Smetí z mé kapsy 02 – střípek odrazu

„Zestárl jsem, je mi pořád ještě náct, ale už nejsem tím, co jsem byl. Vzpomínky se vytratily a zamlžily a já už nevím, jak a proč jsem se choval tenkrát, kdo na mě kouká z hladiny jezera. Hledí na mě a já nevím, co říct. Je ještě mladý, ale jeho oči tvrdí něco jiného. V koutcích se mu rýsují už první vrásky a hledí na mě s dospěláckou ironií a skepsí. Kam se poděl jeho upřímný usměv, kam se poděl optimizmus, který měl předtím? Co se stalo s upřímností k ostatním lidem? Díváš se na tento svět těma očima a nevidíš ani to, co jsi viděl předtím. Pod očima máš kruhy a nelíbí se ti už cokoli poslouchat. Jsi unaven a už nic nechceš, jen pryč, ale nevíš, kam bys šel. Přeješ si vystoupit nahoru nad hladinu a rozutéct se po ní, to však nemůžeš. Nemůžeš to, protože jsi můj, můj odraz na hladině, pouze odraz,“ pravil muž svému odrazu v jezeře a odraz se k muži naklonil a sarkasticky a zvráceně se zasmál.
„Směješ se mi a přitom nevíš, co činíš. Já jsem ty a ty jsi já. Když se změním, změníš se také. Nelíbím se ti, no to máš špatné, protože se nelíbíš sám sobě,“ řekl odraz se stále stejným samolibým úsměvem.
Muž neodpověděl, jen vzhlédl od hladiny jezera, kde se neodrážel jen on, ale i tisícovky hvězd na obloze, k protějšímu břehu. Chvíli jen tak seděl a poslouchal, jak šumí ve větru stromy, poté vzal ze břehu kámen, který mu byl nejblíže a hodil jej do svého odrazu.
„Možná máš pravdu, ale to mi je jedno. Nesnáším tě a jediné co ještě více nesnáším, je být ztracen,“ pravil muž.
Hladina vody vytvořila kruhy a odraz se rozplynul. Muž se zahleděl na nebe.
„Být ztracen. Já jsem ztracen, nevíte, kudy vede správná cesta?“ zeptal se hvězd. Ty se na něj jen usmály, ale neodpověděly.
Muž se přesto usmál a neslyšně do ticha poděkoval.