Příliš pozdě 2. (Hloupost)

__________________________________________________________________________
TAIKI YAMASHIMA
__________________________________________________________________________

Cesta k našemu bývalému domu by normálně byla dlouhá, ale v tu chvíli mi to přišlo docela krátké. Štěrk, kterým byl posypaný chodník jemně skřípal na dlažbě. Obyčejná pitomá zvuková kulisa, jenž mi najednou přišla až neskutečně hlasitá. A projíždějící auta – běžné zvuky ulice – mi přišla naopak tichá.
Možná se má mysl Ichirovým příchodem a odchodem natolik vychýlila, že nedokázala vnímat klasický rytmus života a všímala si bezvýznamných maličkostí.

Přejel jsem prsty po dřevěné brance a rozechvěle vydechl. Vyvalilo se toho na mě tolik…

__________________

Můj život byl vždycky spíš nudný. Pro okolní svět, ale já si na to zvykl. Zvolit si práci historika – je to zdlouhavá a náročná práce a málokdy v ní jde uspět. Objevy přicházejí jen k vyvoleným.

Nehnal jsem se za uznáním. Původně ne. Jen mě to jednoduše bavilo a fascinovalo. Dokázal jsem vydržet desítky hodin na pracovišti a být do expozicí zažraný tak, že jsem si ani neuvědomil jak se den přehoupl v noc a naopak.

Domů jsem nechodil unavený, ale nabuzený a nadšený. Můj byt představoval uklizené účelné místo, než nějaký luxus. Potrpěl jsem si jen na dobré osvětlení, kvalitní kuchyň a enormní postel. Spánek jsem doháněl o víkendech, kdy mě hlídači s mručením vyháněli pryč. Soukromý život? To těžko. Možná právě díky tomu, že jsem nežil jako společenský člověk se mi podařilo vidět v minulosti věci, které jiní přehlédli. Dařilo se mi.

A pak přišel Ichiru. Prostě se z ničeho nic objevil přímo přede mnou.

Málem jsem se rozesmál, když jsem si na to vzpomněl. Anebo spíš rozbrečel. Spustil jsem ruce podél těla a popošel zase o trochu blíž k domu. Zadíval jsem se na úzký chodník, který k němu vedl. I tahle podlaha skrývá tucty vzpomínek.

…Ten den jak jsem tě potkal, jsem si na téhle dlažbě rozbil nos, Ichiru. Měl jsem tě neustále v hlavě, nedával jsem pozor a zakopl. Doktor mi ho musel narovnat… povzdechl jsem v duchu a zase se mi před očima vybavil ten okamžik.

„Hm-ehm!“ odkašlal si kdosi nade mnou a já úlekem vyskočil. Prohlížel jsem si zrovna kostru zavražděného krále z dvanáctého století a vypisoval si poznámky. Muzeum bylo pro návštěvníky dočasně uzavřeno.
Přede mnou stál muž v obleku a přesto, že měl vše vyžehlené, působil tak nějak nedbale. Jako by oblek byl jen nenápadný doplňkem, který se k němu příliš nehodil. „Pardon, nechtěl jsem vás vylekat.“ ozval se dunivý hlas, který rozechvíval snad i to mrtvé tělo pode mnou.

„Jo. Jistě. Jistě." přitakal jsem honem a trochu rozpačitě se zarděl. Protože jsem nikoho nečekal a bylo strašné vedro měl jsem na sobě jen ustřižené džíny a dlouhou košili pocákanou od barev.

„Promiňte, že ruším, ale poslal mě za vámi řiditel muzea, prý tu budete. Jsem od místního policejního oddělení a pracuju na jednom hodně starém případu. Je to jen takový koníček, doplnění práce, nic vážného. Ale potřeboval bych pomoc z historické stránky. Je to docela na dlouho a je tu vedro… Nechcete jít na něco studeného? Vysvětlil bych vám detaily, než byste se rozhodl. Mimochodem, jmenuju se Ichiru.“

S překvapeným přikývnutím jsem souhlasil a on mě vedl do bufetu u muzea. Bez rozpaků otevřel ledničku, kterou si zásobovali zaměstnanci při dlouhých směnách obědy od rodin a jinými potravinami a vzal z ní dvě chlazené láhve limonády.

Místo, aby se zastavil a posadily jsme se na židličky u pultu, vzal obě limonády a vydal se na dvorek za muzeem. Sedl si na schody u vchodu a poplácal vedle sebe. S pocitem jakési nepatřičnosti (Lidé v obleku - byť v něm vypadají divně - nejsou zrovna ti lidé, kteří by tolerovali jisté věci…) jsem si sedl a zhluboka jsem se napil. Měl jsem takovou žízeň!

„Víte, doopravdy se omlouvám, že jsem sem tak vtrhl, ale ředitel mi řekl, že vám to vadit nebude. Mám teď akorát týdenní dovolenou a tak jsem se rozhodl, že je čas s tím pohnout.“ usmál se Ichiru a v delších vlasech mu hrálo slunce. Ohromeně jsem na něj hleděl a v tu chvíli najednou procitl. Byl jsem rád, že se umím ovládat. Poslouchal jsem co po mě ten cizinec chce a nechal si vykat, i když byl od pohledu starší než já. Fascinovalo mě každé slovo, které vypustil.

Uvědomoval jsem si už dávno před Ichiru svou orientaci a nijak jsem to neřešil. Žil jsme vždy spíš půstem než si nějak rozvíjel svůj milostný apetit. Divné, jak ve vás na první pohled někteří lidé dokážou vyvolat nepříčetnou touhu a potlačované pudy. A v tu chvíli ať už se bráníte jak chcete, jste ztraceni.
…I já jsem Ichi, ztracen. Důkazy jsou v mé zdravotní kartě…

A tak to začalo. Honily jsme se za starými případy, on uzavíral nedořešené záležitosti, vysvětloval zajímavosti hodně, hodně vzdáleným generacím příbuzných obětí a navracel jim jejich pra-prapradědy. Já prohlížel kostry, mapy, doklady, určoval data, pravděpodobnosti. Dny se změnily v týdny, týdny v měsíce. Vídali jsme se nepřetržitě. Všude bylo cítit to jiskření… Další případ, rande. Dokola a dokola. Až jsme si vyráželi jen tak, bez hledání. Ichiru naboural můj nudný život a nechtěl mi ho vrátit.

„Slyšíš to cvrlikání?“ povzdechl si spokojeně Ichiru a natáhl ruku před sebe. Dotkl jsem se jeho dlaně špičkami prstů. Měl je zhrublé a silné od práce. Neskutečně přitažlivé a domácí.
„Mno, docela.“ zamručel jsem. Copak mohu vnímat ptáky a brouky, když je vedle mě on?
Veselé zahuhňání. „Pro mě bylo vždycky důležité si lehnout a poslouchat. Jenom tak, víš, abych věděl, že to stále umím. Když mě třeštila hlava a neměl mi kdo vařit – ležel jsem a poslouchal-“
„Kručení v žaludku.“ doplnil jsem a oba dva jsme se rozesmály.

Leželi jsme v letních horách a jen poslouchaly cvrlikot ptáků a všelijaké havěti, ale hlavně náš smích. Zněl jako dokonalá souhra melodií. Jeden vysoký, druhý hluboký – skvěle se doplňující a přirozené.

„Taiki, miluju tě.“ zašeptal Ichiru a já na něj tehdy vykulil oči. Bylo to poprvé co mi to řekl.
„Cože?“ vydechl jsem v zoufání, že to byla jenom „slyšina“.
„Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Mi – lu – ju tě!“ opakoval stále dokola. Natáhl se a šeptal mi to do ucha znova a znova. Teplý dech mě šimral na kůži a zároveň mi vyvolával lehké mrazení. Přetočil jsem se k němu a dlouze ho políbil. Nepotřeboval jiné ujišťování. Věděl, že ho zbožňuju.

Byla to nejkrásnější chvíle našeho soužití. Jak randění, milování, tak zasnoubení. První miluju tě, které se mi zakouslo do srdce a stále ještě nepustilo. Týden na to se ke mně přestěhoval. A všude udělal bordel. Tak děsně jsem kvůli tomu vyšiloval.

Hystericky jsem se uchechtl prohlédl si naposledy dům. Oranžovou fasádu, popínavou rostlinu, která se drala k oknům, záhon se zeleninou, neupravený trávník se sedmikráskami. Nikde ani známka, že se ráj změnil v peklo.
Otevřít dveře a projít to místo mě stálo veškeré zbytky rozumu.

Stál jsem v hale, díval jsem se minuty bez mrkání na věšák, který jsem nesčetněkrát použil. I ten večer. Díval jsem se na místo, kde jsem odkládal boty. Prohlížel jsem si úhel, pod kterým šlo vidět do kuchyně. Cítil jsem hrbolky dlažby jak se mi vpalují do bot, které jako by vážily desetkrát víc než obvykle.

…Ichiru vidíš to? Změnil jsem se v naprostého blázna a zbabělce... povzdechl jsem si v duchu a rychle prošel těch zbývajících pár metrů.

Všechno bylo neuvěřitelně jiné. Bylo to čisté. Až příliš čisté.
Podlaha zářila reklamní bělostí, linka se kovově leskla jako nastříkaná třpytem, dózy s kořením se bez prachu vystavovaly na poličce. Nepřirozená sterilita jen podtrhovala to co se v kuchyni stalo. Bolelo to snad ještě víc než kdyby na zemi byly šmouhy od krve a na sporáku skvrny od omastku. Takhle to vypadalo jen jako zlý sen.

Ale nebyl to zlý sen. Ichiru tu nestál a neobjímal mě. Nešeptal tichounkým broukáním, že je vše v pořádku. Ichiru nebyl.

Točil jsem se dokola a dokola, ale nikde nic. Čisto. I v několik dní nevětraném vzduchu se vznášel jenom pach nemocniční desinfekce. Nevěřícně jsem dopadl na zem a hleděl okolo sebe. Kdo to tu provedl? Kdo vymazal Ichiru?Kdo? Kdo? Kdo?!

Nepřehrávaly se mi ty nejhrůznější scény mého života, jak jsem očekával. Ani nehrála hrobová hudba a nezahajovala můj konec. Bylo to daleko horší. Nepřehrávalo se mi nic. Všude bylo ticho. Vzpomínky se nevynořovaly a nebodaly mě jako ostré jedové zuby jako poslední hodiny. Ticho. Klid. Čistota. – Prázdno.

A asi právě to mě dorazilo. Ten pravdivě hmatatelný důkaz, že Ichiru je už pouhou vzpomínkou stejně jako to letní parno, které vystřídal podzimní vánek. Že si ho jednou nedokážu vybavit jeho nádhernou postavu, delší hebké vlasy, nádhernou tvář, rozkošnické dotyky, že si nedokážu vybavit nic.

Udělal jsem poslední zoufalý pokus. Vysvlékl jsem si košili i kalhoty a přitiskl se rozpálenou kůží schvácenou horečkou na ledovou podlahu. Po těle mi pobíhaly vlny mraz, skoro stejné jako když se mě dotýkal Ich, ale s mým nitrem to nic nedělalo. Hladil jsem podlahu konečky prstů a vnímal její strukturu, ale byla to jen chladná dlažba.
V prudkém návalu vzteku a frustrace, bolesti a utrpění, lásky a touhy jsem se natáhl do šuplíku na nože. Zadíval jsem se na chladný kov a něžně po něm přejel rukou.

…Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, znáš to přísloví Ichiru?...
To já byl chladnou horou.

__________________________________________________________________________
NORI IMURU
__________________________________________________________________________

Když vše skončilo měl jsem divný pocit. Obvyklé uspokojení, které po vyhraném případu přicházelo se nedostavilo. Díval jsem se za svým klientem jak chladně a nespokojeně odchází ze soudní síně a nemohl jsem se zbavit vtíravého podráždění.

„Nevšímej si ho, Nori. Je to prostě hodně zničený chlap, co ztratil někoho koho miloval. Teď by nedokázal projevit nadšení a vděčnost ani za milion.“ poznamenal vedle mě Benjiro, který díval stejným směrem.
„Hm.“ přikývl jsem a pomalu vykročil pryč.

Přemýšlel jsem jestli si až přijdu domů napustím vanu, když mě něco napadlo.

„Bene, jak ten kluk odešel? Nepřijeli jste náhodou spolu?“ povytáhl jsem obočí. To byla drobnost, která mi nehrála. Proč tu Ben stále stál vedle mě?
„Šel pěšky. Možná je u novinářů, ale to pochybuju. Vždycky je nesnášel ještě víc než já.“ prohlásil jistojistě Benjiro s neochvějností bývalého státního zástupce a kurátora.

„Asi by bylo lepší, kdyby na něj někdo dohlédl. Ale já teď nemůžu. Ne, že by mi na něm nezáleželo, ale žena je v nemocnici po operaci slepého střeva, kdybych jí nepřišel říct podrobnosti, přizabije mě. Oba k nám chodili na obědy.“ přemítal bývalý učitel.
„To už je tvá věc.“ snažil jsem se zrychlit krok.

Nebyl jsem úplně bezcitný, ale nikdy jsem nebyl psychiatr. A moje soucítění s tím příběhem končilo v určitých mezích. Chtěl jsem poprosit sekretářku ať zajistí vše potřebné a odjet někam na dlouhou dovolenou. Peněz mi tenhle případ nahrabal dost.

„Nori, nezdrhej, chlapče. Ještě mi stále dlužíš drobnou pomoc.“ dohnal mě Benjiro a škodolibě pleskl rukama o sebe. V duchu jsem hodně nevrle zaklel.
„Ale tohle po mě nemůžeš chtít, Bene. Já nejsem psycholog ani nikdo kdo by mu mohl pomoc.“ zavrtěl jsem hlavou a šáhl po klice. V duchu jsem se obrnil proti prošení i proti návalu reportérů, kteří na nás za dveřmi síně čekali. Davy novinářů se skutečně vyhrnuly a nedaly se tak snadno odbít. Yamashimu nebylo nikde vidět. Možná se doopravdy dokázal vytratit a jít pěšky.

„Pane Imuru, co nám můžete říct více o vztahu Taiki Yamashimi a Ichiru Otonashi? Na veřejnost prosákly zprávy o jejich intimním vztahu. Je to pravda?“ vyhrkl jeden z mladších pijavic.
„O vztahu svého klienta nic nevím, je to jeho soukromí a rozhodně to není má ani vaše věc. A teď když dovolíte, musím si ještě něco vyřídit.“ zavrčel jsem na ně hlasitě a snažil se protáhnout mezi aparáty a lidmi.

„Proč byl vlastně velitel policie zabit, byla v tom nějaká tajná vládní záležitost?“
„Jak se u soudu choval obžalovaný?“
„Jak zněla výpověď vašeho klienta?“
„Co se té noci vlastně stalo?“

Neodpovídal jsem ani na ty slušnější dotazy, natož na ty vulgární, které se šeptaly po stranách. Prošel jsem halou až do své malé kanceláře a zabouchl za sebou dveře. Někdo na ně ihned zaťukal.

„Jestli nejste má sekretářka nebo soudní zastupitel, vypadněte!“ zakřičel jsem na ty zatracené dveře
a povolil si kravatu. Tyhle novinářské bestie mě už opravdu unavovaly.
Dveře se otevřely a s prásknutím zase zavřely. Opřela se o ně rozložitá postava Benjira a já z toho nebyl zrovna nadšen.

„Co chceš?“ povzdechl jsem.
„Běž za ním, já už opravdu musím jít a ty se stejně budeš chtít vyhnout novinářům. Tady je adresa domu kde bydlí.“ podal mi bledý lístek na němž bylo rozmáchlým písmem načmáráno čísel.
„Bene…“

„Pomůžeš mu líp než nějaký psychiatr. On teď potřebuje akorát tak obejmout a brečet než cokoli jiného. Rozpitvávat to co se stalo, jak to na něj působí a jeho vztah s Ichirem by mu zrovna moc nepomohlo. Podobnýma věcma už sis prošel, Nori. Nemůžeš mu nepomoct.“ zavrčel na mě Benjiro a jako duch se ihned vypařil, než jsem se vzmohl protestovat.

Vztekle jsem praštil do stolu a přes telefon si se sekretářkou domluvil týdenní dovolenou. Stejně jsem ji měl v plánu, jenom ne takovou jaká mě čekala.

______________________________________________________________________________

Po tom co jsem půlhodiny objížděl různé bloky, abych se zbavil těch pitomých novinářů jsem se konečně dostal před správnou adresu. Nebyl jsem si jistý, že tam skutečně chci, ale nic jiného mi asi nezbývalo. Nechtěl jsem mít na svědomí někoho jako byl Taiki Yamashima. Z právního hlediska bych se z toho asi dostal, ale já chtěl být i aspoň trochu morální.

Dům, který na mě vzhlížel byl až podivně veselý na pohled. Vše vypadalo naprosto dokonale. Očekával jsem něco nenápadného a hlavně tak nějak elegantně luxusního, ale byl to docela normální a hlavně rodinný dům. Chyběl už jen pes a pobíhající děti na zahradě.

Zazvonil jsem, ale stejně jsem nečekal, že by mi někdo otevřel. Natáhl jsem se po parapet k oknu a našel za páskou zaháknutý klíč. Benjiro měl pravdu. Odemkl jsem si a vstoupil do úzké chodby, která vedla do kuchyně. Už od vchodu šlo poznat, že je něco blbě.

Rychle jsem prošel chodbou a kašlal na přezouvání nebo dobré způsoby. Zahnul jsem doprava a uviděl velkou kuchyni, naprosto dokonalou a čistou. Až na nahého kluka na podlaze s krvavými čarami po těle. Hlasitě jsem zanadával a doběhl jsem k němu.

„Taiki. Taiki, slyšíš mě!“ zavrčel jsem a dvakrát popleskal na bledou tvář lemovanou dlouhými vlasy. Prohlédl jsem si ho, ruce měl pořádně pořezané, ale ne tak, jak si je máte pořezat, když se chcete zabít. Koroner málokdy našel sebevraha co věděl co dělá. Pokud jste si žíly nepodřezaly ve správném směru, šlo pouze o čas, který vykrvácení poskytnete.

„K-rva! B-be jeden zatracený, tos to nemohl udělat, když tě měl hlídat někdo jiný?!“ zakřičel jsem nesmyslně na chladné tělo. Popadl jsem triko a rozškubl ho na dva cáry. Pevně jsem jimi zaškrtil rány na rukou. Překvapeně jsem si všiml úlomků sádry okolo. Jednu ruku měl dost v divném úhlu. Pravděpodobně ji měl zafixovanou a sádru si přelámal. Tupec. Prohlédl jsem si nohy a hrudník, ale tam to nebylo tak vážné, aby to potřebovalo zaškrtit. Navíc rifle se trhají podstatně hůř než košile.

Vydoloval z jeho kalhot mobil, protože jsem svůj zapomněl v kanceláři. Záchranka dojela skoro hned. Ani jsem jim nemusel jít otevřít, dveře byli dokořán. Seděl jsem vedle drobného těla, všude větší nebo menší kaluže krve a železitý pach. Zavřel jsem oči a snažil se v klidu dýchat.

Díval jsem se jak záchranáři pracují a najednou jsem si připadal nesmyslně unavený. Našel jsem obývák a sedl si na pohovku, opřel si ruce o kolena a složil si hlavu do dlaní. Ať mi dají všichni pokoj, nejsem záchranná stanice ani opatrovník. Jsem jenom právník. Na tyhle věci nemám nervy.

„Pane? Chcete jet s námi? Jsme už hotový, převezeme ho do vojenské nemocnice, blbě se to tam zkouší znovu, kdyby měl tendenci si ještě něco udělat. Budeme muset s vámi ještě napsat zprávu, ale pokud se na to necítíte, můžete přijet později.“ objevila se ve dveřích pokoje mladá žena v křiklavém kombiné zdravotnice.

„Nadiktujte mi prosím adresu. Přijedu zítra.“ zachraplal jsem a vyčkal dokud skutečně vše neskončilo a záchranka neodjela.

Lístek s adresou jsem poskládal a strčil do kapsy od kalhot. Přešel jsem do kuchyně a podíval se na ten binec. Absolutně vůbec mě nelákalo hrát si na uklízecí četu nebo samaritána co vytře. Vykašlal jsem se na to a složil se znovu na pohovku v obýváku. Nastavil jsem si budíka na mobilu na desátou ranní, svlékl jsem si kalhoty a usnul. Že bych měl asi zavolat Benovi nebo jeho rodině a někoho informovat mi vůbec na mysl nepřišlo. Ani žádné sny se mi nezdály.

Jen mě stále objímal ten svíravý pocit, že něco není v pořádku.