rozbolela hlava, že se nedokázal soustředit, to jméno, musel si zařadit to jméno, ale bylo to jako kdyby ho jeho podvědomí nechtělo pustit dál. Aki… jak bylo to jméno Ak… Zamotala se mu hlava a kdyby se nedržel Rena, tak sebou nejspíš šlehne. „klíč…je to klíč. Musím si to zařadit. Pamatuj si…pamatuj si místo mě…“ omdlel, on mu omdlel v náručí. Sakra, co má dělat? Zavolat sanitku? Není tu signál. Volat o pomoc? Nikdo tu není.
„Hej, Sione, probuď se.“ začal s ním třást, dokonce ho profackoval, ale nikam to nevedlo. „Vezmu tě domů.“ vzal ho do náruče a co nejrychleji se vydal k silnici, musí zavolat sanitku, přece ho takhle nepotáhne do autobusu.

Kousek dále
Sayu si upevnila visačku s jejím jménem a vstoupila do jeskyně, která sloužila jako hlavní vchod do místa jejího „pracoviště“. Nikdy netušila, jak to tu nazývat, bylo to tu divný, nikdo přesně nevěděl, o co tu jde a každý si hleděl svého, když ne, tak se prostě ztratil. Vždycky, když se musela setkat s tím chlapem tváří v tvář, tak měla husinu, bylo to, jako kdyby do ní perfektně viděl, jako kdyby ji znal lépe než ona. Procházela dlouhými chodbami a kdyby to tu už neznala nazpaměť, tak by se ztratila po pár odbočeních. Míjela spoustu lidí. Nikdo jí nevěnoval moc pozornosti, všichni měli moc práce, bůh ví jaké. Došla až nakonec jedné chodby a stanula před masivními železnými dveřmi. Vždycky ji zajímalo, jak je možné, že z toho vlhka, co tu všude panovalo, ještě nezrezivěly. Upravila si jmenovku, zhluboka se nadechla a zaklepala. Jednoduché dále ji pozvalo dovnitř.
Za stolem seděl muž okolo pětatřiceti. Delší tmavě hnědé vlasy měl stáhnuté do culíku a tak byl dobře vidět jeho protáhlý obličej s ostrými rysy. Na sobě měl tmavě modré obroučky a pod nimi skrýval ledově modrý pohled, který když na vás upřel, tak jste se cítili nesví. „Yamada Sayu.“ konstatoval a odložil pero, kterým psal. Zvednul pohled a podíval se na ni. „Splnila jste to, o co jsem vás žádal?“
„Ano, ale nic jsem nenašla.“ snažila se, aby její hlas byl klidný, ale z nějakého důvodu měla strach. Vždycky ho měla.
„Opravdu?“ cítila, jak ji rentgenuje pohledem a tak se radši dívala do země a modlila se, aby toho už nechal.
„Dobře tedy, budu vám věřit.“ znovu sklopil pohled k dokumentu a začetl se.
Vypadalo to, že jí už nevěnuje pozornost. V tu chvíli si tak oddechla, že měla pocit, že to musel zaznamenat. „Tak tedy, pokud to je vše?“ kývla na pozdrav a vyšla na chodbu.
„Ještě něco,“ zastavil ji, znovu se vrátila. Přes tvář mu přelétlo něco jako úsměv. Šíleně ji z toho zamrazilo. „pozdravujte ode mě Akia, prozatím ho nechám ve vaší péči.“ on to věděl, on to sakra věděl! Věděl, že ho schovává. Na nic nečekala a urychleně se vydala z toho místa pryč. Musí Siona najít co nejdříve.
„Necháte ji odejít?“ ozvalo se ze stínu.
Muž se usmál. „Prozatím, Sion by byl naštvaný, kdybych ji zabil. Každopádně, víte kde je?“ postavil se a přešel k jedné z polic, které tu měl.
„Nebylo to snadné, jelikož jediná stopa byla ta nemocnice, ale vím, kde se teď nachází. Ale jsou tu jisté komplikace.“ hlas se odmlčel. „Vypadá to, že ztratil paměť.“
„To všechno vysvětluje, přišlo mi divný, že se s těma dvěma ještě nespojil.“ vytáhl knihu, kterou hledal.
„Máme ho tedy přivést?“ zeptal se.
„Nech to prozatím být a jenom ho sleduj. Můj výzkum může prozatím počkat.“
„Rozumím.“