SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 32.

Homura políbil Nanamiho.
HOMURA políbil Nanamiho.
Homura políbil NANAMIHO.
Homura POLÍBIL Nanamiho.
Před Meiko a Mizuki.
Ne, řeknu to jinak: HOMURA POLÍBIL NANAMIHO PŘED MEIKO A MIZUKI!!!!!

Ritsuka zrovna vycházela ze školy, když ji za rameno popadla ruka s dlouhými gelovými nehty.
„Potřebujeme s tebou mluvit!“ ozval se vysoký hlas. Ritsuka vyděšeně vrhla pohled ke školní bráně, kde na ní už čekal Hibiki. Ten jen vyjeveně koukal.
Ruka jí zatáhla zpátky do školy, přesněji do jedné z chodeb vedoucí do tělocvičny. Ritsuka si sundala zamlžené brýle, otřela si je do lemu šály a znovu si je nasadila na nos. Před ní stály dvě dívky. Takahashi Meiko a Satou Mizuki.
Zamračila se. Tyhle dvě jí už pily krev, protože se pořád motaly kolem jejího bratra a Nanamiho.
„Můžu vám pomoct?“ zeptala se chladně, jak to umí jen členové rodiny Homura. Až teď si všimla, že Meiko má na krajíčku a Mizuki vypadá, jako kdyby jí někdo vrazil pořádnou facku.
„Tvůj bratr je gay!!“ vyštěkla ublíženě Mizuki. Ritsuka překvapeně zamrkala. Ta věta nebyla položená jako otázka, ale jako konstatování faktu.
„Jak prosím?“ zeptala se zaskočeně. Netušila, jak to Mizuki napadlo.
„Viděly jsme je na střeše!“ Mizuki soptila.
„Je?“ zeptala se opatrně Ritsuka a zamyšleně si na prst natáčela pramen hnědých vlasů. Co se proboha stalo? Jak to Mizuki a Meiko ví? Co sakra viděly?!
„Jeho a… Nanami-kuna!“ Mizuki to jméno řekla jako kdyby to bylo sprosté slovo. Ritsuka překvapeně zamrkala. Věděla, že Mizuki se okolo Nanamiho točí a tak…
„Cože?“ Konečně si uvědomila, co Mizuki vlastně řekla.
„Jo. Meiko včera pozvala tvého bratra na rande. No a on jí řekl, že si to promyslí…“ začala Mizuki a horečně rozhazovala rukama. „A dneska jsme šli o polední přestávku na střechu, protože ty dva tam vždycky jsou no a…“ najednou se zarazila, protože nevěděla, jak pokračovat.
„A?“ vyzvídala Ritsuka, které pomalu svítalo.
„No co asi, ty káčo? Ty jsi vážně natvrdlá!“ rozčilovala se Mizuki. Ritsuka by jí za jiné situace jednu pořádnou vrazila, ale v tuhle chvíli jen s potutelným úsměvem přihlížela.
„Takže si to shrňme. Načapaly jste je při… hm… dejme tomu… choulostivé situaci. Co chcete po mě?“
„Je tvůj bratr gay?“
„To, co jsi viděla ti nestačilo?“
„Jak dlouho? A Nanami-kun taky?“

Ritsuka se usmála. „Dobře. Něco vám řeknu, ale musíte si to nechat pro sebe, ano? Všechno!!“

O deset minut později Ritsuka vyběhla ze školy. Hibiki stále postával u brány, zády k ní. Rychle přeběhla přes dvůr a zezadu mu skočila na záda. Chytila ho kolem krku a bez jediného slova vysvětlení ho políbila na tvář.
Hibiki překvapeně zamžikal. „Za co to bylo?“ zeptal se, když se ho pustila a trochu se uklidnila.
„On ho políbil, chápeš to?! Jen aby přesvědčil Meiko, že s ní nechce chodit! Prostě se vrhnul po Shiroganem, aby jí nic nemusel vysvětlovat!“ Ritsuka vypadala, jako kdyby se před ní právě zhmotnil samotný Jashin a řekl jí, že byla zvolena za yaoistku roku.
„A proč jsi z toho tak nadšená?“ nechápal Hibiki a mnul si tvář, na kterou ho políbila. Byl trochu vyvedený z míry. Ritsuka obyčejně nepředváděla své pocity venkovnímu světu a teď…
„Ty to nechápeš?“
„Tak trochu,“ pokrčil rameny a pomalým krokem vyšel za ní.
Ritsuka se protáhla a založila si ruce na hrudi. „Dobře, pokusím se to vysvětlit tak, abys to co nejlíp pochopil. Můj bráška je… jak to říct…“
„Pitomec?“
napovídal Hibiki, ale Ritsuka nad ním mávla rukou.
„To teď nemyslím, i když je to samozřejmě pravda. Spíš jde o to, že strašně dlouho trvá, než mu něco dojde. Je schopný se tím užírat celou věčnost!“
„Nepovídej,“
ušklíbl se Hibiki, čímž si vysloužil ránu do ramene.
„Nepřerušuj. Ještě jsem se nedostala k tomu hlavnímu. Víš, když už se konečně k něčemu dobere a je rozhodnutý dosáhnout nějakého cíle, je… jako tank. Tvrdohlavý a nezastaví ho ani atomový výbuch.“ Hibiki chtěl podotknout, že to by leccos vysvětlovalo i u ní, ale raději mlčel. Ritsuka si pohrávala s přívěskem na své tašce a pokračovala.
„Seijimu už před jistou dobou došlo, že je do Shiroganeho zamilovaný. Teď se s tím jistou dobu smiřoval. No a zdá se, že konečně došel do té tvrdohlavé části.“
„Takže?“
„Takže mu dávám maximálně měsíc, než… hm… jak to říct…“
„Počkej, možná to ani nechci vědět!“

Ritsuka se ušklíbla. „Prosím tě, Seiji není žádný hrdina z béčkového slashe. Co si myslíš? Že Nanamiho jednou přirazí ke zdi a bez milosti přeřízne?!“
Hibiki se zhluboka nadechla a promnul si krk, na kterém byly stále jasně viditelné krvavé podlitiny. „Ritsuko, já jsem kluk, možná na to zapomínáš, ale pořád jsem. Na věci tohohle typu se pokouším nemyslet!“ povzdechl si a střelil po ní jasně modrým pohledem.
Ritsuka si popotáhla rukávy červeného kabátu. „Citlivko!“ zamumlala trochu uraženě. „Jestli se mnou chceš trávit čas, musíš si na to zvyknout!“
Její světlovlasý společník poraženě pokrčil rameny. „Samozřejmě. Ale jestli to takhle půjde dál, skončím taky jako gay. Nebo hůř, jako yaoista!“
Ritsuka ho přejela pohledem. „Tak… v rodině už to máš, tak proč ne?“
„Cože?“
zděsil se Hibiki. „Tak to ne! Nesrovnávej mě s Tetsuhirem! Já jsem na holky! Úplně na holky. A jsem asi jediný kluk v tvém okolí, kdo takový je!“
Ritsuka se ušklíbla. „Dobře, dobře, tak se hned nevztekej, ty heteráči!“

„Takže?“
„Takže co?“
„Nemáte něco, co byste mi chtěli říct? Ani jeden?“

Ritsuka seděla v polovině schodů, nohu přes nohu, ruce založené na prsou a měřila si právě příchozí usvědčujícím pohledem. Potutelný úsměv, který se jí stále dral na rty, se jí dařilo skrývat pod apatický úšklebek.
Homura si vyměnil s Nanamim trochu stydlivý pohled.
„Měli bychom?“ zeptal se obezřetně a povytáhl obočí.
Ritsuka se opřela lokty o kolena a ukazováčkem ve vzduchu kreslila neviditelné osmičky. Její výraz se pomalu měnil v úsměv kočky šklíby. Homura cítil, jak mu po krku stéká kapička potu. Tenhle sadistický pohled znal.
Nervózně polkl a prohrábl si odrůstající hnědé vlasy.
„Ehm,“ řekl.
„Ehm, to je všechno, co mi k tomu povíš?“
Nanami nechápavě těkal očima z jednoho na druhého. „Promiňte, ale tady asi probíhá nějaká mezisourozenecká telepatie, protože nemám ani šajna, o co jde!“ ozval se trochu nejistě.
Homura si hlasitě povzdechl a prohrábl mu vlasy. Bylo to už tak zažilé gesto, že se nad tím nikdo nepozastavil, i když by rozhodně měl.
„To nic, Nanami. Jen má malá sestřička má drápky úplně ve všem!“
Ritsuka vítězoslavně povytáhla obočí. „To je pravda. Dozvím se všechno. Naprosto všechno!“ Poslední dvě slova zdůraznila tak znatelně, že se Homura i Nanami trochu nervózně ošili. Ritsuka si mezitím užívala svou převahu.
Naoko pohoršeně zavrtěla hlavou. „Kluci, kluci, tohle se přece nedělá. Ty dvě slepice z toho měly málem infarkt!“
Homura se najednou začal zajímat o vzorek dřeva na podlaze, zatímco Nanami provinile poťukával o sebe konečky prstů.
„To vás vážně nenapadlo nic lepšího, než tohle, abyste je odmítli?“ zeptala se Ritsuka.
„Za to může Seiji!“ vyjekl najednou Nanami a prudce se na svého kamaráda otočil. Ten zvedl hlavu od podlahy.
„Cože?!“
„Říkám, že za to můžeš ty! Bude vážně štěstí, když to ty dvě neroznesou po škole. Jak tě to vůbec napadlo?!“

Homura chtěl podotknout, že Nanamiho to napadlo prvního před měsícem na Kuroyamě, ale nakonec kyselou poznámku raději spolkl. Nevěděl, jestli tenhle zážitek někdy budou rozebírat podrobněji.
„Já nevím! Byl to reflex!“ pokoušel se ospravedlnit, ale moc se mu to nedařilo.
„Co je to za reflex, při prvním náznaku problémů s holkou skočit po svém nejlepším kamarádovi?“ zeptala se zvědavě Ritsuka, ale Seiji po ní střelil tak umlčujícím pohledem, že i ona raději zavřela pusu a téměř poslušně sklopila oči.
„Jo, to je pravda!“ chytil se toho okamžitě Nanami a otočil se k Homurovi čelem.
„Já… nevím, jak mě to napadlo! Prostě… se to stalo, no!“ Homura pomalu začínal zuřit a panikařit zároveň. A najednou se rozhodl. „Udělal jsem to protože tě---“ „JSEM DOMA!“
Ve dveřích stál Homura starší, ruce doširoka rozpřažené, jako kdyby čekal obětí. Místo toho si vysloužil výkřik svého prostředního dítěte.
„NE! NE! NENENE! CO TU DĚLÁŠ?!“ Ritsuka se prudce zvedla ze schodů, pěsti sevřené, jako kdyby se přemáhala, aby po svém otci neskočila a neprokousla mu hrdlo. Ve tváři měla směsici hněvu, zděšení a něčeho, co vypadalo téměř jako lítost.
Nejstarší Homura jen nechápavě zamrkal. „Přišel jsem dřív z práce, proč…“ Nic nechápal. Za to Ritsuka to chápala moc dobře. Homura byl už jen tři slabiky, tři pitomé slabiky, od toho, aby se Nanamimu vyslovil a jejich táta to celé zazdil.
Nanami jen nechápavě těkal očima z Ritsuky na pana Homuru. Seiji se mezitím otočil a prošel okolo Ritsuky do patra. Cítil, jak rudne.
„K*rva…“ zamumlal a vešel do pokoje, kde sebou hodil o postel. Zabořil tvář do polštáře. Už mu to téměř řekl. V tom rozčilení už byl jen krůček od toho tu větu dokončit…
Zasténal a zabořil si prsty do vlasů.
„To snad není možný. Já jsem ho políbil…“ zasténal a udeřil pěstí do polštáře. „Políbil jsem ho a ještě před největší drbnou ze školy. Bože můj.“ Homura si připadal jako hrdina z venezuelské telenovely. Špatné venezuelské telenovely. Špatné venezuelské telenovely, která navíc běží v televizi ve dvě hodiny ráno a sledují ji jen postarší ženy bez životního cílu.

„Nevím, proč jsem to udělal. Prostě se to stalo!“
„Jasně, jasně, věřím ti…“
„Ritsuko, já nežertuju!“

Ritsuka si povzdechla a nalila si další hrnek kafe. Homura mezitím z pánve shodil další palačinku. Na talíří u jeho lokte se jich kupila celá hromada. Když byl nervózní, jako hodně nervózní, vařil. A právě teď byl extrémně nervózní a proto vařil, nebo spíš smažil, jako kdyby měl nakrmit menší somálskou vesnici.
„Víš, Seiji, je to přirozené. Jen se zamysli. Je ti sedmnáct a jsi-“
Homura se zuřivě rozehnal obracečkou a zamířil ji na Ritsuku. Ve tváři měl temný stín. „Opovaž se říct to slovo, co máš na jazyku!“ zasyčel ledově, až Ritsuce přeběhl mráz po zádech. Takhle tedy její bratr působil na lidi, když je chtěl vyděsit.
„Dobře,“ přikývla smířlivě. „Řeknu to jinak. Je ti sedmnáct. Tečka. Hormony se bouří. Tečka. Je to přirozené a ty s tím nic nenaděláš, pokud teda Shiroganeho…“
„Ritsuko!“
„Jasně, jasně, chápu. Jen se ti pokouším vysvětlit, proč si ho bezdůvodně přirazil ke zdi.“
„Nebylo to bezdůvodně!“

Ritsuka povytáhla obočí. „Ale prosím tě, Seiji. Pochybuju, že bys to neudělal, kdyby ty dvě nepřišly!“
Seiji se poškrábal obracečkou na bradě a pohlédl ke stropu. Chvíli pozoroval prasklinu v omítce, než znova sklonil oči ke své mladší sestře. „Možná na tom něco bude,“ připustil nakonec.
Ritsuka obdivně kývla. „Překvapivé. Fázi zapírání už máš za sebou?“
„Jednou budeš psycholožka a já na tebe budu pyšný, ale zrovna teď mě to dost irituje!“
řekl Homura a zakroužil pánví, aby se těsto rovnoměrně rozlilo po celé její ploše.
„Já z tebe mám jen radost, Seiji. Je hezké vidět, že se pomalu ale jistě dostáváš k tomu, abys mu to řekl. Dneska už jsi k tomu měl hrozivě blízko. To mi připomíná, že jsem měla v plánu jít do ložnice a položit tátovi na obličej poltář.“
Homura se opřel o linku a založil si ruce na hrudi. Obracečkou pohupoval ve vzduchu, jako kdyby to byla taktovka. „Víš, možná je lepší, že jsem mu to neřekl…“ řekl pomalu.
Ritsuka vzhlédla od palačinky, kterou právě zaujatě rolovala po tom, co ji pokryla centimetrovou vrstvou skořicového cukru. „Hm?“
„No… nevím, jak by na to reagoval. Přece jenom… jsme oba kluci a…“

Víš, jak by na to reagoval, bratřičku? Nejdřív by asi omdlel, pak by půl hodiny nesrozumitelně blekotal, pravděpodobně by uronil nějakou tu slzičku, ale nakonec by ti padl kolem krku a skončili byste v posteli, řekla bych, chtěla říct Ritsuka, ale místo toho se zakousla do palačinky a neutrálně pokrčila rameny.
Na schodech se ozvaly kroky a o pár okamžiků později se ve dveřích objevila Kyouko.
„Dobré ráno,“ pozdravila a protáhla se. Vlasy po ramena měla rozcuchané, jak se právě vykulila z postele.
„Ránko,“ zahuhňala Ritsuka s plnou pusou a pokynula jí palačinkou z níž se sypal cukr.
„Máš nějakou dobrou náladu,“ podotkla Kyouko a obrátila se na svého staršího bratra, „A ty zase vaříš.“ Posadil se na místo naproti Ritsuce a založila si ruce na hrudi, načež si povzdechla. „Co jsi zase se Shirogane-kunem prováděl, nii-chan?!“
Homura se narovnal tak prudce, až čelem vrazil do digestoře nad sporákem. Bolestně sykl a chytil se za hlavu. „Cože?“ zaúpěl a otočil se na Kyouko s dost zoufalým výrazem ve tváři.
Kyouko si znovu teatrálně povzdechla. Měla to konec konců v krvi. Teatrální povzdechnutí, protáčení očí v sloup, zabijácké pohledy a dost ostrý jazyk byl v základní výbavě Homurovic dětí. Kyouko to všechno uměla taky, jen toho nevyužívala.
„Víš, nii-chan, nejsem tak hloupá, jak si myslíš. Když TY máš náladu pod psa, nebo jsi nervózní, že srážíš veškeré předměty, které se ti dostanou pod ruku, zatímco NEE-CHAN má dobrou náladu, většinou to znamená, že jsi zase něco ztropil s Shirogane-kunem,“ pokrčila rameny Kyouko a natáhla se po palačince.
„Jak to ví?!“ zeptal se Homura neslyšně Ritsuky. Ta polkla zbytek palačinky a posunula si brýle býš na nose.
„Jak by? Řekla jsem jí to!“
„Cože? Proč?! Je jí čtrnáct, proboha! Už fakt, že to víš ty, mě staví před docela vážně morální dilema!“
prskal Homura, a prudce pleskl další palačinkou o talíř.
„Proč jsem jí to řekla? Protože jsem se nemohla dívat, jak se užírá nejistotou, když neví, jakou sexuální orientaci má její starší bratr, víš!“
„Díky, nee-chan,“
ušklíbla se Kyouko.
Homura se k nim otočila a poraženě sklonil hlavu. „Je vůbec někdo v mém okolí, kdo o tom neví?! Protože nepochybuju, že ten odbarvenej skrček to ví samozřejmě taky, co?“
Ritsuka ani nezvedla oči od další palačinky. „Pořád nemůžeš Hibikimu přijít na jméno?“ zeptala se uštěpačně.
„Zato ty mu na jméno přicházíš už vcelku pravidelně, nemám pravdu, nee-chan?“ podotkla Kyouko a nevinně se usmála. Ritsuka ztuhla v půli pohybu a upřela na Kyouko zelené oči. Poté se ohlédla na Homuru.
„Možná nakonec vážně bude naše.“

Přesně o dvanáct minut později do kuchyně vešel Nanami a poprvé se mohl přesvědčit o Kyoučině schopnosti významných pohledů.
Přesně o osmnáct dní později se Homurovi ty tři slabiky podařili říct.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Hohohó. Je zábava se dívat, jak čtenářky padají šokem, když jim bez varování naservírujete žhavou líbací scénu... ~^__^~
Ne, už vám to dělat nebudu. Možná. Uvidím. Jak budu mít náladu... hihi... <- Když je vedro, jsem škodolibá.
Včera jsem se v psaní dostala k závěru. Pofňukávám, protože už jen pět kapitola a bude The End. Ale zase teď se vyřádím jako nikdy. Kapitoly se mi protahují, takže třeba 34 (myslím) má místo obyklých čtyř A4 stran šest. A další kapitoly budou ještě delší, abych se vešla do té čtyřicítky. Už to mám promyšlené.. ha! Píšu jako divá!!
Už se těším na zimu. Chci zimu! Nechci se sprchovat několikrát denně, abych se nelepila k nábytku a nechci dělat to "Ááách!" sotva otevřu lednici!!
Ale k téhle kapitole: Řešíme minulou "akci" a Seiji už je tak blizoučko, že by ho člověk něčím přetáhl po hlavě... A Hibiki se konečně dočká alespoň malé kompenzace za svou trpělivost. To mi připomíná... prosím, nenechte si pohled na něj zprznit, ať už Dasty a seraphim stvoří cokoliv (myslím to v dobrém, ale stejně...) Chjo... chudáček Hibiki...
Nuž nic, užijte si kapitolu a těšte se na další...

4.93651
Průměr: 4.9 (63 hlasy)