Sněžný anděl

Zapálil si dnes už svou pátou cigaretu, přestože bylo teprve sedm hodin ráno. Poslední dobou nemohl vůbec spát a budil se čím dál častěji. Mohl za to ten sen. Ještě se nerozednělo, venku padal sníh. Do jeho vyprázdněného bytu ve třetím patře, kde měl jen matraci, nějaké oblečení a krabičku cigaret se škvírou pod oknem dostával mráz. Vytvářel na okenních tabulích překrásné květy a vháněl do místnosti zimu. Jemu to však nevadilo, už mu nevadilo nic. Byl k světu tak lhostejný, jako byl svět k němu. Rozhodl se, takhle dál žít nechce a ani nemůže. Je slabý, nepamatuje si, kdy naposledy naplnil žaludek, nebo se dokonce vykoupal. Zhroutil se na podlahu a nechal své nahé vyhublé tělo omrzat. S každým nadechnutím se klepal. Na černé vlasy, končící u ramen se mu snášela jinovatka a on měl přitom v hlavě jen den před dvěma týdny. Tenkrát byl už večer, kdy mu zazvonil mobil. Jen co zkontroloval volajícího, ihned ho zvedl. „Zacku, Zacku, pomoz mi. Já už to nezvládnu slyšíš, už je toho na mě moc. Nedokážu to, pomoz mi, prosím.“ Věděl, že musí co nejdříve vyrazit ven, aby předešel smrti svého přítele Neyreho. Po tmě se oblékl a vystřelil z bytu jako blesk, přišel pozdě. Jakmile uviděl před domem Neyreho rodičů černé auto a blikají sanitku, zhroutil se mu svět. Zklamal. Moc dobře si uvědomoval, že jeho přítel trpí depresemi a sebepoškozovacími stavy, přesto ho nechal samotného když se pohádali. Do smrti si bude jeho smrt vyčítat. Je to jako stín, který ho bude pronásledovat, ale už ví, že dnes je den, kdy všechno skončí, bez Neyreho, jeho očí, rtů a vlasů neumí žít a nechce. Jeho samotného rodiče vyhodili z domu před třemi lety, v patnácti, kdy se dozvěděli o jeho sexuální orientaci. Od té doby je neviděl, nechtěl vidět, jeho jediným blízkým člověkem byl Neyre, který už není a je to jen jeho vina.
Zvedl se ze země, v břiše mu zakručelo, ale on už se nezabýval ničím, chtěl vyjít ven, upadnout do ledového sněhu a nechat se rozdrtit jeho mrazivou silou. S námahou se nasoukal do trika, které mu kdysi bylo docela těsné. Dnes jen viselo na kostech potažených kůží. Také si oblékl džíny, ale na pásku mu chyběly dírky, takže si je nemohl úplně stáhnout. Přesto jen tak tak držely na vystouplých kyčlích. Byl špinavý a zpocený. Hlava se mu motala a nohy ho sotva udržely, utěšoval se tím, že brzy tohle všechno skončí a on odejde za svým Neyrem. Nechal dveře otevřené a vydal se pomalými kroky k výtahu. Povzdechl si, když tam opět visela cedule „MIMO PROVOZ.“ Bál se, že nedokáže sejít schody, nemýlil se, hned po pár krocích upadl a skutálel se do mezipatra. Modré oči, jejichž jiskra se kamsi ztratila začaly slzet bolestí, netušil kde se v něm slzy berou, všechny je přece prolil už za ty dva týdny. Po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo vstát a opatrně vyjít a ulici. Ráno, víkend, nikde nikdo. Oddechl si, aspoň ho nikdo nenajde dokud bude dýchat. Velké sněhové vločky mu ulpívaly na černých vlasech a roztávaly se na kůži. Byl bosý a led ho do nohou nepříjemně studil. Chtěl se schovat někam, aby nebyl na očích, někam kde může v klidu umřít. Světla lamp osvětlovala prázdnou ulici i hocha, který se polonahý ploužil po chodníku, každou chvíli upadl nebo zakopl. Nevěděl kam jde ani jak dlouho už jde. Třásl se zimou a zuby mu drkotaly. Pak jako by ho veškerá síla opustila v jeden okamžik a on se zhroutil do sněhu. Ztratil vědomí a doufal, že právě to je konec.

*
Ten samí večer, měsíc ozařoval malou vilku úplně na jiném místě. Sníh pořád nepřestal padat, ale cesta byla pečlivě prohrnutá. Bylo znát, že o obrovskou zahradu s několika zasněženými duby a uměle vytvořeným zamrzlým jezírkem, je dobře postaráno. K domu přijelo tmavé auto, vypadalo na zahraniční značku a zaparkovalo před garáží. Z místa řidiče vystoupil urostlý hnědovlasý mladík okolo dvaceti let, spíše o pár let starší. Přestože bylo asi pět stupňů pod nulou byl oblečen do bílé rozhalené košile s vyhrnutými rukávy. Černé kalhoty podtrhovaly vznešenost a krásu jeho postavy. Měl krátké hnědé vlasy a čokoládové oči, byl opálený i v tak chladných dnech. Rychlými kroky obešel auto, aby mohl otevřít druhé osobě sedící na místě spolujezdce. Ale ten někdo druhý se ani nehnul, není divu, byl promrzlý na kost, zázrak že vůbec žil. Hnědovlasý se nahnul do auta a bez obtíží vzal osobu do náruče. Jednou nohou dveře zavřel a zamknul tlačítkem na klíčích. Chlapec spočívající na jeho hrudi byl Zack, stále ještě v bezvědomí a sotva dýchal. Tvář měl modrou až bílou, prsty bez citu a vnitřní orgány už spotřebovaly většinu svalové hmoty, kterou chlapec nabral za dobu, kdy ještě skutečně žil. Hlava se mu bezvládně houpala přes rameno hnědovlasého. Ten se snažil neznámého chlapce co nejdříve zahřát. Položil ho na pohovku v obýváku a rozdělal oheň v krbu. Dům byl studený, dlouho se v něm netopilo. Hnědovlasý sem nejezdil moc často, má mnoho obchodních jednáni, proto je vila opuštěná, ale teď se v ní musí rozhostit co nejvíce tepla. Jen na skok odběhl do koupelny a napouštěl vlažnou až mírně vroucí vodu. Nemohl chlapce položit do horké, protože takovou změnu by jeho tělo nesneslo. Potom se vrátil do obýváku a zkontroloval životní funkce černovlasému hochovy. Pořád dýchal, opatrně ho začal svlékat a byl rád, že je černovlasý z bezvědomí, protože kdyby byl vzhůru, působilo by mu to bolesti. Triko a džíny k němu téměř přimrzly. Ihned, jak ho spatřil nahého, zatajil dech, nikdy neviděl někoho tak hubeného. Žebra mu vystupovala více než zřetelně a ploché bříško se spíše propadalo. Vzal ho znovu do náruče, bylo to jako nést hračku, a přenesl do koupelny, zavřel vodu a opatrně ho položil do vany. Pevně mu držel hlavu nad vodou a sledoval jak bude jeho tělo reagovat na teplo. Nic se nestalo, proto mu dal pod hlavu polštářek, aby se neutopil a odešel hledat nějaké oblečení, které by chlapci věnoval. Ve skříni nebylo mnoho oblečení velikosti osmnáctiletého kluka krom toho, tak vychrtlého, ale přesto našel khaki kapsáče, pruhované Emo tričko a černou mikinu s kapucí. Vzal i spodní prádlo a ponožky. Opravdu se bál o zdraví černovlasého, když ho našel ležet ve sněhu na chodníku už se stmívalo a nezdálo se, že by některý z kolemjdoucích měl zájem pomoci mu. Vracel se domů z Vídně, kde se konala důležitá obchodní schůzka společnosti, jíž dělal managera. Zastavil a vzal chlapce s sebou i když o něm nic nevěděl. Možná chtěl jen společnost, byl dlouho sám a toužil se o někoho starat. Nikdy neměl ženu nebo děti, jeho práce mu to nedovolovala.
Jakmile vešel do koupelny, usmál se. Černovlasý byl sice pořád ještě mimo realitu, ale hýbal prsty a dýchal o poznání rychleji. Voda chladla, tak přitočil trochu horké, klekl si k vaně a jemnou houbou omýval chlapci tvář a hrudník. Pozoroval ho, jak je bezvládný a zranitelný. Je to ještě dítě, pomyslel si. Pak bez rozmyslu ukazováčkem mapoval jeho dolní čelist a krk, připadal mu krásný, i když z něj zbyla jen troska. Ptal se sám sebe, co se mu mohlo stát, že takhle dopadl. Měl na očích každou kost, která mu vystupovala z pod kůže. Dal se znovu do jeho omývání a když skončil, vzal černovlasého do náruče a položil na koberec. Tam ho jemně osušil a co nejšetrněji oblékl. Bál se každého pohybu, aby mu neublížil. Zdál se jako panenka, kterou můžete rozbít neuvážou hrubostí. Pořád byl studený jako led, proto ho přenesl do obýváku, položil na pohovku a tu přitáhl blíže ke krbu. Zabalil černovlasého do přikrývek a vrátil se vypustit vodu a spláchnout vanu. Sám si uvařil čaj, nezbývalo mu než čekat. Posadil se do křesla a pustil televizi. Oblečení černovlasého už před tím vyhodil, k ničemu by mu nebylo, dá mu nějaké své. Nedokázal se soustředit na obrazovku, každou chvíli pokukoval po bledé tvářičce vyčnívající z pod dek.

*
Když se Zack probudil, byla už hluboká noc. Nechápal kde je, ani co se mu stalo, nevybavoval si nic z minulého dne. Stiskl deku, kterou byl přikrytý a ujistil se, že není mrtvý a ani se mu to nezdá. Tma, vůbec nic neviděl, jen pár dohořívajících uhlíků v krbu. Ale tohle přeci nezná, nikdy tu nebyl. Začal panikařit a zběsile se vyhrabávat z přikrývek, bál se tak, že ani nezaregistroval čisté oblečení ani osobu, která usnula vedle něj na křesle. Hned jak vstal, zakopl o roh gauče a upadl. Narazil si koleno, hodně to bolelo protože byl slabý a z ležení ospalý. Vyjekl, ale ihned se přinutil ztichnout, co když bude jeho únosce poblíž. Nic mu to nebylo platné, za okamžik už slyšel, jak se někdo přemisťuje k vypínači na stěně, musel se schovat, nebylo kam, tak si sedl na zem, opřel se o stolek a přitáhl si kolena k bradě. Rukama si je objal, strachem skoro nedýchal. V tom se rozsvítilo a on zavřel oči. Světlo mu vadilo, nebyl na ně zvyklý a raději nechtěl vědět kde je.

„Už jste se probudil? Jak Vám je?“ zeptal se někdo a položil mu ruku na tvář. Zack se stále bál otevřít oči a zabořil hlavu mezi kolena. Třásl se a přál si, aby se mu to jen zdálo.
„Nemusíte se mě bát, nechci Vám ublížit,“ ujistil ho vlídný hlas a jeho majitel poodstoupil, aby měl černovlasý prostor se rozhlédnout.
Zack konečně zvedl hlavu a pomalu otvíral oči. Podíval se na osobu před sebou a najednou se sám sobě nezdál unesený. Člověk před ním byl hezký a upravený. Byl starší než on s krátkými tmavě hnědými vlasy, usmíval se na něj a už vůbec mu nechtěl něco udělat.
„Kdo jste?“ zašeptal Zack, stále si držíc obě nohy rukama a schoulený. Díval se kolem sebe. Dům byl velice moderně zařízený a barevně sladěný. Líbilo se mu tam, ale byl tam cizí, všechno bylo tak cizí, až si připadal, že do takového domu on nikdy patřit nebude. Drahý nábytek i vybavení, to určitě nebylo to na co by on někdy mohl dosáhnout. Tohle nebyl jeho domov.
„Jmenuji se Justyny, nemějte strach. Udělám Vám něco k jídlu a čaj, určitě máte hlad. Jak zní Vaše jméno?“ optal se ho hnědovlasý a přátelsky mu podal ruku, aby mu pomohl na nohy.
„Zack, jsem Zack. Jak jsem se sem dostal a kde to vůbec jsem?“ přijal černovlasý jeho paži a vyhoupl se , začal poskakovat na jedné noze, ta druhá ho bolela, jak si ji narazil.
„Mohu Vám pomoct?“ hnědovlasý už se shýbal, že vezme Zacka do náruče a přenese do kuchyně, ale ten ho rázným pohybem rukou zastavil s tím, že to zvládne sám. Netoužil se za žádnou cenu přátelit s takovým člověkem, i když byl milý a upřímný. Věděl, že když má člověk peníze, může mít všechno, ale jeho ne. Nechal se vést domem, až do kuchyně, která byla bohudík v přízemí, do patra by to nezvládl sám. Vůbec nechtěl někoho obtěžovat nebo snad zatěžovat svými problémy. Pořád kulhal a opíral se o vše, co stálo poblíž. Hnědovlasý mu odsunul židli v jídelně, aby se mohl posadit a sám šel postavit na čaj. Zack se vyplašeně rozhlížel a studoval velkou prostornou jídelnu vybavenou hodně nákladným nábytkem. Celá byla červenobíle sladěná a kuchyň se barvila jenom do ruda. Tahle barva ho zneklidňovala, byla hrubá a křiklavá, ale zároveň se v ní cítil v bezpečí. Položil si hlavu do dlaní a přemýšlel, co se vlastně všechno stalo. Zase měl v mysli Neyreho, jeho telefonát až mu to vehnalo do očí slzy a začal vzlykat.
„Stalo se Vám něco? Jste zraněný? Mám přivolat lékaře?“ Justyny se bleskurychle přesunul k Zackovi a pohladil ho po vlasech. Trochu mu to pomohlo a jakoby chtěl víc toho blízkého kontaktu, vzal ruku, která ho hladila do své a přitiskl si ji na tvář. Pořád plakal. Hnědovlasého to trošku vylekalo, takže opatrně, ale ne odtažitě ruku stáhl a zeptal se Zacka ještě jednou.
„Ne, ne, nic mi není, jsem v pořádku.“ odpověděl stále vzlykající chlapec. Už si i vybavoval co se mu stalo, jak vyšel ven na sníh a chtěl tam umrznout. Upadl a nechal se zavát sněhovou pokrývkou, co ale dělá tady s tím cizím mužem? Dřív než se mohl zeptat, hnědovlasý se na něj znovu obrátil od kuchyňské linky.
„Nepřipadá mi, že byste byl v pořádku. Proč pláčete?
„Můj přítel Neyre se před čtrnácti dny zabil, proto.“ nemohl uvěřit, že to řekl úplně neznámému člověku, už chtěl vstát, že odejde, ale znovu ta zraněná noha.
„To je mi opravdu líto, Promiňte. Co se Vám stalo?“ozval se Justyny.
„Myslím, že bych měl odejít, nechci Vás urazit, ale vážně nechcete znát moje problémy.“ odsekl Zack, přesto pořád seděl a hleděl do kovové desky stolu. Kov, tak chladný a mrazivý, že ho pálil do kůže a znovu se rozpomněl na to, jak chodil bosý po chodníku, jen džínech a triku. Podíval se na svoje nynější oblečení a ztuhl, ten muž se ho dotýkal, převlékl ho.
„Vy jste mě svlékl?“
„Nemohl jsem Vás nechat v tom oblečení, ve kterém jsem Vás našel. Bylo zmrzlé, ještě víc než Vy.“ řekl hnědovlasý, ale na Zacka se neotočil.
„A proč jste to udělal? Proč jste mě sem vzal?“ černovlasý to neuměl pochopit, nikdo přece dnes nepomáhá jen tak.
„Co je to za otázku. Umrzl byste tam venku, ještě pár hodin a bylo by pozdě.“ Justyny mu přinesl čaj, usmál se na něj a vrátil se k vaření.
„A co když jsem chtěl umřít?“ zašeptal Zack zřetelně a vyčkával jak mladík zareaguje. Žasl, když zůstal v klidu a odpověděl, jak nejsoustředěněji mohl.
„Nezasloužíte si smrt, ani z vlastní vůle. Jste hodný člověk Zacku, nezahazujte život, kvůli něčemu co se nedá změnit.“
„Neznáte mě, jak můžete říct, že jsem hodný, dokonce ani nevíte, proč jsem to chtěl udělat.“
„Kvůli Neyremu, to je jasné. Byl to Váš přítel, lepší důvod neznám.“
Zack si musel přiznat, že prohrál. Ten Justyny ho opravdu prokoukl, jakoby ho znal odmalička. Líbila se mu jeho přímost i to, jak se choval zdvořile. Upil ovocného čaje, a přidal si ještě jednu lžičku cukru. Bylo mu tam dobře i když věděl, že čím dřív odejde, tím líp, přesto ho něco drželo v dosahu hnědovlasého mladíka. Obdivoval ho za to, že si k sobě do domu jen tak vzal cizího kluka, dal mu oblečení a teď pro něj dokonce i vaří.

*
Zatímco se Zack nervózně vrtěl na židli, jeho společník mu připravoval jídlo. Všechno si nachystal předem, než se černovlasý vzbudil, věděl že mu bude vařit, protože někoho tak vychrtlého nemohl vidět. Bude rád, když do něj dostane aspoň něco. Přemýšlel o tom, co mu Zack o sobě říkal a mírně jím to otřáslo. On nikoho hodně blízkého neměl, natož aby mu zemřel, krom jeho rodičů. Soucítil s ním a snažil se mu ve všem vyjít vstříc. Trochu ho zneklidnilo, jak ho Zack chytil za ruku, tyhle osobní kontakty mu nikdy nešli příliš k duhu, ale od chlapce cítil něhu a touhu po teple. Za oknem svítil měsíc, bylo něco málo po druhé v noci, proto v rychlosti zatáhl žaluzie a vrátil se krájení kuřecího masa na kostičky, které později osmaží a upeče k nim rýži. Nezapomněl na ostřejší omáčku, ta už se vařila na sporáku. Jeho oblíbené jídlo, snad bude chutnat i Zackovi, doufal. Ticho začínalo být nepříjemné, ohlédl se, zda tam černovlasý stále sedí. Seděl, v očích bolest a slzy, nejednou mu bylo líto, že byl tak přímý a nebral ohled na jeho mrtvého přítele.
„Omlouvám se, nechtěl jsem Vám nijak ublížit.“ podíval se na Zacka, ale ten nevnímal. To asi opravdu přehnal, vyčítal si to, ale nepřišel k němu a neutěšil ho. Za pár nekonečně dlouhých minut se mu dostalo odpovědi.
„Neublížil jste mi. Naopak, jste moc milý, netuším proč to pro mne děláte, přesto děkuji.“ usmál se Zack upřímně a konečně se mu povedlo vstát. Přešel pár kroků k hnědovlasému a zamíchal omáčkou.
„To nemusíte, zvládnu to sám. Bolí Vás noha, tak se posaďte. Mimochodem, nemusíte mi děkovat, kdybych nechtěl, tak to přeci nedělám. Víte, já mám moc peněz, ale k čemu mi jsou, když jsem pořád sám, mám vilu, auto, nějaké akcie, dobrou práci, přesto mi chybí společnost. Jsem moc rád, že jste tu se mnou a ničeho se nebojte. Pokud budete chtít odejít, nebudu Vás zde držet, ale prosím, dejte si se mnou aspoň pozdní večeři, byl bych Vám zavázán.“ skončil svou řeč Justyny a černovlasý se nezmohl na víc než jen na kývnutí hlavou a znovu zaujal své místo u jídelního stolu. Za malý okamžik hnědovlasý prostřel a přinesl na talířích voňavé a bez pochyby i chutné kuřecí kousky v mexické omáčce s rýží. Vypadalo to krásně a Zack už si ani nevzpomínal, kdy naposled jedl. Justyny si kupodivu nesedl naproti, ale hned vedle do čela stolu. Ještě oběma nalil skleničku červeného vína a popřál dobrou chuť.
„Je to vynikající.“ drmolil Zack s plnou pusou, až se musel hnědovlasý pousmát a říkal si, že to zas nemůže být tak dobré. Jedli mlčky a každý si všímal jen sám sebe. Jakmile černovlasý víno dopil, Justyny se pohotově chopil lahve, aby mu dolil. Panovala velice intimní atmosféra, ale oba se chovali uvolněně a zdvořile. Bylo viditelné, že Zack nebyl zvyklý moc jíst, tak mu připadalo nevhodné večeři nedojíst, přesto to do sebe nemohl naházet pod tlakem, bylo by mu zle. Hnědovlasý to chápal a když dojedli, bez řečí vzal jeho talíř a začal sklízet ze stolu.
„Opravdu Vám rád pomohu.“ nabídl se černovlasý, ale Justyny ho rychlým pohybem ruky opět usadil a pustil se do nádobí. Chlapec se mu líbil, byl nevinný a přitažlivý, ovšem ani na okamžik ho nenapadlo, udělat něco co nechtěl. Přední bylo, aby se měl dobře a nic mu nechybělo. Vypadal už mnohem lépe, než když ho našel. Po těle mu okamžitě naskočila husí kůže, když si vzpomněl a zachvěl se.
„Je Vám zima?“ postřehl Zack Justynyho reakci na mrazivou vzpomínku.
„Jste opravdu všímavý, ale ne není mi zima.“ mluvil stručně, moc vysvětlovat se mu nechtělo, ale chlapec se nenechal odbýt.
„Zachvěl jste se.“
„Vzpomněl jsem si, jak jsem Vás našel zavátého sněhem na ulici, myslel jsem, že jste mrtvý. Bál jsem se.“
„O mě? Vždyť jste nevěděl kdo jsem.“ usmál se černovlasý a potřásl hlavou.
„Pořád to nevím.“ Justyny zůstal stále otočený zády k chlapci, tak neviděl jeho smutný výraz v obličeji.
„A chcete to vědět?“ zabručel Zack se skloněnou hlavou. Popravdě byl nerad, když musel vyprávět o svém tragickém životě a Neyreho smrti. Lidé ho litovali a to se mu nelíbilo. Říkal, každý má život, jaký si zaslouží, a on měl špatný život.
„Pokud mi o tom povíte, tak ano. Ale především si myslím, že bychom si mohli tykat. Jsem Justyny.“ obrátil se k černovlasému, utřel si ruku do utěrky a přátelsky mu ji podal.
„Zack.“ potřásl si s ním rukou. „Řekni, Justyny - to je nějaké cizí jméno?“
„Přesněji Polské, pocházím z Varšavy. Moji rodiče byli Poláci, už zemřeli, přestěhoval jsem se sem a začal procovat. Tady mi všichni říkají Justýne, ale mám raději své původní jméno. Dá se říct, že tak nějak chráním čest a vzpomínku na svou rodinu, víš co tím myslím Zacku.“
„Ano, myslím, že vím. Je mi líto tvých rodičů.“ postavil se černovlasý a zároveň znovu sklonil hlavu, aby se nemusel dívat do hořce čokoládových očí pohledného cizince.
„Už je to dávno, nemyslím na to. A neskláněj prosím hlavu, sluší ti to, když stojíš zpříma.“ ukazováčkem jemně zvedl chlapci bradu a hleděl mu do tváře. Nastala chvíle ticha a upřených pohledů. Jako první se odvrátil Justyny s tichým „Promiň.“
„Nic se nestalo, v pohodě.“ ujišťoval ho Zack, stále trošku vyplašený, z neočekávaného doteku. Netušil, co si má myslet ani co dělat, cítil se jako vetřelec v cizí zemi, jak kořist v již obsazeném teritoriu. Zvláštní, jako by jeho obavy hnědovlasý vycítil a mile mu nabídl.
„Chovej se tu jako doma, všechno dovoleno. Za rohem je koupelna a v prvním patře, druhé dveře nalevo, máš připravený pokoj. Jinak do obýváku cestu znáš a lednička je ti k službám. Jestli něco nebudeš vědět, nebo snad potřebovat, mám pokoj taky nahoře, první dveře vpravo.“ odložil poslední umytý talíř Justyny, ani nečekal na odpověď, vyšel schody a ztratil se černovlasému z očí.
*

Justyny nehodlal jít spát, táhlo skoro na třetí hodinu ráno, ale on měl naspáno pár hodin z večera. Vešel do svého pokoje a s výdechem skočil na postel. Chvíli jen ležel, hleděl do stropu a přemýšlel o Zackovi. Dobře si uvědomoval, že mu chlapec o svém životě neřekl nic, krom zesnulého přítele. Zaráželo ho, jak o něm mluvil, jakým tónem, jakoby to snad byla Zackova vina, že zemřel. Dotek, který chlapci věnoval v kuchyni, byl příliš osobní, neměl to dělat. Skoro ho neznal a už se chová jako zvrhlík. Nebylo to fér, když zrovna tak smutní. Měl by ho raději nechat odejít z jeho života. Sám hnědovlasý měl také své tajemství, které se neměl nikdo dozvědět. Dusil ho v sobě odmala, bál se aby na něj nikdo nepřišel a rozhodně ho ani teď nechtěl prozrazovat, přesto si na něj vzpomněl. Zvedl se, nepřál si na to myslet a sebral ze stolu nějaké spisy co potřeboval k práci. Byla to nová smlouva se společností na výrobu značkových horských kol. Velice výdělečná profese v níž se točí spousta peněz. Kola se vyrábí z kvalitních odlehčených materiálů pro sportovce a vyvážejí se do celého světa. Chvíli si ji pročítal, když uslyšel zaklepání.
„Pojď dál Zacku.“ klidně ho oslovil, protože nikdo jiný v domě nebyl. Nebyl si jist, co může černovlasý chtít, jen tak trochu tušil, že půjde o jeho pobyt v domě.
„Omlouvám se, že ruším Justyny, ale nemohu si vzpomenout, který pokoj si říkal, že je ten pro mě. Nebylo by nejlepší pootvírat všechno.“ usmál se Zack a napůl vkročil do Justynyho osobního prostoru. Samozřejmě věděl kam má jít, jen ho zajímalo co hnědovlasý dělá a popravdě ho chtěl vidět. Zamlouvala se mu opálená tvář s výrazem diplomata i čokoládové oči, co ho hřály pohledem.
„Druhé dveře nalevo“ odpověděl s klidem hnědovlasý, ale extra pozornost Zackovi nevěnoval, znovu se začetl do smlouvy, přesto jedním okem pozoroval chlapcovu reakci.
„Děkuji ti Justyny. Za všechno, dobrou noc.“ chystal se zklamaný černovlasý zavřít dveře, když v tom ho jako blesk zasáhla velice osobní otázka.
„Miloval jsi Neyreho?“
„Co prosím?“ Zack dělal, že nerozumí, protože takovou přímost opravdu nečekal.
„Jestli si Neyreho opravdu miloval? Tváříš se, jakoby jeho smrt padla na tvou hlavu.“ odložil Justyny své desky a vstal z postele.
„Ovšem, že jsem ho miloval, jako nikoho na světě a jeho smrt je opravdu má vina. Víš, on měl často deprese, někdy si sám ubližoval, utěšovalo ho to. Měl jsem ho chránit, místo toho jsme se pohádali, už ani nevím proč a já ho nechal samotného, klidně jsem odešel. Ten večer mi volal, že to nezvládá a ať mu pomůžu. Když jsem přišel, zrovna ho odvážela pohřební služba, vidíš mohu za to já. Proto chci umřít.“ už se vážně chytal dveře zavřít, ale hnědovlasý ho předběhl a nedovolil mu odejít. Jemně, přesto pevně chytil Zacka za zápěstí a donutil ho sednou si na postel, sedl si vedle něj. Žádný úmysl v tom nebyl, jen touha pomoct tomuhle andílkovi od jeho trápení, ano andílek, tak vypadal.
„Víš, vypadáš skoro jako padlý anděl. Padlý anděl, hm, něco tomu chybí, lepší je sněžný anděl. Našel jsem tě přeci ve sněhu. Vážně, ty tvoje vlasy a oči, jsi tak smutný a tak bledý, nemáš smysl žít, ani se nesnažíš udržet naživu. Chybí ti jen křídla, temná černá křídla se sněhovými vločkami na peří. Nesmíš si dávat za vinu, to co se stalo. Stejně by se to událo, dřív nebo později. Neyre byl zkrátka takový, přestaň si to vyčítat.“ upřeně se podíval Zackovi do modrých očí a hledal v jejich hloubce jakýkoli náznak strachu. Pak, bez jediného varování nebo snad výzvy, černovlasého políbil na rty. Jen něžně a krátce, hned hlavu odvrátil. Omluvy mu nešly na jazyk asi se spíš nechtěl omlouvat a tím spíš nechtěl vidět Zackův udivený výraz ani to, jak si ukazováčkem sahá na rty, jestli se mu to nezdálo.
„Dobrou noc.“ řekl najednou Justyny a vyprovodil černovlasého na chodbu, hned za sebou zavřel a oddal se trápení a výčitkám. Znovu zalehl, tentokrát tváří do polštáře.

*
Na chodbě Zack chvíli jen tak stál přemýšlel, co to všechno mělo znamenat. Proč ho hnědovlasý políbil, netušil, o to víc ho zajímalo proč se mu snaží tak zarytě pomoct. Olízl si rty a pomalým nejistým krokem sešel zpět dolů ze schodů. Měl strašnou chuť na cigaretu, proto se podíval po svých džínech, měl by s nich mít krabičku. Nikde je nenašel, tak si řekl, že teď kouřit nebude a raději se pořádně vykoupe a umyje si havraní vlasy. Vešel do koupelny, čistou osušku našel přehozenou přes radiátor, čichl si, krásně voněla po šeříku. Věděl , že není správné se v cizím domě chovat jako u sebe, ačkoli mu to nabídl Justyny, chlapec byl pořád nesvůj. Zastrčil do vany špunt a napouštěl teplou, pak přidal vanilkovou pěnu a svlékl se. Snažil se na nic nemyslet, jen si vychutnat ty okamžiky, kdy byl zase člověkem a ne jen zuboženým zvířetem. Když byl nahý, pohlédl do zrcadla nad umyvadlem, opravdu vypadal hrozně, jen kost a kůže. I když měl asi jen metr sedmdesát, býval kdysi velmi přitažlivý a věděl to. Teď by o něj nezakopl ani pes, ruce jako tyčky, propadlé tváře i břicho, žebra byla zřetelně vidět. Ten někdo, koho viděl ve svém odrazu se mu hnusil. Vrah, říkal si, zabil jsem Neyreho, mého Neyreho, kterého jsem měl chránit. Je mrtvý. Vzpomínal, pak si všiml, že vody ve vaně je už dost, tak do ní vlezl s pocitem naplnění i beznaděje. Vanilková esence mu dráždila nos, zavřel oči a celý se ponořil pod hladinu reality. Vydržel několik vteřin, než zase nabral dech, vlasy mu splývaly na zádech a ramennou, popadl šampon s kiwi a limetkou a začal si vlasy mýt. Pěna se mu proplétala v prstech, slastně se probíral čím dál hebčími vlasy a ještě mnohokrát je promnul, než je spláchl. Už mu bylo lépe ,cítil se čistší a o něco silnější. Prohlížel si své ruce, kostnaté, dlouhé a slabé prsty se mu zdály jako ze skla, tak křehké, přesto s nimi hýbal a jeho mozek poslouchaly. Sáhl pro červenou houbu, vymačkal na ni trochu sprchového gelu se stejnou vůní, jako měl šampon. Pomalu omýval své tělo, přitom studoval každý jeho tvrdý záhyb a nepoznával se. Tak moc se změnil, už nebyl tak měkký a jemný, může to snad ještě zvrátit? Má možnost vrátit se do běžného života ve společnosti? Sám to jistě nezvládne, to měl jisté. Znovu se ponořil do očišťování své kůže. Ale jeho nohy byly hladké, už od narození mu na nich nikdy moc chloupků nerostlo, za to byl rád. Když už byl ve vaně a chystal se vylézt, uviděl kleštičky na nehty. Upravil si jejich délku, vylezl z vody a vypustil ji. Začal si vysoušet vlasy a utírat tělo, koupel mu vážně prospěla. Bohužel se musel znovu obléct do věcí, co mu dal Justyny, ale byli stále čisté a voňavé. Nakonec si svou kštici pořádně rozčesal a znovu v zrcadle uviděl, jak mu konečky přerůstají ramena. Ze skřínky si vypůjčil nůžky a zastřihl si je o dobrých sedm centimetrů, kousek nad ramena. Slušelo mu to, byl sám se sebou spokojen, ještě vanu spláchl a hodil osušku do pračky. Zabalil ustřižené vlasy do novin a když odcházel nahoru do svého pokoje, v kuchyni je vyhodil do koše. Nezapomněl se natřít tělovým krémem s višní a čokoládou. To aroma se mu velice zalíbilo, potom si odskočil na WC, napil se v kuchyni pomerančového džusu, umyl sklenici a vyšel po schodech nahoru k sobě. Přemohl v sobě zvláštní pocit, který mu říkal, ať naposledy zajde za Justynym a otevřel druhé dveře nalevo. Celá místnost měla světle fialovou, šeříkovou barvu a vše v něm bylo s pokojem dokonale sladěno. Dokonce i povlečení na obrovské posteli a barva stínítka na lampičce byli nachové. Všiml si, že na nočním stolku leží nějaké oblečení. Volné kraťásky a triko na spaní. Justyny se o něj staral přímo ukázkově, Zack mu nijak nemohl vynahradit nebo splatit jeho péči. Převlékl se tedy do pyžama, triko mu bylo trochu krátké a odhalovalo jeho ploché propadlé bříško. Nevadilo mu to, zhasl a zachumlal se do teplých, hebkých peřin. Přestože před tím dlouho spal, skoro ihned usnul, vyčerpání ho donutilo ponořit se do sna, který právě prožíval.

*
O dva pokoje směrem vpravo se spánek nechtěl dostavit. Justyny byl už také převlečen a v posteli, využil koupelnu prvního patra, která byla jen jeho osobní. Slyšel, jak se Zack dole koupe i jak pije v kuchyni. Také moc dobře věděl, že už je ve svém pokoji a zcela určitě spí. Pořád si vyčítal ten polibek, neovládl se, nebylo to úmyslné. On sám nikdy lásku nepoznal, nikdy se nezamiloval, dokonce ani na střední nebo na vysoké škole. Ale tenhle o čtyři roky mladší kluk se mu líbil. Neuměl si to vysvětlit, byl přece vždycky ke všem tak chladný, neměl si ho vozit domů. Ale co měl dělat? Nemohl ho tam nechat umrznout, samotného, jen tak na ulici. Říkal si, že zítra toho chlapce pošle pryč, řekne mu, že musí odjet na několik dní do práce a nechá ho odejít. Nebyla to pravda, vzal si dovolenou na čtrnáct dní. Justyny sice nikdy Vánoční svátky neslavil, ale raději byl doma, nemusel moc veselí ani lidi co horlivě nakupují dárky. To bylo jeho tajemství, když byl malý jeho rodina v Polsku byla chudá, rodiče ztěží vyžili s malým platem, když jeho otec pracoval v továrně a matka byla nezaměstnaná. Přesto se snažili jemu i jeho dvěma sestrám obstarat nějaké dárky. On sám věděl, jak moc špatně na tom jsou, jednou v noci se vzbudil a slyšel matku jak pláče. Domyslel si proč a sám si slíbil, že nikdy nebude chudý, až vyroste bude mít všechno co chce a hodně peněz. Proto po smrti rodičů odcestoval , začal vydělávat a zaplatil si školy, teď si splnil slib. Od té doby nemá rád Vánoce, připomíná mu to smutné dětství. Vždycky byl sám, nestěžoval si, ale v jeho životě někdo chyběl, někdo koho by mohl milovat a dát mu lásku, ovšem také chtěl lásku přijímat. Nenašel nikoho, kdo by toho byl hoden a jeho práce ho čím dál víc pohlcovala až nakonec ztratil veškerý zájem o seznamování a navazování nových vztahů.
Nemohl spát, odhodil peřinu stranou a vstal. Otevřel dveře, přestože netušil kam jde ani co chce dělat. Šel po chodbě doprava úplně nakonec a vešel do tmavého prostorného pokoje plného polic z knihami. Jeho soukromá knihovna se přímo topila ve světové literatuře a dílech známých autorů. Samozřejmě nechybělo i několik ekonomických učebnic a právnických Úplných znění. Uprostřed místnost stál malý nevýrazný stolek a dvě kožená křesla tmavě hnědé barvy. Chvíli se procházel uličkami než si vybral jednu ze svých oblíbených knih. Kmotr od Maria Puzza, tu měl rád. Tak trochu mu příběh dona Vita Corleona připomínal ten vlastní. Taky nejprve chudý kluk, ale dostal se až na vrchol. Měl všechno co chtěl. Na straně 185 si posledně nechal záložku, aby věděl kde přestal číst. Posadil se do křesílka a kniha mu na hodinu a půl dělala společnost. Pak už se cítil dost ospalý na to, aby usnul. Vyšel z knihovny a místo k sobě zamířil ke dveřím Zackova pokoje. Nevěděl proč to dělá, ale musel, toužil ho vidět, aspoň naposledy klidného než mu zítra poví, že musí odejít. Opatrně vešel dovnitř a potichu zavřel. Oči si zlehka přivykaly na tmu i když Zack měl okno do kterého svítil měsíc. Pár kroky se dostal k posteli a první co postřehl byla vůně. Ano poznával ji, višně s čokoládou a šampon s limetkou a kiwi. Usmál se, tohle byli přesně ty vůně, které dotvářeli chlapcovu nevinnost a smyslnou tvář. Sedl si na kraj pozorujíc klidný obličej černovlasého. Zack měl vlasy hozené přes oči, hlasitě a pravidelně oddechoval. Hnědovlasému připadal zranitelný a slabí. Jemně, aby ho nevzbudil mu odhrnul vlasy z čela a pohladil po krku a šíji. V tom se chlapec převalil, neprobudil se, a strhl přikrývku s sebou. Justyny se znovu pousmál, když spatřil, jak se triko Zackovi krátké a kraťásky příliš volné, než aby je mohla udržel jeho vystouplá pánev. Zkusil chlapce opět přikrýt a přitom se nechtíc dotkl svou studenou rukou nahého bříška. Ihned ruku stáhl, chlapec se zachvěl a sám se ve spánku přikryl. Hnědovlasí opět litoval, že do pokoje vstoupil, přesto se ještě několik minut díval na černovlasého a pak odešel.

*
Budík ukazoval půl deváté když se Zackovi oči otevřely. V domě byl stále klid a ticho, domyslel si že Justyny ještě spí, tak několik minut jen tak ležel a kochal se pokojem. Konečně si ho mohl prohlédnout v denním světle. Všechno mu připadalo jako sen, jako zázrak. Netušil, že u něj v noci bděl jeho strážný hnědovlasí anděl. Bylo mu krásně, všechno zmizelo, všechna zoufalost a beznaděj, teď chtěl žít. Tenhle den bude den, kdy se opět postaví na nohy a bude se snažit napravit své chyby. V první řadě vstal a převlékl se, podíval se do skříně, nevytahoval nové oblečení, jen spodní prádlo a ponožky. Ve vilce vládlo příjemné teplo a pohoda. Byl tam jediný vzhůru, sešel dolů do koupelny, bohužel si spletl dveře a o jeden pokoj koupelnu přešel. V místnosti do které vstoupil byla zima, asi tam nikdo moc často nechodil. Malým okénkem ve zdi tam proudilo slabé světlo a sluneční paprsek ozařoval starý zaprášený klavír, o kus dál stál malířský stojan s čistým plátnem. Porozhlédl se tam, na všem byl prach, v rohu se povalovalo několik krabic s osobními věcmi cizince a také rodinné fotografie, sešlé stářím. Zack vzal jednu z nich do ruky a dlaní z ní setřel prach. Usmál se, na obrázku byl Justyny , poznal ho i když fotografie byla hodně stará, stál tam se svou matkou a otcem a kolem něj se smála dvě malá děvčátka. Určitě sestry, pomyslel si černovlasí a podíval se na další novější obrázek, na něm už byl Justyny starší s maturitním kloboukem. Dlouho si ji prohlížel a přemýšlel nad tím, že on nikdy neodmaturuje, bylo mu osmnáct a měl chodit do třetího ročníku. Před měsícem ze školy odešel a už se tam neobjevil, všechno si platil sám, musel pracovat, teď to bylo k ničemu. Založil obě fotografie zpět do krabice a přesunul se ke klavíru. Na ten dlouho nikdo nehrál, pokud vůbec někdy. Posadil se na dřevěnou otočnou stoličku a položil prsty na klávesy. Začal hrát pomalou smutnou melodii, to Neyre ho naučil hrát na klavír, když byl u něho doma, měli ho tam taky. Teď mačkal jednu klávesu za druhou a nechal jednotlivé vysoké i hluboké tóny zanikat v tichu. Zavřel oči a jeho dlouhé prsty se dál mazlili s klavírem, jakoby hrál odjakživa. Vzpomněl si na song Nightwish – While Your Lips Are Still Red a pustil se do jeho interpretace. Každý pohyb byl lehký a klouzavý, šlo mu to jako nikdy, potichu si zpíval a doprovázel tím krásnou melodickou skladbu. Nikdy se nepřehmátl, bylo to dokonalé, osvobozující a cítil přitom takové uvolnění, jako málo kdy. Hudba se mu dostávala do hlavy a nemohl přestat. V refrénu hladil klavír, pohupujíc se v lehkém melodickém rytmu, naplňovalo ho to. Jakmile skončil vzpomněl si, že v domě není sám a mohl Justynyho vzbudit, to nechtěl. Ještě se zadíval na bílé malířské plátno a bylo mu líto, že si někdo nedal práci s tím, ho nějak vyplnit barvami, třeba k tomu on sám dostane příležitost, ale to už vycházel s pokoje a zamířil do koupelny vedle. Ve skřínce našel nový, nepoužitý, zabalený kartáček na zuby a vzal si ho. Slíbil si, že všechny věci, které Justynymu dlužil, mu zase vrátí, jen co začne pracovat. Když skončil ranní hygienu, bylo téměř čtvrt na deset a hnědovlasý stále spal. Zack vešel do kuchyně s nápadem udělat Justynymu snídani do postele, to by mohlo být příjemné a neobvyklé, když tu byl hnědovlasý stále sám. V lednici našel borůvkovou marmeládu, tak se rozhodl pro borůvkové vafle. On je měl rád, vytáhl z pod dřezu vaflovač a pustil se do snídaně, bylo na ní sice trochu pozdě, ale nevadilo mu to, chtěl se postarat o svého přítele nahoře, jako on se včera postaral o něj. Sám neposnídal, zkusil to udělat tak, aby mohl jíst spolu s Justynym v patře jeho pokoje. Tak položil na tác dva talíře, na každém po dvou borůvkových vaflích a dvě sklenice studeného pomerančového džusu. Ještě umyl nádobí a vydal se nahoru na schodech s tácem plným jídla. Bál se, že to vysype, to by bylo opravdu nepříjemné, ale nakonec se mu podařilo zaklepat na dveře hnědovlasého. Spíše zabouchal kolenem, protože měl plné ruce. Chvíli se nikdo neozýval, tak zaklepal znovu a to už se ozvalo slabé a ospalé „Dále.“ Loktem si otevřel a vešel do pokoje.
Justyny seděl do půl těla svlečený ve své posteli a vyjeveně zíral na chlapce, jak před něj pokládá tác. Zack se přitom pohledu zachvěl a přemýšlel zda neudělal něco špatně, snažil se usmívat a přitom očima studoval krásné, odhalené a vypracovanější tělo před sebou. Bylo opálené, světle hnědé v kontrastu s očima a vlasy. Jen pod levou klíční kostí se rýsovala delší bledá jizva. Ticho prolomil Justyny.
„Moc ti děkuji Zacku, to jsi nemusel. Když jsi tady budu moc rád když posnídáš se mnou. Mimochodem, jak se ti spalo?“ konečně se hnědovlasý usmál a udělal vedle sebe místo i pro Zacka. Ten se posadil spíše naproti a skrčil nohy, aby se mezi ně vešel tác. Byl rád,že může strávit s cizincem pár společných příjemných okamžiků, než se zase vrátí do svého opuštěného studeného bytu, který bude už nejspíš vykradený, protože jak si vzpomínal, nechal otevřeno. Nevěděl, jak má začít s tím začleňováním do společnosti, bude to hodně těžké, jako první věc se chtěl usmířit s rodiči, třeba ho přijmou zpět i když je takový, jaký je. Uvědomil si, že se ho Justyny na něco ptal, tak zvedl hlavu.
„Promiň, říkal jsi něco?“
„Ale ne, nic důležitého. Je ti něco? Zdáš se mi trošku zmatený.“ řekl hnědovlasý a zakousl se do borůvkové vafle. Marmeláda mu ulpěla v koutcích úst, takže to vypadalo směšně.
„Zmatený? Možná jsem zmatený, je toho na mě moc v poslední době. Asi sis už všiml. Jo, a děkuji za pyžamo. Jsi tak hodný, nezasloužím si to. To ty jsi anděl Justyny, zachránil jsi mi život, neumím ti to splatit. Nikdy to nedokážu. Pořád nemohu uvěřit, že tohle všechno se děje a není to jenom sen. To ty jsi můj sněžný anděl.“ zašeptal Zack a byl trošku v rozpacích z toho co pověděl. Potom se podíval na osobu před sebou a všiml si marmelády v koutcích úst.
„Promiň, máš tu……..“ naklonil se k Justynymu, aby ho upravil, ale když se dotkl prsty jeho rtů, hnědovlasý mu je zlehka políbil. Zack se zarazil, ale nepřestával se dívat do čokoládových očí, ještě víc se nahnul k Justynymu a spojil s ním své rty. Hnědovlasý vzal do jedné ruky tác, který jim bránil se k sobě více přiblížit a položil ho na svůj noční stolek. Prohnul se v zádech a zajel rukou Zackovi do černých vlasů, přitáhl si ho blíž a studoval jeho výraz. Zack se bez rozmyslu vrhl dopředu a lačně se dožadoval Justynyho rtů. Polibky byly zprvu letmé a krátké, později se do nich přimísila vášeň společně s chutí jazyka. Oči obou byly zavřené ,přes spojená ústa se ven dostávaly občasné steny a vzdechy. Justyny se ze sedu položil a záda a Zack se svojí muší váhou spočinul na něm. Každý dotek byl tak něžný, jak jen mohl, byli opatrní a bojácní. Pro Justynyho to všechno bylo nové a neznámé, ale líbal Zacka s vrozenou touhou, hladil ho po tváři a těšil se z jeho blízkosti. Věděl, že už ho nedokáže nechat zmizet ze svého života, zamiloval se. Do hrudi ho tlačil zip černé mikiny, tak ji co nejpomaleji a nejopatrněji svlékl ze svého protějšku, který se zastyděl za své tělo. Bylo mu líto, že může místo vypracovaného bříška o které se opíral ,nabídnout jen něco propadlého a tvrdého. Položil dlaň na krk hnědovlasého a sjížděl níž po hrudníku, cítil teplo a chtíč, ale nechtěl se zaplést do něčeho vážného i když už se nechal strhnout kolotočem vášně a polibků. Justyny se na něj díval a přestával chápat jeho reakce. Viděl, že černovlasý se necítí dobře, zjevně zašli příliš daleko i když neudělal víc než že mu svlékl mikinu. On sám se přitom také bál, nevěděl co dál, neuměl si vysvětlit náhlé vzplanutí ani vír doteků v kterém se ocitli.
„Je…. Je něco špatně?“ povzdechl si nejistý Justyny a pozoroval, jak se od něj Zack odtahuje.
„Ne, ne kdepak, já jen….. víš já…. nemůžu.“ odvrátil se od Justynyho úplně a svezl se z postele na koberec. Začal plakat, ruce na obličeji, kolena skrčená, jako včera když se probudil v novém prostředí. Myslel na Neyreho, na to, jak ho teď ranil, tím co udělal, ale nedával žádnou vinu hnědovlasému. Byl to Zack, kdo první zatoužil po společném polibku. Opravdu ho potřeboval. Zack je člověk, který neumí být sám, nesnese samotu. Ta ho pohlcuje a nutí ho myslet na všechno špatné. Měl Justynyho rád, ano to měl, přesto se cítil provinile vůči Neyremu. Pak ho jemné silné ruce objaly a tiché rty šeptaly.
„Ššš maličký, to bude dobré, neplač. To nic, neublížím ti.“
„Já vím Justyny, nikdy bys mi neublížil, já se omlouvám.“ zakňoural plačící Zack a stulil se hnědovlasému v náručí.
„Neomlouvej se, já jsem na tom trošku podobně jako ty.“ pohladil ho po vlasech a přitiskl si ho blíž.
„Jak to? Ty jsi taky ztratil někoho, koho jsi miloval?“ zvedl Zack hlavu, po tváři měl vlhké cestičky od slz.
„Naopak, já jsem nikdy nemiloval. Neměl jsem nikoho, na kom by mi záleželo a nikoho, komu by záleželo na mě.“ přiznal se hnědovlasý a čekal na chlapcovu reakci.
„Nikdo nemyslel na tebe, když Bůh rozdával lásku?“ černovlasý oběma rukama pevně objal Justynyho v pase a položil si hlavu na jeho hruď. Bylo pro něj nepochopitelné, že někdo tak dokonalý jako tenhle mladík nikdy nepoznal teplo druhého člověka a neví jak se chovat v situacích, které před pár okamžiky prožívali.
„I tak se to dá říct. Proto se bojím všeho co uděláš, bojím se, že za to mohu já. Bojím se, že odejdeš, že navždy odejdeš a už se nikdy nevrátíš.“ vyjádřil Justyny nepřímo své city k chlapci a snažil se uvolnit jejich sevření. Nemělo smysl se dále trápit a zabývat se něčím co nešlo zvrátit. Nedíval se na Zacka, který přestal plakat a se zájmem pozoroval , jak Justynymu samotnému stéká po tváři slza.
„Počkej, Justyny.“ zavolal za ním, ale bylo pozdě, hnědovlasý se rychle vypařil z pokoje. Zvláštní, že to byl vždycky on, kdo z jeho života odcházel, a přitom nechtěl aby to samé udělal Zack.
*
Zmatený a nejistý Justyny se rozběhl dolů po schodech, nechávajíc za sebou vlhkou slanou stopu od slz. Měl v hlavě jen Zacka a jeho uplakaný výraz, když odcházel. Domníval se, že je to jeho vina, přitom on nikdy nechtěl nikomu ublížit, a černovlasému teprve ne. Hnusil se sám sebe, co je to člověka, když umí jen ubližovat. Rozrazil dveře pokoje s klavírem a zamkl se tam. Hned za dveřmi se sesunul na podlahu a plakal. Chtěl toho moc vrátit, tak moc, v jednu chvíli si přál i zemřít. Dal by všechno na světě proto, aby byl Zack šťastný, nemuselo to být s ním, jen aby byl šťastný. Nezáleželo mu na sobě, všechno co kdy chtěl, tak měl. Dům, peníze, auto….., ale v dětském věku nikdy nepomýšlíte na rodinu. Blízkého člověka, to teď potřeboval ze všeho nejvíc i když se urputně snažil sám sebe přesvědčit, že všechno zvládne sám, tak jako do teď. Slzy skapávaly na podlahu, vzlyky se nesly tichým domem a zoufalství spojené s chtíčem naplňovali Justynyho mysl. Měl toho přeci už tolik, že by bylo hříchem , chtít Zackovo bezbranné a zranitelné tělo jen pro sebe. Jak mohl být tak hloupý, mělo mu to dojít, nikdy nebude mít vše, aby byl šťastný. Měl raději zůstat v Polsku a zemřít na nějakou podřadnou nemoc, aspoň by Zackovi neubližoval. Justyny svaloval veškerou vinu jen na sebe, sám si přivodil těžkou depresi, při které se rozklepal a plakal co mohl. Hlava mu třeštila a myslel jen na vše špatné v jeho životě, neuvědomoval si, že zatímco se svíjí na zemi, vydává zvuky podobné sténání raněné zvěře. Neslyšel, jak Zack bouchá na dveře a volá ho.

*
„Justyny, prosím otevři mi! Co ti je? Slyšíš mě? Justyny, odemkni!“ bral bezmocně černovlasý za kliku a třásl s ní. Nevěděl co má dělat, ale instinkt mu velel jakkoli dveře otevřít a dostat se k plačící osůbce za nimi. Ale se svou silou to jen sotva mohl dokázat, mučily ho naříkavé zvuky z druhé strany. Modlil se, aby se Justynymu nic špatného nestalo, to by ho zničilo po tom se stalo Neyremu a na tomhle mladíkovy s hořkou čokoládou v očích mu záleželo čím dál víc. Tloukl do dveří co mohl, ale po chvíli ho rozbolely ruce, klouby měl skoro do krve odřené, jak se snažil dostat dovnitř.
„Otevři, Justyny, prosím tě odpust mi a otevři. Omlouvám se, jestli jsem ti ublížil, mrzí mě to. Mám tě rád, no tak. Musíš mi otevřít, abych ti pomohl. Justyny, Justyny.“ volal marně. Mladík za dveřmi se právě dostával z prožitého traumatu a nebyl schopen odpovědět, ani se pohnout. Zack nepřestával křičet a prosit, až to nakonec Justynyho probralo a dokázal se natáhnout až ke klíči na dveřích, odemkl. Černovlasý to zaregistroval a najednou jakoby dostal strach, bál se otevřít a ještě víc se děsil toho, co najde uvnitř. Pomalu otevíral, domyslel si, že Justyny asi bude za dveřmi. Jeho kňučení teď bylo čím dál hlasitější a Zackovi to trhalo uši. Dveře nešli dál otevřít a asi v dvaceti centimetrové skulince, co vytvořili uviděl černovlasý na podlaze Justynyho bezvládnou ruku. Zatajil dech a co nejrychleji se protáhl dovnitř. Než si jeho oči stačily přivyknout na tmu, už klečel u svého opatrovníka a snažil se ho přimět reagovat. Zackovi srdce tlouklo ve vyzáblém hrudníčku a rukama držel hlavu hnědovlasého. Ze všech sil si ho přitáhl blíž k tělu, aby ho zahřál, byl studený jako led. Sám Zack byl s toho všeho zmatený, přál si Justynymu co nejdříve pomoci, utěšit ho. Klečel tam s mrtvolně bledým hnědovlasým v náručí a hladil ho po vlasech a tváři. Sledoval jeho vyplašený výraz a poslouchal zrychlený dech. V té místnosti byla opravdu zima a on byl jen do půl těla.
„To bude dobré Justyny, jsem u tebe, neplač.“ políbil Zack hnědovlasého na čelo a pevně ho objal. Zdálo se mu to jako věčnost, než se mladík pod ním pohnul a sevřel mu zápěstí. Černovlasý mu zvedl hlavu, aby se podíval jestli je mu už líp , ale našel v ní jen smutek a několik slz. Už tam nemohli dál zůstat, čas ubíhal a blížilo se k poledni. V domě vládlo až nesnesitelné ticho, Zack už to nemohl vydržet.
„Poslouchej Justyny, tady nemůžeš být, je tu zima. Vstaň, vím že tě něco trápí, pověz mi o tom, chci ti pomoct. Mluv se mnou.“ zašeptal černovlasý schoulenému Justynymu do ouška a on se na něj obrátil s prosebným pohledem.
„Odpust mi to Zacku, je mi tak líto, nechtěl jsem tě nijak ranit ani ti ublížit. Vím, že do tvého života nepatřím a nemám právo do něj zasahovat.“
„Co to povídáš, kdyby nebylo tebe, byl bych dávno mrtvý. To co se stalo nahoře jsme chtěli oba a já to chci pořád Justyny. Nemůžu se dívat, jak se hroutíš a pláčeš kvůli něčemu za co nemůžeš. Mám tě rád, já vím, těžko se tomu věří když tě znám od včerejška, ale to jak se ke mně chováš, jak mi pomáháš a jak se o mě staráš mě k tobě přimknulo. Pojď ke mně.“ přisunul se Zack blíž k hnědovlasému a vychutnával si blízkost každého doteku. Obejmul ho kolem pasu ve snaze ho zahřát svým tělem. Na krku ho šimraly tmavě hnědé vlasy, ale on do nich zabořil obličej a políbil Justynyho ještě několikrát než je oba donutil vstát. Vedl ho pomalu po schodech zase nahoru a přitom ho podpíral, aby nespadl. Mělo by to být spíš naopak, kdyby Justyny padal, určitě by s sebou strhl i hubeného chlapce. Společně vešli do Justynyho pokoje a Zack ho opatrně uložil do postele. Přikryl ho a sedl si k němu. Pozoroval jeho klidnou tvář na které se zvolna usazoval milý úsměv. Byl spokojený, všiml si, že na nočním stolku pořád leží tác se snídaní. Ta jeho byla ještě netknutá, tak se chopil jedné vafle a s chutí se ní zakousl. Tak jako předtím Justynymu i Zackovi zůstala v koutcích úst marmeláda. Hnědovlasý se začal smát i když Zack vůbec nechápal.
„Tak proto jsi ke mně natáhl ruku, borůvkový džem že?“ řekl posměšně Justyny a sám vztáhl prsty na Zackova fialová ústa.
„No jasně.“ usmál se Zack a dál hltal snídani, jakoby se nic nestalo. Bylo mu dobře, konečně se cítil uvolněně i když věděl že bude muset odejít. To, že hnědovlasému řekl, že ho má rád ,situaci rozhodně nezachránilo, přesto byl upřímný a řekl pouze to, co sám cítil. Díval se do zamyšlené Justynyho tváře a studoval v ní, copak by asi mohlo tohohle roztomilého cizince trápit.
„Nechceš si promluvit?“ zeptal se ho Zack a vytrhl ho tím z myšlenkového pochodu.
„O čem?“
„O tobě!“
„Proč o mně? Nezapomeň, že mi ještě něco dlužíš ze včerejška.“
„Ale ne, já ti nechci vyprávět o mé minulosti, je smutná.“
„To mi nevadí, slíbil jsi mi to.“
„Fajn, ale pak mluvíme o tobě.“
„Platí.“
Zack se dal do povídání a Justyny mu vedle sebe udělal místo pod peřinou. Leželi k sobě stulení ve vzájemném obětí, které oba tolik potřebovali. Černovlasému se to zamlouvalo, tak dlouho ho nikdo nepohladil, nikdo ho neutěšil ani neposlouchal co říká. Přimáčkl se na hrudník hnědovlasého a vnímal teplo, které z něj sálalo, ale nepřestával vyprávět o svém dětství ,ani o době kdy ho rodiče vyhodili z domu. Když se dostal až k pasáži z Neyrem opět mu to přivodilo smutný výraz. Neodpustil si větu „Je to moje vina.“ A odvrátil se od Justynyho, jakoby si jeho blízkost nezasloužil. Ale ten se nenechal jen tak odbýt, lehce chytil chlapce za vystouplý bok a přisunul si ho zpět k sobě. Setřel mu z obličeje slzy a usmál se. Zack ho ze všech sil objal a nechal se hladit po zádech. Potom se podíval na hnědovlasého, který už se nadechoval, že něco řekne, ale Zack mu přiložil ukazováček ústům a pošeptal.
„Ššš, nemusíš nic říkat. Rozumím všem tvým nevyřčeným slovům stejně jako ty mým.“ zavřel oči a natáhl se k sametovým rtům pro dlouhý něžný polibek. Justyny měl jednu ruku pod jeho zády, zatímco tou druhou mu zajel do vlasů. Nikdy mu nebylo tak nádherně, jakoby se znovu narodil, prožíval každičkou vteřinu, cítil Zackův horký sladký dech a nořil se do jeho úst, přivlastňoval si je. Chtěl ho, tak moc ho chtěl, nikdy ho nedokáže nechat odejít z jeho života. Miloval Zacka, miloval ho tak bláhově a tak bezmezně, jak jen to bývá u první opravdové lásky. Jak byl bláhový, ale je přece možné abyste jeden den někoho poznali a druhý den jej milovali. Cítil své prudce bušící srdce jak ještě zrychlí, kdykoli se Zack přiblíží ještě víc. V hlavě neměl nic, jen touhu ochránit chlapce před vším špatným v tomhle světě. Nikdy by nedovolil, aby mu někdo ublížil. Přesto všechno, když se k sobě tiskli byl Justyny neustále opatrný, protože netušil co si může k Zackovu křehkému tělíčku dovolit, ale ten ho dál vybízel svými pohyby, aby ho nepřestával hladit a dotýkat se ho. Zahleděl se mu do pomněnkových očí a vyčetl z nich, jak moc ho teď chlapec potřebuje mít u sebe. Zack už nechtěl být sám, Justyny také nechtěl zakoušet samotu. Justyny pomalu černovlasému svlékl triko a i když na vychrtlém těle nebylo nic moc hezkého, pozoroval ho s jistou vášní a konečky prstů mapoval propadlé linie světlého bříška. Opatrnými, nejistými polibky cestoval po hrudi černovlasého a někdy se letmo přesunul k jeho krku, jen aby si poslechl chlapcovi tiché steny a vzdechy. Ten se mu oddával a vybízel se proti každému doteku Justynyho hedvábných rtů. Najednou se ale Justyny zastavil a lehl si k Zackovi na bok.
„Proč jsi přestal?“ odhrnul si černovlasý vlasy z čela.
„Slib mi, že nikdy neodejdeš.“
„Slib mi, že mě nenecháš odejít.“
„Nikdy tě nenechám odejít Zacku, miluji tě.“
„Miluji tě Justyny.“ Dívali se vzájemně do očí a ztráceli se v jejich pronikavé záři. Oba si moc dobře uvědomovali, co ta slova znamenají, ale přesto se chtěli jeden druhému naplno oddat v naléhavém vášnivém polibku.

*
Hnědovlasý se potom pomalu odkryl a chystal se převléknout. Napil se džusu a přitom neustále jedním okem pozoroval Zacka, který se díval jak ze sebe shazuje pyžamo. Musel se přiznat, že je mu to celkem nepříjemné, když ho někdo sleduje nahého, ačkoli měl tělo za které by se nemusel stydět žádný muž. On jen zkrátka nebyl zvyklý se takhle ukazovat. Došel ke skříni a otevřel první šuplík se spodním prádlem, vytáhl černé volné trenky s obrazcem čínského draka na stehně. Zack se jen nevinně usmál a položil si hlavu na polštář.
„Co?“ zeptal se Justyny, když zbystřil jeho výraz.
„Moc ti to sluší.“
„Děkuji Zacku, jsem rád, že se ti líbím.“
„Líbíš? To je slabé slovo, jsi nádherný, to ti ještě nikdo neřekl?“
„Nikdo mi nikdy neřekl, ani že mi to sluší.“ přiznal hnědovlasý a hledal další oblečení. Nijak nezpozoroval, že Zack dlouho neodpovídá, až konečně na sobě ucítil dvě dlouhé štíhlé ruce, co ho objímají.
„Ode dneška to budeš slýchávat každý den.“ zaculil se Zack, odlepil se od Justynyho, přešel k posteli a vzal do rukou tác se snídaní.
„Jsi sladký,“ usmál se hnědovlasý, oblékajíc si tmavomodré džíny.
„Počkám na tebe dole,“ upozornil ho Zack a i s poloprázdným tácem zmizel ve dveřích.
„Hned tam budu.“ Justyny si právě vybíral některé ze svých volných teplých trik. Dům byl sice už vytopený, ale on byl odjakživa chudokrevný, takže stačilo málo, aby nastydl. Přebíral a hrabal se v šuplíkách, až si nakonec vybral. Ale než si ho stačil obléknout ozvala se tupá rána, vyjeknutí a pak ještě několik menších nárazů. Něco spadlo ze schodů, něco velkého.
„Zack!!“ Vykřikl Justyny a co mohl vystřelil z pokoje jako blesk a zastavil se na prvním schodě, aby se ujistil, že se nemýlil. Skoro se mu zastavil dech přitom pohledu. Zack ležel zkroucený na podlaze a kolem něj se válely střepy ze sklenic a talířů. Chlapcovo vyhublé tělíčko bez známky života se hnědovlasému vryly do paměti. U hlavy se mu rychle tvořila rudá kaluž. Modré oči se dokořán otevřené dívaly kamsi, za hradnice tohoto světa. Černé vlasy se k sobě lepily horkou krví.
„Zacku, Zacku, to né!!!“ Justyny seběhl schody co nejrychleji mohl i když už nejspíš věděl, že je pozdě. Svíralo se mu hrdlo a srdce bušilo v nepravidelném rytmu. Rychle, ale opatrně se sklonil nad tělem bezvládného chlapce, bylo mu jedno, že si zařezává střepy do nohou, a zvedl ho do náruče. Zackovi hlava visela neživě dolů přes mladíkovo předloktí, stejně jako ruce. Na temeni hlavy měl velkou ránu, ze které samovolně unikala krev a před malou chvílí i život. Justyny nedokázal zadržet slzy i vztek. Nepřestával znovu a znovu zkoumat chlapcovi životní funkce i když se neměnily. Volal ho a třásl s ním, položil ho na pohovku v bláhové představě že se probudí. Neprobudil. Tak hloupá náhoda, na Justynyho to bylo moc, byl na dně, na tom úplném dně kam se dostanete jen jedinkrát v životě.
„Takhle si na mě čekat neměl, rozumíš. Takhle ne. Zacku, cos to udělal!!“ Plakal dál u chlapcova mrtvého těla a samozřejmě to byla jen jeho vina, že uklouzl. Kdyby ho nechal jít už ráno, nic z toho se stát nemuselo, mohl ještě žít. Místo toho byl tak sobecký, že ho přinutil zůstat. Řekl mu, že ho miluje, když právě tahle slova způsobila jeho smrt. Tak moc Zacka chtěl jen pro sebe, že ho nakonec nebude mít nikdo, říkal si. Už to, ale nebude moct vrátit, už nedostane další šanci.
„Je mi to tak líto Zacku, odpust mi prosím, odpust mi moje lásko.“ Pak si ,ale Justyny vzpomněl na svá poslední slova, co Zackovi řekl. „Hned tam budu.“ A už dál nepřemýšlel co udělá. Skoro bez ducha se vrátil do kuchyně, po hrudníku mu stékala čerstvá krev černovlasého. Všechno pro něj ztratilo význam, rodina, peníze, život, chtěl jen být se Zackem, ať už je kdekoli. Slíbil přece chlapci, že ho nenechá odejít, nikdy ho nenechá odejít. Automaticky sáhl do druhého šuplíku s noži. Věděl co chce udělat, ale stále ještě váhal. Pak pohlédl na nehybné tělíčko v obýváku s těma nejkrásnějšíma očima jaké kdy viděl a měl jasno.
„Hned tam budu můj andílku. Hned tam budu,“ zašeptal.