Queer Billy: Part 3 - Cesta na dno, aneb Ne každej bílej prášek musí bejt cukr

Poprví, po tejdnu od tý párty sem dostal smsku od někoho jinýho, než byl Benji. Ten kluk mi psal snad pětkrát denně, ale já nereagoval. Volal, ale já to nebral. Několikrát i přišel, ale matka měla nakázáno nepouštět ho dovnitř. Prostě sem ho nechtěl vidět, nechtěl jsem vidět nikoho! Nechodil jsem do školy, bylo mi to jedno, nechci se tvářit, že se nic nestalo. Stalo! Ku*va stalo se! Chtěl mě využít… ach bože, jestli to řeknu ještě jednou, umřu jako stará panna. Jenže sem byl na tydle věci asi moc citlivej, chtěl jsem, aby mě šukal, protože jsem to já, koho má rád, ne proto, že sem ochotnej mu nastavit, když potřebuje. Psal mi, omlouval se, já vim, že je mu to sakra líto, jenže já… já nevim, co mám dělat. Taky vám příde, že si to moc beru? Jestli chytnu hysterák, zastřelte mě!
*Billy, brácho, přestaň trucovat a přijď zítra do školy. Mrzí mě to. Benji.*
Neodepsal jsem a zůstal doma.
*Ahoj Billy, pořád se zlobíš, co? Chápu to, ale chybíš mi tady. Bez Tebe je škola vopruz. Dneska se stavim, tak mě čekej. P.S. Děkuju za Joela, začal jíst. Benji.*
Joel mi byl volnej, neodepsal jsem, a když dorazil, viděl jsem ho jen z okna, jak přišel a zas odešel. Já neotevřel.
*Do psí pr**le, Williame! Sem pořád Tvůj kámoš a ty seš můj, tak mě ne*er a…*
A takle to dopadlo, když mu se mnou docházela trpělivost. Nejhorší na tom je, že já na to furt myslel, na ty ruce na mým těle, na to, co mi říkal, jak se mě dotýkal. Jsem paranoidní, jenže… už to prostě nebylo stejný. Nemůže říct, že je, když nejni. Šahal na mě jinak, než na kámoše a já sem moc teplej na to, abych to nechal bejt a zapoměl. Benji, Benji, Benji… proč si to musel takhle podělat? Ááá, chci umřít!
A tak sem zase zabořil ksichta do polštáře. Kéž bych se v něm udusil! Jenže to by bylo moc snadný a já měl toho idiota plnou hlavu. Už se to nedalo vydržet, mělo to katastrofickej dopad na mojí mysl. Když sem mluvil se svým kocourem Damianem, začínal sem pokaždý větu slovem „Benji“. Myslim, že už sem se zmiňoval, že mám zvíře, Damian je fajn, to jméno se mi líbí, jednou napíšu knihu o někom, kdo se tak bude jmenovat. (pozn. autora.:Billy Martin napsal a ilustroval v roce 2007 dětskou knížku s názvem: „Damious McDreary: The Boy and his bat = Damian McDreary: kluk a jeho netopýr) Damian byl malá černá kočka, teda kocour, kterej se k interieru mýho černýho pokoje fakt hodil, a byl to moc užitečnej doplněk, pokud chtěl člověk k někomu mluvit a nevypadat jako šílenec. Matka mi ho pořídila, když sem se jí svěřil se svojí orientací, asi chudák věděla, že to budu mít těžký a Damian mi bude často jediným kámošem. Miloval sem tu bestii. Byl v pohodě, pokud zrovna nechtěl žrát, pít, nebo se mazlit, to sem se mu musel věnovat, ale když ležel a jenom mě poslouchal, měl sem ho nejradši. Nebyl šlechtěnej, nebo tak, podle mě ho máma sebrala někde u popelnic, když zrovna jako kotě hledal, co by sežral. Každopádně se zabydlel v mým pokoji a odmítal tu místnost opustit, dokud sem v ní byl. Byl jako pes, kde sem byl já, byl i on a když sem se vždycky po škole vrátil domů, chrápal mi na posteli, jakoby mu patřila. Jak řikám, miluju toho kocoura – miluju, když mi neodpovídá.
„Benji je fantastickej, věř mi, jenom… sakra, miluju toho parchanta, ale nemůžu mu to odpustit, chápeš? Nemůžu… to je jako, no… nevím, asi takhle, Damiane. Sme nejlepší kámoši, ty a já, že jo?“
„…“
„Fajn, mlčení je souhlas. Tak si vem, kdybych byl heterák, normální holkofil a ty bys byl po mě jel. Jasný, v pořádku, já bych to respektoval, seš můj kámoš, ale pak by mi hráblo a řek bych si, že chci zkusit vošustit svýho nejlepšího kocouřího kámoše. Jen tak, z pr**le. No rozumíš tomu?“
„…“
„Dík, že mě chápeš.“
Damian byl fajn, dokud byl kočka a někdy sem byl zatraceně rád, že mi nerozumí. Prostě sem jenom potřeboval s někým mluvit, to bylo celý. Billy můžeš si podat s Joelem ruku, on je taky vyšinutej, to nic… asi se to přenáší dotekem. Kontaminace pozitivní!
Tak sem nechal kočku, ať vedle chrápe, vstal jsem a došel do skříně. Bylo mi jasný, co hledám, i tomu zvířeti to bylo jasný, protože mě znalo. Jsem tak průhlednej, že mě to děsí. Stačilo chvíli hrabat v tom bordelu, kterej sem před mámou nazýval uklizená skříň a našel jsem to. Byla zastrčená úplně vzadu za vším, protože kdyby ji matka našla, tak jí vypere a to sem nemohl dopustit. Mikina. Teda, ne obyčejná, že jo, byla to Benjaminova mikina, kterou mi jednou půjčil, když sme chlastali a mně byla zima. Pamatuju si to. Celej sem se klepal a on ke mně přišel, hodil mi svojí oblíbenou mikču přes ramena a zabalil mě do ní. Řekl „Stačí, že dávám pozor na svýho pravýho bráchu, nechci hlídat i tebe, Billy. Kdo by pak dával pozor na mě? Vem si jí, bude Ti velká, ale hřeje, kámo.“ Heh, jo takhle to fakt řek. To bylo tím, kolik měl v sobě pití. Určitě. Myslím, že chtěl, abych mu jí pak vrátil, ale já mu jí nevrátil. Nikdy. Vím, že on ví, že mám, ví to a stejně mi jí nechal. Proč? „Protože mě miluješ.“ - takhle by mi odpověděl, na to ho znám moc dobře. Ježíš, někdy si neuvědomuju, co všechno pro mě dělá a říká věci, který maj v sobě skrytej význam, ale vždycky na to přídu pozdě. To pak ležim v posteli, přehrávám si naše rozhovory a řikám si, jestli některý věci nemyslel jinak, než jak vyzněli. Kdo ví. A já se musim dát dohromady… musim? ho**o! Nechci! Ublížil mi, tak ať si to teď vyžere! Billy, seš neskutečnej hajzl. Benji by Ti odpustil, víš to? Jenže já nejsem Benji Madden, ale Buzík Billy!
Navlík sem se do tý mikiny, byla mi fakt velká o několik čísel. Ale hřála. Byla celá černá, vepředu byl potisk boxera (tý zbraně do dlaně) a pod tím nápis MADE. (pozn. autora.: Maddenovi mají vlastní značku oblečení MADE) Benji si nechával dělat na zakázku dvě, ještě jednu pro pana „světe nestarej se“. Byly to originály a jeden sem měl já. Vždycky sem se v tý mikče pozoroval v zrcadle, jako zamilovaná studentka, co šlohla svýmu idolovi trenky, aby je měla pod polštářem. Velice romantické, to se musí nechat. Mezi náma, ta minina mi neslušela, byl sem v tom jak v pytli. Příšerně smrděla chlastem a kouřem, jeden rukáv byl špinavej – neptejte se od čeho a s kapucou sem byl jak smrtka, ale… prostě byla Benjiho. Sentimentalita až za hrob. Kriste pane, vyšiluju. Já vyšiluju, vidíte to? V tu chvíli sem si přišel stupidně. Čumím do zrcadla v oblečení, který mi nepatří a představuju si kdo ví co. Jsou to jenom podělaný sny! Benji nikdy nebude můj, nikdy! Přestaň snít, Williame, seš ubohej! Prober se!
Svlíknul sem si ten kus látky a mrštil jím do kouta, jakoby byl prašivej. Nepotřebuju ho! Nepotřebuju nic! Žiju jenom v iluzi! Se*u na lidi! Se*u na naději! Se*u na Benjiho! Tak je to správně Billy! Kašli na něj, je to zmetek, jenom si s Tebou hraje. Seš jeho teplej přívěsek, co přikluše, když si zapíská. DOST! Nezdám, že ne? Klamu tělem…
V tu samou chvíli mi začal zvonit mobil. Damian seskočil z postele a zalezl pod ní, bál se, kácel sem na něj. Já byl vytočenej, že kdyby teď někdo vešel, rozbiju mu hubu a svedu to na slabou chvilku. Cejtil sem se jako vyždímanej kus hadru s kterým někdo vytřel podlahu a odhodil ho. Není to otřepaná fráze? Fajn, cejtím se jako… jako bych to dělal s holkou. Nechutný! Tak mi bylo a ještě hůř. Sebral sem ten telefon a zmáčkuj to zkurvený zelený tlačítko při přijetí. A teď poslouchejte, pane Maddene, se mnou nebudete vyjebávat, jasný? To je odhodlání, co? Kde se to ve mně vzalo, to nevim.
„Jdi do pr**le, Benji! Dej mi pokoj!“ To sem mu to nandal…
„Hey, hey… klid Billy, zklidni hormon, okey? Tady Chris.“ Cože? Krysa? Sakra.
„Chri… Chris? Jo, sorry, promiň… Benji mi volá xkrát denně, myslel sem, že…“
„Nejsem on. Slyšel sem, že to podělal, tak koukám, že je to pravda. Hele nic mi do toho nejni, vaše věc, ale chci někoho vytáhnout ven. Tohle město je dneska mrtvý. Paul má nějakej svůj chytrej kroužek čmárání a dvojčata mi to neberou. Má cenu Tě přemlouvat?“
„Nemá.“ Nepotřeboval sem čas, abych se rozhodnul. Bylo mi jedno, jak to skončí.
„Myslel jsem si to. Tak se měj.“
„Nemusíš mě přemlouvat, jdu! Za dvacet minut na střeše.“ A tak sem to udělal.
„Děláš mi radost. Budu tam.“
„Chrisi?“ Se*u na Tebe, Benji!
„No?“
„Vem něco sebou, potřebuju to.“ Se*u na všechno. Vzdávám se!
„Rozkaz, Billíku.“
Tak začala moje cesta na dno. Proč? Protože sem toho šmejda miloval.

A tak sem za půl hodiny dřepěl na střeše obchoďáku, kam sem většinou chodil s Paulem, když měl můj sexy boy rande a já si tam vylejval srdce umělci. Popravdě pochybuju, že mě Paul vůbec poslouchal, patrně jen kejval hlavou, aby se neřeklo, ale i za to sem byl rád. Paul sem zase chodil s Krysou, když ho vytáhl ven. Oni dva si celkem rozuměli, protože když byl Chris sjetej, dokázal básnit vo čemkoliv a ve svým stavu vídával dost barviček a nemožností, že se to snad taky dalo považovat za umění. Každopádně spolu vycházeli, když na to přišlo. Jenže já neměl Krysu rád, tak co tady dělám? Co tady k***a dělám? Čekám na spásu, která nepříde. Jak poetický, to mám z Titaniku. Přiznávám se, že sem to asi trochu přepísk, ale už bylo pozdě to vzít zpátky, nechci si to rozmyslet. Je mi to ukradený kam to povede. Jen si to dej, chlape, uleví se Ti, bude Ti líp, uvidíš. Někdy nesnášim sví svědomí. Je horší, než já.
„Myslel sem, žes jenom tak blbnul a nebudeš tady,“ ozval se za mnou Chris. Pozdě, jako vždycky, nicméně aspoň tam byl. Buďme za to vděčni. Otočil sem se na něj, protože sem seděl na římse a pode mnou byly dobrý tři metry. S vejškama mám svý zkušenosti. Byla už tma a kolem moc lidí nebylo. Vyhovuje!
„Neblbnul,“ odpověděl sem tiše a počkal, až si sedne vedle mě. Kapucu na hlavě a na sobě šedočernou mikinu. Dost často pochybuju, že se někdy převlíká. Musí v tom i spát. Ne, fakt si nechci představovat Chrise v posteli – jakkoliv. Byl podobně tělesně stavěnej jako já, taky trochu párátko, ale on to měl z drog. Klasika. Podíval se na mě a pak se nahnul přes okraj. Docela riskoval, nebál se a dělal si z toho ještě prdel, d***l.
„Tenkrát to bylo vejš, cos padal?“ Kruci musíme o tom mluvit? Otravnej hlodavec.
„Třetí patro, šest sedm metrů,“ pokrčil sem ramenama. Jo, to sem byl mladší, co sem vypadl z okna, paradoxně jsem byl zdrogovanej a měl křídla. To bylo všechno tak snadný, že sem chtěl letět. No a já letěl – dolů. Krásnej pocit, vám povim, ten stav, kdy letíte, o tom dopadu radši pomlčim. Taky krásnej, kdybych byl sebevrah. Williame, měl ses zabít, světu by se ulevilo. Kdo ví, třeba mi to vyjde dneska.
„Slušný.“ Slušný? Byl sem málem na sračku, kreténe.
„Slušný byli ty lidi, co mě seškrábli a odvezli do špitálu. Tam dali do hromady, co ze mě zbylo.“
„Vypadáš dobře – na zbytky.“ Jo, to povidej těm jizvám po operacích. Ty sou roztomilý, když má člověk sadistický sklony.
„Beru to jako kompliment,“ zasmál sem se. Chris si pokejval hlavou a zahleděl se do dálky. Oba dva sme věděli, o čem chceme hodit řeč, jenom on nechtěl bejt vtíravej a já nechtěl bejt sebestřednej. Takže téma Benji bylo tabu. Zaplať PánBůh za to. To jméno sem měl v hlavě pořád a blikalo červeně jako nápis na bordelu. Jo, to já byl ta d***a, těší mě! Cejtil sem se uboze, tak malicherně, nicotně, bezmocně. Nechci na to myslet, ale nemůžu přestat, nemůžu přestat! NEMŮŽU PŘESTAT! Bože, pomoz mi! – zoufalství.
„Ubožátko… a tys celou dobu chtěl, abych osouložil tebe.“
„Chvěješ se mi.“
„Billy, kotě… teď mám pokojík volnej, tak… co kdybychom Ti splnili jeden z tvejch velkejch snů?“
„Neboj se, budu něžnej.“
Byl to ten nejkrásnější, ale zároveň nejhnusnější sen. Nenávidím Tě, Benjamine, za to, co mi děláš i neděláš. Za to, jak se o mě staráš, ale nemiluješ mě. To, že sme byli kámoši do teď, neznamená, že jima budeme i dál. To, co se stalo, nesmažeš omluvou a já to nikdy nepřijmu. Je vůbec možný, že bych byl takovej vůl? Je to možný, protože se stalo to, co se stalo. Prosil sem Boha o pomoc, ale nepřišel. Byl tady Chris a ten pomoc měl. A já jí vzal. Smějte se, jakej sem pablb. Smějte se mi, zasloužim si to.
„Máš to pro mě?“
„Seš si jistej?“ Jasně, že ne!
„Neboj, tati, vím, co dělám.“ Jo? A od kdy? Nevim, co dělám, co sem se narodil.
„Fajn, kámo. V pohodě, já jenom, jestli Ti zas nenarostou křidýlka a nepoletíš do nemocnice.“ Ha ha, moc vtipný. Kdybys radši držel hubu a prostě mi to dal. No konečně!
„Kdybych letěl, tak co… neznám Tě a nic jsi mi nedal.“ Všichni musíme dodržovat pravidla. Krysa sáhnul do kapsy, vytáhnul pytlíček s bílým práškem, kus pravítka a šňupátko. To je dutá trubička, třeba tělo propisky. Umím v tom chodit, nebojte. Někdy nejni zas tak zlý mít za kámoše fetku. Kdyby tady byl Benji, useknul by mi ruce, za to, že jsem si to vzal. Jenže on tady není, už tady nikdy nebude pro mě, jako můj kámoš. Taky máte rádi tragický konce? Nostalgický.
„Hodnej kluk, a že seš to ty, nic za to nechci. Dneska budu štědrej,“ zaculil se. Tak to pak dík. Jako bych na to neměl. „Je to čistý, přísahám, žádný příměsi.“ Víš, co je nejhorší Chrisi? Že Ti věřím. Sakra…
„Vypadá to jak cukr,“ nevim, proč mě to napadlo. Debilnější poznámku jsem mít nemohl. Billy vzpamatuj se, buď chlap! Buď chlap? Já? Heh… to, že mám péro neznamená, že sem chlap. Radši bych se neviděl.
„Ne každej bílej prášek musí bejt cukr,“ mrknul na mě Chris a vstal. „Tohle nemusim vidět, Billíku, odskočim si, tak si nech chutnat, hned sem tady.“ Jako bych Tě eště k něčemu potřeboval, Kryso. Nemusíš dělat, že je Ti nepříjemný mě vidět šňupat, vim, že Ti dělá radost, že v tom nejedeš sám. Seš svi*ě, ale momentálně Tě potřebuju. Taky sem mohl bejt milejší, já vim, on Chris nebyl špatnej. Fajn, pokusim se ho tolik… nenenávidět.
Trochu se mi klepaly ruce, když sem rozbalil maličkej igelitovej pytlíček a něco z toho cukru si nasypal na hřbet levačky. Tak jako nešetřil sem, když to bylo zadáčo. Kdybych platil, asi bych byl opatrnější, ale co má člověk bez útraty, toho si míň váží. Pozorně sem si tu hromádku prášku prohlídnul a představoval si, že tohle zabije v mý hlavě všechny myšlenky na Benjiho. Prostě ho to vymaže, přebije, zničí. Byl sem fakt naivní, jenže v tu chvíli to bylo nejlepší možný řešení. Hezky sem si to nalajnoval pomocí kusu pravítka tak, že vznikly pěkně tlustý koleje. Tohle je nová éra, Benjamine, éra v který už nebudeš. Nas*at! Popadnul sem šňupátko, jeden konec si vrazil do nosu a druhým sjel po celý délce lajny. Pak to schytala i druhá nosní dírka. Sbohem, Benji. Jo, to sem si řikal, ale mělo to bejt spíš sbohem Billy, protože tahle věc ze mě dělala někoho jinýho. No co, už to mám v sobě. Rozbrněly mě nohy, paty… to je první věc, čeho si člověk všimne, když to do sebe netáhne. Je to jako bych seděl celej den na hajzlu, jak mě to brnělo. Je to divný, co? Ale strašně příjemný. Zavřel jsem oči, bylo mi dobře.
„Tak jak Billíku? Doufám, že sis… kolik sis toho proboha vzal?“ Chris sebral pytlíček v kterým toho bylo sotva polovina, než co mi dával a valil oči nejdřív na to a pak na mě, jakoby tomu nemohl věřit. Hey, co je? Je mi skvěle, chlapče, cejtím to v krvi… plyne to tak pomalu, jakoby… já nevim, vnímám svůj krevní oběh, chápete to? Každou žílu, je to neskutečný, ha… chci se smát. Nohy mě přestávaly brnět a přecházelo to nahoru do pasu, přes hrudník a do hlavy, kde se to uhnízdilo. Jestliže moje tělo neodolávalo gravitaci, tak moje makovice určitě, protože sem byl v nebi. Nic sem neviděl, nebylo to obrazotvorný, ale šlo spíš o ten pocit. Kdo to nezkusil, nepochopí. Začínalo mi bejt teplo, slušně sem hicoval, whoooo…
„Billy! Billy, mluvím na Tebe, kámo, vnímáš mě?“
„Vzal jsem si… trochu víc, to vadí?“ Jasně, že nevadí. Plní to účel.
„Trochu víc? Nejseš zvyklej, sakra, ty seš k****n, musíme slízt, nebo spadneš, tak dělej, pojď.“ Neviděl jsem ho, měl sem zavřený oči. Nic se mi nechtělo, bylo mi fajn, proč to nechápal? Nechci pryč, budu tady. Běž si sám, zůstanu.
„Je mi vedro. Je Ti vedro?“
„Otevři oči! Podívej se na mě… no tak chlape, podívej na mě!“ Neotravuj!
„Je to úžasný, dík Chrisi…“ V tu chvíli byl Krysa můj nejlepší kámoš, to chápete, ne?
„To nic, to přejde, musíme tě dostat dolu, nebo si ublížíš, kámo. Vzal sis toho moc. Tak jo… pomůžu Ti, jdem.“ Jasný, jasný, okey…
„Zvládnu to, v pohodě.“ Jenže nic nebylo v pohodě. Zkusil jsem vstát, ale kdyby mě ten kluk nechyt, rozbil bych se. Smutný konec buzíka Billyho. Těžko by po mě někdo štěknul, ale já se vo to neprosil. Vůbec sem necejtil nohy, i když mě Chris podpíral a šli sme na druhej konec střechy, kde byly kovový schůdky, spíš žebřík dolů. Vnímal sem, jak mi zbytek „cukru“ strčil do kapsy. Neřád, stejně mi to nechal. Jak řikám, Krysa je fajn.
„Proč si to vůbec chtěl?“ Zeptal se, když mě vláčel sebou, určitě sem nespolupracoval tak, jak by se mu hodilo. Jenže to nešlo, vlastní tělo trochu ignorovalo, co vysílal mozek. Blbě… neigronovalo, protože mozek nic nevysílal. Ten byl momentálně zaneprázdněn nic neděláním. Krásnej stav.
„Nejni trochu pozdě na otázky?“ Zasmál sem se. To bylo stupidní. Já byl stupidní.
„Nikdy nejni pozdě na otázky. Kvůli Benjimu, že jo?“ Páni, nebyl to jasnovidec? Kdyby si radši hleděl svýho.
„Ku*va neřikej to jméno. Snažim se ho zapomenout, rozumíš? Kde je konec?“
„Konec čeho?“ Je d***l on, nebo já?
„Konec střechy… čeho jinýho. Hledám ty pitomý schody.“
„Jsou přímo před Tebou.“ Aha, tak já.
„No joooo, heh… díky.“ Neptejte se. Byl sem na to bídně, co se týče osobnosti, ale pořád nemůžu říct, že by mi bylo blbě. Bylo mi fantasticky, až na to vedro. Přišlo mi, že je kolem čtyřicet stupňů, byl sem rozpálenej jak šnek v plamenech. Hodili ste někdy šneka do ohně? Nekecejte, že ne, každej ho tam někdy hodil a pozoroval, jak se kroutí. Je to zvrácený a nechutný. Udělal sem to jednou jako dítě a myslim, že se cejtil jako já teď. Akorát nebyl na drogách. „Myslíš, že by šlo, zdrogovat šneka?“ A takhle vypadaly moje myšlenový pochody. Velice smysluplné.
„Co? Ježíš já nevim, asi ne… nebudu to zkoušet. Drž se toho žebříku pořádně, jasný?“ Pustil mě a lezl až po mně. Vůbec nechtěl konverzovat na moje téma, sociál jeden. Náhodou by z toho byl bezva úkol na seminárku. Přišlo mi to děsně vtipný v ten okamžik. Začal sem se tomu smát, nevim proč. Prostě ta představa zdrogovanýho hlemýždě, fakt mě zajímalo, jestli to jde. Bylo by to drsný, ne? „Drž se, sakra.“ Bylo to pořád lepší, než myslet na toho… Benji. Benji, Benji, Benji… zas*anej hajz, nikdy mi nedá pokoj.
„A co když ne? Co se mi může stát? Spadnu… no a?“
„A Benji mě zabije,“ protočil oči. A měl sem toho dost! Benjimu do toho nic nejni. Co ho zatraceně každej musel řešit? Nejsem jeho domácí mazlík. Vážně ne? Každej se ke mně tak chová, pro každýho sem Benjiho hračka. V skrytu duše sem chtěl bejt jeho hračka. Jenže moje hrdost měla jinej názor. Může mít kluk, co světu přiznal, že by to chtěl do zadku, ještě hrdost?
„Do pr**le s Benjaminem, tohle je můj život.“ Kolik může člověk udělat chyb za jeden večer? Člověk nevim, ale já víc, než bych chtěl. Je čas to říct. Sbohem, Billy.
„Billy, ne!“ Pustil sem se…

„Billíku! Billy, hey! Hey… slyšíš mě?“
„…“ Bolí mě hlava, hrozně mě bolí hlava.
„Billy! Vnímej! Do p*dele… ty idiote!“
„…“ Asi sem mrtvej. A kruci, nezlomil sem si nic, že ne? Vy to těžko budete vědět.
„Mluv na mě! Řekni něco, Billy!“
„Ještě jednou mi dáš facku a tvoje prdel zažije středověk!“ Sakra, moje palice. Ou… asi mi praskne, teda, pokud už nejni křuplá. Připadám si jak vořech, co ho někdo rozšlápnul, aby mohl vyžrat vnitřek. Nejdřív sem šnek, pak vořech, děsím se, co přijde dál. Chci se cejtit jako Billy Martin a to teď nejni moc možný, protože vůbec nevim, kdo ten kluk je. Všechno je mi tak vzdálený.
„Bál sem se, že seš mrtvej.“ To věřím, nechceš mít s poldama nic společnýho. O mě ti nejde, buďme upřímný. Billy, nehejbej se, to přejde, jenom v klidu. „Vstávej, no tak, pojď, odvedu tě domů.“ To sotva.
„Nejdu domů. Matka by mě vyrazila, kdyby zjistila, že beru… teď nemůžu jít domu. Nech mě tady a vypadni.“ Jo, to bylo nejlepší, pro nás oba. Já potřebuju klid a ne tvý žvásty, Chrisi. Ty zas nepotřebuješ problémy a kluka na zemi, co mu z hlavy chčije krev. Vím to, cejtil sem to na temeni hlavy, ale byla moc tma, on to nemohl vidět. Můžu si za to sám. Dobře mi ku*va tak. Billy, ty seš magor, proč ses pouštěl? Protože sem chtěl! Ježiš teď se nesmím smát…
„To nejde.“
„Proč? Protože Tě Benji zabije? Ten je mi volnej, nemá do čeho co kecat. Budu v pohodě, jasný? Chci jenom ležet v klidu a vyspat se z toho. Ráno budu okey.“ Neumím lhát, nikdy sem to moc neuměl, jenže Chris mi chtěl věřit, páč nevěděl, co se mnou. Tomu se říká kamarádství, co? Co si to nalhávám, Krysa udělal, co sem chtěl. Přines mi drogy. Nic víc už nejni jeho starost.
„Billy, já nevim…“
„Vypadni!“ Mám tu krev za krkem, humus. Sledujete to, jo? Můj život mě nezajímal. Drogy dělaj z lidí loutky. Chtěl sem ticho a spát, jenom spát. Všechno bylo tak moc snadný a zároveň tak moc těžký. Slyšel jsem sví srdce. Buch! Buch! Buch! Měl sem ho v uších, bylo strašně hlasitý.
„Promiň.“ A byl v tahu. To nic, Chrisi, rozumím tomu. Je to jenom obchod. A tak sem tam zůstal ležet, sám. Nikde nikdo nebyl, jenom ticho, tma a já. Bezva chvíle na přemejšlení, ne? Jo, kdybych umíral, jenže já k tomu měl daleko. Byly to jenom necelý tři metry ze střechy, to mě nezabije, nebo si fakt myslíte, že skončim tak brzo? Jako mohl bych, ale nestalo se. Tak sem prostě ležel a čučel do stropu s tapetou hvězdiček. Nikdy sem nekoukal na hvězdy, na to to bylo až moc dojemný a já nejsem zrovna romantik, pokud jde o přírodu, to ste doufám pobrali někde v pasáži u upalování šneků. Řikal sem si, jestli sem celou tu věc nevzal za špatnej konec. Dobrý ne? Takový prozření, to brzo… Usnul sem někde mezi přemlouváním sebe sama, abych vstal a uvažováním, co se asi stane, když si šňupnu i ten zbytek. A pak se to stalo. Vzbudila mě moje noční můra.

„Billy, ku*va, to ne, brácho… to ne, to ne, to ne… prober se, slyšíš?“ Ten hlas znám.
„Co to…“ To nejni možný, to se mi musí zdát. Bohužel nezdá. Ať táhne, nechci ho tu! Je to jeho vina, všechno je to jenom jeho vina! Fakt? Nepamatuju se, že by mi říkal, vdechni ty drogy a skoč. Nicméně na někoho to svíst musim.
„Už je to dobrý, sem tady.“ No právě! To je v p*deli! „Krvácíš.“ Nepovídej, nevšim sem si. Bože, proč on? Proč mě nemohl zachránit třeba nějakej hezkej gay? Nechci toho moc?
„Co tady… děláš?“ Proč nejseš doma a nešukáš s nějakou buchtou? Co ti je do mě? Nech mě bejt, Benji.
„Dostal sem esemesku z neznámýho čísla, že seš tady a potřebuješ mě.“ Co prosim? Potřebuju Tě? Chrisi, ty seš ale nestvůra… takový kecy. Najdu si Tě! Néééé… to spíš potřebuju Pannu Marii, než Tebe. Já nepotřebuju nikoho. Podíval sem se na Benjiho, podpíral mi hlavu a tak nějak nevěděl, co se mnou – stejně jako Krysa. Začínám si připadat jako neřešitelnej problém. Nedivím se mu, já taky netušil, co se sebou. Na jeho místě bych se dorazil a pak si o mě přečetl hezkej článek v zítřejším bulváru. Být, či nebýt, to je oč tu běží. Tolik o mých znalostech Shakespeara, Paul by se mi vysmál.
„Nepotřebuju Tě, jdi domu.“ Fakt sem si myslel, že to bude tak snadný? Sakra, to nemoh ten obchoďák bejt vyšší? s**t!
„Myslel sem si to. Pán je paličák, co? Víš, Billy, fakt sem se snažil, abys mi odpustil. Jenže ty neposloucháš, máš svojí hlavu, kde si všechno přebereš po svým a nenecháš mě, abych ti to vysvětlil.“ Vysvětlil co? Žes mě chtěl vojet? Já to chápu moc dobře, to nemusíš vysvětlovat, nejsem blbej. Byl směšnej.
„Je mi to jedno. Jdi do háje, jasný? Nešahej na mě a zmiz!“ Nevěřili byste, že mi to trhalo srdce. Mně? Mám já ještě vůbec srdce? Jo, je sjetý…
„To bolí, víš to?“ Ne tak, jako moje palice, to se vsadim. Opřel si čelo o moje a chvíli jen tak dejchal. Slyšel jsem ho. Myslel sem, že mi chce něco říct, zdálo se, že se rozhoduje… Byl nejistej, fakt myslim, že mi něco chtěl, než se nadechnul a… objal mě. Pevně mě k sobě přitisknul a hladil mě po vlasech. „Ty můj blbečku, zatraceně moc sem se bál. Můžeš mě nenávidět, fajn, ale mám Tě rád, Billy.“
Víte co? Já myslim, že všechno, co jsem celou tu dobu chtěl, bylo, aby mi řek, že mě má rád. Tak snadný to bylo, někde v sobě sem to věděl. Přál sem si, abych mu mohl říct to samí, já chtěl. Zatraceně Benji, já Tě mám taky rád. Miluju Tě! Ale neřek sem to. Neřek sem nic. Další z mých nespočtu chyb toho večera. A tak se stalo, že jsem mu to nevodpustil.
Benji pak mlčel, když mě nes k nim domů v náručí. Oba sme byli ticho a já se snažil tvářit, že spím, protože se mi líbilo, bejt tak blízko něho. Většího sraba ste neviděli. Billy, ty si nezasloužíš žít, víš to, viď? Dva pády a furt si to pro mě nechce přijít. Vim to, ale teď žiju pro jeho vůni, pro jeho silný ruce, co mě držej, pro jeho dech a pro jeho „mám Tě rád, Billy.“ On byl ta nejlepší droga, co znám.
Nenávidím Tě, Benji Maddene a zároveň Tě příšerně miluju.

Můj život s Good Charlotte...
První song, co jsem od nich slyšela, byl I Just Wanna Live. Jsem si jistá, že ho znáte... tu je a má geniální klip!:
I Just Wanna Live
Joel - pizza
Benji - kukuřice
Billy - jahoda (moje sexy jahoda... Má tam úžasné momenty s tím psem a modelkou 2:07. Jakože: "můj pes, nedám!")
Paul - hamburger
Chris - mrkev

Upravený znak na Billyho kytaře.

Díky za pozornost, snad vám příště povím víc