Queer Billy: Part 12 - Nejni Vám to "Mám Tě rád" podezřelý? Mně ne...

Ta chodba nebyla zase tak dlouhá, jak bych potřeboval. Nestih sem si to srovnat v hlavě, bylo toho hodně za posledních pár dní a já sem jako věděl, co chci, ale… ale… taky sem to zas tak dobře nevěděl. Když to máte těžký! Nemůžete si lusknout prstama a mít život na předpis. To nejde. Kdybych to tak moh vrátit, kdybych se zachoval jinak. Kdybych ho chápal vod první chvíle, kdybych mu řek, jak to je s jeho bráchou. Kdybych věděl, že to takhle skončí… jo, možná… Ale Williame, jdi s tim už do hajzlu, s tim svým „kdyby“. Jenže jak se k tomu mám postavit jako chlap, když za těma dveřma na konci týdle zku*veně krátký chodby leží Benjamin Madden kvůli mně. A já mám prázdný ruce. Už nejsem malej kluk, abych to sved na někoho jinýho, už nejsem chlapeček Billy, abych brečel a vymlouval se, že to nebyla moje vina. Já vim, že byla. A vy taky víte, že byla. Nadechnul sem se a zavřel oči.
Tohle je další den po tom, co mi kluci milostivě oznámili, že to Benj nedal. Ne, nemůžu se jim divit po tom humusu, co sem o Benjim řek, že je mi volnej a tak. Kecy. Nikdy mi nebyl volnej, ale uvědomit sem si to musel zase pozdě. To sem hold já. Nikomu z vás nepřeju ten šok těla uvnitř, když to zjištění, že někdo, kdo je vám zatraceně blízkej, je na tom zle a vy nemůžete nic dělat. Totální bezmoc. Byl sem tak malinkej, a moh sem se proklínat desetkrát a stokrát a stejně sem si nepomohl. Prej únava organismu, že už to nezvlád. Nespal, nejedl, nepil, dvacet pět hodin denně ve stresu a já byl jeho poslední naděje. A zvoral sem to! Vykašlal sem se na něj a nechal ho tam. Kvůli takový volovině, stačilo říct slovo, že Jojo je v pohodě, stačilo tak málo a Benj moh jít domu se vyspat a dát se dohromady. Ale já nic neřek… Sevřel se mi žaludek, jenom na to pomyslim. Moje vlastní svědomí mě zrazuje. Od kdy já mám svědomí? Mrcha. A tak sem to hned včera volal Deanovi, ani nevim proč, prostě sem musel. Bylo to nutkání, se někomu okamžitě svěřit, s někym sdílet svůj problém. Chtěl sem se podělit vo tu bolest a vo tu vinu na mejch zádech, musel sem znít asi dost na hadry, když sem ani neřek slovo a on hned, co se stalo. Vyklopil sem to. Že sem to nestih srovnat, že je pozdě a že Benji je… zatraceně, já ani nevěděl pořádně, co s nim je. Ale nebrečel sem, byl to ten stav, když má člověk očekávání a musí se držet, aby byl silnej pro informace, co přídou pozdějc. Já byl silnej. Vono mi ani nic moc jinýho nezbylo. Ruka s mobilem na uchu se mi třásla a pak sem slyšel jenom: „Billy uklidni se, jo? Bude to okey, jasný? Zejtra přijedu, neboj. Dneska… to eště nejde, ale zařídim si to a přijedu, rozumíš? Bude to dobrý, uvidíš.“ Já vim, že to bude dobrý, ale v tu chvíli sem si žil soukromí peklo v nejistotě. No vodkejval sem mu to, na tohle sám bejt nechci. A víte co? Bylo to sobecký, ale já ho tady chtěl. Můj soukromej chlebasmáslem na moje bebí. Věděl sem, že s nim vedle mě zvládnu všechno na světě, protože on má přesně ty slova, který potřebuju slyšet. A jak sem na záčátku vypadal odhodlaně, co? Kdepak je teď ten velkej kluk Billy, co to má pod palcem, hm? Kde je teď? V pr*eli…
Pak nám řekli, že teď už k Benjimu nemůžeme, že potřebuje odpočívat, ale že to s nim není tak špatný a bude v pořádku. Ulevilo se mi. Hrozně moc se mi ulevilo, že je ten blbec v cajku. Oddychl sem si a bylo mi líp. Jo, Benji, drž se, chlape…
Možná sem z toho dělal moc drama a tragično, když ono v základě nešlo o nic vážnýho, jenom to nezvládlo jeho tělo, ale já… prostě sem se cejtil hrozně provinile, když uvážim, že Benj by nikdy nedovolil, aby se mi stalo něco podobnýho. Ať si myslíte cokoliv, tak já vim, já vim, že by mě v tom nenechal. Já ho přece znám! Heh, uplně ho vidim, jak by vyšiloval. Blázen je to. Jenomže pak nastala ta fáze otázek: ale co mu řeknu? Jak se mám chovat, až ho uvidim? Bude se na mě zlobit? Bude mě vůbec chtít vidět? Jak k tomu mám přistupovat? No psycho, co budu povidat, ale nakonec sem se rozhod se vykaškat na všechny otázky a „co kdyby“ a prostě se pokusit to dát mezi náma dohromady aspoň tak, jak to půjde. Jakože sem nečekal nic slavnýho, budu rád, když mi řekne jménem a pak mě zdvořile vykopne z pokoje, co jinýho. S tim sem taky počítal, když sem tam šel. Lepší, než drátem do voka.
A teď sem tady, před Benjiho pokojem, je eště dopoledne dalšího dne a co sem slyšel, byli u něj už i kluci, Joel a jeho máma. Sem asi poslední, koho by tam čekal, že jo? Popravdě já bych se nečekal. Já už bych se hlásil na fízlárně za neúmyslnej pokus o zabití, nebo tak něco… Kdo ví, v jaký bude náladě, po rozhovoru s bratrem, ale zas sem byl rád, že u něj Jojo byl, určitě Benjiho potěšilo, že mu nic nejni, ale zase… já nevim. Do tohohle sem se plíst nechtěl, sám sem vlastně byl v roli záporáka a to je taky eště sporný. Celá tahle situace byla dost neřešitelná a těžko vůbec tvrdit, kdo byl ten správnej a kdo padouch, že jo. Nechám to na vás. Za sebe řikám, že sem si svatozář dovolit nemoh. Otevřel sem oči, sebral v sobě odvahu - nebo její zbytky a vešel sem.
Pípalo to. Tiše to pípalo a byla tam ta hnusná zelená čára na tom malým monitoru, jako to bejvá ve filmech. Teď už vim, že je to skutečný. A taky tam byla kapačka s hadičkou do tepny na ruce. Jo, bylo tam toho víc, ale já tomu nerozuměl, nekoukal sem na to, jenom sem sledoval svýho kamaráda, tam v posteli, jak nehybně leží se zavřenýma očima. Dejchal klidně, ale vypadal teda… pfůů, už sem ho viděl v lepším stádiu. Byl bledej, úplně na vodpis, nic moc k světu. Neměl to sví Madden kouzlo kolem sebe jako vždycky, vypadal dost ztraceně a přichcíple. Jak v posledním tažení. Nebyl to hezkej pohled, zvlášť když si vezmu, že to byl on, kdo mě vždycky chránil, když si chtěl nějakej k****n dokazovat nadřazenost sví sexuality. A teď? Vždyť by ani nebyl schopnej vstát z postele. Jak sem to moh sakra dopustit. Pohnul se.
„Ahoj Benji,“ pousmál sem se a zavřel za sebou. Udělal sem několik váhavých kroků k němu a sednul si na židli k posteli. Snažil sem se bejt tichej a tvářit se optimisticky. A teď příde ta fáze, kdy mě vyrazí. Jo, radši dřív, než pozdějc, sem připravenej Benj, vykopni mě. Do toho, já to snasu, zasloužim si to. Otočil na mě hlavu a pootevřel oči.
„Billy,“ vyslovil moje méno tiše, byl dost grogy. Mžoural na mě, ale já byl rád, že na mě aspoň promluvil. Jo, to je pokrok.
„Jo, sem to já, Benj. Rád Tě vidím, člověče,“ řek sem popravdě. Bylo těžký předstírat, že nevidim, jak na tom je. Zatraceně, Billy, seber se. Tohle je Benji, zvládne to, jasný? Zas přivřel oči a taky se pousmál. Jo! Jo… jo, jo jo, to je Benji! To je ten úsměv! To je ten Madden úsměv! Srdce se mi rozbušilo, protože sem věděl, že ho mám zpátky. Je to on, tenhle Benjamin. Můj Benjamin, kterýho znám.
„Neměl bys… tady bejt, Billy. Ne, kvůli… idiotovi, jako sem já, víš. Hodně sem Ti ublížil a… praštil Tě. To se… to se omlouvám.“ Cože? Omlouval se? Nezdá se mi to? Je mu to líto… vážně? Proč tak těžce dejchal, to je normální? Moc se mi to nezdálo. Už otáčel pohled na druhou stranu, že se mnou nechce mluvit, ale takhle já to neměl v úmyslu nechat. Nic by se tim přece nevyřešilo. Billy, no tak, snaž se přece. Mysli. Byl takovej zmačkanej, sežvejkanej a vyšťavenej. Měl maličký unavený oči. Ale už ne ty šílený, kdy se nekontroloval, tohle byly jeho oči.
„Vždycky sem tady měl bejt, Benji. Seš můj nejlepší kámoš a myslim, že sme se kvit s tim, kdo se ke komu choval hůř. Taky bych si zasloužil pár facek.“
„Zklamal… sem Tě.“
„Ne, nezklamal. Pokaždý si tady byl pro mě, když sem to potřeboval a tamto… byla to i moje chyba. Už se k tomu nechci vracet. Rád bych… teda, kdybys chtěl, rád bych na to celý zapomněl, Benji.“ Jo, hrozně rád bych na to zapomněl, ale kdyby to bylo tak snadný, jako to říct. Ty jizvy na mejch zápěstích sou ku*va skutečný a ty v týhle posteli seš taky skutečnej. Bohužel některý věci se nedaj vrátit a podivej, jak sme dopadli. Zadíval se na mě, měl zrychlenej dech a chvíli tak koukal, já nevim, asi přemejšlel. Jenom ležel a díval se na mě, netvářil se nijak. Byl to divnej pocit. Dost nejistota. Benji řekni, že to bude dobrý, to přece zvládnem, přes to se přenesem, když budem chtít, ale musíš chtít i ty, nejenom já. Vim, že je Ti to taky líto, tak…
„Chtěl sem Ti… zavolat, tolikrát, Billy… mockrát sem chtěl,“ vydechnul tiše, vzal sem ho za ruku. Zatraceně Benji, todle mi nedělej, ty trubko, to bolí, kámo. Williame, cejtíš to, co? Ten pocit, když seš s Benjaminem, to v tvý hrudi, jak to pulsuje a rozpíná se to. Jo, jo vnímám to. Ale já věděl, že se tim nesmím nechat pohltit, protože bych skončil jako stejnej s**t, kterým sem bejval.
„Tak proč si nezavolal?“
„Styděl sem se,“ odpověděl hned a vymanil ruku z mojí. Znova odvrátil pohled. „Styděl sem se za sebe. Měl sem… tě vždycky chránit, pamatuješ? Tolik sem toho… zvoral, Billy… neodpouštěj mi. Taky bych Ti…“
„To sou kecy, Benji, ty bys mi odpustil, přestaň. Já si pamatuju, ale ty ne. Já a drak můžeme zahnat všechnu bolest. Tak před tim, než skončím den, vzpomeň si…,“ citoval sem naší píseň, i když s tim sem se už tasit nechtěl. Byla to poslední šance, trochu sem se tim pojistil, protože on by se dobrovolně užíral vlastní vinou. K čemu? Už to nemohlo nikoho z nás víc bolet, tak k čemu? Já už nechci ubližovat, Benji a vo to míň Tobě. Seš to ty a sem to já, známe se. Známe se roky, zažili sme dobrý i zlý. Krvácels pro mě a já pro Tebe. Co pro nás může znamenat víc? No tak už to přijmy, vezmi to. Benji, dělej, neváhej na tim. Zahodíme to, vykašlem se na minulost, já tě mám furt rád. No tak! No tak dělej! Ale… zdálo se, že chápe. Usmál se. Jo, usmál se a podival se na mě tim svým pohledem. Tim, jak to umí jenom on. Nikdo na světě nemá stejnej úsměv, tim sem si jistej. A v tu chvíli sem věděl, že už se nemusim bát. Odpustil mi a hlavně… odpustil sobě. Dal sem to. Zvlád sem to. Bylo to pryč. Jakoby… jak to mám říct? Jakoby najednou zmizelo všechno to napětí a vzduch se tim úsměvem pročistil. Jako bysme najednou dostali druhou šanci a mohli se jeden druhýmu podivat do očí naprosto bez výčitek. Neskutečnej pocit. Naplnilo mě to štěstím, že mám pořád svýho přítele, kamaráda Benjiho Maddena. Ale myslim, že nás to asi hlavně posílilo, protože pak to byl on, kdo mě vzal za ruku a stisknul.
„Děkuju, Billy,“ řek tiše a možná byl v tu chvíli hezčí, než dřív, když natočil hlavu na stranu, jak to maj v rodině. Sakra, Benji, vždyť sme si to dlužili a já bych tak nemoh žít, kdybychom to neurovnali. Ani nevíš, jak mě to mrzelo. Naklonil sem se a dal mu pusu na čelo. Debílku Benji, já taky děkuju. Bylo mi tak dobře, prostě najednou tak dobře, hrozně moc se mi ulevilo. Cejtil sem se líp, lehce, příjemně.
„Rádo se stalo.“ Já vim, že víte, od koho mám tuhle větu. A taky sme u něj zůstali.
„Tak mi… o něm řekni, Billy. Sem… zvědavej, kdo na Tebe teď… teď dává pozor místo mě,“ usmál se upřímně. Já se musel culit, sem už takovej a určitě sem se i červenal, protože… to jinak nešlo. Bylo to, jako bych se svěřoval bráchovi se svojí první láskou a přece to bylo tak jiný, protože s Benjim sme k sobě cejtili víc. Nebál sem se už ničeho. Věděl sem, kdo sem a kdo je on a doved sem už zpracovávat svoje pocity a ujasnit si, co je důležitý. Sklopil sem oči, jo, trochu sem se styděl, a Benji se zasmál. Hey, to nejni k smíchu, je to.. trochu trapný, heh…
„Jmenuje se Dean a… mám ho fakt hrozně rád…“ a tak sem začal a povidal sem dál. Jakej je a co dělá, že mě učí hrát a jak sme se seznámili. Že dneska přijede a že je naprosto skvělej. Mluvil sem hodně o jeho životě a co všechno mě naučil. Jaký má názory na lidi a na svět a kolik pro mě znamená. Vyprávěl sem i o Linz, že by se mu líbila a tak. Usmíval se, to bylo dobře. Nemoh sem mu samo sebou říct všechno, protože v jeho stavu nebylo dobrý, abych na něj vyhodil sví odpadky ve formě svýho sebevraždění, nebo svejch snů o krvi a řvaní jeho jména ze spaní. To zas ne, i když sem věděl, že jednoho dne se bude ptát, jak to bylo a jak sem přišel k těm novejm ranám. Ať se ptá, ale dneska to nebude, dneska sem chtěl myslet jenom na to dobrý, protože jenom tak bude Benjimu líp. A jak sem tak mluvil a žvatlal o všem, co sem dělal a co mě napadlo, sledoval sem po vočku jeho výrazy. Někdy se smál tak upřímně, některý chvíle mu asi byly líto, jindy sem z něj cejtil trochu žárlivosti a pak zase radost z toho, že já mám radost. Myslim, že se to v něm trochu pralo, protože sem byl vždycky jeho Billy, vždycky sme to byli jenom mi dva, teda když zrovna neměl holku, ale ani to nás nikdy nemohlo rozdělit. Popravdě… řek bych, že se bál. Teda… asi, páč já takhle nikdy nikoho neměl a tudíž je jasný, že sme byli furt spolu, ale teď… já zatraceně vim, že někde za tím úsměvem radosti a přejícnosti žárlíš, Benji. Nemusíš. Něco ve mně ti bude vždycky patřit, stejně jako já mám už napořád něco z Tebe. Byls můj první, nedokážu zapomenout. Williame, i kdybys chtěl, srdce si bude pamatovat. Jo a mozek taky… vrrrr, když si vemu některý ty vzpomínky. Dost Billy! Sem perverzák, já vim, já vim.
Byla to skoro hodina, co sem tam s nim seděl a tlachal a hustil do něj svoje dojmy, jako kdyby na to ten chudák byl zvědavej. Ale když já musel, tolik mi chyběl, i když sem si to nepřiznal. No moh sem se divit, že z mejch kydů udržel vědomí. Asi bych se už někam poslal. Když sem skončil, najednou mi došly slova a koukal sem na něj, jestli nemá votázky, jak po přednášce. Ježiš, já bych si dal přes držku, ale znáte mě, nepoučitelnost. Benji polknul a víc mi stisknul ruku. Bylo to příjemný, vnímat ten stisk.
„Nikdy bych neřek, že… že si najdeš bubeníka,“ rty se mu roztáhly v lehkým, ale vyčerpaným úsměvu. „Hrozně rád bych ho poznal,… Billy. Přijdeš zítra? Prosím.“
„Přijdu,“ souhlasil sem, jak jinak. „To víš, že přídu, Benj,“ naklonil sem se nad něj a volnou rukou ho pohladil po vlasech. Nikdy se mi asi nezdál víc křehkej. Billy, hlavně se nerozsypej, jo? „Už si mluvil s Joelem?“ Věděl sem, že mluvil, ale chtěl sem víc info. Jestli se na sebe zlobili, byl by to nejhorší možnej scénář, protože Benji by neměl vůli se uzdravit, kdyby to nebylo ze starosti, že když Joela nehlídá, něco se mu stane. On se asi nikdy nezmění, ale co na tom, je správnej. Benj na chvíli zavřel oči, než se na mě znova podival.
„Já nemluvil… on mluvil. Brečel mi tady, ten skrček, že ho to mrzí… Jako… jakobych se na něj moh někdy zlobit, že jo?“ Pousmál se. „Neřek to, ale bylo to kvůli Tobě, Billy… nejsem blbej, mám, co sem si zasloužil. Joel… Joel a ty ste… moje nejbližší rodina, vždyť víš a já… zatraceně nemůžu pochopit, proč ste se na mě eště nevykašlali, když dělám tyhle…“
„Protože Tě milujeme, Benji. Taky seš naše rodina a každej přece dělá chyby. Všechno bude zase dobrý, uvidíš. Přestaň se pořád tak obviňovat, upust trochu páry, člověče, máš odpočívat a ne se užírat, hm?“ Na chvíli sem si položil hlavu na jeho rameno, abych vnímal jeho vůni a blízkost. Byl se mnou a za to sem byl vděčnej Bohu. Neumim si představit, co bych dělal, kdybych vo něj přišel. Jakkoliv. Zbláznil bych se. Nevim, co sem si předtim myslel, že si dokážu, když se budu chovat jako ignorant. Nemyslelo mi to, měl sem vztek na sebe i na něj, ale celý to byla jenom maska tvrdýho kluka. Takovej nejsem, sem Billy buzík Martin. A i když teď vim věci, kvůli kterejm už se sebou nenechám vyjebávat, tak nemůžu vystřihnout ze svýho života jedinýho člověka, co mě kdy do háje bral takovýho, jakej sem. Jo, a teď slyšim vaše námitky. Jsou mi jedno. Každýmu kritikovi bych přál, aby si sem stoupnul místo mě a soudil Benjiho Maddena za to, co mi udělal. Hřích, že mě šukal, když sem to chtěl. Hřích, že bydlel u mě doma, když sem s tim souhlasil. Hřích, že mi řek miluju Tě, když sem po tom toužil. A hřích, že mě zavrhnul, když sem si to zasloužil. Chtěl sem to, co sem nemoh mít. Ne… nikdo z vás nemůže soudit Benjiho, ani já ne. A nikdo nemůže soudit mě, že sem mu odpustil. Zašeptal sem mu do ucha. „Ani nevíš, jak sem se bál. Opovaž se mě eště někdy takhle vyděsit a přísahám Ti, ty bastarde, že Ti vyšukám mozek z hlavy.“ Heh a teď vás vidim. No fakt sem to řek, bez pr*ele. Když já si to nemoh odpustit, musel sem. Rozesmál sem ho. Vždyť jo, Benj, směj se, pořád lepší, než slzy, kámo.
„Tak to… si dám pozor,“ zašklebil se na mě.
„Si myslim,“ mrknul sem na něj a rozcuchal mu vlasy. Cejtil sem se pro jednou jako velkej brácha, co musí dávat pozor na prcka, ale byl to hezkej pocit, páč sem vždycky byl v tý druhý roli. Ale komu by se furt chtělo hrát rozkošnýho ukeho, no řekněte. Zvážněl sem a postavil se. Na tuty, že Benjamin toho má dneska dost a potřebuje klid. „Už půjdu, beztak seš zralej na chrupání, vidim to na Tobě. Zejtra přídu, ale slib mi, že budeš v pořádku, Benji,“ shlížel sem na něj dolu a palcem přejížděl po jeho kloubech na ruce. Podival se mi do očí.
„Slibuju, Billy.“ No v tomdle stavu by mi vodkejval i armagedon, jenom abych už vypadnul, byl mi jasnej ten neřád. Fakt sem ho rád viděl, pořád stejnej palbl, kterýho mám rád. Už sem mířil pryč, když mě eště oslovil. „Billy?“
„Hm,“ otočil sem se.
„Vezmi sebou bubeníka. Co ty víš… třeba se do mě zabouchne,“ nadhodil. No to víš, že jo. Tos teda uhod. Vidim, že smysl pro humor Ti zůstal. Nenapravitelnej.
„Tak na to si dám pozor zas já,“ zasmál sem se. „Ale přijdem oba, neboj. Zatím se uzdravuj a běda jak uslyšim, žes vošahával sestřičky, si mě nepřej.“
„Co sestřičky, ale záviděl bys, kdybys… viděl mýho doktora… kus chlapa, ti povim.“
„Abys mi tady eště nechtěl zůstat,“ vrátil sem mu to.
„Za to mi… nestojí žádnej doktor. Chci už bejt doma,“ oddechnul si unaveně. Já vim, Benji, ale musíš na sebe pomalu, jasný? Žádný přepínání, znáš se, frajere. To je furt, dobrý, dobrý, sem v pohodě a pak někde hodíš hubu. Hlavně buď opatrnej… jo, to řikejte Maddenovi. To je jak když dáte rozkaz – udělej kravinu. Pán je klasik.
„Dočkáš se,“ usmál sem se a otevřel dveře ven. „Zatím, Benji.“
„Ahoj, Billy.“
Když sem vyšel ven, bylo mi najednou, jakobych za těma dveřma nechal všechny svoje trable, co vážily pomalu víc než já. Bylo mi líp, bylo mi lehčejc, i když sem se pořád bál o Maddena v posteli, páč nikdy nevíte, co toho prevíta napadne, když zrovna nemá náladu ležet, jak mu někdo rozkázal. V tom je problém obou Maddenů, nikdy neposlouchaj. A jak sem tak přemejšlel o tom, co všechno sem Benjimu řek, co všechno se stalo i jak se na mě usmíval tak, jakobysme to hnusný mezi náma smázli, tak sem málem zakop o druhýho z těch barbarů, co se nazýval bratrem. Jaký klišé, když seděl na lavičce před jeho pokojem, objímal si kolena a stěží vnímal, že kolem choděj lidi. Stál sem přímo před nim, a von nebyl s to ani zvednout hlavu a podivat se na mě. Fajn, chápu. Rodičovský povinnosti padaj na Tebe, Billy. Tatínek je ve špitále a tak se musí starat maminka. Jděte s tim do háje.
Povzdechnul sem si a posadil se hned vedle něj, nikdo jinej tam nebyl. S Benjim to nebylo tak vážný, proto si Paul s Krysou mohli dát voraz a jít se taky konečně zcivilizovat do toho baráku, kterýmu se říká domov a kterej posledních pár dní viděli asi taky jenom tak střídavě oblačně. Fakt byl čas napravovat starý chyby a vrátit běh věcí do normálu, i když pro mě už nic neznamenalo „normální“, jako normální. Přišel sem si – posunutej. Jo, taky možná vyšinutej, ale prostě posunutej vpřed, dospělejší. Díky Deanovi sem teď moh věci posuzovat z různejch úhlů a nemuset bejt se všim hotovej raz dva, jako sem bejval. Chvíli sem tam s Joelem dřepěl, úplně potichu, bez slova a možná sem čekal, že začne mluvit, nebo… cokoliv, ale ne. Trochu sem začínal mít starost o jeho psychickej stav, ale on měl přece vždycky všechno pod palcem. Jenže vypadal dost sklesle, zase na něm viselo oblečení, to sem si moh myslet. No tak, Jojo, tohle by Benj nechtěl, vždyť to víš… tolik se o Tebe bojí.
„Můžu Tě pozvat na oběd?“ Navrhnul sem nakonec tiše a otočil k němu hlavu. Neodpověděl mi. Ale vnímal mě moc dobře. Nechtěl mluvit. Promnul sem si prstama víčka a jednou rukou sem si ho přitáh k sobě, aby se o mě opřel. Potřeboval to. Vim, že potřeboval, protože tohle byl Joel. Tváří se jako pan silnej, co nemá rád lidi, ale vzpomínám na tu noc, kdy se ke mně tisknul. Nikdy si o dotek neřekne, i když jeho chování, jeho oči volaj, tak si neřekne, protože je takovej. A přitulil se, věděl sem to. Zachumlal se mi do oblečení, zavřel oči a opřel si hlavu o moje rameno. Jojo, jednou bych Ti chtěl vážně víc rozumět. Byl studenej, taky jenom v triku, a s tim, jak byl hubenej, tak si teda moc nepomáhal. Tělesná teplota je svinstvo, zvlášť u Joela. Nohy měl pořád nahoře, byl tak celej pokroucenej a schoulenej, musela mu bejt zima a stejně tam seděl. Bejt tady Benj, sundal by si mikinu a… přesně to sem udělal, dal sem mu jí.
„Není mi chladno,“ zalhal, ale já mu jí vnutil. Byla ode mě zahřátá.
„Kdyby nebylo, nedávám Ti jí. Obleč si to a nebudu s Tebou o tom diskutovat, jasný?“ Holt se na něj asi muselo trochu rázně, přece ho nenechám prochladnout na chodbě. Pořád to bylo mezi mnou a jím… divný. Nevim, jak bych k němu měl přistupovat, jak se zachovat, ale… byl to můj kamarád, myslel to dobře a toho sem se držel. Možná bych mu měl vynadat a říct, že udělal blbost, ale byl sem si jistej, že už sám ví. Hele… Madden se směje, to nejni možný, usmál se. Dneska mám dobrej den. Billy, a pak, že to nejde, že jo? Pak natáhl ruku a vzal si ten kus mýho oblečení a začal se do něj soukat. Nakonec na mě obrátil pohled.
„V tomhle seš jako on, víš to? Stejně starostlivej, díváš se uplně stejně a mluvíš uplně stejně, když jde o to, co je pro mě nejlepší. Proč to vždycky vědí lidi okolo mě líp, než já, Billy? Proč když chci něco udělat správně, někomu to ublíží? Proč se ke mně chováš, jakobysme byli bratři když chci abys byl… jiný. Dělal sem to proto, abych mu oplatil, jakej k Tobě byl, ale teď když tam leží… Řekl mi, že mi odpouští, víš? To bylo jediný, co mi řek… odpouštím ti. A nemusel sem vědět ani jedinej důvod, protože ten sem já sám. Sem jeho bratr. Vždycky jím budu. Ale já… zatraceně chci, aby se zlobil, chci aby křičel, aby mi dal facku nebo… něco. Chci, aby mi dokázal, jak moc ho štvu, jak ho rozčiluju, protože jenom pak bych mu moh říct, že… že…“
„Že ho máš rád a nestydět se za to.“ Věděl sem, jak se cejtí. Mysel sem si, že rozumim tomu, co říká, i když jako jedináček sem o tom moh jenom spekulovat. On nechtěl, aby mu všechno prošlo, nechtěl brášku, co mu odpustí všechno na světě. Já chápal, že už nejni malej, ale choval se tak. Vynucoval si pozornost… Benjiho pozornost a to jenom proto, že chtěl, aby ho bratr taky trochu proplesk, aby mu vynadal, protože to taky jednou chtěl bejt Joel, co to zase srovná, obejme Benje a řekne: už to nikdy neudělám, mám Tě rád. Zdá se mi to, nebo pobírám Maddenovskou psychologii? Whůů, William D. Martin postoupil do dalšího levlu. Jenom… jak do toho zapadalo to: „Proč se ke mně chováš, jakobysme byli bratři když chci abys byl… jiný.“ Jiný? Jakej mám bejt? Sme kámoši, Jojo, beru Tě tak, vim, žes mi chtěl pomoct, ale teď, když tady není Benji, cejtim se… povinovanej na Tebe dohlídnout, protože… já nevim, prostě to tak cejtim. Kdo, když ne já? A já vim, že bys zapomněl jíst, nebo by Tě napadla nějaká blbost, jako prověřit si lidi v tomhle špitále, jestli sou dost kvalifikovaný na to ošetřovat tvýho bráchu a přitom bys vyšťoural kdoví jakou špínu na ředitelství a… no radši nevědět, kam by to zašlo. Joel byl dost chytrej na to, aby tahle budova do měsíce krachla a to jenom proto, že se bál o bráchu. Jak Maddenovské. Ne, Jojo, teď to budu já, kdo se postará. „Benji ví, že ho máš rád. Chci, abys mi něco slíbil, Joeli,“ podival sem se na něj. Zvednul hlavu, zamračil se, ale pak se o mě znova opřel.
„Už mu neublížim, Billy,“ odpověděl tiše.
„O to nejde, vim, žes to myslel dobře. Benji to zvládne, všechno bude zas dobrý. Ale chci, abys mi slíbil, že na sebe budeš dávat pozor, jasný? Budeš se hlídat, přibereš, nechci, abys udělal nějakou kravinu, jako že budeš mě s kýmkoliv dávat dohromady, nebo budeš trestat bráchu, nebo sebe. Nakonec tim ublížíš jenom sobě, Jojo. Lidi Tě chtěj mít rádi, ale ty jim to nechceš dovolit. Možná se bojíš věřit, ale… vždycky to nebolí tak, jak si myslíš. Já vim, že seš dobrej kluk, tak…“
„Mám Tě rád, Billy,“ přerušil mě, aniž by se na mě podival. Jo, myslim si, že mu bylo trapný, když sem o tom mluvil. Ten se mi zdál. Někdo na takovouhle upřímnost holt potřebuje víc času. Usmál sem se a pocuchal ho ve vlasech. Vim, že mi rozumněl. A nikdy bych do sebe neřek, že můžu takhle mluvit k někomu jinýmu, ale Dean mi trochu rozšířil obzory. Chce to chápat, ne odsuzovat. Objal sem ho.
„Taky Tě mám rád.“ Byl tak hubenej, štíhloučkej. Tak pojď štěně, pudem se najíst, konec citovejch výlevů. Dneska už toho mám taky plný zuby. Chtěl sem taky už vypnout a bejt zas ten magor, jako vždycky. „Ten oběd pořád platí,“ nadhodil sem a on nakonec kejvnul. Bod pro Tebe, Billy. Dneska fakt perlím, whůůů…

Stál sem na nádraží, bylo šest večír a za deset minut měl přijet vlak, na kterej sem čekal celej den. Jo, jo, byl sem příšerně nedočkavej, strašně sem se na něj těšil, chyběl mi tak moc. Ale zároveň sem se bál. Tohle je moje hřiště, můj domov, moji kamarádi. Co když… se mu to nebude líbit? Co když ho kluci nepřijmou? Ono ostatně ani Joel se netvářil nijak nadšeně, když sem mu v restauračce, při požírání čehosi vegetariánskýho napráskal, že dneska přijede můj „kamarád“. Snažil sem se mu vysvětlit, kdo Deano je, jak mi pomoh a jakej vztah spolu máme, ale stejně vypadal, že mi každou chvíli zarazí vidličku do oka. Nevim proč. Já myslel, že bude rád, koneckonců je Dean někdo, kdo nejni jenom na holky, má rozum, má mě rád a Benji se smířil s tim, že nejspíš nebudu forever alone. Tak vo co go? Proč se zatraceně ten Joel tak mračil? Proč nemůžou mít lidi okolo mě radost, že sem šťatnej? To chci tolik? Ne, Billy, Tobě to prostě nejni souzený, víš to?
„A Benji ví, že máš kluka?“ Zeptal se podezíravě s tim divnym pohledem.
„No… Dean nejni můj kluk, nechodíme spolu, ale… No každopádně Benji to ví, řek sem mu to. Zdál se, že mi to přeje a dokonce se za nim dem zejtra podivat do nemocnice. Myslim, že to bude v pohodě, sám Benj mi řek, ať vezmu Deana sebou, že ho rád pozná.“
„Takže ty… ty už k Benjimu nic necejtíš? Jakože… nic?“
„Víš, to asi… nikdy nezmizí. Vždycky ho budu milovat – svým způsobem, ale… asi už… už chci něco jinýho, než jenom doufat, že se tvůj brácha přeorientuje,“ zasmál sem se. Jo, teď mi to přišlo stupidní. „Dean je jinej, přijde mi to s ním tak nějak… opravdový. Cejtim se si s nim dospělejší, důležitější a…“
„Miluješ ho?“ To byla ta chvíle, kdy sem se málem udávil vařenou fazolkou. Celý to jídlo vostatně bylo dost humáč, co si budem povidat. To se pak jeden nemoh divit, že Joel nepřibírá, když se láduje timhle kozím žrádlem. Blivajs. (pozn. autora: na konci roku budu 5 měsíců vegetarián)
„Co, prosim?“
„Miluješ ho, Billy?“ Proč ho to zajímá? Dívá se tak... tajemně. Jestli Deana miluju? To… to přece.. heh, no já… Joeli, sakra, proč se ptáš? Co je to za otázku?
„No, asi… asi jo, asi ho miluju, jo,“ sklopil sem oči. Najednou mi ten rozhovor přišel dost uhozenej, nevim proč sem o něm začal. Já jenom… nebyl sem si jistej, jestli Deana miluju. To je moc hrrr, známe se sotva tři tejdny, takhle to říct nejde. Nevim, jestli k němu cejtim víc, než náklonnost, nebo prostě jen vděk, že mě zachránil před sebou samým, ale milovat? Benjiho sem miloval. Doopravdy miloval. Ale s Deanem… nějak sem neměl čas o tom přemejšlet. Ale když to vezmu kolem a kolem, asi bych ho milovat chtěl, mělo by to smysl, možná nějakou vidinu budoucnosti. Williame, tvoje dedukce sou někdy dost na palici. Proto to čtete, ne?
„Aha,“ řek jenom tiše a pak sme jedli už potichu. Totální změna atmosféry. Trochu mi to vrtalo hlavou, jakoby ho mrzelo, že už nedělám do Benjiho. Ale proč? Přece sme všichni věděli, že to nemá žádný východisko, nikam to nevedlo a teď, když můžu mít někoho, kdo je stejnej, jako já, tak je to špatně? Zatraceně, Joeli, ty mi skazíš každou radost. Pesimisto, najdi si holku! Pche… ale uvidíš, že si Deana oblíbíš, je fajn. Jo, Deano… můj Deano.
A v tu chvíli sem už nemyslel na nic jinýho, protože mi právě přijel vlak, co vez vzácnej náklad chlebasmáslem. Čekal sem na nástupišti, koukal všude okolo, protože naše díra světa byla konečná zastávka a s toho pekelnýho stroje se hrnuli strašný kvanta lidí. Tak kde seš? Byl sem tak nedočkavej a natěšenej. Nikoho sem neviděl, zatraceně. Těch lidí bylo moc, byli všude, chodili okolo mě a já ani se svojí vejškou neměl moc šanci někoho zahlídnout. Deano, kde seš? Přijel´s? Slíbil´s to, tak kde…
„Samá voda, ale za Tebou hoří,“ slyšel sem u ucha ten tolik známej a očekávanej šepot, že aniž bych se musel dlouho rozmejšlet, otočil sem se a omotal mu ruce kolem krku. Áááá, Deane, ty seš tady! Seš tady! Buch, buch, buch, buch, byl sem tak šťatnej! Tak moc mě to dojalo, přijel! On fakt přijel a já ho objímám, no je to možný? Nemoh sem uvěřit, ani když mě stisknul kolem pasu a přitáhnul si mě k sobě. Svíral mě silně, stejskalo se mu. Mě taky, chlape, moc se mi stejskalo. A jak voněl. Nádherně mužně voněl, jako žádnej jinej kluk. Byla to jeho osobitá vůně. A vnímat ty jeho velký hrubý dlaně, jak mi z beder sjížděl na zadek, aby mě tam stisknul, což mě zas maximálně vzrušilo tak, že sem se na něj rozkrokem natiskl, to bylo nejkrásnější. Sexuální přitažlivost funguje! A jak! Vrrr, nemůžu říct, že bych nebyl nadrženej a rozhodně bych ani jemu nepřiřknul svatozář, ale… sakra, byl sem tak rád, že tam byl. Umíte si předtavit mí plány na večer, jo? Heh, že vám to řikám… Nevim, jak dlouho sem byl do něj zaklesnutej, možná věčnost, možná dvě…
„Děsně si mi scházel, Deane. Hrozně moc,“ vydechnul sem s hlavou na jeho rameni.
„Ty mě víc, Billy. Čtyři dny bez Tebe a už vyšiluju… víc bych asi nezvlád,“ zasmál se a pomalu se ode mě odtáhnul. Konečně sem si ho moh prohlídnout. Dokonalost sama, jako vždycky, byl překrásnej. To pevný tělo, ostře tvarovanej obličej, ty hluboký oči, kraťoučký vlasy a lehkej úsměv. Na sobě měl u krku rozhalenou tmavomodrou košily s potiskem bílejch a rudejch hvězd, riflový tří čtvrťáky a černý plátěný kecky. Z boků na zadek se mu spuštěl volnej stříbrnej pásek s pyramidama a zas se táhnul zpátky ke sponě. Drsnej hoch. Natáhnul sem se, abych ho políbil. Co mi ku*va bylo po lidech, s nim přece můžu lítat, s nim můžu cokoliv a on mi to dokazoval tak, že si mě chytil jednou rukou za pas, druhou v zátylku a jeho jazyk v mý puse chutnal o tolik víc, když vim, že ty lidi se dívali. Ať se dívaj, já sem taky člověk, já tohle můžu! Jeď, Billy. Jo, to jo, vojel bych ho i tam…
„Jak dlouho se zdržíš?“ Zeptal sem se, když mě vzal za ruku a společně sme mířili k nám domu, vedl sem ho. Měl na zádech tak průměrně velkej bágl, kytaru si nevzal. A jak já se pyšnil, když se si s nim vykračoval, jak já se čepejřil, jak kohout na hnoji, když se lidi, co sem znal otáčeli a šuškali, protože hezčího kluka, než Deano… ježiš lidi, sněte dál, on byl vopravdickej Princ. To dělá ta euforie radosti, krásnej stav. Vim, že mi ty nány záviděly, vim, že se o tom bude mluvit, protože „buzíka Billyho“ viděli s tim „sexy frajerem“, jak se s nim vede a o to víc sem se vevnitř smál. Jo, sem pořád ten stejnej d***l. Cha, cha…
„Tak dlouho, jak to bude nutný, ale nejdýl v pondělí musim zas do školy,“ přiznal se. Dneska byl čtvrtek, takže bysme spolu strávili … týýýjo, máme hafo času. Masakrózní! Uplně mě to nabudilo. Budu tu mít Deana! Budu tu mít Deana.. ha ha a vy nééééé!!! „Ale to záleží na Tobě, jak dlouho mě u sebe necháš. Co Tvý rodiče? Vědí, že přijedu?“ No jasně, že… NE! Hups! Ale to se doladí, máma je cajk a táta nejni doma, jako vždycky. Damian snad protesty mít nebude, to by bylo horší. Nejni nic nepříjemnějšího, než žádlivej kocour, na to vemte jed, ale zkusim to s nim probrat na místě a oznámim mu to jako hotovou věc. Tak.
„Otec nevede slušnou domácnost, takže se nejspíš neukáže a máma… no, něco málo sem jí o Tobě už řek, myslim, že Tě ráda pozná,“ pokrčil sem ramenama a pořád s tim přiblblým úsměvem ho ved ulicema k domu Martinů. Nebylo to nijak zvlášť daleko, ale nevadilo mi se s nim projít. Fajn, fajn… trošku sem se předváděl. No mám na to přece právo ne? Kolikrát sem měl šanci se ukázat na veřejnosti s… se „skoro“ přítelem, hm? Nikdy! Vynahrazuju si to.
„Taky jí rád poznám,“ usmál se a víc mi stisknul ruku. „Popravdě sem zvědavej na Tvojí mámu. Jo, abych nezapomněl, děti Tě pozdravujou. Když sem jim řek, že musim odjet, protože jedu na Tebou, víš co mi řek malej Simon?“ Simon? Jo, to je ten, co… heh, byl mi jasnej.
„Kdyby ses s Billym oženil, nikam bys jezdit nemusel.“
„No… skoro. Tentokrát bysme se prej měli vdávat.“
„Vdávat?“ No já se musel smát. Vdávat. No tvl, děti sou vostrý. Měl sem nejpeckovnější náladu za poslední dobu, bylo mi mega skvěle, tohle sem potřeboval. Deana vedle sebe a nic mě nemohlo rozhodit. Byl naprosto skvělej.
„Nechápu, kam na to chodí. Krom toho, nemyslim, že by Ti to slušelo v šatech,“ prohodil laškovně a čekal, že ho drcnu do ramene, tak uskočil. Provokoval, ten neřád, taky byl rád se mnou, to se nedalo popřít. Počkej, však Ti to večer vrátim.
„Hey, já v šatech nebudu, ty seš jasná nevěsta,“ oháněl sem se, ale on mi zazadu chytil ruce a přitáhnul si mě do náruče. Zůstali sme stát na chodníku, když mě jemně kousnul do ušního lalůčku tak, že sem zas cejtil mravenčení po celým těle. On to tak umí. Umí to se mnou tak, že mu podlíhám příliš brzo. Špičkou jazyka mi přejel po krku, až sem se zachvěl a pak zašeptal…
„Budu Tvoje všechno, Billy.“

„Mami? Mami!“
„Už jdu, zlato, copak se… oh, ty máš návštěvu, o tom jsi mi neřekl.“
„Já vim, promiň, mami. Tohle je Dean, řikal sem Ti o něm.“
„No jistě, jistě, Dean. Ráda vás poznávám, pane… pane…“
„Butterworth, ale řikejte mi Dean. Moc mě těší, paní Martinová.“
„I mě těší. Williame, to ses nezmínil, že Dean je takový fešák.“
„Ježiš, mami!“
„Lichotíte mi, paní Martinová, děkuji.“
„Mami, Dean tu pár dní zůstane, jo? Pozval sem ho, tak snad Ti to…“
„Ovšem, že mi to nevadí. Víš, jak nemám ráda prázdný dům, miláčku. Mimochodem, volala mi paní Maddenová, jdu dnes večer k ní, kvůli tomu… no vždyť víš. Nejdřív jeden kluk, teď i Benji. Nemá to jednoduché, chudák. Pokusím se jí trochu povzbudit. Byl jsi v nemocnici?“
„Dneska ráno. S Benjim to nevypadá tak zle, snad ho za pár dní pustí. A byl sem s Joelem na obědě, je mu už fajn, ale má starost o bráchu, vždyť je znáš. Zítra tam zase jdu, slíbil jsem to.“
„V pořádku, zlato. Jsem ráda, že jsi tak pozorný, i když sám se musíš tak bát. Vím, jak máš Benjamina rád. Takový hodný kluk, oni oba. Je to smutné. Proto jsem ráda, že tu večer nezůstaneš sám a budeš mít společnost. Klidně běžte nahoru, chlapci a nenechte se rušit. Jo, pssst, … Williame?“
„Ano, mami?“
„Ten Dean je moc hezký kluk… chci říct… snažte se nerušit sousedy, ano?“
„Ehm… no… jasně, mami, neboj.“
„A nečervenej se. Mám z Tebe radost, dítě.“
„Už půjdu, jo?“
„Utíkej za ním. Skoro Ti ho závidím.“
„Mami!“
Tak, tohle byla zase moje nejmilovanější maminka, co mě samozřejmě podporovala v tom, kdo sem. Ale tu poznámku o tom závidění si mohla vodpustit, i když sem chápal, že můj táta asi nebyl zrovna chlap, kterýho si vysnila. Můj táta nebyl ani ten táta, kterýho sem si vysnil já, ale v tomdle si asi tědi nemůžou moc vybírat a zas sem byl rád, že mám aspoň nějakýho tátu. Benj s Joelem žádnýho neměli, utekl od nich když byli kluci malý a tak se vo ně starala máma odjakživa. Myslim, že někdy v tý době se u Benjamina rozvinul ten komplex staršího bráchy, co musí na všechno dávat pozor, protože jeho máma byla sama a on se cejtil tak trochu jak ochránce rodiny. Moc zodpovědnosti na malýho kluka, i tenkrát, natož teď, když mu Jojo dělal naschvály. Benj chtěl vždycky bejt ten správnej. Chtěl chránit sví dvojče, mámu, mě, nás kamarády, chránil sví holky, když s nějakou byl. Nejspíš proto mi dřív tam imponoval, protože sem věděl, že s nim budu vždycky v bezpečí. Ježiš, proč zase žvanim o Benjim? Leze mi to na mozek. Zpátky k nám domu, kde na mě Dean čekal nahoře v patře na chodbě, abych mu ukázal, kde mám pokoj. Culil se, když sem vyšel schody.
„Mám chtít vědět, co Ti chtěla, Williame, miláčku?“ Ten hajzl si mě dobíral. No to je zmetek, chytil sem ho za rukáv a zapadnul do prvních dveří naproti schodům. Můžu snad za to, že mě má moje máma tak ráda? Na tohle sem si nikdy nestěžoval. Mám holt přeslazenou matku.
„Věř mi, že nechceš. A opovaž se mi říkat Williame, jakobych toho neměl dost,“ usmál sem se na něj a takovým tím zvoucím gestem rukou, alias tradá! sem mu ukázal sví království. Bylo uklízíno, pochopitelně sem věděl, že přijede, jenom Dami si stěžoval, že nemá špinavý fusky k inhalaci. Stejně má několik párů někde poschovávanejch, tak ať nedělá. Právě se válel v mý posteli a když sem přived hosta, ani nezvednul hlavu. A to sem mu řikal, jak je Dean důležitej. Ne… to mám za ty fusekle, fajn. Patří mi to. Prokletá bestie.
„Páni, máš super pokoj,“ zhodnotil to Deano zběžně pohledem a když uviděl svojí… teda vlastně asi už mojí kytaru stát ve stojanu – co sem ho koupil na posledí chvíli – v rohu pokoje, pokejval si pro sebe spokojeně hlavou. Ha! Prošel sem! Dobře já. Jinak nic extra, znáte můj brloh. Mega postel, skříň, psací stůl, hi-fina, PS2, počítač, plakáty na stěnách, okno ven a Damiánův pelech, popřípadě hromada špavejch hadrů u dveří do mý koupelny – momentálně schovaná. Oddychnul sem si, když schodil z ramen bágl a zdělal několik kroků dopředu k tý chlupatý kouli v peřinách. „Tohle bude asi Damián, že jo?“ Jak kocour uslyšel sví jméno, konečně se uráčil reagovat, ale… ten pohled znám! Ne, ne, ne…Cizí člověk k němu natahuje ruku, to… to…
„Deane, to bych…“
„Sakra! Au!“
„Nedělal,“ dokončil sem a spěchal napravovat škody. Ajajaj. Damiane! To si slízneš, ty… ale ten jenom zasyčel a schoval se pod postel. Bál se. No to je teda pěkný, Dean měl na hřbetu ruky pěkný čtyři krvavý škrábance. Do háje, moh sem to vědět. „Je mi to moc líto, takhle se normálně nechová… já… hned dojdu pro náplast a vyčistím ti to.“
„Billy, ale…“
„Mrzí mě to, asi se lekl.“
„Billy, to přece vůbec…“
„Ještě nikdy takhle nikomu neublížil, já nechápu, co to do něj…“
„Billy!“ Přerušil mě pak Dean, a já ho konečně začal vnímat. Byl sem trochu vylekanej, přece jen, moje kočka sekla po klukovi, na kterým mi tolik záleželo. Chtěl sem, aby všechno bylo perfektní, ale s timhle sem teda nepočítal. S tim se nedá počítat. Co sem si pamatoval, tak třeba Benjimu nikdy nic neudělal, naopak ho zbožňoval, ani Paul nebo Krysa s nim neměli žádnej problém, tak proč Dean? Proč? Osude, ty svině! Provinile sem se podival na chlebasmáslem, kterej ke mně přišel, když sem zbrkle hledal v psacím stole náplast a usmál se. „Billy, to nic. Měl sem bejt opatrnější, je to kočka a nezná mě. Asi sem na něj šel moc rychle, musíme se nejdřív seznámit, ale já myslim, že to vládnem, hm?“ Položil mi ruku na rameno. „A tohle nic není, zažil sem horší věci. Snad jen jestli máš papírovej kapesník, abych Ti tu nic nezakrvácel,“ nadhodil a já mu podal, co chtěl. Moc mě ale neuklidnil. Damian se zatím schovával pod postelí, asi nemá v úmyslu se seznamovat. Jak ignorantní zvíře. Jo jakej kocour…
Dean se pak ke mně naklonil a vtisknul mi pusu na čelo. Znova se začal rozhlížet to pokoji, jakobych tady měl snad nějaký zvláštnosti, ale mě to všechno přišlo obyčejný, když sem tady žil celej život. Myslim, že se mu tam líbilo. Spíš sem v to doufal. Zas sem nemoh tušit, jak žije on, u něj sem nikdy nebyl, kdo ví, proč. Pak ho ale upoutala velká fotka v rámečku na zdi. Přišel k ní a začal si jí prohlížet s blízka. Půl roku stará. Vypadám na ní jako idiot, ale měl sem ji tak kvůli těm ostatním na fotce.
„To sou Tvoji kamarádi?“ Zeptal se po chvíli, co na to zíral. Stoupnul sem si vedle.
„Jo, jo… jsou. Tady, tohle je Paul, a ten s tou rouškou je Joel. Mě poznáš. V tý mikině a bez vlasů je Chris, řikáme mu Krysa a tohle je…“
„Benji,“ dokončil za mě tiše a zaostřil na fotku. Prohlížel si ho, nebylo mi z toho dvakrát příjemně. Zas to divný napětí. Tak bylo to zřejmý, on přece věděl, co všechno sem s Benjim dělal, co sem k němu cejtil. Nemoh sem tam tak stát, šel sem si sednout na postel. „Zvláštní, představoval sem si ho jinak, ale… ,“ řek a mě zatrnulo.
„Ale, co?“
„Já… nevim. Chápu, proč se Ti líbí, je to ten typ rebelskýho idola, že jo?“ Otočil se na mě s úsměvem a pak se podival sám se sebe, prohlížel se přede mnou a kroutil. Bylo to celkem komický. Čeho tim chtěl dosáhnout? „Vidim, že vkus si nezměnil,“ zhodnotil se nakonec, než přišel ke mně, postavil se mezi mý kolena a zabořil ruce do mejch vlasů. Pravda, vkus sem asi nezměnil, sem na tyhle kluky. Líběj se mi, sem takovej. Dean byl… do háje, vlastně byl v dost věcech, jako Benji. Když si to promítnu v hlavě, pořád jedu po hezkým ksichtíku, po krátkejh vlasech, chlapským hrudníku, svalech a po těch slovech, co mě dokážou uklidnit. Krom toho – stejnej styl. Muzika, rebelství, vlastní názor a život beze strachu. Oni se prostě ničeho nebojej, kdežto pro mě svět bejval samej strach a oni mě chráněj. Dean měl pravdu, vkus mám pořád stejnej. Vzhlídnul sem k němu nahoru, i když sem si na výhled na jeho bříško stěžovat nemoh. Vo tom žádná. Natáhnul sem ruce a vjel prstama pod lem košile na jeho kůži. Ach, zatraceně, to mi scházelo. Byl horkej, vnímal sem pod bříškama brstů mírně vyrýsovaný svalstvo. Tak jemná kůže. Deano… rozbušilo se mi srdce. Sklonil se nade mě a něžně mě políbil na rty. „Půjdu do sprchy, jo?“ Zdá se mi to, nebo má roztřesenej hlas? Jednou rukou sem sjel níž, pomalu přes sponu pásku, po riflých až… ježíš, stál mu. Tak tvrdej, jemně sem mu ho stisknul a on mi zasténal do ucha a kousnul se do rtu. „Ty… půjdeš se mnou, viď? Prosím…“ Nahmatal mojí dlaň a chvíli si jí přidržel na rozkroku, nevíte co to se mnou dělalo. Zabi-to! Nejrychlejí erekce v životě. Takovej okamžitej přesun krve mý tělo nezažilo. Billy, dejchej! Slyšíš, dejchej, ku*va. Musel sem bejt rudej ve tvářích, ale byl sem si jistej, co chci. A pak to byla moje ruka, co vedla tu jeho k mejm slabinám. Oh, pomalu, jo?... Takhle v kalhotách to dost bolí, ale přejel mi po měm a usmál se. Zachvěl sem se. „Beru to jako souhlas,“ políbil mě na krk, než sem vstal a odvedl sem si ho do koupelny.
„Nemáme prej rušit sousedy,“ řek sem se zaculením, když mě svlíkal z trika.
„Hm… to se budeš muset snažit bejt potichu.“
„To nedám.“
„Já vim.“

Nejprve bychom s Billym chtěli moc a moc poděkovat všem úžastníkům soutěže, za jejich výtvory, protože víme, že jste se snažili a dali jste do toho kus sebe a toho my si moc vážíme. Všichni Billymani nás strašně moc potěšili, byli úžasní a udělali nám ohromnou radost. Děkujeme mnohokrát. Bylo strašně těžké vybrat jen jednoho z nich. Billy se stále nemohl rozhodnou, protože na každém obrázku se mu líbilo něco jiného, všechny byly osobité a bezpochyby originální. Nakonec jsme se ale schodli... ale byla to žhavá debata.
CéDé kapely Good Charlotte, které jsme s Billym dali dohromady, zvolili jejich nejlepší skladby a zapracovali na obalu (ano, je podepsané), vyhrává autorka tohoto obrázku, Nasake.

Moc gratulujeme. Ozvi se nám prosím na email

Vy ostatní ale nemusíte být zklamaní, neb pro každého, kdo se zúčastníl jsem slíbila krátkou povídku na přání. Už se mi dvě autorky obrázků přihlásily s páry, které by chtěly. Určitě se dočkáte párování Uruha/Kai (the GazettE) - přímo z mé kapitolovky NO Porn, na mém blogu. A nebo třeba Ichigo/Kon z anime Bleach. Sama jsem na to zvědavá, neb Kon je plyšový lvíček, tak... Bože, chraň mě. A Bleach jsem neviděla, tak to bude... zajímavé.
Nejlepší by bylo, kdybyste si vybrali pairing z nějaké mé povídky již zveřejněné, nebo z anime, na které jsem již psala FF. Nebo i s Queer Billy, ale může to být i originální pairing. Můžete přidat žánr( shonen ai, yaoi, hárd yaoi, znásilnění, mazlivé, žárlivé, smutné, smrt, romantika...)
Ozvěte se mi s vybranými páry sem na A-M do "zpráv" a určitě se domluvíme. Jsem moc zvědavá, koho si vyberete, pokusím se udělat maximum, abych vyhověla vašim žádostem.
Děkuji Vám moc za vše, i že mne čtete, podporujete a zapojujete se do mých bláznivých nápadů

Přeji Vám všem hezky prožité svátky, pohodu a Šťastný Nový rok. Hodně štěstí