SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 31.

„Ritsuko, kdyby ti měl kluk dát kopačky, jak bys chtěla, aby ti to řekl?“
„Cože? Proč tě to proboha zajímá, Seiji?!“
„No, mám takový menší problém…“
„Neříkej mi, že Meiko…“
„Jo. Přesně.“
„Mám to. Všechny tvoje problémy vyřeší takový menší desetimetrový pád ze střechy!“
„To zní jako plán!“
„Nanami!!“

„Takže… proč jí prostě neřekneš: Promiň, ale nechci s tebou chodit?“ zeptal se Nanami. Homura pokrčil rameny.
„Přijde mi to moc na rovinu.“
„Odmítnutí bys neměl balit do vatičky!“

Seděli na koberci v jejich pokoji, zády opření o Nanami postel. Sylvester jim klidně ležel natažený pod pokrčenými koleny.
„No jo, ale přece jenom, je to Meiko. Citlivka!“ oponoval Homura, zatímco Sylvestera hladil po hlavě. Ten spokojeně mručel jako medvěd.
Nanami si povzdechl. „Tak když jí nechceš ublížit, tak s tím souhlas!“ V příštím okamžiku měl chuť sám sobě jednu vrazit. Jednu pořádnou.
„Ale já s ní nechci jít na rande! Ani na Kuroyamě jsem si s ní neměl co říct, když jsme se drápali v závějích. O čem bych si s ní asi popovídal tady?“
Nanami pokrčil rameny. Přišlo mu to celé strašně zábavné, možná proto, že měl konečně jistotu, že Homura k Meiko nic necítí.
„No… co takhle konverzace na téma To máme ale dneska hezky!“ zakřenil se Nanami.
Homura se ušklíbl. „A co takhle, kdybych souhlasil a řekl Meiko, že chceš jít s Mizuki?!“ zeptal se s neskrývaným sadismem v hlase. Nanami zesinal.
„To bys neudělal!!“ zděsil se. Sylvester při zvuku jeho hlasu otevřel jedno oko a zvědavě se po něm podíval.
„Chceš se vsadit?! Já jsem teď nevyzpytatelný! Jsem schopný to udělat!“
„Seiiijiiii!“

Nanami se po Homurovi ohnal, ten ho však chytil za zápěstí. Dřív, než se Nanami stihl vzpamatovat, setrvačností srazil Homuru zády k zemi. Sylvester poplašeně vykvikl a uskočil, Homura se však smál, i když byl přišpendlený na zemi svým o hlavu menším spolubydlícím.
„Promiň, promiň, jen jsem žertoval! Takhle krutý nejsem ani já!“ smál se Homura a zvedl ruce v poraženeckém gestu. Nanami se ušklíbl. Ignoroval svůj zrychlující se tep a sklonil se k Homurovi blíž.
„Tak si pamatuj, že o tomhle se nežertuje, Seiji!“ řekl pomalu. V příštím okamžiku se zvedl a Homura byl volný. Trochu nejistě se vytáhl zpátky do sedu. Nechtělo se mu to přiznávat, ale pokaždé byl zklamaný, když se mezi nimi nic nestalo.

Toho večera si dal opět ledovou sprchu. Když se pak pokoušeli usnout, v jednom kuse se převaloval. Asi po půl hodině mu na břichu přistál Pedobear.
„Přestaň sebou mrskat, Seiji, pokouším se tady spát!“ obořil se na něj Nanami. Homura si povzdechl.
„Pořád mi hlavou vrtá ta Meiko…“ zamumlal a posadil se. Nanami udělal totéž. Do tmy zářil jen Homurův budík.
„Prostě jí odmítni, Seiji. Není to věda. Denně to dělají stovky kluků, budeš jen další v řadě!“ ozval se Nanami. Homura si prohrábl vlasy a oči upřel do míst, kde zhruba byla Nanamiho postel.
„Ale…“ začal, ale přerušil ho šustot látky. Nanami se zvedl, popadl lem své deky a hodil ji Homurovi na postel. V příštím okamžiku se tam usadil taky. Zavrtal se do deky a upřel pohled tmou na Homuru.
„Takže si to shrňme. Nechceš s ní chodit, ani jít na rande, správně?“
„Přesně tak.“
„Ale zároveň jí nechceš ublížit, což upřímně nechápu.“
„Správně.“
„Seiji, ty jsi zbytečně hodnej. Ale jestli ji nechceš jí říct krutou pravdu, že nemáš zájem, musíme to navléknout tak, aby jí to co nejmíň ranilo.“
„My?“

Nanami se usmál. „Je to i v mém zájmu!“
„Proč?“

Protože s tou blbkou zrzkou o tebe bojuju už dost dlouho a představa, že jí konečně pošleš do háje se mi moc líbí. „Protože jsi můj kamarád a tak ti chci pomoct!“
„Fajn. To mi stačí.“

Nanami se uvelebil v rohu Homurovy postele. Homura rozeznával jen jeho siluetu. „Víš, je tady jeden způsob, jak jí neublížit a zůstat v jejích očích za hrdinu!“ řekl pomalu Nanami.
„Poslouchám!“
„Stačí jediná věta.“
„Hm?“
„Miluju někoho jiného!“

Homura překvapeně zamrkal. „Cože?“
Nanami se zasmál. „Jednoduše jí řekneš, že bys moc rád, ale že je tu někdo, na kom ti zálěží víc, ale koho nemůžeš jmenovat, protože ten člověk o tom neví!“
Nanamiho vůbec nenapadlo, že se schválně vyhýbá slovu holka.
„To by myslím neměl být problém,“ pokrčil rameny Homura a byl rád, že je tma tmoucí a Nanami nevidí jeho významný pohled. „Jen nevím, jestli to budu schopný říct Meiko do očí!“
Nanami ve tmě natáhl ruku a prohrábl mu vlasy tak, jak to Homura dělal jemu.
„Buď to anebo chození s někým, koho nemáš rád.“

Hned po probuzení bylo Nanamimu jasné, že něco není tak, jak má být. V prvé řadě se díval vlastní prázdnou postel, která stála několik metrů od něj. Rychle se snažil vybavit, co se v noci stalo. Prudce se posadil a rozhlédl se.
Homura klidně spal, zády opřený o zeď, hnědé vlasy rozcuchané. Nanami se vyhrabal zpod deky a rychle vstal.
„Dobře, Shirogane, uklidni se.“ Nanami si mnul spánky a přecházel z jedné strany pokoje na druhý. „Tohle už se vám stalo podruhé. To není jen tak!“ Pokoušel své podvědomí přesvědčit, že ten hřejivý pocit, který právě cítil na hrudi, je špatný, zlý a hříšný. Jeho podvědomí se mu však vysmívalo a to tetelení na prsou neustupovalo.
Technicky vzato spolu dvakrát spali. Technicky vzato. Nanami se musel smát sám sobě. Blbnul jen z toho, že náhodou usnuli vedle sebe. Nevěděl ale, že on usnul nepoměrně dřív a Homura se dobrou hodinu modlil ke všem existujícím bohům, aby se neprobudil.
Nanami se rychle oblékl do školní uniformy vyšel z pokoje.
V okamžiku, kdy za ním zapadly dveře, se posadil Homura a prudce přešel k oknu. Rozrazil ho a nápor studeného lednového vzduchu ho málem porazil. Nevěděl, co si má myslet. Z Nanamiho zmateného mumlání a rázování po pokoji nebyl schopen říct, jestli ho to vyděsilo nebo ne.
Vyklonil se z okna a zahleděl se z okna. U branky postával Hibiki a zamyšleně hleděl na hodinky. Z vchodových dveří vyběhla Ritsuka a narychlo si upravovala vlasy. Když si všimla svého bratra v okně, ušklíbla se.
„Copak, Seiji, snad jste nezaspali?“
Homura nechápavě zamrkal.
„Měl bys pohnout. Trochu nestíháš. Chtěla jsem vás vzbudit už před půl hodinou, ale… nechtěla jsem rušit.“ Ritsuka se ďábelsky usmála a vyběhla z vrátek.
„RITSUKO!“ Homura měl co dělat, aby z okna nevyskočil a rovnou se nepokusil svou mladší sestru zabít. Naštěstí si to na poslední chvíli rozmyslel a místo toho okno prudce přibouchl.
Nestíhal.

Do školy dorazili na poslední chvíli. Zhroutili se do svých lavic přesně v okamžiku, kdy se ve dveřích objevil rozesmátý Yamada sršící dobrou náladou.
„Neunavuje tě někdy ten jeho optimismus?“ zašeptal Homura směrem k Nanami. Ten se jen usmál. Pořád trochu lapal po dechu.
Homura zachytil Meičin nejistý pohled. „Potom!“ naznačil bezhlesně a cítil, jak se mu nervozitou orosilo čelo. Nedokáže jí to říct.
Během vyučování se v myšlenkách probíral možnostmi. Nanami mu řekl, ať jí tvrdí, že miluje někoho jiného. To byla pravda, ale stejně… neřekl to ani jemu, natož Meiko. Úplně se viděl jak koktá a není schopný formulovat to, co chce říct.
„Homuro-san?“ Nereagoval.
„Homuro-san!!“ V příštím okamžiku ho ze židle srazila učebnice matematiky. Profesor Yamada se zatvářil, jako kdyby se mu právě povedl homerun v basebalu a hřbetem knihy poklepal na lavici.
„V mých hodinách budeš dávat pozor a nebudeš pokukovat po děvčatech!“ napomenul Homuru, který se hrabal zpátky na židli a mnul si čelo, do kterého ho zasáhla kniha.
„Rozkaz, pane,“ zamumlal zachmuřeně a urovnal si límec košile. Za Yamadovými zády viděl Nanamiho, který stěží přemáhal smích. Homura se na něj ušklíbl.
Už od rána se mezi nimi vznášela taková prapodivná atmosféra, která napovídala, že dnešek skončí jinak, než oba předpokládali.

Seděli opět na střeše. Nanami do sebe právě obracel Homurovu krabičku džusu, když Homura promluvil. „Já s ní asi na to rande půjdu!“
Nanami vyprskl lok džusu a málem se při tom udusil. „Cože?“ vyjekl a otřel si pusu.
„Já jí to prostě nejsem schopný říct. Měls pravdu! Jsem měkota! I máslo je proti mně drsňák! Prostě nejsem zvyklý lidi odmítat. Dřív jsem taky nebyl schopný říct ne, když mě někdo vyzval na souboj a tohle je podobné. A za to můžeš ty! Ty jsi ze mě udělal bábovku!“
„Já?“
Nanami uraženě pohodil hlavou. „Já za to nemůžu! Co jsem udělal, hm?“
Homura nebyl schopen odpovědět.
„Tvrdil jsi, že jsi můj kamarád, tak mi pomoz, kamaráde!“
Nanami zvedl ruce na svou obranu. „Tohle je jen tvoje věc. Navíc, myslíš, že mě by něco věřila? Vyhýbá se mi od té doby, co se dozvěděla, že jsem měl něco společného s Yuuem!“
To byla pravda. Meiko se od Nanamiho od jisté doby držela v uctivé vzdálenosti, jako by se bála, že jí kousne.
„Tak co mám dělat? Už jsem se jí to dneska pokoušel říct několikrát!“
„Seber se, Seiji! Je ti sedmnáct a necháš se vyklepat nějakou zrzavou káčou?“
„Jo, to se ti to řekne!“

Ta hádka by mohla pokračovat do nekonečna, kdyby se zničehonic neozval zvuk otevíraných dveří. Homura a Nanami dnes seděli z opačné strany budovy, kterou se vcházelo na střechu, v závětří, a proto neviděli, kdo to přišel. Naštěstí to slyšeli.
Meičin hlas. „Homuro-san, Nanami-san?!“
Homura vytřeštil oči. „Nanami!“ zasténal potichu a hledal v jeho výrazu nějakou známku pomoci. Nanami však jen bezmocně rozhodil rukama.
Byly slyšet blížící se kroky.
„Řekni jí to!“ řekl bezhlesně Nanami. Homura zavrtěl hlavou.
„Ne!“ Kroky se blížily.
Homura se najednou zarazil a pohledem sjel k Nanamimu. Ten jen nechápavě naklonil hlavu na stranu. „Budeme muset přejít na záložní plán!“
„My máme záložní plán?“
„Nanami?“
zeptal se pevně a podíval se mu do očí. Kroky už byly slyšet za rohem.
„Jsme přátelé, že jo? Myslím, opravdoví kamarádi!“
„Jasně…“
přikývl nejistě Nanami. Nechápal, kam tím Homura míří.
„A ještě mi něco dlužíš za to, že jsem přešel tu věc s Yuuem, viď?“
„Seiji?“
Nanami bojácně opětoval Homurův pohled.
„Doufám, že po tomhle budeme moct pokračovat jako předtím,“ povzdechl si Homura, popadl Nanamiho za límec a vteřinu předtím, než Meiko vyšla zpoza rohu ho bez zaváhání políbil. Přirazil ho zády ke zdi a polibek ještě prohloubil.

Nanami pochopil, proč to udělal. Alespoň část pochopil. Tu část, kde Homura není schopný Meiko odmítnout a místo toho ji nechá, ať ho načape v ne příliš vhodné situaci s někým jiným. A Nanami byl zrovna po ruce… Homura měl ovšem ještě jeden důvod a to důvod, že byl nadržený jako mnich v celibátu a už to nemohl vydržet.
Tak jako tak, najednou ho Homura tlačil zády ke zdi a líbal ho. A tentokrát ne pod vlivem. Bylo to míň mátožné, míň nejisté a mnohem víc do kolen srážející.
Nanami za Homurovo zády zachytil pohyb. Meiko. A nebyla sama.
Pokud si Nanami někdy přál, aby je někdo načapal v takovéhle situaci, jeho přání bylo vyslyšeno, protože hned vedle Meiko stála i Mizuki.
Nanami na ně upřel oči. Bylo to hodně těžké soustředit se na něco jiného, než na ten dech beroucí polibek, ale přece to zvládl. Zahleděl se Meiko do očí. A ten pohled říkal jen jedinou věc: Vyhrál jsem.
V příštím okamžiku už se však rozhodl využít šance a užít si to, dokud mohl. Pravačku zabořil Homurovi do vlasů a přitáhl si ho blíž. Druhou rukou ho chytil okolo krku, což muselo vypadat obzvlášť efektivně.
Meiko a Mizuki stály jako přimražené, zatímco Homurovi a Nanamimu pomalu, ale jistě docházel dech. Ale věděli, že se od sebe nemůžou odtáhnout dokud, ty dvě neodejdou.
Homura se proto rozhodl trochu přitvrdit. Vytáhl se do kleku a přitlačil ho víc ke zdi. Nanami se bez protestu podvolil. Muselo to vypadat, že se na to chtějí každou chvíli vrhnout, aby ty dvě odešly. Naštěstí pro ně to nemuseli zas až tak přehrávat.
Homura konečky prstů přejel Nanamimu přes hruď až k zipu bundy(!), který plynulým pohybem rozepnul. V tom okamžiku pocítil dostatečnou sebejistotu a vklínil se Nanamimu jazykem mezi rty. Ten na okamžik zamžikal překvapením, ale neodporoval. Vůbec ho však nenapadlo, že tohle bylo pro pomyslné představení naprosto zbytečné, protože ani jedna z dívek nemohla určit hloubku jejich polibku.
K Homurově překvapení mu Nanami začal polibek oplácet. Začínalo to být až nebezpečně vášnivé. Homuru napadlo, že s takovou se brzo vykašle na nějaké morální zásady a… udělá Nanamimu něco, co by se v televizi mohlo vysílat až po desáté hodině.
Ty dvě se rozhodly odejít, nebo spíše utéct, až v okamžiku, kdy Homura vjel Nanamimu rukou pod bundu.
Nanami a Homura se od sebe odtáhli až několik vteřin poté, co se ozvalo bouchnutí dveří.
Oba okamžitě zrudli jako právě utržená rajčata. Homura si nervózně popotáhl lem bundy a očima se vyhýbal Nanamiho pohledu. Oba oddechovali, jako kdyby právě dokončili triatlon.
„Takže jak jsem říkal, doufám, že po tomhle budeme moct pokračovat, jako kdyby se nic nestalo,“ řekl roztřeseně a promnul si kořen nosu.
„Ehm… jasně,“ přikývl Nanami a pokoušel se zakrýt, jak moc ho polibek vykolejil. Pořád seděl natisknutý zády u zdi a bál se pohnout. Trvalo to sice kratší dobu než Kuroyama, zato tohle bylo o poznání intenzivnější. Když se nad tím Nanami zamyslel, oproti tomuhle byla Kuroyama vlastně jen taková pusa na dobrou noc. Polibek na tvář od vzdálené tetičky.
„Myslím, že tímhle jsem vyřešil svůj problém s Meiko,“ poznamenal Homura a prohrábl si vlasy.
„A zároveň i můj problém s Mizuki!“ pokrčil rameny Nanami. Homura zrudl ještě víc.
„Neříkej mi, že…“
„Jo…“

Chvíli oba mlčeli, než se Homura rozesmál. „Myslím, že jsme právě vymysleli nejoriginálnější způsob, jak se zbavit dotěrných holek!“
Nanami se nemohl ubránit úsměvu. A nebylo to jen kvůli tomu, co Homura řekl. Bylo to kvůli téhle situaci. Právě vystřihli asi tu nejžhavější scénu, jakou kdy tahle škola viděla a Homura se nezdál, že by ho to nějak trápilo.
„Teď už jen doufat, že si to nechají pro sebe…“
„No…“
zamyslel se nahlas Homura a pokoušel se přinutit své srdce, aby přestalo bít, jako kdyby doběhl maratón. „Myslíš, že o tomhle by se jim chtělo někomu vyprávět?“
Nanami pokrčil rameny. „Doufám, že ne.“
Homura se usmál. „Já myslím, že si to nechají pro sebe. Přinejhorším přestoupíme na jinou školu…“ Pak se zarazil.
„Nanami?“
„Hm?“
„Já… doufám, že tohle…“

Nedořekl, protože nevěděl, jak větu formulovat, aby nezněla tak hrozně, jak si jí představil v hlavě.
„Prostě to přejdeme, fajn? Nic se nestalo.“
„Jo. Nic se nestalo. Jsme v pohodě.“
„V pohodě…“

Ani jeden však v pohodě nebyl…

Přesně o tři vteřiny později Mizuki vzteky rozbila okno na dívčích záchodech.
Přesně o devatenáct dní později zahájili třetí kolo.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Milujte mě, lynčujte mě, to je jen na vás ♥ Každopádně, za tuhle kapitolu si alespoň jedno z toho zasloužím! =D
Stěžovali jste si, že se mezi nima nic neděje? Dobře, máte to mít =D Na dvanáctku jsem upozorňovala, ale na jedenatřicítku jste nebyly připravené =D Je to jedna z mých nejoblíbenějších kapitol a to hned z několika důvodů, které tady ale nebudu rozebírat =D Omlouvám se =D Prostě si ji užijte, jak umíte ♥
Chtěla bych upozornit, že Dasty Harst a seraphim vyhlásili oficiální souboj o Hibikiho. Slíbila jsem, že jim ho vypůjčím, alespoň na dobu soutěže. A o co se jedná? Od schválení téhle kapitoly Sparkieho mají možnost přidat povídku o libovolné délce a žánru. Vyhrává ta, která bude mít víc komentářů, přičemž se bude počítat jen jeden komentář na osobu. Limit je do příští neděle.
Ráda bych, aby se mi Hibiki vrátil nepoškozený a se všemi končetinami i... tím ostatním. Prosím, holky, buďte na něj hodné, ano? *smrk, smrk*
Já osobně budu obě povídky sledovat, ale nebudu se přiklánět ani k jedné verzi. Já budu jen tiše sedět v koutku a litovat Hibikiho. A samozřejmě hlídat Ritsuku, aby těm dvěma nevyškubala vlasy. Hihí, doufám, že obě něco napíšou, docela se na to těším =D Ale upozorňuji, že další postavy už všanc nedávám!
Je mi vedro a to jsem dneska strávila celý den schovaná doma v chládku. V noci jsme tu měli bouřku, takže jsem zabrala až ve tři ráno a vstávala v devět. Spááánééék~
No, užijte si kapitolu a pěkně komentujte ♥

5
Průměr: 5 (67 hlasů)