Stargate atlantis povídka - díl první

Summary - Příběh se točí kolem Rodneyho a je to AU, kde se Rodney dostává na Atlantidu později. Dopředu varuju, že se jedná o slash (John/Rodney) - nic explicitního, ovšem považujte se za varované

xxx

No dobře, tohle se dalo dost jistě předvídat. Jednou už se to prostě stát muselo.

Ukrást pár dat CIA přímo pod nosem je jednoduché. Oskenovat všechny vládní doložky o zahraničních operacích z počítače, který je umístěn v kanceláři šéfa ochranky, tak, aby si toho nikdo nevšiml – hračka. Vymazat všechny dostupné záznamy trestance, odsouzeného za vlastizradu, no, i to by dokázal bez vzbuzení jakýchkoli podezření. Tedy… možná – s trochou času a tak půl tunou kafe.

Všechno dětské hry.

Když za ním přišli, aby se naboural do přísně tajných vládních programů, měl od toho dát ale ruce pryč. Ne, že by si nedůvěřoval. Mělo to být jednoduché. Vejít, přečíst a odejít bez zanechání jakýchkoli stop a žít šťastně dál z vydělaných peněz, dokud si ho nenajde nějaká další organizace plná chlapíků s černými slunečními brýlemi a neproniknutelnými výrazy ve tvářích, potřebujících nějakou jinou ilegální výpomoc.

Ovšem ne tentokrát.

Všechno šlo naprosto podle plánu. Stáhl si vše, co potřeboval, a začal se zahlazováním stop. Zaklapl notebook a šel spokojeně spát. A pak ho asi o půl páté ráno přepadl v ložnici tým po zuby ozbrojených vojáků. Mrštili s ním o zem, zběžně ho prohledali a odvlekli ho z domu. Cestou mu na hlavu nasadili pytel, takže ani neviděl na cestu. Nacpali ho do auta a pak setrvali celou dobu v tichosti, dokud tak po sedmi hodinách a přibližně 25 minutách (jelikož neměl co jiného na práci, tak počítal ubíhající čas) auto trhnutím zastavilo a jeden z únosců mu zavelel, aby vystoupil ven.

Dál ho vlekli dlouhými chodbami. Kolem sebe mohl místy slyšet vzrušený šepot. Dva muži, kteří ho celou dobu přidržovali, každý z jedné strany, ho doslova vstrčili do nějaké místnosti, jeden mu sundal pytel z hlavy a druhý ho pak tvrdě usadil na židli.

Musel několikrát zamrkat, než si jeho oči přivykly světlu v místnosti. Byla velká tak akorát, aby mu nezpůsobila klaustrofobický záchvat, ne ale dost, aby se tu cítil příjemně jako pod širým nebem. Seděl u ocelového stolu a naproti němu stál muž a zkoumavě si ho prohlížel. Měl prošedivělé vlasy a skoro až pobavený pohled.

Trvalo chvíli, než promluvil: „Doktor Rodney McKay?“

„Uh… záleží na tom, kdo se ptá.“

Muži naproti němu na chvíli ten pobavený úsměv zmizel z obličeje a chladně si ho změřil pohledem.

„Otázky tu budu klást já. Ovšem, pokud na tom tolik záleží, jsem generál Jack O´Neill, Letectvo Spojených států.“

No, tak to je opravdu problém.

Rodney se nervózně zavrtěl na místě. Generál si toho zjevně všiml a pousmál se.

„Mám pocit, že vám ani nemusím říkat, proč tu jste. Myslel jste si, že jste chytřejší, než celá vláda Spojených států? Myslel jste si, že vás nikdo nechytí?“

Upřímně?

„J… jak?“

„Jak co?“

„Jak jste na mě… na to přišli?“ Rodney se pomalu začínal třást. Strachem, co s ním bude a kypějícím vztekem, že ho někdo dokázal dopadnout. Většina jiných lidí by samozřejmě zapírala až do konce, on ale nebyl jako většina jiných lidí. Věděl, že je konec a chtěl jen vědět, kdo ho trumfnul. „Nebylo možné, aby mě někdo chytil. Byl jsem až příliš opatrný. Jak jste to udělali? Kdo to udělal?“

O´Neill si ho změřil pohledem. „Řekněme, že máme k dispozici lepší technologie a modernější programy, které ty pozemské jen tak nezaznamenají.“

„Cože? Pozemské-“

A je to tu zase. Ten pobavený výraz na O´Neillově tváři. Rodney by ho nejraději hned na místě praštil. Na to samozřejmě neměl dost síly a koneckonců ani odvahy. Ani na střední škole se nikdy neodhodlal postavit se svým trýznitelům čelem. Na druhou stranu je ale nikdy nenechal bez potrestání. Vždy počkal pár dní, a pak se každému, kdo mu nějak ubližoval, stala nehoda. Většinou to bylo něco lehčího, co potkalo třeba toho kluka z protější třídy, který Rodneyho jen tak z nudy jednoho dne zmlátil. Hned týden nato se mu z počítače odeslala data dokazující jeho snahu o sestrojení bomby. Přesné nákresy, popisky, prostě všechno. K Rodneyho spokojenosti ten kluk nebyl tak hloupý a prospíval dobře, takže nikdo nepochyboval, že by toho s něčí pomocí nebo manuálem, který se dal snadno sehnat i na internetu, nebyl schopen. A ani policie nepřišla na to, že by se mu někdo do počítače jednoduše naboural a ty spisy přes něj poslal. Případ jasně uzavřen. Kluk vyloučen ze školy a poslán do převýchovného centra…

Všichni to byli pitomci.

Jindy se stalo, že Rodneyho opravdu někdo naštval a už se z toho nevyvlíkl tak „lehce“.
Rodney toho nikdy nelitoval a vždy si vše dokázal ospravedlnit. Zasloužili si to a navíc se jim přece nic tak hrozného nestalo.
Samozřejmě se tato metoda nedala aplikovat na všechny, kteří Rodneymu ublížili. A i přese všechno Rodney doufal, že jednou najde někoho upřímného, kdo si ho bude vážit. Našel, bohužel to ale netrvalo dlouho a i on ho zradil.

Z úvah Rodneyho vytrhl pronikavý zvuk sirény a červeně blikající světla.

O´Neill sebou nepatrně trhnul a spěšně vstal.

„Na chvíli mě omluvte, hned se vrátím.“ Kývl na muže, který celou dobu stál u dveří. Rodney ho zaregistroval až teď a značně to zkomplikovalo jeho plány na tichý odchod. Nemohl tu přece zůstat. S armádními tresty za „krádeže“ Rodney sice obeznámen nebyl, nepochyboval ovšem o tom, že končily velmi, velmi bolestivě. A tomu by se rád vyhnul.

Jakmile generál vyšel z místnosti, ozbrojená stráž se postavila přímo doprostřed dveří.

Tak, co teď? Mysli! Jsi přece génius! Dobře, co takhle…

A Rodney se v předstíraných bolestech sesul na podlahu vedle židle, na které seděl, a začal se dožadovat pomoci. Ozbrojený muž k němu okamžitě přiběhl, a jakmile přidřepnul, aby zjistil, co se děje, Rodney židli popadl a vší silou ji přerazil o naklánějícího se muže. Ten okamžitě padl k zemi a zůstal tam ležet.

„Pche, naši nejlépe vycvičenou armádu složí jedna dřevěná židle…“

Na druhou stranu si ovšem neměl na co stěžovat. Čekal, že to bude daleko obtížnější a skoro se připravoval na smrtící duel muže na muže. Tedy vojáka na vědce. Měl matnou představu o tom, kdo by vyhrál.

Teď na to ovšem nebyl čas. Když tak uvážil, měl vlastně štěstí, že tu voják byl. Normálně by musel obejít systém v elektronickém zamykání dveří, jak už si stačil všimnout, teď ale jednoduše vytáhl identifikační kartu z vojákovy vesty a protáhl ji panelem. Tohle se naučil v akčních filmech. Vojáci u sebe vždycky nosí kartičky, které ti otevřou většinu dveří.

Ozvalo se kliknutí a Rodney nakoukl do chodby. Nikde žádná stráž. Už zase ho jednou podcenili. Přesně jako ti idioti ve škole, co si mysleli, že nemá dost odvahy na nějaký vzdor. Spletli se. Všichni.

Než si tahle banda drsných chlápků se směšným vojenským sestřihem uvědomí, že je pryč, bude už někde v zahraničí v novém bytě a s novým jménem. Rozhodně se mu nechtělo vzdávat se jeho současného života uznávaného vědce, který si občas přivydělává kradením různých složek a dokumentů, je to ale daleko lepší, než skončit na doživotí v nějakém malém vězení na okraji světa s nevyváženou stravou a plným sadistických vrahů a jiných zločinců.

Když ho sem vedli, zapamatoval si zhruba cestu. Věděl, že je hluboko v podzemí velkého komplexu a cesta za svobodou vede vlevo dlouhou chodbou, pak doprava, ještě jednou doleva, rovně a výtahem nahoru. Nebo to bylo doprava, doleva, doprava? Kruci! Je tu moc chodeb a cestou se musel ještě soustředit na to, aby nezakopl.

Tak jak ale ven? Sakra, tohle je armáda, určitě tu nemají jen tak rozvěšené ukazatele cesty „Tudy, prosím“ a bez rozestavěných hlídek, které kontrolují, kdo budovu opouští a kdo přichází. Možná ale, kdyby ho odsud někdo odvedl…

Čas pro plán B.

Vrátil se do místnosti s bezvědomým vojákem a chtěl mu vytáhnout zbraň z pouzdra. Všiml si ale podivné kovové věci, kterou měla stráž upnutou hned vedle pistole. Přemohla ho zvědavost. Vzal ji do ruky a zkusmo zmáčknul spínač. Věc jako by ožila a rozevřela se. Nic akčnějšího se ale nestalo. Zkusmo zmáčkl podruhé a z vršku vyletěl proud elektřiny. Alespoň to tak vypadalo. Rodney ucuknul, hned ale došel k názoru, že by tahle „zbraň“ - podle jeho mínění to nemohlo být nic jiného - mohla být ještě užitečná. Rozhodně vypadá sympatičtěji než vojákova pistole. Rodney neměl rád nic, co zabíjelo lidi. Proud elektřiny se ale na druhou stranu přežít dá, ne?

Vstal a rozběhl se chodbou doprava.

Cestou potkal vojáka a leknutím bez přemýšlení zmáčkl spoušť na jeho nové hračce a namířil na něj. Proud vystřelil a knokautoval vojáka na zem. Rodney k němu v hrůze přiběhl, když mu ale sáhl na krk, aby nahmatal tepnu, ucítil puls.

Velice užitečná věcička.

Ještě chvíli pokračoval v cestě, namátkově si vybíral místnosti kolem a nakukoval do nich. Siréna se ještě hlasitě ozývala a světla poblikávala. Musel omráčit tři další vojáky, ale jelikož jeho útok nikdo nečekal, bylo to poměrně snadné.

Vybral si jedny dveře a lehce je otevřel. Uvnitř byla spousta monitorů a počítačů a dva lidé odění v bílých pláštích.

Perfektní! Východ je vždycky jen jeden, ovšem takovýhle laboratoří je v každém vládním komplexu spousta.

Rodney vpadl do místnosti a oba vědce omráčil.

Přihrnul se k počítačům a začal metodicky, ale velice rychle pracovat. Mezitím už siréna přestala houkat a světla se ustálila na klasické osvětlení.

Rychleji. Pohni sebou.

Konečně byl hotov. Zmáčkl spouštějící tlačítko a siréna se rozezvučela znovu. Tentokrát zcela pod vedením Rodneyho brilantního plánu.
Postupně všude zhasla světla a rozsvítila se ta s nápisem „Emergency“. Na celé základně byla právě vyhlášena evakuace z důvodu úniku jedovatého plynu.

Rodney mohl okamžitě slyšet výsledek své práce. Z chodby se začaly ozývat místy lehce hysterické hlasy a masa lidí přede dveřmi do místnosti s monitory se jistě pohybovala směrem ven. Teď už jen stačilo zapadnout mezi ně a svoboda byla na dosah.

Rodney se pousmál nad nekonečnými možnostmi své geniality a vykročil ke dveřím. Otevřel je a ocitl se tváří v tvář generálu O´Neillovi a třem jiným nepřátelsky vyhlížejícím vojákům.

Oh.

Špatné, špatné, špatné…

Plán C! Plán C!

Rodney mírně naklonil hlavu a předvedl něco, co sám považoval za nevinný výraz s kapkou ublíženosti, že ho nikdo nemá rád.

„Tomu nebudete věřit, generále!“ Začal pomalu, nemohl si ale pomoct a po chvíli drmolil o sto šest. „Poslušně jsem na vás čekal v té… té… výslechové místnosti a… říkám si, že ta siréna už musí všechny štvát a… podle toho, jak dlouho trvala… že… že ji nemůžete vypnout. Tak jsem jen… jen jsem chtěl být užitečný alespoň naposledy, než mě pošlete na nějaké odlehlé místo a necháte mě tam umřít… což není moc humánní, ani od armády, víte? V podstatě jsem nic neudělal. Jo, zabít někoho, to by si zasloužilo smrt, bolestivou a pomalou… ale tohle-“ názorně kolem sebe rozhodil rukama. „Už jsem se vám zmínil o Listině práv a svobod každého Američana… a Kanaďana? Podle vašeho výrazu asi ne… Je to velice zajímavé… můžu vám odrecitovat nějaké pasáže týkající se mého… hm…případu. V článku jedna paragrafu-“

„Proboha, McKayi, nadechněte se!“ generál s ním lehce zatřásl a posadil ho do nejbližší židle.

A Rodney začal hyperventilovat.

Oni mě zabijou. Oni mě fakt zabijou. Do ha***u, to přeci nejde!

Rodney uskutečnil poslední zoufalý pokus utéct pryč, jeden ze stojících vojáků ho ale zachytil a překvapivě jemně usadil zpátky na židli. Ten kousek projevené laskavosti za celý den, co do něj jen všichni hrubě strkali, Rodneyho trochu uklidil, takže zůstal sedět bez hnutí na místě a podíval se vojákovi do očí. Byly zářivě zelené.

„No tak, uklidněte se. Nikdo vám tu nechce ublížit. Slibuju.“

Rodney tomu z nějakého důvodu uvěřil.

„No, když už jsme všichni přestali panikařit,“ generál tleskl rukama, „co kdybychom to tu dali do pořádku? Doktore, předpokládám, že dokážete odvolat tu hromadnou paniku, kterou jste způsobil?“

Rodney pomalu přikývl a odšoural se k hlavnímu počítači. Cítil při tom na sobě vojákův intenzivní pohled, jenž provázel každý jeho pohyb. Netrpělivě se oklepal a během minutky vypnul alarm a vše vrátil do normálu.

Generál mezitím nařídil zbývajícím dvěma stojícím vojákům, aby zajistili lékařskou pomoc pro bezvědomé vědce na podlaze. Samozřejmě by měli být v pořádku, předpisy jsou ale předpisy.

„Ehm…“ Rodney se otočil na generála.

„Ano?“

„Možná byste se ještě chtěli pro jistotu porozhlédnout na chodbě po čtyřech dalších vojácích a jednom ve výslechové místnosti…“

Voják se zelenýma očima se pobaveně usmál a O´Neill zdvihl jedno obočí. „Opravdu? A já vás slyšel jasně říkat, že jste jen chtěl vypnout sirénu. Nestačilo to těm vojákům prostě jen říct? Musel jste do nich hned střílet?“

Rodney si nebyl úplně jistý, zda má brát generálovu narážku vážně nebo ne, takže radši mlčel a očima usilovně hypnotizoval zem pod nohama. Dokonce ani generála neopravil.

Vždyť do nich nestřílel! Tři z nich omráčil jakýmsi výbojem energie a jednoho prostě přetáhl židlí. Copak za to může? Mají si je líp trénovat, když je zvládne složit obyčejný civilista! A ke všemu civilista jako je Rodney!

„No nic,“ generál mávl rukou, „oni se z toho dostanou. Aspoň si budou příště dávat větší pozor. Teď ovšem k věci. Nejste tu, abychom vás… zabili, nebo cokoli jste si myslel a… hm, ten chlap s divnými vlasy vedle mě je plukovník John Sheppard.“

Rodney sice absolutně nechápal, jak jeho osud souvisí se jménem toho plukovníka, nic ale neříkal a počkal, až co dalšího O´Neill řekne.

„Jak to jenom… Viděl jste někdy Star Trek?“

„Co?“

„Star Trek – spousta mimozemšťanů, létajících vesmírných lodí, charizmatických generálů a-“

„Já vím, co je Star Trek!“ vyštěkl Rodney.

„No dobře, dobře.“

Je to vůbec možné… O´Neill se zatvářil skoro až ublíženě? Co je tohle za ústav? Nejdřív ho sem dovlečou s pytlem na hlavě, aby mu pak vyprávěli o sci-fi seriálech?

„Na chvíli si představte, že je to skutečné, že vesmírné lodě existují, že můžeme cestovat do různých galaxií, navštěvovat cizí mimozemské světy…“

„Ah, jistě. Zrovna včera jsem v parku narazil na jednorožce. On mě varoval, že dneska budu mít špatný den a já jsem mu nevěřil.“ Rodney na tváři vykouzlil lehce křivý úsměv a opřel se o stůl za sebou.

Na nepříjemnou chvíli nastalo ticho.

„Tak tady má dobrá snaha jít na to pomalu končí. Pojďte s námi,“ rozkázal generál a vyšel z místnosti.

Sheppard počkal, až Rodney vyjde za O´Neillem a vykročil za ním. Tím mu uzavřel jakýkoli další pokus na útěk. Ne, že by Rodney znovu chtěl riskovat generálovu kapacitu trpělivosti, měl ale takový pocit, že se tu z Rodneyho pokusí udělat blázna a pak ho odklidit do nějaké léčebny pro psychicky narušené.

Krásně a čistě provedeno. Velice elegantní řešení.

Konečně dorazili do další kontrolní místnosti. Všude pobíhali lidé - vědci, vojáci a panoval tu pracovní ruch typický pro různá výzkumná centra. Naproti němu bylo obrovské okno. Generál kývl směrem k oknu a Rodney přistoupil blíž. Výjev pod ním byl naprosto fascinující. Ohromný kovový kruh uprostřed velké šedé místnosti a před ním vojáci připravení střílet.
Na co? Na ten kruh?

Rodney přimhouřil oči a uviděl po obvodu kruhu symboly s devíti, pravidelně uspořádanými šipkami. Trochu to připomínalo pouťový kolotoč, na kterém se daly vyhrát různé ceny. Najednou se šipka rozsvítila a kruh se začal otáčet. Rodney sebou leknutím škubl a o krok ustoupil. Narazil do něčeho měkkého, a když se za sebe ohlédl, spatřil plukovníka, jak stojí těsně za ním a také pozoruje kruh za sklem. Sheppard se na něj usmál a pobídl ho, ať se dívá dál. Rodney se tedy otočil zpátky a přistoupil, co nejblíže to šlo, ke sklu.
V tom se kruh jakoby zastavil a vytryskla z něj obrovská masa… čeho? Plazmy? Vypadalo to skoro jako voda, o čemž Rodney dost pochyboval.

Masa se stáhla zpět a vytvořila klidnou vertikální hladinu a…

Pane Bože! Oni tím začali přicházet nějací lidé. Před chvílí v místnosti nebyl nikdo jiný, než vojáci před kruhem! Tak jo, záhada vyřešena. CHTĚJÍ z něj udělat šílence!

„Tohle,“ promluvil někdo za ním, „je Hvězdná brána. Umožňuje nám cestovat mezihvězdným prostorem a objevovat nové civilizace.“
Ten někdo měl rozcuchané hnědé vlasy a brýle.

O´Neill se na něj otočil. „Nezapomeň na objevování nových technologií, Danieli.“

„Ah, jistě, jistě. Pro armádu priorita číslo jedna. Doktore?“ otočil se na Rodneyho, „Šel byste prosím se mnou? Ukážu vám nějaké další zajímavé vynálezy a seznámím vás s tímto programem.“

Rodney se nejistě podíval na generála. Ten souhlasně přikývl a Rodney neměl na vybranou, než odevzdaně vykročit za Danielem.

O´Neill se otočil na Shepparda. „Tak, jelikož teď nemám už nic jiného na práci, dáte si se mnou v kantýně to odporné želé, co mi z nějakého důvodu tak chutná?“

John se pousmál. „Jistě, pane.“

xxx

„Takže, pokud to dobře chápu, vy potřebujete pomoc.“ Rodney stál zády ke stolu, za kterým O´Neill seděl, a samolibě se pohupoval na špičkách. Doktor Daniel Jackson s Johnem Sheppardem stáli opodál a celou scénu potichu sledovali. Daniel právě McKaye přivedl po třech hodinách ke generálovi do kanceláře poté, co mu stručně vysvětlil celý program Hvězdné brány a nalezeného města Atlantidy v galaxii Pegas.

„Vy mě nechcete zabít, ale“ Rodney se otočil k O´Neillovi a dramaticky na něj ukázal prstem, „potřebujete mou pomoc.“ Další samolibý úsměv.

„Vaše pověst vás předchází. Jste opravdu génius, doktore.“ Generál poznamenal sarkasticky.

Rodney se zamyslel. „No jo, slýchávám to dost často. Samozřejmě je to naprosto zasl-“

„Prokrista, Mckayi! Sklapněte už!“

„Dobře, dobře. Uklidněte se.“ Rodney rozhodil ruce v obranném gestu. „Vypadáte hodně vystresovaně, generále. Co takhle dovolená? Slyšel jsem, že na Bali je touhle dobou vážně krásně.“ A zasněně se zahleděl do dáli.

„Musím říct, že jste mi byl sympatičtější, když jste se mě bál,“ podotkl O´Neill.

McKay se na něj ublíženě podíval. „Já musím říct, že takhle jsem daleko spokojenější zase já. Když vím, že velká vláda Spojených států potřebuje mojí pomoc.“

„Ještě pořád vás můžu dát zabít.“

To Rodneyho přimělo změnit téma. „Fajn, fajn. Podstatné je to, že po mně zkrátka chcete, abych se vzdal všeho, co tu mám a připojil se k expedici v jiné galaxii s možností, že mě tam něco zabije a už se nevrátím.“

Panebože, v jiné galaxii! Ještě pořád to znělo tak neuvěřitelně. Vlastně, pro Rodneyho to bude uvěřitelné, až když se tam dostane. Do té doby, rozhodl se, to bude spadat do kategorie zajímavých, leč podezřelých nabídek.

„Abyste se vzdal všeho? Neříkejte, že i přes život, který vedete, je něco, čeho byste se musel vzdát,“ podotkl pobaveně O´Neill.

To Rodneyho zaskočilo. Vlastně, nikdy nad tím zatím moc nepřemýšlel, a ani o tom přemýšlet nechtěl, ale generál měl pravdu. Čeho by se Rodney musel vzdát? Svého malého, bezcenného bytu? Nenaplňující práce nebo občasných přivýdělků, ze kterých mu bylo nanic? Co jiného na světě měl, že by bolelo vzdát se toho? Rodinu? To těžko, ti primitivové, kteří sami sebe nazývali rodiči, jsou mrtví. S Jeannie nemluvil už přes deset let. Jediné, co v tomhle životě měl, byla jeho minulost, a ta byla ze všeho nejdrtivější.

V jediném okamžiku si vybavil všechno to utrpení ve škole, doma i venku. Byl zvyklý na to, že lidé kolem něj, kteří se nedokázali vypořádat s jeho inteligencí vnitřně, si svou frustraci vybíjeli na něm. Studenti ve škole, ostatní děti venku. Jeho rodiče. Stále si živě vzpomínal na první ránu, kterou od otce kdy dostal. Bolelo to a hodně. Ne fyzicky, ale něco uvnitř něj jakoby se zlomilo. Nemohl už věřit nikomu, ani doma nebyl v bezpečí.
Když za ním jednoho dne přišla CIA a chtěla, aby pro ni pracoval, znamenalo to pro něj vysvobození. Vždycky toužil po tom, že někdo přijde a vytáhne ho z té mizérie. Teď to přišlo a on mohl být poprvé v životě volný. Žádné předsudky, jen lidé, kteří si ho vážili pro to, čím byl. Bohužel ten pocit vydržel jen chvíli. Malou chviličku, než domů přišli jeho vážení rodiče a rozhodně odmítli se svého jediného syna vzdát. Koneckonců, kdo by se pak staral o malou Jeannie? Zkrátka, jediná dobrá věc, kterou kdy udělali, byla, že zemřeli. Při autonehodě. Poprvé si to uvědomil na jejich pohřbu a z nějakého důvodu ho ta myšlenka pobavila. Natolik, že se, uprostřed toho všeho, truchlících příbuzných a blízkých přátel jeho rodičů, rozesmál. Smál se tak, jako ještě nikdy v životě. Všichni okolo na něj vyděšeně zírali a jemu to bylo jedno. Jeho rodiče poprvé v životě udělali něco nesobeckého, něco pro Rodneyho. Zemřeli. Zemřeli, a tím mu zajistili částečnou svobodu.

Vzpomněl si i na Bobbyho. Co by tomu všemu asi teď řekl? Určitě by mu dal lehký pohlavek a nazval ho pitomcem, že v tak velký okamžik svého života přemýšlí o něm…

Vlastně, to, že by od své minulosti mohl jen tak utéct a nechat ji za sebou by pro něj bylo osvobozující.

Chce to. Musí to udělat.

Pro sebe.

O´Neill si muže před sebou zamračeně prohlížel. Že by zase řekl něco, co neměl? Obyčejně sám sebe považoval za taktního člověka, tedy, když jím být chtěl, párkrát ale stejně narazil na něco, na co neměl. Nic si z toho ale nedělal a ostatní to prostě přešli. McKay měl před chvílí naprosto bezprostřední a veselou náladu ze všeho toho nového kolem. Vlastně posledních 15 minut poskakoval kolem jako veverka na steroidech. Teď ovšem najednou z ničeho nic naprosto zvážněl, až zesmutněl, a ponořil se do sebe. V očích měl bolest, jakou Jack častokrát nevídal. Nebylo to nic dobrého.

Všechno ale trvalo jen pár sekund. McKay se okamžitě probral a nasadil si opět masku zdvořilého zájmu.

„Vlastně máte pravdu. Tak kdy můžu začít?“

O´Neilla to poměrně zaskočilo, nic na sobě ale nedal znát a přepnul do profesního módu. „Daedalus odlétá za tři dny. Do té doby můžete být tady na základně a zahrnovat Daniela odbornými otázkami. Jistě bude nadšený.“ Jack přes Rodneyho rameno mrknul na Daniela.

„A moje věci?“ zeptal se Rodney.

„Ah, ano. Vezměte tady Shepparda. Jistě vás rád odveze domů a pomůže s balením.“

McKay se pomalu otočil a pochybovačně si plukovníka prohlédl od shora dolů a pro jistotu, aby mu nic neuniklo, ještě od zdola nahoru. Ne, nevypadal nijak zvlášť nebezpečně. Popravdě, nevypadal ani jako voják. Co je to stejně s těmi vlasy? Sheppard zkrátka vypadal jako dokonalý příklad někoho, kdo určitě není vojákem. No, možná až na ty vypracované svaly a…

Rodney zrudl a otočil se zpátky ke generálovi.

„Fajn, to by šlo,“ řekl co nejvíc ležérně.

O´Neill se usmál. „Je to tedy všechno?“

Rodney se na něj nejistě podíval. „Mám ještě jednu otázku…“

„Ano?“

„Hm… když jste mi nechtěli ublížit, tak proč mě sem proboha vleklo celé armádní komando a ještě s pytlem přes hlavu?“ zeptal se opatrně. Protože, vážně… o co jim šlo? Vypadat drsně?

Generál se sladce usmál, jako by na tu otázku čekal celou dobu.

„To pro případ, že byste se nechtěl k expedici přidat. Zařídili bychom vám hezký pobyt v psychiatrické léčebně bez toho, že znáte naší adresu. Hrozba pro stát by byla humánně odstraněna a my bychom zůstali v anonymitě. Elegantní, že?“

xxx

Plukovník John Sheppard vedl chodbou Rodneyho z podzemního komplexu ven směrem k autu, které na ně čekalo. Šel jistým krokem, ale pomalu, aby mu doktor stačil. Poskytl mu tak možnost zapamatovat si, kudy se dostat ven v případě potřeby, aniž by musel opět zalarmovat celé velitelství.

McKay na Johna udělal docela dojem. Samozřejmě, budou s ním určitě problémy, a to velké. Velké problémy s velkým P. Na druhou stranu ale McKay vypadal velice schopně. A to samozřejmě nemyslel fyzický vzhled, i když, no… Dobře, další věc, které si na doktorovi všiml po jeho nadměrné gestikulaci a jeho hlubokých modrých očí, bylo jeho krásně tvarované pozadí. Ne, to samozřejmě John nemyslel. Myslel tím, že Rodney dokázal přelstít půlku velitelství, a kdyby na něj vojáci neumístili při převozu lokátor, asi by ho s generálem ani nenašli. A to všechno v jemu neznámém prostředí.

No, dalo se říct, že McKay bude ještě užitečný.

„Hm… Takže, co tu dělá takový nevoják jako ty?“ ozval se doktor vedle něj.

„Nevoják?“

„No jasně, jsi přesně ten typ, co nevypadá jako voják. To je v armádě trochu mimo, ne?“

John se na něj jen podíval a zdvihl obočí.

„Teda,“ začal se Rodney bránit a zběsile přitom máchat rukama, „neber to nějak špatně. Jen prostě nejsi ten správný typ pro armádu. Eh… teda samozřejmě, že jsi ten správný typ pro armádu. Jenom ne úplně vzhledově. Ne, že bych si tě nějak prohlížel, to ne, jenom nemáš ten správný vojenský sestřih. Nic proti tvým vlasům, jsou fajn, jenom ne armádní… Teda, pokud vlasy můžou být armádní…“

John se pobaveně usmál. „Pojďte, doktore.“ Přivedl ho k výtahu a spolu do něj vklouzli. Dál už to vypadalo, že McKay bude raději mlčet.
Vydrželo to jen deset minut. Byli už na cestě v autě, když se Rodney zase rozpovídal. Zahrnul Johna na sebe nenavazujícími větami o kočce, kterou kdysi měl, o škole, kam chodil, o tuposti většiny lidí, se kterými se kdy setkal a o úžasných zařízeních, kterými ho doktor Jackson zahrnul.

„Prý máš ATA gen. Ještě jsem nezjišťoval podrobnosti, ale základem je, že ti umožňuje aktivovat různá antická zařízení. Tak jste se dostali na Atlantidu.“ McKay najednou přestal mluvit a zadíval se na Johna, jako by čekal reakci. Po tak dlouhé době doktorova monologu Shepparda trochu zaskočilo, že po něm chce, aby něco řekl.
Navíc popravdě ani nevěděl, jak by na to měl reagovat, řekl jen. „No jo… užitečná věcička.“ Bezva, teď vypadá jako idiot…

Rodney se ale jen rozzářil a pokračoval šťastně dál. „Máš úplnou pravdu. Daniel říkal, že jste vyvinuli genovou terapii. Myslíš, že bych ji mohl podstoupit?“

„Jo, určitě by se to dalo zařídit. Nemá to sice tak silný účinek, pokud se to uchytí, na většinu věcí to ale funguje.“ Tak, vidíš? Tohle znělo inteligentněji. Jen tak dál.

Po zbytek cesty mluvil zase už jenom McKay. Většinu lidí by to asi štvalo, Johnovi to ale připadalo docela milé. Sám se soustředil na cestu a Rodneyho poslouchal jen napůl. Svým zvráceným způsobem to bylo celkem uklidňující. McKay se občas sám od sebe zastavil, nejspíš aby se nadechl, a po chvíli pokračoval dál. Vypadalo to, že nemá rád ticho. Nebo se jen rád poslouchá, což bylo o dost pravděpodobnější.

Po dlouhé cestě pak konečně stáli před doktorovým bytem. Dveře zůstaly od ranního zásahu pootevřené.

Rodney se na Johna nervózně usmál. „Nechceš počkat venku? Mám tam docela nepořádek…“

Sheppard na něj mrkl. „Ani ne,“ řekl s úsměvem, „rád si prohlédnu byt velkého génia.“

„Ha, ty víš, jak se to slovo skloňuje? Jsem ohromen.“ McKay se na něj ušklíbnul a vešel dovnitř.

Taková poznámka vyžadovala odplatu. John vešel za ním a cestou se jakoby omylem otřel doktorovi o rameno. „Znám spoustu věcí. Možná vás to až překvapí.“ zašeptal mu do ucha. McKay se poplašeně otočil a John se na něj velice nevinně a zároveň až vyzývavě usmál. Pohled, o kterém věděl, že každého odzbrojí. Taky ho doma dost často před zrcadlem trénoval a během let praxe vylepšoval do naprosté dokonalosti.

Rodney na něj zaraženě mrkl. Jednou. Dvakrát. Pak zrudl, prudce se otočil a překotně začal sbírat věci a házet je na jednu hromadu. John se pro sebe samolibě usmál. Jo, poznat sílu mého šarmu každého dostane. A Rodneyho reakce byla víc než uspokojivá. Víc než roztomilá. Stálo to za to.

xxx

Po zabalení všech, pro Rodneyho důležitých, věcí, včetně jeho trička „Jsem s géniem“ se zase ocitli v autě na cestě zpět na velitelství.

John byl McKayovým bytem poněkud zklamán. Čekal útočiště šíleného vědce a místo toho ho přivítal klasicky zařízený byt s předpokládaným chaosem uvnitř. Ač spousta věcí byla rozházených, byla rozházených systematicky a podle daných pravidel. Ve výsledku se to za nepořádek považovat ani nedalo. Dál bylo v bytě všechno naprosto normální. Tedy, možná až na celou jednu stěnu polepenou všemi možnými certifikáty, vyznamenáními a Rodneyema, kteří si buď podávají ruku s někým důležitým, nebo drží nějakou cenu a samolibě se usmívají do fotoaparátu. Další věc, která Johna trochu zarazila, byla, že Mckayovy ostatní orámečkované fotky někoho jiného, než něho, byly fotografie kočky a pak asi šestnáctiletého Rodneyho s nějakým klukem. Ten druhý měl krátké hnědé vlasy a přívětivý úsměv. Oba dva se šťastně zubili do objektivu. Jinak nic. Žádné fotografie rodiny.

John pak pozoroval, jak Rodney k fotkám přistoupil. Fotografii kočky zabalil okamžitě, u druhé fotky ale na okamžik zaváhal. Jako by si nebyl jistý, zda si ji má vzít s sebou. Nakonec odevzdaně vzdychl, popadl ji a opatrně položil sklem dolů navrch oblečení, připraveného v kufru.
Johna zajímalo, kdo na té fotografii byl, řekl si ale, že protentokrát nebude nejvhodnější ptát se na to. Za čas na to určitě přijde řeč, teď se ale neznají natolik dobře, aby mu Mckay bez váhání a upřímně odpověděl.

Zbytek cesty si už jenom povídali a tentokrát se John i aktivně rozhovoru účastnil. Zjistil, že bavit se s Rodneym McKayem je bez ohledu na jeho charakter opravdu zábavné. Užíval si to. Mluvili o všem možném. O obyčejných věcech jako je hudba a filmy nebo znovu o programu Hvězdné brány a John dokonce Rodneymu vyprávěl, jak se dostal do letectva. Vyprávěl mu i o svém despotickém otci, o němž se nikomu ještě nikdy nezmínil. Povídat si s Rodneym ho ale jakoby uvedlo do stavu naprosté pohody a nějak ho nutilo říct mu toho co nejvíc. Vlastně mu toho řekl víc, než kdy někomu za celý svůj život řekl. A nevadilo mu to.

Když se dostali na velitelství, John Rodneymu podal kufr, který pro něj nesl a usmál se na něj. „No, tady tě na pár dní opustím. Uvidíme se až na Daedalovi, takže do té doby buď hodný, poslouchej generála a snaž se nic nevyhodit do vzduchu.“

Rodney na tváři vykouzlil nevinný úsměv. „Když generál bude hodný na mě, slibuju, že nic nevybouchne.“

xxx

Za dobu Sheppardovy nepřítomnosti nic naštěstí neexplodovalo a všichni se tak mohli v poklidu transportovat na Daedala. Pro Johna byla cesta na lodi v Rodneyho přítomnosti nejlépe strávený čas, jaký kdy prožil. Nikdy dopředu nevěděl, co se v Rodneyho hlavě zrodí. Bylo to jako velká horská dráha. Jeden večer ho třeba Rodney probudil, že má hlad. Následně se tedy potichu vloupali do kantýny a zbytek noci tam proseděli, povídali si a cpali se jídlem.

Když se nad tím John zamyslel, vypadalo to, že Rodney vůbec nespí. Pořád někde běhal a zkoumal věci kolem sebe. Křičel na lidi a pak jim s něčím pomáhal. Stěžoval si na tupost ostatních, pak byl ale nadšený, když ho pozvali na partii šachů. Byl naštvaný, když zjistil, že není tak snadné Johna v šachách porazit a pak za ním chodil skoro každý den, aby si zahráli. Rodney byl zkrátka plný protikladů, něco jiného říkal a jinak jednal.

A John začal pomalu prahnout po objevení Rodneyho skutečného já. Toho, co se skrývá hluboko uvnitř a je tak zranitelné. Toužil ho objevit a starat se o něj. Postarat se, aby Rodney měl všechno, co chtěl a po čem toužil a chránit ho před vším, co by mu mohlo ublížit. John ještě nikdy v životě takovýhle pocit nezažil a nejdřív ho to také dost vyděsilo.

První den, kdy ten pocit objevil, se snažil Rodneymu vyhýbat. Třeba ten pocit zmizí a John se tak bude moct vrátit k pohodlné variantě fyzické přitažlivosti, protože ta se přece zvládnout dá. Nevyšlo to. Ten vtíravý pocit, který měl někde uvnitř sebe a který ho tak znervózňoval, ještě víc zesílil. Jako by toužil po Rodneyho přítomnosti a chtěl, aby se tomu John poddal.

A tak John kapituloval. Bylo to velice nebezpečné a ještě si ani nebyl pořádně jistý, co ten pocit znamená, ale co jiného mohl dělat? Jediné východisko bylo nechat to plynout a počkat, až ten pocit sám zmizí.

Nezmizel. A když všichni vstoupili po několika dalších dnech na půdu Atlantidy, uvědomil si, že má velký problém. Velký problém s velkým P.