Stargate atlantis povídka - díl druhý

Dobře,nejprve chci poděkovat své betě - Ano! Mám jednu! xD Takže pokud se v povídce najdou nějaké chyby, svěřujte své výhružky jí... ne sranda - směřujte je stále a jen mě
Záležitost druhá - někomu by se mohlo z tohoto dílu zdát, že nemám ráda Zelenku - opak je pravdou. Chtěla jsem ho zakomponovat do dílu a tohle se zdálo jako naprosto ideální. A pokud někomu přijde moc OOC, tak myslím, že na jeho místě by reagovala stejně většina lidí - vše se vysvětlí, věřte mi A to, že je lehce podrážděný? Kdo by nebyl, kdyby ho každý den ohrožovali mimozemšťani a lidé kolem by nevěděli, co dělat Já bych si hodila mašli už dávno xD

xxx

Rodneymu bylo patnáct, když nastoupil do prvního ročníku na univerzitu. Nepředpokládal, že by si zde našel nějaké přátele, ale nevadilo mu to. Byl s tím smířený. Koneckonců se dosud obešel i bez nich. Děti ze školy ho neměly rády, protože byl chytřejší a zaobíral se věcmi, kterým nerozuměly. Tady se k Rodneymu chovali nejprve pohrdavě, protože byl mladší než oni, a po čase se záští, protože byl mladší a chytřejší než oni.

Proto ho také překvapilo, že jednou, když seděl na obědě a potichu jedl se skloněnou hlavou, přisedli si k němu dva kluci ze stejného ročníku.

„Ahoj.“ První z nich měl kaštanové vlasy a zářivý úsměv. Rodney na něj jen nechápavě zíral.

„Tak a teď máš odpovědět ty ‚ahoj‘ a já se pak představím ‚jsem Bobby a tohle je můj kamarád Radek‘“ máchnul rukou směrem ke svému společníkovi, který se taky usmál. Měl rozcuchané tmavé vlasy a brýle na očích. Rodney dál mlčel, takže Bobby znovu promluvil. „No, a teď máš pokračovat s představováním ty, takže…“

„Eh-“ dostal ze sebe Rodney.

Bobby mu pomohl. „Tvoje jméno?“

Rodney se trochu vzpamatoval a zkusil dohnat ztracený první dojem. „R… Rodney McKay.“

„Výborně, takže se někam dostáváme. Rodney, těší mě.“ Bobby ležérně pokynul hlavou a podal mu ruku. Rodney ji nejistě chytil, přesvědčen, že jde o nějaký další vtip ze strany studentů. Ještě jen nevěděl, jak z toho ven. Bobby se ale pouze zářivě usmál a ruku mu pevně stiskl. Radek se celou dobu jen culil.

Rodney měl mezitím dost času, aby se vzpamatoval. Sebral veškerou odvahu, kterou v sobě našel a ostře na oba vyjel. „Sice nevím, o co vám dvěma jde, můžu vás ale ujistit, že vám nebudu dělat žádného klauna, abyste si zkrátili volnou chvíli terorizováním mě. Takže vám ušetřím čas, můžete jít.“

Bobby na něj chvíli nechápavě civěl. Radek mu přispěchal na pomoc a začal Rodneyho uklidňovat. „Nic takového jsme nezamýšleli, tady Bobby chtěl jenom poznat to děcko, o kterém všichni mluví. Víš jak, patnáct let a ví toho víc, než většina profesorů? Žádné vedlejší úmysly jsme neměli.“

Rodney se přemohl a ignoroval to „děcko“.

„Jo, to je fakt, kámo.“ Bobby se vzpamatoval a znovu rozzářil tvář úsměvem. Od teď bude opatrnější. „Budeš to mít asi dost těžký, co?“

Jakkoli se Rodney snažil od všech izolovat, párkrát už se mu stalo, že mu někdo tuhle otázku položil. Učitelé převážně. On na ni vždycky odpovídal stejně monotónně. „Ne, všechno je v pořádku, mám spoustu jiných skvělých věcí v mém životě. Děkuju pěkně.“
Rodney zdvihl hlavu a zadíval se na okamžik Bobbymu do očí. Byly celé zelené, laskavým a přívětivým způsobem.

„Jo, nestojí to za nic,“ přiznal.

xxx

Doktor Radek Zelenka sám sebe považoval za klidného a vyrovnaného člověka. To bylo před Atlantidou. Ode dne, kdy vkročil do Hvězdné brány a nechal se transportovat několik miliard světelných let až do tohohle antického města, šlo všechno z kopce.

Lidé kolem nedělali, co po nich chtěl, měli spoustu hloupých otázek a Radkova trpělivost postupem času slábla. Když první den zaslechl dva vědce, jak dumají nad malým antickým předmětem s tím, že „divně tiká“, vyrval jim ho z ruky a naštěstí zavčas tu bombu zneškodnil. Když to samé udělali o tři měsíce později, jen ta bomba měla místo červené barvy barvu modrou, vyrval jim ji z ruky, naštěstí zavčas ji zneškodnil a pak na ně hodinu v kuse řval.

Takže, když mu jednoho dne na týdenní poradě bylo doktorkou Elizabeth Weirovou oznámeno, že mu přibude posila, z počátku byl skeptický. To trvalo zhruba dvě minuty, než se dozvěděl, kdo ta posila bude.

Doktor Rodney McKay.

Kdyby v ten okamžik pil, nejspíš by dramaticky vyprskl. Naštěstí nic takového zrovna nedělal, takže se mohl ponořit do vzpomínek a užírat se potichu zevnitř. Rodney? Ze všech lidí na světě chtějí Rodneyho! Pravda, z hlediska inteligence tu měl být už dávno před Radkem, to teď bylo ale jedno. Jak se k němu má krucinál chovat? Zabít ho hned a veřejně nebo později a tajně? Jenom vtip. Něco takového samozřejmě neudělá, na druhou stranu ale nemůže jen tak sedět a nedělat nic, zatímco se tu McKay bude naparovat, jako by mu to tu patřilo.

„Radku?“ Elizabethin hlas ho vytrhl z přemýšlení.

„Ano?“

„Chtěla jsem po tobě pravidelné hlášení.“

„Ah, jistě.“

xxx

„Tak, vítej doma.“ John Sheppard se usmál na svého společníka a vedl ho do konferenční místnosti.

Rodney se cestou energicky rozhlížel kolem a očima jakoby se snažil všechno vstřebat a zapamatovat si to. John si v duchu snažil představit, jaké by asi bylo, kdyby se Rodney takhle díval na něj. Myšlenku ovšem rychle zapudil, potřepal hlavou, jemně Rodneyho chytil za paži a navedl ho do místnosti, kde už na ně čekala Elizabeth s malým gangem důležitých členů expedice, aby Rodneyho spěšně zasvětila do chodu Atlantidy.

Když vstoupili dovnitř, rozhlédl se. Ano, byli tu všichni důležití. Vedle Elizabeth tu kolem dlouhého stolu seděli doktor Beckett, Ronon, Teyla a Zelenka. Elizabeth okamžitě vyskočila a přistoupila k Rodneymu, aby mu potřásla rukou. Poté začala všechny představovat.

Pokud by měl být John upřímný, trochu očekával nějaký, jakýkoli, McKayovský výstup a upřímně se na něj těšil. Nemohl si pomoct, ale takovéhle okamžiky si prostě užíval. Za ten čas, který strávili na Daedalovi si už navykl sledovat Rodneyho, když se rozčiloval, když se povyšoval nad ostatní nebo když byl do něčeho s dětinskou radostí zabrán. Možná to nebylo normální, ale John si tyhle okamžiky oblíbil a s lás- ehm… radostí přitom Rodneyho pozoroval.

Takže to, že byl Rodney po celou dobu vítání téměř potichu a odpovídal jenom, když byl tázán, bylo velice překvapivé. Navíc většinu času strávil tím, že hypnotizoval stůl před sebou, a když už zvednul hlavu, díval se jen na… Zelenku? A Zelenka pro změnu nesledoval nic jiného než Rodneyho.

Tak jo, řekl si John, že by se ti dva znali? Vypadalo to tak. Taky to vypadalo, že přáteli nebyli. Později se na to Rodneyho bude muset zeptat. Přeci musí vědět o všem, co by ho mohlo trápit, čistě z profesního hlediska, samozřejmě…

xxx

Po schůzi ukázal John Rodneymu jeho pokoj a nechal ho v klidu si vybalit. Mezitím zašel do jídelny. Vzal si tác, naložil si na něj jakousi hromadu čehosi a zamířil ke stolu, kde seděl jeho tým.

„Tak co říkáte na našeho nového vědce a pravděpodobně i člena týmu?“ nadhodil, když si sedal.

„Zdá se velice laskavý a tichý. Věřím ovšem, že jen potřebuje čas na zorientování,“ začala Teyla.

Ronon měl plnou pusu a tak, ať už řekl cokoli, vyšlo to jako dlouhé „blmmmmmpmmhodě“.

Sheppard si je změřil pohledem, jako by se oba zbláznili. „Vážně? McKay laskavý a tichý? Ten chlap by si předvolal na kobereček i Kavanagha a do minuty ho rozbrečel.“ Triumfálně nabodl kousek masa a nacpal si ho do pusy.

„Nevím, proč z toho máš takovou radost, doktor McKay mi ale nepřipadá jako typ člověka, kterého jsi právě popsal,“ oponovala mu Teyla.

John sám nevěděl, proč z toho má radost. Možná to bylo tím, že o Rodneym věděl něco, co ostatní ještě neměli šanci poznat?

Výborně, jak dětinsky se ještě může chovat?

Pravda byla, že se mu Rodneyho změna k lepšímu… horšímu… cokoli… nelíbila. Za tu krátkou dobu, co ho znal, si už navykl na jeho každodenní stěžování, neustálé přehánění, panické záchvaty a všechny ty drobnosti, které z Rodneyho dělaly Rodneyho. Absolutně byl proti jakékoli změně v jeho chování. Sobecké? Možná.

Je mu to jedno? Jo.

Naštěstí se John nemusel uchylovat k žádným akcím typu „zachraňte Rodneyho ego“, neboť se k němu v tu chvíli přes celou jídelnu donesl zvučný a naštvaný hlas. Otočil se za ním a srdce mu poskočilo radostí.

Rodney stál s tácem u výdejního pultu, v ruce svíral misku s citronovou pěnou a vypadal, že s ní každou chvíli začne kuchaře mlátit po hlavě.

„Čemu z toho, že jsem alergický na citrusy, vy omezenci nerozumíte? Mám to snad hláskovat, nebo co? Beckett vám měl poslat seznam všeho, co mi dávat nemáte, pokud se chcete dožít zítřka, protože jestli se mně něco stane, zatáhnu vás dolů s sebou!“

Kuchař vypadal, že se každou chvíli zhroutí. John ho obdivoval, že ještě stojí na nohou. Rozhlédl se kolem a ano, teď už je pozorovala celá jídelna. Kuchař se vypjal, jak jen v dané situaci bylo možné, a co nejdůstojněji odpověděl: „Samozřejmě jsme ten seznam dostali, ale-“

„Takže problém je v tom, že neumíte číst!“ utnul ho Rodney.

Na to kuchař chvíli nemohl najít odpověď. Navíc byl každou chvíli bledší a bledší. John se rychle zvedl a šel to malé divadlo ukončit. Jakkoli zvráceně ho to představení bavilo, nechtěl hned v Rodneyho první den řešit případ nervového zhroucení. Přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno.

„McKayi, proč tohohle milého pána nenecháš trápit se tou hroznou chybou o samotě, nevezmeš si něco jiného a nepůjdeš si k nám sednout.“

Rodney se k němu prudce otočil a nejspíš chtěl něco odseknout. Dvakrát otevřel a zase zavřel pusu, nic ho ale očividně nenapadlo, a tak to vzdal, otočil se a vzal si talíř s bramborami a masem z tácu vojáka, který stál za ním, a rázně zamířil ke stolu. Sheppard se na mariňáka omluvně usmál a podal mu citronovou pěnu. Voják ji automaticky vzal a John mu nenechal čas na vzpamatování a rychle zmizel za McKayem ke stolu.

Když k němu dorazil, Rodney už seděl, nadsvětelnou rychlostí do sebe házel jídlo a přitom něco hlasitě vykládal Rononovi a Teyle. Oba dva na něj koukali dost vyjeveně. John si sednul na volné místo vedle Rodneyho a obdařil své společníky na druhé straně stolu „já to říkal“ pohledem.

Dalších pět minut, během kterých Rodney všechno spořádal, proběhlo celkem klidně. Teyla se nenechala vyprovokovat, když se jí McKay snažil přesvědčit, že atosianští bo***é existovat nemůžou a Ronon se bavil tím, že pokaždé, když se na Rodneyho podíval, působilo to na McKaye natolik děsivě, že sebou cuknul a posunul se na židli co nejdál od Ronona jen mohl.

Po pěti minutách se Rodney zvedl a zamířil do laboratoře.

John se po jeho odchodu obrátil na své společníky a obdařil je sladkým úsměvem. „Takže, co říkáte na našeho nového vědce a pravděpodobně i člena týmu?“

xxx

Konečně.

Rodney sebou plácl do postele. Ani se neobtěžoval zout si boty nebo se převléknout. Takovéhle činnosti momentálně klasifikoval jako podřadné a sotva uskutečnitelné. Byl ze srdce rád, že má po tom dlouhém a vyčerpávajícím dni možnost zastavit se a utřídit si myšlenky a to se nejlépe provádělo na posteli se zavřenýma očima a s polštářem přes hlavu.

Radkova přítomnost na Atlantidě ho překvapila. Překvapila bylo velmi slabé slovo pro šok, který Rodney zažil, když Zelenku jen tak z ničeho nic uviděl v konferenční místnosti ve zcela jiné galaxii, než v jaké by ho očekával. Celý den pak Rodney strávil tím, že se snažil sebrat se a třeba se jen podívat Radkovi do očí.

Nejvíc zarážející ovšem bylo chování samotného Radka. Byl naprosto klidný a v laboratoři se k Rodneymu choval profesionálně přívětivě. Trochu s odstupem ale vlídně, což Rodneyho naprosto zmátlo. Nikdy se pořádně nevyznal v lidských pocitech a přetvařování ostatních ho mátlo do té míry, kdy už nerozeznal, co myslí a co nemyslí vážně.
Ano, celá matematika pro něj byla stokrát jednodušší než lidské myšlení.

V polovině toho dne se pak Rodney rozhodl veškerou minulost ignorovat a chovat se přirozeně. Přirozeně pro něj znamenalo seřvat prvního člověka, který mu přišel do cesty. Povedlo se a už u oběda se mohl uvolnit za zvuků vlastního hlasu, když slovy zabodával kuchaře v jídelně kvůli citrónům.

Pak se objevil Sheppard a ano, Rodney před ním opět ztratil řeč. Něco takového se mu naposled stalo s Bobbym. Sheppard mu byl hodně podobný. Stejně zářivý úsměv, stejně zelené oči. Rodneyho to stále dokázalo na dlouhou dobu vyvést z míry, ovšem co se dalo dělat. Pokud chtěl na Atlantidě zůstat, musel se aspoň trochu přizpůsobit a zvyknout si jak na Zelenkovo odměřeně profesionální chování, tak na Sheppardovo až moc starostlivé pronásledování.

Nějak to zvládne. Bude muset.

xxx

„Ahoj, Rodney.“ Bobby se objevil odnikud a obdařil Rodneyho zářivým úsměvem. Uběhl přibližně měsíc od jejich prvního setkání a od té doby mu Bobby dělal společnost kdykoli měl volnou chvíli. Rodneyho to samozřejmě těšilo, nebyl si ale stále jistý, zda v tom nemá hledat nějaký zádrhel. Bobby byl až moc perfektní. U všech oblíbený, chytrý a skvělý sportovec. Proč by chtěl trávit svůj veškerý volný čas s Rodneym?

„Ahoj.“ Rodney se rozhodl hrát podle jejich zaběhnutých pravidel a být zdvořilý.

„Víš, říkal jsem si, jestli nemáš po škole čas. Mohli bychom zajít do kina nebo tak nějak.“ Bobby začal.

Rodney se na něj podíval s podezřením v očích. „Já nevím…“

„No tak, nenech se prosit.“ Bobby se na něj přátelsky usmál. „Dávají něco od Spielberga. Bude to sranda. Koupíme si popcorn a kolu a přejíme se, až nám oběma bude špatně.“

Rodney byl chvíli potichu, pak pomalu přikývl.

„Bezva.“ Bobby se rozzářil ještě víc, pokud to vůbec šlo. „Večer tě vyzvednu v pět, platí?“

Rodney znovu jen přikývl a Bobby se šťastně otočil a odešel. Rodney pozoroval, jak jeho záda mizí v dáli a i poté, co Bobby zmizel za rohem, stál ještě chvíli na chodbě a vůbec se nehýbal. Připadal si jako v transu. Opravdu má kamaráda? Bobby se k němu choval jako ke kamarádovi, takže to bylo víc než pravděpodobné. Rodney se sám k sobě usmál. Mít kamaráda byl opravdu skvělý pocit.

xxx

Uběhl měsíc od jeho příchodu na Atlantidu a Rodney pracoval v laboratoři na novém programu. Přes noc dostal nápad na vylepšení výkonu ZPM a potřeboval připravit prezentaci na týdenní schůzi. Prsty mu lehce tančily po klávesnici a Rodney se plně soustředil na diagramy před sebou. Nedokázal stále pochopit, jak tu bez něj doposud všichni přežili. Našel několik závažných chyb v projektech, které byly rozběhnuté. Ty chyby mohly způsobit velké potíže a připravit o život mnoho lidí.

Vážně, co tu celé dny Radek dělal?

Rodney se podíval na hodinky a zjistil, že už jsou dvě ráno. Na programu pracoval celý den a někdy v průběhu musel ztratit pojem o čase.

Jedl jen jednou, když se Sheppard najednou objevil v laboratoři a začal se bezdůvodně zajímat o Rodneyho špatné stravovací návyky. Donutil ho zajít s ním na oběd a pak ho opět zanechal osudu, když musel jít za Elizabeth a prodiskutovat další naplánovanou misi. Rodney absolutně nechápal, proč se o něj plukovník tak zajímal a pomalu ho to začínalo iritovat. Sheppard mu navíc připomínal Bobbyho čím dál víc. Stejné bezprostřední chování, stejná nevysvětlitelná starostlivost o Rodneyho, stejné zelené oči…

Rodney přestal psát a jen zíral na obrazovku. Ano, Sheppard mu byl hodně podobný, a to v mnoha směrech. Rodney jen těžko dokázal ty dva oddělit, když se na něj plukovník usmál nebo když ho nutil jíst, aby nedostal hypoglikemický záchvat.

Rodney potřásl hlavou. O tomhle už musel přestat přemýšlet. Rozptylovalo ho to. Otočil se, aby sesbíral ze stolu papíry s jeho poznámkami a spatřil Radka, jak stojí ve dveřích.

„Já… ahoj.“ Rodney ze sebe překvapeně vykoktal.

Radek ho chvíli pozoroval, pak se ale vzpamatoval a nasadil zdvořilý výraz. „Ahoj,“ odpověděl, „jen jsem si přišel pro pár poznámek. Nedalo mi to spát.“

„Jasně.“ Rodney ho nechal projít kolem a začal překotně sbírat své poznámky. Chvíli bylo v místnosti ticho a ozývalo se jen šustění papírů. Rodney pak sesbíral veškerou odvahu a otočil se na Radka.

„Chtěl jsem tě jen upozornit na pár nedostatků v současných projektech. Mám je v laptopu. Všechny ti je pošlu hned zítra odpoledne… vlastně dneska odpoledne,“ dostal ze sebe překotně.

Radek okamžitě zastavil ve sbírání poznámek, narovnal se a podíval se na Rodneyho. „Samozřejmě,“ odpověděl chladně.

Rodney sebou škubl a začal si nervózně mnout ruce. „J… jenom jsem chtěl ušetřit spoustu životů, které by zprovoznění těch projektů stálo.“
Zvedl hlavu a upřeně se na něj podíval. Přes veškerou svou nejistotu se snažil nasadit co nejvíc vzdorovitý výraz.

Opět nastalo ticho. Bylo až ohlušující a Rodneymu začalo hučet v uších. Bzučivý a otravný zvuk. Radek na něj jen chvíli zíral a pak, z ničeho nic, vybuchl. „Děláš si ze mě srandu?“ zakřičel a začal postupovat směrem k Rodneymu. „Jeden život jsi zničil a teď se chceš vrtat do toho mého? Musíš všem pořád dokazovat, jak vysoko nad námi, prostými lidmi, jsi? Myslíš někdy na někoho jiného než na sebe? Hm? Existují v tvém světě i jiní lidé, o které se staráš, než jsi ty sám?“

Rodney sebou polekaně škubl a snažil se od Radka dostat pryč. Couval, co nejdál to šlo. Nakonec se zarazil o něco tvrdého, a když se na okamžik otočil, zjistil, že zacouval přímo do zdi. Teď si připadal jako lovené zvíře chycené v pasti. Radek se k němu neustále přibližoval a křičel na něj. Většina z toho, co na něj křičel, nedávala Rodneymu smysl. Jistě, věty smysl dávaly, ale když k němu dorazily, jakoby ztratily jakýkoli význam, který kdysi měly. Rodney se jen vyděšeně opíral o zeď. Kdyby za ním nebyla, nejspíš by spadl. Radek mezitím došel až k němu a teď mu zuřivě dýchal do obličeje. Slova mu došla. Rodney vzhlédl a spatřil Radkovy oči za jeho brýlemi. Byly plné nenávisti a znechucení.

„Vypadni,“ dostal ze sebe, „zmiz mi z očí.“

Rodney zmateně mrkl. Teď právě pro něj přišel čas na nějaký vzdor. Teď by se mu měl jako dospělý člověk postavit a říct mu, že nic z toho, co se stalo, nebyla jeho chyba. Jenže – i on sám sebe už dávno utvrdil v tom, že jeho chyba to byla. Kdyby se s ním Bobby neseznámil, kdyby ho tehdy v jídelně neoslovil…

Rodney svěsil hlavu a opatrně se vysoukal z úzké mezery, která mu mezi Radkem a zdí zbývala. Než vyšel ze dveří, ohlédl se. Radek stál pořád na místě a upřeně hleděl do zdi. Těžce oddychoval.

Rodney se otočil zpět a vyrazil ven z místnosti, jak nejrychleji to šlo. Utíkal chodbami a zastavil se až v bezpečí svého pokoje. Opřel se o zavřené dveře a zhroutil se na podlahu. Rukama si zakryl hlavu.

S tím, co se kdysi stalo, dokázal žít celý svůj život, ale od té doby, co přišel na Atlantidu, to šlo z kopce. Nejdřív Sheppard se svou podobností a pak Radek. Nejhorší na tom bylo, že Rodney chápal Radkovy pocity. Chápal jeho nenávist k Rodneymu, protože Rodney nenáviděl sám sebe. Nenáviděl se a obviňoval se za to, co se stalo. Jenže s tím musel žít. Bobby by chtěl, aby šel dál, chtěl by, aby na něj Rodney přestal myslet, aby na něj zapomněl a přestal se vinit za jeho smrt.

Bohužel, Bobby tu nebyl, aby mu to řekl, a Rodney zůstal v životě opět sám.

Rodney nevěděl, jak dlouho seděl schoulený na zemi a ani se neobtěžoval zkontrolovat čas. Po nějaké době vstal a roztřeseně se začal šourat směrem k posteli. Jako jeho první večer na Atlantidě se ani nesvlékl. Lehl si na záda a jen zíral do stropu. Už si nebyl tak jistý, jako na začátku, že to zvládne. Ironií bylo, že když přijal tuhle práci, dělal to s pocitem, že od problémů utíká. Nakonec jim vběhl přímo do spárů a teď ho drtily takovou silou, že stěží dýchal.

Rodney ležel ještě dlouhou chvíli a koukal bez hnutí do stropu, než konečně usnul.

xxx

Rodney seděl na gauči. Byl u Bobbyho. Od jejich prvního setkání uběhl už celý rok a Rodney za tu dobu zjistil, jaké opravdové přátelství je. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Když ho někdo naštval, měl za kým jít, když ho někdo obtěžoval, najednou tu byl Bobby, aby mu pomohl. Měl si s kým povídat, s kým se bavit, měl někoho, kdo ho utěšil, kdo ho rozesmál a kdo tu byl vždy pro něj.

Z myšlenek ho vytrhl Bobbyho hlas ozývající se z kuchyně. „Dáš si vodu nebo vodu? Je mi líto, ale nic jinýho tu nemáme.“

Rodney se usmál. „Pak si dám vodu,“ zakřičel nazpátek.

„Dobrá volba,“ pochválil ho Bobby a po chvíli vyšel z kuchyně se dvěma sklenicemi vody. Umístil je na stůl a sedl si na pohovku vedle Rodneyho. Sáhl pro ovladač a pustil film, který měli dnes na programu. Návrat do budoucnosti.

Rodney se zazubil a začal se plně soustředit na film. Bože, jak jenom ten film miloval.

„Ehm…“ ozvalo se vedle něj. Rodney otočil hlavu a našel Bobbyho, jak ho pozoruje.

„Děje se něco?“ zeptal se Rodney nejistě. Udělal snad něco špatně?

„Já,“ začal Bobby, „myslím, že k tobě… něco cítím.“

„Jo, jasně, taky tě mám rád,“ odpověděl Rodney a vrátil se zpět ke sledování televize.

Bobby protočil oči v sloup. „Ne, já myslím, že tě miluju.“

Rodney se na něj vyděšeně podíval. „Cože?“ vysoukal ze sebe.

Bobby se místo odpovědi posunul dopředu na gauči, blíž k Rodneymu. Teď už byl jen pár centimetrů od něj a stále ho sledoval. Intenzivním, hladovým pohledem. Přesto na chvíli zastavil, obličejem jen milimetry od Rodneyho, jakoby čekal na nějaký vzdor. Žádný ale nepřišel, takže se naklonil a překonal tak zbývající vzdálenost. Rty se jemně dotkl těch Rodneyho. Pomalu a opatrně přitlačil, a když cítil, že mu Rodney vychází vstříc, dodal si odvahy a polibek prohloubil.

xxx

Rodney se s trhnutím probudil. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je.

xxx

„Hej, Rodney!“ John se hnal chodbou za svým novým členem týmu, který ovšem neprojevoval jakékoli známky, že by uznal jeho existenci. Urputně šel dál a vůbec se neotočil.

„Rodney! Zastav sakra!“ Opět žádná reakce. Jen lidé kolem se začali otáčet a vrhat na ně zvědavé pohledy.

„Stůj nebo střílím!“

Rodney na to reagoval tím, že zrychlil.

„Myslím to vážně!“ zakřičel John. Nic.

Sheppard se zastavil, vytáhl svou Berettu a vystřelil těsně vedle Rodneyho nohy. Rodney poplašeně nadskočil a prudce se otočil. Lidé kolem se na Johna vyděšeně otočili a zírali na něj. Omluvně se na ně usmál.

„Prokrista, Shepparde!“ Rodney změnil směr a rázoval si to k Johnovi, výhružně na něj ukazoval prstem. „Nemůžeš jen tak střílet na lidi! Co kdybys mě zabil?“ zakřičel hystericky.

John se na něj zamračil. „Vidím, že máš vysoké mínění o mých schopnostech.“

„Cože?“

„A navíc,“ John se naštvaně vypnul do celé své výše, takže na Rodneyho hleděl ještě víc shora, „kdybys mě neignoroval, nemusel bych na tebe střílet.“

„J- já tě neignoroval,“ dostal ze sebe Rodney, pak se vzdorovitě napřímil a dodal víc sebejistě, „a i kdyby, pořád to ještě není důvod střílet na mě.“

„Takže přiznáváš, žes mě ignoroval?“ John se zatvářil vítězoslavně.

Rodney na chvíli ztichl, jak urputně přemýšlel, co na to má říct. Pak to očividně vzdal a místo toho se na Johna chladně podíval. „Děje se něco důležitého?“

John se zatvářil zmateně. „Cože?“

Rodney protočil oči v sloup a zopakoval velmi pomalu, jakoby mluvil k sedmiletému dítěti. „Jestli se děje něco důležitého? Natolik, že to vyžaduje pozornost i za cenu střílení po lidech.“

„No jo,“ řekl John uraženě, „máme misi.“

xxx

Planeta P9X-332 byla osídlena velice mírumilovným a laskavým národem. Podle Rodneyho slov až moc laskavým. „Když se k tobě někdo chová takhle přátelsky, většinou něco chce a nemá co nabídnout nazpátek,“ prohlásil.

John po něm střelil pohledem. Stáli zrovna uprostřed audienční místnosti se všemi důležitými členy města a vůdcem, v podobě starosty Garina, a Rodney se ani neobtěžoval ztlumit hlas.

Starosta si Rodneyho zkoumavě prohlédl, neřekl ale nic.

Teyla rychle vystoupila z řady a, ať už úmyslně nebo ne, postavila se přímo před Rodneyho, takže tím zakryla Garinovi výhled. „Je nám ctí seznámit se s vaší kulturou a byli bychom rádi, pokud byste byli ochotni projednat s námi možnost obchodování.“

Garin se zářivě usmál. Byl to malý a obtloustlý chlapík, ze kterého měl John nepříjemný pocit. Navenek vypadal mile, ale jeho oči prozrazovaly vypočítavost, která ho dostala do jeho nynější pozice starosty.

Za Garinem stáli dva hlavní členové rady. Alasin působila jako upřímná a čestná osoba. Doran, který zastával funkci soudce města, byl jejím pravým opakem. John si ho změřil pohledem. Jo, tenhle chlap vypadal jako prvotřídní bastard.

Doran zachytil Johnův pohled a výhružně se pousmál. John už chtěl udělat to samé, když za sebou uslyšel zavrčení. Otočil se a spatřil Ronona, jak soudce probodává pohledem, který jasně říkal, že nikdo nebude urážet jeho tým. John nevěřícně zakroutil hlavou.

Výborně, takže kromě vyjednávání si tu budeme značkovat území.

A navíc to byl jeho tým! Pokud by tu měl někdo vrčet, tak on…

Z úvah ho vytrhl Garinův hlas. „Moc rádi bychom s vámi obchodovali, obávám se ovšem, že nemáme mnoho k nabídnutí.“

Rodney si hlasitě odfrkl.

Starosta na něj přes Teylu vykoukl a zeptal se vyzývavým hlasem. „Něco se vám nezdá, doktore?“

Jak se dalo předpokládat, Rodney si tónu jeho hlasu nevšimnul a než stačil John zasáhnout, vychrlil ze sebe obdivuhodnou rychlostí. „Vlastně jo, když už se ptáte. Na začátek, čí stupidní nápad to byl, postavit město dvacet mil od brány? Vážně, málem mi upadly nohy! Nemluvě o tom, jak nevýhodné to musí být pro obchodování. Což je zároveň problém číslo dva. Máte nám vůbec co nabídnout? Protože, haló! Rozhlédněte se kolem! Tohle město je podle vzhledu tak na středověké úrovni, takže pokud jste neobjevili něco užitečnějšího než gilotinu, jako moderní způsob popravy, plýtváte naším a hlavně mým časem-“

„McKayi,“ John šťouchl loktem do svého nového člena týmu, který se teď právě snažil mermomocí znepřátelit si celou vesnici. Smutné bylo, že s ním John v duchu souhlasil. Tohle byla opravdu ztráta času, který mohl využít daleko smysluplněji. Třeba flákáním se.

„Co bylo špatně teď?“ vyštěkl Rodney. Teyla ho mezitím opět úspěšně zastínila a začala ke Garinovi hovořit o nabízených možnostech.

John se měl aktivně zúčastnit, Rodney ale byl poprvé po dlouhé zkušební době na Atlantidě na misi a John mu už opravdu potřeboval vysvětlit, že urážet ostatní lidi by se mu někdy mohlo vymstít.

„Víš, jak jsem ti říkal, že není chytrý štvát lidi, co ti připravují jídlo?“

Rodney dramaticky vzdychl. „Matně si vzpomínám...“

„Tak to samý platí o lidech, kteří tě pozvali na svoje území a můžou ti ten pobyt opravdu hodně znepříjemnit.“

Na to se Rodney nepohodlně zavrtěl. „Což znamená?“ zeptal se opatrně. Hlavou se mu honily obrázky za rohem číhajících měšťanů s vidlemi a stolů plných otrávených jídel. Ne, dneska ho nikdo nedonutí jíst. Ani náhodou.

„To znamená, že se tě v nejhorším, a z nějakého důvodu v nejčastějším, případě můžou pokusit bez varování zabít.“ John se na okamžik zahleděl do dáli, jakoby vzpomínal na zvlášť bolestivé vzpomínky z předchozích misí.

„A čím asi?“ zeptal se Rodney posměšně. „Vidlemi?“

„Víš, i vidle tě můžou probodnout,“ odsekl John.

Na to Rodney vyštěkl. „Stejně bys je zastřelil dřív, než by vůbec zvedli ruce. To je to, co děláš, ne? Střílíš bez varování do lidí!“

John ublíženě zvedl hlas. „Já nestřílel do tebe! Střílel jsem vedle tebe!“

Rodney se zatvářil triumfálně a také zvedl hlas. „Kdo tu mluvil o mně?“

Aby získal převahu, John ještě víc zvýšil hlasitost. „Ty! Obvinils mě, že střílím do lidí!“

„Správně! Řekl jsem do lidí, ne do mě!“ zakřičel Rodney.

„Já tě-“ John ani nevěděl, co by, naštěstí to ale nemusel řešit, když si někdo vedle něj hlasitě odkašlal. Otočil se a spatřil Teylu, jak ho probodává pohledem. Ronon vedle ní se očividně celou situací poměrně dobře bavil.

Zpoza Teyly zvědavě vykukovala Garinova hlava. „Všechno v pořádku, pánové?“

Rodney se podíval na Johna a pohodil hlavou směrem k městské radě. „Diplomacie je očividně tvoje parketa. Vysvětluj.“

xxx

John naštěstí nemusel nic vysvětlovat. Teyla ho ušetřila nepříjemného ticha, které by jistě následovalo místo slov, kdyby se o cokoli takového pokusil. Vzala Garina stranou a elegantně řeč převedla zpět na vyjednávání.

John se otočil na Rodneyho, který urputně hypnotizoval zem pod nohama. Perfektní, prostě perfektní.

John Rodneyho popadl za paži a odvlekl ho směrem ke dveřím. Ignoroval přitom jak Rodneyho protesty, tak uražené pohledy ostatních lidí, do kterých cestou vrazil. Teď mu to všechno bylo jedno.

Teprve když se dostali ven na klidnější místo, kde nikdo nebyl, ho John pustil. Přesněji řečeno, Rodney se konečně dokázal vytrhnout z jeho pevného sevření. Odstoupil od něj k nejbližší zdi a ublíženě si mnul pohmožděnou část ruky. Johnovi by ho možná bylo i líto, kdyby nebyl v tak rozzuřeném stavu.

Rodney zdvihl hlavu a všiml si, že na něj zírá pár hodně naštvaných očí. „Plukovníku?“ zeptal se opatrně. John nijak nereagoval, jen směrem k němu dál vysílal vražedné vlny. Rodney polkl. Vzteklý John Sheppard byla nová a neprozkoumaná půda. Musel pečlivě vážit všechny další kroky…

„Co zase?“ vyštěknul. Do háje s uvážlivostí.

„Zase? Zase?“ John se marně snažil udržet klidnou rovinu hlasu, bohužel se mu to ale nedařilo a svůj výbuch zakončil v hysterické výšce. Krucinál, co to s ním bylo? On nikdy, nikdy nejednal takhle bezhlavě. Nikdy nekřičel na veřejnosti. Vlastně… on nikdy nekřičel! Alespoň ne takhle. A co hůř, nikdy v životě necítil takovou touhu někoho… co chtěl vlastně udělat? Chtěl na něj řvát, praštit ho, přitisknout ho ke stěně a setřít mu ten arogantní výraz z tváře. Chtěl…

„Do hajzlu!“ zakřičel a vrazil pěstí do zdi kousek vedle Rodneyho těla. Rodney sebou polekaně trhl a vyděšeně se na Johna podíval.

Plukovník těžce oddechoval a díval se přímo do jeho očí. Najednou se posunul dopředu. Přiblížil se k Rodneymu a nevypadal, že hodlá zastavit. Rodney poplašně ucukl a zvedl obě ruce, aby jejich těla oddálil dál od sebe a vytvořil si tak potřebný prostor.

„Co to děláš?“

John párkrát zmateně zamrkal, než pomalu odpověděl. „Dobrá otázka,“ řekl a znovu se naklonil blíž, zatímco jednou rukou vztáhl po Rodneym.

Rodney rychle uskočil a rychlostí, kterou by u něj John nečekal, ho oběhl, takže se dostal ze sevření mezi plukovníkem a zdí. „Přestaň!“ vykřikl zoufale.

To Shepparda jakoby probralo z transu, nebo cokoli to k čertu bylo, co ho dohnalo k… co to vůbec mělo znamenat?

Rodney chtěl svou otázku vokalizovat, když je vyrušil Ronon, který se objevil naprosto odnikud.

„Jsme pozvaní na jídlo,“ řekl suše.