Stargate atlantis povídka - díl třetí

Další díl Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ovšem... reálný život mě chytil a odmítal pustit xD Tenhle díl je odlehčenější a... no... chudák John >)

xxx

Rodney chtěl svou otázku vokalizovat, když je vyrušil Ronon, který se objevil naprosto odnikud.

„Jsme pozvaní na jídlo,“ řekl suše.

Rodney si v duchu oddechl a okamžitě začal uhánět směrem ke vchodu do budovy. Ronon se otočil na Johna, všimnul si stavu, ve kterém byl, a zdvihl obočí. John se podíval dolů na svou ruku. Klouby měl od nárazu do krve rozedřené. Divné, ani si neuvědomil, že do rány vložil takovou sílu. Bolest, která se zraněním přicházela, byla ovšem víc než vítaná. Soustředit se na fyzickou bolest bylo snadné, o hodně snadnější, než zkoumání vlastních pocitů.

Oh! To je ono! Fyzická bolest!

„Vypadáš hrozně,“ oznámil mu Ronon.

John zhluboka vydechl a zabořil hlavu do zdi.

„To-“ začal Ronon, plukovník ale zvedl ukazovák, aby ho umlčel, a znova praštil hlavou o zeď.

„Mys-“ Ronon znovu přestal mluvit, když John zvedl ruku se vztyčeným prstem ještě výš a hlavou začal rytmicky bouchat do zdi.

„Přes-“ zkusil Ronon naposled, aby byl zase umlčen. „Fajn,“ prohodil spíš k sobě než k Sheppardovi a vyrazil odevzdaně směrem k budově.

Za ním se ozývaly pravidelné rány, když hlava narazila na stěnu.

xxx

Ronon vstoupil do obrovské jídelní haly ve chvíli, kdy se všichni usazovali. Starosta města seděl v čele dlouhého a bohatě prostřeného stolu. Po jeho levici byla Alasin a zprava k němu promlouvala Teyla, pravděpodobně stále o obchodování. McKay seděl uprostřed vedle Dorana a urputně se snažil splynout se zdí za ním. Několik dalších míst bylo obsazených všemi možnými lidmi, které přes den potkali ve městě.

Ronon neváhal a rozvalil se na první volnou židli, která byla na dosah. Do ruky si vzal kus nejbližšího masa a začal spokojeně žvýkat. Teyla po něm střelila káravým pohledem, on se ale jen usmál. Na reprezentování Atlantidy tu přece byli jiní. Tedy, měli by být. Když se podíval na McKaye, který se jídla ani nedotkl a všechny kolem sebe nevraživě zkoumal, jako by ho chtěli zabít… A Sheppard si právě někde v tichosti vytrvale zadělával na otřes mozku.

Ronon se narovnal a dal si ubrousek pod bradu.

xxx

Teyla měla Garina už plné zuby. Starosta nikdy neřekl nic přímo a velice často odbíhal od tématu. Rodney měl pravdu, opravdu toho neměl mnoho k nabídnutí. Naštěstí Atlantidě šlo teď především o zásoby jídla a těch tu bylo k dispozici hned několik. Zdejší společnost byla založena především na zemědělství a starosta po dlouhém rozmýšlení uznal, že za typy na mechanizaci hospodářství by byl ochoten se vzdát přiměřeného procenta vypěstovaných plodin.

Teyla si oddechla. Konečně se na něčem dohodli, a i když prakticky jen na tom, že se dohodnou, po rozhovoru s tímto mužem to považovala za ohromný úspěch. A kde byl vůbec plukovník? On měl být hlavním aktérem při vyjednávání. Nebo tu přinejmenším sedět a alespoň předstírat, že ho zajímá, kolik obilí dostanou. Většinou to byla Teyla, kdo navrhoval a plukovník, kdo vetoval.

„Na to si připijeme!“ pronesl Garin hlasitě, aby ho každý slyšel a pozvedl svou číši. Z dohodnutého obchodu vypadal nadšeně.

Všichni kolem stolu se přidali a pozvedli své číše s vínem. Všichni až na Rodneyho.

„Co se děje, doktore?“ zeptal se Garin.

McKay se zavrtěl na místě. „Eh…“

„Rodney,“ pobídla ho Teyla, „připij si s námi na nově uzavřené spojenectví.“

„Když…“ Rodney začal.

Doran na něj spiklenecky mrkl. „Nebojte se, doktore, není to otrávené.“

Rodney zrudl až za ušima. „T- to… Já jenom- eh… někdo musí zůstat střízlivý, to je všechno.“

Doran se pobaveně ušklíbl. „Takže ovoce si s námi dáte? Ještě jsem vás neviděl si něco brát.“

„Ovoce? Proč zrovna ovoce? Co je s ovocem?“ vychrlil Rodney poplašně. Hlavou mu stále ještě běhaly obrázky vidlí a otráveného jídla.
Nikdo tady ho nedonutí cokoli sníst, vypít, nebo zůstat sám v přítomnosti nějakého farmáře.

Všichni u stolu ztichli a sledovali ho. Rodney nervózně polkl. Musel něco udělat, ovšem jíst nebo pít nehodlal.

Odvést pozornost! Musí odvést pozornost!

„A kde je Sheppard?“ zeptal se co nejležérněji.

Garin se okamžitě otočil na Teylu. „To je pravda, kampak plukovník zmizel?“

Rodney vydechl úlevou. Bylo to podlé, to uznával, ale stejně mu tu obavu z jídla vnukl do hlavy Sheppard, tak ať pyká.

Teyla zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá,“ odpověděla popravdě. Ronon taktně mlčel, i když Rodney měl podezření, že spíš než dávkou taktu to bylo způsobeno dávkou lhostejnosti.

Znenadání se Doran otočil na Rodneyho. „Nebyl plukovník s vámi? Co se stalo?“

Kruci! Takhle se odvádí pozornost, ty pitomče?

Pokud to vůbec šlo, Rodney zrudl ještě víc.

xxx

John bouchal hlavou do zdi ještě dlouhou chvíli po Rononově odchodu.

Stupidní McKay!

Bum!

Stupidní emoce!

Bum!

Stupidní-

John přestal bouchat hlavou do zdi, pokusil se napřímit a okamžitě zavrávoral. Nádhera, nejenže ho jeho emoční zmatek neopustil, teď měl ještě ke všemu pravděpodobně otřes mozku.

Rozhodně už zažil i lepší chvíle.

Co ale bude dělat? Na večeři se mu rozhodně nechtělo, a i když to starosta bude jistě považovat za nezdvořilost, Teyla ho určitě nějak omluví. Jednou z jejích úžasných schopností bylo usmiřování si lidí. V tom byla expert.

John se rozhodl ve vteřině. Na večeři nechtěl a nic jiného na práci nebylo. Mohl prozkoumávat okolí ve stylu Sherlocka Holmese. Otočil se na podpatku a zamířil do první uličky, kterou spatřil.

Ze začátku šel volným krokem a jen si pozorně prohlížel okolí, později ale začal zrychlovat. Když chodil, měl spoustu času na přemýšlení, což bylo v jeho situaci zcela nepřijatelné. Přemýšlet zavánělo průšvihem. Znamenalo to řešit věci, které nebyl připraven řešit a po Rodneyho reakci si ani nebyl jistý, zda je řešit vůbec chce.

John zrychlil ještě víc. Teď už běžel. Lidé kolem, které cestou potkával, se na něj zvědavě otáčeli, než ale stačili rozeznat, kdo vůbec je, zmizel jim z očí.

Běhání bylo skvělé. Běhání bylo uklidňující a běhání mu poskytovalo možnost osvobodit se.

Chvíli se mu zdálo, že slyší v dálce Teyly hlas. Ignoroval ho. Teyla by ho chtěla jen poučovat a radit mu, co je správné. To bylo to poslední, co potřeboval. Zhluboka se nadechl a znovu zrychlil.

Na dalším rozcestí zahnul doleva. Minul několik dětí, hrajících si s míčem, a na dalším rozcestí odbočil doprava. Už ani nevnímal okolní svět. Jediné na co se soustředil, byly jeho nohy, které ho unášely dál. Na Atlantidě běhal pravidelně každý den, pokud mohl, nedalo se to ale srovnat s otevřeným prostorem. Uzavřené chodby Atlantidy mu nikdy nedokázaly poskytnout takový pocit volnosti. Vdechoval čerstvý vzduch a zrychloval víc a víc. Výstroj, kterou měl stále na sobě, už přestával vnímat. Její tíha se smísila s celkovou bolestí těla. Bolelo ho už snad úplně všechno a bylo to tak uklidňující a tak známé, že pomalu začínal relaxovat a přestal přemýšlet o všem ostatním.

Byl to nádherný pocit.

John se pro sebe usmál a zahnul za další roh. Zem pod ním křupla a on se zřítil do temnoty pod sebou.

xxx

„Copak mám odpověď na všechno?“ vybuchl Rodney.

Doran a pár nejblíže sedících lidí sebou polekaně škublo. Ronon si pobaveně odfrkl. „A já si už myslel, že jo.“

Pokud by pohledy mohly zabíjet, Ronon by se svíjel na zemi ve smrtelných křečích. Naštěstí, nebo bohužel pro Rodneyho, on takovou schopnost neměl, a tak se musel spokojit pouze se zíráním a sledovat při tom, jak se Rononovi úsměv na tváři víc a víc rozšiřuje.

Teyla si mezitím zachovala veškerou svou duchapřítomnost a sáhla po vysílačce. „Plukovníku?“

Následovalo ticho.

„Johne?“ Opět nic.

Rodney protočil oči v sloup. „Neříkej mi, že už sám sebe stačil namočit do průšvihu.“

„Většinou to tak bývá,“ přiznala Teyla. „Ačkoli jsem předpokládala, že jeho místo nahradí Rodney,“ prohodila směrem k Rononovi. Ten jen pokrčil rameny.

„Hej!“ bránil se Rodney. „Já nepřivolávám problémy. Většinou…“

Teyla zdvihla obočí.

„Občas…“

Teyla čekala.

„Dobře! Jsem magnet na problémy a většinou si za ně můžu sám!“ odsekl konečně.

Teyla se otočila na starostu. „Velmi mě to mrzí, ovšem musíme jít hledat plukovníka. Nevíte, kam mohl zmizet?“ Tón hlasu udržela na přátelské úrovni, každému v místnosti ale bylo patrné podezření, které jím dávala nemilosrdně najevo.

Garin zakroutil hlavou. „Nemám nejmenší tušení. Město je poměrně velké. Mohl se zatoulat kamkoli. Žádné úkryty tu ale nemáme, to vám mohu odpřísáhnout.“

Jako kdyby ta přísaha měla nějakou váhu.

Rodney spěšně vstal. „Tak co? Jdeme hledat nebo ne?“

xxx

John zasténal. Auuuu… Co to k čertu bylo?

S námahou otevřel oči. Když padal, letěl přímo po nose, takže přistání bylo velmi nepříjemné. Pomalu se převalil, aby ležel na zádech. Podle toho, jak ho tělo bolelo, přistál na tvrdé podlaze. Nad sebou uviděl světlo, procházející skrz díru, kterou vytvořil, když se propadl sem dolů. Nebyla tak vysoko, ale stejně dostatečně na to, aby si něco zlomil, pokud by dopadl špatně.

Zkusil pomalu pohnout nohama. V pořádku. Ruce byly také v celku. Jen hlava ho bolela ještě víc, než když započal svou ‚procházku‘. Zvednul ruku a opatrně ji přiložil k hlavě. V zadní části nahmatal něco mokrého a lepkavého. Krev. Skvělé. Jen on a nikdo jiný si dokáže při pádu čelem dolů rozbít hlavu vzadu!

Okamžitě popadl vysílačku. „Teylo?“

„Johne? Kde jsi? Měli jsme o tebe strach,“ ozvalo se ihned.

John zavřel na okamžik oči. „Nejsem si úplně jistý, kde jsem. Já jsem se… procházel a zapadl jsem na cestě do nějaké podzemní místnosti.“

Na nepříjemnou chvíli nastalo ticho, pak se Teyla opět ozvala. „Myslím, že víme, kde jsi. Nikam nechoď, hned jsme tam.“

Nikam nechoď? A kam by asi šel?

John nadzvedl hlavu a zkusil se zvednout. Okamžitě se mu ale udělalo špatně, a tak ji zase položil.

Nemohl nikam jít, nemohl se ani zvednout. Jediné, co teď mohl dělat, bylo přemýšlet a to bylo to, čemu se chtěl v první řadě tak moc vyvarovat…

Ne, nechtěl přemýšlet. A stejně se mu myšlenky zatoulaly směrem k jedné a jediné osobě, která ho v poslední době dokázala tak naštvat. Která byla zodpovědná za tohle všechno a pravděpodobně si to ani neuvědomovala.

Za všechno mohl on. Rodney. Kdyby ráno Johna neignoroval, nemuseli se pohádat. Kdyby nebyl tak arogantní, mohli si všechno normálně vyříkat jako dva dospělí lidé. Jenže ne. McKay musel mít vždycky navrch, musel se hádat už snad jenom z principu a musel všechny kolem sebe tak moc vytáčet.

Kdyby ho McKay ráno neignoroval, nemusel by John sáhnout po své Berettě. Kdyby se před městskou radou choval slušně, nemusel by ho John začít poučovat. Kdyby jeho poučování poslouchal jako každý jiný (Tedy, snad kromě Ronona a Teyly. Ronon měl vlastní hlavu a Teyla většinou poučovala Johna. Moment! Poslouchal ho vůbec někdo?), nemusel by Johna tak naštvat. A kdyby se pak jednoduše omluvil, nemusel by Johna naštvat ještě víc.

Všechno, co McKay udělal, vedlo k tomu, že se John potřeboval vyventilovat jediným nenásilným způsobem, který znal. Běháním. A to ho přivedlo do tohohle okamžiku. Ležel v temné podzemní místnosti s bůhví čím uvnitř a nejspíš měl otřes mozku, podle závratě, kterou cítil, když se chtěl vůbec pohnout.

A za všechno mohl McKay!

xxx

Doran si Rodneyho přeměřil pohledem. „Hledat? A kde chcete začít, doktore? Tohle je velké město.“

Než Rodney cokoli odpověděl, z vysílačky, kterou Teyla stále svírala, se ozval plukovník. Rodney si v duchu oddechl, když ale uslyšel Sheppardův zesláblý hlas, ta tíha někde uvnitř něj, která se předtím uvolnila, se opět vrátila v plné síle.

„Teylo?“

Teyla reagovala okamžitě. „Johne? Kde jsi? Měli jsme o tebe strach,“

Chvíli trvalo, než plukovník odpověděl. „Nejsem si úplně jistý, kde jsem. Já jsem se… procházel a zapadl jsem na cestě do nějaké podzemní místnosti.“

Ronon probodl starostu pohledem. Ten se zavrtěl na místě. „J-já… možná mám tušení, kde… se plukovník nachází…“

„A to je?“ zeptala se Teyla. Postoj byl uvolněný, hlas měl ale nebezpečný podtón.

„Nedávno jsme objevili jistý, ehm… malý podzemní komplex místností s neznámou technologií.“ Tentokrát promluvila Alasin.

„A to vám nepřišlo zajímavější, než nabídka obilí?“ zeptal se Rodney nevěřícně.

„Nebylo to něco, s čím bychom byli ochotni obchodovat,“ vložil se do toho rázně Doran.

Teyla vzdychla, nic ale neříkala. Byla ráda, že alespoň ví, kde plukovník je, a to byla teď její priorita číslo jedna. Vrátila se zpět k vysílačce. „Myslím, že víme, kde jsi. Nikam nechoď, hned jsme tam,“ řekla a okamžitě vyrazila ke dveřím.

Ronon čekal, až se starosta zvedne, a vyšel za ním. Následoval Doran, který pokynul dvěma strážím, aby je doprovodili. Alasin se vrátila zpět ke stolu.

Rodney stál chvíli na místě, než konečně vyrazil za ostatními.

xxx

„Zde je vchod,“ Garin ukázal za sebe. Stáli v místnosti, která nejvíce ze všeho připomínala archiv. Zdi lemovaly regály přecpané papíry a svazky knih. Teyla vykoukla za starostu a uviděla schody, mířící do podzemí.

„Jak je to velké?“ zeptala se.

Doran přistoupil ke schodům. „Malé. Dohromady jsme objevili pět místností. Vypadají jako laboratoře.“

„Zeptám se ještě jednou,“ ozval se McKay. „Proč jste nepovažovali za důležité podělit se s námi o tohle?“ zamával rukama kolem sebe. Tohle byla jeho první opravdová mise, když nepočítal dva výlety na pevninu a zkušební let s Puddle Jumperem, který skončil naprosto katastrofálně. Ten stupidní stroj ho vůbec neposlouchal a přitom u něj genová terapie proběhla úspěšně. Jenže ta směšná miniaturní napodobenina letadla si k němu musela vytvořit averzi, či co. Rodney chtěl doprava, Jumper musel doleva. Rodney chtěl ladně přistát, Jumper musel zahučet do nejbližšího stromu. A nejhorší na tom bylo, že se Sheppard zastával Jumperu místo Rodneyho! Dal přednost stroji před člověkem a ještě Rodneymu vynadal, že mu likviduje jeho milovanou hračku.

„Vždyť je to jen věc!“ rozčiloval se Rodney.

Plukovník se zatvářil naprosto ublíženě. „Věc? Tohle není jen tak obyčejná věc! Tohle je Jumper!“

„Prosím tě,“ odfrkl si Rodney. „Jak to vylučuje mojí teorii o věci? Dýchá to snad? Přehlídl jsem něco?“

John si zoufale prohrábl vlasy.

„Výborně, tohle tvýmu účesu fakt pomůže,“ zamumlal Rodney.

John poznámku ignoroval a místo toho se soustředil na to, jak McKayovi vysvětlit nevypočitatelnou hodnotu Puddle Jumperu.

Nepřišel na nic. Místo toho si sedl do pilotního sedadla a pokynul Rodneymu na vedlejší místo.

„Jdeme,“ řekl rázně. „Vezmu tě zpátky na Atlantidu. To bude bezpečnější.“

Rodney se napřímil, odhodlaný svalovat veškerou vinu na ten nekomunikativní stroj. Věděl však, že hádat se s vojákem o těžkých a mužných hračkách bylo k ničemu. „Fajn!“ rozhodil frustrovaně rukama a sesul se do sedadla.

Rodney byl kvůli tomu incidentu s Jumperem pořád naštvaný. A teď, když se konečně dostal na opravdovou misi mimo Atlantidu, kde mohl prokázat své schopnosti - ne, že by je neprokazoval denně - a měl zde možnost prozkoumat mimozemské laboratoře, si městská rada umínila, že si je nechá pro sebe. Kdyby je plukovník neobjevil, tedy přesněji řečeno do nich nespadl, ještě teď by seděli u stolu s otráveným jídlem a povídali si o novinkách ze světa obilí.

Doran se napřímil. „Jak už jsem vám vysvětlil, není to něco, s čím bychom byli ochotni obchodovat.“

„A víte aspoň, co to je?“

Doran byl chvíli zticha. Rodney se triumfálně usmál. Samozřejmě, že neměli nejmenší tušení, co to je.

„Máme k dispozici několik vědců, kteří na tom pracují. A máme svou teorii,“ odpověděl Doran nakonec.

Na to Rodney protočil oči v sloup. „Jsou to ti samí vědci, kteří nedávno objevili kouzlo gravitace?“

„Rodney!“ Teyla utnula jejich rozhovor. Na tohle opravdu neměli čas. „Můžeme postoupit a najít plukovníka?“

Doran střelil po Rodneym pohledem. Nic ale neřekl. Rodney chvíli vypadal, že se hodlá hádat, pak si to ale rozmyslel a jen přikývl.

Plukovníkův hlas zněl ve vysílačce opravdu slabě, a i když mu pravděpodobně nic nebylo, měli by ho najít co nejdřív, aby se Rodney mohl na vlastní oči přesvědčit.

„Výborně,“ pochválila je Teyla. „Teď, můžeme sejít dolů?“

Starosta energicky přiskočil ke schodům a chtěl sejít dolů, když ho Ronon odstrčil stranou a zmizel v podzemí jako první. Garin se pobouřeně otočil na Teylu, ta ho však ignorovala a vyšla za Rononem. Starosty měla pro dnešek už dost.

„Hej! Počkejte na mě!“ zakřičel Rodney a uháněl za svým týmem.

xxx

John si pobrukoval.

„Scooby Dooby Do, where are you? Pam pam pa, pa pa pam pam…“

Jak dlouho tu už ležel? Bože, jak nesnášel čekání. Od jeho hovoru s Teylou už určitě uběhla spousta času, možná hodiny a oni tu ještě nebyli. Taky bylo pravděpodobné, že uběhla jen krátká doba. Koneckonců, když člověk nemá co na práci, čas ubíhá pomalu. Bohužel, jediné co mohl dělat, bylo čekat. A to mu nikdy pořádně nešlo.

„Scooby Dooby Doooo, pam pam pa…“

On byl spíš akční typ člověka, ne ten, který by byl schopen hodiny ležet jen s vlastními myšlenkami. Ne, to nikdy nedělalo dobrotu. Myšlenky a pocity bylo lepší neřešit. Lepší bylo vyrazit někam do čelní linie a nechat vše za sebou… Takový typ člověka on byl. Když chtěl, nic a nikdo ho nedokázal zastavit. Jenže od té doby, co potkal Rodneyho, mu myšlenky a pocity stále přibývaly a to bylo velmi nebezpečné. Nic z toho si nemohl dovolit.

„Pam pam pa…“

Už teď byl vůči němu ochranářský a to byli jen přátelé. Co teprve až… co kdyby…

„Scooby Dooby Doo, where are you? We´ve got some work to doooo…“

Přesně kvůli tomuhle nenáviděl čekání a myšlenky a pocity a…

„Scooby Dooby D-“

„Ty si zpíváš?“

Huh, to znělo jako Rodney. Divné, že by si jeho znuděná mysl vytvořila už i halucinaci? Počkat, halucinaci by mohl vidět. Zatím jen slyšel hlasy, tedy jeden hlas, který opravdu slyšet nepotřeboval. Jak se říká tomu?

„Haló!“

Ten hlas byl dost vytrvalý. Tímhle tempem skončí John někde v blázinci… ledaže-

Pomalu otočil hlavou a spatřil celý svůj tým se starostou a tím otravným soudcem. Zpoza rohu vykukovaly dvě stráže. A nebylo tu najednou světlo?

„Prokrista, vypadáš opravdu hrozně,“ prohlásil Rodney. John na něj zaměřil svůj pohled. Vypadal McKay vyděšeně, nebo se mu to jen zdálo? Koneckonců, proč by měl strach? Jedině snad, pokud by se bál o něj, jestli je v pořádku… ovšem to bylo směšné. Podle jeho reakce, když se venku hádali, neměl jediný důvod, proč by se o Johna zajímal. Očividně neměl zájem. Nebo se jenom lekl? Třeba toho bylo moc najednou, třeba-

„Ještě jednou pro ty pomalejší. Haló!“ Rodney k němu přikročil a zamával mu rukou před obličejem. „Jsi v pořádku?“

Nemýlil se, v jeho očích byla patrná starost, i když se ji očividně snažil maskovat. John se usmál.

„Myslím, že má poškozený mozek,“ otočil se Rodney na ostatní.

John se opatrně zvedl a opřel se o lokty. „Jsem v pohodě,“ zamumlal otráveně. Zatočila se mu ale hlava a spadl by zase zpět na zem, kdyby ho Rodney včas nezachytil.

„Vážně?“ zeptal se McKay sarkasticky. Položil plukovníka dolů a stáhl zpátky ruce. Na jedné byla krev.

„Panebože! On krvácí!“ zakřičel Rodney hystericky. „On vykrvácí!“ Bleskurychle se nad plukovníka naklonil, co nejblíže to šlo, aniž by se ho dotýkal a ohrozil tím nějak jeho zdraví. „Shepparde? Slyšíš mě? Nechoď za tím světlem! Ať se stane cokoli, nechoď za tím světlem!“

„Rodney,“ ozvalo se za ním, on ale nevnímal nic jiného než zraněného plukovníka. Přece nemohl umřít. Teprve se poznali! A Sheppard vypadal tak bledě a mimo sebe. Jak se na něj zezdola pobaveně šklebil a- moment!

Rodney si ho pořádně prohlédl. „Přestaň se tak křenit!“ vyjel na Johna, který se teď maniakálně usmíval od ucha k uchu. „Vždyť ti nic není!“

„Při nejlepším mám otřes mozku. To se mi zdá jako něco,“ ohradil se John pobouřeně. Znova se pokusil si sednout, když se u něj z ničeho nic objevil Ronon a přitlačil ho zpátky dolů. „Nech Teylu, ať se na to podívá.“

„Ale mně nic není,“ namítl Sheppard.

„Ha! Najednou ti nic není!“ vyjel na něj Rodney. „Rozhodni se už.“

John ho provrtal pohledem, zatímco nechal Teylu, ať se mu podívá na hlavu.

Rodney si odfrkl, vstal a začal šmejdit po místnosti. Přece se tu musely nacházet zajímavější věci než raněný/neraněný plukovník.
Po stranách stály panely. Nebyly zaprášené, takže na nich někdo musel nedávno pracovat. Místní vědci nic neobjevili, ale Rodney měl něco, co oni neměli. Přistoupil k přístrojům a nechal je, ať pod jeho dotykem oživnou. Antická technologie. Doran se postavil vedle něj a zvědavě mu pokukoval přes rameno. „Co myslíte, že to je, doktore?“ zeptal se.

„Myslet si můžu, co chci,“ odbyl ho Rodney, „Řeknu, co to je, až to budu vědět.“

„Naši vědci si myslí, že to má něco společného se zbraněmi,“ pokračoval Doran.

„Jako vidle?“

„Co prosím?“

„Zbraně jako vidle?“ zopakoval Rodney.

„Nechápu otázku.“

„To se dalo čekat.“

„Rodney,“ ozval se Sheppard stále ještě ze země. „Co jsem ti říkal o slušném chování?“

„Že někteří lidé jím oplývají a někteří ne?“ zkusil to Rodney.

John jen vzdychl a vrátil se, jak mu Teyla nakázala, k nehýbání se. Tenhle boj už předem rozpoznal za prohraný a pro dnešek se už s McKayem pohádal dost na to, aby v tom měl sílu ještě pokračovat. A navíc, Rodney o něj měl starost a to stačilo k tomu, aby to uklidnilo jeho nervy a mohl mávnout rukou nad všemi Rodneyho vrtochy. Alespoň prozatím, než jeho euforie nevyprchá.

„Musím říct, že to přežiješ,“ oznámila mu Teyla po chvíli. „Nějakou dobu tě bude bolet hlava, nic vážného to ale není. Ránu ti vyčistím.“

„Třeba se mu tím pročistí mozek,“ podotkl Rodney.

xxx

„Antická výrobna zbraní?“ zeptala se Elizabeth.

John stál vedle budovy archivu. Dole v laboratořích začínalo být přelidněno, když starosta zavolal tři vědce, aby Rodneymu pomohli s výzkumem. McKay jejich pomoc považoval za konstantní rozptylování kvůli hloupostem, které už stejně věděl, a dával to všem hlasitě najevo. Shepparda už tak bolela hlava, takže jen uvítal menší vycházku, když se s nimi Atlantida spojila kvůli hlášení.

„Dá se to tak říct,“ potvrdil John.

„A objevil jsi ji ty, když jsi do ní… jak to bylo… spadl?“

John si mimoděk promnul spánek. Elizabethiny neustávající dotazy jeho hlavě nepomáhaly o nic víc než Rodneyho rozčilování.

„Ano,“ odpověděl. „McKay právě zjišťuje, jak celá ta věc funguje. Potřebuje ale prý víc času, takže-“

„Takže chcete s týmem zůstat na planetě,“ dořekla za něj.

„To by to tak nějak shrnulo.“ John nesnášel, když ho někdo nenechal domluvit, nemusel se teď ale aspoň namáhat složitým vysvětlováním. Elizabeth to udělala za něj a on jí za to byl vděčný. Sedl si na nejbližší obrubník a čekal, až se z vysílačky znovu ozve její hlas.

„Kolik času potřebuje?“ zeptala se Elizabeth nakonec.

„Zatím stačí den,“ řekl. „Pak bych to zabalil a poslal tým vědců s nějakými jejich udělátky, aby to tu pořádně prozkoumali.“

„Rodney bude nadšený.“ John slyšel zřetelně Elizabethin pobavený tón. Z nějakého důvodu ho ten tón iritoval.

„On se s tím vyrovná,“ odsekl. „Madam,“ dodal uctivěji.

„Dobře,“ řekla Elizabeth, „očekávám hlášení zítra v deset. Poté se dohodneme na dalším kroku. Konec.“

John si opatrně promnul oči a odebral se zpět do laboratoří.

xxx

„Jak jsme na tom?“ zeptal se John Rodneyho, nesmírně potěšen reakcí, kterou od něj dostal. Nadskočení díky leknutí se a následný náraz do hlavy o vršek panelu, pod kterým se skláněl.

„Do háje, nemůžeš se nejdřív ohlásit?“ postěžoval si Rodney.

John na něj mrkl. „To bych mohl, ale kde by byla zábava?“

„Moc ohleduplné, plukovníku,“ odsekl McKay a vrátil se zpět pod panel. John se snažil soustředit se na cokoli jiného, než na Rodneyho sklánějící se pozici.

„Takže,“ odkašlal si, „něco nového?“

Rodney vykoukl otráveně zpod panelu. „Kdyby bylo, informoval bych tě jako prvního.“

„Bezva. To je bezva.“ John si nebyl jistý, jak pokračovat, takže zvolil ústup. „Prostě tu pracuj na… cokoli to je, co děláš a no, dej vědět, až bude něco nového, jo?“

Rodney si ho zkoumavě prohlédl, nic ale neřekl a vrátil se zpět k hrabání se v panelu.

John si oddechl a přešel k tiše si mumlajícímu spolku na druhé straně místnosti, který tvořili Garin, Teyla a Doran. Všichni tři vzhlédli, když se k nim přidal.

„Jak ti je, Johne?“ zeptala se Teyla.

„Bylo mi hůř,“ odpověděl jí. A byla to pravda. Rána na hlavě a pár pohmožděnin nebylo nic proti tomu, co zažil v Afghánistánu.

„Probírali jsme tady další kroky,“ pokračovala. „Starosta souhlasil, že se s námi podělí o jejich výzkum výměnou za přístup k manipulaci s těmito laboratořemi, pokud se prokážou být užitečné.“

John kývl. To znělo rozumně. Poslední slovo bylo na Elizabeth, uklidnilo ho ale vědomí, že s nimi rada hodlá přinejmenším spolupracovat. Alespoň prozatím. „Rodney bude pracovat co nejdéle, ale rádi bychom si pak někde odpočinuli.“ John se podíval na starostu.

„Můj dům je velký,“ vložil se do rozhovoru Doran, „samozřejmě vám bude k dispozici.“ Nevypadal tím nijak nadšeně a ten pocit byl rozhodně oboustranný, pomyslel si John. Pravděpodobně to dostal jako nařízení od starosty. „Volné jsou ovšem jen tři pokoje. Doufám, že to nebude činit žádný problém.“

„Vůbec ne,“ odpověděl John, osvícen brilantním nápadem. Teyla dostane pokoj sama pro sebe, to bylo samozřejmé, a zbytek se nějak rozdělí. Možná by se mu mohlo podařit sdílet pokoj s…

„Zabírám si jeden pokoj pro sebe!“ vykřikl Rodney zpod panelu. Div, že je vůbec slyšel. „Ty si můžeš vzít pokoj s ním. Vypadá, že se vyspí i ve stoje,“ máchl rukou směrem k Rononovi.

John protočil oči v sloup a okamžitě toho litoval, když mu hlavou prostřelila ostrá bolest. „Fajn,“ řekl nabroušeně. Jeho mistrovský plán vyhořel.

A hádejte, kdo za to mohl?

McKay měl očividně úžasnou schopnost sabotovat i to, o čem nevěděl.

„Dělejte si všichni, co chcete,“ vyprskl John a odešel se ven projít. Znova.

Rodney se zmateně podíval po ostatních. „Co se zase stalo?“