Queer Billy: Part 9 - Let´s Dance trochu rockově a můj Tyler je "chlebasmáslem"

Bylo mi jako… no, těžko se to popisuje. Bylo mi jako… ehm… existuje pro to vůbec slovo? Tak naposled – bylo mi jako… no… Ne, to slovo neexistuje!
Do uší mi celou cestu vlakem hrály bubny, drsná elektika a dunivý basy a stejně to furt bylo málo. Pořád sem slyšel ten hlas, co mě obviňuje i z toho, že je nebe modrý a já sem jak rozehřátá pánev teplej. No dával mi to teda sežrat, jen co je pravda. Vůbec se se mnou nepáral. Je to hajzl. Jak dokázal bejt v jeden večer tak milej a ohleduplnej, i když to celou dobu věděl. I když ten bastard věděl, že mi ráno zničí život! Sadistickej šmejd! A to sem mu dal všechno, nebo sem teda aspoň chtěl. Celej bych se mu dal, a von do mě stejně kopnul, jak do prašivýho psa. Zatraceně! Jak to moh udělat! Mně? Copak sem vždycky nebyl na jeho straně? Copak sem mu vždycky nedával najevo, že budu stát při něm? Že ho mám rád? Že ho chci? Že ho miluju víc, než cokoliv na tomdle podělaným světě? Víc, než svůj život… do háje! Víc, než svůj život! Víte, co to znamená… máte tušení, jak megalomanský je, milovat někoho víc, než svůj život? Nemáte, už byste tady nebyli. Páč když přítede vo něco, co pro vás mělo vyšší cenu, než vy sami, váš život ztratí smysl a je vám putna jestli budete žít, nebo chcípnete. A! Přišel sem na to slovo. Bylo mi – lhostejně.
Po třech hodinách cesty nevimkam sem se rozhod vystoupit. No to je rozhodnutí co? Moc sem jich neměl. Jenom další zabedněná díra, jako ta, vod kaď sem přijel. Příjemný vyhlídky na budoucích pár dní. Jak se to tam menovalo vám nepovim. Ne, že bych to nevěděl, ale znáte to v těch filmech – ochrana údajů a tak. Taky by se mohlo provalit, že sem skončil ve vašem městě a celej příběh vo mně by ztroskotal na nedůvěryhodnosti. Konec konců, sem přeci hlavní hrdina, musím bejt důvěryhodnej. Aha. No nic, prostě co vám mám povidat, nevypadalo to tam, jako místo, kde bych chtěl strávit dovolenou, nebo se léčit ze svejch depresí, ale pořád lepší, než trčet doma a litovat svůj zadek ze ztráty zaměstnání. Povzdych sem si a vydal se do cestra města. K mýmu překvapení to tam bylo fakt docela hezký. A taky velký. Baráky nebyly vysoký, zato hezky vyzdobený a celkově to vypadalo udržovaně. To u nás moc neznám. My sme spíš jako obydlenej Černobil s jedním vobchoďákem. Smutný. I náměstí bylo fajn, lavičky a fontána – to se dneska nevidí. Jo, začínalo mi bejt líp. Hodně lidí a krámů, všechno to bylo pro mě nový, nikdy sem v tom městě nebyl a líbilo se mi objevovat nový prostředí. Trochu jak Billy v říši divů. Myslim, že bylo úplně jedno, jaký to tam bylo, hlavně když sem nemusel myslet na Benjiho. Eště ráno sem se s nim probouzel a teď sem trochu na jiný straně barikády, jak by řek klasik. Prolez sem si dva obchoďáky, koupil si jídlo k véče, páč bylo dávno po vobědě, kterej sem samozřejmě při sví psychický vytíženosti neměl a byl už tak akorát čas někde složit sví haksny. No jo, jenomže to se líp řekne, než udělá. Billy, mysli přece. Kde se náctiletej b******t v depresi ubytuje, když s nim na vejlet nejede žádná maminka ani žádnej tatínek, hm? Pod mostem! Ne, dělám si prdel… šel sem do penzionu na náměstí. Zahlíd sem ho, když sem procházel okolo a vypadal jako jedno z těch čistějších míst k přežívání na práškách. Velice nadějné. Hned vedle něho byla celkem vysoká budova, ale nevim… zejtra se podivám, co to je. Nechtělo se mi tam, uměl sem si akorát představit tu tlustou hnusnou recepční, jak mě vyhodí, že kluci jako já sme všichni jenom špinaví feťáci. No nebylo to tak všude? Děsil sem se chvíle, kdy vejdu do dveří. A eště to jméno. To to potěž, prej „Penzion HOPE“. Naděje. Jo, tak tu bych taky potřeboval, momentálně sem v levlu – těžkej beznaděj až absolutní dno. Řek bych, že sem neřešitelnej případ, ale to bude tim, že by mě nikdo neřešil, ne tim, že bych neměl řešení. Začínám se v tom ztrácet. A tak sem tam vešel.
„Dobrý veče… a… ahoj,“ pozdravila mě vyšší, štíhlá blondýnka za recepčním pultem a usmála se. No, ono to asi nebute tak zlý, jak sem si myslel, byla fakt pěkná. Taky sem na ní hodil úsměv, sklonil hlavu a došel až k ní. Zřejmě nečekala někoho takovýho, jako já… no to sme na tom stejně, holka. Ale asi byla vo něco starší, jenom mi to tak prostě přišlo. Fajn, Billy, snad se bejt milej, pro lásku Boží.
„Dobrej,“ pozdravil sem a začal štrachat z kapsy peněženku. „Chtěl bych pokoj.“
„To chtějí všichni,“ mrkla na mě. Ach můj, Bože. Brr.
„Jo, to asi jo,“ polknul sem a prohlídnul si jí. Hubená, menší, než já, pevný prsa, krásná tvářička a oči jak panenka. Přesně Benjiho typ. Na vysačce stálo: Linzy. Hezký méno. Vyndal sem na pult vobčanku.
„Máme teď docela volno. Tvý oblíbený číslo?“
„Co prosim?“ Byl sem z toho trochu vedle, pochopte, já a holky, to nikdy nešlo moc do hromady. Z žádnou sem se nebavil a ty, co sem znal, byly většinou Benjaminovi minulí, nebo budoucí expřítelkyně. Nic valnýho.
„Jaký máš oblíbený číslo…,“ zadívala se na průkaz.“… Williame,“ zase se usmála. Hele zdá se mi to, nebo se mě snaží sbalit? Blbost. No co, můžu bejt přece mimořádně vstřícnej, aspoň, než mi dá ty zatracený klíče.
„Dvacet sedum, ale tolik pokojů asi nemáte,“ opřel sem se loktama o desku a zahrál na ní sladkýho prince. Hééy, ono se to červená, je tak rozkošná. Milý. „A pro vás sem Billy, Linzy,“ nabídnul sem jí ruku. Přijala. (pozn. autora: Billyho zaniklá značka oblečení: Level27. Dorian se chlubí: jedno triko Level27 dostanu k Vánocům – potom můžu s klidem umřít)
„Linz,“ kejvla hlavou a zaculila se. „A máš štěstí, Billy, je to poslední pokoj v třetím patře. Tu máš,“ podala mi klíč, vzala si občanku a začala jí kopírovat. Musela se proto otočit – moc pěknej zadek, to se musí nechat. Vidiš to, Benji? Tadle roštěnka mě chce! Mě!!!
„Děkuju,“ řek sem a shlídnul jí pohledem. „Vypadá to, že mám dneska fakt štěstí.“ Jo, na pohlaví, který nepreferuju a na hádky. Podala mi zpátky vobčanku a ukázala kam se mám podepsat. Dal sem jí peníze.
„Můžu se zeptat, jak dlouho se zdržíš?“ Holčičko, to bys chtěla moc.
„Až to budu vědět, dozvíš se to jako první, Linz,“ mrknul sem na ní a usmál se. „Dobrou noc přeju,“ popřál sem jí a vydal se do schodů. Fakt moc milá holka, kdyby to byl kluk, neřeknu.
„Hezký sny, Billy,“ slyšel sem eště, než sem zahnul za roh. Promiň, Linz, neklapalo by nám to, teď musim hrát svojí roli mučedníka.
Pokoj číslo sedmadvacet byl až úplně na konci chodby, když sem vyšlapal ty děsivý schody. Vim, proč maj prázdno – absence výtahu. Horor. Odemk sem si a s prvnim krokem navštívil svůj novej domov. Zelená. Můj první dojem byl – zelená. Máte rádi zelenou? Já řikám – všechno lepší, než růžová, takže zelená byla v pohodě. Zelený tapety, stínítko lustru, povlečení na posteli a to sem eště nebyl na záchodě. Vítejte v zelené naději. Chci umřít.
A tak sem si vybalil svejch pár kusů oblečení do skříně, kartáček na zuby odložil do koupelny s překvapivě zelenejma kachličkama a zašel se juknout naproti přes chodbu do kuchyňky, jestli je to poživatelnej prostor. Kupodivu, byl sem příjemně překvapen. Všechno čistý, nádobí se nezdálo po prababičce ze sovětskýho svazu a sporák fungoval. No, kdyby něco, můžu se aspoň votrávit plynem. Bezva. Zašel sem si zpátky pro sví jídlo a vrátil se. Rejže se zeleninou, to mám rád a tak Billy začal vařit. No jo, jenže když Billy vaří, můžete si bejt jistý, že je to zdraví nebezpečný. Jakože palačinky zvládnu bez újmy, ale… ono to bude tím, že sem nebyl v pohodě. Vůbec sem nebyl v pohodě. Jak se venku stmívalo, dolíhalo to na mě a bylo to znát. Jako když těžknu, každá myšlenka v hlavě a zvlášť vzpomínky vážily víc, než bych moh sníst. Znova se mi promítalo ráno, všechny ty slova a ta definitivnost. Jak sem se sebral a vodjel, a teď sem tady. Na místě, kdy to neznám, kde nejni nikdo, s kym bych moh mluvit, s kym jít ven, s kym – cokoliv. Sem sám! Totálně nejvíc sám a dole je baba, co si myslí, že by bylo fajn, kdybych jí ho tam strčil. Ježíš Marjá! Proč já! Ani sem nemusel krájet cibuli, abych zase brečel. Sebelítost, to víš, že jo, Billy, jen do toho, ty srabe! Ty sketo, jenom řvi, ale víš co? Stejně se ti neuleví, bude to stejný. Benji Tě pořád nesnáší, ať seš doma, nebo tady. Furt to stejně bolí, je to stejně živí a ty seš pořád stejnej buzík. Svět se točí dál, nikoho tvý trable nezajímaj, tak seber rozum do hrsti a…
„Do p*dele!“ Pořezal sem se. Dyť řikám, nebyl sem v pohodě. A nebyl v pohodě vo to víc, když sem se říznul po druhý a pak po třetí a eště několikrát. Jo, zápěstí. Proč? Zdálo se mi to v tu chvíli, jako docela dobrej nápad. Nemusím se před nikým spravedlňovat a nikdo nemá právo mě soudit za to, co dělám a jakej sem. Nikdo neví… A bolelo mě víc srdce, než ty rány na rukou a možná i proto, že to nebylo skutečný a já doopravdy nechtěl umřít. Krev tekla, to jo a dost, ale pud sebezáchovy fungoval. K večeři se podává rejže se zeleninou v Billyho krvavý omáčce. Musel sem se smát, i když sem brečel. Byl sem tak absurdní, všechno okolo bylo. Kdybych tady zdechnul, asi by mě nikdo nenašel. Benji! A nechal bych tě, aby sis to vyčítal, rozumíš? Abys musel žít s tim pocitem, že sem chcípnul kvůli tobě! Mohl bys s tim usnout?! - po mým pohřbu bys ošukal Linzy, co? - Ty hajzle… ty zatracenej hajzle!... Sesunul sem se na podlahu a brečel… STOP – konec scény, jedeme dál.
Na pokoji sem si to ošetřil. No je eště vůbec možný, že tam dávaly lékárničky? Zřejmě sem nebyl první s tak nudnýma nápadama, jako spáchat sebevraždu před večeří, ale byl sem rád, že nemusim sejít schody a vysvětlovat, na co že to potřebuju tři pakly obvazů, náplasti a když budou tak hodný, tak i jehlu a nit a přitom naprosto nepřítomně krvácet na podlahu. Nikdy sem si nic nešil, teda kromě děr na oblečení, jenomže ta mikina mi nikdy nezdělila, jak ku*evsky to bolí! Hlavně to nejni snadný, šít si jednou rukou ránu na tý druhý ruce a když se podivám zpětně, možná to ani nebylo nutný, ale asi to chtělo fyzickou bolest, abych jí přebil tu psychickou. A tak sem si šil zápěstí. Dobrej plán na pátek večer, ty diskotékový děcka by mi mohli závidět. Todle byla ta pravá akce, na kterou se nezapomíná. Jak bych tak řek – vzpomínky na celej život. Jako bych měl málo jizev. I ta večeře, do který sem vložil kus sebe – neobrazně řečeno – mi nakonec chutnala. Žádná televize, žádný knížky, žádný časáky, žádný porno. Než sem stihnul umejt nádobí, byl sem tuhej. Byl to vážně dost dlouhej a dost náročnej den a spánek sem potřeboval jako sůl. Když sem spal, bylo mi dobře. Billy, staň se Šípkovou Růženkou. Stačí, že sem už byl Alenkou, Popelkou, sladkým princem… Růženku ne – ani s polibkem. No, i když…

Vzbudil mě – kravál! Nehoráznej bordel, v osum ráno z vedlejší budovi a s trochou nadsázky sem tomu umírání vystrašenejch koloušků v pasti mohl řikat rocková hudba. No to mě po*er. Kterej idiot postaví penzion vedle hudební školy. Pravá příčina krachování Naděje odhalena! Tady by nechtěl bydlet ani hluchej, dyť mi to málem vymlátilo okení tabulky. Byl sem příšerně nakrknutej, byla sobota a já se nemoh vyspat. No to snad ne! Kdo – u všech Maddenů, chodí do školy v sobotu ráno, aby nasíral lidi tímhle nemožným brakem?! Bylo mi to jedno, měl sem v plánu to okamžitě zatrhnout! Když ty lidi nerozuměj muzice, ať se pro Boha živýho vyhnou jakejmkoliv hudebním nástrojům, ať je to třeba i podělanej triangl. Paule, Paule, ty to vidíš…
Ani sem nezamykal, oblečenej sem byl vod večera a seběhnul sem schody. Naštvanýho Williama Martina bych nikomu nepřál, dokonce ani Benjimu ne. Měl sem zatnutý pěsti, a byl sem rozhodnutej ukončit ten vyrvál vedle jednou pro vždycky, i kdyby tu elektrickou kytaru držel sám Jimmy Morrison. Bylo mi to jedno. Přijel sem si odpočinout, uklidnit se, a ne se budit v nekřesťanskou hodinu s duněním v hlavě. Já jim dám! A bylo mi jedno, že se Linzy za pultem cucala s nějakým vysokým frajerem. Ať si to tam klidně rozdaj, je mi to volný, chci svůj klid, ku*va! Když se vycházel ze dveří, slyšel sem klučičí hlas, jak za mnou volá.
„Hey, mladej, neumíš zdravit po ránu?“ Pokračuj v průzkumu cizejch mandlí, heteráku!
„Vyliž si!“ Pokračoval sem dál až na ulici, vyběhnul pár schodů do tý školy, prošel prosklenýma dveřma a šel po zvucích hovoru. Už nehráli, ale nahlas se smáli a vobčas někdo zahrál nějakej tón. Já vám taky zahraju, debilové! Bylo to v přízemí, dlouhou tmavou chodbou až na konec a já si neuvědomoval, co dělám. Klidně mě mohli poslad do hajzlu a nebo… moment, já sem tady ten, co posílá do věčnejch lovišť, to MĚ vzbudili. Můj ráznej krok mi zůstal, páč sem nevěděl, že de někdo za mnou. Měl sem vztekem zatemněnej mozek, ale ani na vteřinu sem nezaváhal. Nasranej Bily, víc vědět nemusíte. Vešel sem do dveří a hodil do placu jeden ze svejch zlejch pohledů, a že to umim. Nikdo – mě – nebude – budit! Bylo tam pět kluků a co sem stačil v několika vteřinách vypozorovat, jeden měl dredy, druhej naprosto nechutnou bradku, ten třetí byl tak mrňavej, že nebyl za tou basovkou snad ani vidět. Kreténovi číslo čtyři sem se očividně nelíbil, měl číro a pírsing v bradě. Taky se mi nelíbíš, dej si pohov. A ten pátej měl polodlouhý blond vlasy a volnou košili. Si děláte řiť, ne? Kurt Cobain žije! Všechen hovor utichnul a mě došlo, že bych měl asi něco kváknout, no bradkář mě předběhnul.
„Problém, kluku?“ Si piš.
„Vy ste můj problém. Je sobota, spim ve vedlejším baráku a chci mít klid. Rád bych řek, abyste se ztišili, ale pravdou je, že byste měli přestat úplně. Hrajete humus,“ řek sem a zamračil se. Hey, Billy, nepřeháníš to trochu? Heh… tady nejni Benji, aby Ti zachránil prdel.
„Co prosim? Sem asi špatně slyšel, ne?“ Ten s čírem, pan důležitej ke mně přišel a dloubnul mě prstem do hrudníku. „Cucák, jako ty, ví ho**o o muzice. Dej si vodchod mladej, nebo…“
„Nebo co!“ Nechápal sem, kde se to ve mně vzalo. Ale to bude tim, že mi bylo lhostejně, rozumíte, ne? Bylo mi fuk, jesi budu žít, nebo chcípnu a nebo – jestli dostanu po držce. Nebylo by to poprví. Díval sem se mu do očí. Jo, sem sebevrah.
„Slyšíš to, Tony? Chlapeček se nebojí, no dobře…,“ zasmál se ten s čírem, popadnul mě za ramena a drsně přirazil ke zdi. Hrklo ve mně, nečekal sem to. „Jestli nechceš bejt mrzák, kluku, měl bys vypadnout. Přelomil bych Tě vejpůl a ani by mi to nedalo moc práce, jasný? Tak naposledy…“
„Přestaňte hrát! Ušetříte si tak zklamání. Neumíte to!“ Billy, ty idiote, ty chceš umřít!
„Jak chceš,“ napřáhnul se, instinktivně sem zvednul ruce k obraně, ale v tom mě někdo vedle popadnul za zápěstí a strhnul k sobě. Někdo, kdo přišel po mně. Svinsky to bolelo, měl sem ho zašitý jenom… a sakra – neměl sem dlouhý rukávy. Ježíš! Narazil sem do něčího těla a úder mě minul.
„Přestaňte si s nim hrát… má pravdu. Slyšel sem vás vod vedle a bylo to příšerný. Tony dyť sem Ti řikal, jak to zní líp, ne? Ty akordy znáš. Danny, zhoršil ses, protože se nesoustředíš a ty…,“ podival se na pankáče, co mě chtěl přizabít,“ vrať se zpátky za ty bubny. Seš nejhorší žák, jakýho sem kdy měl.“
„Ale Deano, on měl blby kecy a…“
„A teď je máš ty!“ Spražil ho pohledem ten kluk, co mě držel a já v něm poznal toho samího, co se muckal s Linzy. Cože sem mu to řek? Vyliž si? O ou, to nejni dobrý. Byl skoro stejně vysokej jako já, to je málo lidí. Měl vlasy hodně na krátko, černý a byl vo pár let starší. A ty jeho přísný voči, no nechtěl bych. Musel sem ale uznat, že se mi líbil, po tom, co srovnal do latě ty idioty. Frajer. V nečem mi připomínal Benje, možná tou neústupností a respektem. Ale patřil k nim = idiot. Pořád mě ale držel za zápěstí, chtěl sem se mu vykroutit.
„Pust mě, sakra, bolí mě to…,“ zavrčel sem a on se na mě podival. Příjemnej pohled to nebyl.
„To nejni zrovna zdvořilý, že ne? Nejdřív si mám vylízat, pak tě pustit, no nevim.“ Fajn, bojim se ho, je divnej. „Ty budeš Billy, co?“ No jasně, dík Linzy…
„A ty budeš d***l! To bolí!“ Bolelo to, svíral mě pevně, krev prosakovala obvazem a on se najednou podival na mí zápěstí, za který mě držel, vytřeštil oči a hned mě pustil. Jakoby se toho lek. Nejspíš si před tim nevšim, že mám mumifikovaný končetiny. Já si přitáh tu bolavou ruku na hrudník. Instinkt. Najednou mi došlo, co sem udělal. Rozbušilo se mi srdce. Nejsem já blázen?
„Do pr**le! Co se Ti stalo?“ Vypadal fakt vykolejeně, v jeho výraze se něco změnilo. Asi ho to dost překvapilo, měl i krev na dlani.
„Celej svět se mi stal! Dej mi pokoj,“ prosmýknul sem se kolem něho a zamířil rychle pryč. No dobře já, měli mě zmlátit, když delám takový koniny. Nikdy sem nebyl moc zbrklej, ale před tim do mě vjela taková zlost, že sem musel. Blbče, Billy, příště přemejšlej, než vystrčíš zadek z postele. A ten kluk… ten Deano, nebo jak mu řikali. Co to mělo bejt? Je snad Matka Tereza, nebo Armáda spásy? Pche… tak to teda dík, fakt. Zachránil mě tak, že mě zranil nejvíc. Pako. A měl zvláštní oči, takový… nevim, tajemný? To je fuk, už ho doufám nikdy neuvidim.
Během chvíle sem se dostal zpátky na pokoj a na Linzy za recepcí sem se ani nepodival. Nestála mi za to. Škoda, chtěl sem bejt milej, ale vykládat cizejm úchylům s nevkusem v muzice, co vedou bandu amatérů, to se prostě nedělá, holka. Zvykni si. A teď se udělal to samí, co Benj udělal mě. Jo, Billy, seš fakt třída, co? Linzy mu to asi prostě řekla a nepřemýšlela nad tim, stane se. Ale co je mi sakra do ní? Zapadnul sem na pokoj, zamknul a začal si znova vošetřovat zranění. To vypadalo na moc pěkně započatej den. Do háje!

Tak když už to nebyl ten kravál, co mě vzbudil, tak to bylo bušení na dveře! Byli dvě odpoledne, já se snažil dospat, co sem ráno tak promrhal a zase mě někdo vzbudil. Tady člověk nemá chvíli klidu. Nikoho tady neznám a stejně! Svět zešílel, že sem nepostradatelnej, nebo co? Pro Krista, co sem si to zase vybral za díru k přežívání. Budu muset změnit lokál. Ten někdo zabouchal znova.
„No jo, už du!“ Dalo mi práci se vyhrabat z pelechu, byl mi tam hezky příjemně a nemoh sem se opírat o ruce, moc se namáhaly a bolelo mě to. Sednul sem si a protřel si oči.
„Billy? Žiješ?“ Co? Podival sem se ke dveřím a zamyslel se. Kdo to k sakru…
„Kdo je tam?“ Ani sem se nevobťěžoval zvednout a otevřít. Měl sem neblahý tušení, že to bude ten vůl. Jak se jenom jmenoval?“
„Dean.“ Jo, přesně ten! „Teda… ty mě asi neznáš, ale přišel sem se zeptat, jak Ti je. Dopoledne… víš, ty rány… omlouvám se, nevěděl sem to.“ Prohrábnul sem si vlasy a zívnul. Linzy? Asi si bumem muset ujasnit vztah recepčního a klienta. Todle už přestává bejt sranda. Poslední pokoj ve třetím patře a ten úchyl mě vyčenichá? Blbá náhoda.
„Neumírám,“ řek sem a lehnul si znova do postele. „A i kdyby jo, nic Ti do toho nejni. Ale dík za zájem, už můžeš jít.“ Ne, fakt sem neměl náladu bejt hodnej kluk. Chci jenom sví hodiny spánku, nic víc a pak se možná vyrazit někam najíst. Zase sem nic nejedl. Jestli to tak půjde dál, skončim jako Joel. Nic pěknýho. Kdyby mi jenom dal ten člověk za dveřma pokoj.
„Jo, promiň, nechtěl sem obtěžovat. Ale víš… došlo mi, že to asi nebyla nehoda a… no, kdyby sis chtěl promluvit, nebo tak…“
„Čemu na můžeš jít, jsi nerozuměl?! Nic o mně nevíš! Prostě mě nech bejt a nestarej se, jasný?!“ Vyjel sem na něj. Přehnal to, nejsem jeho věc, nejsem jeho starost ani problém. Nemá právo si myslet, že mi může pomoct! Nemůže! Neznám jeho a on nezná mě, tečka! Dotklo se mě to. Nepotřebuju nikoho, abych se dostal ze svejch nočních můr. Kreténe, di do p*dele. Víš ho**o o tom, jak mi je a nic z toho, co mi chceš říct, mi nehelfne. Nazdar.
„Rozumim… ale asi vim, jak se cejtíš. Poznal sem Ti to na očích, vim, kdo seš. Láska někdy bolí, Billy, ať je vod holky, nebo vod kluka,“ odmlčel se, jakoby mi chtěl dát čas, abych to pobral. A mě to docvaklo hned, jak to řek. Šok. On to ví. Ví to! Ví, že jsem… „Promiň mi, že sem rušil.“ Odešel.
Jak? Je to heterák, jak to může poznat? Zná mě? Ne, to je nemožný, nikdy sem ho neviděl, tak jak to, že… Teplý kluci někdy poznaj na jinech, že sou taky teplý. Říká se tomu gaydar, ale ten on mít nemoh. Přísahám, že ranní vizita u Linzy v krku byla tak pravá, že sem jí viděl na tydle svoje voči. Tak jak? Copak to mám napsaný na čele? Queer Billy! Nesjížděl sem ho pohledem, nesváděl sem ho, žádnýho kluka na pokoji nemám, tak… vzdal sem to. Nevim, jak to ví, ale ví to. Jo, to fakt potěší, že sem jasná buzna na první pohled, co? Asi bych měl změnit oblíkání a nosit růžovou, třeba už nebudu tak nápadnej v tý černý. Ironie.
Zamyslel sem se, bylo jasný, že už neusnu. Kdo to vůbec je? Dean… sedělo to k němu, slušivý jméno. Jak sem si vzpomínal, byl celkem pěknej, hezky stavěnej. Svaly, ale ne jako Benji, tenhle byl příjemně vysportovanej. Pevný tělo, sympatickej obličej, ale ty přísný oči mu dodávaly drsnej výraz. Starší, než já, asi ke dvacítce, možná už po. Měl znějící hlas, víte, co myslim. Ne hlubokej, ale prostě znějící. V místnosti vo sto lidech by byl slyšet, i kdyby mluvil k někomu naproti sobě. Ani ne nahlas, ani potichu… zvláštní. Kuřák, smrdělo to z něj. Brr… Billy, neblázni, nic!
Dal sem si sprchu, aby se mi udělalo líp, a ani ty rány pod vodou nevypadaly tak hrozně, jak to mohlo vyznít. Nechal sem všechno hnusný ze sebe smejt, včetně vzpomínek na dnešek, na Benjiho, i na to, co se děje doma. Potřeboval sem vypnout a uklidnit se. Bylo to divný, ale… mazlil sem se… sám se sebou. Se svým tělem, rukama sem po něm přejížděl a hladil se. Nespěchal sem, voda byla krásně teplá a mě to hrozně chybělo. Dřív… teda, ty poslední dny, sem si hodně zvyknul na Benjiho přítomnost vedle sebe. Na jeho doteky, na jeho objímání a polibky. Scházelo mi to, nějakej kontakt s kůží a… asi to vyzní blbě, co? Jenom sem sobě chtěl bejt laskavej, včera sem si hodně ublížil. Mý tělo za nic nemohlo, to já. Chtěl sem si to vrátit, a tak sem se se sebou mazlil, bylo to příjemný. Ale pod břicho sem dlaní nesjel – zas až tolik sem se rád neměl. Ale byl čas na jídlo, fakt sem měl hlad. Ono taky celej den o hladu nejni to pravý, že jo? I kdyby to mělo bejt moje poslední přání, pořádně se nakýbluju.
O půl pátý sem na sebe hodil mikču, vzal si bágl a vyrazil ven. O půl šestý sem se vrátil s plným bříškem, lahví vodky a dvěma knížkama z výprodeje. Nic moc, ale furt lepší, než čučet do stropu. Kdo by to byl řek, že mým hlavním problémem bude nuda. Opil sem se, přečet tři stránky Bílýho tesáka a v devět sem byl mimo realitu. Sladký sny, Billy. No ved sem to slušně.

Žádnej randál, ani žádný bouchání na dveře. Nejsem ve snu? Bylo půl desátý ráno a já otevřel oči. Bomba! Na mobilu zpráva a ztracený volání vod mámi. Dík, mami, ale už nepotřebuju dozor. Bolela mě hlava… příšerně! Sem pablb obecnej, nemám chlastat. Ach jo. Venku to vypadalo na hezkej den a já ho nechtěl strávit v posteli, jako včera. Měl sem v plánu vyrazit ven, mezi lidi, mezi baráky a trochu žít. Nemoh sem tam zůstat zavřenej do nekonečna, ale nejdřív! Očekávání… - sem rozklik tu zprávu.
„Billy, kde vězíš? Ozvi se mi, až budeš moct. Slyšel sem, co se stalo, je mi to líto. Paul.“ Co je mu líto? Že sem debilní idiot? Nebo, že sem na kluky? Že by ho mrzelo, že jednou nejsem postavenej na svým místě – doma! Tam, kde mě vždycky najde? Ne! Do hajzlu se vší lítostí! Mě to líto nejni! Nejni, jasný, Paule! Aspoň nejsem za idiota! Všichni to věděli, že nám to nemůže vyjít, že se to podělá! Všichni to věděli a jedinej Joel… no nic, je to jedno, už na tom nezáleží. Smazat zprávu: ANO. Jenom mě to zase rozhodilo. Proč to musí dycky přijít? Proč se to musí dycky připomenout, hojim se pomalu, ale todle je jako kdyby v tý ráně někdo šťoural žhavým pohrabáčem a eště se u toho smál. Copak mi nemůžou dát pokoj? Nepotřebujou mě, nikdo z nich mě nepotřebuje, tak ať mě ku*va nelitujou! Je to jenom moje vina. Jenom moje…
Hodil sem na sebe kraťasy, triko s dlouhým rukávem a do kapsy si vzal pár drobnejch, že se stavim pro začátek někde na snídani. Obul sem se do černobílejch kecek, namaloval si v koupelně oči a vlasy hodil trochu nahoru, ať to má styl. Fajn, Billy, vypadáš fakt dobře. Je na čase se trochu provětrat. Už sem tam hnil pomalu třetí den a nic sem nedělal. Ale stačilo mi otevřít dveře, abych měl chuť se zase vrátit zpátky a nevylejzat. K sakru! Ten blbec! Byla tam malá krabice, na zemi a u ní vzkaz. Nejdřív sem se podival po chodbě, jestli tam někde nejni, ale když sem usoudil, že je čistej vzduch, sebral sem nejdřív ten líbesbríf a přečet si ho.
„Snad si měl hezčí ráno, než včera. Posílám omluvu, snad seš na sladký, sladkej Billy. Dean.“
„Sladkej Billy? Dělá si ze mě srandu?“ Otevřel sem krabici. Koblihy s růžovou polevou. A
tim si jako myslí, že si to u mě vyžeh… moment, koblihy? S růžovou polevou, ty sou plněný čokoládou! Miluju kobliky s růžovou polevou plněný čokoládou! Fajn, fajn, Deane, tak ti teda asi trochu prominu, no. Ale jenom trochu, jasný? Heh, zapad sem zpátky, sednul si na postel, otevřel krabici a začal se krmit sladkým. Musel sem se u toho smát, bylo mi dobře. Ten kluk je blázen, nosí mi koblihy. No věříte tomu? Já ne, ale bylo to dobrý, chutnaly mi. Moje oblíbený. Jak to, že to ví… má na mě čuch, nebo co? Muzikant ujetej, určitě je to deviant, co mi do toho něco dal a pak mě unese! A zabije! A znásilní! - počkat, špatný pořadí: nejdřív unese a pak znásilní a pak zabije. Ale kdo ví, lidi dneska dělaj zvrhlý věci. Lepší nevědět. No co naplat, stejně sem ty koblihy sežral, i kdyby v nich byl třeba kyanid. Pak sem vzal znova do prstů ten vzkaz a študoval si ho. Co to mělo znamenat s tím ránem? Zařídil to? Znělo to, jako když se postaral, aby mě nic nebudilo. Blbost, kterej d***l by chodil do školy i v neděli. Pche. Sem paranoidní. Billy, vysaď to sladký, začínáš vyšilovat.
Potřásl sem si pro sebe hlavou, protáhnul se po skvělým jídle a chytal se už konečně ven. Vzal sem sebou tu práznou krabici, ahych jí cestou vyhodil. Při cestě přes halu mě pozdravila Linzy a já jí to oplatil. Usmála se. Hned sem měl zase lepší náladu. Úsměv tý holce fakt sluší. Kdybych byl hetero, tak se asi zamiluju. Jedinej problém byl, že moc mluvila, ale to by se asi podalo. Vyšel sem ven, bylo nádherně, teplo, sluníčko a… ale ne. Seděl zády ke mně na schodech a kouřil. No to potěž, nemusí mě vidět s prázdnou krabicí vod jeho snídaně, ale už sem se nechtěl vracet. Třeba si mě nevšimne. Aha, dost blbej předpoklad. Povzdechnul sem si a rozhod se dělat, že ho nevidim. Sešel sem rychle schody a zamířil pryč.
„Dobrý ráno, Billy! Pořád ses nenaučil zdravit?“ Grrr, proč mě musí furt tak prudit. Neohlídnul sem se a šel dál, krabici sem vyhodil do popelnice, ale za chvíli sem slyšel, jak mě doběhnul a de za mnou. To mi tak chybělo, Bože. Ať mě nechá, nejsem žádná atrakce. „Nemluvíš se mnou? Škoda, víš… ale sem rád, že Ti chutnalo, tydle sou moje oblíbený,“ řek a pořád šel za mnou. Slyšel sem, že kouří, potahoval. Styděl sem se, že se takhle chovám, i když sem od něj přijal jídlo, nebylo to v cajku. Chci v tom mít konečně jasno. Možná bych měl poděkovat a říct mu, že… jo, to udělám, hned teď. Zastavil sem se a otočil.
„Děkuju Ti za tu snídani, bylo to milý, ale… poslyš, už nechci, abys mi nic dával, abys za mnou chodil a omlouval se. Je to v pohodě, jo? Nic nepotřebuju, postarám se o sebe a…“
„Zase se zkusíš zabít? Nejsem blbej, vim, od čeho sou ty zranění,“ řek klidně a zadíval se na mě. Zase ty jeho oči. Co to dělá? Co to na mě zkouší, hm? Fajn, tak po dobrym to nepude. To nemoh říct: rádo se stalo a vrátit se do sví díry, vodkaď přišel?
„Nevim, o čem to mluvíš. Mám celkem na spěch, promiň,“ otočil sem se, že se vydám svým směrem, ale on mě chytil za rameno a obrátil čelem k němu. Lek sem se, nemám rád, když na mě šahaj cizí lidi, zvlášť po tom minule, když mě držel za zápěstí. Vo co tomu bastardovi jde?!
„Víš dobře, o čem mluvím, Billy. Máš problém a hodně velkej, že jo. Seš tady sám, nikoho tu neznáš a cejtíš se, jako by ti celej svět ubližoval, věř mi, znám to. Ale to, co děláš… není správný řešení. Neměl bys…“
„Di do pr*ele! Nevíš o mě nic! Nevíš, jak mi je, jasný? Nech mě bejt a já nezavolám fízly, okey?“ Snad už mu to konečně dojde. Nedělal sem to rád, venku na ulici, před lidma, takovou scénu, ale aspoň si to bude pamatovat. Nese* se do cizích životů! Jenže on tam stál pořád, byl ticho a jenom si mě prohlížel. Co to má bejt? Terapie pohledem, nebo mi vypálí Benjiho z hrudi svejma lejzrovýma očima? Těžko! Pak se pousmál. Ne výsměšně, jinak… laskavě.
„Ten někdo Ti musel hodně ublížit,“ konstatoval a vodhodil cígo. „Sorry, Billy, já to musim udělat.“
„Udělat co?“
„Tohle,“ popadnul mě za zátylek, přitáhnul k sobě a začal mě líbat. No to snad… ehm. Nedělám si prdel, prostě to udělal, uplně jako z nějakýho filmu, no to nejni možný. Bylo to jenom pár vteřin, ale i tak sem cejtil jeho jazyk v puse, nemoh sem se nijak bránit a vlastně nevim, jestli bych vůbec chtěl. Bylo to úžasný, jenom ten okamžik, ten adrenalin venku, to vzrušení z toho, že ho neznám a pořád se na něj zlobim. Všechno dohromady a ten polibek, to bylo… neskutečný. Mým tělem se prohnalo několik vln energie a vzrušení dohromady, nechápal sem to. Proč? A pak se ode mě pomalu odtrhnul, usmál se a pustil mě. Musel sem to rozdejchat, whooo, to bylo mocný! Fakt mocný, nikdy sem nic podobnýho nezažil, ani s Benjem. Drastický… paráda. Teda – co si to dovolil?
„To… co… za co to…,“ ne, prostě sem nemoh mluvit. K smíchu.
„Tohle je lepší lék, než bolest,“ zaculil se a pak mi podal ruku. „Dean Butterworth, rád Tě poznávám.“ No ten se mi snad zdá! Tohle nemůže bejt pravda, Williame, vidiš to? Pošleš ho ty víš kam a on ti dá hudlana a představí se. V jaký dimenzi to žiju? Jak, že se to jmenuje? Butterbrot? Ale to přece znamená…
„Chleba s máslem?“ No ty v**e, inteligentní odpověď zas jednou.
„Co prosim?“
„Butterbrot… německy – to je chleba a máslo, ne?“ Nepřipadá vám taky, že mluvim dost z cesty? Divíte se? On mě prostě políbil… tady, před všema, a já se ani nezlobim. No jednoduše už sem to nedokázal, ten kluk byl zvláštní, ale… jo, přiznávám se, asi mě celou dobu přitahoval. Né… co to dělám…
„Německy to řikáš správně, ale já sem Butterworth,“ pokrčil ramenama a já se zamyslel. „Nenamáhej se, nic to neznamená,“ zasmál se a já povytáhnul obočí. Umí číst myšlenky? No to je i na mě moc, ale taky sem se usmál. Jo hochu, pro mě už na vždycky budeš chlebasmáslem. Zvykni si, mohlo to bejt horší. Natáhnul sem k němu ruku.
„William Dean Martin, ale řikaj mi…“
„Billy,“ přeběhnul mě. „Máš pěkný prostřední jméno.“ No jasně, pane dokonalej.
„Dík, a ty fajn křestní,“ vrátil sem mu to. „Normálně líbáš cizí kluky na ulici?“ Musel sem se zeptat, furt mi to nešlo do hlavy. Tak je na kluky, nebo ne? Líbal se s Linzy, to byla hra? Našpulil rty a strčil si ruce do kapes. Roztomilá póza.
„Jenom ty, co to potřebujou a tys po tom přímo volal… víš, očima. No řekni, cejtíš se líp?“ Jak by ne, ty šílenče. Koho by to nepotěšilo, dostat pusu vod tak hezkýho kluka. No – možná jiný kluky, hups!
„Tak… trošku,“ zahrál sem to na něj a hodil po něm oko. On se šibalsky poškrábal na bradě a pak se kousnul do rtu. Tohle gesto sem dlouho u nikoho neviděl, bylo hrozně sladký. Kdo je k sakru ten Dean, umí to se mnou, jako nikdo. A seš v loji, Billy.
„A co kdybych Tě někam pozval? Třeba… dneska večer, rockovej koncert, je to přímo ve městě. Je to nová místní kapela, prej sou nadějný, tak co kdybys to ohodnotil, jako ty kluky včera, co? Cejtíš se na to?“
„Že váháš,“ kejvnul sem na to. Znělo to skvěle, konečně na koncertě. Nikdy sem na žádnym nebyl a když mě zve… prostě sem měl chuť to udělat.
„Tak fajn, ale… eště něco do tý doby mám, sejdem se tam v osum. Lístek a adresu ti nechám dole u Linz, platí?“
„Budu se těšit,“ usmál sem se. Měl mě vomotanýho kolem prstu a to sem ho před chvíli nemoh ani cejtit. Kouzelnej chlebasmáslem, jak romantický. On mě pomalu chytil za ruku, přitáhnul si jí k sobě, povytáhnul rukáv a jemně mě políbil na obvaz na zápěstí.
„I já se budu těšit.“

Co sem to zas vyved. Ten kluk mě úplně zblbnul tou jeho nečekanou pusou a já bych mu snad vodkejval i nemožnost sví heterosexuality. Bylo půl šestý a já bych se měl pomalu začít chystat, jenže… sem váhal. Jedna moje část se hrozně těšila na to, jak si to užiju, protože sem od Benjiho na rockovou muziku zvyklej a mám jí rád, ale ta druhá část se děsila Deana, kterej tam bude se mnou. Vždyť o něm nic nevim, nechtěl sem bejt zase něčí hračka, kterou jenom využije a odhodí. Ale nějak sem cejtil, že Dean je jinej, má to „něco“ co mě na něm imponovalo. Možná to bylo tim, že byl starší a zkušenější, že sem se vedle nej cejtil jako vedle učitele, co káže moudra o životě, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo. Spíš sem vnímal, jak do sebe nasávám jeho energii, protože von je člověk, kterej by mě mohl nabíjet a v jeho společnosti sem najednou nebyl tak bezvýznamnej, chápete? No… asi ne, ale to je jedno. Prostě, už jenom vědomí, že ho zajímám, že se stará a tak… i když bych mu moh bejt ukradenej, byo to celý divně hezký. Brzdi, Billy, jo? Eště se ti nezahojily rány po Benjim a už bys chtěl dělat nový? Pravda… sem asi moc snílek.
Škoda, že sem si sebou nevzal nějakej slušivější ohoz, páč by to teď bodlo. Chtěl sem prostě vypadat dobře, je to přece jenom koncert a člověk by měl vypadat, že jo? Williame, ty si nepřiznáš, že se mu chceš líbit, co? Nepřiznám! Tak mi zbejvalo jenom to oblečení, který sem si sebou vzal. Černý kalhoty, samozřejmě, že byly hodně úzký, ale měl sem v nich štíhlý dlouhý nohy. Heh, a pak sem si vzal tríčo s potiskem nějakých zombíků, nevim. Bylo jediný použitelný. Na nohy sví černobílý kecky, vlasy sem si chaoticky rozcuchal a zlakoval, aby to mělo grády a přitlačil na černou tužku pod očima. Ale jo, vypadal sem celkem ucházejícně, když uvážíme mí omezený možnosti. Vzal sem si eště peníze a mobil a nezapomněl napsat mámě, že sem okey, ať se nebojí. Nikomu z kámošů sem se neozval, proč taky. Teď je to o mně, nikdo z nich neví, že se nemůžu jen tak vrátit. Byl čas vyrazit, kdo ví, jak je to daleko. Zbohem zelená Naděje, todle bude dlouhá noc.
„Dobrej večír, Linz,“ usmál sem se na ní a ona vzhlídla od nějakýho časáku. Zastrčila si pramen vlasů stydlivě za ucho a opřela se o pult. Sakra, sluší jí to – jako vždycky.
„Ahoj Billy, chystáš se ven?“
„Rád bych, jdu na koncert a měl bych tu mít…“
„Ach máš pravdu, promiň, úplně mi to vypadlo,“ usmála se a začala něco hledat mezi lejstrama. „Někam jsem to založila, Dean tu byl jenom na skok, hrozně spěchal. Říkal, že si to pro to přijdeš.“ No, to je hezký. Zajímalo mě, jak to spolu maj. Chodí s ní? Vim, že mi do toho nic nebylo, ale chtěl sem se zeptat… no, chtěl, ale nezeptal. „Tak… tady to je, lístek a adresa. Budou se Ti líbit, hrajou neskutečně. Je to teprve jejich pátej koncert ve městě a kdybych neměla službu, sem tam taky. Určitě si to užiješ, uvidíš,“ zase se usmála. Myslim, že kdyby to bylo jiný místo, jinej čas a jiný okolnosti, mohli sme bejt bezvadný kámoši.
„Díky, Linz, taky doufám. Dean je taky chválil, tak snad budou stát za to,“ kývnul sem a ona se zaculila. Proč? Ta holčina mi buď něco tají, nebo…
„Určitě budou. Když to říká Dean, ten se v muzice vyzná. Hezkej večer, Billy, věř mi, že na něj nezapomeneš,“ mrkla a otočila se ke mně zády. No já šel dál, vzal sem lupen a papír s místem konání a odešel. Začínal sem se bát. Nezapomenu na něj? To sou fakt tak dobrý? Tak to sem zvědav… Pche. Místní banda blbečků, co se pokoušej o rock´n´roll, uměl sem si to představit. No nic, nechám se překvapit. Na mobilu sem si našel v mapách, kde by to asi tak mělo bejt a překvapeně zjistil, že to je jenom tři bloky za náměstím v nějakým zapadlým klubu. No to potěž teda. Moje nadšení opadlo stejně tak, jako touha i děs vidět se s chlebem, páč sem před nim nechtěl dát najevo, jak mě už jenom to místo zklamalo. Proč já dycky odsouhlasim každou debilitu? Fajn, jeden večer a nazdar. To mě snad nezabije.
Šel sem pěšky, eště se nestmívalo a aspoň sem měl čas si to trochu přerovnat v mozkovně. Jestli spolu Dean a Linz choděj, co tady teda dělám já? Jak do toho zapadám? Nezapadám, to byl můj problém, já totiž nikam nezapadám. Dycky sem něco extra, jako poslední kus Malibu bárbí od Mattela. Ale ten Dean, proč řikal, že ví, jak se cejtim? Jak to může vědět? Ví toho nějak moc na kluka, kterýho znám jeden den a už sem zvanej na koncert. Zajímal mě… a zajímal mě tak moc, že sem přestával myslet na toho imbecila, kterej mě sem dostal. Na toho imbecila, kterýho pořád šíleně miluju, sakra! Bude to chtít celý čas a hlavně odstup. Neumim si představit, že bych se s nim bavil stejně jako dřív – no on by se asi nebavil se mnou. Jak spolu nemůžem mít nic společnýho? Máme stejný kámoše a budem se vídat ve škole. Chce dělat, že neexistuju? Když se sejdem u Paula, tak co? Budu ignorovanej? To je směšný, to přece nejde… nebo… co když už ty kámoše nemám? Můžou zůstat s Benjem, on je přece jenom celebrita, dá se říct a já? Já byl jenom jeho pejsek, přívěsek a možná i koule u nohy, který se zbavil. Kdo by se mnou chtěl kamarádit – s buzíkem Billym, když se můžou klidně víst na vlně s Benjaminem. Fajn, Billy, seš znova na začátku, nemáš nic a nikoho a zas se můžeš těšit na idioty, co ti budou nadávat do teploušů, na naschváli, na podražený nohy a to nejlepší, na nakládačky před školou. To sem miloval, kdo by si nechtěl kopnout do homoklády Billyho, když leží na zemi a plive krev, že jo? No neberte to. Zvlášť, když sem nikdy nežaloval. Já a práskač? Ani ve špatným vtipu, to se radši nechám seřezat… no to se teď těšim domu vo sto procent víc, fakticky.
Ani sem si nevšim, že už to bylo za rohem. Pousmál sem se, eště nejsem doma, musím si užít každou chvíli. Woow, byl tam už docela dav lidí, překvápko. Tak ať je to, co je to za kapelu, prostě to musí lidi chytit, páč taková účast jenom u klubový akce nebyla moc k vidění, a jak sem tak koukal, lidi pořád chodili. Jo, bude to fajn večer. Doufal sem v to, jenom… nikde sem neviděl Deana, ale taky sem nemoh čekat, že tady bude na čas, nebo že se mi bude hned věnovat, že jo. Určitě tu má sví vlastní kámoše a dal mi lístek, protože měl volňásky. Co sis vod toho sliboval, Williame? Že budeš číslo jedna na tomhle rande? Nikdy sem nebyl číslo jedna a tohle nejni rande. Vono taky – randí se většinou ve dvou a tady… sem byl sám. Postavil sem se stranou, strčil si ruce do kapes a opřel se zády o stěnu. Lidi kolem horlivě debatovali a co se týče voháknutí, byl sem slabej vodvar těch pankáčů, rockerů a všelijakejch vlasovejch i módních kreací vokolo. No, někdy je lepší zůstat nenápadnej.
Stál sem tam asi dvacet minut, než začali pouštět dovnitř a já… sem měl chuť se vrátit zpátky na pokoj. Byl sem sám. Nepřišel. Do pr**le, tak proč mě sem teda zval? Billy, ty debile, příště si rozmysli, na co kýveš a hlavně komu. Určitě se někde dobře baví, že nechal ukňučenou buzničku stát samotnou u vchodu a ona čeká na svýho prince, co? Ježíš, sem tak blbej, že je mi ze mě na blití. Co sem si myslel? Co sem si jenom pro Boha na nebi myslel, že se stane? No jasně, ví, jak se cejtim, co? Jak´s mohl naletět, Billy, taková volovina. Normálně si z Tebe dělal dobrej den a tys mu to sežral. No úžasný. Potlesk pro kre*éna! Hééy, tady sem! Vidíte mě?!! Vykašlal se na mě, jako každej. Asi si nezasloužim nic lepšího… a teď? Pudu zpátky? No jasně, co bych tady taky dělal sám, vždyť tady nikoho neznám, nemůžu jít dovnitř a… Tak moment. Proč bych u všech ujetejch Maddenů nemoh jít dovnitř a bavit se?! Mám tomu idiotovi udělat radost a vrátit se do Naděje, aby si pak ze mě s Linzynou mohli dělat prdel? No to zrovna. Nas*at! Du dovnitř!
U vchodu mi trhli vstupenku a ten chlápek mě poslal dopředu, že prej mám dražší lístek. Fakt? To sem jako VIP? No jasně, konec srandy… aspoň, že na mně ten chlebasmáslem nešetřil, když už si dal tu práci, aby mi znepříjemnil večer. Tak to se ti nepovedlo, Deane, užiju si to bez Tebe. Překvapilo mě, jak to tam bylo velký, mazec, fakt klub jako stvořenej pro větší akce a nepochyboval sem, že dneska bude narváno. Postavil sem se pod pódium, přímo doprostředka. Tak nebojim se toho, že jo. Bylo takový divný přítmí a ze zadu se na mě mačkali lidi, nic příjemnýho vám povim, ale já byl v tý první řadě a rozhodně sem neměl v plánu udělat někomu tu laskavost, že bych mu sví místo přenechal. Ani za nic, sem VIP. No musel sem se sám sobě tlemit. Bože, Bože, Bože… Co to ku*va dělám? Co si chci dokázat? Že nejsem takovej tragéd, za jakýho mě Dean považuje? A nejni to pravda? Sem na koncertě, kterej sem si nezaplatil. Sem tady sám a snažim se dělat, že sem někdo jinej, než sem? Proč? Před kým? Před sebou? Ty lidi za mnou… stojej o tu muziku mnohem víc, než já, já tady bejt nemám. Ne, nemám… mám bejt ve svým zeleným pokoji a utápět se v sebelítosti, kterou nesnášim. To sem já! Ne tohle… Byl to zatraceně blbej nápad, líst sem dovnitř. Konec. Vracim se.
A už sem se chtěl otočit, když v tom se na pódiu rozvítily tlumený světla a lidi se na mě narvali tak, že sem pomalu nemoh dejchat. Řvali mi do ucha! Néééé… to nepřežiju. Já tady nechci bejt! Pusťte mě sakra, pryč! Moje naděje na útěk se nezdály býti mizivé, oni mizivé byly. Byl sem nedobrovolně přikurtovanej k pódiu a musel absolvovat tenhle očistec v podobě rockový kapely amatérů. No to snad ne! Proč já! Proč to dycky musim bejt já, kdo všechno schytá! Fajn osude, nemáš mě rád, ale abys věděl, je to voboustraný!
Ze zákulisí se na scénu vyřítil první člen těchhle rádoby rockerů a já měl co dělat, aby mi to neurvalo ušní bubínky. Ježíš lidi, vzpamatujte se! Je to jenom člověk! A k tomu koukám, žádná sláva v ksichtě… na todle budu muset čučet půl noci? Za co ten trest, Kriste Pane! Za co! A takhle tam napochodovali čtyři maníci, zhruba tak do třiceti let. Některej mladší, ale co si budem povidat, nic mýho vkusu. Todle bude moc moc moc dlouhá a moc drastická noc. To už abych se psychicky připravoval. Chopili se svejch nástrojů. Ten první, co přišel, byl zpěvák, za ním v pravo první kytarista, na levo druhej a pak basák. Ale kde je… zatraceně lidi, můžete se uklidnit?! Rozmačkáte mě, já sem křehkej! Nějaká hnusná blbka do mě furt ze zadu strkala, páč tam hopsala jak koza a něco řvala. Všichni něco řvali… Já nevim, nejdřiv sem špatně rozumněl, ale pak se ty hlasy slily v jedno souvislý slovo.
„Deano! Deano! Deano! Deano! Deano.“ Podival sem se na podium zrovna ve chvíli, kdy se naše oči setkaly. Byl to on, to nejni možný! To přece… ale co tam ten d***l dělá! Nic sem nechápal, čuměl sem jak puk až do chvíle, než vytáhnul paličky za opaskem, posadil se za bubny a zařval do svýho mikráku.
„Sem tady a miluju vás!“
„Sme tady a milujem Tě!“ Lidi ho žrali.
A do pr**le!

„Už… budem končit, je pozdě, ale… dneska večer je tady někdo, komu bych chtěl věnovat song,“ řek udýchaně Dean od bicích a utřel si z čela pot. Na mě se nedívejte, já byl v jiným světě. Stál sem tam hodinu a půl, poslouchal toho hnusnýho zpěváka s naprosto fantastickým hlasem, bezchybný kytarový sóla i screamy a ten basák na to válel jako Bůh. Ne, tohle nejni realita. To nejni to samí, jako bejt ve filmu, nebo v něčí hlavě, páč jestli todle někdo vymejšlí a dělá mi takovýhle věci, musí to bejt zvrácenec bez smyslu pro humor. Ale pak, když sem tam asi jako jedinej z toho ohromně mocnýho davu, stál jako solnej sloup a hypnotizoval Deana pohledem o kterým byste si nemysleli nic dobrýho, tak mi došlo, jaký mám vlastně štěstí, že tady sem. Ne proto, že mám lepší místo, než kdokoliv jinej. Ne proto, že se můžu dívat na krásnýho kluka, po kterým lidi šílej a on to ví. Dává jim, co chtěj, je dokonalej. Ale proto, že sem toho všeho součástí, jsem naživu a žiju. Podival sem se na svoje ovázaný ruce. Moh sem bejt mrtvej… už včera a teď bych tady nebyl. Neslyšel bych tuhle kapelu, dokonce bych o ní ani nevěděl. Nemohlo by mi tak divoce tlouct srdce vzrušením a na mým místě by stál někdo jinej. Došlo mi, že možná, kdybych tady nebyl, pro svět by se nic nezměnilo, ale kdybych tady teď, v tuhle chvíli nestál, neuvědomil bych si, jak moc chci žít pro každej okamžik a umět si ho vychutnat. Zavřel sem na chvíli oči a jenom vnímal sílu davu, co se mnou lomcoval a jednotlivý lidi křičeli každej něco jinýho, ale i tak… bylo perfektní. Ta chvíle – byla perfektní. Jako bych se probudil a zjistil, že všechno, co dělám, má smysl, dá se to citově prožít a nemusim jenom přežívat na blízkosti někoho jinýho. Jsem to já, Billy Martin a zatraceně moc miluju tenhle zku*venej život!
Dean se zvednul od bubnů, nakráčel si to k mikrofonu přímo přede mě a mluvil k davu. Asi sem nikdy neviděl nic krásnějšího, než muzikou zničenýho kluka, jak těžce dejchá, je upocenej a eště má sílu se zvednout a jít mluvit. Neměl sem pro to slov. Přenádherný.
„Tahle píseň je nová, eště sme jí nehráli, tak bych jí rád někomu věnoval,“ řek a všichni se ztišili. Bylo to celkem magický, byl jako jejich modla. Upírali na něj oči, jak na svatej obrázek. „Ten člověk je tady, nebudu ho jmenovat, ale dneska mě rozesmál… myslí si, že mí frajerský přijmení zní, jako chleba s máslem, epický ne?“ Fanoušci se začali smát, ale to… nebylo do háje k smíchu, to sem řek já! Ne, ne, ne… to ne, to… to přece, nemůže bejt… „Ale víte, co si myslim já? Že je úplně fuk, jak zní. Důležitý je, že sem tady a že on je tady. Že všichni sme tady. Znáte ten hnusnej, prázdnej pocit, kdy se vám stane něco moc zlýho a vy si myslíte, že dál už to nejde? Že chcete skončit a vys*at se na tenhle podělanej svět, co je tak nespravedlivej? Já vim, že znáte, i já ho znám… každej ho zná. A ten člověk, ten človíček co to chce vzdát a vykašlat se na nás všechny, je dneska tady a já mu řikám: Nevzdávej to! Nevzdávej to, protože i když se cejtíš sám, nikdy nebudeš sám!“ A pak se na vteřinu podival mým směrem a mě se zastavilo srdce. „Chleba s máslem Tě zachrání!“ usmál se a ostatní s ním a zase promluvil do davu. „Tohle je pro Tebe, Billy,“ řek nakonec tak, aby nikdo nepoznal, že očima mluví na mě a vrátil se k bubnům. Nepovim vám svoje pocity, to nevyjádřim. Prostě to meumim, nikdy sem necejtil nic podobnýho a ani nic, co bych k tomu mohl přirovnat. Vždycky sem byl až ten druhej, nikdy na mě lidem moc nezáleželo, a pak… cizí kluk na podiu řekne: Nevzdávej to, Billy, tenhle song je pro Tebe. Poprví v celým svým životě, sem si připadal důležitej, a i když ty lidi netušili, jak vypadám a že existuju, tak v ten okamžik všichni nesli mojí bolest a já moh stát rovně. Nikdy na tenhle večer nezapomenu, byla to pravda. Niky nezapomenu.
Píseň je jmenovala Hold on (Vydrž):

Po skončení koncertu se všichni členové kapely rozloučili a podělokavali fanouškům za přízeň. Bylo to fakt hezký a samozřejmě největší ohlas vzbudil Deano, když si při odchodu jen tak mimochodem svlíknul triko a hodil ho do davu. Nikdy byste nevěřili, co dokáže s holkama udělat kus propocený látky. Neskutečný. Ohlídnul sem se po něm, ale on zašel do zákulisí a já jenom zahlídnul odlesk svalů na jeho zádech. Klid, Billy… vydejchej to. Ne, vážně byl hezkej, atleticky vysportovaný tělo a pevnej malej zadek. Jo, tak akorát čas jít zpátky a udělat si to na pokoji. Ubohý.
Počkal sem až všichni vodejdou, abych se nemusel cpát mezi lidma ven a potom vyšel na ulici. Byla tma a chladnej vítr mi udělal dobře, páč vevnitř se to už začalo podobat sauně a můj make-up nebyl staveněj na vyšší teploty, než byla moje orientace. Musel sem se furt culit, nezapomenutelnej zážitek to byl a ta písnička byla tak… procítěná, nádherná. Nečekal sem to, nikdo pro mě nic takovýho neudělal a myslim, že každej někdy touží po svejch pěti minutách slávy. No, tohle asi nebylo přesně ono, ale stejně to ve mně nechalo ohromně mocnej vnitřní dojem a pocit, že nejsem jedinej, koho svět nenávidí. Možná ne, ale určitě jako jedinej z davu znám Benjamina Maddena, kterej mě nemůže ani vidět. No, to by si měli lidi zkusit nýst sebou a vědět, jaký to je. Povzdychnul sem si a vydal se pomalu zpátky do penzionu. Potřeboval sem sprchu a byl sem dost utahanej, dnešní večer byla náročná, ale zároveň skvělá zkušenost. Jenom mi ten bastard nemusel zatajovat, že je to jeho kapela. To byla fakt podpásovka.
„Hey, Billy, počkej na mě!“ Uslyšel sem za sebou a otočil se. Musel sem sklopit oči, nechtěl sem na něj tak zírat, pořád neměl triko, ale zároveň sem si přál… si ho celýho prohlídnout. Ne, Billy, to nejni dobrý, koukej do země, nemáš právo nikoho vočumovat. Dean mě doběhnul a vydejchával se. „Tak?“ Zajímalo ho po chvíli.
„Mohl si říct, že hraješ… myslel jsem, že…“
„Že sem Tě tam nechal a nepřišel, viď? Promiň, chtěl sem, aby to bylo překvápko,“ usmál se a sklonil hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. „Ehm… to se díváš do chodníku, protože sem tak ošklivej, nebo abych neviděl, jak se červenáš?“ Hrál si se mnou, ale přitom moc dobře věděl, jak to je. Podival sem se mu do očí, jenom na chvíli, než sem se pomalu rozešel svým směrem. Následoval mě s rukama v kapsách.
„Jak dlouho hraješ na bicí?“
„No… na bicí kolem osmi let, na elektriku dvanáct,“ konstatoval nepřítomně, jakoby nic, ale já se zastavil a vykulil oči. No to myslí vážně? Wooow.
„Na elektrickou kytaru, fakt? Mazec, můj oblíbenej hudební nástroj,“ usmál sem se a pokračovali sme vedle sebe. Neřek bych do něj, že tak umí, byl samí překvapení.
„Umíš na ní?“
„Ne, ne… jeden můj kámoš hraje na basovku, ale já… sem na spoustu věcí antitalent, tak to radši ani nezkouším.“ Je to pravda, hodně sem toho vzdal, protože i když mi třeba šlo kreslení, když sem byl malej, tak sem si řek, že to stejně nikdy nebudu mít šanci dělat profesionálně, tak sem se v tom nerozvíjel. Hodně zájmů sem nechal plavat a krachnout.
„Ale to je škoda, máš muziku rád, měl bys to zkusit. Víš, Billy… život je o výzvách a o tom, jestli je přijmeš. Když něco potlačíš v základu, prohráls, ale pokud se budeš snažit a vytrváš v tom, co máš rád, úspěch nakonec přijde,“ řekl zamyšleně a pak se dotknul mýho ramene, abych se na něj podíval. „Budeš mít na mě zejtra hoďku a půl? Chtěl bych Ti něco ukázat.“
„Zejtra?“ Další den mělo bejt pondělí, měl bych se vrátit domu a chodit do školy, ale… ne. Je to moc brzy! Moc brzy, to bych nedal… eště ne. „Mám čas kdykoliv,“ kejvnul sem a usmál se. Snažil sem se na něj moc nedívat a spíš si čučel pod nohy, ale ta otázka, ta mě žrala v hlavě jako červ, prostě sem se už neudržel. Muselo to ven. Cejtil sem se divně. „Ty, Deane…“
„Ano?“
„Proč… proč se o mě tak zajímáš? Víš já… no… nejsem moc zajímavej, nebo důležitej, nebo tak a dneska…“
„Billy, vzpomínáš si, jak jsi řekl: Nic o mně nevíš!? Je to pravda, že nevím, ale chci vědět. Chci znát celej Tvůj příběh, abych Ti moh porozumět a pomoct Ti,“ odmlčel se, než pokračoval. Bylo to tajemný, nikde nikdo, jenom mi a občas rozvícená pouliční lampa. „Ty tvoje ruce… když jsem je uviděl, jak krvácej… já vim, nebyla a není to moje věc, ale nemoh sem na to zapomenout, proto sem za tebou včera šel. Určitě si musíš myslet, že nevím, jak se cejtíš, ale není to pravda. Taky mám svoje jizvy, co nejdou už vrátit zpátky. Udělal sem hodně blbejch věcí a prostě… nechci, abys trpěl stejně, když nemusíš,“ řek tichounce a zahleděl se mi do očí. Nevěděl sem absolutně, co říct, nebo jak se zachovat. Mlčel sem a on za chvíli pokračoval. „Rozumím, že je strašně těžký říct svěřit se někomu se svým životem a já ho nechci znát hned… ne teď, když nevíš, kdo sem. Ale jednou mi ho povíš, Billy… až mi budeš věřit. Neříkej, že nejseš důležitej, ani nevíš, jak moc důležitej seš a zajímavej taky. Jenom bys měl chodit víc s hlavou vzhůru a ne se dívat do země, dnes Ti to moc sluší,“ hodil na mě kompliment a já musel uhnout pohledem, červenal sem se. Proč je tak zatraceně zvláštní? Proč říká věci tak napřímo? Nebyl sem na to zvyklej. Nebojí se, a ví, jak se cejtim uvnitř. Jakej je Tvůj příběh, Deane? Taky bych ho chtěl znát.
„Děkuju,“ prohodil sem tiše a vnímal sem, jak se třesu. Ale ne zimou, tím jedinečným pocitem z jeho přítomnosti. Musel poznat, že sem nesvůj, tak nadhodil jiný téma, abych se uvolnil. Nechápu, jak některý lidi uměj tohle z jinech vycejtit a prostě se bavit v úplně jiným duchu. Obdivoval sem ho. Ale, ale, Billy…
„A jakpak se Vám líbil koncert, pane kritiku… snad nedostaneme palec dolů, to bych nerad,“ zasmál se a laškovně mě vzal kolem ramen. Tomu klukovi vůbec nevadí tělesnej kontakt s někým cizím. Asi to měl v povaze.
„Neboj, to nehrozí,“ ujistil sem ho a zastavil se. Už sme stáli před Nadějí. „Byl to úžasnej zážitek, Deane, moc Ti děkuju za pozvání a… no víš, ta písnička a to všechno… no… zkrátka…,“ nemoh sem se vymáčknout, bylo těžký to shrnout tak, aby věděl, kolik to pro mě znamená, ale to se nedalo popsat slovama, to nešlo. On mě ale přerušil tím, když mi položil dlaň na tvář a jemně po ní přejel palcem. Celým tělem mi projel elektrickej impulz z toho doteku, nemoh sem to vstřebat. Díval se mi do očí. A Billy byl v tu chvíli takhle malej….
„Seš roztomilej, když nevíš, co říct,“ zašeptal a já už neměl slova vůbec. „Nemusíš nic řikat, viděl sem Ti na očích všechno… udělal sem to pro Tebe rád, Billy,“ naklonil se ke mně a mě se rozbušilo srdce. On mě políbí, políbí mě! Buch, buch, buch, buch… zavíral sem oči. Byl sem úplně ztuhlej a čekal na ten okamžik, kdy ucejtím jeho rty na svejch, ale pak mě na uchu zašimral jeho dech. „Hezky se vyspi, Billy, dobrou noc,“ odtáhnul se ode mě a mě došlo, jak stpidně sem musel vypadat. Ježíš. Klepaly se mi kolena.
„Do… dobrou noc, Deane,“ dostal sem ze sebe a uklidňoval sví vnitřnosti. Je to vrah!
„Uvidíme se zítra,“ mrknul na mě, než mě obešel a vydal se zpátky někam do temnejch ulic. Stál sem tam jako totální pako a čučel do tmy, jak mi mizí z dohledu.
„Jo, zejtra…“ SEM ÚPLNĚ V HÁJI!

Tak předně bych vám chtěla dát něco k poslechu a to něco je: naprostá!-úžasná!- masakr!-pecka!!!!
Je to japonská verze písně Predictable, kterou úplně strašně moc milujeme - že, chiaki? Joel a japonština, no věříte tomu? Já taky ne, ale hned jak jsem to slyšela jsem se do té písně neskutečně zamilovala, mám to jako vyzvánění v telefonu, jako budík.. mám to narvané kde se dá...
Joel má naprosto bezchybnou výslovnost a čekala jsem spíš, že to bude znít divně od někoho, kdo žbleptá anglicky celej život, ale ne...myslím, že je to dokonalé: Predictable (Japanese)

Dál bych chtěla moc a moc pogratulovat Billymu a Linzy (Linzy je skutečná žena Billyho Martina), kterým se 14. září narodil už druhý krásný synek: Zander Jace Martin. Vím, že Billy bude ten nejlepší táta na světě a dokazuje to už tím, jak zbožňuje svého prvního broučka Dreavyna Kinsleeho Martina. Dreavyn je nádherný prcek, opravdu, hodím vám sem fotku. Už je starší a Billy s ním má hrozně krásné zprávy na twitteru, kdy je na turné a třeba ho posílá už spinkat, že je pozdě. Říká tam: "Táta Tě moc miluje, představ si, že Tě hladím po zádech, dokud neusneš."
Fotky malého Zandera zatím nejsou, což je škoda, ale hrozně se na ně těším Néééé - teď je 21:38 a pozor! Před půl hodinou Billy zveřejnil na FB první oficiální fotku Zadera! Ach můj, Bože! Můsím se s vámi o ní podělit, když jsem přestala konečně brečet! Dojetím... pochopte, je to.. je, to asi nepochopíte, ale... Zander je tak kouzelný, příšerně nádherné dítě...
Dreavyn:

Zander and Dreavyn:

Dál si zasloužíte vědět, jak vypadá a kdo je Dean Butterworth:
Ve zkratce: Dean je bubeník Good Charlotte, který nastoupil po Chrisovi. Nemám Deana ráda, i když by se dalo říct, že je zachránil, protože pořád střídali bebeníky po třech měsících a nakonec si ho tam nechali. Dneska říkají, že Dean byla jejich nejlepší volba, je zkušený, má smysl pro humor a dokonale mezi kluky zapadl. Mají ho moc rádi. Já osobně měla raději Chrise, ale to je věc názoru
Dean "chlebasmáslem: (řikám mu tak i normálně XD)

No a nakonec tu mám dva Billymany! Whoooohou! Opět dva!!! Mazec. Jsem za ně vážně ráda... Děkuji, zbožňuji, když mi je pořád posíláte, jste tak snaživí a šikovní. Je radost ty emaily otvírat.
První je dělaný tužkou...

A druhý je v malování toho podpisu si nevšímejte.. autor obrázku je proti mě zaujatý XD...

Moc moc moc děkuji autorům za jejich výtvory