Queer Billy: Part 8 - Zazvonil zvonec, Billy! Benji držel Tvůj zvoneček

„Miluju Tě, Billy.“
A tak se stalo, že mi to řek. Prudce sem se na něj otočil, páč nebylo normální, že by Benji Madden říkal každej třetí tejden lidem, že je miluje, teda… možná jo, ale určitě to neřikal klukům. Podival sem se mu do očí v tom mírnym přítmí a on se pousmál. Ale ne jako vždycky, teď jinak. Tím zvláštním, něžným pohledem, kterým se díváte na milovanýho plyšáka z dětství a vybavěj se vám chvíle, kdy ste ho mačkali v náručí, abyste se nebáli. Takže… je to pravda? Benji mě… miluje? To přece… ach Bože, jak teď mám pochybovat, nebo řikat „ale“, když je přede mnou a má tenhle prosivej laskavej pohled. Nešlo to. Billy zapoměl přemejšlet a jak to s nim dopadlo se dozvíte na konci pořadu. A teď už – věřte, nevěřte. Fakta nebo Fikce?
„Benji…,“ vydechnul sem mu do tváře, protože tohle bylo až moc dokonalý a všechno to bylo tak krásný, tak nádherný, já nevim. Moje srdce, stejně jako mý tělo ho chtělo. Ta vanilková vůně mi stoupala do hlavy společně s pocitem jeho dlaní na mým zadku. Nikdy před tim nebyl kouzelnější, než právě v tu chvíli a já se tim cejtil opilej. Zaprodal bych duši, aby to nikdy neskončilo. „Řekni to… znova,“ polknul sem. Můj dech se zrychlil a já myslel jenom na to, že je to skutečný a od teď je můj. Doopravdy můj, nikoho jinýho. Hlupáčku Billy, seš tak k smíchu.
„Miluju Tě, Billy,“ zvopakoval to se zaculením, vzal moje ruce do svejch a líbal mě na klouby prstů. „Miluju Tě…Miluju Tě… Miluju Tě… Miluju Tě.“ Poslouchal bych to do konce života, a když to říkal on – ten jeho hlas, šeptal tichounce a palcem mi přejížděl jemně po kůži. Líbilo se mi, že je ke mně tak ohleduplnej, jakobych byl křehkej, jakobych byl najednou někdo jinej, než před tim. Nebo… možná mě jinak viděl. Divný, co? Ale já byl vždycky křehkej, když na to přišlo, jenom sem to nedával moc znát. Měl sem rád, když se ke mně někdo choval, jako k něčemu cennýmu, co si musí chránit a vážit si toho. No – paradoxně se mi to eště nestalo a zatím sem to měl jenom v hlavě. Benji zavřel dveře, chytil mě kolem pasu a přitisknul se na mě. Já ho objal okolo krku a jakoby to bylo samozřejmí, začali sme se zlehka pohupovat do rytmu Sladkýho prince, kterej byl až desivě depresivní. Zbožňoval sem ten song, byl náš. Opřel si hlavu o moje rameno a já ho políbil na čelo. Bylo to jako sen. Sním. Kéž bych snil.
„Taky Tě moc miluju, Benji. Strašně moc,“ zašeptal sem mu, zatímco mě hladil po zádech. Joel měl pravdu, vyšlo nám to, on to řekl! Řekl to a teď, mě drží, jakoby mě už nikdy neměl pustit. Na tomhle se přece nemůže nic pokazit, nedovolim to! Nikdy to nedopustim a udělám první, poslední, abych si ho udržel, přísahám Bohu. Nikdy Tě nedám, Benj. Jsi můj život, víš to? Tolik sem Tě chtěl a potřeboval, tolik Tě miluju, Benji. Tak moc, že to neumím popsat a je mi z toho úzko. Svírá mě to, i když bych měl bejt šťastnej, já vim. On se zasmál, stisknul mě silněji a začal tiše zpívat ty známí slova. Svíčky… růže na posteli… hudba… on a já. Mít tak tu moc zastavit čas.
„Billy?“
„Hm?“
„Budeš chtít jít dnes ven? Na večeři, do kina… projít se… kamkoliv?“ Zavřel sem oči. Neumím spočítat, koliktát sem si představoval, že se mě na to zeptá a já měl vždycky tisíc možnejch variant odpovědí. V mý hlavě sme dělali milion věcí, mohli sme cokoliv, byli sme na jídle i v kině, v divadle, na sportovním utkání, procházeli sme se na druhý straně planety a dívali sme se na hvězdy. Když nepočítám noční jízdu na koních, delfínech a let na Fénixovi tak sme prožili vlastně skoro všechno. Jenom… jenom jedno sme spolu nikdy nedělali. Nedělali sme nic.
„Chci bejt s Tebou tady. Nic jinýho nepotřebuju, než Tebe,“ řek sem mu a opřel se o něj. Prostě sem si ho chtěl užít hned, každičkou chvíli s nim, každej jeho nádech a stah srdce. Sem asi blázen, co? To se při mým stavu zamilovanosti stává. Blažená euforie postupující do stavu debilství, pokud mám bejt konkrétní. Protože mi vůbec necházelo, co se to děje a bylo mi fuk, proč mě miluje a co že tak najednou. Neptal sem se na nic. Svět byl mezi náma a zároveň to byl Benj.
„Dobře,“ usmál se na mě, než mě znova políbil na rty. „Cokoliv si budeš přát, můj Billy.“ Jeho? Opravdu… jeho? Nemoh sem uvěřit, že si mě tak napřímo přivlastnil a konečně mu patřim. Sem jeho! A on je můj! Chtělo se mi brečet radostí, ale jako chlap sem se udržel. Fakt sem tragéd, to se musí nechat.
A pak sem se nechal hodně pomalu svlíknout a on se mě dotýkal. Celý to pro mě bylo hodně nový a, i když sme to spolu před tim dělali tolikrát, tak… sem se hrozně styděl a von to na mě poznal. Nejspíš sem ho bavil. Tak jak by ne, už to byl můj přítel, jakože partner, chápete, to je něco jinýho. Nebo nejni? Musel sem se sám sobě zasmát, jak sem stupidní, že sem se zdráhal si nechat sundat boxerky, když byly i chvíle, kdy sem prosil, ať je ze mě serve. Může to bejt horší? A všechny ty jizvy, co důvěrně znal, ty zatracený jizvy, jakoby řvali „podivej se na nás, jak sme hnusný! Podivej, jak moc sme vidět, jak moc ho hyzdíme.“ Ale on je všechny slíbal. Všechny je utišil polibkama a dotekama, po každý přejel prstem, aby si je zapamatoval po hmatu a já se cejtil slabej, že sem nedokázal říct ne. Neměl na ně šahat, byly mojí součástí, ne jeho, ale… vlastně už byly i jeho. Takový náhlý prozření. Patřil sem mu. Celej. I ty jizvy mu patřily… všechny moje chyby, moje zlozvyky, moje špinavý ponožky a prázdný petky od Coly, to všechno… bylo najednou i jeho. Stejně jako všechno jeho… bylo i moje.
Milovali sme se. Nebyl to sex. Vzal si mě tak jemně. Snénal moje jméno a já propletl prsty našich rukou a nachal ho stisknout mojí dlaň. S nim sem byl v bezpečí. Vždycky. Hladil mě po zádech, po bocích, po žebrech. Jeho horkej jazyk si hledal cestu po mý kůži od krku až k bedrům a zase zpátky. Slyšel sem jeho dech, vnímal jeho vůni, jeho sílu, tíhu jeho těla. Magie. Byl moje kouzlo, moje nejtajnější přání. Propad bych se peklu v jeho náruči. A jak byly jeho pohyby rychlejší a vzrušení v nás rostlo, kousal mě vášnivě do ramen, že mi to dělalo neskutečně dobře. Víte, to sou ty myšlenky typu, že sme pro sebe stvořený a že takhle je to vlastně správně. Chcete, aby to bylo správně, protože v ten okamžik to tak musí bejt. Neexistujou chyby, ani špatný volby, nebo mylný rozhodnutí. Ne. Každej detail byl perfektní. Jo a udělali sme se nastejno. No nebyl to osud?
„Seš tak štíhlej,“ konstatoval, když mě potom líbal na hrudník a rukama přejížděl po bocích. Měl velký, chlapský ruce, ale pořád tak hebký. Štíhlej, jo dycky sem byl takovej a i když dost jim, nikdy to na mě nebylo vidět. Asi sem moc vyrost.
„A to… vadí?“ Trochu sem se bál, že by se mu to nemuselo líbit. Já sakra vim, že nejsme dokonalej, ale nemůžu bejt jinej, neumím to. Podival sem se na něj a on právě jazykem zkoumal jednu z mejch bradavek. Vim, všechno na mě bylo tak plochý, žádný prsní ani břišní svalstvo, trochu mi to bylo líto.
„Vadí? Heh, Billy… seš nádhernej, opravdu. Tak hladkej a… a… sladkej,“ natáhnul se pro polibek na rty.
„Hladkej a sladkej?“ Musel sem se zasmát. Ale jeho tvrzení, že sem nádhernej, o čemý teda mám vážný pochybnosti, sem mu brát nechtěl. Potěšilo mě, že se mi líbim, fakt. To je přece hlavní, že pro něj sem hezkej. On byl krásnější. Byl moje všechno. „A nemáš radši… víš, velký prsa a trochu oblejch tvarů? Sem trošku…“
„Kluk?“ Povytáhnul obočí a zadíval se na mě.
„No… jo.“
„Právě teď, mám tvoje hubený tělo, tvoje vystouplý kosti, tvý dlouhý ruce a tvý úžasný péro, nejradši na světě, Billy.“ Ááááá, Bože, já se zbláznim. To sem nemoh vydejchat, bylo to neskutečný. On mě fakt chtěl, s tim kdo sem a jak vypadám… fakt mě chtěl. Prudce sem si ho přitáh k sobě a žhavě políbil. Převrátil sem nás tak, že sem ležel na něm a dorážel na jeho rty a jazyk. Chci, aby věděl, co k němu cejtim, aby to vnímal, aby o tom nikdy nepochyboval.
„Miluju Tě, Benji.“ Nikdy sem nic nemyslel vážnějc.
„Já Tebe taky.“ A doufal sem, že on to myslí vážně taky, ale… splet sem se.

Ráno sem se probudil vedle něho a chvíli jenom pozoroval jeho spící tvář. Sem tak romatickej, co? No nedali byste mi pěstí? Já sobě jo. Ale vážně byl hrozně krásnej, hrozně krásnej! Každičkej detail na něm, všechny ty kérky a dokonce i těch pár vrásek, všechno ho to tvořilo a já to miloval. Byl nádherně rozehřátej, pod peřinou bylo teplíčko – to je divný, říct: teplíčko a nemyslet při tom na dva chlapy v posteli. To už je holt můj úděl, nedá se svítit. Smířenost, Bože. Mír a lásku, pro nás trpící přehřátím!
„Dobrý ráno,“ vzbudil sem ho polibkem na rty a počkal si, až otevře oči. Nejdřív jakoby nevěděl, kde je, ale pak se vzpamatoval a pusu mi oplatil. Dobrý ráno? Skvělý ráno! No, Billy, moc se neraduj, tvůj sen právě skončil. Protáhnul se a zadíval se na hodiny. Něco mrzutě zamručel a otočil se na mě. Protřel si oči a povzdechnul si. To už sem poznal, že se něco děje, takle to nebyl on v pohodě. Nevypadal, že je mu se mnou dobře. Něco bylo špatně. Ale co? Doufala sem, že to nejni kvůli mně, protože sem si přál, aby se mnou byl šťastnej. A pak se zeptal.
„Jaký to bylo, Billy? Když sem Ti řek, že Tě miluju, jakej to byl pocit?“ Co prosim? Co je to za otázku. Ehm? Proč se na mě tak zamračeně díval? Nechápal sem. Takhle po ránu mám zmrazený myšlení, to přece víte. To nejni vůbec dobrý, Billy.
„No, byl to…“
„Šok?“ Nadhodil najednou.
„Jo… to byl,“ usmál sem se. Musí to celý myslet dobře, má mě přece rád. Jenom sou to trochu ujetý otázky, nic víc. Přitulil sem se k němu a schoval obličej na jeho hrudi. No tak Benji, obejmi mě přece, prosím. Všechno je dobrý, že jo?
„A co kdybych Ti teď řek, že sem to hrál, Billy.“ Pokrčil ramenama, jakoby nic. Zvednul sem hlavu. COŽE? To… „Co kdybych Ti řek, že to byla hra, hm? Chtěl sem si s Tebou pohrát a tak sem to řek, chápeš? Prostě jen tak, z rozmaru, protože se mi chtělo!“ Zvyšoval hlas. Odvrátil se ode mě a rychle vstal. Já ničemu nerozuměl, bylo to… nemožný! Ne! To by mi neudělal! To by mi přece neudělal!!! To nemyslí vážně!
„Benji, co to… to přece… nerozumim, já… proč bys…“
„Proč?“ Postavil se před postel, měl zlý oči a propichoval mě jima. Absolutně sem ho nepoznával. Kde je Benji? Kde je můj Benji? Bože, tohle ne! Dělá si ze mě prdel, to nemůže myslet vážně. Řek, že mě miluje, řek to přece! Co se to děje? „Proč? Chceš vědět proč, Billy? Protože přesně tohle ste mi udělali s bráchou, že jo? Tak, že jo?!! Ta hádka u Paula, ta nebyla skutečná, viď, že ne! Odpověz!“ Křičel na mě, bál sem se ho. V tu chvíli… takhle sem ho vytočenýho eště neviděl. Šel z něj strach – oprávněně.
„Benji, já sem o ničem nevě…“ A v tu chvíli sem dostal silnou facku. Nikdo si neumíte představit, jak moc to bolelo. Ne tělo – duši. V životě mě neuhodil… až teď. A já chtěl umřít.
„Přestaň lhát, sakra! Víš, přemejšlel sem o tom… proč by Ti asi tak Joel psal, že se chce sejít. Zrovna s Tebou, hm? Vy dva ste se nikdy moc nemuseli, co vim, a najednou Tě potřebuje? Bylo mi to divný… pořád sem si řikal, proč? Proč? Proč ty? A najednou!“ Lusknul prstama a hodil na mě ten odpornej pohled. „Mi to došlo. Protože ste v tom jeli oba, co? Udělal to pro tebe, že jo? Myslel si, že když se k tobě nastěhuju… Pane Bože, vy ste idioti! A kvůli tomu mám zlý sny, Billy? Kvůli tomu se stresuju každej den, jestli je můj brácha v pořádku! Jenom kvůli jednomu! – podělanýmu! – Miluju Tě?!“ Rychle dejchal. Ticho. Zíral sem na něj, už ani nevim, kdy sem začal brečet. Slzy mi tekly po tvářích a nevěděl sem, co říct. Ať řeknu cokoliv, neuvěří mi. Už mi nikdy neuvěří. Já sem to věděl – od včera a stejně sem mu neřek pravdu. Sem v p*deli, totálně v p*deli! Srdce mi bušilo tak divoce, jako snad ještě nikdy a na tváři sem cejtil horkost od tý facky. Patří mi to. Zatraceně, patří mi to! A pak se mně naklonil, pořád s tim nezlomným kameným výrazem a pošeptal mi. „A teď mě dobře poslouchej, Billy. Posloucháš?“
„Hm?“ Popotáhnul sem a kývnul. Bylo mi příšerně a to je slabý slovo.
„Nikdy – tě – nebudu – milovat, jasný? Sem heterák, kdy už ti to konečně dojde v palici. Sem na ženský, na holky, na baby, na ku*dy! Rozumíš, tomu?!“ Zase už křičel, nemoh sem se na něho dívat a rozbrečel se víc. Tolik to bolelo! Každý slovo nesnesitelně bolelo! Proč? Proč já! Proč sakra, já! Chytil mě hrubě za bradu a donutil se na něho podivat. „Doufám, že sis to dneska užil, to byl poslední sex, co sem s tebou kdy měl! Snad to nemusim vopakovat! A už mě nikdy, nikdy, nikdy nezkoušej sbalit, nebo se ke mně lísat! Akorát se ponižuješ. My dva sme spolu skončili, Williame Martine! Jak si to chtěl, tak to máš. Můžeš si za to sám!“ Pustil mě a začal se oblíkat. Nemoh sem uvěřit tomu, co se stalo a že se to stalo. Paranoia. A bylo to ku*va skutečný! Chtěl sem zmizet ze světa, umřít, moct se zabít hned tam na místě a místo toho sem jenom řval, jako holka. Hlasitě a hysteticky. Sem si jistej, že sem měl rudý oči a vypadal sem děsivě, nezkoušel sem ho zastavit. Skončili sme? To znamená… že už mě nechceš vidět? Že už nejsme kámoši? Ale Benji, to přece… nejde, já nikoho jinýho nemám, prosím. A tak sem udělal tu nejhorší možnou věc, jakou sem udělat moh. Začal sem prosit. A teď se mi můžete smát, no prosim, jen do toho.
„Prosím, Benji já… já to nevěděl, prosím, to nemůžeš… nemůžeš…“
„Drž hubu, Billy, jasný?! Bejt něčí hračka je humus, co? Tak teď víš, jak sem se cejtil, užij si to.“ Byl tak ošklivej, uplně jinej člověk. Jenže já… co sem moh udělat, abych ho zastavil? On byl všechno, co sem kdy chtěl a teď… teď je to celý pryč. Už nic nemám, Bože! Nic mi nezbylo, nic si mi nenachal! Neber mi ho! Neber!!!
„Sem… sem přece… tvůj sladkej princ a…“
„Ježíš, ty seš fakt zoufalej, co? Ale víš co? Chápu tě… ne fakt, chápu Tě. Taky bych se snažil to zachránit, i když budu vypadat jako naprostá nula, ale v tomdle případě je to zbytečný, Billy. Nesnaž se. Je konec. Jenom si sbalim sví krámy a vypadnu. Jo a jenom abys věděl, u nás doma nejseš vítanej a jestli pečeš s mým bráchou, pro mě za mě si spolu klidně sestavujte jídelníček, ale já už s Tebou nechci mít nic společnýho. Zklamals mě a neřikám, že mě to nemrzí. Měl sem Tě fakt rád… doopravdy. Ale todle prostě kámoši nedělaj, promiň.“
Ani ne za deset minut sem slyšel prásknutí dveří a nejdůležitější člověk mýho života byl v háji. Ale asi ne tak, jako já.
Ušetřim vás těch keců, jak sem se zhroutil, přemejšlel o sebevraždě a pořád jenom brečel, dokud sem neměl dost. To by bylo na hodně, hodně dlouho a určitě si umíte představit, v jakých sra*kách sem asi byl. No… možná, že neumíte. Pořád sem to měl v hlavě. Pořád, znova a znova, dokola a dokola.
„Je konec!“
„Nechci s Tebou mít nic společnýho!“
„Drž hubu, Billy!“
„Nikdy Tě nebudu milovat!“
„Skončili sme spolu!“
„Akorát se ponižuješ!“
„Byl to poslední sex!“
„Je konec!“ „Je konec!“ „Je konec!“
Mobil zvonil – Joel, nebral sem to. Mobil zvonil – Paul, nebral sem to. Mobil zvonil – Chris, nebral sem to. A nakonec… přestal zvonit. To číslo v který sem doufal, že zavolá a řekne: „hey, brácho, byla to jenom p*del, jasný? Tak co kdybys přišel, všichni sou tady. Budem rádi.“ Ale display s tim číslem a jménem se prostě nerozsvítil. Byla to pravda. Billy no tak, ššš, utiš se. Nemoh sem, byl sem už tak na dně z toho neustálýho sebeobviňování a pláče, že už sem prostě brečel na prázdno a nemoh dejchat. Prostě hysterák, konec. Byl jem v loji, vzalo mě to, jako nic na světě. Najednou to bylo pryč, ty roky přátelství, jak se na mě usmíval, jak mi řikal kámo a brácho. Prostě během jednoho rána to bylo v hajzlu, je to možný?! Sem takovej idiot! Kdybych přemejšlel, kdybych se ptal, kdybych nebyl tak zaslepenej tim, co chci, mohlo mi dojít, že to nejni skutečný. Moh sem přijít domu a říct Benjimu o tom Joelově plánu. Moh sem… do psí řitě se mnou! Už je to jedno! Nenávidí mě! Už se to nedá vrátit! Proč už se to nedá vrátit? Už žádná další šance? Už to nikdy nebude dobrý, už to nebude stejný! Už mi nikdy nebude věřit, zklamal sem ho. Uhodil mě! Pane Bože, nikdy sem nechtěl, aby mě praštil. Je mi to líto, Benji. Zlato, je mi to tak líto. Kéž bys tu byl, udělám všechno na světě, prosím! Mrzí mě to, vrať se ke mně! Vrať se ke mně! Promiň, ublížil sem Ti. Já nechtěl, Benji… já nechtěl, prosím, odpust mi. Tolik Tě miluju, tolik Tě miluju, tolik Tě miluju.
Seděl sem v koutě, nahej, skrčenej sem si objímal kolena jak depkař na drogách a pohupoval se ze strany na stranu. Jo, drogy, škoda, že je u mě před tim našel, stačila by silná dávka a měl bych pokoj. Kdybych chcípnul, bylo by mu to líto? Vzpomněl by si na mě? Brečel by na mým pohřbu? Nejhorší na smrti je, že nevíte, co se stane po ní a jak lidi vezmou vaší smrt. Chtěl bych vědět, jestli by ho mrzelo, že sem mrtvej. Nebo by ani nepřišel. Co když by nikdo nepřišel? Billy, vzpamatuj se! Halo, prober se! Lidi dělaj blbosti, když sou ve srabu, jako já a potřebujou okamžitý řešení, aby se jim ulevilo. Ale já ho neměl. Co mám teď dělat? Co? Co mám dělat? Mám jít za nim prosit? Mám se zabít? Mám zavolat na linku bezpečí a říct jim, že mě nechal kluk, s kterym sem nikdy nechodil? Kristova noho, no dobře já. To už radši ten let na Fénixovi, když už to musí bejt. A vodletěl bych někam hodně, hodně daleko… a pak… CVAK!
„Musim vypadnout!“ Bylo to jako blesk z čistýho nebe a prozření. To rozhodnutí mi v tý chvíli udělalo dobře a ať sem nevěděl, kam pojedu nebo na jak dlouho, tak jistý bylo, že okamžitě musim pryč. Kamkoliv. Zmizet, vyčistit si hlavu. Přijít na jiný myšlenky, do jinýho prostředí a k jinejm lidem. Hned! Začal sem balit do jedinýho svýho většího báglu s netopýrem a házel do něj jenom ty nejnutnější krámy. Spodní prádlo, nějaký trika, kalhoty, ponožky a mikinu. Hygienický nezbytnosti a hlavně nezapomenout na zubní kartáček. Sem tak směšnej. A to bych se málem ani sám neoblíknul, než mi došlo, že sem furt nahej. Williame, uklidni se! Nemoh sem se uklidnit. Ten pokoj mě tak dusil, všechno bylo najednou čirý zlo a musel sem od tamtud vypadnout. Čím dřív budu pryč… já ho prostě nemůžu ve škole zase vidět! Nemůžu, ne po víkendu. Dneska je pátek, do školy sem nešel. V mým stavu to nebylo ani moc možný a byl sem si vědomej toho, že dva dny sou na uzdavení mojí duše příliš krátká doba. Trochu sem se bál, že celej život je moc krátká doba, než že bych měl kuráž se mu eště někdy podivat do očí. Vždycky budu vedle něho nikdo. Sebral sem všechny svoje peníze a zavolal mámě.
„Williame, zlato, ty nejsi ve škole?“
„Máme volno, mami.“ Zkoušel sem znít normálně, ale moc mi to nešlo. „Mami, postaráš se mi o Damiana? Jedu pryč a…“
„Pryč? Kam? S kým jedeš? A co Benjamin, ten jede s Tebou?“ Jo, kéž by.
„Benji se vrátil domu. Už u nás nebydlí. Mami poslouchej, něco se stalo, musím odjet. Nevim na jak dlouho, ale neboj se o mě. Každej den Ti napíšu, že sem v pořádku, jo? Nevolej mi, prosím.“ Fakt sem neměl sílu si něco vymejšlet. K ničemu by to nebylo.
„A kam jedeš, zlato? Billy, začínám se už bát.“
„To bude dobrý, mami. Slibuju. Postarej se mi o Damiho. Mám Tě rád.“
„Ale Billy…“ zavěsil sem. Nepochopila by to, musí mi prostě věřit. Promiň, mami, tomu bys asi nerozuměla. Povzdychnul sem si. Hotovo. Byl sem připravenej vyrazit kamkoliv. Ještě sem se pomazlil s Damianem, protože by to bylo nefér, kdybych ho tady nechal bez rozloučení. Jasný, já mám co řikat, co je a nejni nefér, že jo?
„Měj se tady, ty bestie. Hlídej mi pokoj, jasný? Páníček musí změnit na čas bydliště, ale neboj, ty budeš vždycky moje kočka číslo jedna. Nezapomeň na mě. Buď tady hodnej a nežer zas tolik, znáš se. Tak zatím, Damiane,“ pohladil sem ho po černým kožichu a on se na mě podival tak, že se zdálo, žemi nejspíš rozumí. Vždycky sem věděl, že ta ukňouraná mrcha má v sobě skrytej potenciál. Bylo mi líto, nechával ho tam samotnýho a sobecky se vypařit, ale… nemoh sem zůstat. Nemoh. Bylo to až moc těžký a až moc to bolelo. Tak sem si hodil bágl přes jedno rameno, ohlídnul se za svým kocourem a vyšel ze dveří. No, Billy… ať tě tam venku čeká cokoliv, zaručeně to nebude horší než to, co by tě potkalo, kdybys zůstal. Směr – vlakový nádraží a pak už… kdo ví.

Můj život s GC:
Víte, nebudu tady toho už moc rozebírat, stejně bych vám asi neřekla všechno a jestli budete chtít, pustíte si Šarloťácký songy sami. Snad jsem vás na ně trochu navnadila. Jsou vážně úžasní, však víte. Jenom bych vám chtěla připomenout soutěž o CD a každý, kdo se zůčastní, má u mě krátkou povídku určitě to stojí za to. Končíme u jedenáctého dílu, tak máte ještě čas
Dneska tady máme dva Billymany a musím říct, že oba mě neskutečně dostali. Jakože... vezměte si člověka, jako já s jeho psycho myšlením a Billyho, kterej je blbeček na entou a pošlete nám tyhle obrázky. S Williamem nás ohromně potěšili, už je máme vytisknutý stejně tak, jako ty ostatní. Originalita vede! Děkujeme moc
A tu je první, dělaný tužkou (a nechám ho schválně takle nakřivo, protože je to BOží! O.o )

A tu je druhý: tužka a pastelky tady mne mrzí, že to scanner nepobral a velkou část zesvětlil, že to není vidět Je to škoda, ale i tak.. moc s Billym děkujeme

No a na konec vám sem chci dát naprosto epic fotku dvojčat, která mne neskutečně pobavila. Miluju tenhle obrázek, a ukazuje je v takovém tom přirozeném domáckém světle, kdy se škádlili a prali. Jsou to takoví idiotíci, ale roztomilost sama. Benji a Joel

Tak to nebylo nakonec, protože sem hrozná a díky Damian Skyes (které jsem to ukradla z FB XD) vám sem dám ještě rozhovor s GC (dvojčata). Je to místy hrozně roztomilé a taky smutné.

Q: Ste zdánlivě nerozlučitelní:
Benji: Správně - umřel bych, kdyby mě někdo odloučil od Joela! Nikdy sme nebyli od sebe oddělený dýl jak čtyři dny, a bylo to zatraceně těžký!
-
Q: Co se děje, když se delší dobu nevidíte?
Joel: Nechci na to myslet. Ale umíme si číst navzájem myšlenky - stačí jedinej pohled a už vim, jak se cítí.
-
Q: Jestli se teda neustále potřebujete, proč nebydlíte spolu?
Joel: Oba bydlíme v Glendale V Kalifornii a naše domy sou ve stejný ulici. Zabere mi to asi půl minuty, když ho chci navštívit.
-
Q: Opravdu chodíš k Benjimu? Myslel sem, že jeho dům je podivný...
Joel: Jo, je to strašidelný, ale nenahání mi to hrůzu.
Benji (směje se): Všichni si myslej, že můj barák je divnej. Sbírám rakve a mám pravou lebku. Ale můj dům je strašidelnej: prochází se po něm duch staré ženy. Viděl sem ho jenom jednou a letmo, ale cítím tam její přítomnost.
-
Q: Vlastnila někdy dřív ten dům?
Benji: Ne, přivedl sem si jejího ducha ze starý kůlny v Marylandu, kde sem žil v roce 1999 s Joelem a Billym. Otevřela a zavřela ty dveře.
-
Q: Joeli, máš taky nějakou strašidelnou historku?
Joel: Nebudeš tomu věřit - ale můj dům je taky strašidelnej! Jednou sem viděl malou holčičku jak v noci skáče po schodech. Byl to určitě duch! Ale já nemam rád černý tapety a kostry jako Benji. Mam rád světlo a proto sem všechno nechal vymalovat nabílo. Taky sbírám obrazy svatých.
-
Q: A než ste chodili kolem nazí? Alespoň to teda prohlašujete v "I Just Wanna Live". Jak to s tím jde dohromady?
Joel: Můžeme se procházet jak chceme! Mimoto, smysl týhle písničky je: my balancujeme s bankovním účtem showbiznysu. K tomu mají odpor popové primadony jako jsou Lindsay Lohan, Britney Spears A Ashlee Simpson. My vždycky hrajeme živě! Nikdy nekroutíme do rytmu pusou jako ony!
Benji: Lindsay a Ashlee fakt neuměj zpívat. Slyšel sem je naživo - bylo to příšerný!
Joel: Myslim, že když zpíváš na playback, podvádíš tim fanoušky. Ale jenom do tý doby, než přijdou na tvoji show. Jestli musíme zpívat na playback, tak radši ani nedorazíme!
-
Q: Jste slavní a můžete dělat zábavné věci, nebo ne?
Benji: Ano, ale veskutečnosti neni důležitý co děláme abysme se bavili v životě - to záleží na postoji. Když se cejtim špatně, myslim na to, že mam tu nejlepší práci na celym světě: můžu trávit čas se svym bráchou a ještě tak vydělávám peníze!
-
Q: A co ty Joeli, taky si to myslíš?
Joel: Ne, nemyslim. Často se cítím opuštěný. Nedovolím nikomu aby se ke mně přiblížil, až na mýho bráchu. Protože ma strach, že mi někdo ublíží. To mam spojený se zkušenostma z dětství: pořád si pamatuju, jak můj táta mlátil mámu, když byl opilý. Kromě toho si mě a Benjiho dost dobírali jenom proto, že sme byli chudí. Pořád mě to sužuje a nikdy se s tim nevyrovnám. A to byl ten důvod, proč sem fetoval a pil. V roce 2003 sem skončil s léčením. Od tý doby se cejtim trochu líp. Ale ještě nejsem stoprocentně šťastnej.
-
Q: Copak nemáš žádné šťastné vzpomínky z dětství?
Joel: Mam. Když mě a Benjimu bylo 8, dostali sme na Vánoce tolik krocana a cukroví, kolik sme chtěli. Oba sme dostali vodní pistole a polovina pokoje byla pod vodou. Ale rodiče nám nevynadali - vyjímečně si s náma rozuměli.
Benji: Ano, ty vodní pistole byly cool. Nejlepší na tom bylo, že naši byli milí. To je nejkrásnější vzpomínka z mého dětství.