Queer Billy: Part 2 - Kdo je to sakra Joel Madden a jak to, že se mi to líbí

Vpadnul jsem tam jako velká voda a okamžitě za sebou zabouchnul a zamknul. Opřel sem si čelo o dveře a zavřel oči, musel jsem to vydejchat. Ježíš, co se to tam ku*va stalo? Benji chtěl – mě? Blbost! Nikdy o mě neprojevil jinej zájem, než čistě přátelskej, tak co je tohle za podělanou komedii? Proč vždycky musím hrát v nějaký maškarádě? Proč to jednou nemůže bejt Happy end? Fajn, klid Williame a dejchej. V tu samou chvíli, když už sem se chtěl rozhlídnout, kde to vlastně jsem a rozmyslet si, jak zdrhnu, vzal Benji z druhý strany za kliku a uhodil pěstí do dveří.
„Billy! Pojď ven, brácho, dělal sem si prdel, jasný?“ To poslední, co chci udělat, je vylízt ven. To tak. Musí si ten idiot uvědomit, že se mnou nemůže zacházet jako dírou k šukání. Zklamal mě, to jo, ale pořád toho… - fajn, nebudu sprostej, - miluju. A tak jsem mlčel.
„Williame Deane Martine!“ Ten kre*én mě chtěl nas*at. „Vypadni sakra z toho pokoje!“ A co když ne? Vyrazí dveře? Heh, hochu tohle je moje show, najdi si vlastní hlavní roli. Fakt jsem se ho v tu chvíli bál, takhle se ke mně nikdy nechoval, bylo mi trapně za něj, protože se na chodbě choval dost uboze. Zvlášť před lidma. Brr, nepříjemná situace, no ať si to teď vyžere, frajer. Ještě teď cejtím jeho ruce na mým těle, je to jako mravenčení a sakra příjemný mravenčení. Jakobych měl jeho ruku pořád v rozkroku, sáhnul jsem si tam. To jsem ale neměl, to jsem za žádnou cenu neměl. Kéž bych otevřel oči. Ale co já, no jasně, že ne. Polknul jsem a doufal, že Benji vypadne a nechá mě bejt. Zejtra budu litovat, že jsem mu nenastavil zadek, znám se. Jak nepoučitelné, že? To jsem hold já, ale musím uznat, že jsem překvapil sám sebe. Jindy bych ho asi nechal, ať si se mnou dělá, co chce a imitoval gumovou panu s otvorem v nesprávných partiích. Znova ten pocit zvracení. Ble! No tak Benji, běž a nech mě žít. Ušetříme si tak ostudu, ty i já… vím, že mě to bude mrzet, tam už vypadni, ať si ho tady můžu vyhonit a odejít.
„Billy! Billy, jestli okamžitě neotevřeš, ty buzíku, přísahám, že Tě zejtra zabiju!“ Takovejch už bylo, co přísahali a jak dopadli. Pche, řečičky. „Opovaž se jenom dotknout mýho bráchy a urvu Ti koule, jasný?“ Co prosím? Jak, jeho bráchy? … a k***a! Trapná chvíle uvědomění…už vím, kde jsem! Otočil jsem se…
„Taky Tě zdravím, Billy,“ řekl Joel, kterej seděl na posteli jenom ve spodním prádle a volným triku, měl rozsvícenou lampičku. A já tam stál, v Joelově pokoji, ruku v rozepnutejch kalhotách a modlil jsem se, abych tohle přežil. Za můj výraz by se nemuselo stydět ani právě narozený štěně. Benji mě vykastruje!
„Nechci Tě vojet…“ Ježíš, ani nevím, proč jsem to řekl. Potřeboval jsem se nějak ospravedlnit, i když mi to upřímně bylo k hovnu. Moje ruka na mým péru byla výmluvnější, než já, bohužel. Chudinko Billy, a ty doufáš, že to nikdy neskončí. Naivko.
„No já doufám, jinak bys přišel o koule, slyšels,“ zasmál se Joel a vstal. Já urychleně vytáhnul prsty odtamtud, kde neměly bejt. Sklopil jsem oči. Bylo mi neskutečně příšerně. Z jednoho do druhýho, no to sem dobrej. Kriste Pane, byl jsem rudej až na p****i. Musel jsem to nějak vokecat, když už nic jinýho.
„Já… já se omlouvám, nechtěl jsem…,“ nemohl jsem se ani vykoktat, když do toho ječel Benji, jako kdybych mu do těch dveří přiskřípnul - nechám to na vaší fantazii.
„Billy, sakra práce! Vypadni!“ Rád bych, jenže Joel se mnou měl jinej plán – očividně. To bylo poprví, co jsem ho slyšel na bratra řvát a co hůř, vůbec si nebral servítky. Překvapil.
„Benji, drž tam hubu a vyprovoď ty lidi z našeho baráku! Chci spát! Billy tady zůstane do rána, tak si dej vodchod. Dobrou noc.“ A teď mi řekněte, kdo je do pr**le Joel Madden, protože tohle nejni člověk, kterýho sem si myslel, že znám a popravdě… počkat? Co? Zůstanu… kde? Tak to moment, to teda ne! Dneska sou lidi samí překvápko, co? Bože!
„Joeli, měl bych jít, já… radši půjdu domů, jo? Nezlob se,“ v rychlosti jsem si zapnul kalhoty a už jsem se chystal otočit klíčem, když do toho začal znova Benji. Kriste, ten kluk nemá nikdy pohov. Jeho sourozenec nejni nesvéprávnej, což jsem se mu pokusil už dřív sdělit, jenže růžovovlasé garde chrání bratrovu počestnost líp, než Svatej grál.
„Ale jestli zjistím, Billy, žes na něj jenom…“
„Neruš, brácho, jdeme píchat!“ Joel mě přiváděl do rozpaků. Heh, že to nemyslí vážně? Došel mi dech.
„k***a! Joeli… fajn, jak chceš! Tvoje volba, ale až budeš fňukat, zapomeň, že sem tvůj bratr. Sakra! Nazdar!“
„Taky krásný sny,“ pousmál se v matným světle Joel a bylo jenom slyšet, jak Benji žene lidi dolů a pakuje je ze dveří. To první, na co jsem myslel, bylo, že já absolutně nechci šukat s Joelem! To bylo jasný, jako je půda nade mnou. Jenom jsem byl totálně nejistej po tom výstupu. Bylo to, jako by se to stalo někomu jinýmu a ne mě, když jsem na to jenom zůstal čučet, jako péro s gauče. Billy, nedýchej, umři! Byl sem přišpendlenej ke zdi vedle dveří, nemohl jsem se ani hnout a Joel se na mě díval zatraceně divným pohledem. Maminko, eště ne! Joeli, prosím, jsem moc mladý na to abych… ehm… Mám svojí prdel rád…! Když už jsem si myslel, že je to ztracený a moje zadnice zažije, jak se říká - apokalypsu, tak se Joel usmál a mrknul na mě.
„Nemyslel sis, že to myslím vážně, že ne?“ Co? A jak bych mohl… ááá jak se mi ulevilo.
„No…,“ nějak mi to nešlo přes jazyk, byl sem ještě dost vedle, ale mohl sem si alespoň oddechnout. „Víš, vlastně jsem trochu váhal,“ podotknul jsem mezi prohlížením si jeho a pokoje. Bylo to tam jiný, než jak jsem to znal. Bejvávalo to čistě bílý, nikde nic, žádný smítko, všechno perfektně srovnaný, uklizený, čistý a… zkrátka jak polstrovanej pokoj pro blázna. Teď? Všechny ty nápisy a čísla na zdech, všechny ty novinový výstřižky, zakroužkovaný data, šipky do jednoho nápisu k druhýmu, fotky, plány, mapy, pyramida… kde to u všech Benjaminů jsem? Joel se zbláznil. Zešílel. Hráblo mu! To přece nejni možný! Teď už mi dochází, že to s ním bylo tak zlý, zcvoknul se z toho. Sakra a to jsem doufal, že vydrží dýl, každopádně ten pokoj mě děsil. Billy, proč ses nenechal zneužít Benjim? Itiote! Teď Tě jeho bratr vykuchá, rozčtvrtí, nacpe do bedny a tu pak hodí do řeky. Přijdu si jak v Béčkovým filmu o geniálním psychopatovi. A to bylo přítmí. On se na mě otočil, patrně neregistroval můj vyděšenej obličej a zalezl si zpátky do postele.
„Neboj se, není v mým plánu Tě zneužít.“ No tak to dík. Ty v**e… „Měl by ses tady vyspat, Benji Tě nenechá jen tak odejít, s tím nepočítej.“ Cože? Proč by mě sakra nenechal jen tak odejít? Co ten kluk ví a já ne? Heh – blbá otázka vzhledem k tomu, jak vypadal prostor, kde žije.
„Proč by mě nenechal, jen tak…“
„Kdyby nechal, byl bys doma a ne tady, ne?“ To dává smysl. „Chce Tě do postele. Zkusit to, znáš to. Jaký to asi je, vohnout svýho teplýho kámoše, co po tom touží. Zabil by dvě mouchy jednu ranou. Měl by zkušenost a tobě by prokázal službu, nebo ne? Billy?“
„Jak ty to můžeš do háje vědět!“ Bránil jsem sebe i Benjiho, i když mi nikdo neřekl, proč. Popravdě sem tomu za žádnou cenu nechtěl věřit, i když si přiznejme, bylo to dost pravděpodobný.
„Jsem jeho bratr, kouknu a vidím. Znám ho líp, než on zná sám sebe. Tak to vím. Vím, co si myslí, ještě než to řekne a na tohle myslí už nějakou dobu. Poznám to, jak se na Tebe dívá, jak o Tobě přemýšlí, jak se culí. Jsem jeho dvojče a říkám Ti, můj bratr Tě má v plánu vojet.“ Fajn věřím Ti, Joeli. Je mi blbě. Sakra!
„Asi budu zvracet.“ Tohle už nedám! To je moc! Do psí pr**le! Proč?!
„Můžeš z okna,“ ukázal na okno v pokoji, bylo pootevřený. Hořkost mi stoupala do krku a budu mít co dělat, abych to stihnul. Rozběhnul sem se k voknu, otevřel ho, vyklonil hlavu a už to šlo. Chcete znát podrobnosti? NE! Jak mi to mohl ten šmejd udělat? Proč? Byl jsem jenom zkouška? Jenom podělaná zkušenost? Myslel sem, že mě má rád, jako kámoše, že respektuje, co k něco cítím, ale byl jsem… do hajzlu, jenom jeho hračka, s kterou si chtěl užít. Nechápu, jak ho po tom všem můžu pořád milovat. A i v tu chvíli, kdy jsem obsah svýho žaludku házel z prvního patra na trávník, jsem věděl, že moje city k Benjimu se nezměnily, i když vím tuhle sviňárnu. Přetáhnětě mě někdo tyčí přes hlavu a hodně silně, prosím.
„Jak mohl…“
„Mohl,“ pokrčil ramenama Joel a díval se na mě, když jsem si rukávem mikiny utíral pusu. Zavřel jsem okno a přál si umřít. „Ale nemyslel to zle, má Tě pořád rád,“ konstatoval jakoby nic a nadzvedl jeden cíp peřiny, abych si za ním vlezl. Aha, takže když mě neznásilní jeden, tak druhej? Tomu se říká, sourozenecká výpomoc. Co vůbec ještě dělám v tomhle baráku? Fajn, přiznávám, že Joel byl neškodnej, co se týkalo tohohle.
„Má mě rád? To zrovna… slyšel jsem, že mě zabije, že mi urve koule a kdo ví, co by řekl dál. A promiň, nemám plánu s Tebou spát.“
„Budeš spát vedle mě a ne se mnou. To, že znám svýho bráchu líp, než kdokoliv, ještě neznamená, že jsem on. Tak se svlíkni a polez sem. To je časově omezená nabídka. Teda pokud nechceš spát na zemi!“ Ten kluk mě děsil, ale zároveň jsem byl rád, že se mnou nejedná, jako s hmyzem, protože sme nebyli zrovna velký kmoši a přiznejme si, ne každej vám nabídne půl svojí postele k vyspání. Zvlášť ne Joel Madden, kterej se hnusil i půjčit si od někoho učebnici. Tak proč já?
„A nebojíš se, že chytneš mor, černej kašel, spálu, nebo choleru, že ne?“ Bylo to směšný, jenže já teď nechtěl bejt sám, protože bych se propadnul do depky, ze který by mě ani Benji nevytáhnul, páč paradoxně za ní mohl on. A Joel… já nevim, fakt nevim, co bych si o něm měl myslet. Takovýho ho neznám, vždycky byl nevýraznej, moc se neprojevoval, na nikoho se nedíval, na nic nesahal, neříkal, co se mu líbí a co ne, jen když chtěl někdo znát jeho názor, tak konstatoval fakta, co vyčetl z chytrejch zdrojů. To byl Joel, ne tenhle…
„To bys jednu z těch nemocí musel mít a pokud v to doufáš, tak tě zklamu, nemáš ani jeden příznak. Musím Tě ale upozornit, že pokud zvolíš spánek na podlaze, vystavuješ se riziku nachlazení, pozdější horečky, nevolnosti, chřipce a může to vést až k zápalu plic a následné smrti. Nicméně, je to tvoje volba,“ schoulil se pod peřinu, zhasnul lampičku a nechal mě tam stát jako kůl v plotě s tím, že pokud si lehnu na koberec, umřu. Někteří lidé vážně ví, jak povzbudit. To zrovna teď potřebuju. Fajn, fajn, kdo by řekl, že obyčejná rýma může vraždit, co? Nevěříte? Já teda Joelovi věřim každý slovo, je chytřejší než většina učitelů na škole, proto ho nejspíš nemají rádi.
Svlíknul jsem si teda mikinu a triko a hodil to do kouta, i když vím, že by mě za to Joel zakopal, protože nesnášel bordel. Já ale neviděl ani n špičku svýho nosu, tak sem musel předpokládat. Rozepnul sem si kalhoty a, i když byla tma… ježíš, mně bylo tak trapně. Znáte ten pocit, kdy se stydíte za svý tělo a je to divný ticho plný očekávání, jo, tak přesně to jsem zažíval já. Nic příjemnýho vám povim. No ale pak jsem se po tmě – jenom ve spodním prádle – vykradl na cestu k posteli, přičemž jsem si nezapomněl ukopnout malíček na noze o její hranu. k***a! To je dycky hrozná bolest, nesnáším to.
„Spletl jsem se s tím zápalem plic. Zabiješ se dřív, než ta fáze stihne nastat. Můžeš mi, prosím, vysvětlit, co děláš?“ Joel znovu rozsvítil a vyvalil na mě oči, jak tam stojím v trenkách a držím si svojí zvednutou nohu. Byl natolik taktní, že se ani nesmál. Já bych smíchy uchcával. Znám se. I´M IDIOT! Víš, Billy, pokud chceš na někoho udělat dojem, nechovej se jako infantilní narušenec.
„Narazil jsem si prst,“ procedil jsem skrz zuby.
„Narazil jsem si blbce,“ protočil Joel oči a odkryl se. „Ukaž mi ho,“ řekl rázně a já okamžitě zbledl. Pochopte, tohle narážky jsme s rukama dělali pořád, jenom to s nima znělo víc dvojsmyslně. Tohle byl příkaz a já mu „ho“ nechtěl ukázat. „Ten prst!“ Vyjel na mě. Aháááá, takhle on to… nejsem já kus vola?
„Jo, promiň,“ pousmál jsem se nejistě a strčil mu na klín chodidlo. „Nic to nebude, jenom to bolí,“ určil jsem si diagnózu jako správnej amatér a nechal Joela, ať tím malíčkem zahejbá a zakroutí, přičemž mi krásně ošahal celou nohu. Bylo to… hezký, příjemný. Měl teplý ruce a vůbec nebyl hrubej, zacházel se mnou opatrně. Chvíli jsem ho pozoroval. Vlasy mu trochu porostly od doby, co jsem ho viděl naposledy, ale zdál se mi ještě štíhlejší, což v jeho případě vůbec nebylo dobrý, protože mi Benji říkal, že má od doktora předepsáno, že musí přibrat. Ale Joel byl vždycky podváha, jenom… Paul měl asi pravdu, je to horší, než jindy. Lícní kosti jsou jasně viditelný a nožky a ruce má jako párátka, hlava je v poměru k tělu nepřirozeně velká = ten kluk nic nejí. Nic nejí, protože si myslí, že jídlo je humus plnej chemie, Éček, a jedů, co nás zabíjej. Jeho ale zabíjela skutečnost, že nic nejí. Billy, tohle ale přece nejni fér, ne? Jasně, že není, ale co má dělat… chudák Joel, bylo mi ho líto. Jeho nemoc je, že řeší problémy jinejch lidí a přehlíží svý vlastní.
„Nemáš to zlomený, jenom naražený,“ zvednul hlavu a usmál se. Byl to Benjiho úsměv, takovej mám rád, je upřímně šťastnej. Neměl sem tucha, že mají něco stejnýho, kromě pohlaví a krve.
„Však to říkám, ne? Neumírám. Pustíš mě… tedy… jestli pořád můžu k Tobě,“ zeptal jsem se dost nejistě, přeci jen to není otázka, kterou bych pokládal běžně, a hrozila mi kastrace od strážce hrobky. Chci říct, od Benjiho. Stáhnul jsem svojí hnátu na zem a založil si ruce na hrudi, páč jsem se styděl. Jsem gay, každej se stydí, před jiným klukem, teda pokud zrovna nevydáte jako Tom Cruise v Interwiev s upírem. Tam byl božskej. Ách.
„No jestli nemáš spálu, mor, choleru, nebo černej kašel, tak můžeš,“ mrknul na mě a já byl rád, když se posunul a nabídnul mi místo. Pomalu jsem si sednul na matraci, vyhoupnul nohy nahoru a stočil jsem se do klubíčka zády k němu. Přikryl jsem se až po krk a zachumlal pořádně po přikrývky, protože co jsem stál polonahej v pokoji, tak se do mě dala zima. Krom toho, ještě mi nebylo moc dobře a moje břicho protestovalo na jiné polohy, než bylo válení se. Měl to tam hezky vyhřátý, i když jsem se na něj nijak netlačil a zůstával spíš na svým kraji postele, protože to byla jeho zóna a já nechtěl, aby si mysle kdo ví co. Na todle sem nebyl moc zvyklej, doma sem měl velkou postel a tam jsem se rozvaloval. Jo, Billy, tady seš skromnej host. Nemůžu tomu uvěřit, ležím v posteli Maddena…, nebyl to sice Madden ten, kterej to bejt měl, ale skoro. Připadám si jak těsně pod vrcholem osmi tisícovky v posledním táboře a čeká mě jenom výstup na špičku. Bohužel v tý době sem netušil, jak hluboko eště klesnu. Nicméně sem byl d***l, co zapomněl poděkovat. To bude tím rozrušením.
„Dobrou noc, Billy,“ zašeptal tichounce Joel a ze zadu mne pod peřinou objal kolem pasu. Houby rozrušením, vzrušením! Kristova noho, co to dělá? To nesmí! Umím si představit, jak jsem se v tu chvíli chvěl. Musel jsem bejt jak obrovskej vibrující plyšák a absolutně sem nechápal, co se děje. Joeli, co… Zavřel jsem oči a snažil se zhluboka dejchat. Já vim, že to nemyslel špatně, možná mi chtěl jenom tím říct, že je na mí straně, ale sakra, nikdo mi neřek, že s noclehem vyfasuju i jeho rozkrok namáčklej na mým zadku. To ve smlouvě nebylo, a jestli to má bejt zvýhodněná nabídka tak… jo, jo přiznávám, bylo fajn spát někomu v náručí. I když ten někdo není zrovna typ kluka, o kterým sníte. I když to není zrovna magnet na holky s perfektním tělem. I když to není obarvenej frajer s piercingama a kérkama. Byl to někdo, komu v tý chvíli bylo ukradený, že jsem teplej a že existuje reálná možnost, že se do něj zamiluju. Nejspíš sem to ani já ani on nebral v úvahu, protože kdo by chtěl plachou kostřičku, co vám po dni nad výstřižkama z novin a těžkou matikou nabídne půl svý postele? Zklamu vás… já ne. Já měl v hlavě Benjiho, nic jinýho, ale tohle teplo jsem přijal rád. Položil jsem svojí ruku na jeho a pohladil ho. Pod prstama sem cejtil žíly na jeho rukou. Nechápu, jak to mohl Benji nechat zajít tak daleko, copak to kruci nevidí? Pořád říká „tohle je můj malej bráška, ochráním ho,“ jenže tenhle člověk potřebuje psychiatra, ne rodinu, která mu nerozumí. A já mu snad rozumím? No… chtěl bych, aspoň na chvíli. Vim, jaký to je, cejtit se sám a bez opory. Znám to, taky sem jinej. Billy, ušetři nás svejch dojemných chvil, děkujeme Ti.
„Hezký sny, Joeli,“ vrátil jsem mu to, ale on nejspíš už spal. Pořád netuším, kdo je Joel Madden, ale jedno vím. Líbí se mi… tenhle kluk.

Ráno bylo drsný. Ou, byl sem rozlámanej, jak snad kdybych spal na nákupních košících u supermarketu a co si pamatuju z noci, že jsem se několikrát vzbudil a buď nějaká část mýho těl byla na Joelovi, nebo obráceně. Každopádně už nikdy nespím s někým na takhle malý posteli pro jednoho. Proč já d***l jsem nechrápal na zemi? Ach, jasně, bál jsem se smrti. No určitě by byla příjemnější, než probuzení. Neřikám, že kdyby na mě někdo promluvil, že bych byl vytočenej, ale když vás po tak zajímavý noci vzbudí bušení do dveří a řev, mám chuť zcela na férovku vraždit. V mý situaci bych popadl nejbližší zbraň, což byl polštář, nebo Joel a mrštil jím o dveře. Bohužel ani jedno mi nepatřilo, tak jsem to musel snýst. Kriste Benjamine, zavři klapačku!
„Vstávejte, buzíci! Je mi blbě, někdo mě musí zachránit!“ Řval ten asshole na celý patro, no já chtěl vstávat a oblíknout se, ale Joel si mě mrzutě přitáhnul k sobě a položil si hlavu na moje rameno. Přikryl nás a tím byl můj plán v p****i. Podíval sem se na něj, byl trochu uslintanej, na jedný tváři měl otlačeninu od polštáře a na hlavě řádnej rozcuch, ale asi sem nikdy neviděl nic roztomilejšího. Musel sem se smát. Joeli, zlato, dělej se sebou něco, nebo skončíš v ústavu a tam by týhle tvářičky byla škoda. Byl fakt k sežrání. Jakoby mi četl myšlenky, opatrně rozlepil oči a podíval se na mě. Ťuťu…
„Brý ráno,“ zamumlal, ale zůstal tak ležet. Pročísnul jsem mu vlasy.
„To si teda představuju jinak,“ zavrčel jsem, když Benji zase začal mlátit do dveří.
„Promiň, takhle se chová vždycky, když mu lidi nevěnujou pozornost po ránu. Myslí si, že jeho kocovina zajímá celej svět, přitom v jeho stavu by udělal nejlíp, kdyby eště spal,“ zkonstatoval upřímně Joel, kterýho ten ranní hukot z chodby vůbec nebral. Asi na to byl zvyklej. To ho teda ale lituju, já bych si nezvyk, ani kdyby Benji byl můj vlastní brácha. Musel bych mu zlomit vaz, mám rád klidný rána. Nicméně, co se týče stavu lidí, já měl jinou milou poznámku.
„A co je nejlepší v tvým stavu, to víš?“
„Já nic nepil, mami,“ usmál se a uvelebil se víc vedle mě. Nejspíš mu nedocházelo, co sem tím myslel a já věděl, že bych do toho neměl rejpat, protože to nejni moje starost, jenomže já si nemohl pomoct. Po většinu noci mě do zad tlačilo buď koleno, loket, kyčel, žebra - pokud mě objímal, nebo jeho vystouplá páteř, když byl ke mně zády, tak to k***a přece je i moje starost. Nechápu, Billy, od kdy seš takovej lidumil, měl by ses probrat do reality a shánět se po tom, kde takhle po ránu dostaneš práska z brka. Jenže já si nedal říct ani svým svědomím.
„Já myslím tenhle stav,“ řekl sem a rukou sjel pod peřinou k jeho hrudníku. Ne pod triko! To bych si nedovolil, ale i tak to přes látku bylo znát, když jsem mu přejížděl prstem po žebrech, tak to bylo jak klaviatura. Brr, až mě z toho mrazí. „Měl bys něco jíst, jinak…“
„Jinak co!“ Zamračil se a já poznal, že je zle. Dovolil jsem si moc, sakra! Billy, stáhni se, na tohle nemáš hochu. Joel se na mě podíval a okamžitě se odtáhnul na svojí stranu postele, jako bych ho fakt něčím mohl nakazit. „Jinak se půjdu léčit? Vrazej mě do ústavu? To už radši chcípnu, než tam jít. Protože víš co, Billy? Tam lidi jenom předstíraj, že Ti chtěj pomoct, ale ve skutečnosti tam jenom umíráš pomalejc. Nestojim o to, abych Tě zajímal, nebo aby ses staral. Nestojím o to, aby se Benji zajímal, aby se matka zajímala, aby se kdokoliv staral o to, co mi je, nebo jak mi je, protože to berou jako povinnost vůči mně. Ve skutečnosti je jim to volný, jasný?“ A víte co? Ono mě tohle fakt zabolelo.
„Jasný…“ No co víc sem měl říct?
„Protože jste všichni stejný. A když vám povím něco o tom, co mám v hlavě, máte mě za blázna a nikdo se ani nesnaží… rozumíš, nikdo se nesnaží to chápat. Tak se netvař, jako že Ti na mně záleží, protože nezáleží. Chceš udělat dobře sám sobě a povědět mi, ať se dám dohromady. Ulevit sám sobě, žes měl zájem… Ve skutečnosti je ti to jedno… tak se prosím Tě, nestarej vůbec, buď tak hodnej.“ Měl pravdu. Ten kluk měl absolutní pravdu ve všem a neumím si představit, jak moc mu život už musel ublížit, aby mohl takhle přesně soudit lidi. Je to tak… já mu doopravdy nechtěl pomoct. Já nechtěl vědět, jak mu je, nebo co prožívá. Bylo mi to jedno. A to ze mě dělalo to, kým jsem. Jednoho z vás. Předstíranej zájem ze zdvořilosti, je horší, než nezájem. Díky Bohu, Joel byl na tohle nejspíš zvyklej. Trochu mě děsí, na co všechno ten hoch musel bejt zvyklej, aby přežil.
„Promiň, není to moje věc,“ zašeptal sem. Docela to na mě dolehlo a na takovýhle myšlenkový pochody tak brzo po probuzení můj mozek potřeboval čas. Billy, že se vůbec staráš, kdybys držel hubu. Odkryl jsem se a posadil se na postel zády k němu. Čas, abych vypadnul.
„Proč Benji?“ Zeptal se najednou a já nechápal, co to má za souvislost s tím jeho proslovem. Otočil jsem se na něj a on se na mě díval s tak vážným výrazem, že roztomilost byla v tahu. Jak dokáže takhle rychle měnit témata hovoru? Ten kluk je napřed o k***a víc, než většina lidí. Moc otázek po ránu. Jestli Joelovi hlava pracovala takhle rychle každej den, pak se nedivím, že ho učitelé neměli rádi. Začínám ho taky nemít rád. Oh, Bože, bolí mě hlava.
„Proč Benji, co?“
„Na světě je něco okolo tří miliard lidí mužskýho pohlaví, tak proč ses zamiloval zrovna do mýho bráchy?“ Co je tohle do pr**le za podělanou otázku? Ne, ne, ne… brzdi Joeli, jasný? Teďs tady měl plnou hubu keců, jak se nemám zajímat a co děláš ty? Asi vypadám blbě, ale blbej nejsem.
„Asi byl zrovna po ruce, nevim. Starej se o sebe.“ Tohle nebylo dvakrát hezký, Williame, že ne? Jenže nemluvím s citlivkou, co si všechno moc bere, bohužel. On je uplně jiná liga.
„Je to můj brácha, starám se o sebe. Je v mým zájmu, aby byl spokojenej, což s těma děvkama, co má za zadkem kam se hne, nikdy nebude. Tobě na něm záleží, ale jestli ho chceš, jdeš na to špatně,“ povytáhnul obočí a naklonil hlavu. Je něco, co tenhle člověk neví?
„Až budu chtít radu, poprosím strýčka Fida, děkuju,“ zamručel jsem a vstal. Už toho bylo právě tak akorát. Ještě chvílí ve společnosti toho psychopata a praskne mi lebka. Začal jsem se oblíkat. Potřebuju zase mluvit s někým přiměřeně debilním mýmu vnímání, abych byl schopnej chápat. Tohle bylo trošku mimo, krom toho, co on o mě ví? Bojím se si odpovědět.
„Drsňák, Billy, včera to tak nevypadalo. Když seš takovej chlapák, co si poradí sám, cos teda včera hledal tady? Benji Tě chtěl, o to ti jde ne? Mohls ho mít, i když asi jenom na chvíli.“ Už mě vážně sral. O co mu šlo? Vysmíval se mi? Ale proč? Přitom nevypadal, že by se tím bavil, spíš to myslel zatraceně vážně.
„Dej mi pokoj, Joeli!“ Vyjel sem na něj a přetahoval si přes hlavu triko. „To ty seš tady ten ubohej, ne já! Když seš teda tak chytrej, dělej se sebou něco a nechtěj, aby se o Tebe lidi báli, když je pak seřveš. Ubližuješ ty jim, ne oni Tobě. Chceš, aby měli starost, chceš to! A zamysli se nad sebou. Tváříš se, jako když je ti svět ukradenej a máš o všem přehled, ale jak máš v posteli člověka, tiskneš se k němu jako dítě k mámě. Jenom si odmítáš přiznat, jak velkej strach máš z toho všeho okolo. Seš vystrašenější, než ty lidi tam venku a víš to. To ty nosíš masku, ne já. Já jsem teplouš, co jede po Tvým bráchovi, všichni to vědí a já si nehraju na to, že sem někdo jinej.“ Vypadal, že mu došli slova. Prokouknul sem ho, bylo to jasný. Každej má svojí slabinu a jeho slabinou byl jeho mozek. Čím víc věděl, tím víc se světa bál a paradoxně jeho chytrost ho dělala zranitelným. Snadný. Já říkal, že nejsem blbej, jenom potřebuju čas po probuzení, aby mi to myslelo. Jo! A máš to, Joeli… měj se kluku, tak zas někdy, doufám. „Díky za nocleh.“ Byl sem oblíčenej, odemknul sem a chtěl vyjít ven, jenom… „A Joeli?“
„Hm?“ Podíval se na mě, za to sem byl rád.
„Miluju ho, protože je to Benji. Nemá to důvod,“ usmál sem se a vyšel ven. Druhej z bratrů nebyl v dohledu, tak sem za chvíli už byl na cestě domů. Celou dobu jsem se culil jako k****n. Bylo mi dobře a vím, kdo za to mohl - Joel Madden. Už vím kdo je a zatraceně se mi to líbí.