Solution (1.část)

Sasuke Uchiha
Datum: 23. 3. 2232.
Výsledky pozorování k dnešku jsou stále horší a horší: Uměle oplozená vaječná buňka vložená do cizího těla buďto zemře vlivem nepříznivého prostředí nebo roste a stane se z ní nemoc zvaná "Remedio", což ve španělštině znamená - nemít řešení = nebýt pomoci.
Většina vzorků tak po desítkách umírá na Remedio a žádný z nich se nedožije koncepce. Zatím ani jediný úspěšný případ s úspěšným formováním zygoty.

Zaklapl jsem laboratorní deník a uložil ho do jednoho Z mnoha šuplíků. Tohle se vůbec nevyvíjí dobře. Všichni, co tu stojí a provádějí spektografickou analýzu, to vědí, ale nic na to neřeknou. Ani můj starší bratr Itachi. Stále dál hledá jinou alternativu pro záchranu téhle umírající společnosti…
A pro co vlastně?

Ženy z téhle planety pomalu vymizely, neví se přes ně proč, ale už žádná nežije. Poslední žena porodila mě a Itachiho, možná proto se ze všech sil snažíme kombinovat naše buňky a vytvořit nový život. Pořád se to ale nedaří,… starší generace umírají a nikdo je nenahrazuje.
Takhle to funguje už sedmnáct let mého života. Přes polovinu lidí vymřelo a to jenom přirozeným koloběhem životního cyklu člověka, jehož začátek se vytratil. To nás jen utvrdilo v tom, jak na schopnosti rozmnožování nesmírně záleží. Je to horší, než když lidstvo postihli morové epidemie nebo války. Sice se to táhne déle, ale zato je to účinnější.

Přivřel jsem své černé oči a podíval se přes halu na Itachiho kancelář. Přesto jsem znal tajemství, které jsem asi měl zjistit až později.
To, když jsem omylem zabloudil do Itachiho složek a našel tam žlutou obálku s nápisem: "Last Solution" znalost angličtiny trochu podnítila mou zvědavost. A já se podíval dovnitř. Chvíli jsem dost nechápavě hleděl na fotky ultrazvuku, krevní testy a rodný list chlapce, který se narodil ve stejném roce co já a snažil se pochopit proč…?

Ženský ultrazvuk!

Bylo to jako, když stojíte uprostřed zvonu a někdo do něj udeří kladivem! To, co jsem našel, mohlo vyřešit úplně všechno, pokud by byla pravda to, co jsem si přečetl! Rychle jsem uložil dokumenty zpět do obálky a zmizel z kanceláře!

Už je to měsíc, co o tom vím a… Za tu dobu jsem se rozhodl! Musím to udělat! V zájmu nás všech to musím alespoň zkusit. Přece jen jde o přežití lidstva.

Našel jsem si v počítači nenápadně adresu a vydal se za tím klukem do jeho rodného města. Shodou okolnosti bydlel i se svým otcem blízko laboratorního městečka, které se tu za tu dobu dost rozrostlo. Už to je dost podezřelé.

Když jsem zastavil před domem s číslem sedm a vystoupil, měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Nemýlil jsem se,… když jsem se otočil, hleděl jsem na opodál stojícího blonďatého kluka s nádherně modrýma očima a…
Co to sakra kecám... ?!

Zarazil jsem se nad vlastními úvahami a sledoval, jak slézá z kola a jde přímo ke mně.
"Hledáš něco?" zeptal se přátelsky… ale já v jeho tónu poznal i mírný posměch.
"To tě nemusí zajímat." řekl jsem ledově, ale nepřestával cítit tu podivnou magnetickou sílu, která mě táhla blíž a blíž k tomu klukovi.
"Jak chceš, bublino." řekl jen a snažil se o stejný suverénní tón. Přesto se ode mě nijak moc nevzdálil.
"Budeš tu dlouho?" zeptal jsem se a dával mu jasně najevo, že by měl vypadnout, ale on nic.
"To tě nemusí zajímat." řekl mi a dělal při tom stejný obličej, co dělám já. Pak se ušklíbl, parch*nt!
"Ty tu bydlíš?" zeptal jsem se, protože by mi to dost pomohlo.
"Bravo, ty koumáku." řekl, pousmál se a opřel se o kolo. Tak tohle bude dlouhý odpoledne.

Naruto Uzumaki
"Takže víš, kdo bydlí v tamtom domě?" optal se ten kluk s havraními vlasy a sledoval každou mojí reakci. Trochu mě to znervózňovalo,… takhle mě žádný kluk ještě nepřitahoval. A že jsem chodil už s ledasčím.
"Myslíš ten? Jo to je…" řekl jsem a pak se zarazil.
Proč ho zajímá náš dům? "Moment, proč to chceš vědět?" zeptal jsem se, než bych udělal chybu a pověděl mu to. Táta mě před takovými vyptávači varoval. Pousmál jsem se… Asi by udělal líp, kdyby mi řekl, jak se bránit před zvědavými hezouny ale…
"To tě nemusí…" začal zase ledově, ale já si prohrábl vlasy a přerušil ten jeho suchařskej postoj k věci. Bylo vidět, že ho to překvapilo, jeho způsobem asi jo. Vypadalo to, že mě spíš zabije, než aby mi pověděl pravdu. Ušklíbl jsem se…

Tohle bude zábava.
"Zajímat,… jasně to už jsem slyšel." řekl jsem a dával mu jasně najevo, že mu nic neřeknu, pokud mi neřekne víc. Poznal to, ale rozhodl se jen tak stát a hrabat se v těch svých papírech. Chvíli mu to trvalo, než zjistil, že to v poznámkách nenajde a že potřebuje mou pomoc a tak to po pár minutách vzdal. Uklidil si do tašky ty svý dokumenty a nahlas vzdychl.
"Fajn." řekl a čekal.
"Fajn?" zeptal jsem se a nechápal jeho výrok.
"Prostě se ptej, idiote." řekl mi, naštvaně mě sjel očima a dal si jednu ruku v bok.
"Fajn." nevím, proč ale strašně se mi líbilo provokovat ho.

Pár minut uplynulo, než mu došlo, že to nebude mít se mnou tak jednoduchý, jak si asi původně myslel. Zase se na mě podíval vražednýma očima, ve kterých nebyla ani tak touha mě zabít spíš touha mě políbit. Proto se odvrátil s trochou toho barevného pigmentu, který se vám udělá na tvářích, když jste nervózní, z mého zorného pole.
"Někoho hledám." řekl nakonec a podíval se na náš dům. Já se mu podíval překvapivě do tváře a střídavě hleděl na náš dům a na něj.
"A seš si jistej, že bydlí tady?" zeptal jsem se a vůbec nehrál svou nedůvěru v jeho úsudek.
"Jo. Ulice Sora, číslo popisný Sedm." řekl. Tak to teda sedělo na náš dům. Ale to by znamenalo, že hledá buď mého tátu, anebo…
"A,...víš jak se jmenuje?"
"Namikaze. Namikaze Minato." řekl a mě nevím proč, spadl obrovský kámen ze srdce. Musel si toho všimnout, protože si mě tak zvláštně prohlížel. Možná jsem to moc uspěchal, ale už jsem neměl důvod mu nějak nedůvěřovat… Pochopte, za mým tátou pořád někdo chodil z práce a mě nikdy nenapadly hrozná scénáře.

"Tak pojď." řekl jsem a zatahal ho za rukáv. To, co mi dělalo srdce vám ani nebudu popisovat.
"Cože?" řekl překvapeně teď pro změnu zase on.
"Jsi tu správně, bublino." řekl jsem a otočil se na něj s úsměvem na rtech.
"Sasuke." řekl a šel pomalými kroky za mnou. Trochu se podivil, když jsem otevřel dveře a sundal si v předsíni boty.
"Fajn, Sasuke. Vítej u nás doma." řekl jsem a sledoval jeho vzrůstající zájem o mou osobu.
"Ty…?" zeptal se a vypadal jako ty malý děti, co dostaly povolení od rodičů svést se na nějaké nebezpečné atrakci v lunaparku. Trochu mě to vykolejilo.
"Jsem Naruto. Táta tu ještě není, ale můžeš na něj počkat." řekl jsem a pousmál se. Sasuke se jen spokojeně posadil na sedačku a poručil si kávu. Drzoch jeden povýšeneckej!

V noci jsem otevřel deník.

Datum: 23. 3. 2232.
Dnes jsem poprvé potkal Sasukeho. Je to kluk mého věku s havraními vlasy s ledovými černými oči. Celkově se mi líbí, ale jeho chování a arogance mě dost vytáčí. Přesto moje tělo šílí, kdykoliv se mě letmo dotkne. Nevím, co to je. Asi chemie… Tohle se mi totiž ještě nestalo. Nikdy jsem nechtěl tak zoufale s někým spát, bez toho aniž bych k němu něco cítil. Vždycky jsem se zaláskoval, než k tomu došlo… Ale teď…Nesnáším ho a přitom mám chuť ho svlíkat. Začínám přemýšlet jako d*vka.