Solution (16.část)

Sasuke Uchiha
Den D byl tu! Cítil jsem to každým kouskem těla! Nemohl jsem jíst ani pít. Dokonce jsem se ani moc nevyspal. A tak tu už od čtyř od rána straším a snažím se co nejvíc vyhýbat Narutovi a jeho pokoji. V mém těle se zatím měnil ohňostroj na atomovku, což nebyl ten nejpříjemnější pocit, obzvlášť, když to, co by vás z toho rychle dostalo je tak blízko a přitom tak daleko.
Každou hodinu se ten pocit prohluboval až jsem už ani nedokázal chodit po svém pokoji jako nervózní lev v kleci a sesunul se na zem. Můj dech byl čím dál tím těžší a můj klín začal dost tvrdnout.
Tohle není dobrý. Už musím…

Jako bych vyslal nějakou telepatickou zprávu o pomoc, protože mi někdo v tu sekundu zaklepal na dveře a rovnou je i otevřel. Vůbec mě nepřekvapoval jeho stav, tolik podobný tomu mému, a tak jsem na něj jen zasněně zíral… jelikož měl na sobě… pane, jo…
"Pojď sem." řekl jsem a nedokázal spustit oči z toho jeho krátkého modro-oranžového kimona, které snad odhalovalo všechno, co jsem…
"Pomalu, Sasuke…" řekl Naruto a pomalu za sebou zavřel. On si v takový chvíli se mnou hraje.
"Jestli půjdeš ještě pomalejš, nebudu hodnej." řekl jsem mu na srozuměnou. Bohužel to vůbec nepomohlo, spíš jsem přilil olej do ohně.
"Ty si byl někdy hodnej?" řekl a usmál se.
"Pojď ke mně." řekl jsem a natáhl k němu ruku. Naruto nadzvedl jedno obočí, ale udělal, co chci.
Jeden letmej dotek… A už se to šlo samo.
Osobní sexuální autopilot se sepnul a řídil na plný obrátky.

Ne, že by jsme se na sebe nějak vrhli jen,… no dobře tak jsme se na sebe vrhli! Ale spíš to byla jen čistá touha… k mému štěstí se moje zvýšená agrese zatím ještě nedostavila. Asi proto, že mojí nadvládu alfa samce, v prázdné místnosti nikdo neohrožoval. Snad jen přikrývka na posteli, do které se mi při svlíkání zamotala pravá noha. A to jsem si myslel, že nemehlo je Naruto. Šklebil se na mě, když jsem zápasil s jednoduchým uzlem, než to nevydržel v leže,… zapřel se jednou rukou o postel pod námi, tou druhou si mě přitáhl za vlasy a zmocnil se mých úst. To mě tak dostalo, že jsem zapomněl na nějakou krvelačnou přikrývku a věnoval se už pouze a jenom jemu.
Pomalu jsem dobýval tu pevnost, která už stejnak patřila jen mě, a dokonce si to užíval. Prostě jsem mu seděl mezi nohama a zkoumal svými ústy vše, co jsem chtěl. Od jeho lákavých bradavek až po…
"Sa…suke…" vzdychl, když jsem se dostal k jeho kamarádovi, který mě očividně taky potřeboval. A tak jsem neváhal a chvilku si s ním hrál. Od Naruta jsem se dočkal slastných vzdechů a výrazu spokojenosti… ještě, aby se mu to nelíbilo.
O pár minut později jsem byl na řadě já a Naruto to moc dobře věděl. Proto nijak neprotestoval, když jsem mu trochu víc roztáhl nohy a trochu ho nadzvedl blíž k… na tohle jsem čekal deset měsíců… zasunul jsem svůj vzrušený penis až na konec k tomu místečku, které dostává lidi do nebe a chvilku ohleduplně počkal. Naruto ale jen sevřel pokrývku a celý rudý jemně vzdychl.
Tady si na mě někdo zvykl… Hodnej kluk.
Pousmál jsem se a začal přirážet, po svém samozřejmě. Narutovi vzdechy mě přesvědčovali o tom, že se nic hrozného neděje a dokonce se nám to oběma líbí. Dělali jsme si asi zbytečný starosti s tím naším sexem. Vše šlo po másle,… prostě žádný problém nenastal a…
...
Ani jeden s nás nečekal, že se prudce otevřou dveře a v nich bude stát půlka osazenstva baráku!
"Tak to by stačilo!" řekl zostra Minato, k mému upřímnému překvapení samozřejmě. Zrovna od něj jsem takovou reakci nečekal, i když není se co divit, že… Přece jenom jde o jeho syna.
"Okamžitě přestaňte!" přidal se Itachi ale stále si držel uctivou vzdálenost od naší dvojice. Chvíli jsem nechápal proč, ale pak jsem… dostal strach! Narůstal ve mně jako hladová šelma, která zrovna složila svojí oběť! Nechápal jsem, čeho se to bojím… věděl jsem čeho se bojím! Oni mi chtějí…
Vezmou mi ho! Zase mi ho vezmou! Tentokrát ne! ŘEKL JSEM…!
"Ne…" vypustil jsem ze svých úst. Vůbec mě to nepřekvapovalo. Bylo to z mého nitra, tak co by mě na tom mělo překvapovat. Co? Nic… Chtějí mi ho vzít a já jim ho dát nechci! Tak co dělám špatně? Nic přeci… je můj a je ničí… Mám strach, … že mi ho vezmou… strach.
"Vůbec nezkoušej mou trpělivost, Sasuke!" řekl Itachi a mě najednou bylo všechno jasné. To, co bych měl udělat. To, co chci udělat… to, co udělat musím.
"Jak si to vůbec představujete?! Víte, že je to nebezpečné!" řekl Minato a rozezleně se díval na mě.

Mám strach…

"Ale…?" řekl Naruto a celý rudý se snažil nějak zakrýt. Jako by to teď hrálo nějakou roly.
"Žádný ale, Naruto! Končíme, zvedej kotvy!" řekl přísně a Naruto ho… poslechl. Proč? Proč mě zrazuje? Proč mě chce opustit? Proč… já nechci!
"To je docela trap…" řekl Naruto a já ho přitlačil zpět do peřin. Trochu se překvapeně díval, ale mě to bylo fuk. Takhle přeci nemá co reagovat. To on mě tu zrazuje,… já… Co to se mnou je?
"Ne!" řekl jsem přísně.
"Tak Sasuke neblbni. Oni…" řekl a snažil se odlehčit svojí lež. Svojí zradu… svojí blbost.
"Nic jsem ti nedovolil." řekl jsem a popadl nůž, který ležel na talíři na stole a to od mého oběda. Byl tupý ale… možná to mě vyděsilo za všeho nejvíc… proč se tak bojím, že zmizí…, jako minule…
"Sa…?" snažil se Naruto bránit a vyděšeně mi koukal do očí.
"Ani se nehni!" řekl jsem a přiložil mu ke krku… Tohle přeci neudělám… já nevím.
"Sasuke, pusť ho!" ozvalo se kousek ode mě. To je Kiba? Co tu dělá? Zvláštní… Připadalo mi to jako by to na mě křičel z dálky… z hrozně daleký dálky.
"Nebo co? Je můj. Takže zmizte, nebo je po něm." mluvil jsem ale… jako bych ten dialog poslouchal, jako někdo úplně jiný. Někdo, komu se to vůbec nelíbilo… Přestaň! Neděl nic, co by…
"Jen klídek, Sasuke." řekl jemně Itachi a udělal krok ke mně. To neměl! Přitlačil jsem na nůž!
"Já jsem klidný ale za to vy moc ne." řekl jsem a ušklíbl se, přivřel jsem oči… Tohle se neděje… neděje!
"Přestaň, Sa…" bránil se Naruto… Co si to sakra dovoluje? Je můj, kdy si to uvědomí…

Nedělej to!

"Kdo ti dovolil se bránit?" řekl jsem a vší silou mu nůž zabodl do pravého ramene! Narutův křik!
"Tys ho…" zašeptal vyděšeně Minato… Co jsem to udělal? Krev… tekla mu krev… vytáhl jsem nůž.
"Tys mě…" řekl a do očí mu vyhrkli slzy. Už se ale nehýbal. Tohle jsem nechtěl… tohle ne.
"Varoval jsem tě no ne. A vás jakbysmet!" řekl jsem ale… Jako bych to ani nebyl…
"Dobře, Sasuke. Dobře. Ať je po tvým." řekl Itachi klidně. "Všichni pomalu ven a žádný blbosti."
"Ale on Naruta bodnul!" křikl nervózně Kiba a byl celkově dost vyděšený. Nebyl jediný.
"Zabije ho, jestli okamžitě ne…" řekl Itachi a nutil je opustit pokoj. Krev začala téct po mých rukou. Narutova krev… proč mám takovej strach… a proč mi nevadí, že jsem mu ublížil. Proč ten strach ustupuje, ustupuje s každým jejich krokem od nás.

"Ty jeden žárlivej idiote!" zařval na mě najednou Naruto a nečekaně mi vrazil pěstí do obličeje! Vyrazil mi nůž z ruky a přetočil se nade mě, čímž nás shodil z postele! Pak se napřáhl a vrazil mi další! Vůbec mu nevadilo, že mu… Au! Bolí to! Bolí…"Okamžitě se prober nebo za sebe neručím!" křikl na mě. "Tak se prober!" křičel Naruto dál a připravoval se na další ránu.
Najednou už jsem nesledoval dialog a ležel jsem pod Narutem… Zase jsem se ovládal. Narutova pěst letěla proti mému obličeji…
"Proč… mě mlátíš… a co…?" řekl jsem a chytil mu ruku těsně před mým... "Ty krvácíš!" řekl jsem.
"Ani se nehni!" řekl mi a spustil svojí ruku. Celkově se uvolňoval… Co se tu sakra sta…?
"Co to zase mel…?" řekl jsem a začal si něco uvědomovat.
"Řekl jsem, ani se nehni, Sasuke!" řekl a od někudy vytáhl tupý nůž od krve… Došlo mi to. Postavil se a začal přede mnou couvat ke zdi. Až se o ní opřel a nůž pustil… pak se v křeči sesunul k zemi.
"To bude dobrý, Naruto. Jen klid." přiběhl k němu Minato a objal ho. Pak se mu díval na rameno.

To jsem byl já… Udělal jsem mu to já… Pamatuju si to… Pamatuju si, jak jsem ho bodnul. Postavil jsem se.

"Kam si sakra myslíš, že jdeš?!" řekl Kiba a já poznal, že je naštvaný. Já ale musel pryč… hned!
"Kibo…" řekl Naruto šeptem ale bolest ho donutila dál sedět. Já si upravil a zapnul kalhoty.
"Ne! Já odmítám držet jazyk za zuby!" začal. "Vždyť si ho málem zabil, slyšíš?! Vrazil si do něj kudlu a teď si jen tak odtančíš?! Myslíš si, že se ti bude všechno promíjet, když se chováš jako magor?!" nevnímal jsem ho a přitom se mi každý jeho slovo zařezávalo hluboko do srdce! Ta bolest! "Já na tebe mluvím, ty arogantní parchante! Hej!" řekl, ale já se při jeho slovech odkolébal pryč z místnosti.
Když jsem došel dost daleko ode všeho živého, práskl jsem pěstmi do zdi… a to několikrát za sebou. Pak se mi podlomily kolena a já skončil na zemi, jednu ruku jsem si dal přes obličej a zjistil, že brečím. Ne. To… Otevřel jsem ústa a prázdnou chodbou nechal unikat svůj zoufalý křik plný bolesti.

Naruto Uzumaki
"To stačí, Kibo." řekl jsem a nechal svého tátu dál ošetřovat moje zraněné rameno. Bole to ale nemohlo to bolet víc než to, co jsem v tu chvíli cítil. Tohle nebyl můj Sasuke… Všichni to věděli a přesto,… přesto se všichni tváří tak naštvaně a rozhozeně. On za to přeci nemůže… nemůže… Nebo se o tom snažím přesvědčit jen sám sebe… naivně se prostě jen utěšuju hloupou lží? NE! Tomu prostě nemůžu věřit! A nezačnu… Nikdy mě k tomu nedonutíš, Sasuke!
"Nestačí! Za tohle si ho podám, zmetka!" řekl Kiba a vyrazil za Sasukem pryč ode mě a od toho všeho. Chtěl jsem ho zastavit, ale mojí pohyblivost omezovala bolest v rameni a tátova ruka na mojí hrudi. Zakroutil hlavou a já věděl, že mě nehodlá pustit.
"Nemůžete ho jít někdo zastavit." řekl jsem tedy a rozhlédl se po ostatních. No, že se zase mohli všichni přetrhnout. Pohlédl jsem prosebně na Nejiho a on přivřel oči. Věděl jsem moc dobře, co si o tomhle všem myslí. Navíc to dával dost jasně najevo tím, jak mi střídavě hleděl z očí na zraněné rameno a zpět. Vzdychl a promluvil směrem ke mně.
"Jestli chceš, abych šel, tak půjdu, ale počítej s tím, že si v rozhodující chvíli vyberu Kibovu stranu."
"Co to s vámi je?!" řekl jsem a prohlédl si obličeje všech přítomných.
"Ty se ještě divíš?" řekl Sai překvapeně a já si všiml, že je bez tužky a skicáku. To je snad poprvé v mé přítomnosti. Krev se mu asi kreslit nechtěla.
"Ne jen přeháníte." řekl jsem a trochu sebou škubl, když mi táta utahoval poslední smyčku na obvaze.
"Přeháníme?" řekl Neji dotčeně a složil si ruce na prsou. "Promiň, ale tohle se nedá jen tak prominout. Z naší strany rozhodně ne." řekl a dal mi na srozuměnou, že nemluví jen za sebe.
"Nikdo se vás neprosí." řekl jsem a docela dost mě jejich postoj vytáčel, i když oproti tomu mému, byl ten jejich naprosto správný a do téhle situace i vhodnější než ten můj. Začínám blbnout.
"Cože?! Uvědom si sakra, že…" začal Neji ale Sai mu dal ruku na rameno.
"To nemá cenu, Neji. Nebo sis nevšiml." řekl a oba si pohlédli navzájem do očí.
"Všiml… Toho si nejde nevšimnout." řekl a oba stočili svůj pohled zpět na mě. Bylo mi velmi dobře známo, co tímhle oba myslí. Hold moje city se nedají přehlédnout a to, i když se je snažím maskovat. Můj táta stále klečel v mé blízkosti a držel mě za zdravou ruku. Přitom se s obavami díval po Itachim, který věděl, co bude následovat… zřejmě tedy.
...
"Zajdu za těma dvěma." řekl jen a podíval se na mě. Asi jsem dal hodně znát, jak jsem mu vděčný. I když z jeho strany, to on spíš dělal pro svého bratříčka než pro mojí útěchu.
"Dobrý nápad, ještě si něco udělají." řekl táta a já byl rád, že se dostává zpět do svého klidného modu milujícího a naivního otce.
"Spíš mám strach, že se Sasuke nechá zmlátit." řekl Itachi a pohlédl z okna ven. Až teď mi došlo, že jsme a hádáme se vlastně v Sasukeho pokoji.
"Ty víš, kam šel?" zeptal se táta.
"Mám jistou představu. Neji, Sai pojďte se mnou." řekl a oba jmenovci ho bez sebemenšího zaváhání následovali ven z místnosti.

Nevím, co se dělo další dvě hodiny. Jediné, co mi bylo jasný, je to, že v mém pokoji se nedělo nic. A tak se hlavní děj přesunul mimo mojí osobu, i přesto, že jsem jedna z hlavních postav tohohle podivného thrilleru. Měl jsem toho právě dost.
Zvedl jsem se z postele, ve které mě táta nechal samotného a vyšel ven na chodbu. Tam jsem se rozhlídl, nepotřeboval jsem, aby mě někdo viděl, a šel hledat Sasukeho. To se mi ale vůbec nedařilo a tak jsem si po hodině sedl na schody a odpočíval. Pak mě něco napadlo a já zašel do Itachiho kanceláře, kde jsem ho viděl lítat z místa na místo.
"Co tu děláš?" zeptal se mě Itachi překvapeně.
"Hledám Sasukeho, takže kde je?" řekl jsem a byl připraven na strategický oblbování, který nebude mít stejnak žádný účinek, na mě tedy ne.
"Naruto, i kdybych…"
"Takže to víš. Radši to vyklop, nemám náladu a ani sílu tu chodit sem tam." řekl jsem naštvaně.
"Měl bys ležet." řekl a já věděl, že to zabere už jen chvíli.
"A ty bys měl kápnout božskou." řekl jsem a dal mu jasně najevo, že neustoupím.
"Dobře." vzdychl smířeně a složil pár papíru na stole. Pak ho obešel a chtěl jít směrem ven. To se ale o futra nesměl opírat další účastník tohoto biologického zájezdu.
"Přece mu to jen tak neřekneš, Itachi?" řekl Neji a můj naštvaný postoj ignoroval, seč mohl.
"A co mám tedy dělat?" řekl Itachi a znovu si povzdechl.
"Naplácat mu a donutit ho vrátit se do postele." řekl Neji a podíval se na mě. Ušklíbl jsem se.
"Vtipný."
"Já nevtipkoval." řekl mi a dál mě nespouštěl z očí. Za jeho rameny se objevil i Sai s nepříliš nadšeným obličejem, jako že se většinou tváří… nijak.
"Neji má pravdu, Naruto. Nemůžeš za ním jít." řekl a stál tak na straně většiny, což se mi ani za mák nelíbilo. Začalo mě štvát, jak se mi pořád snaží někdo určovat směr. Já vím, kudy mám jít.
"Proč ne?" řekl jsem naštvaně.
"Jeden důvod bych měl a to dost podstatnej: Zabije tě." řekl Neji a udělal stejně zamračenou grimasu, jakou tu celou dobu předvádí moje maličkost.
"Nezabije." řekl jsem s jistotou. Proč mě nikdo neposlouchá?
"Ale jo, už se o to pokusil takže…!" nenechal se odbýt Neji a udělal pár kroků ke mně. Sai ho napodobil a taky vešel do místnosti, která pro nás začínala být malá.
"Nezabije mě!" řekl jsem a věděl, že z toho bude hodně dlouhá hádka. Ale tohle museli pochopit! Já ho přeci nemůžu teď opustit… nemůžu ho nechat samotného… proto se přeci tak úporně bránil!
Bál se, že mu mě vezmou…
"To si myslíš ty! Uvědom si už konečně…!" začal zase tu svojí básničku Neji.
...
"Nezabije ho." řekl nečekaně další účastník, který se objevil ve dveřích kanceláře. Vůbec jsem si ho doteď nevšiml,… proto se tak překvapeně řekl jeho jméno.
"Kibo?"
"Cože si říkal?" zeptal se Sai překvapeně.
"Že ho nezabije." zopakoval Kiba a s klidnou tváří se podíval do té Itachiho. Ten jen uznale pokýval hlavou. Asi něco pochopil, ale nikdo jiný zdá se ne.
"Já snad špatně slyším. Nebyl si to náhodou ty, kdo s tím…" řekl Neji zmateně, ale Kiba vypadal, že ho ignoruje. Jeho pohled sklouzl pomalu od Itachiho ke mně. Vůbec jsem nechápal, jak to, že je za tak relativně krátkou dobu Kiba na druhé straně barikády… a to na té mojí straně.
"Chceš za ním?" zeptal se mě s klidnou až vřelou tváří.
"J-jo." řekl jsem nervózně a trochu rozhozený jeho stávajícím rozpoložením.
"Tak mi dej ruku." řekl a já mu jí poslušně dal. Stiskl mi ji a vedl mě pryč.

"Nevím, proč to děláš… a nebudu se ptát, co se stalo ale ať to bylo cokoliv… Za tohle, děkuju." řekl jsem, když mě odvedl do nějaké zapadlé uličky, kde byly jen jedny modré dveře. Podíval se na mě a pustil mojí ruku… asi čekal, že něco takového vypustím z pusy. A tak se jen pousmál.
"Fajn." řekl a ukázal palcem na ty jediné divné dveře. "Chtěl zavřít sem." řekl a otočil třemi bezpečnostními zámky, což mě dost vyděsilo… Jako by otevíral klec nějakého nebezpečného tvora.
"Aha." řekl jsem a polkl. S posledním cvaknutím se ještě podíval na mě.
"Vážně tam chceš?" řekl a držel dveře.
"Potřebuje mě." řekl jsem a ukázal mu svůj nejodhodlanější obličej.
"No jo. Tak běž." řekl a otevřel modré dveře, za kterými byla tma. Já ale bez zaváhání vešel a zůstal stát v tom jediném pruhu světla, který házelo světlo z chodby.
"Zavři a nikoho sem nepouštěj." řekl jsem a připadalo mi, že mu to spíš přikazuju, než prosím.
"Jasně." řekl a zavřel dveře. S ním odešlo i jediné světlo a já stál ve tmě.

Chvíli jsem se rozkoukával, než jsem udělat pár kroků. Rozhlížel jsem se v té nicotě a jedině můj dech prozrazoval, že tu opravdu stojím a čekám. Pak mi došlo, že ten dech není můj. Zaposlouchal jsem se a v rohu si všiml něčeho…
"Sasuke?" otázal jsem se opatrně a zůstal stát kousek dál od té černé čmouhy.
"Ty fakt toužíš umřít, co?" řekl mi ledový hlas a já zahlídl jeho oči, které… v sobě nesly zbytky deště.
"To spíš ty, ne? S nožem ti to moc nejde." řekl jsem a naladil se na jeho provokativní vlnu. To ale ne…
"Proč si tady, Naruto?" řekl a já cítil, že mě propaluje očima. Pak jsem zaslechl, jak se zvedá na nohy.
"Protože mě potřebuješ." cítil jsem, jak se přiblížil až těsně ke mně a… "A já zase tebe." Políbil mě.