Solution (6.část)

Sasuke Uchiha
Náš vztah se vyvíjel moc dobře,… bohužel moc a moc pomalu čeho si všimli i všichni okolo nás, včetně spisovatele a čtenářů. A tak už bylo načase trochu toho vyjíždění. Za normálních okolností bych na něj vyjel už na první schůzce, jsem hold parchant a nikdy mě nezajímalo nějaký porozumění,… ale u Naruta to nějak nešlo. Bránili mi v tom hned dvě věci: Za prvé jsem to z nějakého hloupého důvodu nechtěl zkazit, a za druhé si musel myslet, že jsem jeho vysněný anděl, do kterého je správné se zamilovat.

Musí se do mě zamilovat.
Musí…
Všechno pak bude snazší.

A jak jsem si všímal, tak se to už dávno stalo, i když si to Naruto zatím nepřiznává. Už je ztracený jako jehla v kupce sena. Teď je jen na mě, abych navodil situaci, ve které po něm jakože vyjedu a budu dělat, že jsem nechtěl a jestli na to ještě není připravený tak přestanu a blablabla! On to samoskou nevydrží a vyjede po mě sám no… a pak se stačí s ním jen vyspat, možná i víckrát, a čekat. Bude to náročné, ale zvládnul jsem i horší úkoly.

Od té párty uběhly už tři dny a Naruta stále trápila nějaká věc. Myslím, že to byl ten tanec v Nejim. Ale možná toho je i víc. Co já vím? Kdykoliv jsem přišel a pozval ho ven, vypadal jako by měl zaražený prdy a snažil se je dostat ven pusou. Ten třetí den už jsem to neměl sílu sledovat a prostě se zeptal, maximálně mi neodpoví, no ne…
"Nechceš mi říct, co se děje?" zeptal jsem se a chytil ho v parku za ruku.
"Vydržel si to dlouho." poukázal na holej fakt a otočil ke mně svůj pohled.
"Zasloužil bych hvězdu." řekl jsem a pousmál se. Přitom se k němu nahnul dost blízko na to, abych…
"Možná." řekl Naruto s rudou tváří a jemně se pustil mojí ruky. Přešel pár pomalých kroků k jedné místní lavičce a sedl si na ní. Chvíli jsem ho pozoroval, než jsem hlasitě vzdychl.
"Naruto?" řekl jsem a přešel k němu. Naruto zvedl hlavu od mravenců a podíval se na mě. Pak vzdychl taky a opřel se o opěradlo lavičky.
"Jde o Nejiho chování. A o ty pitomí pohledy mých bývalých." řekl nakonec a já věděl, že jsem se trefil. Co ho na tom tak žere to jsem moc nechápal, asi… že by…
"Závist." zkusil jsem jedinou dostatečně vážnou odpověď, která mohla být důvodem v mnoha ohledech lidského počínání. Ať už špatného nebo dobrého.
"To jsem si taky myslel. A pak mě napadlo, komu závidí?" řekl Naruto zaklonil trochu víc hlavu a podíval se do nebe. Dneska bylo fakt nádherně. Modrá obloha připomínala jeho oči a sluneční paprsky jeho vlasy a… já začínám blbnout…
"Chceš říct se s mou přítomností, o tebe narostl zájem." řekl jsem, když jsem pochopil jak to myslí. Zavřel oči a dost mu zrudla tvář. Dostal ze sebe jen tiché zamumlání, které jsem stejnak slyšel.
"No,… jo…"

"Hej…" řekl jsem, ale nečekal na jeho reakci. Sklonil jsem se k němu, a políbil ho na ty jeho sladké rty, které se tak vybízeli k tomu aby…
"Sasuke, co…?" řekl Naruto překvapeně a držel můj obličej svými dlaněmi v krátké vzdálenosti od toho svého roztomile rudého.
"Pusa. Nesmím ti dát pusu?" odpověděl jsem jakoby nic a čekal, zda ho to urazí, anebo mi vyjde vstříc. Chvíli si prohlížel můj obličej, než se v jeho vlastním začaly objevovat ty správné rysy mého vítězství. Pousmál jsem se.

Prohrál si, Naruto.

Jemně přejel svými prsty po mé tváři a později přejel i přes má ústa. Sedl jsem si pomalu vedle něj a nechal se výskat ve vlasech…
"Mám pocit, že ty můžeš, co chceš…" řekl Naruto slabě a já věděl, že jeho srdce už dávno běží osmistovku a jeho hlava nemá sílu bránit tomu, co srdce chce.
"To bys mi neměl říkat do očí…" řekl jsem a začínal být stejně mimo co on, hloupá chemie! Ale možná je to tak lepší. Nemusím nic hrát. Přitáhl jsem si ho co nejblíže k sobě. On mi zajel rukou do vlasů a přitáhl si moje ústa k těm svým. Zatím jsme byli jemní. Polibky jsme zkoumaly ústa toho druhého. Měl jsem spoustu důvodů, proč mu hned po pár minutách zběsile ukradnout všechen kyslík, ale mě se nechtělo. Sice jsem ho chtěl, nejradši bych si ho vzal na týhle lavičce ale,… on mi věřil… v každým tom jemným doteku mi to říkal… věřím ti… v každým jeho nádechu… sakryš…

Unáhlený rozhodnutí, hochu.
Věřit mi.
Hodně unáhlený.

Přesto jsem se ho nepouštěl. Dál jsem hrál tu jeho jemnou hru na zamilovaný páreček, abych mu dokázal tu teorii s andělem. Na pár milimetrů jsme se na malou chvíli vzdálili jeden od druhého a já mu opřel čelo o to jeho. Spokojeně jsme si dýchali teplý vzduch do obličejů a sem tam jsem Naruta políbil na ty jeho rudé tváře. Líbilo se mu to a mě osobně taky… pousmál jsem se a věděl, že už brzo dostanu to, co chci. Koneckonců byl Naruto v určitých ohledech naivka a tak se toho dalo dost využít. Třeba jako teď. Podíval jsem se mu do očí a pohladil ho po tváři.
"Proč se tak snažíš, když víš, že jsem s tebe i bez toho mimo?" řekl Naruto a přidržel si jednu mojí ruku na své hrudi. On fakt nekecal. Jeho srdce dělala dost slušný kotrmelce a já jako specialista na lidskou anatomii a biologické složení jsem znal i příčiny rychlého tepu a narůstajícího adrenalinu. Ale,… podíval jsem se na Naruta,… na to člověk nemusel být vědec, aby mu došlo, že tenhle kluk je ze mě úplně a dlouhodobě…
"Já se chci snažit." řekl jsem a teď si musel dávat hodně záležet na tom, co odpovím.
"Proč?" zajímal se dál, ale mou ruku nepustil. Pousmál jsem se. Byla jen jedna správná odpověď.
"Abych dokázal, že si tě zasloužím." řekl jsem a věnoval mu pusu na tvář. Jen se na mě spokojeně usmál a zvedl se na své ztuhlé nohy. Vesele se protáhl a pak se otočil na mě.
"Zítra mám rande s Kibou." oznámil mi a čekal mojí reakci žárlivého pitomce. Já ale neměl v plánu něco podobného dělat, na co taky… vždyť je můj a navíc jen provokuje.
"Jdete na zmrzlinu?" řekl jsem a začal provokovat taky.
"Neprovokuj, jo."
"Začal sis ty." osočil jsem se a ušklíbl se. Naruto zvedl jedno obočí a pak zvolnil.
"Jdeme si zahrát fotbal… a pak na zmrzlinu." řekl a v duchu si určitě nadával, protože trochu zrudl.
"Proč mi to říkáš?" zeptal jsem se, abych dostal jasnou odpověď. I když sem jí znal.
"Aby sis nemysle, že tě podvádím." řekl na srozuměnou a usmál se s ukazováčkem na mě.
...
"Chápu to správně…"
"Jo…"
"A co se takhle zeptat, jestli vůbec chci?" řekl jsem a pozoroval, jak se mu vůbec nelíbí, že ho dostávám do tak trapné situace a…
"Nech si to…!" bránil se nejdřív a šel pomalými kroky ven s parku. Já se zvedl a dohonil ho.
"No tak… hezky se zeptej." pošeptal jsem mu, když sem ho chytil kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.
"Chceš se mnou chodit, Sasuke?" řekl první věc, co ho napadla.
"Řekl jsem hezky." provokoval jsem dál. Otočil se ke mně a hluboce se uklonil jako šlechtic z osmnáctého stolení. Pousmál jsem se a čekal.
"Milý Sasuke, budeš tak laskav a staneš se mým partnerem?" řekl a nastavil ruku.
"Hezky, Naruto." provokoval jsem dál. Naruto se postavil zpět na nohy, nadzvedl obočí a s rudou tváří začal vykřikovat na celý park ty největší blbosti…
"Chceš se mnou trávit ježky… Chceš se mnou trhat jahody… Chceš se mnou ničit baráky… Chceš mít se mnou veverky… Chceš mě a…"
"Jo." zašeptal jsem si spíš pro sebe a dál už jeho výkřikové návrhy nevnímal. Jen jsem ho tak pozoroval, usmíval se. Po asi desetiminutovém proslovu, ve kterém vystřídal snad všechny nemožné kombinace slovních spojení, se potřeboval nadechnout…
"Už mi dochází představivost, Sasuke… takže…" řekl, ale já mu nedal žádnou šanci na nějaké hádky a rovnou jsem ho políbil. Tentokrát jsem byl trochu dravější,… sem tam…, aby věděl kdo je nahoře.
"Říkám, že jo." řekl jsem, když jsme se od sebe vzdálili a drželi jeden druhého za ruce.
"Fajn." řekl Naruto a nepřestával se usmívat.
Je šťastný… Hodně šťastný. Kiba měl pravdu.
"Chceš zmrzlinu?" zeptal jsem se a zahlédl jen zběsilé přikyvování.
"Jasně, že chci." řekl a nadšeně mě tahal k nejbližšímu stánku, u kterého se shromažďovaly malé děti.

Naruto Uzumaki
Datum: 19. 4. 2232
Včera jsem byl tak mimo, že jsem to ani nedokázal napsat do deníku a tak to napíšu až dnes. Sasuke mě políbil. A jak se mi přitom rozklepali kolena, ještě že jsem seděl. Líbal mě tak něžně a tak dlouho, že jsem myslel, že se brzo podíval do nebe. Rázem jsem zapomněl na Nejiho a ty ostatní lidi… věci, které mě trápili. Zapomněl jsem, že sem člověk a… bože už je se mnou konec.
Dokonce už spolu od včerejška chodíme. Ten parchant mě dost natahoval, aby to ze mě dostal, ale pak jsem alespoň dostal odměnu. Škoda, dneska ho neuvidím… no, co… Kibovi už jsem to odřekl dvakrát nebylo by správný udělat to znovu jen proto, že nemůžu vydržet bez těch jeho úst a sexy pohledu a… neměl bych zabíhat do detailů ani v deníku ne.
Konečně je jen můj, i když on si určitě říká, že já jsem jeho. Záleží na úhlu pohledu. Ale vždyť je to fuk. Tak ať si to klidně myslí a tvrdí… mě to vůbec nevadí. U něj tady rozhodně ne. Bože, až někdy řekne předenou někomu: "Hele tenhle patří jen mě." Tak se asi rozteču. Klid, Naruto! Jenom klídek, neroztejkej se hned po prvním dnu co tě líbal a hladil a… líbal a… tak jo to už stačí. Dneska nic chytrýho dohromady nedám.

Zaklapl jsem deník a protáhl se na své posteli. Je teprve osm ráno ale mě už se spát nějak nechce. S Kibou máme sraz za dvě hodiny, protože moc dobře ví, jak nerad stával brzo. Teď by se asi divil, že tu v tak nekřesťanskou ranní hodinu píšu svoje úchylný myšlenky do deníku a vůbec nejsem unavený. No co, jdu se osprchovat a pak najíst. To, jak jsem zjistil, nebyl dobrej nápad,… protože ještě jeden člověk není zvyklej na to, že jsem brzo z postele.
To bude zase vysvětlování.

"Naruto? Jak to že nespíš?" zeptal se mě táta, když si dělal svojí ranní kávu a nějak si jí přesipal, když mě uviděl. To je to až tak neočekávaný? Všichni mě podceňujou.
"Už se mi nechtělo." řekl jsem jen a nasypal si čokoládové křupínky.
"Nemáš horečku?" řekl táta a hned ke mně přiskočil, aby mi zkontroloval tělesnou teplotu.
"Ne, tati. Jen…" řekl jsem a pomyslel přitom na Sasukeho polibek. To se asi neměl dělat, protože jsem zrudl od ucha k uchu. Snažil jsem se to zamaskovat rychlým jedení své snídaně.
"Jen co?" chvíli se na mě díval, než ve mně něco moc známého vyčetl a usmál se. "Aha."
"Co aha?" řekl jsem až moc poplašeně a napil se mlíka.
"Pan Zamilovaný." řekl táta a se spokojeným výrazem se posadil.
"Nejsem zamilovaný." bránil jsem se, i když jsem tomu moc nevěřil.
"Vážně ne?" provokoval táta a dělal u toho ty jeho rodičovské obličeje.
"Ne!"
"Opravdu ne?"
"Ne! Jen… se mi někdo líbí." řekl se poraženě a tak zase táta dostal svou odpověď.
"Asi hodně, když s ním mizíš a vracíš se později než já." poukázal na fakt, kterého si nešlo nevšimnout. Sakra, bydlím snad s velitelem KGB?
"Tati?!"
"No co, tatínka to zajímá. Je hezký, chytrý, vysoký, znám ho… tak povídej…" řekl a vypadal fakt natěšeně. Já se ale rozhodl mu to vrátit. A navíc jsem nemohl jen tak říct: Hele tati, chodím s tvým podřízeným spolupracovníkem. To by znělo blbě.
"No, to asi nebude dobrej nápad." řekl jsem.
"Proč? Je zadaný nebo snad starší než…" začal malovat čerta na zeď. To rodičům jde nejlíp.
"Ne! Jen…"
"Naruto?" řekl a podíval se na mě těma svýma psíma očima. Ale to má smůlu, dnes mě nezlomí!
"Řeknu ti to, až to bude fakt hodně vážný, jo?" slíbil jsem a podíval se na hodiny. Ještě bylo brzo.
"Vždycky si mi to řekl ještě předtím." řekl a sledoval, jak se balím. Musel jsem pryč.
"Já vím ale tohle… je jiný." řekl jsem a nedokázal zakrýt svoje vyvedení z míry. Táta si toho všiml.
"Jak jiný?" zeptal se a spokojeně sledoval můj rudnoucí obličej.
"Já,… nevím, tati. Prostě jiný." řekl jsem a už se mi vracela normální barva. Táta tedy jen vzdychl.
"Ví, že jdeš ven s Kibou?" zeptal se a nadzvedl obočí jak to dělávám já.
"Jo." odpověděl jsem stroze.
"A ví i to, že je to tvůj bývalý?" rejpal dál. Protočil jsem oči.
"Jo."
"A to mu vůbec nevadí?"
"Ne." začala mi docházet trpělivost. Proto jsem zmizel z kuchyně do předsíně. Za asi pět sekund jsem slyšel kroky a opření se o zeď.
...
"Ani trochu?"
"Ne. Oba si to už vyříkali, takže…" řekl jsem a snažil se už potřetí udělat kličku na druhé botě.
"Jasně." řekl táta nakonec a mě se to konečně povedlo. Zvedl jsem se a vzal si náhradní míč. Vždycky beru ještě svůj, kdyby něco… jako třeba minule, když nám ten Kibův skopnul Lee do řeky.
"Tak já jdu, měl se." oznámil jsem a naposledy se na svého tátu usmál. Ten mě napodobil a utrousil něco, jako nápodobně, protože si všiml kolik je hodin. Zasmál jsem se tomu, jak rychle a poplašeně začal najednou lítat po baráku a raději jsem zmizel, než si toho všiml.

Ještě jsem měl hodinu, ale ta domácí kontrarozvědka mě vehnala do bezpečí zalidněných ulic. Na naše celkem dobře upravené hřiště jsem se dostal za deset minut a tak jsem si řekl, že se rozcvičím, než přijdou ostatní. Kopat docela umím, ne že bych byl nějakej mistr,… ale mezi klukama z našeho malého zábavného kroužku jsem jeden z těch lepších. A to už něco znamená, v tomhle zapadákově určitě.

Kopal jsem si školku asi půl hodiny, než se objevili první účastníci dnešního malého utkání. Byl to Gaara a Kankuro. Bráchové na život a na smrt. To jediné jsem na svým bývalým nikdy nepřestal obdivovat. Daly by jeden za druhého ruku do ohně. Prostě rodina je vše.

"Nazdárek, Naruto. Si ve formě?" řekl Kankuro a potřásl mi přátelsky rukou. On mě měl vždycky rád. Vůbec nechápal, jak mi Gaara mohl udělat to, co udělal a dál se se mnou normálně bavil. Já s tím problém neměl.
"Si piš. Dneska ti to nandám." řekl jsem a zatočil si míč na noze.
"Uvidíme." ušklíbl se Kankuro a kývl směrem ke Gaarovi. Pochopil jsem a přešel k druhému z bratrů. Neměl jsem ho zrovna v lásce za to, co mi udělal, ale jak se zdálo on z toho taky nebyl dvakrát nadšený a já chtě nechtě musel uznat, že je to docela dobrej kámoš. Spolehlivej. To především.
"Jak to vidíš ty, Gaaro?" zeptal jsem se a pokýval hlavou k hřišti. Gaara se podíval na něj a pak si prohlédl mě. Ne, že by mě balil nebo tak něco. Prostě si mě jen prohlídl…
"Že to s tebou dneska bude těžký." řekl a nepatrně se pousmál. To znamená začátek příjemného dne.
"Dobrej odhad." řekl jsem a na oba mrkl.

Doufal jsem, že stávající dobrou náladu nikdo nový příchozí nezkazí. A přání se mi překvapivě vyplnilo. Jako další přiběhl Kiba se svým psem Akamarem. Míč vykopl směrem ke mně. Já ho s přehledem zastavil a nechal se obejmout tím fanatikem.
"Nazdár, Sportovče!" řekl mi zvesela. Já se jen snažil popadnout dech, tím, že se dostanu z jeho sevření. Nakonec se mi to povedlo za cenu velkých ztrát mého potu a slz. Těsně za Kibou dorazili i Choji, Shikamaru a Shino. Choji tradičně s pytlem plných brambůrků a spoustou koly. Chvíli bude dělat, že nehraje a pak se náruživě přidá, když nás uvidí v akci. Shikamaru bude říkat při každém výkopu jaká je tu nuda a nakonec dá všechny góly. A Shino… no ten si bude stěžovat na to, že ho ignoruju a nepřihraju mu za celý zápas. Ale upřímně, zkuste si ho všimnout, když běžíte vedle Kiby.

Můj tým byl celý, a tak se kluci jen rozcvičovali. Dalších deset minut jsme čekali na poslední příchozí z Gaarova týmu. Ani jsem se nemusel otočit, když jsem zaslechl zvuk brzd.
Ale, ale… Neji přijel na motorce.
Otočil jsem se, abych si to potvrdil. On a Lee si mezitím už oba sundali helmy a pochodovali k nám.
"Jdete pozdě, Neji." oznámil jsem a poklepal si na holé zápěstí.
"Chci tě naštvat a dost se mi to vede." řekl mi Neji a pousmál se na mě.
"Promiň, Naruto. To bylo kvůli mně." řekl Lee omluvně, když se vecpal před Nejiho a podal mi ruku. Proti němu jsem taky nic neměl. Sice byl blázen do kulturistiky a boxu ale co… každý máme koníčka.
"Nevadí, Lee… Takže už chybí jenom Sai. Proč mě to nepřekvapuje?" řekl jsem a rozhlédl se po ostatních. Ti jen naráz zvedli jednu ruku a ukázali mi směr pohledu. Já blb se podíval a koho nevidím.